Časopis Naše řeč
en cz

Nad slovenskou příručkou jevištní výslovnosti

Milan Romportl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Po Záborského stručné příručce, která vyšla prozatím pouze jako skripta,[1] dostává se slovenským hercům a zpěvákům Slovenskou výslovností prof. Jána Stanislava[2] druhé práce věnované otázkám jevištní výslovnosti. Přesto, že je Stanislavova kniha převážnou většinou a ve své podstatné části pouze přehledem mínění jiných autorů o různých otázkách mluvy na jevišti a reprodukcí cizích výzkumů v oboru slovenské fonetiky, má po mém soudu přece své oprávnění. Neboť ani slovenským, ani našim divadelníkům se nedostalo dosud tak obsáhlého shrnutí různých názorů na theorii jevištní mluvy, zvláště pak názorů pracovníků sovětských, jako tomu je v příručce Stanislavově. Pokud pak jde o vlastní přínos autorův, nejsou bez významu především jeho doklady, které nasbíral poslechem na slovenských scénách, zvláště na scéně bratislavského Národního divadla, ani — třeba že nečetné — vlastní doklady experimentální. Jeho aplikace cizích mínění a zkušeností na slovenské poměry ukazuje prozatím jen cestu k vytvoření vlastní theorie slovenské jevištní výslovnosti a mnohdy bude jistě podnětem k diskusi.

Při svých výkladech poukazuje autor, opíraje se o shodné názory badatelů domácích i cizích, na důležitost kultury řeči, stejně významnou pro její formu mluvenou jako psanou, objasňuje principy orthoepie a zaznamenává názory na poměr mluvené formy jazyka a mluvy umělec[229]ké, zvláště jevištní. V obsáhlé kapitole shrnuje pak názory Filippovovy a Vinokurovy na možnosti a hranice porušování norem spisovného jazyka na jevišti jakožto prostředku charakterisačního. Poté přistupuje k popisu artikulačních orgánů i tvoření jednotlivých hlásek. Při tom používá hlavně výsledků výzkumů prof. Hály, které (mnohdy bez přesné citace) přejímá z jeho různých prací, stejně jako obrazový materiál, jímž doprovází text. Tato Hálova pozorování místy konfrontuje s pozorováními autorů dalších a doplňuje je někdy též doklady vlastními. Tyto partie patří k nejcennějším částem příručky, neboť přinášejí leckdy zajímavé příspěvky k fonetice spisovné slovenštiny i jejích nářečí (tak na př. partie o slovenském l, s. 199 n.). Souběžně s popisem výslovnosti se tu stále uplatňuje zřetel k výslovnosti orthoepické, jak vyplývá z hlavního zaměření knihy.

Jak je známo, jsou mnohé otázky slovenské výslovnostní normy předmětem diskusí a je pochopitelné, že ani práce Stanislavova tu nemohla zaujmout vždy konečné stanovisko a že tu autor mnohdy registruje rozdílná mínění nebo uvádí svůj názor jako příspěvek k diskusi. Jde na př. o otázku výslovnosti v před souhláskami, spodobu souhlásky s před jedinečnými souhláskami nebo o problémy slovenského přízvukování. Detailním rozborem těchto otázek vlastních slovenštině se tu však nechceme zabývat a povšimneme si některých otázek obecnějších, které nám vyvstanou při četbě Stanislavovy knihy.

Při stanovení orthoepické normy české nebylo dlouho jednoty v otázce podkladu a zdroje spisovné výslovnosti. Jaká je situace ve slovenštině? Vyjděme ze Stanislavova výkladu o slovenském přízvuku (s. 281 n.). V slovenských školních i jiných příručkách se požaduje důsledné přizvukování prvé slabiky slova a rovněž přizvukování jednoslabičných předložek, kdežto středoslovenská nářečí, zejména Stanislavem prozkoumaná nářečí liptovská, mají podle autora přízvuk převahou na slabice předposlední. Z toho pak S. vyvozuje, že je třeba revidovat požadavek přizvukování prvé slabiky ve spisovném jazyce. Není ovšem sporu, že se spisovná slovenština formovala na podkladě nářečí středoslovenského. Bylo by však možno říci, že je v současné podobě do všech důsledků nářečím středoslovenským? Jistě nikoli. Právě tak jako spisovná čeština opustila svou kolébku středočeskou, také spisovná slovenština uvolnila své svazky se svým zřídlem středoslovenským, napájejíc se — ovšem pouze do jisté míry — i z jazykových zdrojů jiných než středoslovenských. Třebaže se ve výslovnosti spisovné projevuje v slovenštině v jednotlivostech častěji než v češtině tendence k odchylkám, jejichž podkladem je výslovnost nářeční (na př. výsl. koncového v jakožto f a pod.), přece základ spisovné výslovnosti je již poměrně ustálen. Domnívám se však, že tímto základem není v současné době lidová výslovnost středoslovenská, nýbrž jedině výslovnost uživatelů spisovné slovenštiny, [230]a to ovšem v jejich spisovných projevech, taková výslovnost, která je ostatními příslušníky národa, zvláště pak opět uživateli spisovného jazyka, posuzována jako prostá nářečních a osobních výslovnostních odchylek (tedy v zásadě obdobně, jako je tomu v češtině). Vraťme se však k otázce přízvuku. Jestliže je pak ve spisovné slovenštině ustáleno přizvukování slov na prvé slabice (jak je slyšíme běžně na divadle v přednáškách, v improvisovaných rozhlasových reportážích atd.), bude třeba za spisovný pokládat tento způsob přizvukování; jsou-li však předložky vyslovovány běžně bez přízvuku, jistě není důvodu, proč by tento způsob neměl být pokládán za spisovný. Vzpomeňme jen na otázku přizvukování jednoslabičných předložek v češtině, kde si spisovný usus vynutil četné výjimky z přímočarého pravidla o přizvukování předložky. — Svědectvím, že jako spisovná není ani jindy hodnocena výhradně výslovnost opřená o nářečí středoslovenská, je na př. připouštění výslovnosti psaného ä jako e. Přitom se dokonce projevuje velmi zřejmá tendence, směřující k pravděpodobnému zániku výslovnosti ä v budoucnu (tato výslovnost je ostatně již v současnosti značně rozkolísaná).

Jinou otázkou obecnějšího rázu je problém výslovnosti cizích jmen. Na str. 92 cituje autor Filippovovův názor, že cizí jména je třeba i v ruském kontextu pronášet s výslovností jazyka, z něhož byla přejata. Sám pak dále píše: „V hre I. Popova „Rodina“ v bratislavskej činohre vyslovovali meno Voloďa slovenským spôsobom s prízvukom na prvej slabike a s o v oboch slabikách. Robilo to — aspoň na mňa ako slavistu — veľmi zlý dojem: ako by hovorili ľudia, ktorí sa povrchne naučili cyriliku čítať a teraz čítajú ruský text bez znalosti základných pravidiel ruskej výslovnosti a prízvukovania.“ Přiznává pak, že je třeba lišit jména, jejichž slovenská výslovnost se již vžila, od slov méně zdomácnělých, avšak soudí, že z potřeby navození jevištní situace bude nutno i u slov vžitých (na př. Moskva) použít častěji i formy ruské (tedy Maskvá). V čem tu vidím zásadní Stanislavův omyl? Ovšem nikoli v tom, že se neřídí zásadami přejímání cizích jmen, jak se ustálily třebas v češtině,[3] nýbrž právě naopak v tom, že tu mechanicky přenáší na slovenštinu zásadu, která je požadována pro jazyk jiný (zde pro ruštinu). Ostatně požadavek, který uvádí Filippov, není v ruštině přijímán zcela obecně. Ve velké většině případů jsou přejatá slova a cizí jména vyslovována nikoli důsledně s hláskami jazyka, z něhož byla přejata, nýbrž tyto hlásky jsou nahrazovány nejbližšími hláskami nebo skupeními hlásek ruských (tak německé nebo francouzské ü je nahrazováno obvykle změkčenou samohláskou u po měkké souhlásce a pod.) a tyto [231]náhrady se přímo obrážejí již i v psaní cizích jmen v ruštině. Svůj požadavek nedomýšlí ani Filippov; ani Stanislav do důsledku. Jak bychom pak vyslovovali jména příslušníků národů, jejichž jazyky mají hlásky, které nemohou příslušníci našich národů bez dlouhého učení správně vyslovit, jako dnes na př. jména čínská nebo korejská anebo i jen ruské y? Jistě si na divadle musíme ponechat možnost použít i původní výslovnosti jména, ovšem jen výjimečně a jako výrazného prostředku charakterisačního (na př. pro charakteristiku člověka; který dlouhá léta žil v cizím prostředí, nebo naopak pro přepjatce a pod.). Jistě však se mnou budou divadelníci souhlasit, že ruskou atmosféru ve hře nenavodíme ani ruskou výslovností vlastních jmen; ani jakýmikoli rusismy tvaroslovnými nebo syntaktickými; nýbrž především hereckými a režijními prostředky zcela jinými.

Končím svou úvahu nad Stanislavovou knihou. Není recensí v pravém slova smyslu, spíše jen zastavením nad několika autorovými myšlenkami zásadnějšího rázu.


[1] V. Záborský, Javisková reč, Čs. divadelné a literárné zastupiteľstvo, Bratislava s. a., s. 154.

[2] J. Stanislav, Slovenská výslovnost (Príručka pre umelcov a iných verejných pracovníkov), Osvěta, Martin 1953, s. 299.

[3] O tom podrobněji v řadě statí, naposledy v mém článku K výslovnosti cizích slov v češtině, Naše řeč 36, 1953, s. 268n.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 228-231

Předchozí Kvido Hodura: O jazykovém slohu

Následující Věra Michálková: Nová práce z oblasti lašských nářečí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1