Časopis Naše řeč
en cz

Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, II.

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

-

(Činitelská jména tvořená příponami se základním -c-, -č)

II.

Když jsme si v první části článku stručně načrtli historii čtyř slovotvorných přípon jmen činitelských charakterisovaných hláskami c a č, t. j. přípon -ec, -ce, -č a -čí, věnujme nyní svou pozornost současnému stavu. Půjde tu v podstatě o tři okruhy otázek:

1. Především nás bude zajímat otázka, které z těchto přípon jsou ještě dnes produktivní, t. j. účastní se odvozování nových slov, a v jakém stupni, za jakých slovotvorných podmínek a v jaké významové platnosti, a které opět již svou schopnost odvozovat nová slova ztratily, jsou neproduktivní; dále jak jsou mezi sebou rozhraničeny oblasti upotřebitelnosti jednotlivých přípon, po případě v jakých mezích tyto přípony mezi sebou soutěží.

2. Druhé dva okruhy otázek jsou spolu velmi těsně spjaty: a) Bude nás zajímat jednak, jakou slovotvornou stavbu mají slova; která se — těsněji nebo volněji — zařazují k našim odvozovacím typům; jak jsou takové útvary nejen po stránce formální, ale i po stránce významové průhledné, b) S tím souvisí do značné míry i třetí otázka: jak se tato slova navzájem i s jinými slovy v jazykovém povědomí spojují, jak chápeme jejich vzájemný vztah, která pociťujeme jako základní a která jako odvozená, po případě v jakém stupni.

Dříve než se pokusíme dát odpověď na naši první otázku, je třeba, abychom si objasnili některé věci zásadní:

Za prvé, že nemáme jen prostředky v plném slova smyslu produktivní a neproduktivní, nýbrž že existuje celá stupnice od tvoření téměř neomezeného až po tvoření zcela neživé. Musíme tu s Vl. Šmilauerem[1] rozlišovat aspoň pět typů:

1. Některá tvoření jsou tak pravidelná, že se ani necítí jako slova nová, a proto se ani ve velkých slovnících nezaznamenávají jako zvláštní hesla, nýbrž zařazují se jako tvary slov základních; tak na př. podstatná jména slovesná se tvoří téměř od všech sloves, přídavná jména přivlastňovací na -ův, -in ode všech jmen osobních.

2. Vedle takových zcela samozřejmých tvoření jsou tvoření, která se sice ve velkých slovnících zaznamenávají, jsou však tak pravidelná, že jim rozumíme zcela snadno, i když se s nimi setkáme po prvé, a že si je také podle potřeby utvoříme bez nesnází sami. Víme-li na př., co je to dural, porozumíme také přídavnému jménu duralový; potřebujeme-li vytvořit přídavné jméno k osadnímu názvu Hanoj, utvoříme zcela přirozeně přídavné jméno hanojský, i když jsme toto slovo předtím nikdy ani nečetli, ani neslyšeli.

3. Některé typy tvoření jsou sice velmi početné, přece však nemůžeme tvořit podle nich nová slova, jak se nám zachce. Činitelských jmen na (sazeč a p.) máme na př. slušnou řádku, přece však je potřebí k vytvoření každého takového slova zvláštního slovotvorného aktu.

4. Podle jiných typů se sice stále ještě tvoří nová slova, ale v míře velmi malé; nová slova se tvoří jen za zvláštních okolností, sem patří na př. činitelská jména na -ce (vůdce a p.).

5. Konečně máme tvoření prakticky zcela neproduktivní, podle nichž se za normálních okolností nová slova již vůbec netvoří. V některých z nich dovedeme ještě aspoň rozlišit jejich slovotvorné prvky, v jiných si nejsme stavby slova již vůbec vědomi. Tak na př. podle vzoru slov pravda a křivda nemůžeme dnes už vytvořit žádná nová podstatná jména s významem vlastnosti, přece však jsme si ještě více méně vědomi jejich souvislosti se slovy pravý a křivý, a rozlišujeme u nich také proto i příponu -da. — Jinak je tomu už u slov jako kobyla, koryto, která v dnešním našem jazykovém povědomí nejsou již slovy odvozenými.

Jestliže však přihlížíme k významové stavbě odvozených slov, můžeme i uvnitř produktivních typů rozlišovat opět různé stupně zřetelnosti této významové stavby, od slov, jejichž významová stavba je zcela průzračná, až k slovům, která již nepociťujeme jako odvozená. V rámci produktivního typu činitelských jmen na -tel mohou nám představovat takové póly na př. zlepšovatel, slovotvorně i významově zcela průzračné, a na druhé straně zřetel, které se téměř již nepociťuje jako odvozené.

Za druhé: Tvořivost slovotvorných typů je ovšem veličinou proměnnou. Zhodnotit stupeň produktivnosti určitého typu tvoření nemůžeme proto obecně, nýbrž vždy jen k určitému časovému bodu, po případě — jde-li o hodnocení stavu již minulého — i v mezích určitého časového období.

Máme-li hodnotit produktivnost slovotvorného prostředku v nové době, můžeme při tom postupovat dvojím způsobem: buď zachytíme v úhrnném obraze rozsah využití daného prostředku v šíře nebo úže vymezeném období právě uplynulém, zjistíme, v jakém rozsahu a v jakých podmínkách se v tomto období tohoto prostředku užívalo, anebo se snažíme přímo zjišťovat, jaké možnosti poskytuje v dané době tento prostředek pro využití při tvoření nových slov. Prvým způsobem zjišťujeme produktivnost prostředku nepřímo; jeho užitelnost, upotřebitelnost při tvoření nových slov vyvozujeme až z jeho užití, upotřebení při tvoření slov v období bezprostředně předcházejícím. Je přirozené, že výsledky této metody budou tím přesnější, čím omezenější bude období, které analysujeme, na druhé straně však i čím větší materiál můžeme do svého zkoumání zahrnout. Objektivní postup při metodě přímé je ovšem velmi nesnadný.

Z praktických důvodů vycházíme proto ve své práci z poměrně dlouhého období mezi vydáním Jungmannova Slovníku, který shrnul slovní zásobu spisovné češtiny zhruba k roku 1835 (kdy vyšel jeho první svazek), a vydáním akademického Příručního slovníku jazyka českého, který počal vycházet roku 1935. Tento obraz o produktivnosti jednotlivých slovotvorných prostředků za posledních sto let korigujeme ovšem, z důvodů, o nichž byla řeč výše, vlastním jazykovým povědomím.

Je však třeba poznamenat, že charakterisování toho nebo onoho slovotvorného prostředku jako neproduktivního v určité době nikterak nevylučuje možnost jeho příležitostného upotřebení, zejména v názvosloví odborném, které využívá v některých případech i prostředků neproduktivních (právě tyto prostředky mají v odborném názvosloví tu výhodu, že nejsou tak zakotveny v obecném usu, a dovolují proto různé posuny významové podle potřeb odborného názvosloví); srov. na př. využití neproduktivní přípony -istý v názvosloví anorganické chemie (přípona -ičelý tu byla pro určitý význam — vazbu s osmi valencemi — dokonce uměle vytvořena), nebo užití rovněž neproduktivní přípony -lo v názvosloví železničním (hradlo), přípony -oň v názvosloví leteckém (větroň) atp.

Mimo to je třeba si uvědomit, že nová odvozená slova nevznikají vždy jen tak, že se základ slova, které bylo zvoleno za východisko pojmenování, formuje pomocí daných abstraktních slovotvorných prostředků (jak tomu bývá při tvoření v rámci produktivních typů), nýbrž prostě i nápodobou zcela konkretního vzoru. Tak na př. když bylo zapotřebí vytvořit český název pro pracovníka usilujícího o zlepšování výrobních metod, vytvořil se takový název přirozeně ze základu slovesa zlepšovati (které vytýká základní znak tohoto pracovníka) pomocí velmi produktivní přípony -tel, která je nám vlastním prostředkem odvozování názvů osob zabývajících se určitou činností převážně duševní. Naproti tomu slovo porotce vzniklo zcela „mechanicky“ podle konkretního modelu slova soudce, s nímž je pojí těsná věcná souvislost, třebaže jeho tvoření od nedějového jména je v rozporu s obecnými zákonitostmi odvozování slov touto slovotvornou příponou (srov. dále na s. 136, pozn. 11).

Za třetí: Chybějí nám zatím přesná objektivní kriteria, která by dovolila zjistit povahu vztahů a spojů mezi slovy v kolektivním jazykovém povědomí s touže bezpečností, s níž dovedeme stanovit produktivnost či neproduktivnost určitých slovotvorných postupů. Vztahy slov v slovní zásobě jsou totiž do značné míry určovány individuální slovní zásobou jazykových příslušníků a obměňují se rovněž podle toho, jak jsou v individuálních jazykových povědomích rozvinuty významy jednotlivých slov a jak jsou tyto významy hierarchisovány. Uplatňuje se tu tedy do značné míry životní zkušenost každého jednotlivce, která se obráží v rozsahu a výběru jeho slovní zásoby a ve významové náplni jednotlivých slov.

To vše nás nutí resignovat na přímé zjišťování existujících spojů mezi slovy v kolektivním jazykovém vědomí a spokojit se stanovením podmínek, které tyto spoje umožňují. Budeme se proto ve svých výkladech snažit postihnout ony objektivní souvislosti mezi odvozenými slovy, které vzhledem k obecnému jazykovému povědomí jsou ovšem fakty jen potenciálními, v individuálních jazykových povědomích v různé míře realisovanými.

Srovnáme-li si nyní přípony jmen činitelských, které jsme si obrali za předmět svého šetření, podle jejich tvořivosti, produktivnosti, dostaneme asi takový obraz: výrazně produktivní je z našich přípon jediná přípona -č, k ní se druží jen omezeně produktivní přípona -ce; ostatní dvě přípony, -ec a -čí, jsou prakticky neproduktivní. Podrobněji si všimneme této otázky při výkladu o jednotlivých slovotvorných příponách.

1. Slovotvorná přípona , jíž náleží, co se týče produktivnosti, nesporně první místo mezi našimi příponami, vytváří i početně nejvýznamnější skupinu činitelských jmen. O tvořivosti této přípony v nové době si učiníme představu, srovnáme-li zásobu činitelských jmen tvořených touto příponou v akademickém Příručním slovníku jazyka českého a v Slovníku Jungmannově. Necháme-li stranou nevelký celkem počet těch slov, které proti Jungmannovi Příruční slovník již nezaznamenává (jako brebtač, cpáč, ctič, čitač, držeč…),[2] půjde nám o zjištění, která jména na -č, uváděná Příručním slovníkem, nejsou u Jungmanna ještě doložena. (Přitom je si však třeba uvědomit, že Příruční slovník nikterak nevyčerpává zásobu odborných výrazů.) Těchto slov je celkem téměř celý tisíc.

Uvedeme si pro ilustraci doklady činitelských jmen u Jungmanna ještě nedoložených, jejichž základ — infinitivní kmen slovesný — je zakončen na -e, t. j. ta jména, která jsou zakončena na -eč.

Zatím co Slovník Jungmannův zaznamenává činitelských jmen s tímto zakončením něco přes čtyřicet (navaděč, nabíječ, přibíječ, dobíječ, pobiječ, vybiječ, navíječ, valeč, povaleč, mleč, poháněč, vyhaněč, potápěč, vytvářeč, přednašeč, donašeč, roznašeč, unášeč, stavěč, házeč, sazeč, poklizeč, proražeč…), má Příruční slovník jmen tohoto typu na dvě stovky; nově se tu objevují na př. vyráběč, obráběč, utráceč, podpláceč, obraceč, vyvraceč, rozvraceč, smáčeč, stáčeč, roztáčeč, předvaděč, odvaděč, podvaděč, převaděč, přivaděč, provaděč, uvaděč, vyvaděč, rozvaděč, nenáviděč, napaječ, spaječ, podbíječ, probiječ, sbiječ, obiječ, připíječ, popíječ, převíječ, odvíječ, oviječ, obaleč, otáleč, sdíleč, udíleč, rozdíleč, vymýšleč, rozptýleč, čuměč, nahaněč, nadháněč, popoháněč, sháněč (u Jungmanna však doložena sháněčka), uháněč, nakláněč, vyzváněč, pohoněč, okouněč, odklápěč, překlápěč, skrápěč, svářeč, přetvářeč, utvářeč, nadnašeč, odnašeč, přenašeč, přinašeč, pronašeč, unašeč, vynašeč, okoušeč, předsoušeč, vysoušeč, spouštěč, vypouštěč, rozpouštěč, naprávěč, vyprávěč // vypravěč, rozprávěč // rozpravěč, prochazeč, uchazeč, provazeč, vyprovazeč, nabízeč, pobízeč, odklízeč, uklizeč, probouzeč, ostouzeč, narážeč, orážeč, uražeč, vyražeč, svažeč, rozvažeč, vyvážeč, přehlížeč, přihlížeč // přihližeč, dohlížeč, prohlížeč, vyhlížeč… a odchylně tvořené kladeč.

U zakončení na -ač a na -ič není sice poměr pro novotvary tak příznivý, ze slov uváděných v Příručním slovníku je jich u Jungmanna již asi stejný počet jako novotvarů (u přípony -ač asi 280, u přípony -ič asi 90 : 70), u zakončení na -ovač převyšuje však počet novotvarů téměř desateronásobně počet těch slov, která zaznamenává již Jungmann (asi 340 : 35).

Tvořivost slovotvorné přípony -č, jakožto odvozovacího prostředku jmen činitelských, je omezena po stránce formální tím, že se jí mohou tvořit činitelská jména pouze od sloves s infinitivním kmenem zakončeným na samohlásku — s výjimkou kmenů na -nou-.

Z novotvarů je na př. utvořeno od kmenů prvotních: šič; od kmenů druhotných na -e(ě)-: stavěč, házeč, svářeč, vyráběč, obráběč, provazeč, uklizeč, dohlížeč, předvaděč, odvaděč, přivaděč, uvaděč, vyvaděč, rozvaděč, provaděč, podváděč, otáleč, udíleč, okouněč, ostouzeč, spaječ, rozbíječ, vymýšleč a mn. j.; na -i-: ladič, brusič, razič, kreslič, krmič, balič, škrobič, kalič, třibič, krotič, leštič a mn. j.; na -a-: střídač, vrhač, sypač, šramač, pátrač, předčítač, popěrač // popírač, odbíhač, vybíhač, vymahač, přepadavač, přitakač, přitakavač, vyčkavač, vychutnavač, našeptavač, uspavač, odlevač, osevač, uctívač, požívač a mn. j.; na -ova-: stěhovač, pochybovač, stopovač, plánovač, obsluhovač, odhalovač, schvalovač, vychvalovač, olupovač, předkreslovač, rozmělňovač, přežvykovač, pochlebovač, překrucovač, vyhodnocovač, pronásledovač, popichovač a mn. j.

Toto omezení je pochopitelné již vzhledem k tomu, že jde o příponu v češtině neslabičnou, která nemá vedle sebe slabičnou variantu, a mimo to o příponu tvořenou souhláskou polosykavou, která ve smyslu hláskových zákonitostí češtiny nemůže stát v takovémto postavení po jiné hlásce než po samohlásce nebo slabikotvorném r nebo l (míč, oč; mlč, vrč).

Nesnadnější je odůvodnit se stanoviska současného jazyka, proč se netvoří činitelská jména na od sloves 2. třídy (podle kmene infinitivního i présentního) na -nou-, vzorů „minouti“ a „tisknouti“. Příčina tkví v tom, že slovesa na -nouti náleží po stránce významové jednak do kategorie sloves označujících změny stavu (jako prostá jsou nedokonavá), jako stárnouti, zažloutnouti, od nichž se jména činitelská netvoří vůbec (neboť tu není prakticky takových jmen potřebí), jednak do kategorie dokonavých sloves činnostních, označujících jediný úkon, a proto rovněž málo vhodných k odvození jmen činitelských, v jejichž podstatě je právě označovat osoby podle jejich charakteristické, a tedy obvyklé činnosti. Je tedy nemožnost tvořit činitelská jména od sloves 2. třídy dána v základě významově.[3]

Tvoření od jmen dějových chybí u činitelských jmen na vůbec; v synchronním plánu to znamená, že se jména na opírají jednoznačně o slovesa, s nimiž je pojí těsný vztah významový. Proto také spojení se jmény dějovými, pokud se vyskýtají, stojí zcela v pozadí. (Podrobněji viz o tom dále s. 133n.)

Jen ve zcela ojedinělých případech setkáváme se v češtině s druhotnou podobou přípony, vzniklou přemístěním hranice mezi základem a slovotvornou příponou v jazykovém povědomí (na př. saze-č se příležitostně — vzhledem k présentním tvarům sáz-ím, sáz-íš atd. — rozkládá druhotně na saz-eč). V novém materiále můžeme prokázat dvě takové varianty přípony -č, a to -eč a -ač. Slovotvornou příponu -eč vydělujeme dnes v těchto činitelských jménech: kladeč (kdo klade parkety a p.) — to je jediný případ, kdy je nutno počítat s přímým tvořením jména druhotnou příponou -eč! — a dále obaleč (odb. výraz zoologický pro jistý druh motýlů) a *rozptýleč (kdo něco rozptyluje, Zeyer) — v obou posledních případech jde o původně náležitá tvoření k slovesům obaleti, rozptýleti, která však ustoupila produktivnějším útvarům na -ovati, obalovati a rozptylovati.[4]

Slovotvornou příponu -ač máme v jediném slově *sijač (rozsévač, Holeček).[5]

Hlásková podoba základu zůstává při odvozování činitelských jmen příponou v zásadě nedotčena, srov. kalič ke kalit, svářeč k svářet, plánovač k plánovat. Výjimkou dochází ke krácení kmenové samohlásky ve slovech šič k šít a myč k mýt. Zvláštní pozornosti zasluhuje dále otázka kvantity kmenového -a-: v zásadě i zde zůstává v činitelském jménu kvantita táž jako v infinitivu základního slovesa, t. j. krátká (příklady viz na s. 128). Dlouhé -á- ve shodě s dlouhou kvantitou kmenové samohlásky v infinitivu základního slovesa je v novém materiálu u jediného jména *ptáč (kdo se ptá, tazatel) od ptáti; přesto je to postup bezvýjimečně pravidelný.[6]

V omezeném počtu případů je však kmenové -a- zdlouženo. Jde především o činitelská jména, která mají charakter expresivní (hanlivý, familiární nebo vulgární), anebo lidový (nářeční): koupáč (fam.), kopáč (fam. a lid.), trkáč (// trhač, žert.), hmatáč (lid.), chmatáč (lid.), *štěkáč, *mlaskáč, brumláč, děláč (dial., Jungmann dělač), kudláč (dial.).[7] Většina ostatních jsou názvy věcí, jako blinkáč (zvonek), *drkáč (chřestítko, rolnička), *racháč (rolnička), kopáč (nástroj na ruční kopání), a vypadají tedy z rámce vlastních jmen činitelských.[8] Jinak — u neexpresivních spisovných názvů osob — je zakončení -áč jen zcela ojedinělé: řezáč (vedle řezač) a česáč (u Jungmanna jen řezač a česač, dlouhé zakončení je svým původem nepochybně dialektické).[9]

Úhrnem lze říci, že vlastní názvy činitelské tvořené příponou od kmenů na -a- zachovávají kvantitu kmenové přípony, která je v infinitivu základního slovesa. — Jména na -áč se stanoviska současného jazyka (a většinou i s hlediska vzniku) nejsou vlastně odvozena příponou -č, nýbrž celou příponou -áč, charakterisující expresivní jména nositelů vlastností od jmen podstatných typu hlaváč, noháč, kontaminovanou se skutečnými jmény činitelskými na -ač, tvořenými od sloves.

Co se týče kvantity samohlásky základu v slabice před kmenovou příponou, zachovává se zpravidla u slov nově utvořených původní délka (srov. hlídač, střídač, pátrač, týrač, přebírač, vyjídač, vychloubač, předříkávač, stáčeč, obráběč, vyráběč, popíječ, připíječ, naháneč, uváděč, udíleč, vymýšleč, vážič, krášlič, slidič, cídič, mísič…); u slov ne zcela nových bývá však častěji délka zkrácena (srov. napomahač, hlasač, svěrač, vyčkavač, přitakavač, ochutnavač, vyrovnavač, uvaděč, přednašeč, uchazeč, vyprovazeč, palič, řidič…).

Pravidla českého pravopisu z r. 1941 (a jejich přetisky z r. 1946 a 1948) považují krácení délky v předposlední slabice za příklad základní, kdežto zachování délky v této poloze za případ zvláštní (případy se samohláskou nezkrácenou jsou podány jako taxativní výpočet). Skutečný spisovný usus však dnes zřetelně vychází ze zachování délky jako z případu základního, kdežto krácení délky omezuje jen na slova starší, u nichž se krátká samohláska pevně vžila (jako lamač, pomahač, zahaleč, přednašeč, trapič, palič). V mnoha případech je však dosud ve výslovnosti i v písmě kolísání. Podrobný obraz současného stavu podá nové vydání Pravidel českého pravopisu (které je připraveno do sazby). Proto zde od výčtu jednotlivých skupin upouštíme.

Původní střídání samohlásky dlouhé a krátké obráží i dnešní střídání í s ě nebo e a ou s u (srov. poslouchat, ale posluchač, natírat, ale natěrač vedle natírač s významovým rozlišením). Viz dále s. 133.

Co se týče významové stránky sloves, která jsou jejich základem, je tvoření činitelských jmen příponou v zásadě omezeno na slovesa nedokonavá. Toto omezení není sice naprosté, nicméně útvary od sloves dokonavých se cítí jako zvláštní odchylky od pravidla. Většinou je také spojování se slovesy dokonavými teprve druhotné.

V akademickém Příručním slovníku jazyka českého nacházíme pouze tato jména na -č, která jsou — aspoň se stanoviska současného jazykového povědomí — odvozena od sloves dokonavých. (Jména doložená již u Jungmanna uvádíme v závorkách.)

Od sloves na -i-: *obrodič (národní buditel, Alb. Pražák), spotřebič (el. techn., přístroj nebo zařízení), [vratič (bot., druh kopretiny), osladič (bot., kapradina)];

od sloves na -a-: přitakač (kdo přitakává, přitakavač), přechovač (přechovávač, Jirásek), *uštěpač (uštěpačný člověk, k zast. uštípati), [pohrabáč (nář. cestář, jinak železná tyč na pohrabování popela a pod.)];

od sloves na -ova-: odlakovač (prostředek k stírání laku), odpeckovač (prostředek k odstranění pecek z ovoce), usmykovač (zeměd. zařízení k usmykování půdy).

Jde tu, jak patrno, jednak o případy, kdy tvoření normální — od sloves nedokonavých — by obsahovala nepohodlné opakování slabiky -va- (srov. přechovávač) a kde vůbec je nedokonavé sloveso málo obvyklé, dále o útvary ne zcela jasné, jako jsou názvy rostlin vratič a osladič,[10] které se k slovotvornému typu činitelských jmen na -ič jen přiřadily.

V dnešním jazykovém povědomí se sem přiřazují i některá jména tvořená vlastně od sloves nedokonavých, která jsou však v současném jazyce velmi řídká, takže se tato jména spojují zpravidla přímo se slovesy dokonavými; to se týká na př. jména ohledač (ohledavač, prohližitel, zejm. mrtvol), odvozeného od řídkého a zastaralého ohlédati, které je druhotným slovesem nedokonavým k dokonavému ohledati, s nímž slovo ohledač dnes zpravidla spojujeme; podobně svodič (zast. kdo svádí, jinak el. techn. zařízení) a průvodič (geom. spojnice, tkalc. páka u stavu) jsou odvozena od sloves svoditi a provoditi, která jsou vidu dokonavého i nedokonavého; poněvadž však v platnosti nedokonavé jsou tato slovesa dnes velmi řídká, cítíme slova svodič a průvodič, jako by byla odvozena od sloves dokonavých.

Skutečnost, že základem jmen na jsou pravidlem slovesa nedokonavá, souvisí jasně s významovou stránkou těchto tvoření (viz již zde str. 128) v nové době: jména s příponou -č pojmenovávají osobu vzhledem k obvyklé její činnosti, která je chápána jako charakteristický znak, jako trvalá vlastnost této osoby; pojmenovává-li se jimi věc neživá, vytýkají rovněž určení věci k určité činnosti trvalé nebo opakovatelné jako podstatnou, charakteristickou její vlastnost. Takto pojatá činnost vyjadřuje se ovšem slovesy nedokonavými.

Tím jsme zároveň omezili oblast užití přípony -č. Poněvadž pojmenování neživého dějového činitele se dnes cítí jako významová skupina zvláštní, začleňující se do širší významové kategorie názvů prostředků a nástrojů a nikoli jako součást jmen činitelských ve vlastním smyslu, necháváme ji zde celkem stranou. Nicméně je přechod mezi oběma významovými skupinami velmi plynulý. Lze říci, že jména nástrojů na nikdy neztrácejí svou těsnou souvislost se jmény činitelskými v užším smyslu: metaforické chápání je tu téměř vždy nasnadě (srov. nosič = 1. kdo něco nosí, pak i 2. věc nebo předmět, který něco nese; podobně střídač, vrhač, vysilač, rovnač, sběrač, navíječ, sazeč, narázeč, hlubič, řidič, třídič, budič, čistič, rozstřikovač, urychlovač); tím se liší názvy nástrojů na od ostatních názvů této významové skupiny, na př. na -dlo nebo -ivo, které vyjadřují pojem prostředku činnosti přímo, a proto také s kategorií jmen činitelských nijak nesouvisí.

Uvnitř vlastních činitelských jmen na -č, označujících tedy osoby zabývající se určitou činností jako činností trvalou a pro ně příznačnou, lze dále rozlišovat dvě podskupiny, lišící se výrazně po stránce citového zabarvení: Pokud slovesa, která jsou základem útvarů na -č, vyjadřují činnost pracovní, označují činitelská jména osoby jako příslušníky zaměstnání, povolání; v tom případě jsou citově neutrální. Vyjadřují-li základní slovesa činnost jinou, chápeme tuto činnost zpravidla jako nápadnou vlastnost osoby, a pak mívají tyto útvary více nebo méně citové zabarvení. Srov. svářeč, střihač, plánovač, řidič a naproti tomu ostouzeč, našeptavač, pomahač, pochybovač, vychvalovač, sudič.

Co se týče první kategorie těchto jmen, je třeba ještě zdůraznit, že zpravidla označují osoby pracující tělesně (srov. na př. nakladač, sběrač, podavač, nosič, stavěč, opisovač); nebo sice ne tělesně, avšak konající práci spíše mechanickou (srov. na př. posluhovač, plánovač, měřič, přednašeč), nikoli tvůrčí. Tím se odlišují od velmi produktivního typu činitelských jmen na -tel, který — vedle názvů s významem přeneseným (srov. na př. podavatel, nakladatel, nositel, stavitel, dohližitel) — vytváří zpravidla názvy osob vykonávajících nějakou činnost duševní (srov. na př. badatel, sběratel, učitel, plánovatel, spisovatel).[11]

Slovotvorná stavba velké většiny útvarů na je dosud, až na malé výjimky, zcela průzračná: zpravidla dobře rozlišujeme slovotvorný základ i příponu po stránce formální i významové. Tak na př. ve jméně rovnač jasně rozlišujeme slovotvorný základ rovna-(t) a slovotvornou příponu -č, ve shodě s tím je nám také zřejmé, že tímto jménem nazýváme někoho, kdo něco rovná (v našem případě dělníka rovnajícího cihly), po případě co něco rovná, přesněji čím se něco rovná, nástroj sloužící k rovnání něčeho (rovnač truhlářský, košikářský, rovnač sukní, rovnač uší, rovnač páteře a j.). Podobně ve slově vymýšleč jasně rozlišujeme základ vymýšle(t) a slovotvornou příponu a v souhlase s tím je i významová stavba tohoto jména: ten, kdo si něco vymýšlí.

Více méně neprůhledné jsou jen některé útvary plnící úlohu termínů v oborech přírodovědných a technických, jako hlubač (zool., podčeleď brouků chrobákovitých), tarač [kynol., rasa psa domácího (k dial. tárati se)], přepykač (zeměděl., železný kolík spojující plužňata s pluhem), tlampač a rovněž plampač (vyvolavač, tlachal, družba). O botanických termínech osladič a vratič jsme se již zmínili. Slovotvorný základ těchto jmen je nám více méně nezřetelný, neboť příslušná slovesa v jazyce neexistují. V nich ve všech však vydělujeme dosud zcela jasně slovotvornou příponu -č, která nám tato jména zařazuje do kategorie jmen činitelských.

Průzračná slovotvorná stavba tohoto typu činitelských jmen spíná je v jazykovém povědomí jednoznačně se slovesy, která jsou jejich základem. Činitelská jména na se tak vždy jasně pociťují jako přímo odvozená od sloves, s nimiž tvoří těsné odvozovací (slovotvorné) dvojice. Jednoznačnost tohoto vztahu není narušována ani v těch případech, ostatně ne častých, kdy se odvozené jméno liší od slovesa kvalitou samohlásky základu (jde tu o odraz původního rozdílu v délce samohlásky), jako na př. posluchač k poslouchat, odběrač k odbírat, *oděrač k odírat, natěrač k natírat, pomluvač (zast. vedle pomlouvač) k pomlouvat, lupič k loupit, buřič k bouřit, i když se v těchto případech častěji pozoruje sklon k specialisaci takových názvů a tím i k uvolnění vztahu ke slovesu (natěrač je příslušník povolání, pro pojem činitele ve vlastním smyslu, toho, kdo natírá, se vytvořil novotvar natírač atp.).

Ostatně i v těch případech, kdy zvuková blízkost jména činitelského k jménu dějovému je větší než k slovesu, a kdy by se tedy příslušná jména dějová mohla nabízet jako východiště pro činitelské jméno, jako na př. právě v případech odběrač odběr, natěrač nátěr, lupič lup, pomluvač pomluva, zůstává vědomí přímého odvození činitelského jména od slovesa zcela pevné, kdežto vztah k dějovému jménu je až druhotný, zprostředkovaný a jen příležitostný.

Na př. činitelské jméno lupič se jednoznačně cítí jako přímo odvozené od slovesa loupit a v témž poměru k slovesu se pociťuje i dějové jméno lup; mezi činitelským jménem lupič a dějovým jménem lup je jen vztah zprostředkovaný přes společné základní sloveso, vzhledem k němuž se obě pociťují jako odvozeniny téhož stupně.

Schematicky bychom si mohli tyto vztahy znázornit takto:

 

2. Ve srovnání s příponou je schopnost přípony -ce odvozovat nová jména činitelská velmi omezena.

Činitelských jmen tvořených touto příponou je v současném jazyce něco přes půl druhého sta. Z toho více než polovinu Jungmannův slovník nezaznamenává, i když některá z těchto Jungmannem nedoložených slov jsou nepochybně starší (bijce, bránce, půhonce).

Činitelská jména s příponou -ce mohou se v novém jazyce odvozovat stejně tak od sloves jako bezprostředně od jmen dějových. Mezi jmény odvozenými od sloves je převážná většina těch, jejichž základem je sloveso náležející k 4. třídě slovesné (podle kmene infinitivního). Srov.: hájce hájit, bránce bránit, úsudce usoudit, schránce schránit, výprosce vyprosit, poplatce poplatit, vplátce vplatit, odpravce odpravit, (slávo)množce množit, ostrážce (Winter) — ostražiti.

Od sloves 3. třídy slovesné jsou utvořena jména: útrpce od utrpět, urážce od urážet, od sloves třídy 5.: kárce od kárat, dotěrce od dotírat, (mecho)šlápce od šlapat. Mezi slovesy 1. a 3. třídy kolísají: ubíjce od ubít / ubíjet, vybíjce od vybít / vybíjet, mezi třídou 2. a 5.: převládce od převládnouti / převládat, mezi třídou 2. a 6.: rozhodce od rozhodnout / rozhodovat.

V jiných případech bývá základem činitelských jmen na -ce jméno dějové, především bez koncovky: důchod — důchodce, průboj průbojce, výboj výbojce, příděl přídělce, pronájem pronájemce, půhon půhonce, úvěr úvěrce, rukopis rukopisce, úraz úrazce, nájezd nájezdce, zábor záborce, prodej prodejce, výdej výdejce, žaloba žalobce, průlom průlomce a j. Většinou však nelze v jednotlivých případech rozhodnout, bylo-li činitelské jméno odvozeno od slovesa nebo od dějového jména. Nezáleží ovšem v konkretním případě tak na tom, bylo-li nové slovo vytvořeno podle toho nebo onoho slovotvorného modelu, jako na tom, jak se takové slovo při svém vzniku zařadilo v kolektivním obyčeji. Tam, kde význam i hlásková podoba činitelského jména připouštěly od počátku zařazení ke jménům odvozeným od sloves i ke jménům odvozeným ode jmen, je nutno počítat s tímto dvojstranným zařazováním jako s přirozeným jazykovým faktem. Těsnější hlásková blízkost našich jmen ke jménům dějovým, která je důsledkem jejich původní přímé slovotvorné souvislosti, zdůrazňuje však častěji i v nových tvořeních tento vztah jako základní. Nově tvořených činitelských jmen s příponou -ce, která mají vedle sebe jak dějové jméno, tak sloveso, je poměrně velký počet. Náleží sem:

 

výrobce

(výroba / vyrobit)

výkupce

(výkup / vykoupit)

nápodobce

(nápodoba / napodobit)

výherce

(výhra / vyhrát)

výzdobce

(výzdoba / vyzdobit)

výtvorce

(výtvor / vytvořit)

hanobce

(hanoba / hanobit)

podpisce

(podpis / podpisovat)

porobce

(poroba / porobit)

popisce

(popis / popisovat)

výhradce

(výhrada / vyhradit)

únosce

(únos / unést)

odhadce

(odhad / odhadnout)

přenosce

(přenos / přenést)

poradce

(porada / poradit)

návratce

(návrat / navrátit)

chůdce

(chod / chodit)

rozvratce

(rozvrat / rozvrátit)

úpadce

(úpadek / upadnout)

výmlatce

(výmlat / vymlátit)

nápovědce

(nápověď / napovědět)

dopravce

(doprava / dopravit)

převodce

(převod / převést)

výpravce

(výprava / vypravit)

nakládce

(náklad / nakládat)

nápravce

(náprava / napravit)

zájemce

(zájem / zajímat)

přípravce

(příprava / připravit)

průlomce

(průlom / prolomit)

obdivce

(obdiv / obdivovat)

výkrmce

(výkrm / vykrmit)

smluvce

(smlouva / smluvit)

průzkumce

(průzkum / prozkoumat)

převozce

(převoz / převézt)

výzkumce

(výzkum / vyzkoumat)

dovozce

(dovoz / dovézt)

nákupce

(nákup / nakoupit)

vývozce

(vývoz / vyvézt)

Přípona -ce se připojuje vždy k základu zavřenému (t. j. zakončenému souhláskou). U sloves je tímto základem kmen minulý bez kmenové přípony (působ-i-ti působ-ce, kár-a-ti kár-ce). Jen zřídka je základem kmen přítomný: bij-ce k bij-e, kuj-ce ke kuj-e, láj-ce k laj-e. Tam, kde existuje vedle slovesa i dějové jméno, přimyká se hlásková podoba základu činitelského jména těsně k dějovému jménu. To se projevuje zejména jasně v kvantitě samohlásky základu i v kvantitě předpony:

Samohláska základu má zpravidla touž podobu, jako mají příslušná jména dějová; srov. na př.: průzkumce průzkum (proti zkoumat), úvodce úvod (na rozdíl od uvést, po příp. uvádět), únosce únos (na rozdíl od unést, po příp. unášet), nákladce náklad (ale nakládat), návratce návrat (ale navrátit), zájemce zájem (ale zajímat se) atp.

Ve většině případů je ovšem zároveň i shodná se samohláskou základu slovesa: výzdobce výzdoba / vyzdobit, výrobce výroba / vyrobit, průlomce průlom / prolomit, poradce porada / poradit, podpisce podpis / podpisovat atp.

Jen výjimečně se u nových tvoření kvantita samohlásek základu od dějového jména liší: smluvce na rozdíl od smlouva (ale ve shodě se smluvit), chůdce na rozdíl od chod (i chodit), škůdce na rozdíl od škoda (i škodit), vplátce na rozdíl od vplat (i vplatit, avšak ve shodě s vplácet).

Tam, kde dějové jméno chybí, odpovídá základní samohláska zpravidla samohlásce slovesa (v kmeni infinitivním nebo přítomném): převládce převládnout, rozhodce rozhodnout, ubíjce ubíjet, vybíjce vybíjet, lájce lát, kujce kuje, bránce bránit, kárce kárat, mlátce mlátit. Výjimečně pozorujeme původní zkrácení v případě dotěrce k dotírat, nebo opět dloužení v (mecho)šlápce k šlapat.

Rovněž podoba předponové samohlásky se řídí tam, kde činitelské jméno má vedle sebe i jméno dějové, tímto jménem. Na př.: vývozce vývoz (na rozdíl od vyvézti), návratce návrat (na rozdíl od navrátit), úsudce úsudek (na rozdíl od usoudit), průlomce průlom (na rozdíl od prolomit), zájemce zájem (na rozdíl od zajímat); dopravce doprava (i dopravit, dopravovat), dovozce dovoz (i dovézt), poradce porada (i poradit) a j.

Také koncová souhláska základu se při odvození zpravidla nemění, srov.: rozhodnout rozhod-ce, kárat kár-ce, vyprosit výpros-ce; pouze měkké souhlásky zubné ď, ť, ň ztrácejí svou měkkost: chránit [ve výslovnosti chráňit] — chránce, vodit [ve výslovnosti vodit] — vůdce, vplatit [ve výslovnosti vplaťit] — vplátce (zde ovšem může jít i o odvození od vplat), nápověď / napovědět [ve výslovnosti napovjeďet] — nápovědce.[12]

Slovotvorná stavba činitelských jmen na -ce, ať tvořených v době novější, ať starších, zůstává zcela průzračná: základ zůstává zřetelný a rovněž významový vztah činitelských útvarů ke jménu dějovému, po případě k slovesu je stále živý, i když často není význam činitelského jména motivován pouze jediným vztahem.

Na př. slova důchodce, původce, přídělce, úvěrce, (ob)žalobce se chápou jednoznačně ve vztahu k příslušným jménům dějovým důchod, původ, příděl, úvěr, (ob)žaloba, při čemž ovšem tento vztah může být různým způsobem specifikován: důchodce je nám ten, kdo dostává, pobírá důchod, přídělce ten, kdo dostal příděl, naopak úvěrce ten, kdo poskytl úvěr, původce ten, od něhož má něco původ, (ob)žalobce ten, kdo podal, vznesl žalobu atp.

Obdobně vůdce je ten, kdo vede nebo vodí, rozhodce, kdo rozhoduje nebo rozhodl, obhájce, kdo obhajuje, předplátce, kdo něco předplatil (nebo předplatí), zástupce, kdo někoho zastupuje nebo zastoupil (po příp. zastoupí) atp.

Ve většině případů se však hodnotí činitelská jména na -ce na pozadí jmen dějových i sloves, při čemž vystupuje někdy do popředí vztah k dějovému jménu, jindy opět spíše vztah k slovesu.

O prvý případ jde na př. u jmen: výzkumce — kdo provádí nebo provedl výzkum, kdo se zabývá výzkumem, a teprve v druhé řadě ten, kdo něco vyzkoumal nebo kdo něco vyzkoumává, zkoumá; podobně chápeme jméno průzkumce především jako pojmenování pro toho, kdo se zabývá průzkumem, kdo provádí, po příp. provedl průzkum; výzdobce — kdo provádí výzdobu, kdo má na starosti výzdobu, po příp. kdo provedl výzdobu, a teprve pak i kdo něco vyzdobil nebo zdobí; odkazce — kdo učinil odkaz i kdo činí odkaz, po příp. kdo něco odkázal nebo kdo něco odkazuje; dozorce — kdo má, koná dozor nad něčím nebo nad někým, po příp. kdo dozírá na něco nebo na někoho.

Vztah k slovesu převažuje opět na př. u jmen: soudce — kdo soudí, po příp. kdo koná soud; výherce — kdo vyhrál, po příp. komu připadla výhra; výkupce — kdo vykupuje nebo kdo vykoupil, po příp. též kdo má na starosti výkup; ochránce — kdo někoho ochraňuje nebo kdo někoho ochránil, po příp. kdo někomu poskytuje nebo poskytl ochranu; škůdce — kdo škodí nebo kdo uškodil, po příp. kdo páše nebo spáchal škodu; vládce — kdo vládne, po příp. kdo má vládu.

Často záleží na významu, v němž je činitelského jména užito, zda je aktualisován vztah ten nebo onen: na př. výrobcem mohu nazvat toho, kdo provozuje výrobu, kdo něco vyrábí, ale také jen toho, kdo něco třebas jen jedenkrát vyrobil (v tomto druhém případě je vztah k slovesu jediný).

Dovoluje-li formální stránka činitelského jména, aby se spojovalo s různými vidovými podobami slovesa, jsou ovšem vzájemné odvozovací souvislosti ještě složitější. Na př. návodce se spojuje s návod, ale také s navést a navádět, po příp. i navodit; vývozce s vývoz, vyvézt i vyvážet, podpisce s podpis, podepsat i podpisovat, podpůrce s podpora, podepřít, podpírat i podporovat, přestupce s přestupek, přestoupit i přestupovat, nápodobce s nápodoba, napodobit, nápodobit i napodobovat.

Napříč těmito odvozovacími řadami, které jsou založeny na vztazích mezi útvary lišícími se různou příponou, jde ještě řada založená na obměnách předpon, po příp. útvarů prostých a předponových.

Tak na př. průvodce se významově nespojuje jen s průvod, provést, provádět, po příp. i provodit, nýbrž také s úvodce, převodce a vůdce.

Činitelská jména chránce, bránce, hájce se nesdružují jen se slovesy chránit, bránit, hájit, nýbrž také s předponovými jmény ochránce, obránce, obhájce, která se sama opět opírají jak o předponová slovesa ochránit, obránit, obhájit, tak o příslušná jména dějová ochrana, obrana, obhajoba atp.


[1] Vladimír Šmilauer, Tvoření slov, Hovory o českém jazyce, Praha 1940, s. 107 n.; srov. rovněž můj výklad v Českém jazyce pro 10. postupný ročník, Praha 1955, s. 35 n.

[2] Při posuzování toho materiálu, který má Jungmann navíc proti Příručnímu slovníku, musíme však být opatrni: doba obrozenská znamená v oblasti nových slov, zejména odborných, jisté tápání; pro jeden a týž pojem uvádí Jungmann často několik slov, aniž lze prokázat, že se všech těchto slov skutečně také užívalo. Mají tedy při tomto srovnání doklady pro to, co má Příruční slovník proti Slovníku Jungmannovu, daleko větší hodnotu než doklady opačné. (Srov. o tom v práci Aloise Jedličky, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická, Praha 1948, zejm. s. 76 n., a výklady B. Havránka v jeho Vývoji spisovného jazyka českého, s. 86 n. (Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský; Praha 1936).

[3] Zčásti je dána i tím, že minulý kmen slovesný, o nějž tu jde, je často zakončen na souhlásku (stár-l, zežlout-l). BHk

[4] Z činitelských jmen doložených u Jungmanna se sem zařazuje jediné povaleč (srov. poval-ovat); pováleti ve významu ‚povalovati‘ již Jungmann nezaznamenává. — Hvězdičkou před jménem označujeme v této druhé části, že se slovo vyskýtá jen řídce; křížek před jménem naznačuje, že se slovo pociťuje dnes jako zastaralé.

[5] V materiále starším máme ji ve třech slovech: trubač, vozač a hlubač.

[6] V starším materiálu náleží k tomuto typu spáč, tkáč, pcháč, hráč, práč, ssáč, rváč, řváč, štváč; z nářečního materiálu, uváděného v Příručním slovníku (t. j. užitého u našich klasiků v spisovném kontextu), sem náleží ještě kláč (dřevorubec), dráč a sráč.

[7] Z materiálu u Jungmanna doloženého sem náleží hafáč (fam.), pelicháč (pejor.), bakáč (vulg.), smrkáč (vulg.), papáč (expres.), jucháč (dial.), strouháč (dial.), pohrabáč (osoba, dial.) a j.

[8] Ze staršího materiálu se sem zařazuje pekáč, pohrabáč, křapáč, chřapáč, repetáč.

[9] Stará délka je ve slově oráč.

[10] Jak ukazuje Václav Machek v Českých a slovenských jménech rostlin, Praha 1954, zejm. s. 29 a 34, je v obou těchto slovech přípona -ič teprve druhotná (v starším jazyce bylo vratyč, osladyč, snad za starší -yš).

[11] Srov. Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 304.

[12] V jediném případě máme činitelské jméno na -ce odvozeno ze jména nedějového. Jde o jméno porotce, doložené již u Jungmanna, utvořené od porota podle významově blízkého a spolu s ním se často vyskytujícího jména soudce (srov. i Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, s. 304).

 

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 5-6, s. 123-146

Předchozí Karel Sochor: Dýza, dyzna, dyšna, dyksa — tryska, hubice

Následující Miloš Dokulil: Některé typy názvů osob podle činnosti v českém jazyce, III.

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1