K historii slova činovník

Radoslava Brabcová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo činovník dožívá v dnešním jazyce jednak jako slovo přejaté z ruštiny pro označení ‚úředníka‘, jednak ve významu ‚funkcionář‘, kterého nabylo druhotně v našem jazyce.

V ruštině je zachycuje Dal’ův slovník z r. 1882 ve významu ‚služaščij gosudarju i žalovannyj činom, ober- ili štaboficer, ili general‘ Ušakovův Tolkovyj slovar’ (Moskva 1940) uvádí i hanlivý význam ‚byrokrat‘. Stav po druhé světové válce zachycuje Ožegovův slovník (1953): Slovo typické pro předrevoluční Rusko omezuje ve významu ‚úředník‘ na prostředí buržoazních států, bez omezení pak uvádí druhý, hanlivý význam, ‚byrokrat‘; obdobně to činí i Rusko-český slovník L. Kopeckého (Praha 1951).

Fr. Trávníček už dříve upozornil, že toto slovo bylo přejato z ruštiny do slovenštiny a ujalo se v literatuře.[1] E. Pauliny udává jako dobu přejetí slova činovník do slovenštiny martinské období (šedesátá léta 19. stol. — 1914): „Vtedy vniklo do slovenčiny mnoho ruských slov. Napr. blahorodý… čaša, činovník, dejateľ… a množstvo iných. Mnohé z nich sa v spisovnom jazyku ujali natrvalo.“[2]

Podle svědectví lístkového materiálu Ústavu slovenského jazyka[3] je nejstarší doklad v slovenštině z časopisu Lipa z r. 1864 (s. 200 z překladu z ruštiny): „Kozáci kričali na utlačovanie, činovníci na rebeliu.“ Nový Slovník slovenského jazyka (Bratislava 1959) uvádí slovo činovník jednak v archaickém významu „funkcionár spolku alebo korporácie“, jednak jako slovo ruského původu (dnes knižní) ve významu ‚úradník‘ a dokládá je z Margity Figuliové. Isačenkův Príručný slovník rusko-slovenský (Bratislava 1952) uvádí na prvním místě zastaralý význam ‚úradník‘, na druhém hanlivý význam ‚byrokrat‘.

[244]Jaká je historie tohoto slova v češtině? V českém prostředí se objevuje slovo činovník už v době národního obrození. Má je Jungmannův slovník ve významu ‚důstojník, ouřadník‘: „I mnohý činovník, dav výhost zbroji, sem dobrovolně zachází“ (Krok II, 1828, s. 44). Je to podle svědectví lístkového materiálu Ústavu pro jazyk český zároveň nejstarší doklad na toto slovo v češtině.

Zůstalo však v jazyce velmi omezeno; uvádí je teprve Kottův slovník z r. 1887 (V. díl, druhá abeceda). V Příručním slovníku je už vedle významu ‚ruský úředník‘ uveden též nový význam ‚funkcionář spolku‘. První význam je doložen ze Sv. Čecha, druhý z Vrby. Ústup významu ‚ruský úředník‘ je zachycen ve Slovníku spisovného jazyka českého (Praha 1959): na prvním místě se uvádí význam nový, ‚pracovník nějaké organizace, spolku ap., funkcionář‘ (např. činovník ROH), na druhém místě jako slovo přejaté z ruštiny — ‚úředník v carském Rusku, mající určitý čin‘.

Lístkový materiál Ústavu pro jazyk český nám dokumentuje i chronologicky vývoj tohoto slova. Zachycuje zhruba doklady od r. 1828 do r. 1950, a to v obou významech. První doklady jsou z původní tvorby, z článků nebo knih tematicky se vztahujících většinou k Rusku. Od čtyřicátých let se začíná objevovat i v překladech, a to hojněji než v dílech původních. Tak např. Havlíček překládá Gogola a současně používá slova činovník i ve své původní tvorbě: „Mikuláš mi dá činy i činovníky…“ (Havlíček, Šotek, 1849, vyd. 1906, Spisy I, s. 163). Hojnějším výskytem v překladech se posilovalo jeho postavení v českém jazyce, neboť u těch autorů, kteří psali o ruském prostředí, stalo se i součástí slovníku děl původních. Do konce století se tak objevuje u Machara, Holečka, Vrchlického, v překladu Mickiewiczova Pana Tadeáše E. Krásnohorské a v řadě časopisů té doby. Velkou měrou přispěl k rozšíření slova činovník Vilém Mrštík. V. Mrštík byl jedním z překladatelů konce minulého století, kteří seznamovali čtenáře s ruskou realistickou literaturou, s Dostojevským, Tolstým, Gončarovem, Pisemským aj. Jeho překlady nebyly dokonalé, často si vypomáhal rusismy a jedním z nich — ovšem v platnosti slova vlastně citátového — bylo i slovo činovník. V pěti hlavních dílech, která přeložil z ruštiny, vyskytuje se slovo činovník mnohokrát, a vždy ve významu ‚ruský úředník nejrůznějších hodností‘. Mrštíkovy překlady některých ruských děl byly jejich jedinými překlady do češtiny, byly proto propagovány a některé i značně oblíbeny. To vše působilo na upevnění slova činovník v zásobě slov pro překlady z ruštiny. Viděli jsme třeba, že u Havlíčka působily překlady na slovní zásobu děl původních. Bylo to též tím, že se Havlíček často vracel k ruské tematice i v dílech původních. Avšak u Mrštíka tomu tak není, ač jinde Mrštík běžně přejímal [245]podoby slov z překladů do původní tvorby (např. slovo účeska). I on jistě cítil omezenou platnost slova činovník v češtině, jeho výhradní zaměření na ruské prostředí, na označení ruských skutečností.

K prvotnímu významu ‚úředník, důstojník‘ přistoupil hned na počátku našeho století druhý význam tohoto slova: ‚funkcionář, pracovník organizace‘ a v tomto významu se udržel téměř do naší doby. Srov. např. tyto doklady: „Jak může jediný činovník sestaviti sbírky praehistorické, zbraně, mince“ (Čas č. 315, 1902, s. 1). „Čilým činovníkem hnutí je Viktor Karpeles“ (Česká politika 1911, s. 4, 740). V tomto druhém významu se objevuje i v díle Aloise Mrštíka: „(Režisér byl všestranný člověk.) Malíř pokojů, pozlacovač, rámař, činovník konsumního spolku a bůhvíco ještě.“ (A. Mrštík, Niť stříbrná, 1926, s. 95). Jen zřídka se v tomto období objeví doklad na význam původní: „Anglický kupec, francouzský diplomat a ruský činovník mi sice o mnoho milejší nejsou“ (Olbracht, Podivné přátelství, 1919, s. 305).

V dnešní době ustupuje slovo činovník do pozadí i v druhém významu, ‚funkcionář‘. Je zatlačováno cizím slovem funkcionář, které je slovotvorně i významově spjato se základním podstatným jménem funkce a s přídavným jménem funkční, za něž v příslušných významech domácí náhradu nemáme. Stejný ústup je možno pozorovat i ve slovenštině.

Závěrem můžeme shrnout, že slovo činovník bylo přejato z ruštiny hned v počátcích českého národního obrození, svým tvořením ústrojně zapadlo do systému českého jazyka, nezískalo však takové postavení jako jiná slova (vzduch, nářečí), neboť neoznačovalo jev obecný. Začátkem 20. století se k původnímu významu připojil nový, obecný význam ‚funkcionář‘; v něm žije toto slovo dodnes. V poslední době dostalo poněkud hanlivé zabarvení, v kterém se zčásti stýká i s druhotným významem, který má toto slovo v ruštině: ‚byrokrat‘. Začíná z jazyka ustupovat a je nahrazováno slovem organicky spjatým se slovy funkce, funkční — funkcionář.

---

[1] Fr. Trávníček: Příspěvky k dějinám českého jazyka, Spisy filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, č. 19, 1927, s. 60.

[2] E. Pauliny, Dějiny spisovnej slovenčiny (SAV — Bratislava 1948), s. 82.

[3] Za laskavé svolení k užití tohoto materiálu děkuji ředitelství Ústavu slovenského jazyka v Bratislavě.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 243-245

Předchozí František Váhala: K pravopisu antických jmen v Dějinách světa

Následující Vlasta Kondrová: Pokrytý podnik