Předložková a spojková platnost výrazů se jménem „rozdíl“ („na rozdíl od čeho“ aj.)

Milan Jelínek

[Články]

(pdf)

-

Od 16. stol. se ve spisovné češtině častěji setkáváme s některými ustálenými výrazy, které nabývají ve spojení s podstatným jménem na nich závislým předložkové platnosti nebo mají spolu s následující spojkou úkon složeného spojovacího výrazu. Krajně zobecněný věcný význam těchto prostředků se přehodnocuje v mluvnický význam předložkový nebo spojkový nebo se těmto významům přibližuje. V některých případech svědčí o úplné gramatikalizaci, tj. o přechodu prostředku lexikálního v gramatický, ta okolnost, že se nově vzniklá předložka nebo spojka v povědomí uživatelů odtrhuje od slova, z kterého se vyvinula.[1] Na vznik a rozšíření prostředků nabývajících mluvnické platnosti měla zajisté v češtině v období humanismu a reformace vliv klasická a středověká latina, která takovýchto prostředků běžně užívala místo starších předložek a spojek k diferencovanějšímu vyjadřování různých vztahů mezi pojmy a mezi myšlenkami. Později, zvláště od doby obrozenské, působily tu ovšem i jiné jazyky, především němčina.

Abychom uvedli alespoň jeden charakteristický příklad, zmíníme se o prostém nebo předložkovém 7. pádě podstatného jména příčina. Výrazy příčinou čeho a za příčinou čeho se v humanistické a reformační češtině uplatňují jako prostředky souznačné s původními nebo starými nepůvodními předložkami pro, k, na, skrz. Vyjadřují vztah příčinný a účelový. Často se tyto nové nepůvodní předložky spojují se jmény dějovými, a tu vstupují do souznačných syntaktických dvojic s vedlejšími větami příčinnými nebo účelovými. Příčinný význam má výraz [16]příčinou čeho např. ve větě Příčinou těchto mých hříchů viní mne svědomí mé (Komenského Praxis pietatis, 194). Účelový význam lze doložit např. větou Metali sme i losy s strany Levitův i lidu, příčinou dříví nošení (Bratrská bible 2, Ezd. 10, 34).[2]

Hledáme-li původ předložek příčinou a za příčinou čeho[3] snadno odhalíme latinský vliv. Latinská předložka causā působila nesporně na předložkový význam 7. pádu příčinou, v kterém se původnější význam prostředkový přehodnocoval v příbuzný, ale abstraktnější význam příčinný. Protože v příčinné funkci soutěžil v češtině v období humanismu a reformace 7. pád prostý s předložkovým za čím, gramatikalizoval se vlivem latinským zároveň se 7. pádem prostým příčinou i 7. pád předložkový za příčinou.

Opusťme však předložky příčinou a za příčinou čeho a věnujme pozornost výrazům se jménem rozdíl, které jsou předmětem našeho článku. Hojnější užívání těchto výrazů se datuje teprve od konce doby obrozenské. K jejich gramatikalizaci dochází až v třetí třetině minulého století a v prvních desítiletích století dvacátého, a to ve spojitosti s rozvojem stylu odborného a publicistického. Jsou to totiž výrazy, které slouží intelektualizaci jazyka,[4] nutné to podmínce odborného vyjadřování. Jejich úkolem je vystihovat přesněji, než to činí prostředky starší, buď vztah rozdílnosti, nebo vztah výslovné lhostejnosti k rozdílům srovnávaných obsahů.

Podstatné jméno rozdíl je od původu bezpochyby jméno dějové s významem ‚rozdílení, rozlišování‘. Jeho dějový význam dožívá jako ar[17]chaismus i v nové češtině. Jungmannův Slovník uvádí bez udání pramene slovní spojení rozdíl dědictví jako český ekvivalent k německému die Teilung der Erbschaft. V Příručním slovníku jazyka českého je zastaralý dějový význam slova rozdíl doložen z Palackého: Otec zůstavil sobě k dalšímu rozdílu panství Hlubokou. Další doklady jsou uloženy v lexikálním archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

Původní dějový význam podstatného jména rozdíl lze hledat i v ustáleném výraze na rozdíl od čeho, kterého se užívá ve spisovné češtině častěji teprve od čtyřicátých let minulého století. V poobrozenské češtině, zejména v projevech odborných a publicistických, jeho frekvence neustále vzrůstá; dnes má spíše platnost předložky než frazeologického prostředku.[5] O jeho funkci předložky svědčí mimo jiné i ta skutečnost, že často vstupuje do výběrové dvojice,[6] tj. do dvojice prostředků nabízejících se k výběru, se starou nepůvodní předložkou proti, např. Na rozdíl od původního plánu přináší nový plán významná zlepšení (z novin). // Proti původnímu plánu přináší nový plán významná zlepšení. Dnešní uživatel spisovného jazyka si již neuvědomuje účinkový nebo účelový význam předložky na řídící 4. pád podstatného jména rozdíl a nechápe slovo rozdíl jako jméno dějové. V jeho jazykovém povědomí jde o nedílný výraz s platností předložky.

Předložka na vyjadřovala ve spojení na rozdíl od čeho nejčastěji účinkový, popř. důsledkový vztah podstatného jména rozdíl (= rozlišení) k obsahu příslušné věty. Tak např. Šafaříkova věta … v mluvě prostého lidu v některých krajích zůstává, na rozdíl od běloruského, -o- neproměněné (Slovanský národopis, vyd. 1955, s. 25) sděluje zhuštěně myšlenku, že se samohláska -o- v mluvě prostého ruského lidu v některých krajích nemění, takže se liší od změněného -o- běloruského.

[18]Mnohem řidčeji lze výraz na rozdíl od čeho chápat jako vyjádření vztahu účelového, tj. ve smyslu „aby se něco rozlišilo od něčeho“. O pojetí účinkovém nebo účelovém rozhoduje obsah věty, jejíž stavby se výraz na rozdíl od čeho účastní. Nejčastěji pojímáme tento výraz účelově, je-li závislý na slovese nebo podstatném jméně z významového kruhu „jmenovati, nazývati“. Můžeme to doložit větou z Jungmannovy Slovesnosti (1845, s. 75): Tyto částky vyznačené slovou rytmické řady, na rozdíl od řad metrických čili noh. Výraz na rozdíl od čeho lze sice v citované větě chápat i účinkově, ale spíše se tu nabízí pojetí účelové: označení řady rytmické má ten účel, aby se daný jev odlišil od řad metrických.

Zdálo by se, že tyto úvahy o původním významu výrazu na rozdíl od čeho nemají dnes žádnou praktickou cenu. A přece jsou důležité, neboť nám umožní vyložit, proč se v době obrozenské a řidčeji i v dobách pozdějších užívalo vedle převládajícího výrazu na rozdíl od čeho souznačných výrazů k rozdílu od čeho a pro rozdíl od čeho. V účinkové platnosti se totiž od čtyřicátých let minulého století ustálil výraz na rozdíl od čeho, kdežto v platnosti účelové došlo k ustálení tohoto výrazu poněkud později. Ve čtyřicátých letech tu ještě soutěží předložkové pády na co, k čemu a pro co, které ostatně dodnes patří k běžným souznačným prostředkům členského vyjadřování účelového vztahu. Co do frekvence je na prvním místě výraz na rozdíl od čeho, na druhém k rozdílu od čeho a na třetím pro rozdíl od čeho. Uvedu alespoň po jednom příkladě na každý výraz:

Vzájemné působení dvou hmot na své společné hranice podle oběma vlastní neproniknutelnosti sluje fyzické dotýkání, na rozdíl od matematického, kteréž toliko společné hranice mívá, a nikoli vzájemného působení (Marek, Základní filosofie, 1844, s. 236).

K rozdílu od Starého, již dávno svobod užívajícího města, nazvána jest Malá Strana odtud Novým městem pod Hradem pražským (Tomek, ČČM 19, 1845, s. 221).

Takové přehrádky čili krže [u semenic] slujte semeničné … pro rozdíl od chlopňových, ze chlopní počátek beroucích… (Presl, Počátkové rostlinosloví, 1848, s. 148).

V případech, v kterých z obsahu věty vyplývá účinková platnost výrazu na rozdíl od čeho, není doloženo z obrozenského období kolísání mezi různými předložkovými pády. Hned od počátku se tu ustálil [19]výraz na rozdíl od čeho. Mohli bychom uvésti doklady z J. Jungmanna, Šafaříka, Malého, Kodyma, Amerlinga aj., ale snad postačí jeden typický příklad:

Horniny tohoto břidliště patří k útvaru takzvanému druhohornímu, poněvadž se v něm zkameněliny živoků nacházejí, na rozdíl od prahor, ve kterých není zkamenělin (Krejčí, ČČM 21, č. 2, 1847, s. 460).

S postupující gramatikalizací výrazu na rozdíl od čeho v době poobrozenské slábne povědomí o účinkové nebo účelové platnosti předložky na a celý výraz nabývá stále zřetelnější funkce předložky pro vztah rozdílnosti (popř. pro širší vztah srovnávací). Naproti tomu předložkové pády k rozdílu od čeho a pro rozdíl od čeho, kterých se v době obrozenské užívalo v účelové platnosti vedle předložkového pádu na rozdíl od čeho, poměrně rychle mizejí z užívání a postupují své místo výrazu na rozdíl od čeho.

Výraz na rozdíl od čeho se zrodil v odborných projevech, v kterých dobře vyhovoval požadavku vyjadřovací přesnosti a hutnosti. Byl to tedy specifický prostředek odborný.[7] Z odborného stylu pak nejspíše pronikl do stylu publicistického, ale i zde, podobně jako v stylu odborném, měl výrazně knižní zabarvení. Jeho další šíření za hranice funkčních stylů vyznačujících se silnou intelektualizací výrazových prostředků bylo spojeno s pozvolným stíráním knižního zabarvení. Ovšem jistý knižní odstín si tento výraz uchoval dosud.

V umělecké literatuře se s výrazem na rozdíl od čeho setkáváme poměrně zřídka. Je příznačné, že to bývá zpravidla v autorském textu, kdežto v řeči postav, pokud nejsou úmyslně charakterizovány knižními výrazovými prostředky, uplatňuje se jen ojediněle. A ještě na jednu věc je třeba upozornit: v umělecké literatuře naprosto převládají spojení výrazu na rozdíl od s podstatnými jmény označujícími osoby. Uvedu alespoň tři doklady z různých období vývoje umělecké prózy:

Malý Věnceslávek nazýval ho [Bonuta] otcem, a manželku jeho na rozdíl od pravé své matky — druhou maminkou (Tyl, Syn vlád., Praž. posel 1851, 1, s. 406) .[8]

[20]Říkali mu [obecnímu pastýři] „starý pastucha“ na rozdíl od syna jeho, který za otce zavdy „úřad“ zastával (Herben, Do třetího a čtvrtého pokolení, 1889, s. 169).

Na rozdíl od mnohých svých spolužaček se Blažena nemuchlovala ani s nejlepšími přítelkyněmi… (Majerová, Robinsonka, 4. vyd., 1947, s. 51.)

Výraz na rozdíl od čeho proniká především do takových uměleckých projevů, které leží na pomezí umělecké literatury a publicistiky. Je to tím, že se v takových projevech mísí výběrové tendence stylu uměleckého s výběrovými tendencemi stylu publicistického. Srov. např.:

… [Londýn] páchne povšechně benzínem, spálenou trávou a lojem, na rozdíl od Paříže, kde k tomu přistupuje zápach pudru, kávy a sýra (K. Čapek, Angl. listy, 1924, s. 12).

Poněvadž si výraz na rozdíl od čeho přes jisté oslabení svého knižního odstínu zachoval svou příslušnost ke stylistické vrstvě odborné, využívá se ho v umělecké literatuře jako prostředku jazykově charakterizačního. Pomáhá obyčejně spolu s jinými výrazovými prostředky náležejícími do vrstvy odborné vykreslovat odborné prostředí. Tak je tomu např. v souvětí z Johnova Pampovánka (2. vyd., 1949, s. 549):

[Profesor] objasnil, co jsou to permutace na rozdíl od kombinací.

Hojný výskyt výrazu na rozdíl od čeho v projevech odborných a publicistických svědčí o tom, že je to prostředek potřebný. Nic na věci nemění, že podnět k jeho vytvoření vyšel pravděpodobně z cizích jazyků, nejspíše z němčiny nebo z franštiny, a že tyto jazyky měly vliv i na jeho značné rozšíření. Hlavní příčinou jeho ustálení byla totiž domácí výrazová potřeba, vzbuzená srovnáváním s výrazovými možnostmi jiných jazyků. Podobné vyrovnávání výrazových možností můžeme pozorovat ve všech kulturních evropských jazycích, žijících po staletí v těsnějších nebo volnějších svazcích. Výsledkem tohoto vyrovnávacího procesu jsou tzv. evropeismy, rozšířené ve značné části evropských, ba i mimoevropských jazyků. A k těmto evropeismům patří také výraz na rozdíl od čeho, nabývající předložkové povahy. Např. franština. která dala pravděpodobně jiným evropským jazykům podnět k vytvoření tohoto prostředku, má výraz à la difference de, italština a differenza di, španělština a diferencia di, němčina zum Unterschied(e) von, angličtina in contrast with (to), ruština v otličije ot, srbocharvátština za razliku od atd.

[21]Jestliže považujeme výraz na rozdíl od čeho za správný, neznamená to ještě, že se ho také vždy správně užívá.[9] Řekli jsme již, že je to prostředek zachovávající si do jisté míry knižní odstín, tedy prostředek omezený na knižnější spisovné projevy. Proto se při jeho užívání nemůžeme opřít o jazykové povědomí rodného nářečí nebo rodné varianty mluvené češtiny. Není pak divu, že uživatelé spisovného jazyka, kteří nedosáhli potřebné jistoty při výběru výrazových prostředků, význam výrazu na rozdíl od čeho nevhodně rozšiřují. Opírajíce se o případy skutečné synonymity tohoto výrazu a předložky proti ve vztahu rozdílnosti, zaměňují oba prostředky i ve vztazích jiných, vyhrazených jen předložce proti. Uvedeme z novin křiklavý případ užití výrazu na rozdíl od čeho ve vztahu přípustkovém: Na rozdíl ode všech předpokladů zvítězilo mužstvo Tatranu místo Proti všem předpokladům zvítězilo mužstvo Tatranu.

Ve vztahu rozdílnosti, popřípadě protikladnosti lze sice předložku proti a výraz na rozdíl od čeho zaměňovat, ale nechceme-li zvlášť vytknout protikladný vztah dvou srovnávaných obsahů, měli bychom přece jen dávat přednost předložce proti. Naopak vytčený protikladný vztah výstižně vyjadřuje výraz na rozdíl od čeho. Např. ve větě Ruština užívá proti češtině hojněji přechodníků je vztah protikladnosti méně vyhrocen než v téže větě s výrazem na rozdíl od.[10]

Je-li možno významovou diferenci mezi předložkou proti a výrazem na rozdíl od zanedbat, nabízí se původci projevu k výběru jak starobylá nepůvodní předložka proti, tak i nový výraz předložkové povahy na rozdíl od čeho. Subjektivní výběr toho nebo onoho prostředku je však v daném případě omezen zřeteli funkčně stylistickými. Předložka proti je stylisticky neutrální, kdežto výraz na rozdíl od čeho patří do slohové vrstvy odborné a publicistické. Proto ho lze užívat mimo funkční styl odborný a publicistický jen tehdy, neruší-li svým stylistickým odstínem celkový slohový ráz projevu. V běžném rozhovoru by např. [22]působilo strojeně, kdyby někdo řekl Náš byt je na rozdíl od jejich bytu světlý.

Řekli jsme, že výraz na rozdíl od čeho má své oprávněné místo v stylu odborném a publicistickém. Musíme však k tomu poznamenat, že se ho zejména v projevech publicistických užívá šablonovitě místo předložky proti. Tím se ovšem nevhodně zvyšuje knižnost těchto projevů.

*

Původní dějový význam podstatného jména rozdíl (= rozdělení, rozlišení) tkví i v ustáleném výraze bez rozdílu čeho. Tento výraz slouží k vyjádření vztahu ‚nepřihlížení, nezření k něčemu‘ a podobně jako výraz na rozdíl od čeho nabývá předložkové platnosti. Nedosahuje však stejného stupně gramatikalizace jako on.

Výrazu bez rozdílu se běžně užívá ve spisovném jazyce bez dalšího určení 2. pádem závislého jména, tedy ve funkci zřejmě nepředložkové. Má tu obyčejně úkon neshodného přívlastku, který rozvíjí zájmeno všechen nebo každý nebo slovní spojení s těmito zájmeny. O příklady není nouze počínajíc dobou obrozenskou:

Všem jsi [kobylko] milá bez rozdílu (Thám, Almanach 1785, s. 70).

… [změn] si všichni bez rozdílu co nejvíce žádáme (Havlíček, Nár. nov. 1848; Spisy, 1901/2, s. 54).

Každý člověk bez rozdílu je naplněn obzvláštním uspokojením, vznese-li se nad někoho, kdo se ještě před krátkým časem nad ním bohorovně vynášel (J. John, Moudrý Engelbert, 1940, s. 320).

Při nepředložkovém užití se zřetelně uplatňuje samostatný význam jeho složek — předložky bez a podstatného jména rozdíl. Významová samostatnost složek se pak neztrácí ani při dalším rozvinutí výrazu. Svědčí o tom možnost vkládat mezi předložku bez a podstatné jméno rozdíl zájmenná přídavná jména jakýkoli a všechen. Uvedu alespoň vzácnější doklad na výraz beze všeho rozdílu:

… jak se zde beze všeho rozdílu stavu, věku a pohlaví lid shromažďuje (Puchmajer, Sváteční kázaní, 1826, s. 166).

Gramatikalizace výrazu bez rozdílu čeho je ztížena i tím, že tento výraz nemá k sobě v dnešním jazyce souznačnou nebo alespoň přibližně souznačnou původní nebo starší nepůvodní předložku. Ve spisovném jazyce bychom sice našli výrazy přibližně stejného významu, ale ty [23]všechny jsou mladšího data a jejich význam nezobecněl do té míry, že bychom je mohli považovat za nepůvodní předložky. Jsou to např. výrazy bez ohledu nač, beze zření nač (k čemu), z nichž první je hojný již v době obrozenské, kdežto druhý se začíná šířit teprve v době brusičského náporu proti slovu ohled (v osmdesátých a devadesátých letech minulého století).

Výraz bez rozdílu čeho se uplatňuje ve spisovné češtině hojněji teprve od pozdní doby obrozenské. Jeho frekvence neustále vzrůstá a dnes patří k výrazovým prostředkům spisovného jazyka běžným ve všech funkčních stylech mimo hovorový. Několik příkladů z různých období vývoje spisovné češtiny od doby obrozenské a z různých funkčních stylů:

Hříbě, bez rozdílu pohlaví, v každé čelisti s šesti stoličkami, totiž: na každé straně s třemi se rodí (A. Jungmann, O koních, 1818, s. 15).

Starost o hrob je vrozena veškerému lidstvu bez rozdílu náboženství (Neruda, Obrazy z ciziny, 1872, s. 46).

Jako srdečně cítil [Koudelka] s lidmi bez rozdílu kabátu, tak i se zvířaty (Vachek, Řešeto, 1918, s. 56).

Členem jednotných odborových organizací má být každý dělník bez rozdílu politického přesvědčení… (A. Zápotocký, Boj o jednotu odborů, 2. vyd., 1950, s. 37).

Vedle výrazů na rozdíl od čeho a bez rozdílu čeho, které se mění v prostředky předložkové povahy, podléhá obdobné změně i výraz s tím rozdílem, že. Nabývá jako celek platnosti spojkové a vyjadřuje odporovací vztah omezovací; vstupuje do výběrové řady se spojkami omezovacími ale, avšak, však, jenže, jenomže.[11] Vlivem věcného významu jména rozdíl se však ve vyjadřovaném vztahu omezovacím uplatňuje významový odstín rozdílnosti.

Při spojovacím výraze s tím rozdílem, že věta uvozená spojkou že je v obsahovém poměru k výrazu ten rozdíl, tj. sděluje konkrétní obsah, který je předem obecně označen jako rozdíl. Na následující obsahové vymezení upozorňuje odkazovací zájmeno ten. Např. v souvětí … [Hálek] v středu našem žil, s tím rozdílem, že v naší tmě on viděl světlo plát (Vrchlický, Z hlubin, 1875, s. 178) vymezuje věta uvoze[24]ná spojkou že, v čem konkrétně záleží rozdíl mezi Hálkem a jeho současníky. Pokud jde o předložkový 7. pád s tím rozdílem, je to běžný výrazový prostředek pro příslovečné určení průvodní okolnosti.[12]

Rozborem výrazu s tím rozdílem, že sice můžeme určit syntaktickou platnost jeho složek, ale přitom nesmíme ztratit ze zřetele spojovací úkon výrazu jako celku a jeho souznačnost s vlastními spojkami. Podobně jako u výrazů na rozdíl od čeho a bez rozdílu čeho datuje se hojnější užívání výrazu s tím rozdílem, že od doby obrozenské, a to od počátku 19. stol.[13] Jeho frekvence rychle vzrůstala, takže již ve čtyřicátých letech minulého století patřil k běžným prostředkům spisovné češtiny. Pronikl do všech funkčních stylů mimo hovorový.

Výraz s tím rozdílem, že má povahu dodatečně připojeného určení. Jeho nesplývavé připojení k předcházejícímu větnému celku je většinou graficky naznačeno čárkou. Někdy se však chápe jako přímá součást věty, a potom se v písmu čárkou neodděluje. Pauza mezi předcházející větou a výrazem s tím rozdílem posiluje ovšem pojetí, že tento výraz tvoří spolu se spojkou že celek, který nabývá úkonu složeného spojovacího výrazu.

Vedle předložkového 7. pádu bývá ve výraze s tím rozdílem, že u některých obrozenských autorů 7. pád prostý, ale bývá daleko méně častý. Příklad:

… při dvojčatech jedno neb dvě [lůžka] býti mohou, tím však rozdílem, že když jen jedno lůžko jest, větší se nachází… (A. Jungmann, Úvod k babení, 1804, s. 44).

Jen zřídka se vedle případů s odkazovacím zájmenem ten objeví případ bez něho. Porušení ustáleného spojení je obyčejně nějak motivováno, např. v následujícím příkladě rytmickým schématem:

… zvolili jsme stejnou sobě cestu, s rozdílem, že z města vy, já k městu (Quis, Třešně, 1884, s. 65).

Velmi často doprovázejí výraz s tím rozdílem, že omezovací příslovce jen (jenom) a toliko. Obě jsou hojně doložena v době obrozenské, ale později se frekvence knižního příslovce toliko omezuje na prospěch [25]příslovce jen. Zaujímají buď postavení počátkové, tj. těsně před výrazem s tím rozdílem, nebo postavení příklonné, tj. za odkazovacím zájmenem ten. Při pozici počátkové se zdůrazňuje omezovací platnost celého výrazu. Dobře to ukazuje příklad z Nerudových Malostranských povídek (1878, s. 136), pozoruhodný vyčleněním výrazu jen s tím rozdílem, že z omezovaného větného celku:

… nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenan, nýbrž jakýs Rousseau.

Příklonné postavení můžeme doložit z Jungmanna:

Muth a mysl jest to samé slovo, s tím toliko rozdílem, že v některých významech Němci, v některém Čechu jest obyčejnější (Slovesnost, 1845, s. 7).

Příklonné postavení omezovacího příslovce má ještě jednu variantu, a to postavení příslovce za výrazem s tím rozdílem. Uvedu poměrně vzácný případ s příslovcem pouze:

Jeho [= Bourgetův] spleen pojí se tu těsně ku spleenu Baudelaira s tím rozdílem pouze, že jest zcela fyzický bez oné metafyzické příchuti, bez mysticismu (Vrchlický, Profily, 1887, s. 49).

Odporovací platnost omezovacího výrazu s tím rozdílem, že bývá často přímo vyjádřena spojkou ale nebo však:

Brzo věděl [samouk Antoš], co věděli školáci vesničtí, s tím však rozdílem, že oni znenáhla zapomínali, čemu se přiučili od kantora, on však si pamatoval navždy, čemu se přiučil od nich (Světlá, Vesnický román, 1869, s. 13).

Lidé v obou mírných pásích mají řádně čtyry roční časy, jaro, léto, podzimek a zimu, ale s tím rozdílem, že v jižné polovici naopak (Šádek, Zeměpis I, 1822, s. 21).

*

Rozborem výrazů předložkové a spojkové platnosti se jménem rozdíl chtěl jsem ukázat na některé tendence ve vývoji nové spisovné češtiny. Pokusil jsem se doložit, jak se výrazy tohoto druhu za posledních 150 let mění (gramatikalizují) a stávají se souznačnými s předložkami a spojkami. Podobně jako výrazy se slovem rozdíl mění se celá skupina výrazů se slovy krajně obecného abstraktního nebo zabstraktněného významu, jako příčina, účel, základ, zřetel, rámec apod., a nabývají platnosti předložkové. Vytvářejí se tak nové, do značné míry ustálené výběrové prostředky, které obohacují především stylistickou vrstvu odbornou a publicistickou.

---

[1] Tak je tomu např. u předložky stran < s strany, z strany. Mluvnice předobrozenské (V. Benedikta Nudožerského, V. Rosy, V. Jandyta, P. Doležala aj.) ji sice neuvádějí, ale V. Zikmund (Skladba jazyka českého, 1863, s. 238) ji dokládá z období humanistického a J. Gebauer (Historická mluvnice jazyka českého IV, Skladba, vyd. r. 1929 Fr. Trávníčkem, s. 495) z období ještě staršího. Na předložkovou platnost výrazu z strany upozorňuje již J. Dobrovský v Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (1809, s. 189; vyd. z r. 1940, s. 400), ale za předložku ho nepovažuje. Z jiných gramatiků doby obrozenské zařazuje výraz z (s) strany mezi předložky V. P. Žák, T. Burian a J. Sl. Tomíček.

[2] Doklady cituji z Jungmannova Slovníku.

[3] Mluvnice obrozenské tyto prostředky pomíjejí, třebaže se jich v obrozenské češtině hojně užívá. Také gramatiky pozdější je mezi předložkami neuvádějí. Výraz za příčinou však neušel pozornosti brusičů, např. 3. vydání Brusu jazyka českého (Praha 1894, s. 277) odsuzuje, dovolávajíc se Bartoše, větu Nevychází za příčinou bolení zubů. Brus navrhuje nahradit výraz za příčinou bolení vedlejší větou příčinnou protože ho bolí zuby. Akad. Fr. Trávníček v Mluvnici spisovné češtiny II (Praha 1951, s. 1313) vyvrací názor, že předložka za příčinou čeho je nesprávná, ale upozorňuje na její knižní zabarvení. Za zastaralou, ale nikoli nesprávnou ji označuje akad. B. Havránek a Al. Jedlička ve Stručné mluvnici české (Praha 1955, s. 125). Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě (Praha 1947, s. 320) doporučuje nahrazovat ji původní předložkou pro. Brusičské stanovisko podržel Ant. Opravil v článku O předložkách, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 139—140.

[4] Srov. vymezení termínu intelektualizace jazyka u akad. B. Havránka v článku Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 45n.

[5] Ze současných mluvnic uvádí výraz na rozdíl od čeho Vl. Šmilauer v Novočeské skladbě (s. 283), a to jako prostředek pro vyjádření rozdílu v rámci širšího vztahu srovnávacího. Jako doklad uvádí větu z M. Pujmanové Ruka její se na rozdíl od Häuslerovy nechvěla. Mezi výrazy předložkové povahy zařazuje výraz na rozdíl od čeho M. Jelínek v příručce O jazyku a stylu novin, 1957, s. 114.

[6] O syntaktické synonymitě mluví V. Skalička ve svém diskusním článku Problémy stylu, Slovo a slovesnost 7, 1941, s. 193n. Akad. Fr. Trávníček užívá ve své stati O jazykové správnosti (sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 191) termínu synonyma skladebná. Srov. i Trávníčkův výklad o mluvnických výběrových prostředcích v studii O jazykovém slohu, Praha 1953, s. 23.

[7] Srov. k tomu M. Jelínek, Odborný styl, Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 34; J. Filipec, Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace, tamtéž s. 46.

[8] Některé doklady jsem si vypsal se svolením ředitelství z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV.

[9] Akad. Fr. Trávníček má zajisté na mysli případy nevhodného užívání výrazu na rozdíl od čeho, když v Slovníku jazyka českého (Praha 1952) doporučuje nahrazovat výraz na rozdíl od koho, čeho předložkou proti komu, čemu.

[10] Protože vztah rozdílnosti, popřípadě protikladnosti předpokládá srovnávání dvou obsahů, přistupuje k souznačné dvojici proti — na rozdíl od čeho další přibližně souznačný výraz ve srovnání (v porovnání) s čím. Srov. např. tuto větu: Průmyslová výroba na Slovensku vzrostla v roce 1957 ve srovnání s rokem 1947 6,77krát.

[11] Srov. k tomu článek St. Žaži Složené spojky a jejich interpunkce, Sovětská jazykověda 5, 1955, s. 340n., a od téhož autora Složené spojky ve spisovné češtině, sb. Studie ze slovanské jazykovědy, 1958, 119n.

[12] Viz u Fr. Trávníčka, Mluvnice spisovné češtiny II, s. 1298.

[13] Dobrovského Deutsch-böhmisches Wörterbuch (II. díl z r. 1821) uvádí výraz s rozdílem jako překladový ekvivalent německého mit Unterschied, ale nepřipojuje k němu spojku že, tvořící s ním výrazový celek. Z Dobrovského pak cituje výraz s rozdílem J. Jungmann.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 1-2, s. 15-25

Předchozí Kvido Hodura: Z dějin akademického slovníku jazyka českého

Následující Miloš Dokulil: Hranice slov v písmě