Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

František Cuřín

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ohlasy patnáctého výročí ČSSR v jazykovědných sbornících a časopisech

Patnácté výročí osvobození naší republiky Sovětskou armádou bylo ve všech oblastech našeho života vhodnou příležitostí přehlédnout dosavadní vývoj, zhodnotit vykonanou práci a také stanovit úkoly pro budoucnost. S přestavbou společnosti v tomto období souvisel samozřejmě i vývoj jazyka jako nástroje nejen myšlení a dorozumívání, ale i společenského boje. Proto se čeští i slovenští jazykovědci v uplynulém roce nad cestami a smyslem vývoje jazyka častěji zamýšleli.

K hodnotícím článkům, které byly otištěny v časopisech Slovo a slovesnost a Naše řeč,[1] přistoupil i zajímavý příspěvek brněnského jazykovědce Milana Jelínka Spisovná čeština po roce 1945.[2] Jelínkova práce je významná především svou první částí, v níž autor v širokých souvislostech společenských a politických sleduje vývoj spisovného jazyka od konce první republiky. Věnuje v ní také značnou pozornost vývoji a charakteru jednotlivých stylů. Autor přesvědčivě a často podnětně ukazuje, jak se v uměleckém, publicistickém a odborném stylu uplynulého období obrážejí i boje o pokrokový charakter našeho státu i změny v názorech a požadavcích na jazyk a styl. Rozděluje sledované období do tří úseků: doba okupace, léta 1945 až 1948, období od Února.

Za druhé republiky zůstávala čeština ještě ve všech svých dosavadních funkcích. Avšak ihned po okupaci naší země začali fašisté provádět svůj plán germanizace našich zemí. Český jazyk byl vytlačován a nakonec vytlačen z úřadování, ve školách se zavádělo stále víc vyučování německé; omezení a nakonec zastavení českých politických a kulturních organizací a omezení tisku znamenalo další zúžení funkcí spisovného jazyka. Čeština si ke konci války plně uchovávala jen funkci dorozumívacího jazyka Čechů v konverzačních projevech. I do nich však pronikala některá slova německá, označující různé jevy nacistického režimu. Jelínek dobře upozorňuje, že tato slova byla většinou citově hanlivě zabarvena a vyjadřovala pohrdavý postoj českého člověka k označeným pojmům (fýrer, rajch, hákoš apod.). Po porážce nacismu však tato slova ihned vymizela a udržela se jen [178]ve vzpomínkách a jako charakterizační prvky v jazyce literárních děl. Vcelku je možno říci, že okupace vyspělému českému jazyku větší škody nezpůsobila; bylo to období přece jen poměrně krátké. Největší škoda byla jazyku způsobena snížením úrovně vyučování ve školách a násilným zavřením českých vysokých škol.

Podmínky pro rozvoj publicistického stylu byly v tomto období stále těžší. Za mnichovské republiky stála nejvýše publicistika komunistická; charakterizoval ji nefrázovitý styl, užívající větší měrou prostředků citově zabarvených. Naproti tomu okupace, přinášející s sebou omezení českého tisku a znemožnění činnosti pokrokových českých novinářů, znamenala značný pokles úrovně publicistického stylu a vnášela do jazyka novin zvláště v částech zpravodajských některé stopy německých předloh. Podobně těžké podmínky po zavření českých vysokých škol a omezení publikačních možností měla pro svůj rozvoj i česká věda a odborný styl vědecký.

Umělecký styl za druhé republiky dosáhl v dílech vynikajících pokrokových spisovatelů, spjatých s lidem a burcujících k boji, jednoho ze svých vrcholů (např. u Neumanna, Halase, Hory, Seiferta). Za války byl rozvoj české literatury brzděn hlavně cenzurou; úroveň uměleckého stylu v dílech nově vznikajících byla mimo některé výjimky vcelku nižší než předtím. I když někteří spisovatelé umlkali, i když byla omezena činnost knihoven, působila česká literatura v této době výchovně i záchovně víc než kdy jindy. Snad nikdy se tolik nečetlo jako tehdy; i to posilovalo znalost mateřského jazyka a lásku k němu.

V období od osvobození do Února měl vůdčí postavení v boji o pokrok a socialismus styl publicistický, přibližující se ve využití slovní zásoby a skladebních prostředků stylu odbornému. V uměleckém stylu je hlavně v dílech bojujících o pokrok možno pozorovat sklon k omezení zvláště lexikální aktualizace (Jelínek mluví o odpoetizování, depoetizaci). V próze se umělecký styl přibližuje stylu hovorovému a silně využívá tzv. polopřímé řeči.[3]

Obdobím všestranného rozvoje českého jazyka je období od r. 1948. Vítězství dělnické třídy přivedlo do veřejného života mnoho dělníků a rolníků; tím se dále rozšiřovala i aktivní znalost spisovné normy. Rozvoj hospodářského a politického života stále více omezuje nářečí a posiluje interdialekty, zvláště obecnou češtinu. Zajímavé je Jelínkovo upozornění, jak i rozvoj družstev a stírání rozdílu mezi venkovem a městem přispívá k omezování nářečí. Publicistický styl je charakterizován rozšířením marxistické terminologie i terminologie jiných vědních oborů a dalším využitím jiných prostředků stylu odborného. [179]Jelínek dále upozorňuje na rostoucí význam stylu odborného a publicistického a na pronikavou změnu jazyka úředního: sblížil se s praktickým stylem odborným.

V dalším výkladu Jelínek konstatuje a charakterizuje vliv některých literárněvědných a jazykovědných teorií na umělecký jazyk a aspoň v poznámce jej vidí i v rozdílu mezi jazykem Řezáčových románů Nástup a Bitva. Tento vliv je už dnes vcelku překonán a umělecký styl začíná šíře a bohatěji využívat rozmanitých prostředků, i když je občas patrný přílišný vliv slohu publicistického.

V druhé části článku podává M. Jelínek přehled změn v slovní zásobě a v mluvnické stavbě češtiny od r. 1945. Podrobně vykládá o přípravě nových Pravidel českého pravopisu, o jejich zásadách a o rozdílech od Pravidel z r. 1941; probírá i změny v tvaroslovné kodifikaci obsažené v školním vydání Pravidel, informuje o základní odborné literatuře z této doby, stručně charakterizuje skladbu a podrobně poučuje o směrech v rozvoji slovní zásoby. Pro skladbu je charakteristické rozhojnění výrazů nabývajících povahy předložek (např. vinou, zásluhou něčeho, z hlediska něčeho, na rozdíl od něčeho atd.).[4] Autor pak sleduje rozvoj hospodářského a politického života a jeho odraz v slovní zásobě, ať jde o ústup nebo zánik slov (např. statkář, pacholek, pastouška), o změnu významu u slov starších (např. názvy zaměstnání cukrář, řezník znamenaly dříve majitele cukrářské, řeznické živnosti), nebo o hojné tvoření slov a sousloví nových (např. průzkumník, vojákyně, kvalitář, pečivárna, socialistické soutěžení aj.).

Zastavili jsme se podrobněji u obsahu první části Jelínkova článku proto, že sborníky vysokých škol bývají dost těžko přístupné, a také proto, že článek dobře upozorňuje na problematiku tohoto důležitého období a dává také podněty k další odborné práci. Jako znalec stylu publicistického podává autor sice stručné, ale výrazné charakteristiky jazyka novin a vyzdvihuje vysokou úroveň tisku pokrokového, zvláště komunistického. Zajímavé jsou také jeho charakteristiky jednotlivých vývojových etap stylu uměleckého. Autor se opírá i o vlastní studium této problematiky; monografická odborná literatura, jíž mohl užít, není zatím příliš rozsáhlá a některé úseky bude třeba ještě zpracovat podrobněji: např. umělecký styl literatury vzniklé za války, vztah ideového obsahu díla a jeho formy, vztah spisovného jazyka, interdialektů a nářečí, vývoj jazyka v pohraničí, vliv nové vesnice na nářečí atd. atd.

Vcelku podobný, ale v dílčích úsecích přece jen poněkud odchylný charakter měl v těchto letech vývoj jazyka slovenského. Po[180]dobně jako jazykovědci čeští i pracovníci slovenští přehlížejí v mnoha článcích uplynulé období. Podrobnému přehledu práce a problematiky jazykovědné byla věnována značná část 2. čísla Jazykovedného časopisu 14, 1960 a dvojčíslo Slovenské reči 25, 1960. Z obecněji pojatých článků, obdobných článku Jelínkovu nebo článkům Naší řeči z loňského roku, připomínáme stať Eugena Jóny o vývoji slovenštiny za posledních patnáct let.[5]

I na Slovensku klade rozvoj společnosti a budování socialismu na spisovný jazyk nové požadavky. Na rozdíl od většiny českých krajů je na Slovensku ještě značně živá nářeční diferenciace, ale i tu se vytvářejí interdialekty (západoslovenský, středoslovenský, východoslovenský). Stále se upevňuje pasivní i aktivní znalost spisovného jazyka a ten se nyní stává útvarem opravdu celonárodním. Hovorový styl spisovného jazyka se sice zabarvuje podle tří hlavních nářečních oblastí, ale tendence k jednotnému jazyku je stále zřetelnější. Jako Jelínek upozorňuje i Jóna na výraznou terminologizaci slovní zásoby nejširších vrstev.

Pro šíření znalosti spisovného jazyka má ovšem velký význam školní a mimoškolní výchova. Přehled této problematiky podává v témž časopise Gejza Horák.[6] I on zdůrazňuje, co pro rozvoj jazyka znamená vítězství dělnické třídy, a v dílčích poznámkách k přehledu článků a akcí ukazuje, co ještě bude třeba vykonat. Vyzdvihuje např. důležitost prací na učebnicích a ukazuje, jak je tu nutná spolupráce odborných pracovníků a učitelů,[7] zdůrazňuje význam popularizační práce atd. Jako zvlášť naléhavě potřebnou označují Jóna i Horák práci o spisovné výslovnosti slovenského jazyka. Zatím byla vydána jen vysokoškolská skripta nebo články, ale vědecká marxisticky orientovaná příručka dosud není a ani se zatím nepřipravuje.[8]

Všechny tyto články konstatují, že český a slovenský jazyk vstoupily po r. 1945 do období nového, nebývalého rozkvětu. V tomto období nestáli stranou ani jazykovědci. Jejich bohatá činnost vědecká (registrovaná v časopisech Slovo a slovesnost, Naše řeč, Jazykovedný časopis, Slovenská reč), jejich práce učitelská a v neposlední řadě i práce popularizační byly v tomto období důležitým příspěvkem k vytvoření bohatého jazyka nové, rozvité socialistické společnosti.

[1] L. Doležel, Bohemistika 15 let po osvobození ČSR, Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 81—86; B. Havránek, Kulturní revoluce a kultura jazyka, Naše řeč 43, 1960, s. 1—4; J. Bělič, Patnáct let nové republiky a český jazyk, Naše řeč 43, 1960, s. 129-134.

[2] Vyšel ve sborníku „Vám poděkování a lásku vám“, který vydala filosofická fakulta v Brně r. 1960, s. 139-162.

[3] Viz referát M. Jelínka o Doleželově knize O stylu moderní české prózy, nazvaný Kniha o výstavbě textu umělecké prózy, Naše řeč 43, 1960, s. 281n.

[4] Srov. Jelínkovy články o výrazech na rozdíl a dík(y) čemu v Naší řeči 42, 1960, s. 15n. a 148n., a článek Hauseblasův a Danešův Včetně jako předložka v Naší řeči 41, 1958, s. 82n.

[5] Eugen Jóna, Slovenčina v rokoch 1945—1960, Slovenská reč 25, 1960, s. 129n.

[6] Gejza Horák, Jazyková kultúra od roku 1945, Slovenská reč 25, 1960, s. 321n.

[7] Podobně soudí i Ján Oravec v článku Učebnice slovenčiny za ostatných pätnásť rokov, tamtéž, s. 286n.

[8] Viz o tom článek Št. Peciara Výskum a normovanie slovenského pravopisu a výslovnosti, tamtéž, s. 205n.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 177-180

Předchozí Stanislav Králík: Spolupráce československé a polské jazykovědy

Následující Zd. Hrušková: Brigáda (dílna, provoz) socialistické práce