Časopis Naše řeč
en cz

Z knih, časopisů a novin

Přemysl Hauser, Milan Jelínek, Břetislav Koudela

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Práce o češtině v cizině

Sovětská práce o tvoření slov v češtině.[1] Je dnes stále častějším zjevem, že se na řešení vědeckých bohemistických problémů významně podílejí lingvisté sovětští. Takovým cenným příspěvkem je také práce ukrajinského lingvisty R. V. Kravčuka zabývající se tvořením slov, oborem, který je v poslední době v ohnisku vědeckých zájmů našich jazykovědců.[2] Konkrétních prací z oblasti tvoření slov je však, jak Kravčuk také v úvodu své práce konstatuje, v české literatuře dosud málo.

Ke zkoumání slovotvorných problémů přistupuje Kravčuk z hlediska historického. Zdůrazňuje, že bez znalosti historického vývoje slovotvorných principů nelze pochopit slovotvorné zákonitosti v současném jazyce. Své zkoumání omezuje časově na 14. a 15. století (dovádí však některá zjištění výhledově až do současnosti), látkově pak na přípony, jejichž základem je souhláska k a její střídnice c a č. Dokladový materiál čerpá z literárních památek této doby (uvádí spisy Husovy, Chelčického, staročeské žaltáře atd.), využívá i slovníkářských děl Klaretových. Opírá se o doklady z Jungmannova Slovníku, Gebauerova Slovníku staročeského, o doklady z dialektologických prací, a zejména o popis v Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny. Metodologicky využívá slovotvorných studií polských lingvistů Ramberga a Doroszewského;[3] jejich obecná zjištění kon[287]frontuje s výsledky vlastního bádání, slovotvorné zákonitosti odhalené v polštině s analogickými případy v češtině. V úvodu vytyčuje Kravčuk přímo jako cíl své práce vytvořit paralelu k uvedené studii Doroszewského.

Časové údobí, na něž omezil své zkoumání, 14. a 15. století, zvolil autor proto, že v této době dochází k základním změnám v systému českého tvoření slov, zejména v oblasti jmen zdrobnělých (deminutiv) a jmen činitelských.[4] Všímá si přitom jen těch případů, které jsou odchylné od stavu novočeského.

Nejdříve probírá Kravčuk tvoření činitelských jmen příponami , -tel, -ík / -ník, -ce, -ec. Zkoumá podmínky tvoření, významové odstíny jednotlivých přípon a jejich vzájemné vztahy.

Ověřuje přitom Rambergovy poznatky zjištěné v staré polštině a Trávníčkovy výklady v jeho Mluvnici, některá jejich tvrzení opravuje, mnohé otázky pak nově osvětluje. Ve své práci nepřihlíží Kravčuk k důležité studii Dokulilově,[5] která patrně ušla jeho pozornosti (jinak však projevil širokou znalost literatury zkoumaného předmětu). Také Dokulil využívá cenných studií polských lingvistů Ramberga a Doroszewského. Oba autoři, Dokulil i Kravčuk, se shodují v tom, že sledují vždy začlenění zkoumané oblasti (i když si z tvoření slov vybírají jen malý úsek) do celého slovotvorného systému, Dokulil současné češtiny, Kravčuk češtiny 14. a 15. století. Oba se obírají zjišťováním podmínek tvoření, v historické části se pak Dokulil obírá vývojem hláskové podoby přípon. Kravčuk zůstává v oblasti otázek významových. Látkově se ovšem kryjí jen částečně, Dokulil zkoumá některé názvy osob podle činnosti, Kravčuk vychází od formy, od přípon se základem k (ty ovšem nemají jen významy činitelské).

U první zkoumané přípony, -č, vymezuje Kravčuk její význam, podmínky tvoření a jeho produktivitu vcelku shodně jako Dokulil a Doroszewski. Podrobněji se zabývá typem vysvobodič, tj. činitelskými jmény odvozenými od sloves dokonavých. V novém jazyce není tento typ již zastoupen. V starém jazyce byl však živý, i když jádro činitelských jmen tvořených touto příponou tvořily přece jen odvozeniny od sloves nedokonavých. Kravčuk konstatuje, že typ vysvobodič se vyskytuje ještě v 15. století, později už ne. Znovu ovšem ožívá za obrození, jak ukazují doklady z Jungmannova Slovníku, jde tu však nepochybně, jak Kravčuk správně odhalil, o umělé napo[288]dobení staročeského modelu ze snahy po oživení tohoto kdysi rozšířeného slovotvorného typu. Proč byl tento obrozenský pokus marný, Kravčuk nevysvětluje. V historickém vývoji se u činitelských jmen s příponou ustálil význam ‚osoby, které konají činnost opakovanou, pravidelnou‘ a pak i význam ‚osoby podle povolání‘. To vedlo i k důslednému spojování těchto jmen s nedokonavými slovesy.

Nejrozšířenější činitelskou příponou ve 14. a 15. století je -tel. Dnešní významový rozdíl mezi činitelskými jmény s příponou a -tel, uváděný v Trávníčkově Mluvnici (jména s příponou -tel označují konatele jakéhokoli děje spojeného s duševní prací nebo označují konatele činnosti ve smyslu přeneseném — jména s příponou označují konatele fyzické práce), se podle Kravčuka vyvinul až v současném jazyce. V starém jazyce byla při tvoření jmen těmito příponami větší volnost. Stopy dnešního rozlišování nachází autor v tom, že přípona -tel patřila jazyku spisovnému, přípona pak živému jazyku mluvenému. K tomuto zjištění dospěl pečlivým rozborem starých památek, zvláště srovnáním dokladů ze Žaltáře klementinského s doklady z mladšího Žaltáře poděbradského.

U činitelských jmen tvořených příponou -ík se Kravčuk podrobněji zabývá vznikem nové varianty této přípony, -ník. Tvoření příponou -ík bylo omezeno jen na odvozeniny od přídavných jmen, např. mlád - mladík. Vytvořením přípony -ník, jiným rozložením morfologické hranice u slov jako hříšník, dělník atd., dostala tato přípona daleko širší uplatnění. Mohly se tak tvořit odvozeniny i od sloves. V staré češtině nejsou však ještě příliš hojné.

Činitelský význam měla podle Kravčuka i přípona -ice. Dokládá jej na jediném případě, na slově babice, které spojuje se slovesem babiti. Přiznává však, že je těžké rozhodnout, zda jde o zbytek kdysi živějšího typu — zde připomíná široké uplatnění činitelské přípony -ica v srbochorvatštině —, či o nové tvoření, které se v češtině více neuplatnilo. Zde nelze souhlasit s výkladem autorovým, jde pravděpodobně o starý typ deminutivní, zdrobňující.

Zajímavou oblastí je tvoření činitelských jmen příponou -ce. Kravčuk kriticky reviduje dosavadní výklady o odvozování těchto jmen od jmen podstatných, o jejich časovém významu a o významovém rozdílu jmen na -ce a -ec. Odvozování těchto jmen od jmen podstatných pokládá autor za pozdější než odvozování od sloves. Ve starých památkách jsou sice odvozeniny od jmen také zastoupeny, je jich však mnohem méně. O tom, zda je činitelské jméno odvozeno od slovesa, nebo od podstatného jména, rozhoduje podle Kravčuka hlásková shoda se jmény nebo se slovesy. Tak spojuje slova nálezce, výrobce s podstatnými jmény nález, výroba, a ne se slovesy nalézti, vyrobiti. Obrací se tu proti Trávníčkovu tvrzení, který slova jako [289]výrobce označuje za tvořená od slovesných kořenů. Trávníček ovšem dodává, že se mnohdy chápou za odvozeniny ze jmen podstatných, a možnost odvozování jmen činitelských od podstatných jmen nijak nepopírá. Dokulil ve zmíněné studii probírá tuto otázku velmi podrobně a na rozdíl od Kravčuka podtrhuje i souvislosti významové. Přitom ukazuje, že někdy může být vztah oboustranný (ke slovesu i ke jménu), nebo dokonce některý ze vztahů vystupuje do popředí podle situace, v níž je slova užito.

Podle Rambergova zjištění mají jména na -ce — na rozdíl od jmen na -ec — časový význam minulý, označují někoho, kdo činnost vykonal. Tento poznatek, čerpaný z polského materiálu, rozšiřuje Ramberg na celou oblast západoslovanských jazyků. Kravčuk jeho tvrzení pro starou češtinu odmítá a uvádí řadu příkladů, z nichž je patrno, že jména na -ce takový časový význam neměla. Nepopírá přitom, že řada jmen tento význam má, získala jej však z kontextu nebo přímo od jména, z něhož byla odvozena, např. nálezce od slova nález (název výsledku děje). Obecnou platnost Rambergova tvrzení odmítá také Dokulil, a jak prokázal Doroszewski, neplatí plně ani pro starou polštinu. Kravčuk nesouhlasí zcela ani s dalším Rambergovým tvrzením, o rozšíření slov s příponami -ce a -ec v slovanských jazycích. Podle Ramberga východní a jižní slovanské jazyky tvoří činitelská jména příponou -ec (přípona -ce tu pozbyla produktivnosti a je omezena), západoslovanské příponou -ce. Z dokladů, které Kravčuk shromáždil, vyplývá, že se v staročeštině tvořila činitelská jména oběma příponami často od téhož základu: chodec chodce, svatokradec — svatokrádce. Pozdější vytlačení podob na -ec podobou na -ce, jako tvůrce místo starého tvořec, není příliš staré. Proti Rambergově hypotéze svědčí podle Kravčuka i to, že staročeské podoby mlatec, žnec se zachovaly a nahrazeny nebyly. Dokulil se nestaví k Rambergově tezi tak odmítavě, i on ji však pro češtinu omezuje; upozorňuje také na tvaroslovnou analogii (správce správec), která jistě měla vliv i na poměr jmen s příponou -ec a -ce.

V dalších výkladech se Kravčuk zabývá příponami zdrobňujícími. Zdrobnělá slova jsou podle jeho zjištění v staré češtině mnohem častější nežli v jazyce novém. Velmi plodným metodickým postupem pro zkoumání rozsahu zdrobnělin v starém jazyce se ukázalo srovnání staročeských překladů s latinskými originály. Pomohlo např. odhalit, jak autor staročeského Ezopa využívá k charakteristice postav zdrobnělin svérázným způsobem, pro který neměl oporu v latinské předloze. (Negativní postavy bajek užívají zdrobnělin při oslovení těch, které chtějí získat; ve známé bajce oslovuje liška vránu „havránku“ apod.) Jindy využívají autoři zdrobnělin k citovému vyjádření svého vztahu k dané skutečnosti, např. u Husa sedláček proti [290]král, císař. Častá jsou zdrobnělá slova v záporných vyjádřeních: penížka v měšci nemají. Kravčuk naznačil, jak sám upozorňuje, jenom základní možnosti tohoto využívání, skutečných případů různého užití bylo ještě mnohem více.

Za závažné pokládá autor vyřešení otázky, proč se některé staré zdrobňovací přípony do nového jazyka nedochovaly nebo proč ztratily zdrobňovací význam. Polemizuje tu s Trávníčkovým tvrzením, že to způsobila významová homonymie některých přípon. Kravčuk namítá, že přípona neexistuje sama, ale je vždy vázána na slovo, a tu je možnost homonymního chápání vždy omezenější. Uvádí, že zanikly i zdrobňovací přípony (-u jmen ženského rodu, jako myslcě, vescě; -ce u jmen středního rodu, jako zrnce, pivce), které měly jenom zdrobňovací význam. Příčiny zániku zdrobňovacích přípon byly podle Kravčuka jiné. Rozhodovalo, zda tvoření zdrobnělých slov příslušnou příponou bylo nějak omezeno jen na určité typy, nebo zda bylo volné. Rozborem slovotvorných podmínek autor zjistil, že zdrobňování těmi příponami, které zdrobňovací význam ztratily nebo z jazyka zmizely, bylo vždy nějak omezeno. Např. zdrobňování příponou -ec (hlasec, oděvec, zvonec) bylo omezeno jen na oblast neživých věcí. Jiné přípony, jako -ek, -ík, -eček, -íček, takové omezení neměly, a proto je pravděpodobné, že jim dal jazyk v dalším vývoji přednost. Toto omezení měly přípony pravděpodobně již v období praslovanském nebo pračeském (do 12. století). Tam, kde jsou u synonymních přípon podmínky tvoření stejné, je téměř nemožné určit, proč se v daném případě tvoří zdobněliny zrovna určitou příponou, např. stolek, ale kolík. Kravčukovo pozorování je jistě zajímavé a pomáhá nám objasnit jeden z problémů vývoje přípon. Zdá se však, že mnohovýznamovost přípon při zániku některého jejich významu přece jen také působila, zvláště když byly po ruce přípony, které k dvojímu chápání nesváděly. I tak je to ovšem otázka složitá a jednoznačně těžko řešitelná.

Nakonec se Kravčuk zabývá synonymními příponami -iště / -isko. Podle jeho zjištění se v staročeských památkách přípona -isko téměř nevyskytuje ani ve významu místním, ani ve významu zveličelém (cituje ojedinělé doklady hlavnisko, mravisko u Gebauera, pacholisko z Jílkovy-Oberpfalcrovy knihy Jazyk knih černých jinak smolných). Materiál z českých dialektologických prací a doklady podob místních jmen uvedených u Profouse přesvědčují Kravčuka o tom, že u přípon -iště a -isko jde o rozlišení dialektické. Vyslovuje souhlas s Jílkovou hypotézou, že se tvoření místních jmen příponou -isko rozšířilo z polštiny do ukrajinštiny, jižní kašubštiny, do dialektů slovenských, moravských a do dialektu východočeského. Ve spisovné češtině byla jen přípona -iště.

[291]V závěru shrnuje Kravčuk hlavní teze své práce. Zjištění, ke kterým dospěl, jsou jistě cenná a obohatí naše poznatky o tvoření slov v starém jazyce. Rozsah práce nedovolil autorovi obírat se některými otázkami podrobněji, např. vznikem a významem složených zdrobňovacích přípon jako -eček, -íček atd., činitelskou příponou -čí apod. I tak přináší jeho studie zejména po stránce metodické mnohé podněty, jichž bude možno i v jiných pracích využít.

Přemysl Hauser

Studie o češtině ve sborníku filologické fakulty Kirgizské státní university

Nedávno se nám dostal do rukou „Slavjanskij sbornik“, vydaný koncem roku 1958 Kirgizskou státní universitou ve Frunze jako pátý svazek řady „Učenyje zapiski filologičeskogo fakulteta“. Příjemně nás překvapilo, že ve sborníku jsou otištěny dvě stati týkající se češtiny, a to studie L. Rojzenzona Iz nabljudenij nad frazeologijej češskogo jazyka (Z pozorování frazeologie češtiny, s. 21 až 35) a článek A. Supruna Sredneazijatskaja leksika v očerkach Ju. Fučíka (Středoasijská slova v črtách J. Fučíka, s. 165—172). Autor první stati, mladý slavista samarkandské university, je znám našim jazykovědcům z článku K časovému souvětí v dnešní češtině, který vyšel v překladu J. Bauera v Slově a slovesnosti 20, 1959, s. 10—18; tam na s. 71n. viz i přehled ostatních prací L. Rojzenzona. Čtenáře Naší řeči pak informoval o kandidátské práci L. Rojzenzona Podřadné souvětí s vedlejší větou časovou v češtině a o dvou studiích otištěných z této práce ve sborníku Uzbecké státní university Ališera Naoii Al. Jedlička (NŘ 40, 1957, s. 294n.). Autor druhé stati A. Suprun, mladý slavista frunzské university, upozornil na sebe větší studií Proizvodnyje suščestvitel’nyje s kornjami čislitel’nych (Odvozená podstatná jména s kořeny číslovek, Frunze 1953, 68s.) a několika články o středoasijských lexikálních prvcích v ruštině a ukrajinštině. Středem jeho pozornosti zůstává výzkum číslovek v slovanských jazycích, jak o tom svědčí i stať Nekotoryje obščije javlenija v istoričeskom razvitii čislitel’nych v slavjanskich jazykach (Některé obecné jevy v historickém vývoji číslovek v slovanských jazycích), otištěná v posledním Slovanském sborníku kirgizské university.

L. Rojzenzon řeší v studii o české frazeologii neobyčejně závažné otázky: prameny českých frazeologických prostředků, jejich základní typy a otázky jejich souznačnosti a mnohoznačnosti. Podle původu rozlišuje frazeologismy domácí a přejaté. K domácím řadí přísloví a pořekadla, dále rčení vzniklá v různých pracovních a vůbec životních prostředích (tzv. profesionalismy), pak obrazná lidová [292]rčení a konečně „okřídlená“ slova vynikajících českých osobností. Mezi frazeologickými prostředky přejatými uvádí rčení z bible, z antické mytologie a z antických klasiků, frazeologické kalky, „okřídlená“ slova jiných národů a cizojazyčné citáty. Pokud jde o různé strukturní typy frazeologických prostředků, vychází z teorie V. V. Vinogradova, který dělí frazeologismy na frazeologické srostlice (sraščenija), frazeologické celky (jedinstva) a frazeologická spojení (sočetanija). Správně však poznamenává, že mezi jednotlivými typy nelze vést ostré hranice. Podle Rojzenzona jsou pro českou frazeologii charakteristické frazeologické prostředky typu bít hlava nehlava (tj. taková rčení, v nichž se opakuje opěrné slovo se záporkou ne-) a typu bránit se rukama nohama (tj. rčení bez souřadné spojky a se změněnou intonací). Rozborem českých frazeologických prostředků dochází k závěru, že se v češtině daleko více než v jiných slovanských jazycích vypouštějí v ustálených rčeních slova i slovní spojení, a že tedy elipsa patří k základním strukturním rysům české frazeologie. Přitom si všímá i zpodstatňování přídavných jmen ve rčeních typu odejít s nepořízenou a zmiňuje se o vzniku spřežek jako bůhvíkde, odjakživa apod.

Velmi podnětné myšlenky obsahuje poslední část studie, kterou Rojzenzon věnoval otázkám souznačnosti a souzvučnosti českých frazeologismů. Musíme však hned tu poznamenat, že bychom doporučovali mluvit o mnohoznačnosti (polysémii), nikoli o souzvučnosti (homonymii), jak činí autor. V studii se správně upozorňuje na to, že souznačná mohou být různá rčení jako celky a že v některých frazeologismech lze dokonce nahrazovat synonymy jednotlivá slova nebo slovní spojení. Pokud jde o synonymičnost celých frazeologismů, autor zdůrazňuje, že se synonymní rčení obyčejně liší různými průvodními odstíny významovými i stylistickými.

Není sporu o tom, že rozbor frazeologických prostředků je velmi obtížný bez příslušného jazykového povědomí. Tato nevýhoda, ve které je zahraniční badatel proti badateli domácímu, projevila se do značné míry i v stati Rojzenzonově. Tak např. u většiny dokladů chybí údaj o jejich rozšíření v dnešním jazyce spisovném a hovorovém a o jejich stylistickém odstínu. Zejména mezi frazeologickými kalky uvádí autor mnohé doklady, které v dnešním jazyce nežijí a které se pravděpodobně dostaly do našich slovníků prostým překladem z jiných jazyků, zejména slovanských. Je přece známo, že se v době obrozenské pokládala přísloví a pořekadla jednoho slovanského národa za majetek všech slovanských národů, a že se proto hojně překládala a zařazovala jako domácí prvky do slovníků. Často se do slovníků dostaly i individuální prostředky, doložené jen u jednoho autora. Proto je třeba údaje starších slovníků srovnávat se sta[293]vem frazeologie v jazyce současném. Nespolehlivé jsou Rojzenzonovy údaje o původu mnohých českých rčení. Tu je třeba vykonat napřed velikou práci srovnávací. Nelze souhlasit např. s tím, že autor považuje za kalky z němčiny některá obecně rozšířená rčení, jako kam vítr, tam plašť, mezi čtyřma očima, mít strach aj. Nedostatek jazykového povědomí českého ztěžoval autorovi práci i v jiných oblastech, např. při klasifikaci tzv. frazeologických srostlic. Rčení jako zůstat na holičkách, mít něco za lubem, brát na paškál aj. nemůžeme považovat za spojení slov běžných v češtině na rozdíl od rčení jako rozbít napadrť, propadnout hrdlo aj., v nichž jsou podle Rojzenzona některá slova nesrozumitelná.

Přes jistou nepřesnost dokladového materiálu, omluvitelnou nedostatkem českého jazykového povědomí, zasluhuje si stať pozornosti našich jazykovědců, neboť upozorňuje na oblast našeho jazyka, které jsme dosud věnovali velmi malou pozornost. Budoucí badatel o naší frazeologii v ní najde mnoho cenných podnětů.

Druhá stať, jejímž autorem je A. Suprun, zabývá se rozsahem, úkonem a původem středoasijských slov v reportážích J. Fučíka ze Sovětského svazu, shrnutých v knize V zemi milované. Suprun napočítal ve 24 Fučíkových reportážích o sovětské Střední Asii celkem 83 exotických slov, kterých autor užil na 364 místech. Většina těchto slov (49) se vyskytuje jen v jedné reportáži, menší část v několika (nejvíce je zastoupeno slovo mulla ‚moslimský duchovní‘ v 10 reportážích). Pokud jde o hustotu užívání, je na prvním místě slovo basmač ‚bandita kontrarevolučních tlup‘ (na 44 místech). Jen s menší částí exotických slov se setkáváme u Fučíka pouze jednou. Suprun z toho správně vyvozuje, že se Fučík snažil dosáhnout místního koloritu svých reportáží užitím celkem malého počtu orientalismů, které častěji v textu opakuje. Přitom se zaměřoval na taková slova, která byla již českým čtenářům známa, jako např. aul, bek, derviš, emír, jurta, kumys aj. Některá patří dokonce k výrazovým prostředkům zcela běžným, např. bazar, harém, islám, karavana, kočovat, korán, mešita, mohamedán, musulman, oáza, turban aj. Největší počet exotismů se váže k středoasijské minulosti,[6] menší k současnému životu středoasijských národů a nejmenší k středoasijské přírodě. Fučík tím chtěl bezpochyby vyjádřit své přesvědčení, že exotika je spjata s minulostí a že nemá již místo v epoše budování socialismu.

O tom, jak se Fučík snažil využívat těch orientalismů, které čtenáři znali odjinud, svědčí poměr slov „obecně orientálních“ k „vlastním středoasijským“. Je dán čísly 45 : 36 (dvě slova jsou kavkazská). [294]Suprun dále zjišťuje původ Fučíkových orientalismů: největší část tvoří slova arabská, perská a turkotatarská. Závěrem autor článku vyzdvihuje stylistické umění Fučíkovo při vysvětlování orientalismů kontextem.

Milan Jelínek

Nová německá mluvnice českého jazyka

Dokladem stoupajícího zájmu o studium českého jazyka v cizině je vedle prací, o kterých Naše řeč již dříve referovala,[7] také nová mluvnice českého jazyka,[8] která vyšla v Berlíně v roce 1957. Pokud vím, je to již třetí rozsáhlá práce věnovaná českému jazyku, která byla od roku 1950 v Německé demokratické republice vydána.[9]

Úvodem je třeba říci, že nejde o vědeckou mluvnici češtiny, nýbrž o mluvnici populární, praktickou, určenou především samoukům. I když má práce některé dílčí nedostatky, jako celek ji můžeme hodnotit kladně. Přinejmenším je vhodnou pomůckou k základnímu seznámení s mluvnickou stavbou češtiny.

Autoři postupují tradičním způsobem. Po jednostránkovém poučení o české abecedě následuje 5 oddílů: 1. fonetika (s. 10—24), 2. pravopis (s. 25—31), 3. nauka o tvoření slov (s. 32—37), 4. tvarosloví (s. 38—187), 5. skladba (s. 188—205). Již na první pohled je zřejmo, že zpracování jednotlivých oddílů nebyla věnována stejná pozornost. Nejrozsáhlejší je výklad o tvarosloví, kterému je věnováno plných 150 stran. Ostatní oddíly mají dohromady pouhých 46 stránek.

Při práci se autoři opírali o 12 pramenů. Polovina z toho jsou práce českých autorů, psané jednak německy, jednak česky,[10] druhá polovina pak práce autorů německých. Je třeba jen litovat, že svých pramenů neužívali kritičtěji a že místy příliš volně spojovali údaje prací značně různorodých. Byli by se vyvarovali některých omylů a nepřesností a celá mluvnice by měla mnohem jednotnější linii.

[295]Oddíl o fonetice se skládá ze tří částí. První obsahuje obecné výklady o hláskách a popis výslovnosti jednotlivých hlásek, v druhé se probírají některé hláskové změny, třetí je věnována výkladům o přízvuku.

Obecně lze říci, že zpracování oddílu je poměrně málo jednotné. Výklady z různých rovin jsou položeny paralelně vedle sebe. V jednotlivostech zjišťujeme značnou závislost na Trávníčkově Mluvnici spisovné češtiny.

V oddílu věnovaném pravopisu podávají autoři poučení o psaní i a y, o označování délky samohlásky u, o psaní předpon s a z, o psaní slov přejatých, o psaní počátečních písmen a o dělení slov. Domnívám se, že mohlo být připojeno ještě poučení o psaní a mně, a především alespoň přehledné poučení o interpunkci.

Jinak je oddíl zpracován přehledně a jasně. Autoři věnovali pozornost opravdu jen jevům podstatným a dokázali se oprostit od zbytečných podrobností, které by pochopení základních principů ztěžovaly. Se zřetelem na celkové zaměření mluvnice je to její nejlépe zpracovaná část.

Oddíl o tvoření slov přináší poučení jen o tvoření odvozováním, a to jak příponami, tak i předponami. Chybí zde však, jistě ke škodě celé práce, jakékoli poučení o ostatních typech tvoření. Autoři mluví jen o tvoření podstatných jmen. Ostatních slovních druhů — až na přídavná jména a příslovce, o kterých je drobná zmínka při výkladu o jménech zdrobnělých — si již nevšímají.

Výklad je zpracován schematicky. Autoři se v podstatě omezili na pouhý výčet nejběžnějších přípon a předpon. Mluví nejdříve o předponách, potom probírají přípony, jimiž se tvoří podstatná jména rodu mužského, ženského a středního, následují výklady o příponách jmen zdrobnělých a zveličelých a závěrem je poučení o tvoření ženských příjmení a rodinných jmen. U každé přípony a předpony je uveden i její význam, zpravidla však jen jeden, i když jde o příponu nebo předponu s více významy.

V oddílu věnovaném tvarosloví je důsledněji než v předcházejících částech mluvnice uplatněno hledisko srovnávací. Proto se např. u podstatných jmen mluví i o členu a u sloves je vid probírán mnohem podrobněji, než by bylo únosné v české příručce podobného zaměření.

Látka je uspořádána přehledně, a i když místy autoři uvádějí značné podrobnosti, není to na újmu přehlednosti a srozumitelnosti. Podle celkové koncepce se zdá, že se přidržují především Havránkovy-Jedličkovy České mluvnice.

Výklad o podstatných jménech je uveden přehledným poučením o jmenných kategoriích. Sem řadí autoři i člen (das Ge[296]schlechtswort). Podrobněji je zpracováno jen poučení o rodu, protože „v češtině mají podstatná jména často jiný rod než v němčině“.

Pro skloňování podstatných jmen rodu mužského uvádějí autoři 10 vzorů: holub, muž, hrad, meč, soudce, pramen, předseda, vrátný, krejčí, Janko. Podstatná jména rodu ženského mají 6 vzorů: žena, duše, dlaň, kost, kopaná, paní. U podstatných jmen rodu středního je uvedeno také 6 vzorů: město, moře, rámě, tele, psaní, nájemné. Kromě toho jsou u některých podstatných jmen, jejichž skloňování není zcela pravidelné, uvedeny všechny tvary. Jsou to tato podstatná jména: přítel, rodič, kněz, kůň, peníz, den, týden, loket, ruka, noha, máť, oko, ucho, koleno.

Zvláštní pozornost věnují autoři pohybnému e, krácení kmenové samohlásky a kolísání mezi vzory píseň a kost (je připojena i přehledná tabulka).

Omyly, které zde zjišťujeme, jsou jen zcela ojedinělé. Autoři např. řadí jména motýl a datel ke vzoru muž (s. 46) a jméno úl ke vzoru meč (s. 54) apod.

Výklad o přídavných jménech je zpracován podobně jako v našich mluvnicích. Rozdíl je snad jen v tom, že autoři vycházejí při třídění přídavných jmen z jejich syntaktické funkce a dělí je na přívlastková (attributive Adjektiva), přísudková (prädikative Adjektiva), jimiž rozumějí jmenné tvary, a přivlastňovací (Possessivadjektiva).

Také zpracování výkladu o zájmenech se příliš neliší od zpracování v našich příručkách. Se zřetelem na německého uživatele je však uvedeno mnohem více příkladů. Uživatel tak zároveň získává zásobu konverzačních obratů.

Číslovky jsou zpracovány poměrně podrobně. U číslovek základních se věnuje zvýšená pozornost jejich tvoření a spojování s podstatnými jmény. K výkladu o číslovkách je připojeno také poučení o počítání a o udávání času, data a stáří.

Výklad o slovesech začíná poučením o dělení sloves (osobní, neosobní — přechodná, nepřechodná, zvratná — významová, pomocná). Následuje jen stručné poučení o vidu a o infinitivu. Podrobně se hovoří o vidu a něco dále. Je však třeba upozornit na to, že videm rozumějí autoři pouze dokonavost a nedokonavost a vyřazují z něho násobenost; o té mluví ovšem také, a dosti podrobně.

Nejvíce místa je věnováno výkladům o třídění sloves. Autoři volí třídění podle kmene infinitivního a uvádějí tyto vzory pro jednotlivé třídy: 1. vésti, nésti, zábsti, péci, píti, bráti, tříti, títi, jmouti; 2. vinouti, tisknouti; 3. uměti, trpěti; 4. prositi; 5. volati, vázati a sypati; 6. kupovati. U každého vzoru je pak výčet sloves, která se podle něho [297]časují. Mimo třídy se uvádějí slovesa báti se, státi se, býti, chtíti, jísti, míti, spáti, věděti.

Tvoření slovesných tvarů se probírá v tomto pořadí: futurum, préteritum, imperativ, participia, přechodníky, kondicionál (užito termínu Konjunktiv), zvratná slovesa, pasívum, slovesná podstatná jména.

Poučení o neohebných druzích slov není zpracováno příliš šťastně. Teoretické výklady omezili autoři na minimum, pokud je nevypustili vůbec, a spoléhají příliš na početné příklady. Dalo by se diskutovat i o úplnosti a o pojetí výkladu.

Poněkud neobvyklý je výklad o spojkách. Autoři sem totiž řadí i některá příslovce, zejména příslovce vztažná.

Jak vyplývá z předmluvy autorů k výkladům o skladbě, je oddíl koncipován výběrově. Nejdříve se probírá věta jednoduchá. Je však podán pouze výklad o druzích vět podle stanoviska mluvčího.

Místo výkladu o souvětí souřadném (die Satzverbindung) je poněkud pozměněné poučení o spojkách souřadicích.

Ve výkladu o souvětí podřadném (das Satzgefüge) najdeme toliko poučení o druzích vět vedlejších. Autoři je dělí na podmětné, přísudkové, přívlastkové, předmětné, příslovečné. Poměrně podrobně jsou probírány věty příslovečné. Kladem zpracování souvětí podřadného jsou početné příklady, které byly vybrány tak, aby byly srozumitelné i bez dlouhého výkladu.

Z větných členů probírají autoři podmět, přísudek, přívlastek, předmět a příslovečné určení. Výklad o předmětu je však v podstatě pouhým seznamem sloves s uvedením vazby.

Dále se hovoří ještě o větách jednočlenných, o větném záporu a o pořádku slov. Nakonec je uvedeno několik typicky českých obratů s překladem do němčiny.

I přes některé dílčí nedostatky je tato mluvnice důležitým počinem významu nejen naukového, nýbrž i politického.

Břetislav Koudela


[1] R. V. Kravčuk, Iz istorii češskoj suffiksalьnoj slovoobrazovatelьnoj sistemy, Kyjev 1958, s. 38.

[2] Srov. např. referáty a diskuse z konferencí konaných v r. 1957 v publikacích K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1958, a O vědeckém poznání soudobých jazyků, Nakladatelství československé akademie věd, Praha 1958 (posudek o nich srov. v Naší řeči 42, 1959, s. 163n. a 223n.).

[3] J. Ramberg, Dzieje przyrostków -ec i -ca w nazwach osobowych, Prace filologiczne 11, 1927, s. 24.

W. J. Doroszewski, Monografie słowotwórcze. Formacje z podstawowem -k- w części sufiksalnej, Prace filologiczne 13, 1928, s. 105

[4] Srov. výklady o lexikálním rozvoji češtiny v této době v díle B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Československá vlastivěda, řada II, Praha 1936, s. 23—48.

[5] Miloš Dokulil, Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, Naše řeč 39, 1956, č. 3—4, 5—6.

[6] Srov. i v mém článku Stylistické mistrovství Julia Fučíka, Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 154—155.

[7] Naše řeč 40, 1957, s. 290n.

[8] J. Bauernöppel - H. Fritsch, Grammatik der tschechischen Sprache, Volk und Wissen — volkseigener Verlag, Berlin 1957.

[9] Srov. dřívější práce H. Fritsch - J. Bauernöppel - A. John, Lehrbuch der tschechischen Sprache, Teil I. u. II., Berlin 1951; R. Fischer, Tschechische Grammatik, Halle 1954. — Zprávu o nich viz Slovo a slovesnost 16, 1955, s. 105—108.

[10] J. Haller, Tschechisch für Deutsche, Praha 1949; K. Sedláček, Lehrbuch der tschechischen Sprache, Teil I. u. II., Leipzig; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1951; B. Havránek - Al. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1951; Fr. Trávníček, Slovník jazyka českého, Praha 1952; K. Adam - V. Jaroš - J. Holub, Český slovník pravopisný a tvaroslovný, Praha 1953.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 286-297

Předchozí Antonín Frinta, V. Š.: Malý atlas světa

Následující Jaroslav Zima: Z našich novin