Práce brněnského jazykovědného střediska

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Badatelská a pracovní střediska české jazykovědy podávají postupně svědectví o své práci v knižních, sborníkových nebo periodických publikacích. Brněnské jazykovědné středisko, které už v minulosti vynikalo svým plodným tvůrčím ovzduším, přihlásilo se na veřejnost nově založeným Sborníkem prací filosofické fakulty brněnské university (roč. I, čís. 1—2, řady jazykovědné (A) č. 1, Brno 1952). Tímto sborníkem navazuje filosofická fakulta Masarykovy university na svou dřívější bohatou publikační činnost, zahrnutou do sbírky „Spisy filosofické fakulty Masarykovy university.“ Sborník chce přinášet studie a stati z různých vědních oborů na fakultě pěstovaných. Jako první vyšlo dvojčíslo obsahu jazykovědného. Vedle samostatných studií jsou do sborníku pojaty drobné příspěvky diskusní, recense, referáty a krátké zprávy. V stručném přehledu všimneme si těch příspěvků, které patří do oblasti našeho časopisu.

Výrazným znakem prvního dvojčísla nového sborníku je početná účast mladých brněnských vědeckých pracovníků. I za nesnadných pracovních podmínek, které vlastní tvůrčí vědeckou práci poměrně ztěžují, hlásí se tu se svými namnoze prvními pracemi, podávajíce tak důkaz opravdového zájmu o vědu a projevujíce pochopení pro životní důležitost vědy v socialismu, jak v Úvodním slově pěkně připomíná akademik Fr. Trávníček. Tito mladí pracovníci vyrůstali a vyrůstají pod vlivem velké osobnosti akad. Trávníčka a za obětavého osobního vedení nedávno zesnulého profesora Ad. Kellnera. Ačkoliv těžiště zájmu většiny pracovníků je v studiu nářečí — historii dialektologického bádání na brněnské filosofické fakultě, jehož rozmach je spjat s činností akad. Trávníčka a později od r. 1929 také s působením akad. Havránka, sleduje až do současné doby v zdařilém informačním přehledu jeho vedoucí v poslední fázi prof. Ad. Kellner —, je thematika příspěvků ve sborníku značně široká a svědčí o rozloze vědecké erudice autorů. Vyznačuje pak jejich příspěvky soustředění na zkoumaný problém a důkladná znalost obsáhlé literatury předmětu (v tom lze spatřovat vliv učitelského působení slavisty Kurze); podnětnost seminárních diskusí se projevuje v tom, jak vyjadřují své stanovisko k dílčím otázkám a jak vkládají do prací drobné postřehy a pozorování (přímo tento rys dosvědčuje A. Lamprecht).

Mladí vědečtí pracovníci jsou ve sborníku zastoupeni čtyřmi příspěvky, z nichž dva jsou více obecného charakteru. J. Bauer probírá ve studii O pojmech slovní spojení, větné dvojice a syntagma historii těchto pojmů i termínů s pozorným využitím literatury sovětské. Správně konstatuje, že v české jazykovědě nebyla problematice t. zv. [299]slovních spojení věnována taková pozornost jako v jazykovědě ruské a sovětské. Po podrobném rozboru dochází pak k závěru, že obojí učení (o slovním spojení a o větných dvojicích) pojednává v podstatě o témž jazykovém jevu s tím rozdílem, že „učení o slovním spojení vychází vlastně od slova a zkoumá jeho rozvíjení v procesu tvoření věty, kdežto učení o větných dvojicích vychází z analysy věty.“ Jádro učení o slovním spojení je ovšem třeba vidět v tom — a autor si to rovněž uvědomuje —, že jde o jednotku syntaktickovýznamovou vyšší než slovo a nižší než věta; bude jí proto třeba věnovat samostatnou pozornost uvnitř skladby.

Podnětný je také příspěvek Arnošta Lamprechta K otázce základního slovního fondu v českém jazyce. Víme, že vzápětí po zásadním Stalinově vymezení základního slovního fondu jako velmi stálého jádra slovní zásoby propracovávali tuto otázku sovětští jazykovědci v četných statích. S plodným využitím dosavadních prací pokouší se autor určit na českém slovním materiálu příslušnost k základnímu slovnímu fondu. Připomíná přitom správně, že stěží bude možno podat přesnou hranici mezi vrstvou slov základních, poměrně stálou a mezi proměnnou složkou slovní zásoby, která pohotově odráží změny v dění společenském. K základnímu slovnímu fondu patří podle autora především slova gramatická, „služebná“ (zájmena, číslovky, předložky, příslovce, spojky a částice), dále pak z jednotlivých slovních druhů ty prostředky, které označují základní prvky skutečnosti, na př. slovesa pro základní děje a stavy, adjektiva pro základní vlastnosti, podstatná jména různých věcných skupin (části lidského těla, předměty a jevy přírodní atd.), v autorově formulaci „slova pro předměty a jevy společné značné části lidstva.“ V další části probírá autor slova podle jednotlivých věcných skupin a v bohatém výčtu pokouší se doložit jejich příslušnost k základnímu slovnímu fondu. K této části je možno míti především kritické připomínky, protože tu autor překračuje omezení, které si předem vytkl. Mnohem zdařilejší je kapitola III, v níž autor vnáší do řešení otázky základního slovního fondu historické hledisko; sleduje a dokládá zde na konkretních příkladech, jak se i základní slovní fond mění, jak do něho pronikají některá slova nově. V závěru studie se zmiňuje autor o poměru základního slovního fondu celonárodního jazyka a nářečí.

Jediným dialektologickým příspěvkem ve sborníku — vedle uvedeného už přehledu Kellnerova — je práce Josefa Skuliny K nářeční diferenciaci východní poloviny hranického okresu. Autor vychází z bohaté nářeční rozrůzněnosti hranické oblasti (jsou v ní znaky společné jak s nářečím hanáckým, tak lašským a moravskoslovenským) a hledá pro ni vysvětlení ve vývoji hospodářském a společenském. Zjišťuje, že se hranice jednotlivých nářečních celků na Hranicku kryjí v podstatě [300]s hranicemi bývalých feudálních panství; je tedy dnešní nářeční rozrůzněnost následek územní rozdrobenosti této oblasti za feudalismu. Práce Stalinova ukazuje svou metodickou základnou nové cesty dialektologického bádání.

O stati Radoslava Večerky K problematice novinářského jazyka, která shrnuje výsledky průzkumu novinářského jazyka prováděného nedávno v Brně, referujeme v jiné souvislosti v tomto čísle Naší řeči, str. 312.

Vedle mladých pracovníků přispěli do sborníku i jejich universitní učitelé. Akad. Fr. Trávníček pokračuje zásadní statí Objektivismus a kosmopolitismus v naší jazykovědě v odhalování idealistických názorů v naší jazykovědné práci, dokládaje je konkretními příklady. Vrací se přitom znovu ke kritice typologie, konkretně provedené na práci Vl. Skaličky Typ češtiny. Dotýká se znovu diskusní otázky srovnávání jazyků nepříbuzných a odmítavě se staví především k t. zv. obecné theorii mluvnice, mluvnické stavby jazyků. Rozpačitost ve vztahu k obecné mluvnici vytýká akad. Trávníček také práci Fr. Kopečného o české skladbě (vydané jako skriptum). Na dalších konkretních příkladech pak ukazuje, jak je objektivismem a kosmopolitismem zasaženo naše slovnikářství. Jako příklad objektivismu při výkladu drobných jazykových jevů uvádí Šmilauerův článek „Ruské vlivy na češtinu“, otištěný v Naší řeči r. 1941, jemuž vytýká, že autor zvážil vliv ruštiny jen početně.

Profesor srovnávací jazykovědy Václav Machek uveřejňuje ve sborníku metodicky podnětnou a materiálově bohatou studii o českých a slovenských slovesích s příponovým s. Ukazuje v ní, že i v slovanštině bylo tvoření s-ových intensiv živým, produktivním prostředkem jazykového rozvoje.

K článkům pojí se, jak jsem již uvedl, oddíly nazvané Z prací ústavů, Diskuse, Recense a referáty a Zprávy. Značná pozornost je zde věnována slovenštině a slovenské jazykovědě. Příspěvek A. Gregora Překláda, nepřekládat? chce vyvolat diskusní výměnu názorů o vhodnosti a účelnosti překladů z češtiny do slovenštiny a naopak. Theoreticky vzato nelze se jistě stavět proti překladům z jednoho národního jazyka do druhého. Je ovšem třeba uvážit blízkost obou jazyků, společné soužití obou bratrských národů v jednom státě a úsilí o vzájemné poznávání, jež musí být podporováno i jazykově. Jak naznačuje i A. Gregor, bude třeba rozlišovat podle druhu literatury, jež by se event. měla překládat (na př. literatura pro mládež). Po zkušenostech s dosavadními překlady (mám na mysli nezdařilý překlad Hečkovy Drevené dediny) bude nutno podrobit je kritice a usilovat o zlepšení překladatelské práce i na tomto úseku.

[301]Z recensí připomínám ještě Gregorův vcelku odmítavý posudek Gramatiky jazyka slovenského od B. Letze a informativní referát o „Bibliografii jazykovedy na Slovensku v rokoch 1939—1947“, sestavené V. Blanárem.

V závěru lze vyslovit přání, aby pracovní kolektiv brněnských jazykovědců obohatil naši jazykovědnou literaturu brzo dalšími pracemi a aby jeho vystoupení podnítilo k zdravému soutěžení celou naši jazykovědnou obec.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 298-301

Předchozí František Daneš: Kniha o překládání

Následující Karel Sochor: Nový vojenský slovník a současné vojenské názvosloví