Časopis Naše řeč
en cz

Slovesný vid s hlediska slovníku

Zdeňka Sochová

[Články]

(pdf)

-

Sloves lišících se od sebe jen videm, vidových dvojic, je v češtině velmi mnoho. Zpracovatelé slovníků se proto zamýšlejí nad tím, jak vidové dvojice ve slovníku zpracovávat, jak upozorňovat na to, že dvě slovesa k sobě patří a liší se jen tím, že jedno vyjadřuje dokonavost a druhé nedokonavost téhož děje. Uvádět a vykládat každé sloveso vidové dvojice na příslušném místě v abecedě, jak to činí Příruční slovník jazyka českého,[1] je sice pro uživatele nejpřístupnější a nejjednodušší, ale je to řešení jednak málo úsporné, jednak málo poučné.

[281]Této otázky, důležité s hlediska lexikografické praxe, dotkli se také účastníci nedávné ankety o Ukázkovém sešitě Slovníku současného spisovného jazyka českého.[2] Pro zpracovávání vidových dvojic jako jedné slovníkové jednotky uvedli požadavky rázu theoretického i praktického. Na jedné straně zdůraznili to, že slovník má posilovat povědomí slovotvorné příbuznosti slov (má tedy zachycovat, jakým způsobem se tvoří dokonavé protějšky k nedokonavým slovesům); na druhé straně vyzdvihli zřetel na cizince, kteří si často nedovedou vytvořit správné vidové protějšky, a na příslušníky krajů s dosud zachovaným nářečím, kteří tvoří dokonavá slovesa často jinými předponami, než je tomu ve spisovném jazyce (srov. na př. spisovné vykoupat se proti východomoravskému okoupat se).

Pokusíme se naznačit, které vidové dvojice má slovník s hlediska nauky o zásobě slovní (lexikologického) zpracovávat společně, a probereme zároveň různé způsoby slovníkového (lexikografického) zpracovávání tohoto jevu, jak je nacházíme v jednojazyčných výkladových slovnících našich i ruských. Z toho nám vyplyne zdůvodnění stanoviska uplatňovaného v naší vlastní lexikografické práci na chystaném Slovníku současného spisovného jazyka českého (dále zkratka SJČ).

Četní badatelé o slovesném vidu se dosud jednoznačně neshodli na tom, zda vid je pouze kategorií gramatickou nebo zda rozdíly vidové mění i slovní (lexikální) význam sloves.[3] Nicméně konkretní praxe nutí slovnikáře tuto otázku v slovníku řešit, a to účelně se zaměřením na uživatele slovníku a v souhlase s theoretickými principy lexikologickými i gramatickými.

Vycházíme při tom vždy ze sepětí věcného významu slovesa a významu mluvnického prostředku, jímž se vyjadřuje dokonavost nebo nedokonavost (přípony nebo předpony).

[282]I. Příponovým odvozováním se vidové rozdíly vyjadřují u sloves okamžitých (odvozených od sloves prostě nedokonavých, t. j. nenásobených) u vzoru tisknouti[4]“, na př. couvat - couvnout, louskat -lousknout, bručet - brouknout, křičet - křiknout, kopat - kopnout, padat -padnout, tleskat - tlesknout, bodat - bodnout.[5] Tvoření u tohoto typu sloves je živé zejména u mnohých expresivních sloves označujících zpravidla pohyby nebo zvuky (prásknout, fleknout; kecnout, muknout). Tomuto slovotvornému postupu se poddávají slovesa schopná vyjádřit krátké trvání děje, okamžitost. Odmyslíme-li si rozdíl ve vidu, je významová náplň slovesa nedokonavého a okamžitého stejná.

Ukážeme si to pro názornost na řadě sloves hvízdat - hvízdnout - zahvízdat. Dokonavé sloveso okamžité hvízdnout vyjadřuje jen kratičké trvání děje (hvízdání), ale nijak nepozměňuje věcný význam základního slovesa nedokonavého hvízdat. Naproti tomu dokonavé sloveso předponové zahvízdat vyjadřuje kromě omezeného trvání děje ještě něco jiného: zahvízdat pod oknem znamená zpravidla podle předchozí úmluvy, hvízdnutí pod oknem se naopak děje zpravidla mimochodem, nesmluveně; podobně možno písničku zahvízdat (vyjádření omezeného průběhu děje), nikoli písničku hvízdnout. Vidíme, že ve slovese zahvízdat je obsažen vedle dokonavosti ještě významový odstín omezeného průběhu děje a určení děje vnímateli. V slovesné dvojici typu hvízdat -hvízdnout, kdy rozdíly ve vidu nejsou spojeny s rozdíly ve významu, jde tedy o odvozování mluvnické, nikoli významové. Tato dvojice představuje pro nás jednu slovní (lexikální) jednotku a jako takovou ji budeme ve slovníku uvádět. V dvojici hvízdat - zahvízdat se sloveso zahvízdat neliší pouze dokonavostí, nýbrž i významovým odstínem. Tato dvojice netvoří jednu lexikální jednotku, a bude proto ve slovníku zpracovávána odlišným způsobem než dvojice hvízdat - hvízdnout.

[283]Vidová souvztažnost slovesné dvojice typu hvízdat - hvízdnout je patrná na př. ze zpracování ve slovníku Vášově—Trávníčkově (Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952). Na př.: bodati[6] … = píchat něčím ostrým; = štípat o hmyzu; bodnouti dokon. k bodati. Podobně je tomu u dvojice louskati lousknouti, opačný postup je však u slovesa padati nedok. k padnouti.

Stejně postupují i ruské slovníky, Tolkovyj slovar’ russkogo jazyka za redakce D. N. Ušakova (4 díly, Moskva 1935—1940) a Ožegovův Slovar’ russkogo jazyka (2. vyd., Moskva 1952).[7] Stejný postup udává i Návod k zpracovávání „Slovníku současného ruského spisovného jazyka“ (ve třech svazcích).[8]

Příponovým odvozováním se dále vedle sloves okamžitých (vyjadřujících dokonavost) tvoří slovesa násobená, vyjadřující děj několikrát opakovaný (na př. chodí rád do biografu, léhává v létě na půdě).

Vycházíme-li i zde ze staršího významového třídění na slovesa opětovací a opakovací, zjistíme, že mnohá z těchto sloves (pravidelně ta, která jsou odvozena od sloves dokonavých) vyjadřují jednak děj násobený (s odstíny pravidelnosti), jednak děj prostě nedokonavý (trvací). I t. zv. stálá iterativa (vyjadřující jen děj opětovaný) možno v jistých spojeních považovat za slovesa trvací. Je tu jistá shoda s „opětovacími“ slovesy typu bodat, kapat, o nichž viz pozn. 5. Tak na př. je rozdíl mezi větou „Honil tramvaj, ale nedohonil ji“ a větou „Ty honíš všecko na poslední chvíli“. Nebo mezi větami „To dítě běhá už od rána na boso“, „Každou sobotu běhá na bytový úřad“ a „Chlapec už běhá“ (neaktuální užití, význam obecné platnosti, pravidelnosti). Podobně bychom [284]mohli ve spojení „vodil mě po Praze“ (sem tam, na různých místech) chápat sloveso vodil jako prostě nedokonavé na rozdíl od jeho užití ve spojení „vodí dítě do školy“ (každý den, pravidelně). Dvojí (i několikerý) význam je možný u mnoha sloves tohoto typu: „kupuje v krámě večeři“, „kupuje výhradně partyzánky“, „kupuje dům“ (snaží se o koupi). Někdy naopak může i sloveso trvací vyjadřovat děj násobený; na př. „mluví o něm pěkně“ (vždycky, zpravidla).[9]

Instruktivní je tu na př. zpracování hesel načichati, načichávati v PS. Obě slovesa, z nichž druhé má výraznou formu t. zv. slovesa opakovacího, se vykládají úplně stejně a jejich významová paralelnost vysvítá z uvedených dokladů (v Ukázkovém sešitě SJČ jsou obě slovesa zpracována pod jedním záhlavím).

Z uvedených příkladů však vidíme, že významové, sémantické (a tedy i lexikologické) pojetí není často paralelní, shodné s formou (srov. dvojici načichati - načichávati, která je významově totožná a bude tvořit ve slovníku jedno heslo). Při slovníkovém zpracování násobených sloves je nutno vycházet z významové násobenosti děje a nikoli z mluvnické formy (i když je více méně ustálená). Pro slovníkovou theorii a praxi tu vyplývá požadavek neoznačovat jako násobené takové sloveso, které v určitých spojeních může vyjadřovat i děj nenásobený. V takovém případě mluvnické označení „nedokonavé“ zahrne v sobě nedokonavost prostou i násobenou a výklady u jednotlivých užití osvětlí patřičný význam slovesa.

Jako násobená označíme v slovníku jen ta slovesa, která vyjadřují pouze děj několikrát opakovaný; významové odstíny obvyklosti, dávné minulosti a pod. můžeme u těchto málo častých sloves pominout. V podstatě jde o slovesa odvozená od nedokonavých sloves nepředponových i předponových, o t. zv. slovesa opakovací. Na př. v Ukázkovém sešitě SJČ: nabízeti ned. k nabídnouti; opakov.[10] nabízívati.[11] V zásadě stejný postup zachovávají uvedené ruské slovníky a sovětské akademické směrnice.

Násobenost děje u slovesa odvozeného je ovšem v těsné spojitosti s významem základního slovesa. Zřídka se na př. vyskytuje [285]jako protějšek k t. zv. slovesům končicím (s předponou do-). Není totiž dobře slučitelná se zaměřením na konečnou fázi děje, které slovesa s předponou do- zpravidla vyjadřují. I tehdy mívají tato slovesa vedle významu násobeného i význam prostě nedokonavý nebo významy jiné.

Na př. doslýchati: „zřídka doslýchá, co se venku děje“ (význam násobený); „doslýchat zdaleka zvony“ (význam prostě nedokonavý); „nedoslýchá“ (je nedoslýchavý, neaktuální užití, význam obecné platnosti).

II. Daleko složitější je otázka, která dvě slovesa tvoří vidovou dvojici u sloves předponových. Máme tu na mysli dokonavá předponová slovesa, v nichž je předpona připojena k základnímu slovesu prostě nedokonavému, které existuje samostatně (mřít - zemřít, blednout - zblednout, kopat - zkopat, hořet - shořet, vařit - uvařit, vidět - uvidět a pod.).

Je obecně známo, že předpony nejen činí základní sloveso nedokonavé dokonavým, nýbrž mají podobně jako předložky i svůj vlastní věcný význam příslovečný. Vnášejí tak do slovesného základu různé významy a pozměňují tím význam celého předponového slovesa (srov. na př. brát: odebrat, vybrat, zabrat, ubrat, sebrat a pod.), někdy významově přetvářejí i slovesný základ (srov. na př. hodit - vyhodit, ale uhodit někoho nebo dělit - rozdělit, ale sdělit někomu něco). I když u některých předpon převažuje jejich prostě vidový význam nad významy ostatními, přesto zůstávají z původního příslovečného významu jisté zbytky, které dávají předponě jiné zabarvení než prostě vidové.[12]

Pro vidovou dvojici slovesa nedokonavého a dokonavého slovesa předponového platí stejná zásada, jakou jsme poznali při vidové dvojici slovesa nedokonavého a slovesa okamžitého tvořeného příponou -nou-. Jako vidovou dvojici lze ve slovníku spojovat jen ta dvě slovesa, kdy se předponou mění pouze vid (nedokonavý na dokonavý), ale stejný význam je zachován. Dvojici sloves, u níž jsou se změnou vidu spojeny i rozdíly ve významu, nelze pojímat jako jednu slovní jednotku a zpracovávat ve slovníku společně.

Předpony, které nevnášejí do významu slovesa nový lexikální význam, sloveso významově, sémanticky nepozměňují, jsou t. zv. předpony prostě vidově. Předpony, které různým způsobem pozměňují význam slovesného základu, jsou t. zv. předpony lexi[286]kální. Spojením základních nedokonavých sloves s předponami lexikálními se vytvářejí nové slovníkové jednotky, samostatná nová slovesa, která je třeba v abecedním slovníku zpracovávat a uvádět zvlášť, a to ať jde o významy věcné, nebo o funkce vyjadřující velkou nebo malou míru děje, různé fáze průběhu děje nebo podílnost.[13] U základního slovesa nedokonavého lze ovšem ve slovníku uvést i všechny možné předponové odvozeniny, které v jazyce žijí. Takováto registrace slovotvorných možností bude mít však vždy za úkol jen upozornit uživatele, s kterými předponami se základní sloveso pojí. Nemůže však nahradit lexikografické zpracování každého slovesa zvlášť; to je nutné i při výčtu předponových odvozenin u základního slovesa.[14]

Prostě vidových předpon je velmi málo. To dosvědčuje mnohoznačnost předpon samých a mnohoznačnost předponových sloves (předpona funguje v různých významech).

Všimněme si, jaké důsledky to má pro lexikografickou praxi. Případů prosté vidovosti předponových sloves je tak málo, že nestojí za to vytvářet pro ně zvláštní úsporný způsob spojování předponového slovesa se slovesem základním v jednom heslovém odstavci (t. zv. hnízdování). Jakýkoli způsob společného zpracování v jednom hesle by nadto vyžadoval, aby rukopis celého slovníku byl vypracován napřed. Připojovat k nedokonavým slovesům jejich dokonavé předponové protějšky jen z jazykového povědomí [287]by nebylo dost přesné a úplné. Vidová předpona se totiž často mění v různých spojeních téhož základního slovesa; na př. k vařiti je dokonavé „uvařit polévku“, ale „svařit vodu“. Podobně ke „kousat maso“ je dokonavé „rozkousat maso“, ke „kousat do tvrdého chleba“ však „kousnout do tvrdého chleba.[15]

Mnohem častější je významová shodnost dokonavého předponového slovesa a z něho odvozeného slovesa druhotně nedokonavého; na př. přinést - přinášet, vybrat - vybírat. U těchto druhotně nedokonavých sloves stačí uvádět ve slovníku místo výkladů, které by se zbytečně jen v odlišném vidu opakovaly, poukazy na příslušná slovesa dokonavá, pokud se obě slovesa významově kryjí (přinášet ned. k přinést).

Způsob, jakým jednotlivé slovníky uvádějí ve vztah vidovou dvojici slovesa nedokonavého a příslušného slovesa prostě dokonavého, je různý. Pro chystaný SJČ se jeví jako nejvhodnější upozorňovat na vztah vidového protějšku k příslušnému slovesu základnímu formou poukazu místo výkladu; na př. udělati 1. dok. k dělati, 2. …; načerpávati ned. k načerpati) lousknouti dok. k louskati; kupovati ned. ke koupiti. Je však nutno zdůraznit, že uvedený způsob zpracování je vhodný jen tehdy, jestliže se obě slovesa vidové dvojice shodují v základních významech (ve významových odstínech a frazeologii se mohou různit, tyto okolnosti pak nutno vytknout u každého slovesa zvlášť). Větší významová rozrůzněnost obou členů vidové dvojice je vždy dostatečným důvodem pro samostatné, jednotlivé zpracování obou sloves. Uvedené řešení, kdy se vidová příslušnost dvou sloves vyjádří jen formou poukazu na druhý člen vidové dvojice, je přehledné a úsporné; každé sloveso je uvedeno na svém místě v abecedě a tím odpadají jakékoli odkazy.

Způsob „hnízdování“ v Ožegovově slovníku má sice výhodu v tom, že Ožegov uvádí dokonavé sloveso přímo u nedokonavého, ale nevýhodu v síti odkazů, která je ostatně nedůsledná. Ušakovův slovník uvádí odkazy u obou členů vidové dvojice.

Jiným způsobem zpracovává vidové dvojice akademický Slovar’ sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka (zatím 3 díly, Moskva — Leningrad 1950—1954; dále akademický slovník). Obě podoby — nedokonavou i do[288]konavou — uvádí v záhlaví jediného hesla;[16] jednotlivé významy vykládá jen v nedokonavém vidu. Toto řešení, byť zdánlivě úsporné a přehledné, má v sobě nebezpečí, že ochuzuje o významové odstíny a frazeologii, které jsou často u obou sloves jiné. Heslový odstavec je nadto přetížený a stává se nepřehledným (zejména když slovesa jsou ještě připojena pod základní substantivum).

PS spojuje členy vidové dvojice (v typech, které jsme pro slovník vymezili) jen někdy ve výkladech; na př. nacvičovati ned. k nacvičiti. Jinak zpracovává oba členy samostatně.

Na jiných principech je vybudováno zpracovávání sloves ve slovníku Vášově—Trávníčkově. Zaznamenává všechny běžné slovotvorné typy předponových sloves, často ovšem bez rozvinutí významu jednotlivých sloves (na př. bodnouti dokon. k bodati; slož. dokon. na-, pro-, při-, roz-, v-, za-). Složitá síť odkazů může být někdy na závadu rychlé orientaci pro běžné uživatele.

III. Slovník musí konečně upozorňovat i na vidové protiklady vytvářené slovesnou dvojicí, jejíž jeden člen je sloveso utvořené od jiného základu. I zde platí stejná zásada, že za vidovou dvojici považujeme tu dvojici sloves, u nichž je rozdíl toliko ve vidu, nikoli v lexikálním významu. Je to typ sloves jako brát - vzít, klást - položit - pokládat, ruské govoriť - skazať a pod.

Z toho, co jsme si dosud řekli, nám vyplývá, kdy má slovník upozorňovat na vidovou souvztažnost dvou sloves. Rozhodujícím měřítkem pro to, zda slovesná dvojice je dvojicí vidově příslušnou, dvojicí vidovou, je ta okolnost, že změnou vidu se slovesa významově nerozcházejí. Základní jednotkou abecedního slovníku semasiologického (postupujícího od slova k pojmu) je jednotka lexikálně sémantická. To znamená, že může obsahovat jen slova stejného slovníkového významu. Za jednu slovníkovou jednotku lze považovat tu slovesnou dvojici, v níž jeden člen je vzhledem k druhému buď jeho prostě vidovým protějškem, nebo protějškem vyjadřujícím dějovou násobenost.

Pro lexikografické zachycení těchto vztahů se jeví nejvhodnější takový způsob zpracování, kdy se vyjádří poukazem (místo výkladu) ve shodě se slovotvornými postupy:

1. U dokonavého členu vidové dvojice vztah k jeho základnímu nedokonavému slovesu: couvnouti dok. k couvati; zkaziti dok. ke kaziti; vzíti dok. k bráti.

[289]2. U t. zv. sloves opětovacích a opakovacích odvozených od sloves dokonavých (vyjadřují zpravidla jak děj násobený, tak nenásobený) vztah k základnímu slovesu dokonavému: kupovati ned. ke koupiti, říkati ned. k říci (jímati ned. k jmouti, skákati ned. ke skočiti), míjeti ned. k minouti (vraceti ned. k vrátiti; nadlehčovati ned. k nadlehčiti, načerpávati ned. k načerpati. Úsporné zpracovávání ve formě poukazu v tomto druhém případě nesmí být ovšem na újmu významové výstavby hesla. Zpravidla se tak budou zpracovávat předponová slovesa druhotně nedokonavá, protože shoda významů u těchto typů je pravidelná. Řidčeji lze tohoto způsobu zpracování užít dvojice sloves nepředponových, základních. Při větších významových rozdílech je vždy lépe zpracovat každé sloveso zvlášť.

3. Násobená slovesa (která vyjadřují pouze děj několikrát opakovaný) je vhodné připojovat bez dalších výkladů na konec heslového odstavce základního slovesa nedokonavého.

Snažili jsme se vyčerpat všechny slovesné typy vidově k sobě patřící, na které slovník musí upozorňovat, a ukázali jsme, jaké jsou různé lexikografické způsoby jejich zpracovávání.


[1] Zatím vyšel díl I—VIII, Praha 1935—1955; dále PS.

[2] Viz o ní zprávu v tomto ročníku Naší řeči, s. 25—32.

[3] Podnětná je zejména nejnovější studie Ivana Poldaufa Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu, Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 200—223, a starší studie Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině, Slovo a slovesnost 15, 1954, s. 49—65; viz též články Františka Kopečného, uveřejňované v Slovu a slovesnosti v ročnících 10, 1947, s. 151—158, 11, 1948—1949, s. 64—68, a 12, 1950, s. 15—17; této problematiky se dotýká i L. V. Kopeckij v článku O poměru lexika a mluvnice v plánu theoretickém a praktickém, Lexikografický sborník, Bratislava 1953, s. 25—34. Prací základního významu o slovesném vidu v češtině je dílo Františka Trávníčka Studie o českém vidu slovesném, Praha 1923; viz též jeho Mluvnici spisovné češtiny II, Praha 1949, s. 698—710. Srov. dále výklady Vladimíra Šmilauera Slovesný vid a způsob slovesného děje, První hovory o českém jazyce, 3. vyd., Praha 1946, s. 80—97.

[4] Je samozřejmé, že mluvíme u vzoru tisknouti o slovesech odvozených od sloves a pomíjíme slovesa odvozená od jmen, která vyjadřují zpravidla změnu vlastnosti a jsou nedokonavá (typ blednout). K nim je dokonavým protějškem sloveso s předponou z- (zblednout).

[5] Sloveso bodati, považované dříve za opětovací, vyjadřuje i děj nenásobený; srov. na př. „Komáři bodali jako vzteklí“ (synonymum štípali); nebo v přeneseném významu „Zrak bodal v zem“ (synonymum upíral). Je v povaze sloves, která jsou vidovými protějšky sloves okamžitých, že vyjadřují děje sestávající z jednotlivých akcí; tak je tomu na př. u sloves kapat, tleskat a konec konců i u sloves couvat, padat, i když vyjadřují plynulý děj. Tak je chápe i PS, který uvádí u hesla bodávati ned. opět. k bodati, u hesla kapávati ned. opět. ke kapati. Považujeme proto tato slovesa za nedokonavé slovotvorné základy, k nimž se tvoří dokonavá slovesa okamžitá.

[6] Proloženě je heslové slovo.

[7] Ruské slovníky specifikují označení o dokonavosti (sov. = soveršennyj glagol) a nedokonavosti (nesov. = nesoveršennyj glagol) termíny odnokr. (= odnokratnyj glagol), jde-li o okamžité (jednodobé) sloveso, a mnogokr. (= mnogokratnyj glagol), jde-li o sloveso násobené.

[8] Instrukcija dlja sostavlenija „Slovarja sovremennogo russkogo literaturnogo jazyka“ (v trech tomach), Izd. Akad. Nauk SSSR, Leningrad 1953 (dále jako sovětské akademické směrnice). Viz zprávu ve Slově a slovesnosti 15, 1954, s. 140—141. — K opačnému názoru dospěl Richard Schnek v článku Príspevok k otázke rozsahu slovníka, Lexikografický sborník, Bratislava 1953, s. 199—206. Formuluje tento druh odvozenin poněkud nejasně jako „odvodeniny, ktoré nadobúdajú nový lexikálny význam (proloženo námi) vo funkcii nekvalitatívnych zmien, a to a) v oblasti čistovidových zmien (vidové koreláty základných slovies…, napr.: bodať bodnúť …)“, s. 201. Podle něho jsou tyto odvozeniny tvořeny slovotvornými prostředky konvenčně lexikálně nevyjádřitelnými (sufixací), a proto se v slovníku uvádějí jednotlivě a zpracovávají samostatně. Jak však bylo ukázáno na různých slovnících, tyto odvozeniny se zpracovávají „konvenčně“ pomocí poukazů na druhý člen vidové dvojice.

[9] V této souvislosti uvádím jako zajímavost, že znám sloveso nosit ve významu aktuálním nést z nářečí. Z Valašska mám zaznamenáno: „Dnes ráno sem nosila mléko křesnéj mamce“ (= nesla).

[10] Méně vhodná zkratka opakov. bude nahrazena zkratkou nás. (násobené).

[11] Jungmannův Slovník česko-německý (I—V, Praha 1835—1839) uvádí sloveso násobené hned vedle nedokonavého, ne však důsledně. Na př. hořeti ndk., hořívám, ati … čstl. (= častotlivé, frekventativum). — R. Schnek v citované studii žádá i v tomto případě samostatné zpracovávání.

[12] Pěkný ilustrující příklad uváděl prof. Šmilauer v universitních přednáškách: Profesor náhle onemocněl, ale přece dokončil přednášku. Profesor ukončil přednášku deset minut před jedenáctou. Profesor připojil ještě několik slov a potom skončil. Profesor zakončil přednášku a potom oznámil, že příště přednáška nebude.

[13] Stejné stanovisko zastávají sovětské akademické směrnice. Odlišné stanovisko zaujímá R. Schnek v citované studii. Za samostatné slovníkové jednotky považuje jednak prostě vidové dvojice základních sloves, frekventativa a předponové odvozeniny s významy jednak prostě vidovými, jednak lexikálními („ve funkci kvalitativních změn“, s. 200, 202). Ty chce uvádět a zpracovávat zvlášť. Naopak předponové odvozeniny lexikální „v oblasti kvantitativních změn a průběhu děje“ chce zpracovávat ve formě t. zv. slovotvorného typu (předpony), s. 201. Několik typických příkladů by podle něho nahradilo „prakticky nevymezitelnou řadu předponových sloves …, která tvoří v jazyce rozsáhlý pravidelný systém“ (s. 202). To je pojetí hodně spekulativní, neodpovídající jazykové skutečnosti. Ochudilo by slovník o mnoho výrazných lexikálních prostředků. — I. Poldauf v obou citovaných pracích uvádí ještě třetí typ předpon, na přechodu mezi oběma typy, předpony t. zv. řadicí. Tyto předpony „řadí sloveso pod význačný významový rys“, „vyjadřují něco evidentně daného významem“, t. j. zdůrazňují, podtrhují hlavní významový znak slovesa (na př. vrtat — provrtat); na rozdíl od předpon prostě vidových, které jsou neslučitelné s významem základního slovesa (na př. mluvit promluvit). Mnohdy je ovšem společný významový jmenovatel slovesa a řadicí předpony vyabstrahován dosti složitě a řadicí předponu bychom mohli stejně dobře pojímat buď jako prostě vidovou, nebo jako lexikální. Nadto bychom na př. chápali předponu roz- ve slovese rozdělit za prostě vidovou, i když zesiluje významový znak v slovese již obsažený.

[14] Tímto způsobem bude odkazovat na předponová slovesa i chystaný SJČ.

[15] Poldauf doporučuje prospěšnou kontrolu, zda jde opravdu o funkci prostě vidovou. V derivační řadě „prosté sloveso nedokonavé — dokonavé sloveso předponové — druhotně nedokonavé předponové sloveso“ musí být krajní členy přibližnými synonymy; na př. klonit se sklonit se sklánět se: klonit se = sklánět se; členit rozčlenit rozčleňovat: členit = rozčleňovat.

[16] Také Jungmannův slovník uvádí obě podoby vedle sebe, ale v opačném pořadí než akademický slovník; na př. shoditi dk., sházeti … iter. dk. shazuji, ovati … ndk.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 9-10, s. 280-289

Předchozí Jaromír Spal, Václav Machek: K výkladu místních jmen na -any

Následující Lumír Klimeš: K vazbám některých substantiv, zvláště dějových

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1