Ze slovenské jazykovědy

Jan Jahn, Jaroslav Bauer, Jaroslav Kuchař, Luděk Bachmann, Václav Křístek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Naše řeč považuje za svůj úkol čas od času informovat širší čtenářskou obec také o významných pracích, kterými slovenští jazykovědci přispívají k hlubšímu poznávání jazyka bratrského slovenského národa.[1] Přinášíme dnes soubor krátkých referátů a zpráv o některých pracích z poslední doby.

Úvodem se zmiňujeme o tom, že ke konci minulého roku vyšlo znovu vydání Pravidel slovenského pravopisu z r. 1953, a to v jednotlivostech revidované, upravené a doplněné. Přehled změn a doplňků otiskuje poslední číslo minulého ročníku Slovenské reči 22, 1957, s. 334—341.

Práce mající přímý význam pro slovenskou jazykovou kulturu byly obohaceny tištěným výběrem z rozhlasových jazykově výchovných relací vydaných s názvem Jazyková poradňa a navazujícím tak na podobné publikace české a polské. Vědecké studium spisovného jazyka slovenského, na něž se v poslední době soustřeďuje úsilí slovenských jazykovědců v Ústavu slovenského jazyka, vydává další výsledky v monografické studii J. Ružičky o slovenském infinitivu. Studie z dějin slovenského jazyka v syntetické práci J. Stanislava (Dejiny slovenského jazyka) a tři nedávno vydané monografické práce dialektologické dosvědčují mnohostrannost pracovních zájmů a široké pracovní rozpětí současné slovenské jazykovědy.

Kniha J. Stanislava o dějinách slovenštiny

Za posledních čtyřicet let se studium slovenského jazyka rozvinulo do šíře a proniklo do hloubky, obsáhlo všechny obory jazyka a osvojilo si pokrokové metody vědeckého bádání. Mladí slovenští jazykovědci, odchovaní universitou bratislavskou a universitami českými, vědo[151]mě zaměřili své pracovní úsilí k mateřskému jazyku a jejich práce se staly ohniskem slovenistiky. Na Slovensku vznikly a déle nebo kratčeji vycházely nebo stále vycházejí nové časopisy věnované otázkám jazykovědy (Sborník filosofické fakulty university Komenského, Sborník Matice slovenskej, Bratislava, Linguistica slovaca, Slovenská reč, Jazykovedný sborník, Slovo a tvar, Jazykovedný časopis). Slovenští badatelé dosáhli významných úspěchů ve studiu současného jazyka. V posledním desítiletí vyšly tři větší mluvnice slovenštiny (Letz, Orlovský-Arany, Pauliny-Ružička-Štolc) a prvý díl Slovníku spisovného jazyka slovenského.

Snaha vytvořit souvislý obraz historického vývoje slovenštiny se však setkává a bude setkávat s velkými potížemi: s nedostatkem starších památek psaných slovensky. Opěrným pilířem historické mluvnice slovenštiny jsou proto i dnes jako dříve dvě stadia: prajazykové, které možno rekonstruovat na základě jazyka staroslověnského a srovnání jazyků slovanských i indoevropských, a stadium nové, s dnešními slovenskými nářečími. (Na těchto pilířích je vybudována historie slovenského jazyka v knize Františka Pastrnka „Beiträge zur Lautlehre der slovakischen Sprache“, Vídeň 1888, T. Florinského „Lekciji po slavjanskomu jazykoznaniju II“, Petrohrad-Kyjev 1897 a A. M. Seliščeva „Slavjanskoje jazykoznanije I“, Moskva 1941, z nich vychází i zpracování slovenského materiálu v historických mluvnicích českých, Gebauerově, Trávníčkově a v Hujerově „Vývoji jazyka československého“, Čs. vlastivěda III [Jazyk], 1934.). Velká časová vzdálenost mezi oběma obdobími, objímající téměř tisíciletí, skýtá jen poměrně kusý materiál o vývoji slovenského jazyka.

Proto nabývají zvláštního významu pro historickou mluvnici slovenskou slovenská nářečí; svůj význam mají i zápisy vlastních jmen v cizojazyčných listinách a místopisné názvy. Zájem dialektologů se zpočátku soustřeďoval hlavně na nářečí středoslovenská, jež se stala základem dnešního spisovného jazyka (srov. Stanislavovu studii o liptovských nářečích), ale později se obrací stále víc i k nářečím ostatním (západoslovenským a východoslovenským; některé práce o nich mají za cíl vyvrátit mylné názory o původní příslušnosti slovenských nářečí k jazykové oblasti polské, některé jsou cenné po stránce metodické apod.). Obsáhlé práce o vlastních jménech s bohatými sbírkami vlastních jmen (Vl. Šmilauer, „Vodopis starého Slovenska“, Praha a Bratislava 1932, níže uvedená práce Stanislavova o jižním Slovensku) mají ovšem jen pomocný význam zejména pro určení bývalého osídlení slovenského živlu, z jejich materiálu nelze vytvořit přesný obraz jazyka slovenského v minulých obdobích.

Je zásluhou Jána Stanislava, že shrnul dosavadní výsledky studia slovenského jazyka a vytvořil prvý ucelený a důkladný obraz [152]dějin slovenštiny ve svých objemných Dejinách slovenského jazyka I, Úvod a hláskoslovie (Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 1956, s. 590; nejnověji (1958) vyšel díl III, obsahující texty). J. Stanislav, profesor slovanských jazyků na bratislavské universitě, věnuje se už dlouhou dobu studiu slovenských místních jmen (vydal obsáhlou dvoudílnou práci „Slovenský juh ve stredoveku“, Martin 1948, podal rozbor jmen v Evangeliu cividalském, Slavia 18, 1947, s. 87—100, slovenských slov v Zakládací listině vesprimské, Jazykovedný sborník 3, 1948, s. 1—17) a studiu nářečí (hutná a metodicky cenná práce „Liptovské nárečia“, T. S. Martin 1932).

Kniha Jána Stanislava „Dejiny slovenského jazyka“ má dva oddíly. Prvý tvoří velmi rozlehlý úvod, který obsahuje zhodnocení dosavadního bádání v oboru historické mluvnice slovenské, přehled historických pramenů k dějinám slovenštiny, pokus o periodizaci dějin slovenského jazyka, poznámky k vývoji slovníku a pravopisu, výklad o původu Slovanů, Slováků, o místě slovenštiny mezi slovanskými jazyky, o území slovenského jazyka v starší době a konečně třídění a charakteristiku slovenských nářečí. Druhý, hlavní oddíl, je věnován hláskosloví.

První oddíl je uveden výkladem o bývalé jižní hranici slovenské řeči, opírajícím se o rozbor místopisného materiálu. Jistě nelze přijmout bez námitek všechny Stanislavovy interpretace místních názvů (srov. A. Dostál, Slavia 20, 1950, s. 442—454), ale je tu sneseno tolik materiálu, že i při pochybnosti některých výkladů zůstává neotřesena základní teze autorova, že slovenská sídla sahala hluboko do dnešního Madarska, zaujímala severní část bývalé Panonie až k Blatenskému jezeru a šla do horního Potisí. Není dosti průkazné tvrzení, že Kyjevské listy jsou původu západoslovenského, tvrzení založené na dnešní existenci střídnice z z praslovanského dj v západní slovenštině v několika slovech, není přesvědčivý důkaz slovenského původu Metodova žáka Gorazda (jeho rodový majetek prý byl mezi Bratislavou a Nitrou) a spojení místního jména Močenok z praslovanského mǫčenik^ъ s památkou Klimenta, jehož ostatky našel Cyril na Chersonu (srovnej Naše věda 25, s. 104) aj. Nedostatek bezpečných pramenů dává možnost a příležitost k smělým kombinacím badatelovy obrazotvornosti, ale nepřipouští přesné závěry, které by bezpečně obohatily naše poznání.

Ve výkladech o pravlasti Slovanů a jejich pohybech se autor přiklání k názorům polské archeologické školy, zvláště T. Lehra-Spławińského, který dochází k závěru, že kolébkou Praslovanstva bylo území mezi Odrou a Vislou, že lužická kultura způsobila rozpad baltoslovanské jednoty a přispěla ke krystalizaci slovanského kmene. Přijímá od Lehra-Spławińského i chronologii tříštění slovanského celku, která [153]je velmi nepřesná. Sporné je také autorovo tvrzení, že baltoslovanská jednota trvala dva tisíce let (od třetího do prvého tisíciletí před n. l.). Místo slovenštiny mezi slovanskými jazyky určuje tím, že vypočítává společné rysy slovenštiny s ostatními jazyky západoslovanskými a potom shody s jinými slovanskými jazyky. V otázce jugoslavismů, která zůstane nedořešena, dokud nebudou datovány příslušné změny shodné s jižní slovanštinou a pohyby slovanských kmenů po rozpadu slovanské jednoty, postavil se autor na jediné správné stanovisko, které připouští dnešní stav vědy: jde tu o samostatný, na vnějších vlivech nezávislý vývoj střední slovenštiny. Při řešení tohoto problému se dosud příliš stavěly do popředí rysy shodné s jihoslovanštinou, tyto rysy se zveličovaly a nabývaly neoprávněných rozměrů, protože nebyly posuzovány na pozadí početnějších podstatných rozdílů. Také u prof. Stanislava bychom čekali zasazení shod mezi slovenštinou a jinými slovanskými jazyky do rámce nejtěsnějšího příbuzenství jazyka českého a slovenského.

Aby kapitola třetí, „Periodizácia slovenského jazyka“, byla tím, co je vyjádřeno nadpisem, bylo by třeba provést přesnější chronologizaci společenského vývoje a základních vývojových tendencí na Slovensku. Do hrubého schématu: období předfeudální (asi do 10. století), prvé období feudalismu (do 15. století), druhé období feudalismu (do konce 18. století), jehož mezníky nejsou historicky podepřeny vývojem slovenské společnosti, je vloženo vytčení několika nejdůležitějších změn, stejně jen zhruba časově určených. Proto autorovy výklady často znějí velmi všeobecně, nespecificky. Na Slovensku není dosud takových prací, jako jsou V. Husy „Epochy českých dějin“ nebo Havránkův „Přehled vývoje českého jazyka z hlediska marxistického“ (NŘ 36, 1951, s. 81—93, Havránek-Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1951, s. 205 až 227).

Schematičností této stati trpí také další dvě kapitoly (IV a V) na periodizaci závislé: „Vývin slovníka“ a „Vývin pravopisu“. Autor tu vypočítává nejdůležitější pojmy tvořící jádro praslovanského slovního fondu (řadí je ve významové skupiny podle společenských zřízení a oblastí hmotných i duševních potřeb) a sleduje obohacování slovenského slovníku o termíny, které si vynutily nové formy společenského života. Rozšiřování slovní zásoby je tu pozorováno ze dvou hledisek, která jsou vedle sebe souřadně postavena, ač mělo být jedno druhému podřízeno: obohacování slovníku o nové pojmy vůbec a obohacování ze zdrojů cizích zvláště. Ve stati „Vývin pravopisu“ bylo třeba rozlišit, co je v grafických záznamech systémové a co je nahodilé. Nepatří do systému slovenského pravopisu zapisování slovenských jmen cizinci v cizojazyčných listinách, protože zde zápis nevycházel z uvědomělé a promyšlené snahy zachytit slovenské hlásky uceleným grafickým sys[154]témem. Grafika památek, jako jsou Evangelium cividalské neb Frizinské zlomky, má význam pro určení fonetické realizace slovanských fonémů, ale nikoli pro vývoj slovanského grafického systému, leda u Frizinských zlomků zcela všeobecný (užití latinky).

Kapitoly III, IV a V bylo lépe spojit v jednu, v které by byla stanovena jednotlivá období ve vývoji slovenského jazyka a v nich pak probrány nejdůležitější změny ve všech jazykových plánech, hláskoslovném, tvaroslovném, popřípadě syntaktickém (u autora kap. III), lexikálním (IV) a v pravopise (V).

V kapitole o slovenských nářečích se autor přidržuje základní práce prof. V. Vážného, Slovenská nářečí v Československé vlastivědě III, 1934, s. 219―310.

Vcelku možno říci, že úvod velmi pečlivě zachycuje současný stav těch otázek, jichž se autor dotýká, spíše však zaznamenává nežli hodnotí. Některé části nejsou dobře zasazeny do celkového rámce (kupř. stať XIII: „Zo sociálnych prvkov v slovenském jazyku“), spojení několika statí pod jeden souhrnný název by vedlo k přesnějšímu skloubení látky a bylo by autora uchránilo před nerovnoměrností některých částí a před častým opakováním. Celý úvod bylo možno shrnout do těchto kapitol: O potřebě zkoumání dějin slovenského jazyka. Prameny a jazykový materiál. Periodizace dějin slovenského jazyka. Původ Slovanů, vznik národa slovenského, sídla Slováků. Místo slovenštiny mezi jazyky slovanskými. Vnější dějiny slovenštiny. Slovenská nářečí.

Jádrem knihy je druhý oddíl, nazvaný „Hláskoslovie“. Dělí se na dvě části. Prvá část (příliš stručná a neúplná) zachycuje vývoj hláskosloví v době předhistorické (do polovice 10. století). Po přehledném výkladu o odrazu indoevropské samohláskové soustavy v praslovanštině, po výčtu praslovanských souhlásek a po poučení o střídání samohlásek mluví se o některých nejdůležitějších hláskových změnách. Výklad o slovanských reflexech indoevropských hlásek je zjednodušen, není tu zmínky o osudu indoevropského krátkého e, o rozdílech v střídnicích za dvojhlásky, o vývoji samohlásek a souhlásek v koncové slabice. Systém praslovanských souhlásek (a systémem tu autor nazývá prostý výčet) není vyvozen z indoevropského systému, jak bychom čekali, usuzujíce obdobně podle soustavy samohlásek, o protikladu měkkých a tvrdých souhlásek není řečeno, že je to většinou jen protiklad fonetický, nikoli fonologický, není rozlišeno l, r, n měkké (palatální) vzniklé z l, r, n + j od l, r, n pouze změkčeného (palatalizovaného), které stálo před prépalatálou. V rozvrhu látky není také zachován paralelismus s následující částí: chybí tu kapitola o kvantitě a přízvuku.

[155]Druhá část, věnovaná vývoji hláskosloví v době historické, je velmi obsáhlá (s. 303—590), materiálově bohatá. Úvodem k výkladu o soustavě samohlásek autor dobře charakterizuje základní vývojové tendence; dále probírá změny jednotlivých hlásek v samostatných kapitolách. Každou změnu samohlásky ilustruje zápisy v památkách nebo dnešním stavem nářečí, někdy se zmiňuje o reflexu slovenské hlásky v cizím jazyce, zřídka shrnuje dokladový materiál v závěr. Přejímá Novákův výklad, že ve střední slovenštině měkký silný jer dal e, tvrdý o, ale to je problematické. Ve shodě s Ľ. Novákem považuje stahování za jev pozdní, alespoň současný s vývojem jerů (to je opět nepravděpodobné), nesouhlasí však s Novákem, že ve střední slovenštině se oje stahovalo v o.

Obdobný je postup při výkladu historických změn souhláskových. Základnímu jevu slovenské souhláskové soustavy, vzniku párové souhláskové měkkosti a depalatalizaci, věnuje jen letmou pozornost, ačkoli tvoří ohnisko vývoje této souhláskové soustavy. Autor zaznamenává všechny změny, jimiž prošly jednotlivé souhlásky; je tu sneseno mnoho dobrého materiálu, který čeká na své zpracování. Tento postup nemůže vytvořit představu, že jazyk je vyrovnaný systém, v němž jedna změna vyvolává přestavbu celého systému, v němž všechny jevy vzájemně souvisí. Také nářečí tu nevystupují jako ucelené systémy, ačkoli základy k zpracování systému slovenských nářečí v některých novějších dialektologických studiích byly už položeny.

Tři závěrečné kapitoly jsou věnovány prozodickým vlastnostem slovenského jazyka. V poměru k výkladům o soustavě samohlásek a souhlásek je tato závěrečná část velmi stručná (jen 13 stránek), takže autor tu stěží mohl konstatovat jen základní jevy. Není tu např. ani zmínky o opravdu revolučních názorech vynikajícího polského jazykozpytce J. Kuryłowicze na intonaci a přízvuk, ač v tak obsáhlém díle bychom čekali, že se autor s těmito názory aspoň stručně vyrovná.

Kniha Jána Stanislava je cenným příspěvkem ke studiu slovenského jazyka. Je to prvá obsáhlá, ucelená historická mluvnice slovenská, vyčerpávající všechen do dnešní doby dostupný materiál a přihlížející k dosavadním výsledkům bádání v oboru slovenštiny i jiných slovanských jazyků. Nelze v stručném referátu vystihnout celé bohatství této knihy, která je svědectvím poctivého studia a hlubokých znalostí slovenského jazyka. Bude potřebnou příručkou pro ty, kdož pracují na poli slovenské mluvnice i gramatiky slovanských jazyků, neboť slovenština je tu zasazena do širší slovanské souvislosti. Ceníme u autora těsné metodické i materiálové sepětí dějin slovenského jazyka s pracemi o dějinách jazyka českého. Přitom však slovenština v knize vystupuje jako autonomní jazyk, který žil v těsném spojení s jazyky sou[156]sedními, slovanskými i neslovanskými, využil tohoto sousedství k svému obohacení a zdokonalení, ale zachoval si své vlastní specifické znaky. Jestliže jsme také vyslovili některé kritické poznámky, je to proto, abychom upozornili na možnosti metodického zdokonalení knihy, o které sám autor prohlašuje, že bude „základom, na ktorom bude možno vybudovať podrobnú historickú gramatiku“.

J. Jahn

Monografie o slovenském infinitivu

Infinitiv patří v slovanských jazycích k tvarům, jejichž syntaktická povaha a úloha budí stále pozornost jazykovědců. U nás to ukázala zejména podnětná diskuse v Časopise pro moderní filologii v r. 1954 až 1955, vyvolaná obecnými závěry článku Infinitiv v angličtině od Ivana Poldaufa.[1] Řešení těchto otázek bude možné jen na základě bohatého materiálu, umožňujícího bezpečně stanovit podmínky, za nichž se infinitivu užívá ve všech jeho úlohách, i poměr infinitivu ke konkurujícím prostředkům.

O takový rozbor úloh slovenského infinitivu se pokusil Jozef Ružička v knižní monografii Skladba neurčitku v slovenskom spisovnom jazyku (Vydavateľstvo SAV, Bratislava 1956, 185 stran). Opírá se o hojný dokladový materiál z klasiků i současných spisovatelů, shromážděný v Ústavu slovenského jazyka SAV pro zpracování velké soustavné mluvnice spisovné slovenštiny. Studie vznikla při přípravě příslušného úseku této mluvnice, ale je zaměřena na potřeby jazykové praxe. To se odráží v celém způsobu jejího zpracování: teoretické úvahy jsou zkráceny na nejnutnější míru a jsou psány co nejpřístupněji, pokud možno bez zavádění nových pojmů a termínů a se stálým zřetelem k mluvnické tradici i školské praxi; uvádějí se hojné příklady a abecední seznamy slov na konci některých kapitol (škoda, že vedle toho nebyl ke knize připojen rejstřík); upozorňuje se na konstrukce nesprávné nebo stylisticky zabarvené; hojné jsou i poznámky interpunkční. Poučení o shodných nebo obdobných jevech podává autor v jednotlivých kapitolách a odstavcích skoro týmiž slovy; je-li nutno pojednat o některé konstrukci na dvou místech, nespokojuje se odkazem, ale opakuje výklad znovu a znovu uvádí i příklady, většinou tytéž. To jistě přispívá k průhlednosti výkladů, ale na druhé straně to vede i k jisté rozvláčnosti a autonomnosti kapitol; odkaz by byl mnohde vhodnější.

[157]Autor se omezil jen na infinitiv v dnešním spisovném jazyce (bez jakýchkoli poznámek historických a srovnávacích[2] a bez zřetele k nářečím). To je vzhledem k zaměření knihy plně oprávněné; ve vědecké mluvnici bude ovšem třeba vidět jeho dnešní stav i ve spisovném jazyce v plné dynamice, tj. s časovými i místními variacemi, i jako produkt historického vývoje. Pro zjištění místa infinitivu mezí slovesnými tvary a k plastičtějšímu osvětlení jeho syntaktických úloh bylo by vítané podrobněji přihlédnout ke konkurujícím prostředkům a ilustrovat je popřípadě i doklady a zaměřit také k rozdílům.[3]

Základním dělítkem učinil Ružička užití infinitivu v platnosti různých větných členů. Takové utřídění má své obtíže: je nutno stanovit hranici mezi dvojčlennými větami s infinitivním podmětem a hodnotícím přísudkem a mezi jednočlennou větou se složeným základním členem (např.: je naozaj škoda takto márniť čas; i ľahko bolo sa mu spoznať s úradničkami × ale ťažko, ba nemožno sa zdržať sĺz v jej položení — srov. s. 29 a 97); odlišit spojení infinitivu s modálními slovesy, mající jako celek platnost složeného přísudku, od spojení infinitivního předmětu s plnovýznamovým slovesem modálního významu (srov. má tu ležať myšiam na pôživu, volím ho zaviesť Weissovi do Svätého Tomáša × potom sa rozhodla najsamprv zaniesť batôžik do kuchyne — s. 101—102, 103); odlišit infinitiv v platnosti předmětu od infinitivu příslovečného (srov. ošklbaného Martina … nechal stáť pri dverách × len ma nenechávajte tuná sedieť — s. 114—115, 142); odlišit přívlastkové užití infinitivu při podstatných jménech od spojení infinitivu s modálním souslovím typu mať chuť, mať možnost apod. (s. 156n.); stanovit členskou platnost infinitivu při přídavných jménech (s. 167) aj. To se autorovi podařilo vcelku dobře, i když v jednotlivých případech lze mít jiné mínění (a přechodné případy budou též stále dělat potíže). Zpřesňuje přitom tradiční definici podmětu a doplňku a zavádí termíny „zložený vetný základ“ a „zložený slovesný prísudok“, v slovenské i v naší mluvnické tradici dosud neobvyklé. Potřebné je i věcné a terminologické odlišení tzv. vytčeného větného členu. Domnívám se, že zvolené utřídění je vhodné a plodné, třebaže má také své nevýhody. Tak např. o spojení infinitivu [158]s modálními slovy bylo nutno pojednat na několika místech: při složeném přísudku a při složeném větném základu, při přívlastku u modálních podstatných jmen, při předmětu u plnovýznamových sloves a u přídavných jmen. Ale i to má svou kladnou stránku: vystoupil rozdíl mezi syntaktickou úlohou infinitivu ve spojení s modálními slovesy nebo přísudkovými výrazy a ve spojení s modálními jmény podstatnými a přídavnými; bylo nutno hledat hranici mezi pomocnými modálními slovesy a plnovýznamovými slovesy s modálním významem. Ružička si tento úkol nikde nezjednodušuje tím, že by uvedl jen jasné příklady — všude se pokouší zařadit všechny konstrukce, které ve slovenštině existují. To patří k největším kladům jeho práce.

Rozlišení nezávislého a závislého postavení infinitivu v slovním spojení spojil s tříděním podle větné platnosti tak, že za nezávislý pokládá infinitiv v platnosti jediného základního členu jednočlenné věty („vetného základu“) a v platnosti základních členů dvojčlenné věty — podmětu nebo přísudku, za závislý pak infinitiv v platnosti rozvíjejících větných členů — předmětu, příslovečného určení, přívlastku a doplňku. (Sporná je mluvnická nezávislost přísudku.) Závislý infinitiv je dále rozdělen na podmětový a předmětový podle toho, který větný člen je činitelem infinitivního děje (např. zberám sa odísť × kázal mu mlčať).

Při probírání jednotlivých typů se autor snaží vždy přesně vymezit, za jakých podmínek se infinitivu v platnosti jednotlivých větných členů užívá (na prvém místě zjišťuje činitele syntaktické, které jsou při celkové klasifikaci primární, a pak činitele významové). Tak např. v platnosti podmětu bývá infinitiv jen ve větách s kvalifikujícím nebo identifikujícím přísudkem a jednotlivé typy dvojčlenných vět s infinitivním podmětem lze stanovit podle povahy a složení přísudku; rozhodujícím činitelem pro užití jednoduchého infinitivního přísudku je význam celé věty; součástí složeného přísudku a složeného větného základu bývá infinitiv jen ve spojení s jistými skupinami pomocných (neplnovýznamových) sloves; jednoduchým větným základem je ve větách s modálním významem lexikálně nevyjádřeným anebo ve větách vyjadřujících všeobecný rozkaz, zákaz, hrozbu, radu, výzvu, přání nebo touhu se silným citovým zaujetím; užití infinitivu jako rozvíjejícího členu je vázáno na význam členu řídícího. Významový rozbor je podán velmi podrobně, někde až příliš podrobně, s rozlišením základních a přenesených významů slov. V jednotlivostech lze míti výhrady,[4] ale vcelku je velice zdařilý a doplňuje nebo i opravuje třídění starší (srov. zejména vymezení sloves pohybu a sloves významově jim blízkých).

[159]Na základě podrobného rozboru funkcí infinitivu a s přihlédnutím k starším názorům, jichž se dotkl v úvodu a v poznámkách,[5] podává autor v závěru celkovou charakteristiku infinitivu: „Neurčitok je … základným gramatickým tvarom slovesným, ktorého hlavná úloha spočíva v tom, že sa ním pomenúva dej v procese jeho uskutočňovania“ (176); „je prostriedkom na vyjadrenie druhého slovesa (druhého deja) vo vete“ (178) — podobně jako ostatní neurčité tvary slovesné; odlišuje se však od nich funkčně. „Od slovesného podstatného mena tým, že sa infinitívom vyjadruje vzťah k činitelovi vyslovenému alebo len predpokládanému. Od prechodníka zasa tým, že vzťah medzi dvoma dejmi vety nie je zlučovací alebo časový, ale predmetový alebo cieľový (účelový). Od činných príčastí naopak zas tým, že sa vo vzťahu k činitelovi neuplatňuje popri predikácii aj determinácia (popri prisudzovaní aj určovanie)“ (177—178). — Za jistých podmínek může infinitiv převzít syntaktickou úlohu určitých tvarů slovesných — způsobu oznamovacího, rozkazovacího a podmiňovacího, a to ve větách dvojčlenných i jednočlenných. „V takýchto prípadoch hovoríme o štylistickej substitúcii určitých slovesných tvarov neurčitkom“ (178). V jednočlenných větách s infinitivním základem, které mají vždy modální význam, „možno oprávnene hovoriť o funkčnom prehodnotení neurčitku“ (76), protože „neurčitok ako gramatický tvar nie je vlastne tvarom na vyjadrenie modality“ (75). Tato funkční formulace je v neshodě se směrem vývoje této konstrukce v našich jazycích: je to zbytek v minulosti více rozšířeného modálního užití infinitivu, i když snad nepůvodního;[6] v češtině ustoupilo dále než ve slovenštině, takže zde většinou cítíme elipsu modálního slova. Autor si otázku elipsy vůbec neklade, třebaže je v některých případech možná (zejména ve vedlejších větách, např. farár kýval rukou na vežičku, že prestať, ale odtiaľ nevideli, zvonili stále; už vedela, ktorú páčku stlačiť, aby sa žeriav pohol dopredu i vrátil nazad). — U některých sloves, podstatných a přídavných jmen můžeme mluvit o vazbě s infinitivem — jde zde, stejně jako při užití pádů podstatného jména, o ustálený mluvnický prostředek k vyjádření vztahu mezi jistými pojmenováními, a souvisí se slovním významem určeného pojmenování. — Rozbor ukázal, že syntaktické konstrukce s infinitivem jsou v různé míře vázány na významové okruhy slov; zjistit míru významové vázanosti syntaktických jevů je nutné pro jejich úplné poznání.

[160]Ružičkova studie je jako celek i v jednotlivých výkladech cenným příspěvkem k prohloubenému poznání syntaktické stavby dnešní spisovné slovenštiny. Můžeme si jen přáti, aby byla východiskem k dalšímu bádání a aby podobných monografií vznikalo více.

Jaroslav Bauer

Knižní výběr ze slovenských relací Jazykové poradny

Z informačního přehledu Zikmunda Skyby v minulém ročníku Naší řeči[1] bylo zřejmé, jak důležitým prostředníkem péče o jazykovou kulturu v mnoha zemích světa je v dnešní době rozhlas. Má proti tištěným publikacím nesrovnatelně širší dosah působení, šíří jazykové poznatky i tam, kam se odborná nebo populární publikace jen stěží dostane, a hlavně pohotově odpovídá na nejživější otázky jazykového dění. Připočteme-li k tomu osobitý způsob výkladu vynucený rozhlasovou formou, není divu, že se rozhlasové jazykové „koutky“, „schránky“, „poradny“, jazykoví „rádci“, jakož i různé besedy a kursy stávají samostatnou součástí jazykové výchovy, doplňující a prohlubující základní jazykové poučení školní.

Také na Slovensku si rozhlasové jazykové relace našly své pevné místo v soustavě jazykové výchovy. Jsou vysílány od podzimu 1952[2] pravidelně na stanici Bratislava pod názvem Jazyková poradňa a výběr z těchto relací (se stejným názvem) vyšel nyní také knižně.[3] Na rozdíl od podobných slovenských publikací z poslední doby, které jsou dílem jednotlivce,[4] je Jazyková poradňa jak ve své podobě rozhlasové, tak i knižní dílem kolektivu; odpovídají v ní na dotazy posluchačů pracovníci Ústavu slovenského jazyka Slovenské akademie věd. Svým charakterem je Jazyková poradňa blízká Jazykovému koutku pražského rozhlasu, jehož pravidelné pětiminutovky připravují členové Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd; ve stručné recenzi se tedy nabízí srovnání s těmito českými výklady, popř. s jejich dvěma knižními výběry dosud vyšlými.[5]

[161]Především tedy srovnání tematické: Právě tak jako u obou výběrů z českých jazykových koutků je těžištěm výkladů o současné slovenštině slovní zásoba, které je v knize věnován nejrozsáhlejší oddíl, více než stostránkový. Poučení o správnosti jednotlivých slov, o jejich tvoření, významu a užívání se podává — kromě dalšího samostatného oddílu „O tvoření slov“ — ještě i v ostatních kapitolách, rozsahem už značně menších (Obecné rozmluvy, O tvarech slov, Ze skladby, Z výslovnosti a pravopisu). Otázky, které kladou posluchači a na něž jazykoví odborníci v poradně odpovídají, jsou však na Slovensku poněkud odlišné od našich, a tak v konkrétních námětech se slovenský výběr kryje s oběma výběry českými jen poměrně zřídka; většina slovníkových výkladů týká se problémů výlučně slovenských. Zatímco české výklady se soustřeďují na pojmenování souvisící s novou skutečností (to je patrné zejména z druhého výběru), nesetkáváme se s touto problematikou ve slovenských výkladech zdaleka tak často. Týkají se jí vlastně jen výklady rázu terminologického, ale i tu se pojednává často o pojmenováních věcí vlastně ne typicky nových (točovka, skrutka aj.). O tom, které jazykové jevy jsou aktuální a ožehavé, rozhoduje celkový stav propracovanosti a ustálenosti spisovné slovenštiny, jakož i jazyková situace česko-slovenská. Ukazuje se, že v ustalování slovenského spisovného lexika má důležitou úlohu z jedné strany vztah spisovného jazyka k jeho lidovému podkladu, tj. k nářečím, z druhé strany pak silné působení spisovné češtiny. Tento vliv vedle nesporného obohacování slovní zásoby, jak je slovenští jazykovědci na několika místech přiznávají, přináší i jisté těžkosti, s nimiž je nutno se vypořádávat. Proto se pozornost obrací především k těmto jevům. V konkrétních jednotlivostech je ovšem řešení někdy svízelné a složité a je škoda, že do výběru není zařazeno pojednání, které by řešilo tyto otázky jasněji a otevřeněji z hlediska obecnějšího. Takto není vždy zaručena žádoucí jednota hodnotících měřítek u jednotlivých autorů.

Ve výkladech tvaroslovných a syntaktických nevystupuje problematika vztahu k nářečím a k češtině už tolik do popředí, a proto se tu slovenská a česká témata v mnohém, zejména ve výkladu jevů syntaktických, shodují (užívání a vyjadřování trpného rodu, přivlastňovacích zájmen, spojek aby a když / keď aj.). V těchto částech jsou také výklady podepřeny přesvědčivým dokumentačním materiálem a přinášejí často nová řešení, leckdy platná nebo alespoň poučná i pro nás. Na rozdíl od slovníkových jevů mohou se tu výklady již opřít o současné mluvnické příručky normativního charakteru. Poměrně menším dílem jsou v příručce zastoupeny otázky pravopisné, třebaže by bylo možno očekávat, že po novém vydání Pravidel slovenského pravopisu v r. 1953 bude o pravopis, a zejména o některé jeho nové úpravy, ve veřejnosti větší zájem. Také témata pojednávající o spisovné výslovnosti mají [162]v tomto výběru — stejně jako ve výběrech českých — postavení jen okrajové, doplňující.

Zarámování slovenského tištěného souboru je poněkud odlišné. Úvodní „Obecné rozmluvy“ nejsou záměrně komponovaným celkem podávajícím soustavnější poučení o jazyce a o jazykové stavbě — jako je tomu třeba u druhého výběru českého —, ale jsou to skutečně vysílané a navzájem nesouvisící stati shrnující téměř heslovým způsobem některé zásady jazykové výchovy. To sice ponechává publikaci ráz původní bezprostřednosti, ale na druhé straně to zbavuje možnosti podat obecnější poučení o kritériích, jimiž se autoři jednotlivých pojednání řídili. Úvodní partie jsou také zaměřeny spíše ke kultuře vyjadřování v jednotlivých situacích, ke kultuře jazykových projevů než k vlastní kultuře spisovného jazyka a mají k následujícím výkladům vztah více méně volný.

Jinak se úprava a uspořádání Jazykové poradny od jejích starších českých předchůdců příliš neliší. Jen styl jednotlivých výkladů je hovorovější a celkový způsob podání živější — redakce se zřejmě nesnažila výklady pro knižní vydání příliš upravovat, aby nesetřela bezprostřednost jejich původní mluvené formy. Vůbec je nutno říci, že se slovenským autorům většinou podařilo najít pro naukový rozhlasový výklad styl svěží a vtipný. Jsme přesvědčeni, že si tento způsob výkladu i jeho knižní zpracování v souhrnné jazykové příručce získá ve slovenské veřejnosti zasloužený zájem a oblibu a že kniha opravdu přispěje ke zvýšení jazykové kultury spisovné slovenštiny.

J. Kuchař

Nové slovenské práce dialektologické

Nakladatelství SAV v Bratislavě vydává sbírku dialektologických prací, které přispívají nejen k důkladnějšímu poznání zkoumaných místních nářečí, ale i obecnějších zákonitostí ve vývoji jazyka.

V posledních letech vyšly tři významné studie[1] zabývající se problematikou míšení domácích a cizojazyčných prvků. Dvě z nich monograficky zpracovávají otázky vnějších vlivů na nářečí jednotlivých slovenských vesnic, třetí naopak řeší jazykové poměry širších oblastí některých osad v souvislosti s kolonizací na území Maďarska.

Práce G. Horáka, revidující starší zjištění M. Małeckého, podává souborný popis smíšeného polsko-slovenského nářečí horehronské obce Pohorelá (pro porovnání je připojena i stručná charakteristika příslušného jevu z blízkého nářečí Liptovské Tepličky). Na pod[163]kladě bohatého materiálu ukazuje, že tu jde o přechodný útvar (podle získaných údajů byli původní obyvatelé z velké části Poláci, v menšině i Ukrajinci), který se postupně vyvíjí v slovenské nářečí s pozůstatky nejodolnějších polských prvků (přízvuk na předposlední slabice). V hláskosloví věnuje pozornost především členitému systému samohlásek, v němž se výrazně obráží ztráta kvantity. Při rozboru souhláskové soustavy zaznamenává u mladší generace nedodržování protikladu měkkosti (všech řad) a ústup dosud častější hlásky g hlásce h. Oddíl tvaroslovný přináší kromě přehledu jednotlivých typů množství dokladů na tvarové rozrůznění, jež je však často podmíněno příčinami fonetickými. Ve skladbě zachycuje (se zřeteli stylistickými) nejdůležitější odlišnosti větné stavby, vesměs totožné se syntaktickými prostředky lidového jazyka. Pomocný (diferenční) slovník zahrnuje jen malou část slovní zásoby, v níž se přesto projevuje zřetelná převaha slovenských prvků (proti polským — ve srovnání s tvaroslovím, a zvláště hláskoslovím). Jako doplněk k vzniku a dějinám obce i vývoje nářečí je přiřazen užitečný soupis rodných jmen, rozlišujících přezdívek a pomístních („chotárných“) názvů. Výklady dokumentuje obsáhlý výběr souvislých vyprávění (47 stran, ⅓ z Tepličky) všech vrstev obyvatel.

F. Buffa se v monografickém popisu obce Dlhá Lúka (v okrese bardějovském) zabývá složitým jazykovým stavem severního Šarišska. Místní nářečí představuje v celku této okrajové oblasti rovněž smíšený typ, v němž se vedle jevů východoslovenských uplatňují prvky polské a ukrajinské (vlivy sousedství). Tradičně zpracované hláskosloví ukazuje na množství hláskových variant, zvukový systém je také výrazně charakterizován přízvukem na předposlední slabice slova a neexistencí kvantity. Popis slovotvorné soustavy podává výstižný přehled užívaných přípon a jejich významových rozdílů. V tvarosloví zjišťuje zevšeobecňování koncovek (vyrovnávací tendence je patrná zvláště v množném čísle podstatných jmen). Ilustrační ukázky obsahují rozmanitá vypravování (mezi nimi je i několik textů starých písní) tří místních rodáků. Téměř polovinu práce (112 stran) zabírá abecedně uspořádaný materiál slovníkový, v němž početnou skupinu tvoří výrazy polského původu (je u nich zachován též odraz nosovky), řidčeji se vyskytují prvky ukrajinské.

Předmětem zkoumání rozsáhlé studie P. Ondruse o středoslovenských nářečch v Maďarské lidové republice[2] jsou tzv. nářečí jihostředoslovenská (hontské a novohradské — při severní hranici MLR) a dolnozemská (východnější níreďházské v Sa[164]bolčské stolici a jižní sarvašské, čabské a čanádské). V jejich hláskoslovném a tvaroslovném rozboru sleduje specifické vývojové tendence podmíněné kolonizačním procesem (převážně jde o různě diferencované jazykové útvary vzniklé splynutím nářečních prvků z oblastí Hontu, Novohradu, Gemeru, Tekova a Zvolenu). Při charakteristice jednotlivých jevů uvádí v dokladech zeměpisné rozšíření a z porovnání s příslušnými typy na území Slovenska se snaží určit ohniska a časový sled jejich vzniku. Hláskosloví je více zaměřeno na spojení hlásek než na artikulační jednotky, zvláštní kapitola pojednává o náhradě maďarských hlásek v přejatých slovech. V tvarosloví se u každého slovního druhu zabývá jeho významovou klasifikací, mluvnickými kategoriemi, vlastním ohýbáním, původem tvarů apod. Materiálový charakter práce podtrhuje bohatství textů (105 stran) a odkazového aparátu.

L. Bachmann

Zdařilá vysokoškolská učebnice slovenštiny

[1]Na konci minulého roku vydalo Státní pedagogické nakladatelství dlouho očekávanou učebnici slovenštiny, určenou především studentům českého jazyka na našich vysokých školách. Je to práce promyšlená a po všech stránkách zdařilá. V jejím nevelkém rozsahu (182 stran) je obsaženo hutné poučení o současné mluvnické stavbě slovenštiny a její slovní zásobě, zpracované se stálým zřetelem na shody s češtinou a rozdíly od ní, z marxistického hlediska je osvětlen pojem slovenštiny jako národního jazyka a jejího místa mezi slovanskými jazyky; je podán též zhuštěný obraz současných slovenských nářečí i plastický přehled vzniku a rozvoje spisovné slovenštiny na pozadí společenského vývoje na Slovensku.

Není to první zpracování tohoto tématu. Z novější doby je možno uvést průkopnické práce, jako např. Slovenskou mluvnici Kamila Suchého (Praha 1919), Stručnou mluvnici československou V. Ertla (Praha 1919), stručné poučení o hlavních rozdílech v mluvnické stavbě slovenštiny a češtiny od Mir. Kálala (Praktická srovnávacia mluvnica československá, Banská Bystrica 1926; též přídavek k „Slovenskému slovníku z literatury aj nárečí“ z r. 1924); dále sem patří práce Aloise Gregora (naposled Mluvnice spisovné slovenštiny, Praha 1954) a zejména záslužná práce Václava Vážného (Stručná mluvnice slovenská pro Čechy, Praha, 2. vyd. 1948). Nová učebnice slovenštiny předčí však všechny práce dosavadní, a to jak větší úplností, tak také modernějším pojetím zpracování.

[165]Poslání této knihy lze hodnotit z trojí stránky. Předně jde autorům o to, aby se studentům češtiny na našich vysokých školách dostalo přehledného, avšak relativně úplného poučení o současné slovenštině, které je jinak roztříštěno v několika knihách zpracovaných obšírněji, ať jde o mluvnici současné slovenštiny (hlavně E. Pauliny — J. Štolc — J. Ružička, Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955), nebo o popis a rozbor slovenských nářečí (např. Václav Vážný, Slovenská nářečí, Československá vlastivěda, sv. III — Jazyk), nebo o otázky vývoje slovenštiny (tu lze uvést práce V. Vážného — Spisovný jazyk slovenský, Československá vlastivěda, sv. III, řada II, Praha 1936; Eugena Paulinyho Dejiny spisovnej slovenčiny, Bratislava 1948; Jána Stanislava Spisovný jazyk slovenský, ve sborníku Slovanské spisovné jazyky v době přítomné, Praha 1937). Monografické zpracování slovní zásoby slovenštiny dosud vůbec chybí.

Naše kniha představuje souhrn základních vědomostí, které jsou nezbytné pro každého vysokoškolsky vzdělaného češtináře. K prohloubenějšímu studiu dílčích otázek odkazuje učebnice na příslušnou literaturu.

Druhá a neméně důležitá stránka zpracování je dána snahou všech autorů poskytnout pevné a pro české studenty nejdostupnější srovnávací hledisko při studiu základních otázek jazykovědy, zvláště slovanské. Nejde tu jen o výchozí kapitolu o podstatě slovenštiny a o jejím místě v rodině slovanských jazyků, nýbrž též o důsledné srovnávací hledisko při zpracování všech ostatních částí. Východiskem je ovšem jazyk současný, ale ten je správně pojímán jako výslednice dlouhého vývoje vnitřního i vývoje plynoucího ze vztahu jazyka a společnosti, která ho užívala a užívá jako prostředku dorozumění. Při srovnávání se přihlíží nejen k spisovným jevům českým a slovenským, nýbrž i k nářečím, která mohou často vysvětlit hlouběji a jasněji vzájemný vztah jevů slovenských a českých. Nejednou se ukazuje též na paralely i v jiných jazycích slovanských. To všechno nepochybně přispívá k hlavnímu poslání jazykovědy, „hledat vnitřní zákonitosti ve vývoji jazyků“.

Konečně pak stojí za zmínku, že přehledné a jasným výkladovým slohem podané zpracování všech základních otázek slovenštiny na základě srovnávacím činí knihu dostupnou nejen vysokoškolským studentům, nýbrž též jiným zájemcům, především z řad učitelů všeobecně vzdělávacích škol, a vůbec všem, pro něž otázka česko-slovenské vzájemnosti není prázdným heslem.

Učebnice je dílo kolektivní. Autory jednotlivých částí jsou jednak významní naši bohemisté, kteří nejednou prokázali hluboký zájem též o otázky slovenského jazyka, jednak přední znalci slovenštiny z řad slovenských jazykovědců. Už to samo o sobě je zárukou kvality učeb[166]nice. Partie úvodní vypracoval člen korespondent ČSAV Jaromír Bělič, který zde mohl plně využít výsledků svých dosavadních studií o základních obecných otázkách národního jazyka, o poměru spisovného jazyka a nářečí apod. (srov. jeho knihu Sedm kapitol o češtině, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955). Týž autor zpracoval také poslední oddíl knihy — přehled vývoje spisovné slovenštiny; je to jakási sevřená syntéza jeho dosavadních, namnoze průkopnických prací, zejména o otázce historického vývoje poměru češtiny a slovenštiny z hlediska marxistické jazykovědy.

Ústřední částí knihy je mluvnice slovenštiny, kterou zpracovali prof. Alois Jedlička (hláskosloví, tvoření slov a tvarosloví) a doc. Jozef Ružička (skladba). Je to dosud nejúplnější rozbor diferenčních jevů spisovných českých a slovenských, zpracovaný zhruba na podkladě systému známého z Havránkovy a Jedličkovy České mluvnice, ovšem s výjimkou skladby, která je zaměřena jen na osvětlení základních rozdílů mezi oběma jazyky. Díl Jedličkův je velmi zdařilý a možno jej bez nadsázky označit jako nejlepší a dosud nejúplnější zpracování této otázky. Záslužná je např. kapitola o spisovné výslovnosti, přehledným způsobem jsou nově zpracovány též předložky a jejich vazby (často odlišné od vazeb českých); velmi užitečný je dále skoro úplný výčet svérázných, od češtiny odchylných příslovcí. Značným pokrokem proti dosavadnímu stavu zpracování jsou rovněž Ružičkovy poznámky k rozdílům mezi českou a slovenskou skladbou. Dosud se k problematice skladby zpravidla uvádělo, že se v podstatě shoduje se skladbou českou. Jen Václav Vážný v citované knize ukázal na nejnápadnější rozdíly, jako jsou problémy mluvnické shody v čísle a rodě a slovenské vykání. Ružičkovy postřehy jsou bystré a postihují (snad s výjimkou rozdílů ve větné melodii) všechny nápadné rozdíly mezi češtinou a slovenštinou ve větné stavbě a zejména citlivě upozorňují na ty jevy, v nichž chybují i dobří čeští znalci slovenštiny nebo i Slováci sami (např. stavba některých typů vět a souvětí, vazby sloves, trpný rod aj.). Kladem Ružičkovy práce jsou rovněž dobře volené citáty z děl vynikajících slovenských spisovatelů.

Také Eugen Jóna pokročil v charakteristice slovenské slovní zásoby ve srovnání s dosavadními pracemi (mezi nimiž po této stránce zaslouží zmínky hlavně práce V. Vážného) kupředu. Jónovi se podařilo nejen postihnout nápadné rozdíly v slovní zásobě běžného denního styku i v slovní zásobě speciálnější, nýbrž i podat základní obraz o zdrojích a vývoji slovenské slovní zásoby, a to je pohled v podstatě nový. Snad jen vliv latiny (vzhledem k odlišnému postavení latiny na Slovensku přece jen jiný než vliv latiny na češtinu) mohl být více zdůrazněn a dokumentován. Nejde tu ani tak o různé zemanské názvy a pojmenování, ale spíše o to, že slova původem latinská pronikala ve sloven[167]štině častěji než v češtině do běžného užívání (srov. např. fiškál, feruľa, atrament), ač se v tomto ohledu situace také již změnila, a že se s nimi poměrně často setkáváme v starší literatuře (srov. u Šoltésové aprehendovať, aprehenzívny aj.).

Úkol J. Štolce — podat na několika málo stránkách přehled všech slovenských nářečí — nebyl snadný. Autor, který je snad nejlepším současným znalcem slovenských nářečí, musel se proto omezit na obecnou charakteristiku nářečí jako celku a dále jednotlivých skupin nářečí (středoslovenských, západoslovenských a východoslovenských); potom podal vlastně jen výčet nápadných znaků jednotlivých nářečí v rámci tří základních skupin. Třebaže zde nebylo místa pro teoretické úvahy o postavení slovenských nářečí, nebyla by na škodu alespoň zmínka o jistých těsnějších souvislostech slovenských západních a východních nářečí mezi sebou i s ostatními nářečími na území ČSR (tj. i s nářečími českými) a o poměrně zvláštním postavení nářečí středoslovenských.

Účast prof. Eugena Paulinyho nelze zvlášť hodnotit, protože žádnou stať samostatně nezpracoval; jeho úloha byla patrně v činnosti poradní.

Kolektivní zpracování se ukázalo jako výhodné. Je jisté, že každý z uvedených autorů by mohl sám připravit dobrou učebnici slovenštiny, avšak ta okolnost, že jednotlivým autorům byl svěřen vymezený úsek, pro který již ve svých dřívějších studiích prokázali vysokou kvalifikaci, umožnila jim, že na poměrně malé ploše mohli podat v nejlepším slova smyslu encyklopedickým způsobem co nejhutnější poučení. Předností této kolektivní práce je ovšem také promyšlená jednotná koncepce celé knihy.

Ovšem kolektivní práce má také svá úskalí, jichž se plně nevystříhali ani autoři naší učebnice. Mezi nejnápadnější jevy v tomto smyslu patří nebezpečí nerovnoměrnosti zpracování. Projevuje se to např. ve zpracování mluvnické části. Zatímco Jedlička vykládá často pojmy i termíny základní (přihlížel tu patrně k tomu, že na vysokých školách pedagogických je základní kurs slovenštiny zařazen na sám počátek studia, před základním kursem češtiny), Ružička ve zpracování skladby je na uživatele učebnice velmi náročný a předpokládá u nich znalost české skladby. Náročná je po této stránce i část zpracovaná J. Štolcem, poučení o nářečích. Dialektologické termíny nejsou vysvětleny (nejdůležitější pojmy a termíny jsou však zpracovány v úvodní kapitole Běličově); jistým nebezpečím je u Štolce též důsledná fonetická transkripce, protože se na to nikde neupozorňuje (student v prvním semestru si např. sotva uvědomí, že krásni je 1. p. jedn. čísla přídavného jména psaného spisovně krásny, česky krásný). Tato okolnost spolu s úsporným podáním četných faktů učiní patrně Štolcovu část knihy pro studium, jemuž je především určena, nejobtížnější.

[168]Z celkového hlediska je možno položit otázku, zda by nebylo užitečné upozorňovat na typické rozdíly v české a slovenské terminologii, a to se zřením k tomu, že je jistě žádoucí, aby čeští bohemisté studovali intenzivněji než dosud i odbornou literaturu slovenskou, která má bezesporu velmi čestné místo v rámci československé jazykovědy. Upozornění na slovenskou terminologii v tomto základním souhrnném díle by jistě toto studium podporovalo. Snad by neškodilo ani více historického pohledu hlavně ve zpracování mluvnické části (např. v otázce jmenných kmenů, v otázce dvojného čísla aj., neboť tu jsou dosti velké rozdíly mezi češtinou a slovenštinou a jejich výkladem mohlo by se studium prohloubit). V kapitole o třídění sloves bylo by možno upustit od řešení rozporu mezi rozdělením sloves, jak je podávají Pravidla slovenského pravopisu z r. 1953, a rozdělením podaným v citované mluvnici Paulinyho, Štolce a Ružičky. Postačila by jistě drobná zmínka o tom; samo zpracování mohlo by se pak v největší míře opřít o třídění českého slovesa, které je vysokoškolským uživatelům učebnice známé.

Ke kvalitě učebnice přispěli jistě svým dílem i recenzenti — dr. Ján Horecký, dr. Štefan Peciar a prof. dr. Václav Vážný.

Drobnější připomínky, které dále uvádíme, jsou míněny jako poznámky, které by bylo možno vzít v úvahu při eventuálním příštím vydání knihy.

Na s. 12 by bylo vhodné u diagramu střídání samohlásek krátkých a dlouhých, popř. dvojhlásek uvést příklady (i — í; list — lístok atd.), i když je to dále na příslušných místech vyloženo. V textu na s. 13 „Spisovná slovenština má proti češtině navíc tyto samohlásky: ä, ô, ia, ie, iu“ bylo omylem vynecháno a dvojhlásky. Podobně třeba doplnit na s. 19 popř. dvojhlásku, takže text by měl znít: Naopak má slovenština v základech slov dlouhou samohlásku, popř. dvojhlásku tam…

U výkladu o měkkém ľ (s. 20) doporučujeme uvést výslovnost (u souhl. d, n uvedena je), např. leto [vysl. ľeto], na poli [vysl. na poľi] atd. Vhodné by též bylo upozornit na některé jevy, v nichž se často chybuje, např. priemysel (s tvrdým l na konci slova), ale myseľ (s měkkým ľ), divadelný (s tvrdým l) apod. Výklad o souhlásce j bylo by užitečné doplnit upozorněním na to, že je dosti nápadný rozdíl mezi češtinou a slovenštinou u slov jako ihla, istý, izba, aký, ešte… (nedostatek hiátového nebo protetického j) proti čes. jistý, jizba… Na s. 29 u výkladu o shodě v příčestí minulém bylo by snad lépe příklady ženy, dievčatá spievali typograficky jako zvláštnosti vytknout, nikoli uvádět v závorce. Na téže straně u slovesa brýzgať je uveden význam ‚spílat‘; je to sice správné, ale jde už o význam druhotný. Základní význam je ‚stříkat, kydat (blátem)‘.

Na s. 35 u názvů jazyků stojí za zmínku taliančina proti čes. ital[169]ština. Na další straně zůstalo omylem môstik m. správného mostík nebo môstok.

Předpona pri- (s. 41) nemá zpravidla význam zeslabující, nýbrž naopak častěji zesilující, např. (som na to) pristarý, (je to) privysoko, tj. příliš starý, příliš vysoko. Zeslabující význam, shodný s češtinou, je méně častý (pripiecť, pripečený). Mezi zbytky vokativů (s. 46) chybí typické otče, človeče, pane bože, chápané dnes většinou jako druhotná citoslovce. Mezi podstatnými jmény mužského rodu se zakončením v 7. pádě množného čísla na -mi (s. 50) zůstalo omylem za horami. Při výkladu -ou v 7. pádě jedn. čísla ženských tvarů (s. 52) m. -oiǫ patří -oi̯ǫ. Podstatné jméno mať (s. 54) bylo by vhodné celé vyskloňovat, protože se v něm často chybuje (zejména ve 4. pádě). Zbytků duálu, jichž se obecně zachovalo méně než v češtině, užívá se nejen při označení lidských orgánů (oči, uši), nýbrž i zvířecích (srov. s. 58). Doporučujeme dále uvést několik příkladů na cizí slova zakončená na -ar, -ír, -or, -ur… (s. 60), neboť student si je těžko vybaví.

Na s. 65, 68 bylo by vhodné zdůraznit odlišnou slovenskou kvantitu (vedle nami, vami) též u zájmenných tvarů ja, tvoj, svoj a u zájmenného spojení ten istý pak význam (‚týž, tentýž‘), protože jinak vzniká dojem, že české týž, tentýž je možno vyjádřit jen slovenským tenže (s. 71). U poznámky pod čarou na téže straně chybí, že tzv. číslovky rozčleňovací (dvoje, troje, pätoro…) mají význam číslovek základních a že jsou nesklonné.

V textu k ilustracím za s. 80. zůstala v korektuře chyba v údaji roku vydání Bernolákovy Dissertatio… (r. 1789 místo 1787; v textu na s. 164 je údaj správný).

Při výkladu o tvoření budoucího času (s. 88) byla by vhodná poznámka o jednom zvláštním způsobu tvoření ve slovenštině, a to o tvoření typu nejdem sa šíriť: Potom nie div, že keď vás raz vidia, idú si oči vyočiť na vás (Kukučín); užívá se ho, jde-li o děj, který se má stát hned. Za zmínku by dále stálo i upozornění na to, že se ve slovenštině ve větší míře využívá jednoho typu tvoření sloves s významem podílnosti, kdy opakovací slovesa předponová nedokonavého vidu stávají se dokonavými další předponou: pozohýnal všetky tri listy; chlapi sa pousádzali okolo stien, po laviciach (Kráľ).

Tyto drobné poznámky ovšem nechtějí a ani nemohou snížit dobrou úroveň učebnice.

Tvorba vysokoškolských učebnic je důležitý úkol vysokoškolských učitelů, umožňující při pevném osnování studia na vysokých školách lepší a účelnější rozvržení pracovní doby. Neocenitelnou pomůckou jsou pak učebnice při mimořádných formách studia. Již proto je třeba novou učebnici slovenštiny uvítat, a to tím spíše, že jde o učebnici potřebnou, praktickou a velmi zdařilou.

Václav Křístek

---

[1] Srov. zvláště zprávu Ze slovenské jazykovědy v Naší řeči 33, 1949, s. 151—154, referát M. Romportla o Stanislavově příručce spisovné slovenské výslovnosti, 37, 1954, s. 228—231, referát L. Doležela a V. Budovičové o Slovenské gramatice E. Paulinyho, J. Ružičky a J. Štolce 39, 1956, s. 273—281, zprávu J. Dvončové-Švehlové o dvou slovenských pracích o jazykové kultuře, tamtéž s. 293—296, a referát Al. Jedličky o slovenské příručce odborného názvosloví 40, 1957, s. 15—65.

[1] Časopis pro moderní filologii 36, 1954, s. 9—23; k tomu připomínka V. Hraběte (37, 1955, s. 40—41), odpověď Poldaufova (tamtéž s. 42—44) a příspěvek Trávníčkův (tamtéž s. 236—238). — K poznání dějin českého infinitivu významně přispěl Fr. Trávníček v Historické mluvnici české III — Skladbě (Praha 1956, 167―179).

[2] Jen v některých poznámkách, zdůvodňujících rozdíly autorova pojetí od pojetí Šmilauerova, Trávníčkova nebo akademické Grammatiky russkogo jazyka, najdeme ojedinělé zmínky o rozdílech ve využití infinitivu mezi slovenštinou, češtinou a ruštinou.

[3] To se týká zejména konkurence infinitivu a vedlejší věty, která se jen obecně zjišťuje bez bližšího vymezení (přitom je však pomocným kritériem k odlišení spojení dvou plnovýznamových sloves od spojení infinitivu s neplnovýznamovým slovesem). Po této stránce doplňuje Ružičkovu studii práce Ľ. Ďuroviče Modálnosť (Bratislava 1956), podrobně osvětlující konkurenci infinitivu a vedlejší věty v oblasti konstrukcí modálních a hodnotících.

[4] Poučné je po této stránce i porovnání významového utřídění modálních slov a výrazů u Ružičky a Ďuroviče (Ďurovič k němu ovšem přistupuje z jiného hlediska).

[5] Vedle prací slovenských přihlíží k základním pracím českým (ke kapitolám o infinitivu v Mluvnici Trávníčkově a v Skladbě Šmilauerově, k stati Poldaufově a ke Skaličkovu článku Problém druhého slovesa) a k nové akademické Grammatice russkogo jazyka; vedle toho cituje pouze Timofejevovu stať o základních typech ruských jednočlenných vět a Bechovu práci o systému německých modálních sloves.

[6] Srov. Fr. Trávníček, Historická mluvnice česká III — Skladba, s. 175.

[1] Jazykové koutky v cizině, Naše řeč 40, 1957, s. 169n.

[2] Pravidelné rozhlasové relace jazykové byly vysílány také již v letech 1946 až 1948; viz i poznámku 4.

[3] Jazyková poradňa, Bratislava 1957, 273 s. (redakce G. Horák a J. Ružička).

[4] Máme tu na mysli knihu Eugena Jóny Spisovná slovenčina pre každého, která je v podstatě souborem rozhlasových relací z let 1946—1948 (recenzi o ní viz Naše řeč 36, 1953, s. 167n.) a příručku Jána Horeckého Kultúra slovenského slova, Martin 1955.

[5] Jazykový koutek Československého rozhlasu. První výběr. Praha 1949. — Jazykový koutek Československého rozhlasu. Druhý výběr. Praha 1955.

[1] Ferdinand Buffa, Nárečie Dlhej Lúky v Bardejovskom okrese, Bratislava 1953; Gejza Horák, Nárečie Pohorelej, tamže 1955; Pavel Ondrus, Stredoslovenské nárečia v Maďarskej ľudovej republike, tamže 1956.

[2] Srov. k této otázce i obsáhlou práci Jozefa Štolce, Nárečie troch slovenských ostrovov v Maďarsku, Bratislava 1949, a dále studii Vincenta Blanára, Jeden prípad medzislovanských jazykových vplyvov, sb. Studie a práce lingvistické, Praha 1954.

[1] Slovenština. Vysokoškolská učebnice pro studující českého jazyka. Zpracovali Jaromír Bělič, Alois Jedlička, Eugen Jóna, Eugen Pauliny, Jozef Ružička a Jozef Štolc. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1957: 182 stran, 10 křídových příloh.

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 5-6, pp. 150-169

Previous Alois Jedlička, Vladimír Šmilauer: Tvarosloví v školních Pravidlech českého pravopisu

Next Karel Richter: Novinářská čeština