Časopis Naše řeč
en cz

Slovník starých českých mlýnů

Marie Těšitelová

[Články]

(pdf)

-

S rozvojem techniky a průmyslu zanikl u nás v posledních letech tzv. český mlýn. Byl to přirozený důsledek procesu, který vstoupil do posledního stadia již na začátku tohoto století. Drcení a rozemílání zrna, které je podstatou mlynářství, bylo významnou složkou lidské činnosti již v nejstarších obdobích dějin lidstva vůbec. Vzhledem k tomu měl mlýn zvláštní postavení ve vývoji společnosti, a to nejen po stránce hospodářské, nýbrž i — zejména v Čechách v období pozdního feudalismu a raného kapitalismu — po stránce kulturní.[1] Byl jednou z opor českého živlu v období poněmčování českého národa. Důkazem toho je mimo jiné i jeho slovník, jehož ukázku podám v tomto článku.

[186]Nejde mi o speciální mlynářskou terminologii, i když se jí nevyhnu, právě tak jako se zmíním nejen o slovech spisovných, ale i slangových, popř. lidových a nářečních. Základní materiál k mému článku mi poskytla více než stoletá rodinná tradice, jak ji znám z ústního i písemného podání svého otce St. Těšitele, částečně pak vlastní zkušenost. Jde v podstatě o slovník mlýnů ve východní části středočeské oblasti (Kutná Hora — Čáslav). Podle potřeby přihlížím k článkům, které uveřejnil Český lid a které věnovaly pozornost názvosloví českých mlýnů z hlediska národopisného.[2]

I. 1. Starý mlýn, jeho zařízení a jeho výrobky. Mlýny v Čechách byly většinou vodní (na potocích a na řekách), zřídka větrné. Podle spádu vody, na níž mlýn seděl, byla stavěna jednak vodní kola na svrchní vodu, jednak kola na spodní vodu.

Kola na svrchní vodu se nazývala kola horečková (někdy též korečník) podle toho, že na jejich obvodě byly tzv. korečky, jakési kapsy, do nichž padala voda a samopádem nebo strkem kolem otáčela. Koreček se skládal z lopatky, svorce a z poddeňku, tvořícího jeho dno.

Slovo koreček je zdrobnělina ke starému slovu korec, které kromě míry (duté a plošné) znamenalo, jak dokládá slovník Jungmannův, i „vydlabanou nádobu na přelévání vody“.

Kola na spodní vodu měla na svém obvodě lopatky, a proto se nazývala kola lopatková. Kolu s jedním kruhem lopatek se říkalo hřebenáč. Páris (o. c., s. 229) zaznamenává pojmenování dvojkružník (pro kolo s dvěma kruhy lopatek) a hubenáč (pro kolo s dvěma i třemi kruhy lopatek).

Nade mlýnem na potoce nebo na řece stavěl se splav nebo jez, aby se podle potřeby zvýšila hladina vodního toku. Přes korunu jezu padala voda na jeho prsa. Na velkých řekách byla v jezu vrata, jimiž se propouštěly vory. Na straně ke mlýnu bylo u splavu umístěno stavidlo (skládající se z pouchu [trámu], kozlíku, čepu a okenice), jímž se voda pouštěla do mlýnské strouhy (struhy) nebo náhonu. Část náhonu těsně u mlýna, kde byly dno a stěna vyloženy prkny, nazývala se vantroky (z něm. Wandtrog). Česká náhrada postel vodní (resp. kalk za německé Wasserbette (srov. Páris, s. 225), se neujala. Vantroky končily dvěma až třemi stavidly podle počtu tzv. složení [187](o tom dále). Před stavidlem bývala česlice nebo brdlení (jakási mříž dřevěná nebo kovová), aby nepřišly na kolo větší předměty.

Stavidlo se vytahovalo a mlýn se spouštěl nebo se stavidlo spustilo a mlýn se zastavil, zarazil. Při zarážce se voda pouštěla zpět do potoka jalovým stavidlem, jinak se nad jednotlivá mlýnská kola vedla dřevěnými žlaby. Mlýnská kola, jak známo kola na hřídeli — ve starém mlýně s tzv. českým složením jich bylo tolik, kolik bylo složení —, byla zavěšena v lednici, zvláštním chráněném prostoru, kde bylo i v nejparnějším létě chladno (odtud i název). Po vytažení stavidel padala voda do korečků kola (dále budeme mluvit jen o mlýně na svrchní vodu), otáčela jím a vylévala se pod kolem nad hladinou vodní do odpadové struhy. Stoupla-li při velkých vodách odpadová voda, vytvořila se zpáteční voda, která brzdila pohyb kola.

Konec hřídele mlýnského kola byl v lednici usazen na zhlaví a čep se otáčel (chodil) v kamenném ložisku, kterému se říkalo (lidově) kočičák nebo též kočičí kámen. (Byl to druh vápence, který při opracovávání vydával zápach upomínající na kočku, odtud zřejmě i název.) Konce hřídele byly zešikmeny a do nich byly zasazeny lopaty (na každé straně jedna), které končily čepy. Kolo musilo mít správnou rovnováhu, neboť jinak dostávalo váhu, tj. převažovalo se k jedné straně.

Ve mlýnici se pohyb vodního kola přenášel na tzv. kolo paleční, na jehož věnci byly v přesných vzdálenostech vydlabány otvory a do nich nabity palce (nebo zuby). Palce zhotovovali do zásoby jako tzv. otesky zpravidla sekerníci, krajánci nebo mlýnská chasa. Když se palce vyměnily, říkalo se, že paleční kolo dostalo nový náboj. U tzv. českého složení paleční kolo otáčelo složením přímo; později do palečního kola zapadal pastorek, tj. menší ozubené železné kolo, které přenášelo pohyb na složení.

Ve mlýnici byla pro paleční kolo vyhloubena a vyzděna jakási strouha, které se říkalo podkolí. Nad podkolím stála na silných dubových sloupech hranice, jejíž podlaha sahala do třetiny mlýnice. Na hranici bylo umístěno složení, které tvořily tzv. české kameny z jemného tvrdého pískovce. Kámen se nazýval podle místa, odkud pocházel. Např. žitavák pocházel ze Žitavy v Sasku (byl celkem nejznámější); Páris (s. 292) uvádí řadu dalších názvů; dok/e/sák (z lomu v Dok[188]sích), doubravák (z Doubravic u Miletína), lanžovák (z Lanžova u Hradce Králové), těšňovák (z Těšňova u Mnich. Hradiště) aj. Kameny (jakési kamenné věnce) byly dva, spodní pevný — spodek, vrchní pohyblivý — běhoun. Kameny se křesaly, tj. jejich mlecí plochy se ostřily českými oškrty (oškrdy), speciálními ocelovými nástroji v podobě motyky, zasazenými v oškrtišti (oškrdišti).

Ve spodním kamenu byl otvor, kterým procházelo železí zasahující do podkolí, kde na tzv. kobylici (kobyle), dubovém trámu, bylo ložisko neboli náraz. Na železí bylo upevněno malé železné (ozubené) kolo, tzv. ježek, do něhož zapadaly palce palečního kola a otáčely jím. Funkci ježka vykonávala též céva, jakýsi ozubený špalek. Na horním konci železí byla hlava, do níž byla usazena kypřice, železná konstrukce, která uváděla do pohybu běhoun. Běhoun se nadlehčoval (skládal) pomocí šroubu, tzv. skládáním.

Obilí se sypalo do koše nad běhounem; koš měl pohyblivé dno, tzv. korčák, obilí jím padalo mezi kameny, drtilo se a rozmílalo se. Z rozemletého obilí se mouka odsávala do truhly nebo také moučnice bavlněným pytlíkem (ve tvaru rukávu), jímž otřásala pružinka — a tím se mouka vysévala. Pytlování, tzv. hasačert (etymol. výklad podává V. Machek)[3] bylo specialitou českého složení již v 15. století (srov. též Páris, o. c., s. 421). K čištění a k oddělování šrotu se užívalo žejbrovadla (z něm. säubern); Páris (s. 295) pro ně dokládá též název krejha nebo kobylí hlava (ze strany se tvarem podobalo koňské hlavě).

Na dřevěném věnci kolem kamenů byl lub, kulatá dřevěná ohrada, mezi níž a kamenem vznikla mezera. Melivo, které tam zapadlo, patřilo mlynáři. Odtud vzniklo rčení mít něco za lubem, tj. ‚nechat, schovat si něco pro sebe‘ a potom přeneseně ‚mít nějaký tajný úmysl, tajný záměr‘.

Dokud nebyly váhy, dostával mlynář jako odměnu za mletí měřičné, tj. určitý podíl zrna, který se odhadoval podle násypky, dřevěné soudkovité nádoby s postranním držadlem. Zvlášť se počítal promelek, tj. ztráta obilí a mouky při mletí.

Kroupy se vyráběly na stroji, který se nazýval holendr nebo také [189]holandr (česky krupník). Jak jméno ukazuje, jde o stroj původu holandského, který k nám přišel prostřednictvím německým. Jeho základem byl jediný tvrdý pískovcový kámen. Protože se otáčel poměrně rychle a celé jeho okolí bylo dřevěné, hrozilo nebezpečí ohně. Proto na jeho ložiska ze zmíněných kočičáků tekla z vantrok žlábkem voda. Odtud se nabízí jiný výklad rčení pije jako holendr (tj. pije mnoho), než který uvádí A. Procházka[4] a ve shodě s ním V. Machek (o. c., s. 136). Domnívám se, že pro jeho vznik bylo mlynářské prostředí širší české veřejnosti bližší než prostředí dřevařské, které předpokládá výklad Procházkův a Machkův. Ukazuje na to i těsný vztah mlynářského slovníku k české slovní zásobě vůbec, jak svědčí ostatní příklady, které jsem již uvedla.

Když byly kameny české nahrazeny kameny francouzskými, z velmi tvrdého jaspisu, zaznamenalo české mlynářství jistý pokrok, neboť mouka byla daleko čistší. Mlecí plocha spodku i běhounu byla paprskovitě rozdělena v tabulky tzv. remiši (z něm. Ramisch), česky větrníky, rýhami, které umožňovaly dopravu meliva na okraj kamene.

Celý postup při mletí obilí se stával složitějším, ujímal se tzv. amerikánský způsob mletí (v mlýnech zvaných amerikány). Na českých kamenech se potom obilí jen špicovalo (z něm. spitzen), tj. zbavovalo se obilních klíčků. Čisté zrno se pak rozemílalo na francouzském kameni a šrot (z něm. Schrot), nahrubo rozemleté obilí, padal do výtahu, který jej pásovými kapsami vynášel do cylindru, česky hranolového vysévače, potaženého speciálním (švýcarským) hedvábím; při otáčení vysévače se mouka vysévala. Rozvojem techniky byl zrušen i větší počet menších vodních kol a bylo zavěšováno jen kolo jedno a jeho síla byla přenášena na různá ozubená kola, čelní nebo lícní soukolí (čelní kolo mělo zuby na obvodu, lícní na ploše kruhu).

Od 80. let minulého století stavěly se v mlýnech válcové stolice, ocelové a porcelánové, které vystřídaly staré složení. U tzv. válcových mlýnů věnovala se velká pozornost zejména přípravě obilí k mletí. Obilí se čistilo, kopovalo (z něm. koppen) ve zvláštním zařízení, v mlynářském slangu zvaném koperák, které se skládalo z různých [190]sít. Odpadu při čištění zrní (písek, kaménky apod.) se říkalo vejskok. Čisté zrno procházelo triérem (z franc. trieur), kde se zbavovalo koukolu apod., do loupačky, bubnu opatřeného perutěmi (křídly), které velkou rychlostí vrhaly zrno na smirkový plášť, jímž byl buben vyložen. Z loupačky šlo melivo na francouzský kámen, který je lehce omílal, odtud do šrotovací stolice na ocelové válce, které zrno drtily ve šrot. Ten potom odcházel do třídiče, který oddělil ze šrotu mouku. Melivo se pak vysévalo ve vysévači a padalo do krupičníku, který třídil krupici na několik druhů. Část krupice se čistila, tj. zbavovala slupek v savce. Ostatek krupice se roztíral na stolici porcelánové (s porcelánovými válci) a potom se domílal na francouzském kameni. — Celý postup byl ovšem mnohem složitější, omezila jsem se jen na schematický popis, pokud jej potřebuji pro uvedení a výklad významu jednotlivých slov.

Mlýn měl několik podlah, jakýchsi poschodí. Nejníže bylo podkolí, nad ním hranice (viz výše) a nad hranicí zanáška, tj. místo, kam se skládalo obilí k mletí. Při modernizaci mlýnů podlah přibývalo směrem nahoru.

Zámel (zásyp), množství obilí určené k mletí, byl různý podle velikosti mlýnice apod. Obilí se táhlo, vymílalo podle přání mlečů. U pšenice se z nejlepších krupic mlela mouka č. 0 (nebo nula, dvounulka), dále mouka č. 1 (jednotka, jednička), zbytek tvořila podbělka (černá mouka). Dokud mlynáři neznali rozemílání krupice, rozlišovala se jen běl, podběl a kruchová mouka, kruchovka k pečení krušinek, krušin (srov. Páris, s. 421). Pšenice se mlela, jak se říkalo, navysoko, celý proces byl poměrně složitý. Žito se mlelo narovno nebo naplocho a postup byl mnohem jednodušší. První mouka se nazývala výražek (ob. vejražek), ostatek mouka chlebová (ob. chlebovka). Při mletí obchodním (pro krupaře) táhla se ze žita též jednomletá mouka (na bílý chléb), dotahovaná mouka (na posýpání ošatek). Za toto mletí dostával mlynář melné, tj. peněžitou odměnu.

Mlýny jely, jak se říkalo, ve dne v noci, bylo-li dost mletí a dost vody. Protože vodní pohon byl na menších tocích nejistý, začalo se využívat páry (parní mlýn) a elektřiny. Mlýny se modernizovaly, místo starých klepáčů, krcálků apod. rostly továrny.

[191]2. Obyvatelé starého mlýna. Mlynáře nazývala mlýnská chasa i mleči (kdo přijel do mlýna s mletím) panem otcem, jeho manželku, mlynářku, paňmaminkou, panímámou. Mlýnskou chasu tvořil stárek, mládek (někdy se rozlišoval starší mládek a mladší mládek) a učedník-prášek (smetal mlýnský prach).

Před koncem výuční doby patřilo k typicky mlynářským žertům (zejména při vyvádění aprílem) poslat práška pro skládání do velmi vzdáleného mlýna. Tam mu tajně naložili do pytle zbytky mlýnského kamene a postižený je vlekl domů, pokud se do pytle cestou nepodíval.

Po vyučení byl prášek prohlášen za tovaryše a byl nucen (svého času povinně) jít na vandr (na zkušenou), jako tomu bylo v jiných řemeslech. Mlynářským tovaryšům na vandru se říkalo krajánek (v mlynářském slangu řemeslo).

Etymologický výklad tohoto slova, který podává A. Procházka (o. c., s. 37), je zřejmě pochybený z hlediska věcného, pokud jde o postupné zarážení pražských mlýnů při nižším stavu vody; ne plně přesvědčivý je i výklad Machkův (o. c., s. 231) otázkou „jaký jste krajan?“. Nabízí se spíše výklad, že šlo o „osobu chodící (vandrující) po různých krajích, obeznámenou s různými kraji“. S Machkovým výkladem lze souhlasit v tom, že to bylo označení posměšné; krajánek se totiž nikdy neoslovoval krajánku, nýbrž jen tovaryši.

K vybavení krajánků patřila husa, tj. prostěradlo a přikrývka sbalené po délce a svázané v uzel, takže tvarem i barvou zavazadlo připomínalo husu. Krajánek šel po vodě nebo proti vodě, po střiku nebo proti střiku (ve směru nebo proti směru toku potoka nebo řeky), přepadal, přecházel z jednoho toku na druhý, dělal přepad na jinou vodu. Šel od mlýna ke mlýnu a žádal o fedruňk (z něm. Förderung). Bylo-li ve mlýně volné dílo, volné místo, mohl zůstat, tj. pracovat ve mlýně. Když přišel krajánek do mlýna k večeru, požádal za odpočinutí. Dostal-li pokyn zůstaňte, byl zpravidla ubytován s ostatní mlýnskou chasou v šalandě (srov. V. Machek, o. c., s. 493). Zde v době tzv. samomletí čekávali také mleči, až přijde na řadu k mletí jejich obilí. Odtud pak zřejmě pochází i rčení přijít se svou troškou do mlýna (‚přinést část svého obilí‘, přeneseně ‚zúčastnit se něčeho‘ apod.). Ve mlýně bývalo vždy velmi hlučno a rušno, takže právem vzniklo přirovnání, že je někde rušno jako ve mlýně.

 

II. Z uvedených ukázek slovníku českých mlýnů je na prvý pohled zřejmé, že tu převažují slova původu domácího, a to jak [192]u termínů, tak i u slov slangových: srov. koreček, železí, zhlaví, běhoun, hranice, kypřice; spustit, zarazit mlýn, stárek, mládek, kočičák, žitavák apod. Svou českostí se zejména v nejstarším období českých mlýnů (v období tzv. českých kamenů) jejich slovník (zvl. terminologicky) odlišoval od slovníků jiných řemesel, např. pekařů, truhlářů apod. Ukazuje to, že mlýn byl ohniskem českého života zvláště svým těsným vztahem k zemědělství, a tím i k českému venkovu a jeho lidu.

Slova cizího původu najdeme v mlynářském slovníku tohoto období celkem zřídka;[5] srov. např. slovo vantroky (pro jeho jednoznačnost je nenahradil ani zmíněný kalk vodní postel, ani jiné české výrazy jako dřevěný žlab nebo koryto). Jinak cizí slova vnikala do mlynářského slovníku jednak z tehdejšího běžného jazyka, který byl silně pod vlivem němčiny, srov. např. slovo fedruňk, jednak z tehdejšího života cechovního, rovněž do značné míry poněmčeného, jak ukazují slova vandr (jít na vandr), šalanda (byla nejen ve mlýnech, ale i v pivovarech) apod. — V období jisté modernizace českých mlýnů proniká do mlynářského slovníku i větší počet slov cizího původu, srov. remiš, cylindr, triér, kopovat, špicovat apod. I tu však byly většinou běžné české náhrady, např. vysévač za cylindr, větrník za remiš apod.

Pokud jde o termíny, zvláště ve starším období, převládají jasně pojmenování popisná, např. lednice, spodek, běhoun, loupačka apod. Základovým slovem bývá u nich zejména sloveso: běhoun k běhat, náboj k nabíjet, náraz k narazit, otesek k otesat; loupačka k loupat, savka k sát apod. Výrazně se tu uplatňují dějová jména — jako v terminologii vůbec:[6] náraz, náboj, křes, loupačka, savka apod., a jména činitelská: mleč, vysévač (stroj), třídič apod.

Druhým významným zdrojem mlynářského slovníku (zvláště termínů) bylo přenášení významů (tvoření metaforické), zejména ve starším období, srov. ježek, kobylice, brůna (druh palečního kola, Páris, s. 230), orlík (součást palečního kola, tamtéž), kozlík, husa apod. Vedle pojmenování z oblasti zvířat nacházíme často pojmenování podle částí lidského nebo zvířecího těla, jako jsou palec, zub, céva apod.

Mnohá z uvedených slov mlynářského slovníku, zvláště technického charakteru, byla a jsou jednak společná s jinými technickými obory, [193]např. pouch (mlyn., hor., mech.), hranice (hor., mlyn., mech.), palec (mech., mlyn., hor.) apod.,[7] jednak patří do slovníku obecného vůbec, např. koruna (jezu), truhla, stolice; křesat (kámen), táhnout (obilí, vymílat), zarazit (mlýn), spustit (stavidlo) apod.

Z toho, co zde bylo uvedeno, se ukazuje, že zejména ve starší době byl mlynářský slovník významnou součástí české slovní zásoby vůbec; z ní bral svá pojmenování, ale na druhé straně ji obohacoval o slova nová, v duchu českého jazyka tvořená, popř. o nové významy slov. Mnohá z těchto slov žijí proto i dnes jednak jako součást nové mlynářské terminologie, jednak přešla, popř. se vrátila do obecné slovní zásoby vůbec. Příčinu toho je třeba vidět v tom, že mlynářský slovník měl vždy dobrý český základ a vlivy cizí (zejména německé) tu měly význam jen okrajový. A právě v této zásluze o české slovo je třeba vidět významný kulturní přínos starého českého mlýna.


[1] Srov. J. Filip a kol., Evropský pravěk, Praha 1962, s. 33. — F. Roubík, Z českých hospodářských dějin, Praha 1948, s. 55. — E. Bass, Čtení o roce osmačtyřicátém, Praha 1948, zvl. s. 339.

[2] Srov. F. Pátek, Některé názvy součástí starých mlýnů českých, Český lid 11, 1902, s. 60n. — B. Štědrý, Lidové názvy ze staročeských mlýnů, tamtéž, s. 186n. — Fr. Páris, Názvosloví starého mlýna českého, Český lid 15, 1906, s. 186n., 225n., 420n.

[3] Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 125.

[4] Haluzna. — Naši. — Krajánek, Naše řeč 18, 1934, s. 47.

[5] Viz též J. Bělič, Dolská nářečí na Moravě, Praha 1954, s. 182.

[6] Srov. K. Sochor, Příručka o českém odborném názvosloví, Praha 1955, s. 16.

[7] Srov. Arn. Vysoký, Materiál k slovníku technologickému, Litomyšl 1861.

Naše řeč, ročník 46 (1963), číslo 4, s. 185-193

Předchozí Běla Poštolková: Latinské názvy v českých lékařských textech

Následující Zdeňka Sochová: Kopečného Slovesný vid v češtině