K aktuálním otázkám péče o spisovnou češtinu

Alois Jedlička

[Články]

(pdf)

-

Vztah naší veřejnosti k jazykové stránce veřejných projevů, ať psaných, nebo mluvených, je stále velmi živý, citlivý a vyúsťuje nejednou v slova kritiky.[1] Nelze ovšem vždy plně s těmito kritickými hlasy souhlasit, protože v nich leckdy doznívají i odezvy starších, dnes už překonaných názorů na jazykové otázky, ale přece jen ve svém celku podávají kladné svědectví o jazykovém cítění veřejnosti. Dnes je třeba zvlášť připomínat, že jazykovou stránku projevů je nutno vidět v těsném sepětí s obsahem, se situací projevu i jeho zaměřením a uvědomovat si i nové vyjadřovací potřeby společenské, pro něž si jazyk často vytváří prostředky nové nebo přetváří, popřípadě i přehodnocuje prostředky starší.

Veřejné jazykové projevy, zvláště psané, se ovšem neobjevují na veřejnosti vždy v té jazykové podobě, kterou jim dal jejich tvůrce, autor. Zasahují do nich často rozmanití činitelé (odborní i jazykoví redaktoři, korektoři ap.). Tyto zásahy mají za cíl uvést jazykové projevy v soulad s pravidly, poučkami i pokyny uloženými v kodifikač-ních jazykových příručkách, v Pravidlech českého pravopisu, v slovnících a v mluvnicích. Jsou tedy tyto zásahy motivovány snahou dodržovat platnou kodifikaci, tj. pravidla stanovená pro správné užívání spisovného jazyka. Za předpokladu, že platná kodifikace vychází z relativně přesného zjištění a odhalení spisovné normy (tj. objektivních zákonitostí ovládajících spisovný jazyk), je takováto poradenská [144]a revizní činnost v zásadě oprávněná. Je však třeba si přitom uvědomit i skutečnost, která byla už dříve konstatována — především ovšem ve vztahu ke kodifikaci, jež se zjevně opožďuje za současným vývojem spisovné normy a která tak vývoj spisovného jazyka spíše brzdí než zdravě reguluje a podporuje —, že absolutní uplatňování a vymáhání kodifikace by vlastně znemožňovalo jakýkoli jazykový vývoj.[2]

Na zásahy do jazykových projevů prováděné jazykovými redaktory, popřípadě korektory, jsou ovšem citliví přímo sami autoři, a tak dochází nejednou — a ještě častěji docházelo v minulosti — ke sporům o jejich oprávněnost. Z dějin české jazykové kultury z doby nedávné známe dvojí takovéto vzplanutí veřejných diskusí a polemik mezi autory a jazykovými kritiky, popřípadě oprávci, i za účasti jazykovědců. První z let třicátých našeho století, kdy strohé zásahy do jazykových projevů měly i podporu oficiální jazykové kritiky, jak ji pěstovala část jazykovědců, i tehdejší vedení Naší řeči (srov. např. jazykové kritiky J. Hallera, které vyvolaly odezvu i předních spisovatelů, zvláště Ivana Olbrachta, Vl. Vančury aj.)[3] Kladem těchto diskusí bylo, že se v nich dílčí problematika jazykové kultury ujasňovala ze zásadních hledisek, že daly podnět k řešení zásadních otázek teorie spisovného jazyka, na němž se podíleli mladí tehdy čeští jazykovědci, a že vyústily v programové vytčení úkolů, které musí česká jazykověda splnit se zřetelem k potřebám jazykové praxe (vydání příručního slovníku současné spisovné češtiny, nové praktické mluvnice a praktické stylistiky).[4]

S menší prudkostí a v podstatě s omezením na oprávněnost a vhodnost jazykové úpravy textů a také bez onoho zásadního teoretického vyústění rozvířily se tyto otázky znovu po roce 1945, a zvláště kolem roku 1948. Některé negativní zkušenosti postižených autorů, dokládající nevhodnost, ba i škodlivost zásahů některých jazykových oprávců, podávaly svědectví, že v praxi stále ještě doznívají odmítnuté [145]už názory starší.[5] Významně zazněl v této diskusi i hlas Zdeňka Nejedlého, který v článku „Škůdci českého jazyka“ odmítl brusičskou praxi projevující se mechanickými opravami a vyúsťující v nivelizaci autorského jazyka a stylu.[6]

Jestliže si dnes v letmé retrospektivě tyto vlastně už historické skutečnosti znovu připomínáme, není to proto, abychom se s překonanými už brusičskými odsudky a zásahy znovu vyrovnávali. Využíváme jich spíš k tomu, abychom viděli v širších souvislostech i vývojových i situaci dnešní a abychom právě ji dovedli správně a plně posoudit. Jazykově revizní, poradenská a kritická praxe, která byla v minulosti kritizována, označuje se heslovitě jako brusičská, puristická. Měla své kořeny názorové, ideologické, vyznačovala se strnulou staromilností a konzervativností.[7] Obsahově bylo pro ni příznačné lpění na poměrně ustáleném repertoáru zákazů a odsudků, ale neméně ji vyznačoval mechanický a přímočarý přístup k jazyku, mechanické a přímočaré uplatňování pravidel a pouček. Její lpění na ustáleném souboru vytýkaných a odmítaných prostředků (slov, slovních spojení, vazeb atd.) mělo i svou objektivní příčinu v tom, že v třicátých letech neměla čeština ještě nově zpracovánu současnou slovní zásobu (Příruční slovník jazyka českého začal v sešitech vycházet teprve roku 1935, o málo dříve i Slovník jazyka českého P. Váši a Fr. Trávnička) a pro objektivní zjištění jazykové správnosti slov a jejich významů bylo možno se jen badatelsky opírat o bohatý už tehdy slovníkový materiál shromažďovaný právě pro práci na Příručním slovníku jazyka českého v tehdejší kanceláři Slovníku jazyka českého. Užívalo se tehdy starších Pravidel českého pravopisu z r. 1921 (popř. z r. 1926), která v kodifikaci mnoha jevů tvaroslovných už nevyhovovala, jak ukázalo jejich nové zpracování z r. 1941. Nebyly dostatečně propracovány otázky stylistické, a nebylo proto ani opory pro jasné hodnocení a stanovení stylových rozdílů. Tento stav teoretického studia spisovné češtiny a jeho nedostatky do jisté míry tedy [146]spolupůsobily a podporovaly negativní stránky těchto praktických činností v oblasti jazykové kultury.

Po r. 1945, a zvláště kolem r. 1948 byla už ovšem situace zčásti jiná (pokroková teorie spisovného jazyka jasně odmítla brusičskou praxi, vycházel už Příruční slovník jazyka českého a praxi sloužil Slovník Vášův-Trávníčkův, nová Pravidla českého pravopisu z r. 1941 více respektovala skutečný stav jazyka v kodifikaci tvaroslovné) a recidiva brusičství znamenala už jen doznívání staršího stavu bez oněch objektivních příčin; ty už v podstatě neexistovaly.

Jaká je po této stránce situace dnešní? Je možno říci, že se dnešní česká marxistická jazykověda vedle stálého propracovávání zásadních otázek teoretických, zvláště také metodologických plně soustřeďuje na konkrétní úkoly, které souvisí s potřebami praxe. Dílčím úkolem bylo vydání nových Pravidel českého pravopisu v r. 1957 i jejich školního vydání v r. 1958. Už předtím v r. 1955 vyšla péčí ortoepické komise a ve zpracování B. Hály dlouho očekávaná ortoepická příručka Výslovnost spisovné češtiny I (dnes se pracuje na jejím novém vydání, upraveném a revidovaném na základě došlých připomínek). Významnou komplexní příručkou mající všestranně sloužit potřebám praxe je nový, právě vycházející Slovník spisovného jazyka českého, přinášející nejnovější výtěžky studia českého jazyka nejen v kodifikaci slovníkové, ale také v kodifikaci ortoepické, tvaroslovné a frazeologické, a rovněž s důležitým zřetelem k stylové hodnotě slov i jejich významů.

Ve všech těchto kolektivních dílech se konkrétně obrážejí a projevují výtěžky marxisticky orientované české jazykovědy sloužící praxi. Nemáme ovšem dosud novou, kolektivně vypracovanou kodifikaci mluvnickou, zvláště tvaroslovnou, třebaže i zde už práce individuální, jako Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (z r. 1948, 3. vyd. 1951) a nové vydání stručnější České mluvnice B. Havránka a Al. Jedličky (z r. 1960), znamenají velkou pomoc. Akademické vydání Pravidel českého pravopisu, a zvláště jejich školní vydání provedlo jen nejnaléhavější změny, tvaroslovné údaje doplnilo a v základě revidovalo (s opřením o pomocný materiál a s přihlížením k celému tvaroslovnému systému), ale přece jen s omezením, které je přímo vytčeno [147]v úvodu k školnímu vydání Pravidel.[8] Plněji a ve větším rozpětí postihuje sice normu tvaroslovnou nový Slovník spisovného jazyka českého, ale je přece jen nutno si uvědomit, že to není jeho úkol základní.

Na rozdíl od let třicátých, kdy nedostatek základních jazykových příruček, které by obrážely současný stav spisovného jazyka, byl jednou z příčin brusičské praxe, usiluje dnešní česká jazykověda plnit tyto úkoly spojené s praxí a sloužící praxi. Je však nutno si položit otázku, jak se těchto příruček v praxi užívá, jak se pravidla a poučky v těchto příručkách obsažené uvádějí do praxe.[9] Na uvádění kodifikace do praxe se podílejí různou měrou a z různých hledisek některé praktické činnosti. Zhruba lze vydělit činnost jazykově výchovnou, jazykově poradenskou a revizní a činnost jazykově kritickou. Všechny tyto činnosti jsou důležitými složkami široce chápané jazykové kultury a podílejí se nebo se mohou významnou měrou podílet na péči o český jazyk.

Činnost jazykově výchovná — a té by bylo třeba dnes z hlediska jazykovědného i ve vztahu k jazykové kultuře v období dovršování kulturní revoluce věnovat samostatnou pozornost — zahrnuje vlastní výchovu školní, vzdělávání v mateřském jazyce na všech druzích a stupních škol, a stále se rozšiřující a prohlubující výchovu mimoškolní. (Nově se tyto úkoly mimoškolní jazykové výchovy v značné míře kladou Společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, ale bylo by zde vhodné myslit i na nově zakládané lidové školy jazyků, popřípadě i na jiné instituce.)

Činnost jazykově poradenská a revizní je soustředěna v Ústavu pro jazyk český, v jazykové poradně pražské i brněnské. Také vlastní činnost revizní je — alespoň pokud jde o ústřední úřady (ministerstva ap.) — přímo vyžadována od pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV, ale podílejí se na ní i pracovníci vysokoškolští a v různých formách i pracovníci další, především v praxi nakladatelské. I její koordinace a řízení jsou zajišťovány ústředně Ústavem pro jazyk [148]český (instruktážemi, besedami ap. např. v nakladatelství Československý spisovatel, Orbis, Práce, Státní pedagogické nakladatelství, Státní nakladatelství politické literatury aj.). A právě této činnosti jazykově poradenské a revizní chceme v tomto příspěvku věnovat zvýšenou pozornost.

Jazykové revize se vyžadují u různých druhů jazykových projevů: Žádají je někdy ústřední úřady při vydávání zákonů, vyhlašování důležitých nařízení, odborné instituce při vydávání publikací a norem (v značné míře se to týká i jazykové stránky odborného názvosloví), jazyková revize se provádí v širokém měřítku při vydávání časopisů i knižních publikací. Je pochopitelné, že míra i způsob a také zaměření této revize se liší podle jednotlivých druhů těchto projevů. Pracuje-li se např. s odbornými texty, je třeba sice na jedné straně leckdy odstraňovat přetížený a někdy i těžkopádný způsob jmenného vyjadřování, do něhož někteří odborní autoři upadají, ale na druhé straně jazyková revize musí být velmi citlivá, aby nevhodnými zásahy neporušila odbornou určitost a přesnost vyjádření. Týká-li se jazyková redakce jazykové stránky uměleckých literárních děl, musí jít o citlivou práci se všemi významovými i slohovými hodnotami jazyka literárního díla. I zde se ovšem více uplatňuje možnost i potřeba radit např. autorům mladým[10] nebo začínajícím než autorům, jejichž díla představují už vrchol uměleckého (a tedy i jazykového) mistrovství. Chtěli bychom vůbec zdůraznit, že ať už mluvíme o jazykové revizi nebo jazykové redakci (tak zpravidla u knižních publikací literárních), vždy by mělo jít ve skutečnosti o poradenství, kdy všechny navrhované úpravy a zásahy budou projednány s autorem.

Činnost jazykově revizní a redakční je velmi odpovědná a vyžaduje prohloubené odborné přípravy. Pracovníci zde mají ovšem k dispozici všechny nové příručky, které naše jazykověda pro praxi zpracovala. Ale klade se, jak jsme už řekli, velmi důležitá otázka, jak s těmito příručkami pracovat, a k té bychom chtěli říci několik slov.

Nová Pravidla českého pravopisu i ostatní nové příručky vycházejí z předpokladu, že smyslem a cílem kodifikace je umožnit využí[149]vání všech zákonitých prostředků spisovného jazyka k dosažení maximálního sdělného účinu. Proto se při přípravě nových Pravidel i ostatních příruček myslelo i myslí na to, aby kodifikace v některých jevech nespoutávala umělce jazykově tvůrčí, nýbrž aby jim v rámci platné kodifikace umožňovala vyjadřovat i jemné významové a slohové odstíny (v kodifikaci pravopisné je tomu tak zvláště u pravidel interpunkčních, srov. např. § 209, 213 aj.). Tohoto charakteru Pravidel i jiných příruček (s omezením ovšem na příslušné jevy) si musejí být vědomi právě odborní prabovníci redakční. Neznamená to ovšem podporu libovůle ani liberální postoj k jazyku a k jazykovým otázkám, nýbrž jde o to ponechat možnost pracovat skutečně citlivě s jazykem a vytvářet uvědomělý vztah k němu.

Na rozdíl od akademického vydání Pravidel zdůrazňuje školní vydání správně zásadu, že se ve školní praxi doporučuje dávat v duchu vývojových tendencí českého pravopisu přednost novým pravopisným variantám, které se ve školním vydání uvádějí v abecedním seznamu na prvním místě. V úvodu k školním Pravidlům se ovšem tato zásada konkrétně vyslovuje jen o způsobu psaní přejatých slov (např. se doporučuje psaní fyzika, esej vedle jen připouštěného fysika, essay), ale v praxi se uplatňuje i u jiných jevů pravopisných, v nichž nová Pravidla ponechávají dvojí možnost psaní, např. v psaní příslovečných spřežek (jako poprvé, bezpochyby ap.), s jistým omezením i u psaní dlouhých samohlásek (častěji v tvarech téhož slova, jako bránám, bránách, bránami aj., řidčeji v délkách slov odvozených, jako uváděč ap.), protože tam už jde vlastně o pravopisný jev až druhotný (obrážející rozdíl v délce samohlásky, tedy rozdíl jazykový). Tato oprávněná přímočarost, s kterou se uvádějí i do širší než školské praxe nové varianty pravopisné (a která našla příznivý ohlas zvláště u tiskárenských korektorů),[11] může ovšem přinést mnohá nebezpečí, je-li neprávem přenášena i na jiné jevy než pravopisné, např. na jevy tvaroslovné, popř. i syntaktické. Takovéto chybné přenášení přímočarého postupu a přímočarého uplatňování Pravidel vyúsťuje konec konců v postup blízký tomu, který jsme už v minulosti odmítli jako brusičský.

[150]Charakteristickým znakem nových kodifikačních příruček v oblasti tvarosloví — školního vydání Pravidel českého pravopisu i Slovníku spisovného jazyka českého — je, že vycházejí ze zjištění současného stavu spisovného jazyka a z odhalování jeho zákonitostí. Tam, kde se v současném spisovném jazyce objevují dvojí tvary, ať už jako výsledek vývojového napětí (ústup tvarů starších a pronikání tvarů novějších), nebo jako projev vyrovnávání rozpětí mezi vlastním jazykem spisovným a celonárodním jazykem běžně mluveným, zaznamenávají nové příručky zpravidla obojí tvary jako dubletní, synonymní. Jejich poměr je sice v příručkách zčásti naznačen pořadím (na prvém místě se uvádí zpravidla tvar frekventovanější, běžnější a často i novější), ale vystihnout v podrobnostech skutečný poměr mezi dubletními tvary je v praktických příručkách slovníkového charakteru vlastně nemožné. Proto školní vydání Pravidel přímo v úvodu (2. vydání) říká, že sice tuto rozmanitost z velké části zachycuje, že však „nemůže při svém rozsahu postihnout všechny jemné rozdíly ve využívání jednotlivých podob, a proto se leckde omezuje toliko na tvary ve spisovném jazyce nejrozšířenější, základní“. Tvaroslovné údaje v novém Slovníku spisovného jazyka českého postihují v některých případech tuto tvarovou rozmanitost propracovaněji a diferencovaněji, ale ani pořadí tvarů v nich uváděné nelze přijímat přímočaře a mechanicky. V tvarech, u nichž se objevují dublety, lze sice z hlediska celého typu určit jednu koncovku vzhledem k dnešnímu stavu i k vývojovým tendencím jako základní[12] (např. v 6. p. jedn. č. mužských jmen neživotných a jmen středních je to koncovka -u, vedle ní pak se uplatňuje také koncovka -e); ale volba jedné z dubletních koncovek u konkrétního jména je určována často působením mnoha činitelů, kteří se střetávají a vyrovnávají a k nimž je třeba vždy přihlížet.[13] Mechanické a přímočaré uplatňování kodifikace může proto znamenat i nežádoucí zásah do jazykového projevu. Tak např. školní Pravidla uvádějí u podstatného jména základ v 6. p. jedn. č. ná prvním místě koncovku -ě, na druhém -u (v základě [151]i v základu). Je to proto, že tvar s koncovkou -ě je vlastně jedině možný v silně frekventovaných ustálených spojeních jako v základě (‚v jádře, v podstatě‘) a na základě něčeho; ale ve významu ‚základ slova‘ je jistě běžnější tvar s koncovkou -u, v základu slova, a jeho náhrada tvarem „v základě“, uváděným v Pravidlech na prvním místě, by znamenala zbytečný zásah.

Ještě větší citlivosti a jemného zřetele k významové i slohové stránce projevu je třeba u jevů skladebních, syntaktických. Stavba projevu a volba větných typů a konstrukcí souvisí na jedné straně velmi těsně s myšlením, s rozvíjením myšlení a myšlenkovými postupy, na druhé straně je určována existujícími syntaktickými formami a schématy, které jsou často v širším smyslu synonymní. Přitom bývají mezi nimi jemné rozdíly významové, a zvláště také stylové, rozdílným způsobem se jich v jazyce využívá. Je možno upozornit např. jen na poměr činného a trpného rodu a na jeho využití, na poměr obou prostředků pro vyjadřování trpného rodu (zvratného a opisného pasíva), na synonymitu polovětných konstrukcí, přechodníkových, participiálních a infinitivních, a příslušných vět vedlejších, na poměr vyjadřování převahou jmenného nebo slovesně jmenného a naproti tomu výrazně slovesného apod. Při všech těchto jevech je třeba citlivě vážit synonymní prostředky vzhledem k celkovému stylovému charakteru projevu a ovšem také k sdělnému záměru autora.

Než zvolme si pro ilustraci toho, jak je třeba s jemným smyslem a s citlivostí pro všechny odstíny postupovat při eventuálních zásazích do textu, oblast pořádku slov. Vyskytují se zde případy, kdy je možno vhodně využít dvou různých způsobů, např. postavení stálých příklonek k naznačení rozdílného významového i rytmického členění výpovědi.[14] Tak se např. připouští obojí postavení příklonky (ovšem s jemným rozlišením, viz dále) v takovýchto větách:

Ve všech okresních městech se konaly oslavy slavného výročí.

Ve všech okresních městech || konaly se oslavy slavného výročí.

Rozdíl je ovšem v jejich členění: při postavení příklonky (zvratného se) za slovesem (konaly se), tj. za prvním přízvučným členem nového [152]větného úseku, člení se věta zřetelně na dva úseky, takže se tím vyjádření stává jednak méně plynulé, jednak se první úsek významově vytýká, osamostatňuje. Je jisté, že autorovi projevu někdy právě o takovéto vytčení s pomocí větného členění, k němuž přispívá postavení příklonky, vědomě jde a že korektorský zásah, který by uplatňoval přímočaře, a tedy nesprávně pravidlo o postavení příklonek, by tento záměr porušil. O takovéto vědomé rozčlenění výpovědi jde např. i v této mluvnické poučce:

Slovesa odvozená od sloves s infinitivním kmenem na -i || zařazují se ke vzoru kupovati nebo sázeti.

Při tomto postavení příklonky se věta člení na dva úseky, přičemž první jako významová, pojmová jednotka se vyčleňuje, a poučka se tak stává přehlednější.

Podobně se dnes připouští obojí postavení příklonky (např. zvratného se, si) po slovese i před ním, po pauze vzniklé přerušením základního pásma výpovědi vsuvkou nebo vložením vedlejší věty (v písmě se tato pauza označuje čárkou).[15] Mezi obojím postavením lze rovněž zjistit jemné rozdíly, a není proto správné, jestliže jazykový oprávce zasahuje bez zřetele k těmto rozdílům, jako např. v této větě:

Tato jména na -ma, jako drama, schéma, téma aj., zařadila se podle svého zakončení ke vzoru žena (rozuměj ve spisovné slovenštině, A. J.).

Jazykový oprávce nevhodně opravil na…, se zařadila…

V posuzování některých jevů z hlediska jazykového úzu může se přitom uplatňovat do jisté míry i rozdíl generačního jazykového povědomí. Ukázal jsem na takový rozdíl např. v postavení genitivu osobních jmen jako Vrchlický, Nejedlý[16] ve významu přivlastňovacím. Proti starší jednoznačné tendenci klást tyto genitivy jako neshodné přívlastky za jméno (spisy Vrchlického) — ovšem kromě případů, které pro zřetelnost vyžadují postavení odchylné, jako např. Dobrovského teorie jazykové kultury — objevuje se v úzu mladších autorů výrazný sklon k antepozici, tj. k postavení přívlastku před jménem (ve shodě s pravidelným postavením shodného přívlastku [153]a pod jeho vlivem: Vrchlického spisy). Poněvadž obě tyto možnosti v jazyce existují, bylo by ze strany jazykových oprávců nesprávné jednotně vyžadovat jen to postavení, které je např. ve shodě s jejich vlastním územ.

S takovými jevy, v nichž je v jazyce kolísání působené zčásti rozdíly v generačním úzu, setkáváme se i v jiných oblastech, např. při vokalizaci předložek, tj. v užívání neslabičných předložek k, s, v, z v slabičné podobě ke, ku, se, ve, ze. Zkušenosti ukazují, že proti staršímu úzu klást neslabičné podoby ve spojeních jako v slově, v slovníku, v slovenštině, v spisovném jazyce ap. šíří se zde podoby vokalizované, tj. ve slově, ve slovníku, ve slovenštině ap. Přesto, že se tyto vokalizované podoby v projevech už uplatňují, bylo by nesprávné upravovat podoby s neslabičnou předložkou, protože je nelze ještě pociťovat jako zastaralé.

Ze všeho, co jsme uvedli, vyplývá, že činnost jazykově poradenská a revizní má i dnes svá úskalí. Máme sice, jak jsme už řekli, nové příručky shrnující pro praxi výtěžky nejnovějšího bádání, je však stále třeba vést pracovníky k tomu, aby jich vhodně užívali. Ukázali jsme na nebezpečí mechanického, přímočarého uplatňování pravidel a pouček mluvnických, k němuž by mohla leckdy svádět i propagace nových pravopisných variant v Pravidlech českého pravopisu. Stejné nebezpečí však je v uplatňování subjektivního postoje opírajícího se o individuální úzus, individuální jazykové povědomí. Neméně je třeba zdůraznit prohloubené studium nejen kodifikací samých, ale i děl, které mohou vést k hlubšímu porozumění jazyku v jeho podstatě i v jeho společenské dorozumívací funkci.

Jestliže jsme se v tomto příspěvku zabývali spíše některými negativními stránkami dnešní činnosti jazykově poradenské a revizní, bylo to proto, abychom přispěli k odstranění existujících nedostatků. Nechceme přitom nikterak podceňovat ani snižovat celkovou záslužnou práci všech těch často anonymních pracovníků, kteří kladně přispívají k tomu, aby náš tisk i naše publikace měly tu jazykovou úroveň, které chceme společně dosáhnout.

Těsný kontakt jazykovědných pracovníků s těmi složkami, které provádějí uvedené praktické činnosti — a my jsme dnes věnovali pozornost především činnosti jazykově poradenské a revizní — má [154]význam nejen pro praxi, ale i pro jazykovědu samu. Z činnosti pracovníků v oblasti poradenské a revizní mohou vyplynout i pro jazykovědce četné pracovní podněty. Mohou to být upozornění na jednotlivé nedostatky kodifikace, na její doplnění o ty jevy, které je třeba nově řešit v souvislosti s novými potřebami vyjadřovací praxe, upozornění na citlivá místa současné jazykové normy i její kodifikace.

Náš příspěvek, který vyplynul z kritických připomínek a upozornění spolupracovníků a čtenářů Naší řeči na některé nedostatky dnešní jazykově revizní a poradenské praxe, nemohl vyčerpat problematiku celou. Dotkl se jen některých aktuálních otázek s cílem dát základní orientaci této práci. Bude ovšem třeba promýšlet celý komplex otázek souvisících s aktuálními otázkami jazykové kultury, s jejím stavem i cílem za dnešních měnících se společenských podmínek v období dovršování kulturní revoluce. Bude třeba propracovat teorii jazykové kultury v plné šíři, teorii, která s opřením o základní principy marxistické jazykovědy bude vycházet z podmínek dnešní společenské jazykové praxe a bude této praxi pevnou oporou.

---

[1] Srov. např. z poslední doby kritickou glosu Jazyk český — popelka v časopise Plamen 3, 1961, č. 2, s. 136, nebo kritický fejeton Vyříkat, rozříkat ve Večerní Praze (4. 4. 1961, s. 4), vtipně pranýřující některé módní slangové výrazy.

[2] Srov. M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, Slovo a slovesnost 13, 1951—52, s. 138.

[3] Srov. zde výše na s. 130.

[4] Srov. sborník Spisovná čeština a jazyková kultura 1932, a tam zvláště stati B. Havránka a V. Mathesia, s. 14n. a 32n.

[5] Srov. příslušné bibliografické záznamy v Tylově Bibliografii české lingvistiky za léta 1945-1950, s. 172n.

[6] Var 1, 1948, s.248n.

[7] K. Hausenblas, O kultuře jazyka a brusičském purismu, Naše řeč 35, 1951, s. 41, a také L. Doležel v tomto čísle Naší řeči, s. 130n.

[8] Pravidla českého pravopisu, školní vydání, 1958, s. 7.

[9] Aktuální problematice uvádění kodifikace do praxe byl věnován referát G. Horáka a koreferát Fr. Váhaly (vycházející z české situace) na podnětné konferenci o normě spisovného jazyka konané v Bratislavě 1955, srov. Slovenská reč 20, 1955, s. 264 a 271.

[10] Srov. např. Jazykový koutek Literárních novin ze dne 18. 3. 1961, v němž Fr. Daneš upozorňuje na neústrojný infinitiv vypjat v povídce J. Procházky otiskované časopisecky.

[11] Srov. článek J. Kuchaře a Fr. Váhaly o ohlasu nového vydání Pravidel českého pravopisu v Naší řeči 43, 1960, s. 41n.

[12] Propracováno je toto hledisko základního tvaru v České mluvnici B. Havránka a Al. Jedličky (2. vydání 1960), s. 116n.

[13] Srov. např. výklad těchto činitelů určujících volbu dubletních koncovek v 6. p. jedn. č. mužských jmen neživotných v mé stati Proč v Mnichově, ale o Mnichovu v Jazykovém koutku Čs. rozhlasu (III. výběr) 1959, s. 191n.

[14] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, 3. vyd. 1951, s. 870, § 561.

[15] Srov. Fr. Trávníček, K postavení stálých příklonek po přestávce uvnitř věty, Naše řeč 42, 1959, s. 65n.; předtím M. Dokulil, Opravovat se, si po čárce?, Český jazyk 6, 1956, s. 108n.

[16] Srov. Al. Jedlička, Postavení přívlastkového genitivu osobních jmen typu Vrchlického spisy — spisy Vrchlického, sb. Studie ze slovanské jazykovědy 1958, s. 201.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 5-6, s. 143-154

Předchozí Jaroslav Kuchař: O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy

Následující Karel Sochor: Dnešní názvy závodů, podniků, ústavů apod.