Časopis Naše řeč
en cz

Mluvit k něčemu

Ladislav Janský

[Drobnosti]

(pdf)

-

U sloves mluvit, hovořit se v poslední době setkáváme velmi často vedle předložkové vazby s předložkou o (na př. hovořit o plnění plánu) také se spojeními s předložkou k, ke: mluví se k referátu a pod. Čtenáři novin a posluchači rozhlasu jsou tu často na pochybách, zda jsou tyto výrazy správné.

U sloves mluvit a hovořit setkáváme se nejčastěji s předmětem děje vyjádřeným buď prostým pádem nebo předložkovou vazbou; říkáme [306]na př. mluvili samé hlouposti; nedbal, co lidé mluví; herec mluvil hlasitě svou úlohu; mluvili o událostech minulého roku; hovořili o svých plánech na dovolenou a pod. Vedle toho však bývají u těchto sloves také příslovečná určení určující blíže některé okolnosti, na př. hovořit z duše, mluvit do větru, marně mluvit proti návrhu a pod. Takovým příslovečným určením je i vyjádření k něčemu ve výrazech mluvit, hovořit k něčemu.

Předložka k, ke má několik významů; v příkladech, které jsme uvedli, jde o význam připojování, přidávání, přidružování. Vidíme to dost zřetelně na př. na významovém rozdílu mezi vazbami říci něco něčemu a říci něco k něčemu; co tomu říkáš? a co k tomu říkáš? Zeptáme-li se někoho Co tomu říkáš?, ptáme se ho na jeho mínění o něčem, co o něčem soudí; nemáme tu na mysli ani tak, co o tom pronáší slovy, nýbrž spíše jeho úsudek, mínění o věci. Otázkou Co ty k tomu řekneš? se zas ptáme, co by tázaný chtěl připojit k tomu, co už bylo řečeno někým jiným. Zde je významový rozdíl zcela jasný. Chceme-li slyšet něčí úsudek o tom, co bylo řečeno někým jiným (třeba námi), ptáme se ho Co na to říkáš? Co ty na to říkáš?

Má-li nějaké shromáždění projednat několik bodů jednacího pořadu, říkáme o jednotlivých řečnících, kteří se ve svých řečech zabývali některým bodem pořadu, že mluvili k druhému nebo k třetímu bodu programu. Znamená to, že se jimi ve svých projevech zabývali, že probírali věci, které byly jejich obsahem. Je také možno říci, že mluvili o druhém nebo třetím bodu pořadu, ale toto spojení má význam poněkud odlišný; užili bychom ho na př. ve zprávě o schůzi, kde bychom mohli zvlášť podrobně hovořit o druhém nebo třetím bodě programu, čeho se týkal, kdo k němu mluvil atd.

Po referátě, který řečník přednesl, přihlašují se účastníci jednání, aby pronesli připomínky k obsahu referátu nebo i námitky proti němu. Také tady řekneme spíše, že soudruh mluvil k referátu, než že mluvil o referátě. Této vazby (o referátě) bychom zas užili kdyby na př. někdo jinde než na onom shromáždění někoho informoval o referátě a jeho obsahu. Mluví-li však na shromáždění po proneseném referátě, dáváme přednost spojení mluvit k referátu, zase patrně proto, že jeho řeč je v časovém i věcném spojení s předneseným referátem, že na něj navazuje, že se k němu připojuje.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 305-306

Předchozí Jaroslav Machač: Etapisace, úsekisace

Následující Igor Němec: Ešalon

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1