Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce
Miloš Dokulil
[Články]
-
(Činitelská jména tvořená příponami se základním -c-, -č)
Mezi názvy osob tvoří výraznou a velmi bohatou významovou skupinu podstatná jména ze slovesných základů, která pojmenovávají osobu podle její činnosti: pro člověka, který učí, jehož povoláním je učit, máme pojmenování učitel; ten, kdo radí, je rádce; ten, kdo loví, lovec a pod. Takovým jménům říkáme jména činitelská (odborným názvem latinským nomina agentis).
Činitelská jména náleží tedy k oněm pojmenováním, která označují věc tím, že vytýkají nějaký význačný její rys, že ji v jisté míře popisují (mluvíme proto někdy o pojmenováních popisných). Tímto rysem je u jmen činitelských činnost, kterou osoba nahodile nebo obvykle koná, řidčeji ještě i předmět touto její činností zasahovaný nebo vznikající. V prvním případě se vytvářejí činitelská jména ze základů (kmenů) slovesných odvozováním, t. j. připojováním určitých přípon (uči-tel, rád-ce, lov-ec), v druhém případě se cinitelská jména tvoří ze základů (kmenů) slovesa a podstatného jména skládáním, t. j. spojováním základů (kmenů), a zároveň odvozováním (dřevo-rub-ec, zákono-dár-ce, kovo-děl-ník).
Od jmen činitelských, která jsou tvořena vždy ze slovesného základu, je třeba odlišovat t. zv. jména konatelská (nomina actoris), tvořená od jmen věcí a označující osobu, která je k takové věci v nějakém činném vztahu, na př. ji vyrábí (cihlář : cihla), zpracovává (knihař : kniha), prodává (papírník : papír), pěstuje (holubář : holub), sbírá (houbař : houba), zkoumá (hvězdář : hvězda) a pod.
Obojí jména, činitelská i konatelská, označují velmi často příslušníky povolání.
S druhé strany souvisí významová kategorie jmen činitelských s kategorií názvů prostředků, nástrojů činnosti (nomina instrumenti), jako na př. rysovadlo, vyssavač, přikrývka, odvozených rovněž ze slovesných základů a zhusta i týmiž odvozovacími příponami jako jména činitelská (srov. vyssava-č, nosi-č, drapá-k); jejich základní význam je účelový (vyssavač [60]slouží k vyssávání, nosič k nošení, drapák k drápání). Se jmény činitelskými je spojuje představa o konání činnosti někým nebo něčím, která dovoluje, abychom chápali obě kategorie jako zvláštní případy širší, obecnější významové kategorie nositelů činnosti. Mezi jmény činitelskými a názvy prostředků a nástrojů činnosti nelze vést přesnou hranici; mezi slovotvornými typy jednoznačně činitelskými (na př. jmény na -tel nebo na -ce) a jednoznačně prostředkovými (na př. jmény na -dlo nebo na -(i)vo) je široký pás typů po stránce významové dvojznačných (na př. jména na -č nebo na -k, srov. nosič kdo něco nese, kdo se zabývá nošením, ale také věc nebo předmět, který něco nese, který slouží k nošení něčeho; piják člověk, který rád pije, i papír, který slouží k vypíjení inkoustu).
Stejně tak je rozplývavá hranice mezi jmény činitelskými a jmény prostředků a nástrojů na jedné straně a názvy nositelů vlastnosti na druhé straně. Neboť mezi pojmem činnosti nebo stavu a pojmem vlastnosti, jakožto znakem, který je základem pojmenování, není ostrý protiklad: stálou, obvyklou činnost jsme nakloněni chápat jako vlastnost (srov. na př. pomlouvač = člověk, který rád pomlouvá, pomlouvavý člověk), naopak vlastnost, která je výsledkem děje, si podržuje v jisté míře odstín dějový (srov. ospalec = člověk ospalý, člověk, který rád spí).
Odvozovací přípony, jimiž se odvozují jména činitelská a vůbec jména nositelů děje, jsou téměř všechny v té nebo oné míře živé, i když některé nejsou již dnes schopné vytvářet nová jména toho druhu (na př. přípona -ec). Jsou proto tyto útvary po stránce slovotvorné zpravidla zcela průzračné, t. j. uchovávají si živou významovou i tvarovou souvislost se slovesem, po příp. s dějovým jménem, které je jejich základem, a zřetelně se člení na dvě části: tu část základního slova, která se stává vlastním základem slova odvozeného, neboli kmen, a tu část slova, která tento základ obměňuje, formuje v nové slovo a jíž se ve vědecké mluvnici říká zpravidla formant. Kmen se může rovnat pouhému kořeni (soud-ce), často však bývá rozšířen jednou nebo několika kmenotvornými příponami, po příp. též předponami [nos-i-(č), s-pis-ova-(tel)]. Formant se skládá ze slovotvorné neboli odvozovací přípony a z koncovky (pádové), jež ovšem může být často i nulová [(obrán)-c-e, (spisova)-tel]. (O nulové koncovce mluvíme tehdy, jestliže určitý tvar slova je proti ostatním tvarům téhož slova charakterisován nedostatkem koncovky; srov. na př. 1. pád jedn. č. učitel-0 proti 2. a 4. p. j. č. učitel-e, 3. a 6. p. j. č. učitel-i, 7. p. j. č. učitel-em, 1. p. mn. č. učitel-é atd.). Nezáleží-li nám na odlišení koncovky od přípony, užíváme často názvu přípona pro celý formant a mluvíme pak o tom, že na př. slovo obránce je utvořeno z kmene obrán- příponou -ce. V tom smyslu budeme běžně užívat výrazu přípona ve svých výkladech i my; tam, [61]kde nám půjde o to, odlišit od této přípony v širším slova smyslu příponu ve smyslu užším, vlastním, užijeme pro ni výrazu vlastní přípona.
Mezi příponami činitelských jmen nejvýznačnější úloha náleží v současné češtině odvozovací příponě -tel (a její variantě -itel), jíž se tvoří činitelská jména od sloves tak běžně a samozřejmě, že si taková tvoření zpravidla ani vůbec neuvědomujeme jako nová slova. Činitelská jména na -tel, -itel můžeme zásadně utvořit ke každému slovesu s kmenem zakončeným samohláskou, vyjímaje kmeny zakončené kmenotvornou příponou -nou- (vzory tisk-nouti, mi-nouti), a taková slovesa tvoří obrovskou většinu všech českých sloves vůbec: jsou to — s výjimkou velmi omezeně produktivního vzoru tisknouti — vlastně všechny produktivní typy slovesné (na př. k nositi nositel, k pořádati pořadatel, k plánovati plánovatel, k držeti držitel). Přechod od pouhé možnosti k její realisaci je tu neobyčejně snadný; proto k vytvoření nového slova na -tel (-itel) není ani potřebí zvláštního pojmenovacího aktu: stáváme se jazykovými tvůrci zcela bezděčně. (Když na př. vzniklo nedávno slovo zlepšovatel, sotva koho z nás napadlo, že jde o slovo nově utvořené — tak přirozené je to označení pro pracovníka, který usiluje o zlepšování výrobních metod a postupů!)
Přes svou neobyčejnou tvořivost není však přípona -tel zdaleka jediná přípona, jíž se dnes jména činitelská tvoří. Soutěží s ní, i když v omezeném rozsahu, odvozovací přípony -č (lamač), -ce (vůdce), -k (divák) s variantou -ák (kuřák) a -ník (bojovník), dále pak -a (nápověda) a -l (břídil) — a v nepatrné míře se uplatňuje v této úloze i řada přípon již neproduktivních, jako -ec (lovec), -ek (pohůnek), -ka (mluvka), -oun (tahoun), -an (trhan) a některé jiné. Vzájemné vztahy těchto přípon a jejich souhra při tvoření činitelských jmen jsou velmi složité a odhalit, proč se tvoří od určitého slovesa činitelské jméno právě příponou tou a ne jinou, není vždy snadné. Je to proto, že jednotlivé přípony vznikaly v různých vývojových etapách jazyka, že měly, po případě mají různá období své životnosti a že se jejich funkce a oblast upotřebení v historickém vývoji jazyka různě obměňovaly, takže dnes máme leckdy vedle sebe celé vějíře přípon souznačných, které jsou složitým způsobem využity u jednotlivých slov a významových nebo morfologických skupin slov a často i druhotně významově nebo stylisticky odstíněny.
Všimneme si v této stati, která chce být příspěvkem k hlubšímu poznání zákonitostí dosud málo prozkoumané oblasti tvoření slov, podrobněji čtyř přípon, které jsou spjaty společnou základní funkcí odvozovat jména činitelská i společným hláskovým východiskem [62](jde veskrze o palatalisované útvary vzniklé z původní přípony -k-) a které se ve vývoji jazyka i v dnešním povědomí rozmanitým způsobem překrývají, prostupují a doplňují: je to tvoření činitelských jmen odvozovacími příponami -ec, -ce, -č a -čí. I když vlastním naším úkolem bude postihnout ony více méně složité vztahy, jimiž jsou útvary těmito příponami tvořené k sobě poutány v současném kolektivním jazykovém povědomí, přece nechceme nechat zcela stranou ani problematiku historického vývoje těchto typů; neboť teprve tehdy, jestliže poznání zákonitostí určujících jazykový styk, fungování jazyka, prohloubíme i poznáním vzniku těchto zákonitostí, jejich příčinným vysvětlením, můžeme dosáhnout plného pochopení jevů jazyka.
Pokusíme se proto v první části naší stati naznačit historickou perspektivu našich slovotvorných typů, osvětlit ty vývojové procesy, jejichž výsledkem je dnešní jazykový stav český, abychom pak v druhé části[1] mohli podat rozbor tohoto dnešního stavu, vyšetřit, jakými významovými i formálními vztahy jsou k sobě poutány tyto slovotvorné typy v současném jazykovém povědomí a která hlediska rozhodují při vytváření nových pojmenování v této významové sféře. I když jsme se musili omezit jen na malý výsek této oblasti, nazývané ne zcela přesně tvořením slov, domníváme se, že i toto velmi kusé poznání může nám dát základní představu o povaze oněch zákonitostí, které se projevují v této zajímavé pomezní oblasti mluvnice a slovníku.[2]
I
Tvoření činitelských jmen příponami -ec, -ce, -č a -čí[3] je velmi starobylé a sahá svými kořeny hluboko do doby předhistorické. V zásadě se ony zákonitosti, jimiž se řídí tvoření činitelských jmen těmito příponami v historické době vývoje češtiny, vypracovaly a ustálily již dávno před tím, než se z kompaktního celku kmenových nářečí slovanských vydělil český jazyk.
Příponu *-ьcь, jež představuje praslovanskou a pračeskou podobu dnešní přípony -ec, zdědila praslovanština ještě z období, kdy tvořila těsnější jednotu s větví baltskou, tedy z období balto[63]slovanského, jak nám dosvědčují slovansko-baltské rovnice, jako praslovanské *(rekonstruované) šьv-ьcь (naše dnešní švec) na jedné straně a staropruské šuv-ikis, litevské siuv-ikas na straně druhé. Je tedy, jak nám ukazuje srovnání s jazyky baltskými, praslovanská přípona *-ьcь zákonitou dědičkou původní přípony *-k- v určitých hláskových podmínkách (pův. *-iko-).
Naproti tomu přípona *-ьca, jak zněla hlásková podoba dnešní české přípony -ce, vznikla až na půdě samostatné slovanštiny. Vznikla patrně zkřížením známé nám již přípony *-ьcь s prastarou příponou *-a (*-ja), přejatou z abstraktních názvů činnosti a vystupující také v osobních jménech činitelských; tak na př. staré činitelské jméno *vod-ьca (naše dnešní vůdce) vzniklo pravděpodobně zkřížením podoby *vod-ьcь a podoby *-vod-a, kterou máme v složeninách jako vojevoda.[4] Velmi produktivním prostředkem tvoření jmen činitelských stala se tato přípona zejména v jazycích západoslovanských.
Složitější je poměr u jiné dvojice činitelských přípon, -č a -čí: Přípona *-čь byla jinou, starší palatální obměnou původní praslovanské přípony *-k-, a to před následujícím neslabičným i (*-kio-); je to přípona v slovanských jazycích obecně rozšířená, srov. stsl. (= staroslověnské) kovačь, bulh. kovač, srbocharv. kovač, rus. kováč, slov. a čes. nářeční kováč (v spisovné češtině je tvoření odchylné kovář); čes. hráč, pol. gracz, srbocharv. igrač a pod.
Do období praslovanského spadá svým vznikem i další a poslední odvozovací přípona, jejíž osudy chceme ve své práci sledovat, a to *-ьčьji a její varianta *-ьčьja. Přípona *-ьčьji je, jak patrno, složená; vznikla snad[5] druhotným rozkladem z útvarů s některou příponou k-ovou (*-ьcь, *-ikъ, *-ъkъ), k níž byla připojena ještě další přípona *-ьji (touto příponou se tvořila v praslovanštině mimo jiné i jména osob ze základů slovesných, srov. psl. *sǫd-ьji, stsl. sǫdiji, stažením sǫdi, ‚soudce‘, stč. sudí); na př. strus. (vlastně církevněslovanské v ruské redakci) lovьčiji, rus. lovčij vedle lovьcь, rus. lovec, od něhož bylo odvozeno, dále bulh. lovčij, čes. lovčí, pol. łowczy; podobně rus. gončij, kravčij, pevčij, pol. krajczy, čes. krejčí aj.
[64]Tyto přípony nebyly již v psl. jedinými prostředky tvoření jmen činitelských; byly tu i prostředky jiné, z větší části zděděné, z menší vzniklé teprve na půdě slovanské. K prvním náleží na př. psl. *-tel-i̯o- (v sg.) a *-tel- (v pl.), jehož pokračováním je nejživější česká přípona -tel, dále *-tajь (na př. v stč. rataj ‚oráč, čeledín‘ z *or-tajь, srov. lit. artojis), *-unъ (rus. begún, pol. biegun, čes. běhoun) a j.; k druhým patří *-ar’ь z latiny prostřednictvím germánským (čes. pekař, pol. piekarz, srbocharv. pekar, rus. pekar’), *-ьji (stsl. sǫdьji // sǫdiji, čes. sudí).
Na druhé straně nebyly přípony *-ьcь, *-ьca již v praslovanštině pouze příponami jmen činitelských, nýbrž vystupovaly i v úlohách jiných. Příponou *-ьcь tvořily se již v psl. názvy nositelů vlastnosti (na př. *starьcь; stsl. starьcь, srb. starac, rus. starec, čes. stařec, pol. starzec atd.). Tuto dvojí významovou oblast nelze vždy přesně rozlišit. Spíše odpovídá jazykovým faktům — aspoň v období praslovanském — mluvit o tvoření příponou *-ьcь v platnosti názvů osob; podle toho, který znak se vzal za základ pojmenování, zda činnost nebo stav, či některá vlastnost osoby, tvořila se pak tato jména buď ze základu slovesného, nebo ze základu adjektivního; v prvním případě vznikala jména činitelská, v druhém názvy nositelů vlastnosti.
Situace přípon *-čь a *-ьčьji je o to jednodušší, že se těmito příponami tvořily od počátku výhradně názvy osob.
V pozdní praslovanštině pozorujeme, že se oblasti užívání jednotlivých přípon začínají prostupovat; projevuje se to v tom, že některá jména přecházejí z jedné kategorie do druhé a že se množí případy slovotvorných dvojic i trojic z téhož základu (srov. stsl. sěčьca // sěčьcь ‚řezník‘, jadьca // jadьcь ‚jedlík‘; stč. lovec // lovcě, chodec // chodcě, -mluvec // mluvcě).
Co se týká přípon *-ьcь a *-ьca, musíme tedy již pro praslovanštinu předpokládat dublety ve většině případů.
Zároveň však již v praslovanských nářečích pozorujeme jisté tendence k určitějšímu, pevnějšímu rozložení jednotlivých přípon.
Ve využití dvojice *-ьcь a *-ьca šel pak vývoj dvojím směrem. V té oblasti slovanských nářečí, z nichž se později vyvinuly jazyky východoslovanské a jihoslovanské, nabývala postupně převahy přípona *-ьcь, kdežto oblast přípony *-ьca se neustále omezovala.
Jiným směrem se přetvářel systém využití přípon vzniklých z *-ьcь a *-ьca v slovanských jazycích západních. Obě přípony zachovaly tu svou produktivnost, při čemž však došlo opět k více méně jasnému rozhraničení jejich starých významových funkcí a spolu s tím k rozhraničení jejich slovotvorných základen[6]. Přípona *-ьcь se udržela jen ve spojení s kmeny jmen přídavných a její pů[65]vodní významová oblast byla omezena funkcí nositele vlastnosti. V oblasti jmen činitelských nabyla rozhodné převahy přípona *-ьca a jen této přípony bylo lze v dalším vývoji západních jazyků slovanských normálně užít pro tvoření činitelských jmen nových. K ilustraci tohoto dvojího vývoje uveďme si aspoň dva příklady: psl. dubleta *sǫdьcь // *sǫdьca má v jednotlivých slovanských jazycích tyto střídnice: stsl. sǫdьcь, srb. súdac, bulh. sъdec, slovin. sodec, ukraj. sudeć vycházejí z psl. a obecně východoslovanského a jihoslovanského *sǫdьcь, kdežto čes. soudce, slov. sudca, staropol. a nář. pol. sądca z psl. a obecně západoslovanského *sǫdьca; podobně stsl. vodьcь, slovin. vodec, rus. (polko)-vodec jsou střídnicemi za psl. a obecně východoslovanské a jihoslovanské *vodьcь, kdežto čes. vůdce, slov. vodca, pol. do-wódca, kaš. vodca ukazují k západoslovanské variantě *vodьca.
Uvedená tendence k jasnému funkčnímu rozlišení obou přípon projevuje se pak i v odpovídajících souběžných procesech v jednotlivých západních jazycích slovanských:[7]
Tak se na př. v češtině v 16. stol. vyvinula vedle starého útvaru tvořec, přesně odpovídajícího psl. *tvoьcь, nová podoba tvůrce, která časem definitivně zvítězila nad podobou starou a jíž se v nové češtině používá výhradně. Téměř v téže době pozorujeme obdobný zjev v staré polštině: stará podoba tworzec zaniká a na její místo nastupuje nová podoba twórca. Obdobný proces, t. j. nahrazování přípony *-ьcь příponou *-ьca, pozorujeme i u případů dalších (viz zde s. 68).[8]
Důsledně byla tato tendence uplatněna v polštině, kde nesystémový starý typ činitelských jmen na -ec (*-ьcь) byl nahrazen typem systémovým na -ca (*-ьca) ve všech případech, v nichž struktura slova byla zcela živá.
Jen tam, kde významová struktura takových pojmenování byla již zastřena, kde význam slova jako celku neodpovídal již významu složek, mohlo se uchovat staré *-ьcь; tak tomu je na př. v pol. kupiec, které — v těsné shodě s českým kupec — neoznačuje již jen toho, kdo kupuje, ale především toho, kdo prodává, vůbec obchoduje. (Naproti tomu podlehla systémové změně podoba kupiec [66]ve složenině źonokupca ‚ten, kdo si koupil ženu‘ — kde významová struktura je živá.)[9]
V češtině byl vývoj složitější. I tu se ovšem projevuje zřetelná tendence k funkčnímu rozhraničení obou přípon. Přípona -ec projevuje skutečnou tvořivost jen v oblasti názvů nositelů vlastnosti, kdežto v platnosti jmen činitelských se u nových tvoření uplatňuje stále pronikavěji přípona -ce. Avšak ještě v druhé polovici 14. stol. „staročeský básník v legendě o sv. Kateřině mohl zcela dobře utvořit od mučiti jméno mučec (míní tím ‚kata‘), od (po)nuknouti jméno nučec (= kdo vybízí, ponouká)“. Ale „již v nejstarších textech staročeských vidíme, že přípona -ec jazyku nevyhovovala“.[10] Tak jako v polštině dochází i tu v důsledku tlaku systému k nahrazování zastarávající odvozovací přípony -ec životnou příponou -ce: vedle vzpomenutého již tvořec — tvórcě uveďme ještě aspoň svatokrádce za starší svato-krádec, čarodějcě za čarodějec, lovce za lovec.[11] Avšak důslednému uplatnění této zákonitosti i u všech slov starých — ve smyslu vývoje polského — zabránila v češtině vývojová zákonitost jiného řádu. Reorganisace českého deklinačního systému na základě principu rodového vedla mimo jiné i k postupné likvidaci mužských kmenů na -ě (stč. vzor panošě): tento vzor se ve vývoji češtiny postupně přiklání ke vzoru oráč, až s ním v 16. stol. úplně splynul. Jediným zbytkem původně samostatného sklonění zůstal 1. a 5. pád podst. jmen na -ce, v němž se uchovaly staré tvary ja-kmenové (srov. 1. p. panoš, 5. p. panoši, ale 1. p. soudce, 5. p. soudce).[12] I tu se však projevil tlak k tvarovému vyrovnání: vedle geneticky náležitých tvarů správce, plátce, mluvce, (bratro)bijce objevují se i novotvary správec, plátec, mluvec, (bratro)bijec a ve shodě s tím i v 5. pádě novotvary správče atp.
I když v spisovném jazyce tendence k tvarovému vyrovnání nenabyla vrchu, přece jen měla, zdá se, druhotně i svůj odraz v tvoření slov: na české půdě zastihujeme jisté množství jmen činitelských na -ec, která nejsou doložena v této podobě pro ostatní jazyky slovanské.[13] Byla-li tato slova utvořena na české půdě přímo odvozovací příponou -ec, anebo je-li jejich přípona teprve důsledkem deklinační analogie, nelze bez podrobné znalosti materiálu bezpečně prokázat. Že však některá vznikla teprve tlakem tvaro[67]vého systému, o tom svědčí ta okolnost, že jejich protějšky od sloves spojených s předponou jsou známy pouze v podobě na -ce: mluvce // mluvec, ale jen námluvce, plátce // plátec, ale jen odplátce atp.[14]
Narušuje tedy v češtině tvaroslovná analogie ten jasný obraz funkčního rozlišení obou blízkých slovotvorných typů činitelských jmen na *-ьcь a na *-ьca, který nám nejlépe ze západoslovanských jazyků ukazuje polština. Přesto však, že jména na -ce (*-ьca) se stala v českém skloňovacím systému jedinou reservací původních jo-kmenových tvarů v 1. a 5. pádě, má pouze tato slovotvorná varianta v novém jazyce schopnost, byť omezenou, vytvářet nová jména činitelská, kdežto slovanský typ na -ec se stal výhradní doménou tvoření názvů nositelů vlastnosti.
Obraťme nyní svou pozornost k tomu, s jakými kmeny se jednotlivé slovotvorné typy, které sledujeme, spojovaly. Ta skutečnost, že určité přípony se spojují výhradně s kmeny takové a ne jinaké stavby morfologické, má ovšem svůj dosah i pro význam takového slovotvorného typu jako celku.
Pokud jde o příponu *-ьcь, není pochyby o tom, že se spojovala od nejstarších dob vždy jen s kmeny slovesnými, a to od sloves bezpříznakových, jako *jěd-ьcь, čes. jedec od *jěsti < *jed-ti, čes. jísti; *věd-ьcь, čes. vědec od *věd-ě-ti, čes. věděti; od příznakových sloves infinitivní třídy I, jako na př. *gǫd-ьcь, čes. hudec od *gǫs-ti < *gǫd-ti, čes. housti; *bod-ьcь, čes. bodec od bosti < *bod-ti, čes. bósti; *lěz-ьcь, čes. lezec od *lěz-ti, čes. lézti; *šьv-ьcь, čes. švec od *ši-ti, čes. šíti; *pij-ьcь, čes. pijec od pi-ti, čes. píti; *děj-ьcь, čes. dějec od dě-ti, čes. dieti; třídy III, vzor trpěti: *vid-ьcь, čes. videc od *vid-ě-ti, čes. viděti; *běž-ьcь, čes. běžec od *běž-e-ti, čes. běžeti, a zejména od třídy IV: *vab-ьcь, čes. vábec, srbocharv. vábac, slovin. vabec, ukraj. vabeć od *vab-i-ti, čes. vábiti atd.; *lov-ьcь, čes. lovec od *lov-i-ti, čes. loviti; *jezd-ьcь, čes. jezdec od *jezd-i-ti, čes. jezditi; *strěl-ьcь, čes. střelec od *strěl-i-ti, čes. střeliti; i od třídy V: *pis-ьcьь; čes. pisec od *pis-a-ti, čes. psáti, *igr-ьcь, čes. jhřec, hřec, herec od *igr-a-ti, čes. jhráti, hráti. Jinak je tomu s příponou *-ьca. Těch několik slov, která s největší pravděpodobností měla v psl. pouze příponu -ьca, jako [68]*boj-ьca, *poj-ьca, *-bor-ьca, *-zor-ьca a snad i *-por-ьca, již stupněm kořenné samohlásky zřetelně ukazuje na jmennou variantu slovesného kořene. Je velmi pravděpodobné, že ve shodě se svým předpokládaným vznikem přípona *-ьca — aspoň v počáteční fázi své samostatné existence — si uchovala svou starou oblast užívání, t. j. ve spojení s abstraktními názvy činnosti (zejm. pokud se vyskýtaly i s významem osobním).[15]
Tak vzniklo na př. slovo *boj-ьca, čes. bojce z podst. jména *bojь, čes. boj; *poj-ьca, čes. pojce z podst. jména *pojь, čes. ná-poj; *-zor-ьca, čes. do-zorce od *-zorъ, čes. do-zor; *-por-ьca, čes. od-půrce od *-porъ, čes. od-por.
Již v psl. mohly vznikat souběžné odvozené útvary na *-ьcь od slovesa i na *-ьca od příslušného dějového jména: jako *-u-bij-ьcь, stsl. ubi-jecь // *u-boj-ьca, stsl. ubojьca; stsl. zvězdozьrьcь // zvězdozorьca atp.
Často se základ slovesný a jmenný nelišily, jako na př. *chod-ьcь, od *chod-iti a *chod-ьca od *chod-ъ, *vod-ьcь od *vod-iti a *vod-ьca od *vod-ъ, *nos-ьcь od *nos-iti a *nos-ьca od *nos-ъ, takže se pak souznačné odvozené útvary lišily jen kmenovou příponou: *vodьcь // *vodьca, *chodьcь // *chodьca a pod.
Tato okolnost pak podstatně přispěla k setření morfologických hranic mezi oběma typy a v další etapě pak, jak jsme se již o tom zmínili (na str. 65), k tomu, že odvozovací přípona *-ьca mohla téměř zcela vytlačit příponu *-ьcь i v oblasti tvoření činitelských jmen z kmenů slovesných.
Tak již na sklonku doby psl., především však v období společného jazyka západoslovanského proniká přípona *-ьca i ke kmenům jednoznačně deverbativním (slovesným), jak je tomu na př. v *ubijьca, stsl. ubijьca, čes. ubijce, pol. ubijca, které časem zcela zatlačilo pravidelné denominativní tvoření (od jmen) *ubojьca, srov. však ještě stč. bójcě.
Uveďme si několik příkladů:
A. Od slovesného kmene souhláskového (rovnajícího se kořeni).
Je to oblast tvoření činitelských jmen od I. třídy slovesné (bez kmenové přípony infinitivní). Sem náleží na př. *jěd-ьca, stč. jiedcě, pol. (chlebo)jedźca; *vold-ьca, stč. vládcě, stpol. władźca; *na-lěz-ьca, stč. nálezcě, stpol. naleźca; *-klad-ьca, stč. na-kládcě, stpol. od-kładźca; *krad-ьca, stč. krádcě, *der-ьca, stč. dércě a j.
B. Od slovesného kmene samohláskového (rovnajícího se kořeni nebo s kmenovou příponou).
[69]Tu se liší slovesa IV. třídy slovesné (s kmenovou příponou -i-), od nichž se tvoří činitelská jména na *-ьca vždy jen z kořene, od sloves ostatních, kde v zásadě byl již v praslovanštině dvojí typ takových odvozených útvarů, jednak rovněž přímo z kořene, jednak od celého kmene:
1. *vod-ь ca, stč. vódcě, stpol. wodźca; *rad-ьca, stč. rádcě, stpol. radźca; *mъlv-ьca, stč. mluvcě, stpol. mowca; *marьnotrat-ьca, stč. marnotrátcě, stpol. marnotraćca; *sǫd-ьca, stč. súdcě; *born-ьca, stč. bráncě, stpol. brońca; srov. dále stč. číncě, hájcě, háncě, chlubcě, chodce, -hojcě, -húbcě…, nemající příslušné protějšky v staré polštině. IV. třída slovesná představuje oblast nejširšího upotřebení odvozovací přípony *-ьcь a druhotně pak i přípony *-ьca.
2. a) *bьj-ьca, stč. bijcě, stpol. za-bijca; *dě(j)- ьca, stč. (dobro)dějcě, stpol. (kazno)dziejca; *bi(v)-bca, stč. bivcě; *lě(v)ьca, stč. lévcě, stpol. roz-lewca (// wodo-lejca); *da(v)- ьca, stč. dávcě, stpol. dawca;
b) *bьr-ьca (k *bьr-a-ti), stč. bércě, stpol. bierca; *laj-ьca (k *la-ja-ti), stč. lájcě; *gad-ьca, stč. hádcě; *(j)ad-ьca (k *jad-a-ti ‚zkoumati‘, v nč. jen v podobě bádati, vzniklé mylným rozkladem předponového ob-adati), stč. jádcě; *na-slědov-ьca (k *nasledo-va-ti), stč. následovcě, stpol. naśladowca.
Typ odvození z celého kmene s kmenovou infinitivní příponou, zastoupený v polštině útvary jako zachowawca, wykonawca, dzierzawca (k zachować, wykonać, dzierzać) a pod., chybí v češtině — aspoň pokud můžeme usoudit z materiálu, který poskytuje slovník Gebauerův a Smetánkův — úplně; to zdá se nasvědčovat tomu, že jde o tvoření pozdější, jen polské.
Mnohá z uvedených činitelských jmen na *-ьca mohou být ovšem odvozena i od dějových jmen utvořených k příslušným slovesům; zcela jednoznačné je to jen u takových slov, jejichž základ má hláskovou podobu, která se vyskytuje jen u dějových jmen, avšak nikoli u sloves (srov. již zde na str. 67n.).
Nemůžeme-li dnes o většině útvarů ukazujících k psl. příponě *-ьca rozhodnout, jsou-li odvozena ze základů slovesných nebo jmenných, je ještě méně jistoty v tom, který slovesný tvar byl vlastním, přímým východiskem těch útvarů, jež pokládáme za odvozené od sloves. Ramberg se domnívá, že typ činitelských jmen odvozených od kmene samohláskového, pol. dawca (stč. dávcě), byl utvořen vlastně od přechodníku minulého typu *da-vъ, a s tím spojuje druhou domněnku, že původní význam těchto útvarů byl minulý (‚ten, kdo něco vykonal‘) a že se v dalším vývoji rozšířil na všechny útvary s příponou *-ьca.[16] Ale jak ukázal Doro[70]szewski, polská historická fakta k tomuto předpokladu neopravňují.[17] Ani český jazykový materiál nedovoluje obecný závěr, že všechny útvary na *-ьca, ať již odvozené od sloves prostých nebo předponových, dokonavých nebo nedokonavých, měly, nebo aspoň původně měly význam jednotlivé vykonané činnosti. Nelze ovšem popřít, že velmi mnohá jména toho typu — ta, která jsou odvozena od sloves dokonavých — takový význam mívají (srov. na př. stč. nálezcě, nč. nálezce). Naproti tomu mají jména tvořená od sloves nedokonavých jasně význam obvyklé nebo opakované činnosti (srov. na př. stč. dobročíncě, chlúbcě, chodcě). Nicméně ta okolnost, že v historickém vývoji západoslovanských jazyků útvarů na *-ьca od sloves prostých ubývá a naopak vznikají jména tohoto typu od dokonavých sloves předponových a od předponových dějových jmen, zdá se nasvědčovat tomu, že potřeba označovat osobu podle jednotlivé, příležitostné činnosti, kterou vykonala, byla jednou z hnacích pružin rozvoje této slovotvorné kategorie v historické době.
Pro tento výklad mluví i ta zajímavá okolnost, že tvoření na *-ьca nemívají téměř nikdy hanlivý citový odstín, jak je to obvyklé u těch činitelských jmen, která spojujeme s činností vykonávanou často nebo obvykle. Toto citové zabarvení je původně zřejmě spjato s kmenem nedokonavého slovesa, vyjadřujícího činnost trvací nebo opakovanou, druhotně se pak přenáší i na příponu. (Takové hanlivé zabarvení mívá zejména přípona *-čь, s níž je spojena představa osoby zabývající se určitou trvalou činností.)
Jestliže však kategorie činitelských jmen na *-ьca nedosáhla v historickém vývoji jazyka nikdy významové vyhraněnosti, k níž směřovala, je to nepochybně především proto, že se tato tendence neustále střetala se stálou potřebou jazykového zobecnění, které poměrně snadno dovede přejít od jednotlivého k obecnému, od pojetí vykonatele jednotlivé činnosti k pojetí nositele vlastnosti, jíž je obvyklá nebo trvalá činnost (srov. na př. vynálezce = ten, kdo něco vynalezl, druhotně i ten, kdo vůbec vynalézá, kdo je vynalézavý).
Zcela nepochybný je minulý význam u útvarů tvořených ze zpřídavnělého příčestí minulého činného příponou -ec, vývojově pozdějších; srov. čes. opilec, nedbalec, jezdilec, nedošlec atp. Okolnost, že v češtině mají jména takto tvořená veskrze příponu -ec (v polštině jen s nepatrnou výjimkou opilca vedle pravidelného opilec), svědčí však o tom, že se tato jména již jednoznačně chápala jako názvy nositele vlastnosti.
Značně jednodušší je vývoj činitelských jmen s příponou *-čь. Tato přípona vytváří jména osob zabývajících se určitou činností, [71]a to jako činností stálou, trvalou. Její výskyt ve všech slovanských jazycích v téže platnosti prokazuje její značnou starobylost. Srov. stsl. kovačь, bulh. kovač, rus. kovač, slov., stčes. a nář. čes. kováč; stsl. igračь, srbocharv. igrač, stč. jhráč, hráč, pol. igracz. (V ostatních indoevropských jazycích však není doložena. Autoři Etymologického slovníku jazyka českého[18] upozorňují sice na paralelní kořeny tureckomongolských jmen činitelských na -či, jako je na př. staré turecké yadči ‚kouzelník‘, käl-täči ‚příchozí‘, mong. biči äči ‚písař‘, zdá se však, že tu jde o nahodilou souzvučnost. K předpokladu materiálové příbuznosti tu nejsme oprávněni, tím spíše, že ani v epoše baltoslovanské tato přípona ještě neexistovala.)
Přípona *-čь spojovala se od počátku se slovesnými kmeny samohláskovými, ať prvotními (rovnými kořeni), nebo druhotnými (s kmenovou příponou).
Několik příkladů: a) od kmenů prvotních: psl. *bi-čь, čes. bič, rus. bič, pol. bicz (k slovesu *bi-ti); psl. *bri-čь, stsl. bričь, rus. brič (k bri-ti ‚holiti‘);
b) od kmenů druhotných: psl. *ora-čь, stsl. oračь, srbocharv. orač, čes. oráč, pol. oracz; psl. *tъka-čь, stsl. tъkačь, rus. tkač, čes. tkáč, pol. tkacz; srov. dále i srbocharv. branič, provodič, čes. branič, hojič, hovořič, palič, rodič.
Poněvadž převážná většina nedokonavých sloves s kmenem zakončeným na samohlásku vyjadřovala děj trvací nebo násobený, označovaly útvary činitelské na *-čь osoby podle činnosti trvalé, opětované, a tedy pro ně příznačné. Některá z těchto jmen znamenala od počátku i věci neživé jako nositele takové činnosti; z nich se vyhranila později významová kategorie jmen prostředků a nástrojů (srov. na př. psl. *bičь, * bričь a j.).
Výrazná převaha kmenů na -a- mezi těmito útvary byla pak podnětem k tomu, že se původní slovotvorná hranice mezi kmenem a odvozovací příponou mohla posunout před kmenovou příponu -a- a jako odvozovací přípona se počal pociťovat celý složený útvar na -ač. Tato rozšířená přípona se pak mohla spojovat i s jinými slovesnými kmeny, jako na př. v čes. trubač k trúbiti, srbocharv. kosač ke kositi, pol. palacz od palić atd.
Obdobně, pravděpodobně později, vznikla i druhá varianta této přípony druhotným rozložením slov tvořených příponou -č od sloves s kmenovou příponou -i- a pohlcením této kmenové přípony — i-čь; činitelské útvary na *-ičь nacházíme rovněž již v staroslověnštině, srov. na př. kotoričь ‚bojovník‘ ke kotora ‚bitva‘.
[72]Že se přípona *-čь spojovala původně s jinými kmeny než na -a- jen mimořádně, ukazuje situace v řadě slovanských jazyků, jako na př. v ruštině, bulharštině a polštině: nehledíme-li k útvarům z kmenů prvotních, ostatně i svým významem se z této významové kategorie vymykajících a většinou lexikalisovaných, jako střídnice za praslovanské *bičь, *bričь, zastihujeme tu totiž od nejstarší doby téměř jen příponu *-ačь, a to v jejím původním užití v útvarech od sloves s kmenovou příponou -a-. Ony ojedinělé doklady od kmenů jiných než na -a-, jako uvedené polské palicz (vedle obvyklého palacz), pogonicz, srbocharv. branič, provodič, a především velmi produktivní český slovotvorný typ na -ič svědčí však výmluvně o tom, že vlastní příponou tvořící činitelská jména od kmenů slovesných bylo původně přece jen *-čь. Tvoření na -eč, která máme v češtině, jsou ve svém celku teprve druhotná, vzniklá z útvarů na -ač přehláskou; tak stč. kraječ vzniklo z krajač, nahaněč z nahaňač, obdobně jako infinitivy krájeti z krájati, naháněti z naháňati atp. Teprve podle jejich vzoru se patrně přitvářela i činitelská jména na -č přímo ke kmenům přehlasovaným. Opravňuje-li nás ojedinělé stč. bydleč, tvořené k slovesu bydleti (s -e- z pův. -ě-), k předpokladu o starobylosti tohoto tvoření, nechceme tu bez podrobného zkoumání rozhodovat.
Odvozovací přípona -ač měla již v praslovanštině dvojí úlohu: útvary od sloves měly význam jmen činitelských, po příp. vůbec jmen nositelů činnosti, útvary od jmen měly zvláštní zhrubující a hanlivý význam nositelů vlastností (srov. rus. a ukraj. borodač, čes. bradáč, pol. brodacz a pod.).
V úloze odvozovací přípony jmen činitelských neměla přípona -ač původně žádné hanlivé zabarvení. Oblastí této přípony nebyla také původně jen slovesa nedokonavá, jak je tomu v nových jazycích slovanských, nýbrž tvořila se jí i činitelská jména od sloves dokonavých, jak je vidět na př. z těchto dokladů: čes. vykonač, pol. wykonacz; čes. navazač; pol. polizacz, wykopacz, wychowacz. Teprve s omezením oblasti tvoření těchto jmen na slovesa nedokonavá dochází k tomu, že se citové zabarvení hanlivé, družící se často k trvalé, příznačné, nápadné činnosti, a proto vlastní mnoha útvarům činitelským, přenáší na odvozovací příponu samu. Mívají proto i činitelská jména na -ač leckdy slabší nebo silnější hanlivé zabarvení; srov. na př. čes. lizač, pomahač, koupáč, smrkáč, pol. polizacz, pożeracz atp.[19]
[73]Omezením oblasti tvoření činitelských jmen příponou -ač na slovesa nedokonavá se vyhranilo i funkční rozlišení mezi tímto slovotvorným typem a typem na -ce: Na rozdíl od jmen na -ce, která označují osoby především podle činnosti jednotlivé, nahodilé (a teprve druhotně i podle činnosti stálé), označují jména na -č pravidlem osoby zabývající se určitou, stálou a příznačnou činností: srov. na př. dvojice jako stč. (o)bránce a branič, háncě a hanič, dávcě a davač, húbcě a hubič, nálezcě a nalezač, dércě a dráč, po příp. i číncě a dělač, nebo pol. rozlewca a rozlewacz, nabywca a nabywacz, zbierca a zbieracz a pod.
Vedle tohoto rozlišení významového se uplatňuje v jisté míře i kriterium morfologické, t. j. morfologická povaha kmenů, z nichž se činitelská jména tvoří; to však v jednotlivých slovanských jazycích má různé obměny. I uvnitř západoslovanských jazyků není morfologická hranice mezi oběma typy totožná, jak je patrno již z toho, že máme — nehledíme-li k ojedinělým výjimkám přežitkové povahy — v polštině vlastně jen příponu -ač, kdežto v češtině je -ač jen jednou, třebaže nejčastější variantou přípony -č.
Pokud jde o češtinu, tvoří se tu jména činitelská na -č v zásadě od všech slovesných typů s kmenovou příponou v infinitivě — vyjímaje kmenovou příponu -nou- —, a to s kmenovou příponou krátkou, srov. od kmenů na -a-: běhač, dělač, dobyvač, dokonavač, domněvač, drapač, dymač, hadač, hledač…, i dlouhou: cpáč, dráč, hráč…; hltáč, kopáč, mrskáč…; od kmenů na -i-: bělič, bič, branič, brusič, budič, buřič, bydlič, cídič, dělič, dlažič, honič, hladič, holič, hovořič, hradič, hromazdič…; na -e-: bydleč, zejm. z pův. -a-: kraječ, sazeč, poháněč…; a konečně od kmenů na -ova-: cělovač, hodovač…
Možnost hanlivého zabarvení útvarů na -áč, -ač a vůbec na -č se ve vývoji češtiny ještě zesiluje s růstem velmi produktivní kategorie činitelských jmen s příponou -tel (-itel), která se tvoří stejně tak od sloves dokonavých jako nedokonavých, srov. na př. stč. čitatel, davatel, hrdatel; bořitel, bydlitel, činitel, hřešitel, družitel, hubitel; darovatel…, od nedokonavých, a dodatel, dohonitel, dochoditel…, od dokonavých. Tou měrou, jak se typ na -tel stává vlastním představitelem čistě pojmové kategorie jmen činitelských, označující osoby podle činnosti jednotlivé i násobené, dostává se typ na -č do situace jmen druhé řady, zpravidla citově zabarvených, která jsou jasně na přechodu k názvům nositelů vlastnosti (srov. zejména souzvučný typ na -áč: hlaváč, hrbáč atp.!). O druhotném rozlišení mezi oběma těmito typy v nové češtině budeme mít příležitost se ještě zmínit v druhé části této práce.
Složená přípona *-ьčьji nebyla patrně nikdy zvláště živá; zdá se, že útvary na *-ьčьji vznikaly jen příležitostně a nebyly také [74]původně co do svého významu nijak vyhraněny: s příponou *-ьčьji se setkáváme i u jmen konatelských (srov. zde na str. 59), jako je stsl. korabьčiji ‚lodník‘, krъnjigъčiji ‚učenec‘, šarьčiji ‚malíř‘ (srov. šarъ ‚barva‘). V jednotlivých jazycích slovanských zastihujeme útvary s touto příponou již jen ve zbytcích, i když v některých z těchto jazyků projevovala v minulosti slabou produktivitu. Na půdě jihoslovanské je zastoupena především v staroslověnštině (zřetelné jméno činitelské je na př. sokačiji vedle základního sokačь ‚kuchař‘, lovьčiji), v bulharštině (lovčij vedle lovec); srbocharv. -džija se sice vykládá jako přejetí z turečtiny, není však nemožné, že tu vlastně jde o pozdější kontaminaci (smíšení) domácího -čija (varianta přípony -čiji) s tureckou příponou -dži; v ruštině se zachovala přípona *-ьčiji rovněž jen v několika málo slovech (lovčij, gončij, kravčij, pevčij a několik jiných). Na území západoslovanském přežívá naše přípona v hláskově stažené podobě -čí v několika starých slovech v polštině (łowczy, krajczy), k nimž přibylo analogií několik dalších nových (lesniczy, piwniczy, budowniczy a j.). I v češtině je počet jmen tvořených touto příponou velmi omezený, nicméně se v historickém vývoji češtiny vedle dalšího ústupu zděděných útvarů (který měl příčiny nikoli jazykové, nýbrž společenské, srov. dále) setkáváme i s útvary novými, vzniklými až na půdě české, ba přípona -čí udržela si zde — arciť ve velmi omezeném rozsahu — jistou produktivitu až do nejnovější doby.
Dobře to vysvitne ze srovnání materiálu jmen tohoto typu v Gebauerově-Smetánkově Slovníku staročeském a v akademickém Příručním slovníku jazyka českého:
Ve vydaných dvou dílech Slovníku staročeského (až po heslo netbalivost, netbánlivost) nacházíme pouze tato činitelská jména na -čí: berčí, hadčí, krajčí, lovčí, mluvčí, náhončí. V Příručním slovníku zmizely sice z této řady berčí a hadčí, zato však jsou tu i útvary nové: dozorčí, hončí, (nadhončí), (nadlovčí), námluvčí, nákupčí, (nadplavčí).
Malou životaschopnost tohoto typu třeba přičíst patrně na vrub i té okolnosti, že podstatná jména takto tvořená nebyla dost výrazná, neboť hláskově splývala s druhově přivlastňovacími jmény přídavnými, tvořenými k činitelským jménům na *-ьcь, *-ьca, *ъ-kъ a pod., tedy k týmž činitelským jménům, která byla i v základě útvarů na *-ьčьji, obvyklou v této platnosti příponou -*ьjь. Nasvědčuje tomu i historie útvarů na *-ьčьji v jednotlivých slovanských jazycích: tu totiž dochází velmi záhy k splývání nejprve oněch činitelských jmen typu *lovьčьji, která měla vedle sebe souzvučné tvary jmen přídavných, s těmito přídavnými jmény i po stránce tvaroslovné a významové, takže se podstatná jména se [75]střídavými útvary za *-ьčьji chápou jako přídavná jména přenesená do platnosti jmen podstatných, zpodstatnělá.
Co se týká významu těchto útvarů, podléhají velmi záhy významové specialisaci: tak stč. lovčí není již souznačné, synonymní se slovem lovec, nýbrž nabylo významu ‚představený a správce lovů a lovců, lesa‘; stejně tak ruské lovčij znamenalo úřad při dvoře, později vedle toho i osobu služebníka (bojarů, statkářů) zaměstnaného různými druhy lovu, především lovem se psy. Nejsou tedy útvary na *-čьji ve své většině činitelskými jmény ve vlastním, širokém smyslu toho slova — nelze jimi totiž již označit osobu konající právě určitou příležitostnou činnost —, nýbrž názvy osob zastávajících určitý úřad, určitou hodnost, funkci, po příp. zaměstnání (krajčí). Tento význam měla patrně většina slov takto tvořených již při svém vzniku, ostatně ve shodě s jinými názvy osob na *-ьji (srov. *sǫdьji); jinak bychom nesnadno hledali příčiny, proč se tímto způsobem obměňovala jména mající již sama význam činitelský, zdůrazněný i formálně zřetelnými příponami na *-ьcь, -ьca a j. [co se týče významového poměru základních jmen činitelských a odvozených jmen příslušníků úřadů, zaměstnání atd., srov. dvojice jako učitel : učitelský (ve významu ‚příslušník učitelského stavu‘), holič : holičský].
Z původu složené odvozovací přípony *-čьji plyne, že se jí tvořila jména od týchž základů slovesných i jmenných, které poskytovaly rovněž slovotvornou základnu útvarům na *-ьcь a na *-ьca; velmi často se proto útvary na *-ьčiji vyskýtají souběžně s útvary na *-ьca, srov. čes. lovčí // lovec // lovcě, hončí // honec, plavčí // plavec; odhadčí // odhadce, rozhodčí // rozhodce, návodčí // návodce, rozsudčí // rozsudce atp. Významově jsou však takové dvojice ve většině případů zřetelně rozlišeny: jména na -ce a -ec označují osobu, která vykonala nebo vykonává činnost vyjádřenou slovesem; jména na -čí naproti tomu označují zpravidla osobu, pro jejíž povolání je taková činnost více nebo méně charakteristická; při tom vztah mezi činností a osobou podle ní nazvanou je někdy dosti volný: průvodčí ‚kdo provází vlak‘, plavčí však nikoli ‚kdo plave‘, nýbrž ‚kdo dozírá na plovoucí‘, po příp. též ‚kdo učí plavání‘. Mnohá z těchto jmen žijí dnes jen jako názvy historické (lovčí, sádčí, popravčí).
[1] Bude uveřejněna v příštím dvojčísle našeho časopisu.
[2] Dosud nejdokonalejší (po Gebauerovi a Ertlovi) souborné zpracování novočeského tvoření slov, s bohatými poznámkami historickými, podal akad. František Trávníček ve své Mluvnici spisovné češtiny I, Praha, 3. vyd. 1951.
[3] Historii českých přípon -ec a -ce ve funkci formantů jmen činitelských stručně nastínil Václav Flajšhans v článku Papeženec…, Naše řeč 13, 1929, s. 169 n.
[4] Je to názor Miklošičův, který přejímá Belić i polští badatelé, kteří se zabývali touto příponou, Juljusz Ramberg ve své disertační práci Dzieje przyrostków -ec i -’ca w nazwach osobowych (Prace filologiczne XI, 1927, s. 24 n.) a Witold Doroszewski v serii svých příspěvků k tvoření polských jmen podstatných Monografje słowotwórcze, část prvá, Formacje z podstawowem -k- w części sufiksalnej (Prace filologiczne XIII, 1928, s. 105n.).
[5] Viz na př. Václav Vondrák, Vergleichende slavische Grammatik I, 2. vyd. 1924, s. 511 n. Není však ani zcela vyloučeno, že tu jde vlastně o příponu prostě adjektivní.
[6] Ramberg v cit. práci s. 28 upozorňuje na to, že na př. v češtině se od sloves IV. třídy (podle kmene infinitivního) mohou tvořit jména činitelská v zásadě v stejném rozsahu pomocí přípon -č i -tel, jako hubič // hubitel, travič // travitel, hojič // hojitel, a podobně od sloves třídy V: sběrač // sběratel, a VI: podpalovač // podpalovatel atp.
[7] To se týká i případů, kde jednotlivé západoslovanské jazyky zdědily pouze jedinou ze slovotvorných podob činitelského jména.
[8] Srov. Ramberg, cit. práce, s. 30 a Trávníček, Historická mluvnice československá I, Praha 1937, s. 298.
[9] Srov. Ramberg, cit. práce, s. 33.
[10] V. Flajšhans v cit. článku, s. 170.
[11] Podle Gebauerovy Historické mluvnice III/l, § 71, odst. 5.
[12] Srov. Karel Rocher, Gramatický rod a vývoj českých deklinací jmenných, Praha 1934, zejm. s. 34 n.
[13] Ramberg v cit. práci s. 37 uvádí „ze současných slovníků českých“: chlubec, chodec, měnec, měřec, jazykozpytec a dublety jako mluvce // mluvec, plátce // plátec, kujce // kujec, bijce // bijec…
[14] Že proces typu tvořec → tvůrce, jako důsledek zděděné západoslovanské tendence slovotvorné, je zcela jiné povahy než proces typu správce → správec, přesvědčivě prokázal v cit. práci s. 35 n. Ramberg, který tak korigoval výklad Gebauerův, že jde v typu tvořec → tvůrce o mylnou analogii. (Nejzávažnější Rambergův argument je ten, že „přesah“ tvořec → tvůrce ani v jediném případě se nedotkl jiné významové kategorie, než jsou právě jména činitelská.)
[15] Srov. Ramberg, cit. práce, s. 49
[16] Cit. práce, s. 61 n.
[17] Tamže, s. 121 n.
[18] Viz Holub—Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha, 3. vyd. 1952, s. 452.
[19] Srov. cit. práci Doroszewského, s. 214 n. Pro češtinu lze konstatovat, že výraznější citové zabarvení mají především činitelská jména se zdlouženou kmenovou příponou -á-, která vznikla pravděpodobně vůbec vlivem názvů nositelů vlastnosti typu bradáč, hrbáč, s příponou zvukově velmi blízkou (i když jiného původu) a od svého počátku silně expresivních.
Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 3-4, s. 59-75
Předchozí Miloš Helcl: Dřevozpracující podnik?
Následující František Ryšánek: K původu slovesa peskovati
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1