Z 20. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého

Vladimír Mejstřík

[Drobnosti]

(pdf)

-

V listopadu minulého roku vyšel další, v pořadí 20. sešit „Slovníku spisovného jazyka českého“, jehož 128 stran obsahuje lexikografické zpracování hesel podávati až porozhlédnouti se.[1] Cílem tohoto příspěvku je upozornit na některé jevy, které mají aktuální význam pro vyjadřovací praxi a mohly by v záplavě bohatých normativních a informačních faktů ujít pozornosti uživatelů „Slovníku“.

Proberme si nejprve tvaroslovné údaje, které vycházejí z dosavadních údajů obsažených v „Pravidlech českého pravopisu“ [217](školní vydání z r. 1958). Školní vydání „Pravidel českého pravopisu“, i když podrobněji poučuje o tvarosloví jmen a sloves, z praktických důvodů „nemůže při svém rozsahu postihnout všechny jemné rozdíly ve využívání jednotlivých podob, a proto se leckde omezuje toliko na tvary ve spisovném jazyce nejrozšířenější, základní“ a „tvaroslovné údaje (v něm) nejsou zcela vyčerpávající“.[2] „Slovník spisovného jazyka českého“ tvaroslovné údaje doplňuje, zpřesňuje a na některých místech i reviduje v souhlase s dnešním územ; opírá se při tom o podrobná zjištění na základě materiálu z archívu Ústavu pro jazyk český.

V tvarosloví podstatných jmen je rozhojněn počet neživotných mužských jmen s dubletními koncovkami v 6. pádě jedn. čísla. Dvojí tvary na -u a -e/-ě se uvádějí i u jména poklad a dále u odborných názvů pohoz, ponton, pojezd a pokos; u slova podnos v pořadí -e/-u. U jména poleno (v „Pravidlech“ nezaznamenaného) jsou stejně jako u jmen koleno, rameno uvedeny ve „Slovníku“ pro 6. pád jedn. čísla rovněž dvojí koncovky, a to -ě/-u.

U podstatného jména podpurkrabí (a stejně tak markrabí, v chystaném 22. sešitu purkrabí) uvádí „Slovník“ vedle koncovky -í pro 1. pád množ. čísla jako možnou dubletu i koncovku -ové. — Školní vydání „Pravidel“ uvádí v 6. pádě množ. čísla podstatného jména poledne jen tvar o polednách; „Slovník“ tento tvar hodnotí jako knižní a zastarávající, užívaný v některých příslovečných výrazech (po polednách ap.), a zaznamenává vedle něho i tvar v polednech, i když řídce užívaný, jako množné číslo tohoto podstatného jména vůbec.

U podstatných jmen cizího původu jsou rozšířeny tvaroslovné údaje u slova polofinále (podobně u finále, penále, faksimile, expozé, alibi, cyankáli, buly). „Pravidla českého pravopisu“ charakterizují tato jména středního rodu jako nesklonná. „Slovník“[3] uvádí jako dubletu pro 7. pád i sklonnou podobu na -m, která svědčí o postupném zařazování těchto slov do českého skloňování. — Jméno pony, které se v jednotném čísle skloňuje podle vzoru Jiří (jarní), má v množ. čísle tyto tvary: 1. pád -yové, 2. -yů, 3. yům, 4. -y//-ye, 6. -yech//-yích a 7. -yi; koncovky tu ukazují na částečné kolísání tvarů jména pony (a podobně též dandy) mezi mužskými vzory „pán“ a „muž“. Toto kolísání je odlišuje od jmen typu kivi, kuli, kádí, muftí, která mají v množ. čísle jen koncovky vzoru „muž“.

Rovněž tvaroslovné údaje u některých sloves jsou ve „Slovníku spisovného jazyka českého“ doplněny nebo revidovány. Např. u slovesa 2. třídy (podle vzoru „tiskne“) jsou uvedeny v příčestí minulém tvary pohrdl i pohrdnul. Tvary typu pohrdnul (s -nu-) se uplatňují [218]i ve spisovném jazyce povětšinou u sloves se slabičným r, l v kmeni nebo u sloves expresívního charakteru. — Dvojí tvary příčestí se uvádějí i u slovesa poodpočinout si, totiž poodpočinul si i poodpočal si, poodpočinut i poodpočat. Školní vydání „Pravidel českého pravopisu“ zachycuje tyto dvojtvary pouze u základního slovesa odpočinout si. Jen jako obecné se u slovesa poodpočinout si označují tvary 1. osoby jedn. čísla poodpočnu si a rozkazovací způsob poodpočni si k obecné infinitivní podobě poodpočnout (si).[4]

Rozkazovací způsob slovesa pohanět je pohaněj, slovesa pohanit je pohaň. Školní vydání „Pravidel“ uvádí pro obě slovesa jen tvar pohaň. — U slovesa poroučet je omylem podle akademických „Pravidel“ uveden tvar rozkazovacího způsobu poruč (od slovesa poručit), správně má být poroučej.

Trpné příčestí slovesa pohatit (a podobně i základního slovesa hatit) je nejen pohacen, ale i pohatěn, slovesné podstatné jméno pohatění. Stejně tak jsou dvojí tvary trpného příčestí u slovesa pokrabatit (a krabatit): pokrabatěn i pokrabacen. Dvojtvary jsou rovněž zaznamenány u slovesného podstatného jména slovesa pohrozit (tak jako hrozit), a to pohrození i pohrožení, a slovesa pookřát (podle okřát), pookřátí i pookřání.

Povšimněme si nyní slovesných vazeb a slovních spojení, které se dříve někdy vytýkaly jako neústrojné a nesprávné. „Slovník spisovného jazyka českého“ hodnotí tyto vazby podle zásad dnešního pojetí jazykové péče a kultury.[5] Vychází z dnešního jazykového úzu a přihlíží přitom i k bohaté stylistické diferenciaci spisovného jazyka. Tak se např. místo předložkového výrazu při (v, u) porovnání s něčím kdysi doporučoval výraz vzhledem na něco nebo proti čemu. Ještě „Příruční slovník IV, 1“ vykládá citát z Arbesa „U porovnání s rychlostí světla … jest rychlost myšlének … nepatrná“ slovy proti rychlosti, ale nezamítá jej. „Slovník spisovného jazyka českého“ tento výraz neomezuje, ale dokládá na spojeních, z kterých vyplývá stylistické zabarvení výrazu odpovídající nejlépe odbornému vyjadřování. — Námitky byly vyslovovány i proti vazbě mít podíl na čem a doporučovala se vazba mít podíl v čem. Tato dříve doporučovaná vazba se dnes naopak pociťuje jako zastaralá. — Podobné odsudky postihovaly i sloveso podpořit v dokonavém vidovém významu, např. ve spojení podpořit iniciativu, snahu ap. I „Příruční slovník“ doporučoval, aby se říkalo pouze podporovat snahu. „Slovník spisovného jazyka českého“ spojení podpořit snahu zaznamenává, ale hodnotí je jako knižní, často pronikající v dokonavém vidu i do publicistiky. — Slo[219]veso podbízet něco (např. ceny) dříve odmítané (srov. ještě „Příruční slovník“) má dnes platnost odborného názvu.

Jako knižní výrazy označuje „Slovník“ také spojení podmínit úspěch a pracovat na podkladě usnesení. V dnešním publicistickém stylu se vyskytují spojení podhodnotit výkon, pracovníka a pohovořit k něčemu (např. k osnově zákona).[6]

Dříve odmítané slovo pochopitelně v pokleslém, oslabeném významu ‚samozřejmě, ovšem‘ je ve „Slovníku“ charakterizováno jako hovorový výraz expresívní.

„Slovník“ zachytil i některé nové vazby a nová spojení uplatňující se v češtině teprve v nedávné době, proti kterým jsou oprávněné, vědecky zdůvodněné námitky. Jako výraz obchodního slangového vyjadřování je označena vazba poptat, poptávat něco (např. zboží).[7] Vznikla analogickým srovnáním se spojeními typickými v obchodním prostředí, jako objednat něco, nabídnout něco, dodat něco. Sloveso poptat se, které je jedině zvratné, má však náležitou vazbu poptat se po něčem; jeho lexikální význam, který je ‚ptaním se o něčem informovat, zeptat se‘, nesouvisí s lexikálním významem slangového spojení poptat zboží, které znamená ‚poslat písemnou objednávku‘.

I spojení pokrýt plán, pokrýt závod objednávkami jsou slangová,[8] protože slovesa pokrýt lze v češtině použít jen v konkrétním, nikoli v přeneseném významu. — Ve výtvarnickém prostředí žije slangová vazba pojednat něco (např. krajinu, obraz), znamenající ‚výtvarně ji provést, ztvárnit‘. Také ji „Slovník“ odmítá jako nespisovnou, protože sloveso pojednat se pojí se 6. pádem, tj. pojednat o něčem. Spojení se 4. pádem je už dnes zastaralé, a ve zcela jiném významu, než který znají výtvarníci, totiž ‚projednat, vyjednat, vyřídit‘.

„Slovník spisovného jazyka českého“ zaznamenává i další novotvary, z nichž některé našly své uplatnění jako odborné názvy, např. polyekrán ve filmařství a zkratkové slovo politbyro v politické organizaci. Slovo politruk, dnes ostatně už řídce užívané, je však slangové. V publicistickém stylu zakotvil i výraz polopatismus[9] hodící se pro expresívní vyjádření. Složeniny podnikohospodář a pórobeton jsou slangové; nejsou vytvořeny ústrojně a dají se stejně dobře nahradit dvojslovnými sdruženými pojmenováními, ze kterých vznikly. Zemědělský název porodnice, uplatňující se v živočišné výrobě, je nevhodný, „Slovník“ doporučuje užívat názvu porodna,[10] tvořeného analogicky jako výkrmna ap.

---

[1] V době sazby těchto poznámek (tj. v červnu 1963) vyšel už 21. sešit Slovníku spisovného jazyka českého — po zdržení zaviněném zčásti obtížemi tiskárny; toto zdržení bude zčásti vyrovnáno tím, že ještě v srpnu t. r. vyjde další, 22. sešit Slovníku. Poznámky k těmto sešitům přineseme v dalších číslech Naší řeči.

[2] Pravidla českého pravopisu, školní vydání z r. 1958, s. 7.

[3] Stejně tak i Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, 1963.

[4] Srov. Havránek-Jedlička, Česká mluvnice (3. vyd.), 1963, s. 282.

[5] B. Havránek, Studie o spisovném jazyce, 1963. s. 111n.

[6] Srov. k tomu L. Janský, Mluvit k něčemu, Naše řeč 39, 1956, s. 305.

[7] Srov. i Vl. Kondrová, Dotazovaná zásilka, Naše řeč 45, 1962, s. 122.

[8] Vl. Kondrová, Pokrytý podnik, Naše řeč 43, 1960, s. 245.

[9] J. Machač, Polopatismus, Naše řeč 40, 1957, s. 243.

[10] Toto stanovisko zaujal už rozhlasový Jazykový koutek z 21. 4. 1954.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 216-219

Předchozí Zd. Hrušková: Jazyk časopisů a novin

Následující Slavomír Utěšený: Křížení názvů pro pavouka a brouka v nářečích