Časopis Naše řeč
en cz

Zamyšlení nad předložkou dík(y) čemu

Milan Jelínek

[Články]

(pdf)

-

Recenzent mé příručky O jazyku a stylu novin J. Kuchař mi vytýká, že jednostranně zamítám pro „nečeskost“ předložku dík(y).[1] Jeho výtka je oprávněná, neboť ve své příručce říkám o předložce dík(y) komu, čemu toto: „Vyskytuje se v novinách velmi často ve významu příčinném a zřetelovém. Protože je to prostředek nečeský, dáváme pokud možno přednost jiným výběrovým prostředkům, především prostému instrumentálu (7. pádu) a nové předložce zásluhou někoho nebo něčeho.“ Pak uvádím z novin celkem čtyři příklady a připojuji k nim návrhy na vyjádření „vhodnější“.[2]

Recenzentův nesouhlas s tím, jak hodnotím z hlediska jazykové správnosti předložku dík(y) čemu, dal mi podnět k hlubšímu zamyšlení nad touto předložkou. Mnozí uživatelé spisovného jazyka, kteří pečují o jazykovou správnost svých projevů, pokládají totiž dosud tuto předložku za germanismus a nahrazují ji prostředky souznačnými. Přicházejí při tom někdy do rozpaků, neboť v některých případech nemohou najít zcela rovnocenný výrazový prostředek. Vinu [149]na tom má starší jazyková teorie. Ta sice právem upozornila na nečeský původ předložky dík(y), ale podcenila potřebu spisovné češtiny vyjadřovat v rámci vztahu příčinného nebo zřetelového různé významové odstíny. Tohoto omylu nezůstala ušetřena ani moje příručka.

Odkdy se datují zákazy užívání předložky dík(y) čemu? Dříve než odpovíme na tuto otázku, pokusíme se zjistit, kdy slovo dík, popř. jeho archaická podoba ženská díka, začíná nabývat v našem jazyce předložkové funkce. Jungmannův Česko-německý slovník z let 1835 — 1839 ani lexikografické práce před Jungmannem předložku dík(y) nezachycují. Stejně tak nezaznamenávají tuto předložku obrozenské mluvnice, třebaže některé z nich výčet nepůvodních předložek, celkem stereotypní od dob Rosových (srov. v Čechořečnosti, 1672, s. 234, 306, 308), podstatněji rozšiřují (zejména mluvnice T. Buriana z r. 1843[3] a P. V. Žáka z r. 1846[4]). Kromě toho mohu podat vlastní svědectví z rozsáhlého průzkumu skladby obrozenské odborné literatury: ačkoli obrozenský odborný styl užívá hojně nových nepůvodních předložek,[5] předložku dík(y) jsem mezi nimi nenašel. V lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV[6] je sice uložen doklad z obrozenské literatury umělecké, ale teprve z roku 1846. Pochází z Rubešovy Blahosti tanečních škol: … ty časy co Berta předla, jsou již ty tam! a díky osvětě našeho století, nevrátí se více (Sebrané spisy, 1906, s. 120b). Po stránce obsahové jsme nakloněni tomu, vidět v slově díky předložku a ve spojení díky osvětě našeho století předložkový výraz přibližně souznačný s předložkovými výrazy jinými: pro osvětu našeho století, následkem osvěty našeho století apod. V rozporu s dnešním stavem je však interpunkce: výraz uvozený slovem díky je oddělen od věty nevrátí se více čárkou. Poněvadž i pozdější doklady z druhé poloviny minulého století jsou skoro veskrze odděleny od ostatní věty čárkami, nemůžeme považovat interpunkci v Rubešově větě za něco náhodného. Čárka tu označuje nesporně značnou obsahovou samostatnost výrazu díky osvětě našeho století, jeho volné sepětí s ostatní větou. Zdá se, že na volné [150]vřazení uvedeného výrazu do větného celku mají vliv ty případy, v nichž je podstatné jméno dík (popř. díka) v jednotném nebo množném čísle zcela zřetelně nositelem větné platnosti. Je tomu tak ve spojení s 3. pádem osobních podstatných jmen, zejména jména bůh, pán bůh apod. Spojení bohu diek(a) nebo diek(a) bohu, znamenající ‚budiž vzdán dík bohu‘, je běžné již v jazyce 14. stol. a jeho časté užívání přispělo k jeho významovému a slovnědruhovému přehodnocení v příslovce bohudík.

Proces těsnějšího vřazování výrazu díky čemu do větného kontextu trval pravděpodobně až do konce minulého století. Všechny doklady z druhé poloviny 19. stol., u kterých lze pomýšlet na předložkovou platnost slova dík(y), oddělují totiž důsledně celý výraz s předložkou dík(y) čárkami, a tím upozorňují na jeho volné vřadění do větného celku. Uvedu alespoň tři příklady z významných slovesných umělců druhé poloviny minulého století:

Oba [synové poručníkovi] vynikli znalostí jazyka německého nad jiné studující, díky přísnosti otcově (K. Světlá, Na úsvitě, 1865, s. 109).

… instinktivně tušil jsem onen mocný rozvoj českého hudebního umění, z kterého, dík snahám Smetanovým a práci jeho ducha, dnes se těšíme (J. Neruda, Divadelní tácky, 1881, s. 119).

Díky zkušenostem, praktičnosti a vytrvalosti páně Hribarově, Lublaň rychle se zotavuje z následku katastrofy (J. Holeček, Na Černou Horu, 1899, s. 11).

Vedle umělecké prózy čteme ve 2. pol. 19. stol. výrazy s nepůvodní předložkou dík(y) čemu dosti často v publicistice, kdežto v odborné literatuře je tato nová předložka poměrně řídká. Zdá se, že se ještě příliš silně pociťoval původní význam slova dík, takže jeho předložková platnost nebyla v potřebné míře automatizována.

O tom, že se v druhé polovině sedmdesátých let chápala spojení typu díky pomoci lékařské za předložkové pády s nepůvodní předložkou díky, podává přímé svědectví Brus jazyka českého, vydaný v r. 1877 Maticí českou. Na s. 77 čteme u hesla díky toto upozornění: „Díky klade se chybně po způsobě předložky jako francouzské grâce à…, něm. Dank der…“ Brus pak uvádí dva doklady na užití předložky díky čemu a připojuje k nim hned vyjádření „správné“. Místo věty Díky pomoci lékařské uzdravil se otec doporučují autoři Brusu souvětí Pomoci lékařské děkovati jest, že uzdravil se otec. Podobnou náhradu navrhují i v druhé větě: Díky pruské ne[151]zištnosti Anglie předčí nad Francií. — Pruské nezištnosti děkovati má Anglie, že předčí nad Francií.[7]

Od počátku našeho století se hustota užívání předložky dík(y) rychle zvětšuje. Vedle podoby díky, která až do konce 19. stol. naprosto převládá, začíná se silněji uplatňovat i podoba dík. Nová předložka se objevuje často nejen ve stylu publicistickém, ale i u slovesných umělců (u „dobrých autorů“ ve smyslu Ertlově), např. — v chronologickém pořadí podle zaznamenaných dokladů — u J. Š. Baara, K. M. Čapka-Choda, J. Vrby, K. Legera, K. Čapka, Iv. Olbrachta, M. Majerové, J. Johna, J. Drdy, Ed. Basse, J. Marka aj.

Za mnohé jiné poznamenám tři doklady z novější doby s rozdílnou interpunkční úpravou (v prvních dvou je zřetelný vztah zásluhy, ve třetím je poněkud zastřen ironickým zabarvením výrazu s díky):

Dík těsnému svazku armády s lidem mohla Rudá armáda zvítězit nad zběsilostí intervenčních vojsk… (RP 31, 1951, č. 232, s. 1a).

Nejmenší děti v peřinkách měly už od včerejška teplé jídlo, díky tomuto vynálezu (J. Marek, Vesnice pod zemí, 1949, s. 157).

[V Engelbertově pracovně] jsme si — díky zpravodajské netaktnosti — dokonce přečetli její [hraběnčiny] mateřsky obdivné zápisy o milovaném synu Armandovi — (J. John, Moudrý Engelbert, 1940, s. 58).

Jaký postoj zaujala k předložce dík(y) novodobá teorie jazyka? Školní mluvnice Gebauerovy, ani jeho Příruční mluvnice, ani jejich zpracování Ertlovo a Trávníčkovo, se o této předložce nezmiňují. Zato Naše řeč ji několikrát odmítla, např. ve 14. roč. (1930, s. 59) ji s jinými novými nepůvodními předložkami odsoudil v jazykové kritice Pamětí J. St. Gutha-Jarkovského J. Haller.[8]

V Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny (II, 1951, s. 1241) se mluví o neústrojném užívání předložky dík(y) ve větách jako dík(y) náhodě se to nestalo (místo náhodou), dík jemu jsem dostal to místo [152](místo jeho zásluhou, přímluvou, přičiněním) a pod. V případech uvedených akad. Trávníčkem je předložka dík(y) opravdu neústrojná neboť se tu nabízí přesné vyjádření jednoduššími prostředky spisovného jazyka. Šmilauerova Novočeská skladba (1947) a Kopečného Základy české skladby (1958) uvádějí naši předložku bez jakéhokoli omezení mezi prostředky vyjadřujícími důvodový vztah.

Obrat v hodnocení předložky dík(y) čemu[9] přinesla práce lexikografická, a to Příruční slovník jazyka českého (I, 1935 — 37 s. 412). Bohatý materiál zejména z klasické české prózy umožnil autorům vyvodit závěr, že jde o výrazový prostředek ve spisovné češtině potřebný. Proto uvedli předložku díky čemu mezi prostředky spisovného jazyka, aniž připojili nějakou zmínku o její „nesprávnosti“. Svůj názor, odlišný od běžného dosavadního hodnocení předložky díky jako prostředku „nečeského“, ba přímo jako nepřípustného germanismu, opřeli v slovníku samém o autoritu dvou slovesných umělců známých až úzkostlivou péčí o naši mateřštinu — Jana Nerudy a Ivana Olbrachta. Slovník však neupozornil na to, že se předložky dík(y) často užívá také stylisticky nevhodně.

Z tohoto stručného přehledu literatury o naší předložce vidíme, že ji jazyková teorie jednak uznává za správnou, jednak ji odsuzuje jako prostředek nečeský. Rozdílnost názorů na její správnost se pak projevuje v praxi tím, že u uživatelů spisovné češtiny vzniká nejistota, zdali se užíváním této předložky nedopouštějí chyby. Z vlastní zkušenosti vím, že redaktoři a korektoři pracující v periodickém tisku, v knižních vydavatelstvích a v tiskárnách větším dílem předložku dík(y) škrtají a nahrazují ji jiným vyjádřením, mnohdy jen přibližně souznačným. Abychom zbavili uživatele spisovné češtiny nejistoty, musíme odpovědět na dvě otázky: (1) Je předložka dík(y) opravdu v rozporu se soustavou našeho jazyka? (2) Je v našem jazyce potřebná, či máme pro vztah jí vyjadřovaný vhodné prostředky starší, o jejichž domácím původu nepochybujeme?

Při řešení první otázky je důležité zjistit, jak předložka dík(y) vznikla. Většinou se uznává, že na její vznik působily cizí vzory, nejspíše německá předložka dank dem (např. dank seinem Fleisse [153]‚díky jeho píli‘). Lze mít za to, že ani němčina nebyla při vytváření předložky dank bez cizího vlivu. S největší pravděpodobností napodobila francouzskou předložku grâce à (srov. např. grâce à votre bonté ‚díky vaší dobrotě‘). Franštině pak dala podnět asi latina svou předložkou gratiā (např. amicitiae gratiā ‚díky přátelství, z přátelství‘). Stejnou předložku jako franština a němčina mají i jiné evropské jazyky, např. italština in grazia di, španělština gracias a, angličtina thanks to apod. Podobné předložky obohatily i slovní zásobu slovanských jazyků, např. ve slovenštině je předložka vďaka čomu, v polštině dzięki czemu, v ruštině blagodarja čemu atd. Jak nám dokazují překladové ekvivalenty z různých evropských jazyků, nejde u naší předložky dík(y) čemu o germanismus, nýbrž jen o vyrovnávání vyjadřovacích možností s jinými evropskými jazyky. V češtině samé byly podmínky pro pojetí příslovečných výrazů s díky jako výrazů předložkových.

Důležitější než řešit otázku cizího podnětu je odpovědět na to, jak byl cizí podnět realizován českými lexikálními a mluvnickými prostředky a jak obohatil vyjadřovací možnosti češtiny. Čeština tu užila slova dík v množném i jednotném čísle. Svým významem nekladlo toto podstatné jméno odpor proti zobecnění svého věcného obsahu v obsah mluvnický, v daném případě předložkový. Předložka dík(y) totiž vyjadřuje vztah, který bychom mohli označit jako vztah zásluhy o něco nebo podnětu k něčemu. Tomuto vztahu dobře vyhovuje lexikální význam slova dík, neboť co má zásluhu o uskutečnění nějakého děje (stavu) nebo dává k němu podnět, tomu za uskutečněný děj (stav) vděčíme. Např. ve větě Splnil úkol díky svým schopnostem mají schopnosti jednotlivce, o kterém se mluví, zásluhu o realizaci děje splnil úkol. Domnívám se, že tu nezáleží na tom, zdali zásluhu o uskutečnění děje (stavu) má osoba, či v přeneseném smyslu předmět nebo jev.

Ani po stránce tvaroslovné nelze proti předložce dík(y) čemu nic namítat. Vznikla z 1. pádu množ. nebo jedn. čísla podstatného jména dík a opírala se zpočátku o ty případy, v nichž byl výraz dík(a) nebo díky někomu (ale nikoli něčemu) jmennou větou nebo již po ztrátě větné platnosti volněji připojeným větným členem. Čeština zpracovala cizí podnět nejen ústrojně, ale i poměrně samostatně: [154]vedle jednotného čísla dík začala užívat i množného čísla díky a dávala mu dokonce přednost.

Druhá otázka, zdali je předložka dík(y) v našem jazyce potřebná či zda můžeme vystačit s prostředky staršími, je neméně důležitá než otázka první. Rozbor různých dokladů svědčí pro to, že předložku dík(y) v našem spisovném jazyce opravdu potřebujeme. Potvrzuje to ostatně i houževnatost, s jakou se tato předložka drží přes všechny zákazy.

Předložka dík(y) je na místě všude tam, kde chceme výslovně upozornit na zásluhu někoho o nějaký děj nebo stav. Např. ve větě Díky obětavým požárníkům byl oheň brzo uhašen vyslovujeme myšlenku, že požárníci mají zásluhu o uhašení požáru. Vedle předložky dík(y) se tu zejména v poslední době uplatňuje 7. pád podstatného jména zásluha, který nabývá předložkové povahy: Zásluhou obětavých požárníků byl oheň brzo uhašen. Jako třetí možnost se nabízí prostý 7. pád slovního spojení obětaví požárníci: Obětavými požárníky byl oheň brzo uhašen. Proti výrazům dík(y) komu a zásluhou koho vyjadřuje však prostý 7. pád kým jen původce trpně pojatého děje, aniž tomuto původci výslovně připisuje zásluhu o děj. Není tedy třetí způsob vyjádření významově totožný s prvními dvěma způsoby.

Ke spojování předložek dík(y) a zásluhou s podstatnými jmény označujícími osoby musíme poznamenat, že obě předložky hodnotí činnost osoby příznivě. Proto je nevhodné, rozšiřuje-li se jejich platnost i na případy, ve kterých má jistá osoba na něčem vinu. Protismyslné je např. užití předložky dík(y) nebo zásluhou ve větě Prohráli zápas díky bezradným útočníkům nebo zásluhou bezradných útočníků, pokud ovšem autor nechtěl vyjádřit předložkovým výrazem svůj ironický postoj k obsahu věty. Protože tu jde o vinu, užijeme v uvedené větě výrazu vinou někoho: Prohráli zápas vinou bezradných útočníků.

Předložka dík(y) je potřebná také ve spojeních s podstatnými jmény označujícími neživé předměty a jevy, a to k vyjádření kladně hodnocené příčiny něčeho nebo podnětu k něčemu. Chápeme-li slovo zásluha v přeneseném smyslu, můžeme i zde mluvit o vztahu zásluhy na něčem. Např. ve větě Díky včasnému zákroku lékařovu byl [155]nemocný zachráněn připisuje se zásluha ději zákrok místo vykonavateli děje lékaři. Osoba je tu vlastně nepřísudkovým podmětem děje vyjádřeného podst. jménem zákrok. Takové přenesení významu slova je v jazyce zcela běžné, a pokud tu působily cizí vzory, daly jen podnět k uskutečnění předpokladů tkvících již v našem jazyce. Obsah věty, kterou jsme uvedli jako příklad, je možno ovšem vyjádřit jinak, bez předložky dík(y). Nabízí se tu prostý 7. pád včasným zákrokem lékařovým nebo vedlejší věta příčinná protože lékař zakročil včas (nebo podle kontextu s jiným slovosledem, např. protože zakročil včas lékař). Záměna je možná proto, že vztah zásluhy je velmi často zahrnut do širšího vztahu příčinného a že při záměně prostředků souznačných lze zanedbat jejich podružné významové diference, v daném případě rozdíl mezi příčinou kladně hodnocenou („zásluhou“) a příčinou nehodnocenou. Není však sporu o tom, že podobnou záměnou ochuzujeme vyjádření o odstín zásluhy. Pokud jde o záměnu předložkového pádu s dík(y) vedlejší větou příčinnou, vede taková úprava nejen k ochuzení významovému, ale i k jistému uvolnění příčinného vztahu mezi včasným zakročením lékařovým a zachráněním nemocného. Větný člen je totiž těsněji vřazen do větného celku než souznačná věta vedlejší.

V některých případech není záměna předložky dík(y) sedmým pádem prostým nebo některou předložkou původní vůbec možná. Připomeňme zde již citovanou větu Markovu: Nejmenší děti v peřinkách měly už od včerejška teplé jídlo, díky tomuto vynálezu. Kdybychom neuznávali předložku dík(y) za spisovnou, upadli bychom při sdělování uvedené myšlenky do značných vyjadřovacích rozpaků.

Jestliže přiznáváme předložce dík(y) domovské právo ve spisovném jazyce, neznamená to ještě, že schvalujeme její šablonovité užívání zejména v publicistickém stylu. Někteří novináři jí užívají neústrojně i v takových spojeních, ve kterých jde o vztah příčiny bez odstínu zásluhy. Zdá se, že se předložka dík(y) stává pro mnohé přitažlivá svým knižním, jakoby „vznešenějším“ zabarvením. Její jednostrannou volbou se však stírá jemný významový rozdíl mezi prostředky vyjadřujícími prostý vztah příčinný a touto předložkou jako výrazovým prostředkem užšího vztahu zásluhy. Tak bychom např. vystačili bez jakéhokoli ochuzení sdělovaného obsahu s pros[156]tým 7. pádem v následujícím příkladě: Těchto výsledků jsme dosáhli dík dobré spolupráci hospodářských orgánů (// dobrou spoluprací…). Z ničeho alespoň není zřejmé, že by byl chtěl pisatel výslovně vyjádřit vztah zásluhy.[10]

Shrnuji: Předložka dík(y) čemu se začala šířit v češtině až v druhé polovici minulého století. Podnět k jejímu vytvoření daly bezpochyby cizí vzory, nejspíše německá předložka dank. Protože předložka dík(y) má paralely v mnohých evropských jazycích, můžeme ji považovat za jeden z četných evropeismů. Cizí podnět zpracovala čeština ústrojně. Nová předložka se vhodně zařadila do soustavy českých předložek jako výrazový prostředek pro vztah zásluhy v rámci širšího vztahu příčinného. Je to předložka potřebná, nelze však nevidět, že se jí někdy zneužívá.


[1] Viz v Naší řeči 41, 1958, s. 215.

[2] O jazyku a stylu novin, Rudé právo, Praha 1957, s. 109.

[3] O jazyku a stylu novin, Rudé právo, Praha 1957, s. 109.

[4] O jazyku a stylu novin, Rudé právo, Praha 1957, s. 109.

[5] Srov. můj článek Nové nepůvodní předložky v obrozenské češtině, sborník Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 153—171.

[6] Doklady z něho jsem si vypsal s laskavým svolením ředitelství Ústavu.

[7] Ve třetím vydání Brusu z r. 1894 je celé místo přepracováno. Jsou tu uvedeny také nové doklady, které umožňují nahradit předložkový pád s díky sedmým pádem prostým. Ocituji alespoň jeden z nich: Díky sousedově obratnosti dítě bylo zachráněno. Sousedovou obratností dítě bylo zachráněno. Z matičního Brusu přejímá zákaz předložky díky čemu Fr. Bačkovský, autor Oprávce poklésků mluvnických (1. vyd. 1879; poslední, 4. vyd. 1894). Vypůjčuje si z prvních dvou vydání matičního Brusu i doklady (srov. 18944, s. 124). Stejně postupuje i Fr. Št. Kott v Česko-německém slovníku VI (Dodatky), 1890, s. 24.

[8] O deset let později však Haller v Rukověti mateřského jazyka, část 1, 1940, užívání předložky dík(y) nijak neomezuje, a to již pod vlivem Příručního slovníku jazyka českého.

[9] Ještě J. Mašín ve Slovníku českých vazeb a rčení (19242) ji odsuzuje jako „špatnou“ (s. 26).

[10] Přesvědčivé příklady neústrojného užívání předložky dík(y) čemu viz v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny, 1951, s. 1241.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 5-6, s. 148-156

Předchozí František Trávníček: Slovosled stálých příklonek typu smát se

Následující František Cuřín, Jan Sedláček: Dva československé sborníky pro slavistický sjezd v Moskvě

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1