Časopis Naše řeč
en cz

K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků

Radoslav Večerka

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Oživený zájem o srovnávací slovanskou jazykovědu, projevující se zejména od sovětské diskuse o jazykovědných otázkách v r. 1950, vyvrcholil velkým mezinárodním kongresem slavistů, který byl uspořádán loni v Moskvě. Jako příprava tohoto kongresu se konala ve dnech 28. ledna — 2. února 1958 v Olomouci a v Praze vědecká konference československých pracovníků o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků. Kromě účastníků z Československa zúčastnili se jí i hosté z ciziny. Materiály konference (s výjimkou přednášek hostů, které se vymykaly z programu) byly vydány ve zvláštním sborníku s názvem K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Olomouc - Praha 1957 (202 stran).

Z celého průběhu konference jasně vyplynula zásada, že vskutku hluboké a všestranné poznání kteréhokoli slovanského jazyka, jeho vývoje i současného stavu není možné bez soustavného uplatňování srovnávacího zřetele. Proto má sborník, přes svůj značně teoretický a místy speciálně komparatistický ráz, nemalý význam i pro studium češtiny, pro lepší pochopení jejích zákonitostí i metod jejího zkoumání.

Zasedání mělo čtyři části a stejně je rozdělen i sborník.

První část — zahajovací — je uvedena pojednáním J. Běliče Tradice olomoucké slavistiky (s. 7—14). Referent v něm sleduje pěstování slovanské filologie v Olomouci až k jeho kořenům za obrození. Vývojová cesta olomoucké slavistiky byla vyznačena působením pracovníků, jako byli Jan Alois Hanke, Josef Dobrovský, František Dobromysl Trnka, Alois Vojtěch Šembera, František Bartoš, Vincenc Prasek, Jan Evangelista Kosina a Josef Vašica. Běličův referát je věnován charakteristice jejich olomoucké činnosti a díla na pozadí historickospolečenského vývoje.

Druhý oddíl je tematicky soustředěn k historickosrovnávacímu studiu morfologické stavby slovanských jazyků. K. [224]Horálek v základním referátu Metodologické předpoklady historickosrovnávacího studia gramatických kategorií (s. 19—26) ukazuje, že nedostatky v metodologii srovnávacího studia slovanských jazyků souvisí do značné míry s metodologickou neujasněností a nejednotností ve vědeckých popisech jednotlivých slovanských jazyků. Jistých úspěchů se dopracovala jazykověda strukturální. Bylo to však především ve fonologii, kdežto pro zkoumání mluvnické stavby nebyla dosud vypracována pevná metodologická základna. Metodologickou oporu může jazykovědě přinést psychologie. Aby bylo možno objasnit příčiny mluvnických změn, bude nutné jasně vymezit pojem mluvnických kategorií a jejich vztahů k mimojazykové skutečnosti. Podle referenta existují kategorie reálné, pojmové a gramatické a vztahy mezi nimi jsou složité — v žádném případě však nejde o vztah totožnosti. Působení psychologických činitelů na vývoj mluvnických kategorií ukazuje autor na příkladě šíření kategorie rodu v slovanských jazycích.

V studii Slovesné kategorie verba finita a infinita (s. 27—38) dovozuje A. Dostál, že rozdíly mezi určitými (finitními) a neurčitými (infinitními) tvary sloves, určované zpravidla možností nebo nemožností vyjadřovat gramatickou osobu, jsou ve skutečnosti odstupňovanější. Tak mezi tvary určitými má zvláštní postavení imperativ, neboť u něho je možnost vyjadřovat gramatickou osobu omezena. Také tvary neurčité bý bylo možno sestavit do stupnice uspořádané podle míry jejich verbalizace (byla by to řada infinitiv — supinum — participia). Systém slovesných tvarů slovanských je tedy tvořen sepětím dílčích složek vnitřně dosti různorodých. Spojovací funkci tu má především kategorie slovesného vidu, protože ta je vlastní jak tvarům určitým, tak také neurčitým.

V referátě Problémy slovesnej rekcie (s. 39—44) vychází E. Pauliny z nutnosti definovat sloveso jako slovní druh. Základním kritériem pro určení slovních druhů je podle něho kombinace protikladných vztahů jednak samostatnosti (existence) a nesamostatnosti, jednak existence v čase nebo bez zřetele na čas. Sloveso by podle toho bylo pojmenování „nesamostatně existujícího s trváním v čase“. A právě plynutí slovesného děje, který odněkud vychází a někam směřuje, je základem slovesné rekce, jíž autor rozumí nejen vztah slovesa k předmětu, nýbrž vůbec poměr k řídícímu členu slovního spojení (syntagmatu). To je ovšem značně širší pojetí než tradiční obsah termínu „rekce“; proto autor mluví raději o „intenci slovesného děje“. Tento pracovní pojem mu umožňuje ukázat na těsné vzájemné vztahy některých jevů, které se zpravidla probírají izolovaně, jako např. děj slovesný podle druhu (tj. slovesa akční, stavová apod.), slovesná rekce v užším smyslu slova, slovesa zvratná a trpný rod.

[225]V stati K některým otázkám historickosrovnávacího zkoumání slovních druhů (s. 45—54) zjišťuje M. Komárek, že v srovnávacích slovanských mluvnicích má slovní druh povahu statickou, že vystupuje většinou jako něco apriorně daného. Je to způsobeno jednak tím, že se většina slovanských slovních druhů konstituovala už před rozpadem slovanské jazykové jednoty, jednak tím, že dosud není ani obecně přijaté synchronní teorie slovních druhů. Každé slovo je součástí plánu pojmenovacího a plánu mluvnického. Sleduje-li se způsob užití slovních tříd ve větě, objeví se nápadná shoda slovnědruhových významů s významy větných členů v jejich primární funkci. To podle autora znamená, že „primární syntaktická funkce je jako kritérium slovního druhu plně vhodná a vyděluje slovní druh v jeho celistvosti, tedy i s jeho vlastnostmi významovými“ (s. 49). Své obecné myšlenky pak referent osvětluje na vývoji slovanských číslovek v samostatný slovní druh.

Naproti tomu J. Ružička v referátě Dva sporné slovné druhy (s. 55—65) odmítá názor, že by bylo možno jakýkoli slovní druh určit jedině z kritérií syntaktických; základním sudidlem je podle něho obecný slovní význam. Analyzuje pak pojmy a termíny „spona“ a „predikativ(um)“. Všechna tzv. sponová slovesa obsahují po stránce významové základní lexikální prvek existence, po stránce tvaroslovné se jednoznačně zařazují mezi slovesa a po stránce syntaktické tvoří zvláštní syntagma, které referent nazývá „recipročně determinativní“. Není proto důvodu pokládat „sponu“ za samostatný slovní druh. Ani tzv. predikativa neuznává referent za zvláštní slovní druh (ve slovenštině). Jde většinou o konstrukce, které je nutno hodnotit v souvislosti s jednočlennými větami a v nichž jde o zvláštní druh příslovcí.

Výsledky jednání o morfologické stavbě slovanských jazyků, které je zachyceno ještě v několika drobnějších diskusních příspěvcích, bylo by možno shrnout zhruba do těchto základních bodů: (1) Při studiu morfologické stavby je nepřípustná metodologická izolovanost, zkoumání jednotlivých prostředků vytrženě z celého systému, jehož jsou nedílnou součástí. (2) Bádání o morfologii se nemůže omezit jen na zkoumání morfologických prostředků v užším slova smyslu. Naprosto neoddělitelnou jeho součástí je studium významů, studium mluvnických kategorií a jejich přesunů.

Na konferenci se pozornost soustředila především k nejobecnějším morfologickým kategoriím, k problematice slovních druhů. Dotkli se jí v různé míře všichni referenti a většina diskutujících. Komárkova klasifikace slovních druhů v referátě věnovaném speciálně tomuto tématu je založena promyšleně na jednotném hledisku, hledisku syntaktickém. Jeho pojetí však vyvolává dvě sporné otázky: [226](1) Je syntaktické kritérium univerzální, platí obecně, pro všechny jazyky světa? (2) Je vhodné pro slovanské jazyky? Domníváme se, že nikoli. Slovní druhy představují ovšem kategorii značně obecnou, takže by patrně nebylo nutné hledat pro jejich klasifikaci v každém jazyce zvláštní kritérium; zdá se, že by hodnotící hledisko bylo vždy společné jazykům jednoho typu. Slovanské jazyky jsou však typologicky smíšené, a proto je nasnadě, že se při stanovení slovních druhů v nich uplatní také hledisko „smíšené“. Protože jde o jazyky flektivní, se silně vyvinutou „morfologičností“, musí mít v takovém kombinovaném pohledu své místo — mimo jiné — i hledisko morfologické. To cítí i referent, ale aby zachoval metodologickou jednotnost a důslednost svého pojetí, formuluje na příkladu slovanských číslovek vztah slovního druhu k morfologii takto: „Vznik samostatného slovního druhu číslovek má tedy i formální důsledky ve vzniku zvláštních formálních typů flexe, v jednotlivých slovanských jazycích víceméně odlišných od flexe adjektivní nebo substantivní“ (s. 52). Podle této formulace se číslovky napřed staly slovním druhem, a potom teprve se měnily morfologicky. Ale měli bychom právo (ve flektivních slovanských jazycích!) mluvit o nich jako o samosfatném slovním druhu bez těchto morfologických změn? Formulovali bychom tento vztah právě naopak než referent: všechny příznaky, které uvádí, a také tyto speciální změny morfologické mají ten důsledek, že dnes můžeme o číslovkách v slovanských jazycích mluvit jako o samostatném slovním druhu.[1]

Třetí oddíl je věnován historickosrovnávacímu studiu skladby (syntaxe) slovanských jazyků.

V podnětném referátu B. Havránka Metodická problematika historickosrovnávacího studia syntaxe slovanských jazyků (s. 77 až 88) byly vysloveny tyto teze: Při studiu historické skladby se projevuje nebezpečí anachronistického přístupu ke zkoumaným jevům: na jedné straně se tu někdy promítá přítomný stav do minulosti, na druhé straně může vést snaha vyhnout se tomuto nebezpečí k nesprávné archaizaci jazykových prostředků. Jeden ze základních principů větné skladby záleží v tom, že většinou nenastává výměna (staršího) jevu A (za mladší) jev B. Fakt, že v současném jazyce „přežívají“ prastaré syntaktické útvary, nesmí však vést k závěru, [227]že všechny takové „primitivní“ typy jsou starobylé; je třeba počítat s tím, že se mohou obnovovat a vznikat vždy znovu a znovu. Charakteristickým rysem syntaktických prostředků byla jejich původní malá rozrůzněnost. Taková byla např. parataxe (souřadnost). Ale je nutné lišit souřadná souvětí (parataxi) v moderních (spisovných) jazycích, která mnohdy vyjadřují diferencovanými prostředky velmi složité vztahy, a parataxi primitivního typu, která záležela v prostém přiřaďování vět a z níž vyrostla i parataxe a hypotaxe moderní. Nezbytným předpokladem bádání je podrobná práce filologická: jemný výklad dokladů, práce s variantami a s překladem. Pramenem k odhalení staré slovanské syntaxe je staroslověnština, staročeština, staroruština a staropolština, i dnešní jazyky v jejich mluvené podobě. Historickosrovnávací skladba se nemůže omezit jen na hledání východiska, nýbrž musí usilovat také o hlubší postižení dalšího vývoje až do současnosti.

J. Bauer, Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím (s. 108—123). V syntaktické organizaci mezi dnešními psanými projevy spisovnými a mezi mluvenými projevy lidovými je veliký, přímo kvalitativní rozdíl. Spisovné projevy jsou výrazně rozčleněny na poměrně uzavřené syntaktické jednotky, věty a souvětí, které jsou vnitřně pevně organizované. V projevech lidových jde však většinou o myšlenkový proud nevýrazně členěný, bez ostřejších hranic mezi jednotlivými jednotkami a s poměrně volnou vnitřní organizací. V nejstarších památkách se stopy volné větné stavby mluvených projevů objevují v labilním rozlišování koncové a nekoncové pauzy, v častém užívání navazovacích slov apod. Stav starých památek ukazuje na to, že věta jednoduchá jako poměrně stmelená syntaktická jednotka byla v podstatě ustálena už v době předpísemné. V syntaktické stavbě měly však ještě mnohem významnější úlohu než dnes větné útvary citoslovečné a jmenné. Ve vývoji souvětí byla situace poněkud jiná. Zdá se, že to se utváří, diferencuje a ustaluje z největší části až v spisovném jazyce. Vývoj tu probíhal tak, že se jednotlivé souvětní typy „vnitřně sjednocovaly, některý spojovací prostředek se stal výrazem příslušného vztahu bez průvodních odstínů, a jiné prostředky, původně od něho a navzájem významově odlišné, staly se nejčastěji jeho stylistickými variantami nebo zanikly“ (s. 122).

Speciálním otázkám jsou ve sborníku věnovány studie J. Kurze Problematika zkoumání syntaxe staroslověnského jazyka a nástin rozboru významu částic i a apod. v konstrukcích participiálních vazeb s určitými slovesy (s. 89—107) a P. Trosta O baltoslovanských vztazích v oblasti syntaxe (s. 124—127). Po obecném výkladu dochází J. Kurz k závěru, že i, a, da v konstrukcích s participii nejsou [228]v staroslověnštině ještě slučovací spojky, nýbrž částice zachovávající citoslovečný, upozorňovací význam nebo aspoň jeho stopy. — P. Trost nesouhlasí s tradičním metodologickým principem, podle něhož jsou jazykové formy zásadně nemotivované a naproti tomu jazykové významy zásadně motivované. Soudí, že „při skutečné shodě svérázných syntaktických jevů v jazycích stejného původu je předem pravděpodobné, že tyto jevy nevznikly samostatně“ (s. 124).

Srovnáme-li jednání o morfologii s jednáním o syntaxi, vyvstane nápadný rozdíl. Referáty i diskuse o morfologii se týkaly jednak problémů teoreticky nejobecnějších, jednak — v konkrétních případech — řešení otázek velmi specializovaných. Naproti tomu syntaktická část konference se zaměřila v konkrétních otázkách k problémům zásadním a v teoretických oblastech spíše k formulacím principů rázu metodicky pracovního. V těchto rozdílech se zjevně zrcadlí i stav bádání v obou oborech. Obecný charakter referátů o morfologii je předzvěstí nástupu k zásadní práci syntetické. Pracovně metodická povaha jednání syntaktického pak ukazuje na to, že tu vstupujeme teprve do období přípravného.

Čtvrtý oddíl je věnován otázkám studia slovní zásoby.

Východiskem výkladu A. V. Isačenka Obecné zákonitosti a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků (s. 143—151) je teze polského jazykovědce Rozwadovského, že pojmenování v naprosté většině vznikají jako útvary formálně dvojčlenné. Protože však označují jednotný předmět myšlenky, mění se i pojmenování z dvojčlenného v jednočlenné, z odvozeného v neodvozené. Konkrétní vnější formy této postupné ztráty etymologické souvislosti každého slova jsou v různých jazycích různé. Srovnáním typů pojmenování v ruštině, češtině a slovenštině pak přichází k závěru, že „čeština (a slovenština) užívá nejhospodárnějších, nejkondenzovanějších prostředků pojmenování“ a že „české pojmenování je ve srovnání s ruským samostatnější, sémanticky víc zatíženo, významově plnější“ (s. 150). Rozdíly mezi slovanskými jazyky v typech pojmenování souvisí částečně i s cizími vlivy (francouzským, německým).

V příspěvku J. Běliče Ke zkoumání vlivů historického vývoje společnosti na slovní zásobu národního jazyka (s. 152—157) se ukazuje, že cizí vlivy na slovní zásobu národního jazyka se mohou projevit nejen jako přejímání slov, nýbrž i mnoha způsoby jinými. Např. česká dvojice místo a město souvisí zjevně s podobnou německou dvojicí Stätte a Stadt. Autor konfrontuje tato česká slova (a slova jim významově blízká, jako hrad, zámek) s jejich významovými ekvivalenty v ostatních slovanských jazycích. Na tomto příkladě ukazuje, [229]jak „rozdílné historické okolnosti vedly k diferenciaci slovní zásoby v jednotlivých slovanských jazycích, nebo naopak vzájemné vlivy ke vzniku nových shod mezi nimi“ (s. 155). Bez takového sémaziologického pohledu, který by spojoval významové posuny s historickospolečenskými podmínkami, byl by obraz o vývoji slovní zásoby chudý, neúplný.

Nad uplatněním historickosrovnávací metody při studiu a popisu vývoje slovní zásoby se ve stejnojmenném příspěvku (s. 158—164) zamýšlí J. Daňhelka; podle referenta nepůsobí takovým kompaktním dojmem jako při studiu mluvnické stavby. Je to vyvoláno značnou roztříštěností problematiky vztahů mezi jednotlivými slovy téhož původu a mezi jednotlivými pojmenováními téže věci. Jak se v podstatě jediný problém slovanského lexika rozpadá v různém slovanském prostředí v problémy dílčí, ukazuje na významovém vývoji slov církev a kostel u nás a v Polsku.

V. Blanár v příspěvku nazvaném Niektoré problémy slovanskej historickej lexikológie (s. 165—172) formuluje zásady lexikálního rozboru jedné památky, dokládá, že při srovnávání slovní zásoby v příbuzných jazycích se slova stejně znějící nekryjí většinou ani oblastí svého užívání ani místem v slovní zásobě, a osvětluje problematiku slovanských přejetí do jazyků geneticky nepříbuzných na vztazích slovansko-maďarských.

Stať J. Horeckého Pomenovania motivované účelom (s. 173 až 176) ukazuje, že v slovanských jazycích jsou 3 typy pojmenování motivovaných účelem: (1) slovesný (jednoslovný), např. slov. vysielač; (2) jmenný (víceslovný), např. slov. miešačka na beton; (3) přívlastkový s různými podtypy, např. slov. zapisujúca ihla. Tyto tři modely existují téměř ve všech slovanských jazycích, ale míra jejich využití není všude stejná. Např. v slovenštině (a češtině) je nejčastější typ psací stroj, kdežto v ruštině (a polštině) převládá typ pribor dlja zakalki.

Speciální charakter měl výklad V. Machka, Chetitské paralely ke slovanskému tvoření slov (s. 177—180). Chetitské paralely mají slovanské slovesné přípony -sk- (pískati), -s- (jásati) a -on- (žebronit), všechny s významem výrazného zmohutnění děje, a dále jmenná přípona -ant- (čístúcí, divoucí). Nejsou to ovšem důkazy bližší příbuznosti mezi slovanštinou a chetitštinou, nýbrž jen společné pozůstatky starých slovotvorných prostředků.

Sborník je uzavřen závěrečným projevem akad. Havránka (s. 197 až 199).

Hlavní obecná zásada, která se opakovala (v různé podobě) jako společná základní myšlenka naprosté většiny všech referátů i diskusních příspěvků, byl požadavek hlubokého systémového pohledu na [230]jazyky. Každý dílčí jev, který je předmětem zkoumání, je spjat mnoha nitkami s celou soustavou, jejíž je součástí. Jeho vývoj, jeho změny neprobíhají nikdy izolovaně, nýbrž spolu se změnami jiných prostředků. Je proto předním úkolem jazykovědy odhalovat právě tyto souvislosti a ukázat i dílčí změny jako součást přestavby celé jazykové struktury. Potřeba celostního chápání se vztahuje také na studium slovní zásoby, i když tu je po této stránce dosud nejméně jasno, a jak dovodily některé referáty (např. Běličův), nelze je vždy uplatňovat do všech důsledků.

Z jednání konference dále vyplynulo, že komplexnost pojetí jazykových jevů je nutná nejen v pohledu systémovém, nýbrž i časovém. Diachronické a synchronické bádání představuje sice metody speciální, ale ty nejsou zásadně protikladné, nevylučují se: výsledky jedné doplňují a podporují výsledky druhé.

Konference svým kritickým zaměřením odkrývá slabiny a nedostatky dosavadního stavu bádání o slovanských jazycích. Tím se však její význam nevyčerpává. Jejím kladným a konstruktivním přínosem bylo naznačení dalších pracovních perspektiv a otevření nových problémových oblastí jak po stránce metodologické, tak i po stránce materiálové. Sborník shrnující výsledky jejího jednání představuje významný dokument, který má značnou důležitost pro studium slovanských jazyků a v jejich rámci i češtiny.


[1] Poznámka redaktora: Mám za to, že recenzent není plně práv Komárkovu výkladu. Komárek vychází z předpokladu — podle mne nesporně správného —, že změny ve formální morfologii číslovek jsou důsledkem změny funkční. Tento logický vztah nelze dost dobře převrátit, jak navrhuje recenzent. Něco jiného ovšem je, že v historickém vývoji nelze tyto dvě stránky od sebe odtrhávat; však i Komárek říká: „V souvislosti se syntaktickou specifičností číslovek typu pět se vyvíjela i jejich forma“ (s. 51).

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 7-8, s. 223-230

Předchozí Rudolf Jadrníček: Sýrovina - sýřenina - sraženina

Následující Adolf Kamiš: Slovenské příspěvky k otázce vzájemného poměru mezi češtinou a slovenštinou