Zdeňka Sochová
[Posudky a zprávy]
-
Obecným i speciálním otázkám vidu jak v češtině, tak i v jiných slovanských jazycích věnovala československá jazykověda v poslední době hodně pozornosti. Syntetickým završením této práce je Kopečného studie o slovesném vidu v češtině.[1] Podává prohloubený výklad české vidové soustavy. Autor v ní stanoví základní vidové protiklady českého slovesa (vedle základních vidů dokonavosti a nedokonavosti ještě „třetí“ vid, neaktuální násobenost). Vedle vlastních vidových významů se zabývá i významovými rysy modifikujícími výrazněji slovesný obsah, které s videm buď úzce souvisí (násobenost), nebo již stojí mimo oblast vidu (rozměrnost slovesného děje, dějová míra, fázovost) (I. kapitola). Rozborem rozdílů v časovém významu tří vidových forem prézentu (dělám, udělám, dělávám), které ukazují na těsné sepětí vidu a času, podává autor hlavní důkaz o mluvnické povaze vidu (II. kapitola). Souvztažnost času a vidu sleduje i na dalších slovesných tvarech (préteritu, imperativu aj.) a postihuje tak v rámci jednotlivých vidových tříd i všechny pro češtinu specifické [194]vidové typy (III. kapitola). V kapitole V., materiálově zvlášť bohaté, jsou podrobně probírány slovotvorné prostředky, kterými se jednotlivé vidové významy vyjadřují: perfektivizace (zdokonavování) se děje jednak prefixací (předponovým odvozováním), jednak sufixací (příponovým odvozováním — jen v typu -nout); v oddílu o imperfektivizaci (odvozování nedokonavých sloves) je výčet všech produktivních i neproduktivních typů slovesných přípon. V téže kapitole se pojednává i o tvoření distributiv (sloves s významem podílnosti) a o slovesech nepárových. Poslední kapitola (VI.) je věnována významovému rozboru českých slovesných předpon. Důležitá IV. kapitola podává srovnání české vidové soustavy se soustavami jiných slovanských jazyků. Druhým hlavním cílem Kopečného práce je totiž vystihnout hlavní rozdíly, jimiž se čeština liší po stránce vidové od ostatních slovanských jazyků. — Tolik ve stručnosti o obsahu knihy.
Kopečného výklady jsou promyšlené, dobře zdůvodněné, často nové a svědčí o hlubokých odborných znalostech autorových. Pokud je to nutné nebo vhodné, jsou podloženy i historicky nebo dokumentovány z nářečí. Kopečný v nich reaguje živě, až polemickým způsobem na mínění jiných badatelů, inspiruje se odlišným stanoviskem svých názorových protivníků a podněcuje svými originálními řešeními k dalšímu zkoumání. Mnoha dílčími otázkami vidové problematiky zabýval se Kopečný již ve svých dřívějších časopiseckých studiích.[2] Navazuje na ně, přezkoumává jejich výsledky, občas koriguje nebo zpřesňuje své vlastní starší názory. Jeho způsob podání je neobyčejně svěží a poutavý, nikde jen suše odborný, formulace jsou většinou stručné, ale přitom zcela srozumitelné. Pro Kopečného přístup k odborné tematice a její osobitou interpretaci je příznačné, že dovede zaujmout jak zkušeného badatele, tak i začátečníka v příslušném oboru.
V stručném, pro širší odbornou obec určeném referátu nebudeme zevrubně komentovat Kopečného vědecký přínos k objasnění vidové problematiky; to bude úkolem speciálnějšího, přísně odborného zhodnocení jeho díla. Omezíme se na to, že čtenářům představíme nejdůležitější nebo nové autorovy závěry a zaměříme se pak hlavně na praktický dosah, který kniha Kopečného má.
Kopečný chápe slovesný vid jako hraniční kategorii mezi oblastí mluvnice a slovníku. Přesně řečeno považuje vid za kategorii čistě gramatickou, ale modifikující v jistém smyslu význam slova, popřípadě k němu situačně něco dodávající. Vychází ze skutečnosti, že ve dvojicích sloves typu dělám — udělám a dělám — dělávám nejsou [195]mezi jednotlivými vidovými tvary[3] rozdíly v základním slovním významu; ale přece jen je dovedeme ještě jako slovníkové pociťovat. Gramatická povaha slovesného vidu plyne především z toho, že jednotlivé vidové tvary uvedených typů se liší časovým významem.[4] Tyto rozdíly — vystupující nejjasněji právě v prézentním tvaru — ukazují na úzký vztah vidu a času; a protože se za gramatickou kategorii považuje slovesný čas, musí být za ni pokládán i slovesný vid.
Pro mluvnický charakter slovesného vidu mluví však i momenty významové, a to (1) nemožnost definovat základní vidový protiklad dokonavosti — nedokonavosti významově;[5] (2) jisté samostatné postavení vidu vůči významu slovesa (např. významový rys okamžitosti vyskytující se i ve vidu nedokonavém a naopak časového rozměru ve vidu dokonavém); (3) nemožnost rozlišit při překladu do cizího jazyka obě hlavní vidové formy lexikálně (německé er machte — stejně tak jako er hat gemacht — může znamenat podle kontextu dělal i udělal).
Kopečného pojetí vidové souvztažnosti je proti jiným badatelům širší. Počítá k ní vedle základního vidového protikladu dokonavosti — nedokonavosti i vidový protiklad neaktuální násobenosti (typ dělávám, chodívám) proti prosté nedokonavosti. U sloves typu dělávám, chodívám je sdružen významový rys násobenosti, který je rázu slovníkového, s významovým rysem časové neaktuálnosti, mimočasovosti, který je rázu mluvnického. Skutečnost, že ze všech slovesných typů nemůže pouze uvedený typ vyjadřovat děj aktuálně probíhající, nýbrž pouze děj mimočasový, je Kopečnému dostatečným oprávněním jeho pojetí.
Kopečný opouští (podle Havránka-Jedličky) tradiční termíny iterativa (slovesa opětovací) a frekventativa (slovesa opakovací), chápaná dříve především formálně. Významem násobená jsou jen slovesa odvozená ze sloves nedokonavých. Pod termínem slovesa násobená, [196]zavedeným od třicátých let Havránkem, rozumí Kopečný (na rozdíl od Havránka-Jedličky) jen ta, která musí vyjadřovat násobenost.
Obojvidá slovesa nepopírají mluvnický charakter slovesného vidu; v konkrétním kontextu je každé jen jednoho vidu.
Velmi podrobné poučení najdeme o svérázném slovesném typu ponesu, povezu,[6] majícím předponovou formu prézentní, ale vyjadřujícím nedokonavý význam budoucí. Kopečný jej určuje jako předponové futurum k příslušným nedokonavým slovesům (ponesu = ned. bud. k nésti) a považuje příslušný opisný tvar (budu nést) za naprosto synonymní (užívá se ho poněkud častěji v přeneseném smyslu). Futurum s po- se tvoří pravidelně od některých sloves pohybu a jim podobných, tvoření je produktivní, zejména u expresívních synonym k neutrálním slovesům pohybu. Kopečného výčet jiných případů než pohybových je značný.
Zvlášť zdařilá je partie týkající se perfektivizace přidáním předpony. Kopečný jasně vyslovuje své kladné stanovisko v otázce, zda je možno či není tvořit vidové dvojice předponovým odvozováním (na rozdíl např. od A. V. Isačenka). Na řadě příkladů, rozbíraných do nejjemnějších podrobností, sleduje rozdíly mezi perfektivizací předponami prostě vidovými (která má funkci mluvnickou) a předponami lexikálními, kde zdokonavení je spojeno s posunem slovního významu (má funkci gramatickolexikální). Zdůrazňuje nutnost oddělit v Poldaufově třetím typu předpon — na přechodu mezi oběma základními typy, v předponách tzv. řadicích[7] — od sebe ty, které v zásadě nemění slovní význam jednoduchého základního slovesa (je jich převážná část, perfektivizace má funkci lexikálněgramatickou), od těch lexikálních předpon, kterými se vytváří nové sloveso.[8]
Kopečný uvádí dvě kritéria prosté vidovosti: 1. užší, své vlastní: vytvoříme-li prostě vidovou předponou dokonavé předponové sloveso, je zbytečné přitvářet k němu další nedokonavé předponové sloveso (k udělat neexistuje udělávat); 2. širší, Poldaufovo, zahrnující i řadicí předpony s funkcí prostě vidovou: v derivační řadě členit — rozčlenit — rozčleňovat musí být krajní členy synonymy (rozčleňovat = členit). Synonymita je někdy naprostá, často je nedokonavé předponové sloveso popisnější než prosté základní, někdy je odlišné buď stylisticky, nebo v rozsahu užití. Občasná neparalelnost ve významu [197]nebo v rovině stylové nebo ve výskytu bývá však i u dvojice rozčlenit — rozčleňovat, kde jinak shoda významů je pravidelná.
Příponová perfektivizace se týká jen slovotvorné přípony -nout, jíž se tvoří slovesa okamžitá. Ve výkladu dvojice jednoduchých sloves bodat — bodnout se Kopečný přiklání k názoru, že z dnešního hlediska cítíme jako odvozený tvar dokonavý, přestože už nejde o tvoření produktivní.
Při výkladu o tvoření distributiv (sloves významu podílného) (Kopečný tak nazývá jen dokonavá násobená slovesa) přispělo Kopečnému vydatně na pomoc jeho živé moravské nářeční povědomí. Proto mohl tak bezpečně postihnout i nevýrazné distributivní významy, v českém prostředí ne vždy dost silně pociťované, v literárních dokladech se jen zřídka vyskytující, a proto ve slovnících ne vždy zachycené.
Přehled českých slovesných předpon je seřazen podle ubývající konkrétnosti významu (před-, nad-, pod-, v-, od-, vz-, ob-, do-, roz-, při-, pře-, pro-, s-, o-, vy-, na-, za-, z-, u-, po-); toto pořadí si jistě nečiní nárok na objektivní platnost. Kopečný konstatuje, že čím konkrétnější je význam předpony, tím méně se hodí k prostému zdokonavení; někdy působí ovšem i opačná tendence, že předpona lexikálně nevýrazná posouvá zřetelně význam slovesa (psát — upsat půjčku).
Základní zákonitosti vidu jsou společné všem slovanským jazykům, přesto však při srovnání vyniknou mezi jednotlivými jazyky zajímavé rozdíly. Specifickým rysem české vidové soustavy je, že je ze všech slovanských soustav nejčlenitější: má tři vidové třídy (dokonavou, nedokonavou a neaktuální násobenou). Z archaických stadií přežil v češtině zbytek starého slovanského předvidového futura typu ponesu. Podobná vidová rozmanitost je i v slovinštině a v lužické srbštině.
Z uvedeného přehledu je vidět, že Kopečného práce je hutným, přitom však velmi důkladným samostatným shrnutím vidové problematiky češtiny v širokém srovnávacím měřítku slovanském.
Vynikající teoretické hodnoty nejsou jediným kladem Kopečného knihy. Má i velkou cenu praktickou.
Vyjadřovací funkce a možnosti českého vidu jsou neobyčejně jemně diferencované. Správné užívání sloves podle vidu je zdrojem potíží pochopitelně především pro cizince ze zemí neslovanských. Netýká se to jen náležitého vytváření vidových protějšků, zejména při volbě prostě zdokonavující předpony. Jsou-li pak k dispozici dvě i více předpon s velmi blízkým významem, pak je výběr vhodné předpony opravdu těžký (srov. cítit — ucítit, pocítit; končit — skončit, ukončit, zakončit, dokončit; apod.). Postihuje to i některé oblasti syntaktické funkce vidu. Co je pro rodilého Čecha vžitým územ, působí cizinci značné rozpaky. Jde např. o střídání dokonavé a nedokonavé formy [198]v záporném rozkazovacím způsobu, kdy nedokonavého tvaru se užívá na vyjádření zákazu, popř. prosby (vezmi si ty šaty — neber si je), dokonavého na vyjádření varovného upozornění (ten ubrus zatím nestahuj — pozor, nestáhni ten ubrus!). Český vid nahrazuje z velké části také zvláštní časové formy pro vyjádření současnosti, předčasnosti a následnosti, které čeština proti jiným jazykům nemá. Takových „drobných“ úskalí může být pro cizince mnoho. Jen důkladné poučení pomůže se jim vyhnout; Kopečného kniha je podává.
Nesnáze se správným postižením vidové specifičnosti ohrožují i překladatele. Pro překladatele ze slovanských jazyků je nebezpečím právě blízkost těchto jazyků, pro kterou jim unikají leckteré zvláštnosti vymykající se z běžného jazykového úzu domácího jazyka.[9]
Vystihnout videm nejrůznější situační odstíny nedovede někdy ani Čech. Konkurence několika možných předpon působí nepříznivě zejména při výběru lexikální, někdy i prostě vidové předpony. Časopis Naše řeč na takové případy nesprávného tvoření soustavně upozorňuje (např. nanést otázku, nahlásit splnění plánu, navýšení výroby, odsouhlasit, přeplnit plán místo překročit, proočkovat děti místo provést očkování apod.). Neznalost vidové zákonitosti se projevuje i v leckterých jiných případech. Ve větě „pak k tomu přidáme udušenou cibulku“ (slýchala jsem ji denně v kurse vaření) působí hyperkorektní tvar udušená cibulka až komicky (stačí dušená; trpných příčestí nedokonavých užíváme ve významu dokonavém v případech, kdy chceme zdůraznit kvalitu děje, ne jeho průběh, např. u jídel způsob úpravy).
Vidové rozdíly se projevují i u příslušných krajů s dosud zachovaným nářečím, zejména v moravském prostředí. Např. v některých moravskoslovenských nářečích se stírá rozdíl mezi prostým trváním a opakováním děje (dnes ráno sem nosila mléko křesnéj mamce = nesla; ona ide furt do pola = chodí). Odlišné je užívání předpon prostě vidových (koupat — proti českému vykoupat je moravské okoupat) i slovníkových (přejet psa — lašské přijet) atp. Konkurence dvojích možných přípon u nedokonavých sloves typu vytrhuje — vytrhává má za následek, že na Moravě se dává přednost příponě -ovat, atp. Celá skupina distributiv je dosud v živém moravském úzu (to mají moravská, zvláště východomoravská nářečí společné se slovenštinou), kdežto ve spisovném jazyce podílný význam u některých sloves neexistuje (u typů s nezdvojenými předponami, hlavně na- a po-: srov. ty brambory ti všecky z koše vypadají a kluci si je pozvedají; napouštět do sálu mnoho pobudů), nebo příslušné sloveso distributivní se nevytvořilo (jde zejména o typy s několika předponami: pozumývat, [199]porozpronajímat atp.).[10] Nový „Slovník spisovného jazyka českého“ posunul právem hodnocení těchto distributiv, protože se jich v literárním jazyce skutečně využívá, směrem ke spisovnosti (např. „Příruční slovník jazyka českého“ nezaznamenává distributivní význam u poklekati, nový slovník už ano a bez omezující charakteristiky: poklekati, poklekávati ned. k pokleknouti; poklekati (si) dok. ‚postupně, jeden za druhým kleknout‘).
Kopečného kniha má v neposlední řadě nemalý význam i pro lexikografickou práci. Kdežto slovníky sloužily za materiální podklad jeho práci, mohou a měly by na oplátku ony samy z jeho práce čerpat podněty teoretické i praktické. Kopečný k tomu na mnoha místech přímo vybízí. Už ve svých dřívějších pracích žádá, aby vid byl náležitě respektován i ve slovnících, hlavně ovšem česko-cizojazyčných (a naopak). Stěžuje si, že ve slovnících jsou vidové páry odděleny, bez vzájemných odkazů. Také „Příruční slovník jazyka českého“ uvádí a vykládá každé sloveso vidové dvojice na příslušném místě bez vzájemného vztahu. Někdy je Kopečného požadavek na slovníkářskou práci příliš velký a těžko uskutečnitelný. To když např. žádá, aby obsáhlejší slovníky třídily hesla (rozuměj ilustrační, dokladovou část hesla, nikoli gramatické poučení v hesle) i podle tvarů a zaznamenaly i tvary menšinové (futura násobených sloves, jejich opisné pasívum aj.).
Nebude nezajímavé všimnout si, jak se — ve srovnání s požadavky a teoretickým stanoviskem Kopečného — vypořádává s videm od roku 1958 vycházející dílo moderní české vědecké lexikografie „Slovník spisovného jazyka českého“ (dále SSJČ). Vidovou souvztažnost zachycuje, a to jak v typu nasnadě jsoucím, totiž vydělat — vydělávat, tak i v obtížném typu dělat — udělat. Prostě vidovou dokonavost zachycuje přímo ve výkladu odkazovaného členu vidové dvojice (udělat dok. k dělat) a u základního členu nadto uvedením vidového protějšku na konci hesla. Vychází přitom (ve shodě s Kopečného požadavkem) ze slova morfologicky základního (z nedokonavého vidu ve dvojici dělat — udělat, z dokonavého ve dvojici vydělat — vydělávat), a nikoli mechanicky z nepříznakového nedokonavého. Při tvarové konkurenci nedokonavých sloves typu -ovat/-ávat vychází nikoli mechanicky z morfologické sounáležitosti k dokonavým typům -nout/-at (i když ji pořadím k odkazovaným slovesům zachovává), nýbrž z významu, a vystihuje tím významové křížení u těchto typů běžné (natrhávat ned. k natrhat, k natrhnout; natrhovat ned. k natrhnout, k natrhat). Jako násobená označuje (ve shodě s Kopečným) jen ta slovesa, která vyjadřují pouze násobenost (typ dělávám), kdežto násobenost [200]danou jen kontextem vykládá přímo za dokladem nebo stručným poučením v záhlaví hesla nedokonavého slovesa (někdy též násobené). SSJČ zpracovává jako vidovou dvojici i jediný typ příponového zdokonavování bodat — bodnout a vychází zde (opět ve shodě s Kopečným) z nedokonavého slovesa. Toto úsporné řešení znamená určitou nepřesnost tím, že zanedbává významový rys okamžitosti, považovaný za slovníkový. Přehled různých možností spojování sloves s předponami podává výčet běžných předpon na konci hesla (z pracovních důvodů nebylo možno vydělit předponu prostě vidovou). Podrobné poučení o jednotlivých produktivních významech slovesných předpon podávají samostatná předponová hesla.[11]
Upustíme od drobnějších připomínek, které jsou při tak složité struktuře, jakou je slovesný vid, a při jisté subjektivnosti jazykového povědomí zvlášť v této otázce pochopitelné. K technické stránce bychom jen připomněli, že poněkud ruší některé tiskové chyby, a to i v příkladech (hodiny jsou místo jdou, popsat si místo pospat si), a že postrádáme věcný rejstřík. Tyto drobnosti ovšem nijak nesnižují stěžejní význam Kopečného knihy.
[1] Fr. Kopečný, Slovesný vid v češtině, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1962, Rozpravy ČSAV, seš. 2, s. 144.
[2] Srov. články uveřejňované v Slovu a slovesnosti v ročnících 10, 1947, 11, 1948/1949, 12, 1950 a 21, 1960, dále recenze prací M. Veye a I. Poldaufa v ročníku 17, 1956, článek v Revue des Études Slaves 33, 1956, i souborné výklady v Základech české skladby (1958, 2. vyd. 1962) aj.
[3] Terminologické upřesnění Kopečného pro slovesa, která mají jediný slovní význam, ale jsou rozlišena vidově.
[4] Prézentní tvar sloves nedokonavých vyjadřuje jednak děj aktuálně přítomný, jednak mimočasový, obecně platný (hodně kouří), může však vyjadřovat i děj budoucí (zítra jedu) a minulý (prézens vypravovací a výjevový). Prézentní tvar sloves dokonavých vyjadřuje jednak obvykle budoucnost (kromě typů nadělat se, vyjadřujících velkou intenzitu děje, a to on dovede, označujících schopnost), jednak mimočasovost. Prézentní tvar násobených sloves typu dělávat má význam pouze mimočasový, nemůže nikdy vyjádřit děj aktuálně probíhající.
[5] Kopečný se tu nově přiklání k výstižnějšímu vymezení dokonavosti jakožto pojetí celkového, „uzavřeného“, „ohraničeného“ slovesného děje (pojetí již dříve vyjádřenému B. Havránkem v České mluvnici) proti své původně užší koncepci „výsledkovosti“, „dokonání“, uvedené v Základech české skladby. Nedokonavost významově postihnout vůbec nelze. Slovesa nedokonavá je třeba prostě definovat tak, že nevyjadřují dokonavé děje, jsou co do dokonavosti bezpříznaková.
[6] Srov. o tom K. Horálek v Naší řeči 38, 1955, s. 21n.
[7] Jsou to předpony mající už obecnější, málo konkrétní význam, pod který lze „zařadit“ konkrétnější obsah nebo význačný významový znak příslušného slovesa, „vyjadřující něco evidentně daného významem“ (vrtat - provrtat).
[8] Kopečný konstatuje v kritice Poldaufovy studie o spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves, že přes zavedení třetího termínu pro slovesné předpony zůstává i nadále jen jejich dvojí funkce (prostě vidová a lexikální).
[9] O rozdílném vyjadřování tzv. ingresívnosti v češtině v porovnání s jinými slovanskými jazyky viz u H. Křížkové v Slově a slovesnosti 23, 1962, s. 286n.
[10] Viz k tomu u Al. Jedličky, Jazyková problematika překladů ze slovenštiny do češtiny, Naše řeč 44, 1961, s. 16, a pozn. v Slově a slovesnosti 24, 1963, s. 19.
[11] Srov. též Zd. Sochová, Slovesný vid z hlediska slovníku, Naše řeč 38, 1955, s. 280n.
Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 193-200
Předchozí Marie Těšitelová: Slovník starých českých mlýnů
Následující Přemysl Hauser: K vydání slovníku hornického názvosloví