Sborník o vědeckém studiu soudobých jazyků

Lubomír Doležel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na konferenci o studiu soudobých jazyků, kterou uspořádala VIII. sekce Československé akademie věd 26. listopadu až 1. prosince 1956 v Praze, sešli se jazykovědci zabývající se studiem nejrůznějších jazyků (českého, slovenského i ostatních slovanských, orientálních, západních a klasických).[1] Materiály této konference jsou nám nyní k dispozici ve sborníku, na jehož redakci se podíleli prof. A. Dostál, a zejména M. Dokulil z Ústavu pro jazyk český ČSAV a O. Klíma [164]z Orientálního ústavu ČSAV.[2] Třebaže tento sborník dosvědčuje nerovnoměrnost podílu jednotlivých oblastí naší jazykovědy na rozpracování metod rozboru soudobých jazyků, překračuje jeho význam daleko hranice bohemistiky a musí být proto důkladně rozebrán z hlediska obecné jazykovědy. V naší recenzi se omezíme jen na ty články a příspěvky, které jsou svým obsahem blízké čtenářům Naší řeči.

Akad. Průšek, předseda VIII. sekce ČSAV, vyzdvihuje ve svém úvodním slově význam jazykovědy v našem kulturním životě. Vedle svého národně kulturního poslání — naše bohemistika je svědomitě plnila v minulosti a snaží se je neméně svědomitě plnit i v současnosti — má jazykověda ještě v jednom směru zvláštní postavení mezi společenskými vědami: je skutečnou dílnou nových vědeckých metod, ať již jsou to metody vypracovávané samou jazykovědou, nebo metody přejímané z jiných společenských, ba i přírodních věd. Při hodnocení těchto metod musíme stále pamatovat na ideologický základ jazykovědy a posuzovat všechny dílčí metody výzkumu z hlediska obecné vědecké metody, materialistické dialektiky. Nebylo by však správné ztotožňovat jednu z dílčích metod jazykovědného zkoumání s materialistickou dialektikou a prohlašovat ji aprioristicky za jedinou marxistickou metodu jazykovědy.

Sborník O vědeckém poznání soudobých jazyků si klade za úkol prověřit nosnost tzv. synchronní metody, tj. takové metody, která zkoumá jazyk jako systém vzájemně vázaných dílčích složek v určité době. Je přirozené, že se přitom na prvém místě vynořuje otázka vztahu mezi touto metodou a metodou diachronní (historickou). Možno říci, že naši jazykovědci z nejrůznějších oborů se shodují v tom, že synchronní metoda je nezbytná pro vědecké zkoumání jazyků, zejména jazyků soudobých; zároveň však jsou si vědomi toho, že teprve souhrn synchronních a historických poznatků dává celkové poznání jazyka.

Při synchronním zkoumání je třeba bedlivě dodržovat jednu základní zásadu: zásadu stejnorodosti a specifičnosti konkrétního jazykového systému; jeden jazykový systém nemůže být zkoumán prostřednictvím jiného jazykového systému, ať již je to systém cizího jazyka, anebo systém jazyka starší vývojové etapy. Příspěvky sborníku konkrétně ukazují, jak obraz jazykového systému může být zkreslen mechanickým historismem nebo přenášením kategorií jednoho jazyka do jazyka jiného (jsou-li např. orientální jazyky zkoumány pomocí kategorií latiny nebo angličtiny). Při respektování stejnorodosti a specifičnosti jazykového systému může ovšem historický pohled poznání systému soudobého jazyka obohatit a prohloubit. [165]Stejně tak je může obohatit i porovnávání s jinými jazyky, ať již geneticky příbuznými, nebo nepříbuznými. Tato porovnávací metoda v synchronním plánu (která má zcela jiný cíl než srovnávání jazyků geneticky příbuzných za účelem poznání jazykového vývoje) nebyla však v příspěvcích sborníku plně zhodnocena, třebaže přinesla již naší jazykovědě cenné výsledky.

Posuzovaný sborník se člení do několika oddílů, soustředěných kolem problematiky jazykového systému a jeho synchronního výzkumu. První oddíl obsahuje příspěvky věnované zásadám popisné vědecké mluvnice a otázkám jazykového systému. Vytyčují se zde základní úkoly synchronní jazykovědy, zkoumá se teoreticky pojem jazykového systému i vztah jazykového systému k mimojazykové skutečnosti a upozorňuje se na ty případy, kdy systém jednoho jazyka je nepřiměřeně zkoumán pomocí kategorií systému jiného. Druhý oddíl je věnován obecné problematice jazykového vývoje a významu historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků. V příspěvcích se upozorňuje jak na plodnost historického poznání pro pochopení vztahů synchronního systému, tak na nebezpečí mechanického historismu. Po těchto dvou obecných oddílech následují oddíly věnované dílčím problémům jazykového systému. V třetím tematickém okruhu se vymezují základní kategorie synchronního rozboru: slovo a věta, poměr slova a věty k logickým kategoriím pojmu a soudu, morfologické kategorie (zejména slovesné), slovní druhy a větné členy. Některé příspěvky tohoto oddílu však zřejmě překračují základní tematiku sborníku, neboť jsou zaměřeny povětšině historicky. Ve čtvrtém oddílu se probírá tvoření slov, a zvláště aktuální otázky systému slovní zásoby, jak je zpracovává lexikologie a lexikografie. Poslední oddíl je věnován obecným i některým dílčím problémům skladby (syntaxe) soudobých jazyků.

První oddíl uvádí stať K. Horálka Možnosti a úkoly popisné jazykovědy (s. 13—17). Zdůvodňuje se v ní nutnost synchronního zkoumání jazyků jak z důvodů teoretických, tak z potřeb praktických. Zjištění, jakému účelu jazykové prostředky slouží, může být v mnoha případech důležitější než poznání jejich vzniku a vývoje. Synchronní studium soudobých jazyků má pak proti historickému zkoumání tu nespornou výhodu, že může vycházet z přímého pozorování (v širokém smyslu) a tak postihnout jazykový materiál v plné šíři a bohatosti. Prof. Horálek upozorňuje na dva obory, které jsou úzce spjaty s přímým pozorováním: stylistiku a fonetiku. Tím sice není popřena možnost historické fonetiky i stylistiky, je však jisté, že historické poznatky tu budou vždy více méně kusé.

Velmi pronikavá studie E. Paulinyho (s. 18—28) je věnována rozboru základního pojmu synchronní jazykovědy, pojmu ja[166]zykového systému. V úvodu si autor klade otázku o vztahu jazyka k mimojazykové skutečnosti a k jejímu poznání člověkem. Jazyk je založen na filosofii praktického lidského rozumu, filosofii „naivního realismu“. Lidstvo si vytvořilo jazyk na samozřejmém předpokladu, že skutečnost existuje objektivně a že je poznatelná. Podstata jazyka je materialistická, a proto jediným přístupem, který může odhalit tuto podstatu, je materialistická metoda zkoumání. Tou ovšem nemůže být „naivní realismus“, nýbrž materialistická dialektika, která je nejen zobecněním lidské praxe, ale také zobecněním a usoustavněním vědeckého poznání skutečnosti. — Přecházeje pak k vlastnímu výkladu o jazykovém systému, rozlišuje v něm autor dva „plány“: zvukový a významový. V plánu významovém lze sice vydělit slovní zásobu a gramatickou stavbu, avšak tyto složky netvoří dva samostatné plány. Sepětí slovní zásoby s gramatikou dokládá Pauliny přesvědčivě tím, že spojování slov v syntagmata (větné dvojice) je podmíněno věcným významem spojených slov. Z hlediska spojitosti syntaktické a významové stránky slov přistupuje pak autor k řešení klíčové otázky jazykového systému, otázky slovních druhů. Po právu nesouhlasí s takovým chápáním slovního druhu, které tuto kategorii vymezuje jen jedním zřetelem (např. syntaktickým). Slovní druh je i podle našeho mínění kategorie komplexní, sémantickosyntaktická; v ní se nejzřetelněji projevuje dialektická souvislost všech jazykových plánů. — Za spornou považujeme tu část Paulinyho příspěvku, která se zabývá otázkou lexikálního systému; již na konferenci vyvolala několik nesouhlasných diskusních příspěvků. Skepse v otázce lexikálního systému je jistě oprávněna vzhledem k dnešnímu stavu lexikologického bádání, není však oprávněna z hlediska obecného pojetí jazyka. K poznání lexikálního systému ovšem nedojdeme, budeme-li k němu přistupovat s představou poměrně jednoduchého systému fonologického. Již kvantitativní rozdíl mezi počtem fonologických a lexikálních jednotek nás vede k přesvědčení, že v slovní zásobě jde spíše o systém systémů spjatých složitou sítí nestejnorodých vztahů.

Z příspěvků druhého tematického okruhu má pro základní tematiku sborníku největší důležitost článek akad. Fr. Trávníčka Význam historického studia pro vědecké poznání soudobých jazyků (s. 47—57) a článek J. Vachka Význam historického studia pro vědecký výklad současných jazyků (s. 58—63). Akad. Trávníček vychází ze zásady, že „je záhodno studium dnešní struktury dialekticky spínat se studiem historickým“ (s. 47). Nepřihlížení k historické perspektivě může vést k nesprávným závěrům. To je jistě správná obecná zásada. Při hodnocení konkrétních složek systému však musíme mít na paměti, že historický vývoj může vést k přehodnocení jazykových prostředků a jejich funkcí. Sám akad. Trávníček kdysi [167]prokázal toto přehodnocení svým rozborem genitivu záporového v dnešní češtině. Odhalil tehdy nebezpečí mechanického historismu, který měří dnešní systém aprioristicky systémem historicky přežívajícím. Z tohoto hlediska je třeba také přistupovat k aktuálním otázkám normy dnešní spisovné češtiny, jimiž se autor zabývá v druhé části svého příspěvku. Zdá se nám totiž, že vedle případů nesporných (neústrojná archaizace projevů nadměrným užíváním slov a tvarů jenž, prvý, jest) kritizuje autor i některé jevy, které jsou projevem zákonů vývoje současné češtiny (např. kladení příklonek po nekoncové pauze).[3]

J. Vachek se ve svém příspěvku zaměřuje právě na výklad těch prostředků, které se historickým vývojem přehodnocují a mění své místo v systému. Používá sice materiálu angličtiny, ale jeho obecné závěry platí plně také pro systém češtiny. V systému současného jazyka existují tradiční, přežívající složky, ale i ty se určitým způsobem začleňují do synchronního systému. Buď zůstávají systémovou anomálií, dokazujíce, že „jazykový systém … není a nemůže být zcela uzavřen“ (s. 60) (např. tvaroslovná supletivnost typu býti, jsem, budu), nebo se přehodnocují a uvádějí do souladu se zákonitostmi současného jazyka (v češtině např. typ jest souzen, který v starém jazyku měl význam výsledkový ‚jest odsouzen‘).

Z třetího tematického okruhu si všimneme stručně těch příspěvků, které usilují o vymezení základních pojmů synchronního rozboru. Z výkladu A. V. Isačenka o poměru slova a věty (s. 87 až 92) plyne, že slovo je mu prvkem jazykového systému, kdežto věta jevem promluvovým. Přitom slovo jako prvek slovní zásoby nemá gramatickou formu, a teprve užitím ve větném celku se stává „formou“. (Tento názor byl již v diskusi na konferenci z několika stran kritizován.) V oblasti věty mluví sice Isačenko o „syntaktických vzorech“ (které by tedy měly mít systémový charakter), ale zároveň popírá nejen existenci určitého inventáře vět, ale také (podle našeho názoru nespornou) existenci určitého repertoáru syntagmat (přesněji: syntaktických vztahů).

Jistým doplněním referátu Isačenkova je příspěvek M. Dokulila K povaze vztahu slova a pojmu, věty a myšlenky (s. 108 až 112), který konfrontuje základní kategorie jazykové s příslušnými kategoriemi mimojazykovými (logickými). Dokulil zpřesňuje tezi o sepětí slova s pojmem a věty s myšlenkou v tomto smyslu: „Slovo je jen obvyklým, dominantním vyjádřením pojmu a věta je obvyklým, dominantním vyjádřením myšlenky“ (s. 108). V další části pak Dokulil vysvětluje své pojetí slova a věty; usiluje přitom o rozlišení [168]slova a věty jako jednotek jazykového systému od lexikálních a větných útvarů v oblasti promluvy (pojmenování a výpověď).

Základní problematikou mluvnickou se zabýval referát B. Trnky Morfologické protiklady (s. 93—104). Trnka aplikuje na tvaroslovnou soustavu to pojetí protikladů, které bylo vypracováno ve fonologii. Celý příspěvek však, jak bylo i v diskusi vytýkáno, dokazuje, že izolace tvaroslovné soustavy a její čistě formální pojímání vede k výsledkům značně sporným. Autor nedefinuje přímo pojem morfologického protikladu. Uvádí jen, že jsou to protiklady, „jichž se v daném jazyce účastní morfologické báze, aniž přitom mění svůj vlastní význam“ (s. 95). Jako příklad morfologického protikladu bere protiklad singulár — plurál v dnešní angličtině; formálně je tento protiklad vyjádřen v tvarech plurálu. — Za nejspornější část studie pokládáme výklad o tzv. „neutralizaci“ morfologických protikladů. Bylo by možno prokázat, že sem Trnka svádí případy velmi rozmanité povahy (případy homonymie nebo homofonie tvarů, případy sémantického rozlišení apod.). Autor se sice snaží odlišit „neutralizaci“ od tvarové homonymity, ale ani z příkladů ani z obecného výkladu není jasné, kde je hranice mezi oběma jevy. — Čistě formální pojetí činí nepřijatelným také Trnkovo vymezení slovních druhů; slovní druh je podle Trnky určen tím, jakých morfologických protikladů se slovo účastní.

Čtvrtý tematický okruh sborníku, věnovaný slovní zásobě jazyka, je uvozen dvěma zásadními příspěvky z oboru tvoření slov, článkem I. Poldaufa Tvoření slov (s. 143—153) a článkem M. Dokulila K základním otázkám tvoření slov (s. 154—169); tyto teoretické stati jsou doplněny dílčím příspěvkem M. Helcla K tvoření slov skládáním (s. 170—173).

I. Poldauf usiluje o formulaci základních metodických principů synchronní nauky o tvoření slov, která je naukou o „utvářenosti slovní zásoby“; tato nauka zkoumá síly, která „v slovní zásobě drží pohromadě její dílčí úseky zvláště tím, že utvářením jich splňují jisté podmínky, které jsou pak zároveň reálnými potencemi pro další tvoření slov“ (s. 144). Slovotvorný rozbor je Poldaufovi rozborem tvarového (morfematického) skladu slova, a proto jeho základním pojmem je pojem »morfém«, tj. nejmenší nesamostatná významová jednotka (základ, přípona, předpona), z níž se skládají slova. Poldauf správně upozorňuje na to, že morfém není jen sled zvuků, ale že jeho součástí mohou být též různé obměny hlásek (dloužení samohlásky, měkčení souhlásky). Důležitým pojmem rozboru je „formule morfému“, tj. určení těch podmínek, spojení atd., v nichž může být morfému užito. Z výkladu není zcela jasné, zda tuto formuli Poldauf považuje za součást morfému, anebo ne. Podle definice je [169]morfém „určitý souvislý zvukový útvar a spojené s ním podmínky, v tom i formální“ (s. 150), ale ve výkladu samém — a to je podle našeho názoru správné — Poldauf formuli za součást morfému nepojímá.

Také M. Dokulil přispívá svým článkem k vybudování nauky o „utvářenosti“ slov. Ukazuje na rozdíl mezi tvořením slov v plánu vznikovém (zde se ptáme: „jak se nová slova v minulosti tvořila, popřípadě jak se dnes nová slova tvoří“) a tvořením slov funkčně strukturním (tu se ptáme: „jak se slova na základě své slovotvorné formy začleňují do slovní zásoby jazyka v daném období, jakými vztahy jsou tato slova spjata s ostatní slovní zásobou jazyka“ — s. 155). Funkčně strukturnímu tvoření slov Dokulil klade za úkol odhalení „živé slovotvorné formy (motivace) slova“. Takový rozbor odhaluje formálně významové vztahy mezi slovy motivujícími (např. učiti) a motivovanými (např. učitel).

Oba příspěvky, Poldaufův i Dokulilův, třebas se v dílčích názorech rozcházejí, jsou závažným přínosem k řešení teoretických otázek slovotvorného rozboru, který až dosud je polem téměř neoraným. Stejně se to má i s naukou o slovní zásobě vůbec, která, jak je známo, teprve čeká na své důkladné a soustavné zpracování. V příspěvku J. Filipce Lexikálně sémantická výstavba hesla — ústřední otázka lexikografické práce[4] (s. 177—190), který je zarámován úvodem a závěrem akad. Havránka, požaduje se jako předpoklad pro pokrok lexikologie zpracování slovní zásoby metodou vědecké lexikografie. Akad. Havránek zdůrazňuje, že jen lexikografie může pomoci lexikologii z jejího přešlapování na místě. K tomu je ovšem třeba, aby lexikografie vypracovala zásady vědeckého slovníku jazyka (zejména jazyka spisovného). Je dobře známo, že česká lexikografie má v tomto směru dobré jméno u nás i za hranicemi. (Vzpomeňme jen živého ohlasu, který měl náš Lexikografický sborník v Sovětském svazu.) V tomto směru pokračuje i příspěvek J. Filipce, který zasazuje problém lexikálně sémantické výstavby slovníkového hesla do širokých souvislostí teoretických. Vychází přitom ze správného předpokladu, že slova existují jednak v konkrétních aktuálních užitích (v promluvách), jednak, jako lexikální abstrakce, v systému jazyka. Slovo v promluvě je východiskem lexikografické práce, jejím cílem je poznání slova v jeho systémových prvcích a vztazích.

Z dalších lexikologických příspěvků chceme upozornit na článek J. Zimy K problému expresivity slova (s. 201—206). Expresivita je jednou z nejdůležitějších, ale zároveň nejméně jasných složek slovního významu. Se sympatiemi proto přijímáme autorovu snahu [170]o zpřesnění pojmu expresivity. Považujeme za správné nadřadit expresivitu emocionálnosti, sotva však bude vhodné přiřazovat sem také ty lexikální jevy, které vyjadřují „úsilí volní“. Tyto prostředky obvykle odlišujeme jako samostatnou oblast prostředků výzvových (apelových). — Není také dost přesvědčivé rozlišení expresivity inherentní (dané samou podobou slova) od expresivity adherentní (podmíněné kontextem). Soudíme, že na prvém místě je třeba rozlišit systémové (jazykové) složky expresivity od expresivity promluvy, která je dána aktuálním užitím slova a jeho sepětím s kontextem.

Živou pozornost vyvolá jistě pátý tematický okruh sborníku, věnovaný otázkám skladby. Již počet zásadních i dílčích příspěvků svědčí o zájmu, který zejména mladší lingvisté věnují syntaxi soudobých jazyků. Z obecných příspěvků mají pro bohemisty největší závažnost dva: článek Fr. Kopečného Základní pojmy souvztažnosti syntaktické (s. 213—224) a stať M. Dokulila a Fr. Daneše K tzv. významové a mluvnické stavbě věty (s. 231 až 246).

Kopečný rozlišuje podle „kvality“ tři syntaktické vztahy: koordinaci, determinaci a predikaci. Tyto vztahy mají dvojí způsob formálního vyjádření, hypotaxi a parataxi. „Vztahy determinační a predikační se vyjadřují nejčastěji hypotakticky, podřízeností, koordinační paratakticky“ (s. 214). Jsou však také případy neshody: větná parataxe zahrnuje často i vztahy determinační, mnohem řidčeji se koordinace vyjadřuje hypotakticky (nepravé věty vedlejší). Podrobněji se pak Kopečný zabývá zejména vztahem determinace a vyslovuje svůj názor k některým sporným otázkám, o nichž se v poslední době diskutovalo (město Praha, krejčí Novák, pět jablek).

Ostří článku M. Dokulila a Fr. Daneše je zaměřeno proti těm syntaktickým pracím, které směšují různé roviny ve výstavbě věty anebo zakládají syntaktické pojmy a kategorie jednostranně na výstavbě obsahové. To je jistě zaměření správné. Ke komplexnímu pohledu na jevy větné stavby však bude možno dojít nejen rozlišením formální a významové výstavby věty, ale také zdůrazněním jejich dialektické jednoty. Dialektická jednota formy a významu určuje podstatu všech složek jazyka, tedy také jevů syntaktických. — V úvodu studie autoři formulují své metodické východisko; je jím rozlišení obsahu, formy a významu. Obsah (myšlenkový) nenáleží k systému jazyka; do systému jazyka patří tedy forma a význam. Vzájemná spojitost všech tří rovin je dána tím, že význam je „obsah v zrcadlení formy“ (s. 232). V konkrétním výkladu však autoři v podstatě redukují mluvnickou stavbu věty na stavbu formální; kategorie mluvnického významu v oblasti větné stavby ponechávají stranou nebo je považují za kategorie obsahové (mimojazykové). — Ve snaze [171]o zpřesnění větného rozboru usilují autoři také o přehodnocení tradičního pojmu věty. Je účelné a užitečné rozlišit dvojí koncepci věty: „1. větu jako nejmenší situačně zakotvený projev a 2. větu jako typizovanou, obvyklou gramatickou formu takového projevu“ (s. 235). Pro první koncepci věty autoři používají Mathesiova termínu „výpověď“. Toto správné rozlišování systémových a nesystémových prostředků a jevů syntaktických bude ovšem třeba detailně rozpracovat. — Autoři sami zdůrazňují, že jejich příspěvek má ráz vysloveně diskusní. Proto je pochopitelné, že k jejich názorům jsou a budou vznášeny různé výhrady. Jisté je, že základní zaměření příspěvku, rozlišení různých rovin ve výstavbě věty, je správné. Jiná otázka však je, zda autoři dostatečně respektují vzájemné sepětí těchto rovin, které sami nazývají „principem příbuznosti“ (afinity). Tento princip stanoví, že určitému jevu výstavby obsahové v zásadě (a ne mechanicky) odpovídá jev výstavby významové a tomu zase určitý prostředek výstavby formální. Důsledné respektování tohoto principu, který je dán „společným východiskem“ všech syntaktických jevů a vztahů, nás chrání jak od mechanického ztotožnění, tak od izolování jednotlivých rovin větné výstavby.

Z dílčích příspěvků k syntaktické problematice si stručně povšimneme článku M. Jelínka Skladebná synonymika (s. 253—256), Vl. Hraběte O polovětné vazbě a vedlejší predikaci (s. 259 až 263) a J. Bauera Parataxe a hypotaxe při studiu souvětí (s. 270 až 278).

M. Jelínek se podnětně zamýšlí nad pojmem syntaktické synonymity, který v naší jazykovědě ještě nezdomácněl tak jako pojem lexikální synonymity. Není pochyb o tom, že synonymita a jí umožněná výběrovost jazykových prostředků je také v syntaxi velmi bohatá. Skladebnými synonymy rozumí Jelínek „dvojice nebo řady skladebných prostředků, které je možno pro jejich stejnou nebo přibližně stejnou syntaktickou funkci za jistých podmínek zaměňovat“ (s. 253). Synonymní prostředky syntaktické mohou být buď stejného řádu (např. dvě větné konstrukce), nebo nestejného řádu (hlavně: věta — větný člen, souvětí — skupina samostatných vět). Možnosti stylistického výběru syntaktických synonym pak Jelínek demonstruje na konkrétním materiálu z obrozenské češtiny.

Vl. Hrabě načrtává složitou a dosud nevyjasněnou problematiku polovětných vazeb v češtině a v ruštině. Za hlavní kritérium polovětné vazby považuje predikační kategorie, tj. čas, modalitu a vyjádření vztahu k osobě. Tyto kategorie shledává u jmenného přístavku, volného doplňku, přechodníkových a infinitivních vazeb. Nedostatkem příspěvku je, jak již vytkla diskuse na konferenci, že nepřihlíží k stylistické stránce polovětných vazeb. Soudíme také, že nelze zcela zto[172]tožnit polovětné vazby neurčitých tvarů slovesných s ostatními případy (přístavek, volný doplněk).

Úvahy J. Bauera o vztahu parataxe v synchronním, diachronním i porovnávacím plánu jsou velmi podnětné. Soudíme však, že autorovo odmítavé stanovisko k rozlišování formální roviny parataxe a hypotaxe od významových vztahů koordinace a determinace nevede k zpřesnění větného rozboru. K podepření svého stanoviska se autor soustřeďuje především na vysvětlení případů rozchodu mezi formální a významovou výstavbou věty (u souvětí asyndetických a souvětí formálně podřadných, ale významově koordinovaných). I když můžeme souhlasit s jeho výkladem některých jevů (věty se spojkami neboť, kdežto apod.), sotva bude možno popřít sám fakt rozchodu formální a významové výstavby věty. Tím spíše, že nejdůležitější případy (souvětí formálně souřadná, ale významově determinovaná) ponechává Bauer ve své úvaze stranou.

Sborník O vědeckém poznání soudobých jazyků je zakončen závěrem akad. B. Havránka, který zhodnotil přínos konference pro naši marxistickou jazykovědu. Byla prokázána vědecká oprávněnost synchronního studia jazyků. „Jazyk je soustava, je tedy jasné, že skloubenost, vzájemná vázanost jevů jazykových je nezbytným předmětem studia“ (s. 282). Je ovšem třeba spojovat studium systému jazyka se studiem jeho vývoje. V poznámkách na okraj probírané problematiky akad. Havránek zdůrazňuje zejména souvztažnost jazykových plánů; všechny pokusy o lingvistický rozbor izolující ten anebo onen jazykový plán musí nutně vést k výsledkům velmi problematickým. V závěru akad. Havránek žádá jako princip marxistické jazykovědy jednak spolupráci různých lingvistických oborů, jednak sepětí jazykovědy s praxí. „Naše zařazení do tábora socialismu a do tábora míru, který bojuje o kladné vztahy mezi národy, dává lingvistům celou řadu důležitých i pracovních podnětů k tomu, aby na prospěch nových vztahů člověka k člověku a národa k národu dovedli prohlubovat vlastní vzájemné poznání“ (s. 289).

---

[1] Zprávu o konferenci viz v Naší řeči 40, 1957, s. 49—51, a v Slově a slovesnosti 18, 1957, s. 111—116.

[2] O vědeckém poznání soudobých jazyků, Nakladatelství ČSAV, Praha 1958, 299 stran.

[3] Postavením příklonek se akad. Trávníček znovu zabývá ve dvou obsáhlých článcích uveřejněných v předchozím a v tomto čísle Naší řeči.

[4] Referát je ve sborníku otištěn jen ve výtahu. Plné znění viz v časopise Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 129—150.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 5-6, s. 163-172

Předchozí František Cuřín, Jan Sedláček: Dva československé sborníky pro slavistický sjezd v Moskvě

Následující František Daneš: Studie ze slovanské jazykovědy