Časopis Naše řeč
en cz

Jazykový koutek slovenského a polského rozhlasu

Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Ve službách jazykově výchovné činnosti stal se významným činitelem rozhlas. Svědčí o tom u nás obliba relací Jazykového koutku a četné dotazy posluchačů, z jejichž podnětu vyšel i knižní soubor těchto relací.[1] Stejnou akci popularisace odborných poznatků o mateřském jazyce a o otázkách jazykové kultury provedl na Slovensku rozhlas bratislavský a v Polsku Dyrekcja Programowa Polskiego Radia. I tyto relace ze stejných příčin jako u nás byly vydány knižně.[2]

Výklady pražského Jazykového koutku vznikly prací kolektivní, soubor slovenský a polský jako dílo jednotlivců, dr Eugena Jóny, dnes vědeckého pracovníka v Ústavu slovenského jazyka SAVU, a varšavského prof. Wit. Doroszewského, kteří mohli ve svých výkladech volněji uplatnit své individuální pojetí a podání jazykových problémů. Zvlášť výrazně se projevují tyto rysy v polském souboru prof. Doroszewského, který své výklady, leckdy sporné, formuluje někdy i polemicky.[3] Autor užije při tom i jemného humoru nebo vtipu; vznikly tak živé causerie o jazyku, u polských posluchačů velmi oblíbené; do dnešní doby vyšly již tři serie.

První soubor má tři části, největší z nich přináší obecné výklady o polském pravopise, výslovnosti a skloňování cizích jmen, přízvuku, kultuře jazyka atd., druhá část je věnována výkladům lexikálním a frazeologickým, poslední pak slovům cizím; obsahově ovšem netvoří tak záměrně systematický celek, jakým je soubor český.

[168]Vycházeje z poznání, že jazyk je nástrojem myšlení, zdůrazňuje prof. Doroszewski požadavek neustálého prohlubování poznání jazyka: „Haslem naczelnym w ustosunkowaniu do języka winno być haslo jego poznawania.“[4] S tímto heslem se obrací jednak do řad přátel polského jazyka, mezi nimiž se často ozývaly hlasy o „hlubokém úpadku jazyka“, plynoucí z nesprávného, jednostranně citového vztahu k jazyku bez důkladného jeho poznání jako celku, a jednak do řad „jazykových diktátorů“ mezi odborníky, ke kterým se obrací s připomínkou o nutnosti revidovat každou mluvnickou poučku, je-li v rozporu s jazykovým obyčejem. Kladné prvky „řeči ulice“ (spontánnost, životnost, humor) ocenil uznale ve stati Język Warszawy, kdy mluví o typických rysech jazyka Varšavy v době okupace.[5] Se zásadou poznávat stále hlouběji mateřský jazyk se shoduje i autorův odpor proti příliš zjednodušujícím mluvnickým výkladům a pravidlům, jak pěkně ukazuje jeho rozbor vzájemného vztahu mezi jménem přídavným a podstatným v polštině, kde při určování pravidla o postavení adjektiva přihlíží i ke zřetelům stylistickým a rytmickým, bez nichž je pochopení mnoha mluvnických jevů neúplné.

Poměrně podrobně se autor věnuje výslovnosti a skloňování cizích jmen, neslovanských i slovanských. V podstatě vyjadřuje mínění, že není nutno skloňovat cizí jména (uvádí typ Paul Ramadier, Henri Poincaré a j.), pro praxi je to zásada jednoduchá. Doporučuje zachovávat pro autentičnost původní přízvuk a výslovnost, připouští ovšem ustálené výjimky (Wilson, Waszyngton) nebo odchylky u jmen obtížných (Galsworthy). Týž princip autentického znění cizích jmen (ovšem jen v 1. pádě) uplatňuje Doroszewski i u jmen ruských, pokud se týče jejich přizvukování: Szaljàpin, Trubeckòj a pod., v ostatních pádech je přízvuk mechanicky na předposlední slabice.[6] Polskou podobu přijímají pouze jména na -skij, -ckij, -ij, -yj: Dostojewski, Kluczewski a skloňování pak mají jako přídavná jména; naproti tomu jména jako Tolstoj, Polevoj mají v polštině skloňování jako podstatná jména: Tolstoja, Tolstojowi.[7]

[169]Ve stati O żeńskich formách tytułow męskich[8] bere autor v ochranu formy pani profesor, pani doktor a pod.; vidí v nich tendenci k abstraktnímu vyjadřování, k vyjádření funkce samé bez zřetele k znakům vedlejším. V drobnějších statích poukázal na šíření pádů předložkových, na expansivní sílu předložek (kolebka dla pokoleń místo kolebka pokoleń), na zbytečnost popolšťovat vžité mezinárodní názvy (na př. blonica a plonica za dyfteryt a szkarlatyna). Polský pravopis charakterisuje jako foneticko-morfologický, „ne nejhorší“ ve srovnání s „chaoticky tradičním“ pravopisem anglickým nebo francouzským (v něm jsou některá písmena „grafickými ornamenty“).

Celkem znamenají stati prof. Doroszewského přínos i do bohaté polské literatury jazykovědné.

Rozsahem i obecným zaměřením skromnější, ale plodně a potřebně přihlížející k jazykové praxi a shromažďující živý materiál, je publikace slovenská, jejíž autor, dr Eugen Jóna, připojil k souboru svých relací z let 1946—48 i několik článků ze Slovenské reči. Autor v předmluvě určuje své úvahy zejména těm Slovákům, kteří sice slovensky umějí, ale nevědí, co z jejich rodného nářečí patří do spisovného jazyka, nebo vlivem cizích jazyků nemají dost jistoty ve vyjadřování. Metodicky vhodně vychází z poučení o psaní dopisu, kde může při oslovení ukázat na zbytky vokativu ve slovenštině (majstre, synu a pod.), při psaní adres na kolísání mezi předložkami na a vo (na př. vo Vrútkach obecně, na Vrútkach krajově); při jménech zemí doporučuje na př. dát přednost formě Čechy před Česko. Správný je i požadavek zachovávat českou, resp. slovenskou podobu místních jmen při písemném styku. Další části výkladu jsou věnovány větě a vazbám slov, slovům a jejich významu a tvarům. Někde je v nich podáno poučení opravdu jen elementární, neúplné (na př. druhy vět, přívlastek, souvětí); k němu připojuje autor základní poučení stylistické (spojky hoci, bárs, nesprávná kumulace spojek v nepřímé řeči a pod.). Českého čtenáře zaujmou výklady o slovenském rodinném názvosloví, které je v mnohých nářečích bohaté a svědčí o tom, že se na Slovensku dlouho udržovaly velké patriarchální rodiny (na př. dever ‚mužův bratr‘, zolva, zolvica ‚mužova sestra‘, ovšem vedle častějších názvů švagor, švagriná; tesť ‚manželčin otec‘, svokor ‚manželův otec‘ atd.). S hlediska praxe je velmi potřebný výklad o skloňování nových místních názvů (typu Kukučínov, Jánošíková, Štúrovo; vždy se skloňují jako podstatná jména, tedy zo Štúrova, k Štúrovu). Jména obyvatel těchto míst se tvoří většinou příponou -čan (Štúrovčan, Kukučínovčan, Jánošíkovčan).

Poslední část publikace tvoří stručný, ale důležitý oddíl o správné výslovnosti. Obsahuje výklad o spodobě, slabičném r, l, měkkém l, [170]o výslovnosti v a j. Autor všude zdůrazňuje požadavek důsledné spisovné výslovnosti, která je v praxi dosti nejednotná, rozkolísaná. Za zmínku stojí, že o otázkách výslovnosti se nyní také diskutuje v souvislosti s návrhem nových slovenských pravopisných pravidel (tak proti zavedení dvojí výslovnosti l a ľ se vyslovili na př. V. Záborský v časopise Kultúrny život 7, 1952, č. 49 a J. Štolc v č. 51—52).

Jónova kniha by zasloužila doplnění alespoň úvodní obecnou částí o zásadách jazykové kultury a výchovy a rejstříkem, který by dobře posloužil i při orientaci v nových místních názvech na Slovensku.


[1] Jazykový koutek Československého rozhlasu, 3. vyd. 1951, Slovanské nakladatelství, 287 str., s rejstříkem a obsahem. Redigovali Boh. Havránek Alois Jedlička, František Váhala. Posudek o prvním vydání knihy z pera Jaroslava Zimy přinesla Naše řeč 34 (1950), str. 24 n.

[2] Dr Eugen Jóna, Spisovná slovenčina pre každého jako 25. svazek Praktické knižnice Matičného čítania, vydala Matica slovenská 1950; 114 str., 31.— Kčs, Witold Doroszewski, Rozmowy o języku. Radiowy Instytut Wydawniczy, Warszawa 1948, 232 str. s rejstříkem, 300 zl.

[3] Srov. naproti tomu Jaz. koutek Čsl. rozhlasu, str. 12: „Jazykový koutek nemá sám autoritu normotvornou, uzákoňovací, jeho výklady však obvykle tlumočí a šíří poznatky uložené v dílech s charakterem normativním“.

[4] Rozmowy, str. 20.

[5] Pro tuto „specifickou mluvu předměstí a lidí málo vzdělaných“ razí autor označení „wiech“. Užil tu jako obecného jména pseudonymu lokálního varšavského spisovatele Wiecha (Stan. Wiechecki), zvaného Plautus Varšavy.

[6] U jmen typu Lenin, Kalinin jde o princip stálého fonetického přízvuku proti stálému přízvuku morfologickému: rus. Lenin, Lenina — pol. Lenin, Lenina.) — Toto stanovisko je, zejména co se týče přízvuku, v ostrém rozporu s jednotným názorem českých jazykovědců.

[7] Pro slovenštinu navrhl takové skloňování Št. Peciar v Slovenské reči 1950. Proti tomu se postavil prof. Trávníček a shodně s ním prof. Šmilauer (Časopis pro moderní filologii 34, str. 177).

[8] O ženských podobách mužských titulů.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 5-6, s. 167-170

Předchozí Jaroslav Popela: Nová učebnice českého jazyka

Následující Karel Sochor: Přehled zpráv o terminologii

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1