Časopis Naše řeč
en cz

Síla a krása Gottwaldova slova

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

Ve svých slavných diskusních statích o jazyce a jazykovědě z r. 1950, souborně vyšlých s názvem „Marxismus a otázky jazykovědy“, napsal o jazyce geniální učitel všech národů, Stalin, tato památná slova: „Bez jazyka, pochopitelného pro lidskou společnost a společného pro její členy, zastaví společnost výrobu, rozpadá se a přestává jako společnost existovat.“ Tento životní význam jazyka pro lidskou společnost vyvodil Stalin z té okolnosti, že jazyk vzniká při veškeré lidské činnosti zároveň s myšlením jako jeho forma, jako „prostředek, nástroj, kterým se lidé navzájem dorozumívají, sdělují si své myšlenky a dosahují vzájemného pochopení“. O výměně myšlenek pak praví Stalin, že je „neustálou a životní nutností, bez které nelze uspořádat společné počínání [140]lidí v boji proti přírodním silám, v boji za výrobu nezbytných materiálních statků, nelze dosáhnout úspěchů ve výrobní činnosti společnosti“. Proti Marrovu idealistickému názoru o myšlení bez jazyka zdůrazňuje Stalin, že „ať v hlavě člověka vznikají jakékoli myšlenky a ať vznikají kdykoli, mohou vzniknout a existovat jedině na základě jazykového materiálu, na základě jazykových názvů, spojení slov a vět“. Proto jazyk, jak praví Stalin dále, „zaznamenává a ustaluje ve slovech, v slovních spojeních a ve větách výsledky práce myšlení, úspěchy poznávací činnosti člověka a umožňuje takto výměnu myšlenek v lidské společnosti“. Tím se stává jazyk „i nástrojem boje a rozvoje společnosti“.

Toto hluboké chápání jazyka a zdůraznění jeho svrchované důležitosti pro lidskou společnost bylo jasně a přesvědčivě potvrzeno celým obrovitým budovatelským dílem samého původce jazykovědných statí. Stalinovy myšlenky nabyly světodějně tvůrčí moci, když se jim dostalo jazykového roucha, v kterém si razily cestu do řad ruského proletariátu, do VKS(b) a pak do KSSS, k národům Sovětského svazu, do zemí koloniálních, k národům lidových demokracií a do celého pokrokového světa. Jejich síla, závažnost, pravdivost a přesvědčivost je neodlučitelná od jejich jasné, hutné a výrazné jazykové podoby. Zformovány jazykem zůstávají Stalinovy myšlenky pro nás a pro všechna další pokolení nedocenitelným živným odkazem, z kterého bude všechno lidstvo těžit k svému prospěchu, blahu a štěstí. Jen proto, že byl vyjádřen jazykem, může nás hřát a podněcovat k usilovnému socialistickému budování čestný titul úderná brigáda, který nám Stalin udělil ve svém závěrečném projevu na XIX. sjezdu KSSS. V jazykové podobě odkázal Stalin dělnické třídě a všem pracujícím svůj slavný základní ekonomický zákon socialismu o zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti. Veškerá Stalinova bohatá, plodná a blahodárně úspěšná životní činnost je důkazem toho, že je jazyk nástrojem boje a rozvoje společnosti.

Pravdivost této poučky velikého Stalina plně se osvědčila i v životě jeho velkého žáka, všem nám nezapomenutelně drahého soudruha presidenta Klementa Gottwalda. Všechno to, co vykonal pro osvobození obou našich národů ze jha kořistnického kapitalistického řádu, pro udržení a upevnění řádu lidově demokratického, pro jeho rychlý a úspěšný přechod k řádu socialistickému a tím k nové epoše v našem národním a státním vývoji, je výsledek Gottwaldova geniálního ducha, jeho geniálních myšlenek, které nabyly tvůrčí mohutnosti, když byly vtěleny do jazyka. A jen ve svém jazykovém rouše mohou Gottwaldovy myšlenky žít dále, [141]být nejen moudrým rádcem při naší socialistické výstavbě, nýbrž i jejím spolutvůrcem.

Ve svých jazykových statích napsal Stalin, že „jazyk a zákony jeho vývoje lze pochopit jen tehdy, zkoumá-li se v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti, s dějinami lidu, kterému zkoumaný jazyk patří a který je tvůrcem a nositelem tohoto jazyka.“ Tato poučka nejen ukazuje jazykozpytu zcela konkretní badatelskou cestu, nýbrž i vysvětluje, že jazyk tkví svými kořeny v národě, že je jeho existence nerozlučně spjata s národem, že je jeho posláním sloužit svému tvůrci a nositeli — národu. Při své neúnavné, oddané a věrné službě národu po celý život vsál do sebe s. Gottwald svou mateřštinu, dokonale si osvojil její slovní i mluvnickou soustavu a mohl jí proto účinně užívat jako nástroje myšlení a dorozumění a tím nástroje boje proti vykořisťovatelům a za svobodu i blaho své vlasti, kterou horoucně miloval. Tato sepjatost s národem propůjčuje Gottwaldovým ústním i písemným projevům národní ryzost, svébytnost, přirozený spád a tyto vlastnosti pak působí, že se jeho projevy hluboko vrývají do paměti posluchačů i čtenářů, přesvědčují je, získávají, pomáhají jim při jejich životní činnosti, podněcují a řídí tuto činnost.

Národní svébytnost Gottwaldových jazykových projevů zračí se v tom, že mají z nemalé části lidovou tvářnost. Jejich věty plynou klidně, přirozeně a prostě, jako by vycházely z úst lidového vypravěče. Vyskytují se v nich lidové nebo hovorové prvky, jednotlivá slova, slovní spojení, vazby a rčení, na př.: kanony (a tanky); inu prostě z toho důvodu; blábolit; pohořet; brousit si zuby na něco; hrdlit se o něco; držet komu palce; spakovat svých pět švestek; tahat kaštany z ohně; nalhávat si do kapsy; vyzrát na koho; bránit se zuby nehty; házet flintu do žita; plazit se před někým po břiše; vidět komu až do žaludku a pod. Bylo by však mylně se domnívat, že jsou tyto projevy prostým ohlasem lidové mluvy, že tu jde o pouhé přenesení lidových jazykových prostředků do jazyka spisovného, kterým jsou Gottwaldovy projevy v podstatě psány. Tomuto chápání brání ta okolnost, že jsou v Gottwaldových projevech převážně zastoupeny též výrazové prostředky čistě spisovné; a to neodborné i odborné, sloužící vyjadřování složitých myšlenek, myšlenkových vztahů, pro které lidová mluva ani nemá dostatek výstižných výrazových prostředků. To je přirozený následek různé míry národního dorozumívacího úkonu lidové mluvy a spisovného jazyka. Jak praví Stalin, „místní (teritoriální) dialekty slouží potřebám lidových mas“, kdežto spisovný jazyk slouží dorozumívání celého národa „ve všech oblastech jeho práce, od výroby k základně, od základny k nadstavbě“. Míra dorozumívacího [142]úkonu lidových nářečí je mnohem omezenější než míra jazyka spisovného, a proto si lidová nářečí vytvořila mnohem omezenější soustavu výrazových prostředků, spisovný jazyk si však vytvořil soustavu neobyčejně bohatou a složitou.

Lidové prvky jsou v Gottwaldově jazyce nikoli prostou náhradou za výrazivo spisovné, nýbrž jejím záměrným doplňkem, mají úkon stylistický, slohový. Slouží výraznému, účinnému vyjadřování myšlenek v té oblasti lidské činnosti, které se Gottwaldovy projevy týkají, v oblasti politické, hospodářské a kulturní. Chtí zaujmout posluchače a čtenáře, získat je pro myšlenky těmito projevy vyjadřované a pohnout je k jednání z těchto myšlenek vyplývajícímu. Tak na př. vylíčil s. Gottwald 21. února 1942 v moskevském rozhlasu všechny ty neblahé změny, které nastaly u nás po státoprávním řešení proklamovaném Hitlerem 16. března 1939 z pražského hradu: české země byly tím zařazeny do velkoněmecké říše; Čechům bylo vykázáno postavení občanů druhého stupně; do veškerého veřejného života byla zavedena německá řeč; jako krkavci se vrhli němečtí okupanti na české hospodářství atd. Úvodem k tomuto výčtu smutných skutečností napsal s. Gottwald, že ono prohlášení „mluví za celé knihy“. Mohl říci, že mělo dalekosáhlé následky nebo podobně, ale užil tohoto rčení, které obrazně vystihuje tu dalekosáhlost, důsažnost následků v tom smyslu, že lze o nich napsat celé knihy, že budou o nich napsány celé knihy. Tímto stručným, zkratkovitým rčením připomíná s. Gottwald posluchačům nebo čtenářům, že to, co sám uvádí, není úplný obraz protektorátní skutečnosti, nepřímo posluchače nebo čtenáře vybízí, aby sami přemýšleli o osudu naší vlasti za protektorátu a vyvodili z toho důsledky pro své chování a jednání.

Nebo napsal-li s. Gottwald, že když husité hnali křižácká vojska, až popské reakci v celé Evropě „naskakovala hrůzou husí kůže“, je lidové rčení prostředkem obrazného vyjádření myšlenky, že se popská reakce smrtelně zalekla. Tento jazykový obraz je vzat z denního života, je obecně znám, a je proto velmi působivý. Nejenže přímo vystihuje úlek popské reakce, nýbrž nepřímo ukazuje na sílu husitských bojovníků, je jejich oslavou. Nebo řekl-li s. Gottwald, že berlínským fašistům „vidíme až do žaludku“, znamená to obrazně, že je velmi dobře známe, a zároveň je to pranýřování jejich pokrytectví a lživosti. Toto obrazné vyjadřování má sílu výstižnosti, pravdivosti, získává, strhuje posluchače i čtenáře svou myšlenkovou hloubkou a činí je účastníky toho myšlenkového dění, které probíhalo v mysli s. Gottwalda, když pronášel nebo psal své projevy.

[143]Slohová úkonnost Gottwaldových lidových prvků, jejich zaměřenost ke stránce výrazové, jasně proniká u prvků více nebo méně citově zabarvených. Praví-li Gottwald, že buržoasie „nahrabala těžké miliardy“, vyjadřuje tím nejen to, že je získala, nýbrž že je získala nepoctivě, vykořisťováním dělnictva. V slovese nahrabat je obsaženo rozhořčené odsouzení kapitalistického řádu, opovržení k němu. Citově zabarvené slovo je tu prostředkem ke vzbuzení spravedlivé nenávisti k nelidským kořistníkům, je tu vpravdě bojovým prostředkem. Podobně je tomu s tímto Gottwaldovým výrokem z r. 1937: „U nás se v poslední době v určitých kruzích stalo módou plazit se přímo po břiše před různými anglickými reakčními konservativci“. To plazení po břiše nejen vystihuje skutečnost, že se jisté kruhy všemožně snažily zavděčit anglické reakci, nýbrž označuje to zároveň za nedůstojné a národu škodlivé.

K těmto lidovým výrazovým prostředkům slohovým řadí se v Gottwaldových projevech slova a slovní spojení vyznačující se drsnou, ale pravdivou citovostí. Tak na př., když nazval s. Gottwald v moskevském rozhlasovém projevu 4. února 1942 protektorátního ministerského předsedu Krejčího „heydrichovskou krysou“. Je to zkratkovité vyjádření toho, co pravil s. Gottwald před tím: „O Krejčím možno plným právem říci, že si krví českých lidí vysloužil Heydrichovu důvěru, že se po mrtvolách českých vlastenců vyšplhal na ministerské křeslo.“ Je to hutné vyjádření zrádcovského, katovského jednání a výraz oprávněného pocitu odporu k němu. Nebo když 9. září 1938 řekl na Slovanském ostrově: „Jen beznadějný hlupák nevidí berlínským pánům do karet.“ Bylo to v těžké chvíli před Mnichovem, kdy bylo třeba, aby si všichni věrní synové národa uvědomili, co chce Hitler. „Beznadějný hlupák“ je výstižný název toho, kdo si to neuvědomil, a tím výstražné upozornění na hrozivé nebezpečí se strany „sveřepého cizáka“, jak jindy nazval s. Gottwald Hitlera.

Na tomto užívání citově zabarvených výrazových prostředků je pozoruhodné to, že je citové zaujetí podloženo poznáním toho, oč v projevu jde, že vyplývá z myšlenkového obsahu projevu. Je to v plné shodě s výzkumy sovětské psychologie, podle které nelze oddělovat city od poznání, neboť to je jejich pramenem.[1] S. Gottwald sahá k citově zabarvenému výrazivu tehdy, když něco vyloží, postaví do takového světla, že z toho zcela přirozeně vyplyne jisté citové zaujetí, jistý citový vztah jeho i posluchače nebo čtenáře. Toto citové zaujetí je plně odůvodněno, není jen [144]vnějšně, neústrojně na myšlenkový obsah navěšeno. Proto je Gottwaldovo citově zabarvené výrazivo plně úkonné, účinné a zároveň svědčí o tom, jak hluboko vnikl s. Gottwald do výrazové soustavy naší mateřštiny a dovede využívat jejích výrazových schopností.

Na těchto příkladech, jejichž výrazovým jádrem jsou prvky lidové a citově zabarvené, vidíme dokonalé, ústrojné skloubení myšlenek a jazykového vyjádření, které má za přirozený následek podmanivou působivost Gottwaldových projevů. Jazykové dění, jehož výsledkem jsou tyto projevy, záleží v tom, že jejich původce z bohaté a složité soustavy celého národního jazyka, kterou dokonale zná, mistrně vybírá výrazové prostředky a zpracovává je mluvnicky tak, aby plně vystihovaly obsah myšlenek sdělovaných posluchačům a čtenářům. Toto mistrovství se pozoruje ve všech jiných projevech Gottwaldových, kde lidové a citově zabarvené prvky, i když se v nich vyskytují, netvoří jejich výrazovou osu. Všechny tyto projevy jsou odrazem velké Gottwaldovy osobnosti po stránce rozumové a citové, dýše z nich opravdovost, láska k tomu, co je této velké osobnosti drahé, i hněv a nenávist k tomu, proti čemu se bouří její nitro a srdce. A tento myšlenkový i citový obsah přenáší se skrze vrcholně výstižné jazykové vyjádření na posluchače a čtenáře a nesmazatelně se vtiskuje do jejich paměti.

Vizme na př. začátek Gottwaldovy vzpomínky na Lenina v moskevském rozhlase 21. ledna 1942: „Dnes je tomu 18 let, co zemřel Vladimír Iljič Lenin. Spolu se sovětskými národy vzpomíná dnes tohoto velikána všechno pokrokové lidstvo, zraky nás všech se v hlubokém pohnutí obracejí na Rudé náměstí k prostému mausoleu, na němž je napsáno jediné slovo: Lenin.“ Slova obecně vžitá nabývají v tomto jazykovém skladu maxima své výrazové úkonnosti, jsou věrným odrazem té hloubky a vroucnosti, se kterou je s. Gottwald pronášel o jedné z největších postav v celé historii lidstva. Nebo si připomeňme, jak ukončil s. Gottwald svou zprávu z XIX. sjezdu KSSS těmito slovy o Stalinovi: „Naše delegace měla možnost besedovat se soudruhem Stalinem osobně o našich československých problémech. Soudruh Stalin jako vždy, tak i tentokrát projevil velké porozumění pro naše věci a ujistil nás opětovně všemožnou pomocí v našich obtížích…“ Tímto lapidárně prostinkým sdělením výrazně vykreslil velikého Stalina jako našeho věrného spojence a otcovského přítele a roznítil tak plamen lásky a oddanosti československého lidu k němu.

V plném souladu s myšlenkovým obsahem svých jazykových projevů volí si s. Gottwald jednotlivé výrazové prostředky a mluvnicky je zpracovává v útvary, které strhují posluchače a čtenáře [145]svým jemným řečnickým a básnickým pathosem, řečnickou a básnickou výrazivostí. Tak je tomu na př. v té části moskevského rozhlasového projevu z 6. července 1942, která se týká husitství a partyzánského odboje: „Rachot husitské bojové vozby a válečný zpěv husitských bojovníků obracely kdysi německé křižáky na útěk. Nechť nositeli této slavné válečnické tradice českého národa stanou se dnes české partyzánské oddíly, nechť plamen partyzánské války vzplane ve všech koutech českých zemí, nechť němečtí vetřelci opět pocítí pádnost české zbraně.“ Tato krásná slova jsou nejen plně výstižná po stránce obsahové, myšlenkové, nýbrž z nich vyzařuje též vroucnost a bojovná síla, kterou chtěl s. Gottwald zapálit všechny věrné Čechy v době těžkých zkoušek jejich vlasti. Týž řečnický a básnický vzlet má tento pasus o sovětských partyzánech za Velké vlastenecké války: „Nebývalou slávou pokryli se ruští, ukrajinští a běloruští partyzáni, tito národní mstitelé, kteří dnem i nocí plní heslo prvního všeslovanského sjezdu ‚krev za krev, smrt za smrt!‘, kteří pro německé okupanty v dočasně obsazených sovětských územích vytvořili vskutku nesnesitelné podmínky a kteří značnou měrou přispívají k úspěchům Rudé armády na frontě.“

Pro tyto projevy je příznačné, že v nich s. Gottwald buď vůbec neužívá nebo jen zřídka užívá výraziva lidového. Příčina je ta, že by toto výrazivo vzaté z běžného, denního života bylo poněkud nesourodé s jejich řečnickým a básnickým pathosem že většinou, vyjadřuje jen myšlenkový obsah, ale není schopno vystihnout onu řečnickou a básnickou náladovost s myšlenkovým obsahem spjatou. V tom se projevuje vyspělost Gottwaldova slohového umění.

A jsou jiné Gottwaldovy projevy, které se vyznačují tím, že obecně srozumitelně, s nedostižnou přesností a jasností vyjadřují složité jevy, postihují jejich podstatu, jejich vzájemné vztahy, jejich zákonitosti. Jako příklad uvádím ze stati na počest 70. narozenin Zdeňka Nejedlého otázku, kterou si sám s. Gottwald položil, a odpověď na ni: „Opravdu není to nesmírně zajímavá otázka, proč vášnivý vyznavač a nejlepší vykladač tradic našich dějin a naší kultury, proč nejlepší znatel dějin husitství, našeho obrození, života a díla Smetanova, Jiráskova, Němcové, Masarykova, dějin Národního divadla, prostě toho nejnárodnějšího v naší historii, stává se blízkým přítelem dělnického hnutí, průkopníkem přátelství československo-sovětského, životopiscem Leninovým a nakonec předním činitelem komunistické strany? Odpověď je zřejmě jediná: Nejde tu o náhodu nebo nějaké podivuhodné řízení osudu, nýbrž o skvělý příklad myslitele, který domyslil zplna své dílo, bojovníka, [146]který se nezastavil uprostřed cesty, vlastence, který co nejhlouběji pochopil minulost svého národa a co nejdále se zadíval do jeho budoucnosti. Zdeněk Nejedlý nepřešel do tábora dělnické třídy, na posice socialismu, ačkoli miloval Jiráska a Smetanu, ačkoli byl strážcem národních tradic našich dějin a naší kultury, nýbrž právě proto, že miloval Jiráska, Smetanu, Němcovou a střežil odkaz naší minulosti, proto, že pochopil, že dělnická třída a pracující lid jsou novou vůdčí silou národa a uchovatelem i rozmnožovatelem toho nejlepšího, co kdy národ vytvořil.“ Je to ukázka vrcholně klasického slohového mistrovství, kde je otázka nejen vskutku otázkou, nýbrž zároveň odpovědí na ni, poněvadž hluboce osvětluje složitý zjev Zdeňka Nejedlého, a kde je vlastní odpověď „zřejmě jediná“ proto, že je v podstatě obsažena už v otázce. V takovýchto projevech jasně vystupuje s. Gottwald jako myslitel, který hluboko proniká do veškerého společenského dění a dovede jeho poznání obecně zpřístupnit.

Všechny nespočetné ústní i písemné jazykové projevy s. Gottwalda plnou měrou potvrzují Stalinův výrok, že je jazyk „nástrojem boje a rozvoje společnosti“. Toto svrchovaně významné poslání Gottwaldových projevů pramení předně z toho, že vyjadřují hluboké, podnětné a tvůrčí myšlenky svého původce, který „uskutečňuje pravdu dějinného vývoje a vyjadřuje zájmy a vůli pracujících mas“, jak napsal s. Gottwald o Stalinovi. A dále z toho, že jen velký duch, myslitel a budovatel, jako je s. Gottwald, dovede vytvořit podivuhodně dokonalou jednotu jazyka a jeho myšlenkového obsahu. Gottwaldovy projevy neklamně dokazují pravdivost Stalinovy poučky, že se „realita myšlenky projevuje v jazyce“, a z kořene vyvracejí zcela pochybený dosti rozšířený názor, že jsou myšlenky důležité samy o sobě, kdežto na jejich jazykovém vyjádření že už nezáleží. Na dějinném tvůrčím úspěchu Gottwaldových myšlenek, podnětů, návrhů, plánů, kritik atd. má podstatný podíl jejich dokonalé jazykové zformování, které z nich vytvořilo přesvědčivý a účinný nástroj boje a rozvoje.

Jazykové roucho Gottwaldových projevů je utkáno z hlubokých kořenů českého jazyka, má svébytný ráz českého národa, jehož je s. Gottwald velkým synem, národa, který je podle Stalina tvůrcem a nositelem jazyka. Z toho jazykového bohatství, které český národ během svého staletého vývoje nashromáždil, dovede s. Gottwald vyvážit to nejlepší a přetavit ve své rozumové a citové dílně v souvislé projevy, obdařené velkou tvůrčí silou a podmanivou krásou. O národní ryzosti Gottwaldova jazyka významně svědčí též užívání některých ruských jazykových prvků místo českých, na př. složná otázka (= složitá); popská reakce (= kněžourská); předělit (= zno[147]va rozdělit); bolševická zákalka (= zakalení, zocelení). S. Gottwald užívá jen těch ruských prvků, které nijak neporušují výrazovou soustavu českou a ústrojně je do ní včleňuje, takže mnohdy unikají i pozornosti odborníka.

Národní svébytnost, významný rys Gottwaldova slohu, je nedocenitelný přínos do pokladnice našeho jazyka, protože se jazyk užíváním v tak mistrných projevech, jako jsou Gottwaldovy, ustaluje, zdokonaluje, tříbí a protože jsou tyto projevy živým pramenem žádoucího a vítaného poučení všem uživatelům jazyka. Soudruh Gottwald zaujímá proto v rozvoji naší mateřštiny velmi čestné místo, a to tím čestnější, že je to velký politik a státník. Žádný z dřívějších význačných představitelů této oblasti společenského dění nedospěl k tak vysokému stupni jazykové kultury, nevytvořil tak ryze, klasicky národní sloh jako s. Gottwald. Platí o něm to, co sám napsal o dělnické třídě, že je „uchovatelem a rozmnožovatelem toho nejlepšího, co kdy národ vytvořil“, i mateřského jazyka. A není jím — abych to vyjádřil obměnou jeho vlastních slov —, ačkoli byl prvním dělnickým presidentem ČSR, nýbrž právě proto, že byl jejím prvním dělnickým presidentem. Je na nás, abychom tohoto vzácného odkazu našeho drahého presidenta Klementa Gottwalda plnou měrou využívali k svému vlastnímu prospěchu, ke zdaru našeho socialistického budování a dokázali tak, že si jeho odkazu opravdově vážíme.


[1] Srovnej k tomu výklady B. M. Těplova v díle Psychologie. Český překlad podle 3. vydání originálu, Praha 1950, str. 81 n.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 139-147

Předchozí František Trávníček: Stalinská epocha jazykovědy

Následující Milan Romportl: Několik poznámek k zčešťování cizích filmů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1