Nezvratná přivlastňovací zájmena místo zvratného

František Trávníček

[Články]

(pdf)

-

1. Jde především o případy typu „milujme naši vlast“, kde by podle běžného pravidla mělo být zájmeno zvratné, protože se přivlastňuje podmětu věty. Není nejmenší pochyby o tom, že se tu nezvratné zájmeno nepociťuje za odchylku od normy, nýbrž za zcela ústrojné. Z toho vyplývá, že poučka o užívání zvratného zájmena všude tam, kde se přivlastňuje podmětu věty, neplatí veskrze, nýbrž s jistým omezením.

Pokud vím, je první zmínka o tom r. 1921 v Hovorně Naší řeči 5 na s. 159. Podrobnějším sledováním tohoto jevu přesvědčil jsem se o tom, že jsme jej teoreticky dosud nepostihli v plném rozsahu, v jakém je živý. Neboli: dosavadní doplňky k oné poučce o bezvýjimečném užívání zvratného přivlastňovacího zájmena nestačí. Pravím to i sebekriticky ve vztahu k své dvojdílné „Mluvnici spisovné češtiny“. Nebudu to probírat podle existujících pouček, nýbrž ukáži to na různých typech případů.

2. Připomenutý typ „milujme naši vlast“, s podmětem v 1. osobě množné, je velmi častý, ale nikoli jediný. Z něho byl vyvozen, abstrahován správný závěr, že tu záleží na tom, zda se přivlastňování vztahuje jen na podmět věty, či též na osoby jiné. Neboli: zda podmět věty zahrnuje všechny osoby, kterým se přivlastňuje, či nikoli, jak lze říci obměnou poučky ve „Stručné mluvnici české“ od Havránka a Jedličky. Onen příklad ukazuje, že se místo zvratného zájmena klade příslušné zájmeno nezvratné, týká-li se přivlastňování více osob, než zahrnuje podmět věty. „Milujme naši vlast“ řeknou např. žáci jisté školy nebo účastníci jisté manifestace, neboť vlast pokládají za svou též mnozí jiní žáci, občané a členové našeho národa.

[2]Ale ani tato formulace nevystihuje plně živý úzus. Je možné též říci: „všichni (my všichni, my všichni Čechové) milujme naši vlast“. Tu není rozpor mezi podmětem a osobami, na které se přivlastňování vztahuje. Podmět zahrnuje všechny příslušné osoby, a přece je tu nezvratné zájmeno zcela ústrojné. Jde tu o přivlastňování obecné, zobecňující, souhrnné, a tak je tomu i v případech předešlých, kde je podmět věty užší než souhrn nositelů přivlastňování.

Lze tedy říci, že se nezvratné zájmeno náš klade při množném podmětu, přivlastňuje-li se obecně, souhrnně.

3. Ústrojné jsou též případy typu „miluji naši vlast“, kde je podmět věty jednotný, nikoli množný jako v typu předešlém. Nemá tedy pravdu redakce Naší řeči, praví-li, že se zvratné zájmeno někdy neklade, „je-li podmět v čísle množném“.

Podmět je tu v jednotném čísle a jde o přivlastňování jedné věci (vlasti), a přece se místo „miluji svou vlast“ neřekne „miluji mou vlast“, nýbrž „naši vlast“. Je tu nezvratné zájmeno 1. osoby množné, nikoli jednotné. To je třeba mít na paměti, ale dosud to nebylo výslovně konstatováno a svádí to k omylu.[1] Množné náš se tu klade jako v typu „milujme naši vlast“ proto, že jde o přivlastňování obecné, souhrnné, vztahující se nikoli jen na podmět věty já.

Obojí případy bylo by možné postihnout společně takto: jde-li při jednotném nebo množném podmětu v 1. osobě o přivlastňování obecné, souhrnné, klade se místo zájmena zvratného zájmeno náš. Obecným, souhrnným přivlastňováním rozumíme to, které se vztahuje na všechny lidi stejného druhu, stejné pospolitosti společenské, např. na všechny členy národa, občany státu, obyvatele města, členy sdružení, politické strany. I na členy rodiny: „mám rád, máme rádi naši babičku“.

4. Nezvratné zájmeno se klade nejen při podmětu v osobě první, nýbrž také druhé. Dosud má o tom jen zmínku „Stručná mluvnice česká“ v tom smyslu, že se při podmětu v množném čísle klade vedle náš též zřídka váš, ale nedokládá to žádným příkladem, takže to není dost jasné. Věc je složitější než při náš.

[3]Uvedu dva konkrétní případy, na které se ptali čtenáři Hosta:

a) Občané brněnští! Na náměstí svého města můžete…;

b) Občane brněnský! Na náměstí tvého města můžeš…

V a) je podle jejich mínění správné zvratné zájmeno, protože se přivlastňování vztahuje na celý podmět (občané brněnští), nepřesahuje jej. Ukázal jsem v odstavci 2, že tu jde o přivlastňování obecné, souhrnné, při kterém se v 1. osobě místo svůj klade náš. Proto se nabízí v a) místo zájmena zvratného nezvratné zájmeno 2. osoby: vašeho města.

V b) přivlastňování přesahuje podmět věty, a proto prý je správné zájmeno nezvratné: tvého města. Viděli jsme však v odstavci 3, že se v obdobném případě s 1. osobou jednotnou klade nikoli můj, nýbrž množné náš (miluji naši vlast). Z toho lze právem vyvozovat, že i v b) má být zájmeno množné: vašeho města, tj. stejně jako v a).

Tato shoda vyplývá z toho, že v obojím případě jde o přivlastňování obecné, souhrnné, neboť „občane brněnský!“ je smyslem totéž co „občané brněnští!“.

Domnívám se, že v obojím případě je ústrojné též množné zájmeno 1. osoby: a) „Na náměstí našeho města můžete…“; b) „Na náměstí našeho města můžeš…“ A že mezi „vašeho města“ a „našeho města“ je významový rozdíl, vlastně, že se toto dvojí zájmeno klade za různých objektivních podmínek.

Záleží zde na mluvčím.

A. Je-li autorem projevů a) i b) někdo, kdo není brněnským občanem, lze ústrojně říci v obou projevech: „Na náměstí vašeho města můžete // můžeš…“ Tak by to řekl např. Pražan nebo sovětský občan. Jde tu prostě o obecné, souhrnné přivlastňování v rámci druhé osoby, a proto je váš místo svůj.

B. Jinak je tomu, je-li autorem obou projevů občan brněnský nebo nějaký kolektiv brněnských občanů, např. předseda Měst. NV nebo jeho rada. Je sice možné říci zde jako v předešlém případě „vašeho města“, ale častější a ústrojnější je znění: „Na náměstí našeho města můžete // můžeš…“

Proti A se v B vztahuje přivlastňování nejen na podmět věty v 2. osobě, nýbrž i na mluvčího, tj. na osobu první. Též mluvčí pokládá Brno za své město. Poněvadž jde o dvě mluvnické osoby, [4]platí zásada o přednosti, a proto je: „našeho města“. Toto znění má nesporně citový odstín, nádech.

Je-li mluvčím Brňan, má znění „vašeho města“ též tu závadu, že se ho bez výjimky užívá i tehdy, je-li mluvčím někdo jiný než Brňan. Neboli: zájmeno 2. osoby může být někdy dvojznačné.

Poučku o užívání zájmena váš a náš v 2. osobě lze formulovat asi takto:

Přivlastňuje-li se podmětu v 2. osobě jednotné nebo množné obecně, souhrnně, klade se místo zvratného zájmena nezvratné váš, jestliže se přivlastňování nevztahuje na mluvčího. Klade se však nezvratné náš, vztahuje-li se přivlastňování též na mluvčího.

5. Užívání nezvratných zájmen náš a váš lze zobecnit takto: Těmito nezvratnými zájmeny se vyjadřuje obecné, souhrnné přivlastňování 1. a 2. osobě jednotné i množné. Jde-li o přivlastňování osobě 1., klade se náš, jde-li o přivlastňování osobě 2., klade se váš, a jde-li o přivlastňování osobě 2. i 1., klade se nejčastěji náš, řidčeji váš.

Nabízí se otázka, zda je nezvratné zájmeno náš, váš za oněch podmínek pravidlem, či se může vedle něho užívat i zájmena zvratného. Myslím, že ve všech případech je zvratné zájmeno možné: „milujeme, milujme svou vlast; miluji svou vlast; milujte, miluj svou vlast; na náměstí svého města můžeš // můžete…“ Zájmeno nezvratné je však citově zabarveno, a proto se ho užívá velmi často.

Jen zvratného zájmena lze užít na vyjádření protikladného důrazu; např.: „opravdově mohu, můžeme // můžeš, můžete milovat jen svou vlast“ (tj. nikoli jinou, cizí).

6. Mluvili jsme dosud o obecném, souhrnném přivlastňování v 1. a v 2. osobě a o užívání při něm množných zájmen náš, váš. Je třeba k tomu dodat, že se v osobě třetí zvratné svůj nezvratným zájmenem nenahrazuje, a to prostě proto, že v 3. osobě množné nezvratné přivlastňovací zájmeno není. Je sice ženské přivlastňovací její, ale jen pro osobu jednotnou, nikoli též příslušné zájmeno množné, a jinak jsou jen přivlastňovací genitivy jeho, jejich. Např.: každý Čech miluje // všichni Čechové milují svou vlast. Nesmějí nás mýlit případy tohoto typu: sovětští lidé mají rádi naši vlast. Tu není nezvratné zájmeno naši místo zvratného svou, neboť se tu nepřivlast[5]ňuje vlast podmětu, tj. sovětským lidem, nýbrž se označujeme my Čechové a Slováci za nositele, přivlastňovatele vlasti. Je tomu tak jako např. ve větách: „naše vlast je krásná; to je naše vlast“.

7. Na místě citovaném v odstavci 1 uvádí Naše řeč také tento příklad: „Mluví-li např. spisovatel o hrdinovi svého románu, užívá často výrazu náš hrdina a míní tím hrdinu, o kterém on vypravuje; proto není možné, aby napsal ‚v předešlé kapitole jsme viděli svého hrdinu‘, nýbrž je třeba napsati ‚našeho hrdinu‘, protože podmět věty (viděli jsme, tj. vlastně vy čtenáři) se nekryje se subjektem přivlastňovacího zájmena náš.“

Naše řeč zahrnuje tento typ do typu „i my děti máme milovati naši republiku“, o kterém byla řeč v odstavci 2, tj. do typu s přivlastňováním obecným, souhrnným. Je to možné, ale přece jen jedna okolnost nasvědčuje tomu, že tu jde o jiný významový odstín.

Obdobné „náš hrdina“ se vyskytuje i ve větách jiné povahy. Tak např. Havlíček napsal: „básník náš přidržuje se poezie tendenční“, Erben: „avšak náš poutník nepřichází ještě“. Proti typu „viděli jsme našeho hrdinu“, kde jde podle Naší řeči o zájmeno nezvratné místo zvratného svého, není v dokladě z Havlíčka ani z Erbena náš místo zvratného svůj. Jde o básníka, o kterém Havlíček mluví, o poutníka, kterého Erben líčí, a čekáme tedy: můj básník, můj poutník. Zvláštní je pouze to, že tu oba spisovatelé užili zájmena 1. osoby množné náš místo jednotného můj.

Touto neshodou v čísle se ony dva doklady shodují s typem „miluji naši vlast“ (místo svou). Též okolnosti, které k neshodě vedou, jsou obdobné. Spisovatelé jako mluvčí (1. osoba) mají na mysli nejen sebe, nýbrž i čtenáře svých děl, a to vyjadřují přednostním množným zájmenem náš (básník, poutník).

Tak i tu by bylo možné mluvit o přivlastňování obecném, souhrnném, které se vyjadřuje zájmenem 1. osoby množné, ale zůstává připomenutý rozdíl, že Havlíčkovo a Erbenovo náš (básník, poutník) není místo svůj. Myslím, že zde zřetelně proniká jiný význam než přivlastňovací, totiž odkazovací, jak uvádím v „Mluvnici spisovné češtiny II“ (§ 625, odstavec 2): náš básník, poutník je ten, kterého máme společně na mysli, o kterého v příslušných dílech jde.

A tento významový odstín je patrný též ve větách typu „v pře[6]dešlé kapitole jsme viděli našeho hrdinu“, kde se zdá, že je zájmeno nezvratné místo zvratného svého. Typ „náš básník se přidržuje…“ svědčí tomu. že tu našeho není místo svého, nýbrž že je ho užito pro odkazovací význam právě tak jako v typu „náš básník se přidržuje…“

Toto odkazovací náš má obdobu ve váš. Řekneme např.: „ten váš oblíbený román se mi nelíbí // doporučujete ten váš román, ale mně se nelíbí“. Obdobné je též jednotné můj a tvůj; např.: „ten můj známý přišel // ukáži ti (vám) toho mého známého; ten tvůj známý je zde? // ukaž mi toho tvého známého“.

Tu všudy se hlásí význam ‚ten, o kom se často mluví, koho má někdo stále na mysli, koho má v oblibě‘. Leckdy proniká citový odstín ze strany mluvčího, zvědavost, mírný posměch nebo i rozhořčení: „dej pokoj s těmi tvými žerty!“ Je tu možné při přivlastňování podmětu zájmeno zvratné: „přestaň s těmi svými vtipy!“, ale nezvratné zájmeno se pociťuje za vhodnější, protože má citový odstín.

Je příznačné, že se tu nekladou veskrze zájmena náš a váš, nýbrž též můj a tvůj, a to podle toho, jde-li o věc v čísle jednotném či množném: „ukaž mi toho tvého známého // přestaň s těmi tvými vtipy!“ Tím se tato odkazovací nezvratná zájmena podstatně liší od nezvratných zájmen obecně, souhrnně přivlastňovacích, jen množných: „miluji naši vlast“.

V 3. osobě odkazovací význam na užívání zájmen vliv nemá. Srov. např.: „ty jeho vtipy se mi nelíbí // ať s těmi svými vtipy přestane!“ Je tu zvratné zájmeno podle běžného pravidla o přivlastňování podmětu věty. S nezvratným zájmenem: „ať s těmi jeho vtipy přestane!“ šlo by o přivlastňování někomu jinému než podmětu. Třetí osoba se tedy odlišuje od 1. a 2. právě tak, jak jsme to viděli v odstavci 6 při úkonu obecně, souhrnně přivlastňovacím.

8. Máme-li na mysli zájmena odkazovací a obecně přivlastňovací, ukazuje se, že jsou nezvratná přivlastňovací zájmena dosti častá; častější, než bylo dosud zjištěno. To přímo vybízí k tomu, abychom tento jev zobecnili, vyvážili z něho obecné poučení.

Je otázka, zda nahrazování zvratných zájmen obojími nezvratnými nemá nějakou společnou objektivní příčinu. Domnívám se, že má a že je to citovost, citové zabarvení věty, větného obsahu. [7]Viděli jsme v předešlém odstavci, že v úkonu odkazovacím vystupuje citový odstín odkazovacích zájmen nezvratných zřetelně. Připomněl jsem však v odstavci 5, že i obecně přivlastňovací zájmena náš, váš mají proti zvratnému svůj citovou platnost.

Tak můžeme říci obecně, že základní podmínkou pro užívání nezvratných zájmen můj… místo a vedle zvratného svůj je citová zabarvenost. To je poznatek důležitý právě proto, že postihuje společnou objektivní povahu případů poměrně častých a zdánlivě různorodých. Že shrnuje tyto hojné případy v jev mající svou objektivní zákonitost.

Vedle společného základního rysu, citové zabarvenosti, mají nezvratná zájmena ještě některé stránky různé, osobité, a tím se vysvětlují rozdíly v jejich aktuálním užívání. Předně je rozdíl mezi zájmeny obecně přivlastňovacími a odkazovacími, záležející v tom, že se v úkonu obecně přivlastňovacím kladou jen zájmena náš, váš (srov. v odstavci 3—4), kdežto v úkonu odkazovacím též můj, tvůj (srov. v odstavci 7). A dále se liší obecně přivlastňovací zájmena náš, váš podle toho, přivlastňuje-li se osobě 1., či osobě 2., či osobě 1. a 2. Viz k tomu v odstavci 5.

Další zkoumání tohoto důležitého jevu povede možná k doplňkům nebo k opravám mých poznatků.

---

[1] Nedávno mi psal čtenář „Hosta do domu“, dovolávaje se jedné učebnice z r. 1957, že by měl podle ní říkat „miluji mou vlast“, ale že se mu to nezdá správné. Srov. obdobný případ dále v odstavci 4.

Naše řeč, ročník 44 (1961), číslo 1-2, s. 1-7

Předchozí Zd. Hrušková: V Republice Kubě — v Republice Kongo

Následující Alois Jedlička: Jazyková problematika překladů ze slovenštiny do češtiny