Časopis Naše řeč
en cz

Základní příručka spisovné slovenštiny

Viera Budovičová, Lubomír Doležel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V slovenské jazykovědné literatuře vzniklo dílo,[1] které si zaslouží naší pozornosti, protože obsahuje první skutečně vědecký popis současné spisovné slovenštiny. Nemá proto význam jen pro uživatele slovenské, ale i pro všechny ty, kdo se u nás zajímají o jazyk národa nám nejbližšího. Vzhledem k těsné příbuznosti slovenštiny a češtiny může pak tato práce přispět i k osvětlení některých stránek mluvnické stavby spisovné češtiny. Českému čtenáři se tu dále naskýtá možnost srovnat způsob zpracování mluvnické látky a popis prostředků spisovné slovenštiny v Slovenské gramatice s utříděním a výkladem prostředků spisovné češtiny v naší základní jazykové příručce, v České mluvnici Havránkově-Jedličkově (1951). Podobně jako autoři České mluvnice vytkli si i autoři Slovenské gramatiky za cíl podat přístupné poučení nejen o mluvnické stavbě, nýbrž o všech složkách spisovného jazyka. Zpracovali vlastně obsáhlé kompendium o slovenštině. O tom, že je takové dílo velmi potřebné a že se práce autorů, předních slovenských jazykovědců, zdařila, svědčí to, že se mluvnice dočkala v krátké době třetího vydání.[2]

[274]Nová mluvnice vyplnila citelnou mezeru v slovenské jazykovědné literatuře. Pro současnou spisovnou slovenštinu jsme před vydáním Slovenské gramatiky neměli základní jazykovou příručku, která by spojovala vědecké poznání spisovného jazyka se zaměřením na praktické potřeby jeho uživatelů. Na rozdíl od předcházejících prací[3] je Slovenská gramatika založena na bohatém materiálu, který je tříděn a vykládán metodami přísně vědeckými, odpovídajícími současnému stavu theoretického bádání jazykovědného. Právě v tomto směru je opravdovým mezníkem ve vývoji slovenského mluvnictví a důležitou etapou v poznání zákonitostí spisovné slovenštiny. Naše recense Slovenské gramatiky nemůže přirozeně podat vyčerpávající zhodnocení celého díla. Zaměřujeme se především na některé obecné otázky zpracování mluvnické a slovníkové látky, jakož i na stránku pojmoslovnou.[4]

Recensované druhé vydání Slovenské gramatiky je značně rozšířeno a přepracováno, i když v základě zachovává výstavbu a postup vydání prvního. (Třetí vydání je v podstatě nezměněný otisk vydání druhého.) Vlastní jádro knihy tvoří tři oddíly: hláskosloví, nauka o slově a skladba (syntax). Před vlastními výklady předchází úvod, v němž jsou vyloženy některé obecné jazykovědné pojmy, a doplňují je dva dodatky, první o slohu a druhý o dějinách slovenského jazyka.

K rozvržení látky v Slovenské gramatice máme dvě poznámky. První se týká kapitoly „Náuka o slove“. V ní se podávají vedle výkladů mluvnických také některé výklady lexikologické (o slovní zásobě a o významu slov). V nárysu jazykovědných disciplin, který je podán v úvodě, se však jako hlavní odvětví jazykovědy uvádějí nauka o slovní zásobě (lexikologie a sémantika) a gramatika; gramatika se dělí na skladbu, tvarosloví a hláskosloví. Autoři však zařadili do své knihy nauku o slově s výklady lexikálními, kmenoslovnými i tvaroslovnými, a tak nedodrželi to rozvržení jazykovědných disciplin, které sami naznačili. Nauka o slově, tak, jak je zpracována, nevede hranici mezi slovníkem a gramatikou a ruší tvarosloví jako samostatnou disciplinu — a přece tvarosloví tvoří vedle skladby jádro mluvnice. Pravda, autoři se tu mohli dovolávat i tradic českého mluvnictví, neboť mluvnice od Gebauerových až po Havránkovu-Jedličkovu obsahují nauku o slově. Je však příznačné, že do nového zpracování své Stručné mluvnice české (Praha 1955) B. Havránek a Al. Jedlička nepojali souhrnnou kapitolu Nauka o slově, nýbrž osamostatnili tvarosloví a oddělili od kapitol mluvnických vý[275]klady lexikální, jež zařadili do zvláštního dodatku. Ztotožňujeme se s tímto vymezením a rozčleněním mluvnice a také s tím, že se lexikologie chápe jako samostatná jazykovědná disciplina.[5]

Naproti tomu je třeba souhlasit s tím, že do skladby autoři zařadili jen výklady o stavbě věty, nikoli též t. zv. významosloví, t. j. nauku o významu slovních druhů a tvarů. (Podobný obsah má skladba v mluvnici Havránkově-Jedličkově.) Významy a větné funkce tvarů jsou v Slovenské gramatice uváděny při popisu tvarů. Zařazení těchto významoslovných výkladů však není jednotné. U podstatného jména jsou vloženy mezi oddíl o tvoření podstatných jmen a oddíl formálního tvarosloví (paradigmatiky). U přídavných jmen a sloves je postup jiný: tvoření — popis vzorů — významosloví. Vcelku jsou významoslovné poznámky zpracovány příliš stručně. Poměrně nejdůkladnější je kapitola o mluvnických významech podstatných jmen, zvláště o užívání pádů. Kapitola „Sloveso vo vete“ neobsahuje výklad o slovesném vidu jako gramatické kategorii slovesa. Vid je přiřazen k oddílu o tvoření sloves.

Po těchto všeobecných poznámkách k uspořádání a obsahu mluvnice všimněme si podrobněji zpracování jednotlivých částí. V úvodu jsou stručně vysvětleny některé základní pojmy jazykovědné, jako sám pojem jazyka, pojmy „celonárodní jazyk“, „spisovný jazyk“ a „jazykový styl“; dále jsou uvedeny základní složky jazyka a hlavní oddíly jazykovědy. Zdá se nám, že by si hlubšího zamyšlení vyžadoval pojem spisovného jazyka, zvláště ve vztahu k t. zv. jazyku „celonárodnímu“ a k lidovým nářečím. Spisovný jazyk se považuje za jednu z forem „celonárodního“ jazyka, jehož dalšími formami jsou lidová nářečí (s. 6).[6] Takové pojímání spisovného jazyka je problematické. Spisovný jazyk se dostává na stejnou rovinu jako nářečí, nezdůrazňuje se tu jeho „celonárodní“ povaha proti krajové, územně omezené povaze nářečí. Tím méně pak je tu respektován funkční rozdíl mezi spisovným jazykem a nářečím.[7] Nejasná je rovněž these, že „spisovný jazyk je [276]normovaný“ (s. 6); není totiž vysvětleno, co se rozumí spisovnou normou a „normováním“. Vzhledem k tomu, že mluvnice má cíl normativní, bylo by třeba objasnit, co je spisovná norma a kde hledat její zdroje.

První ze tří základních kapitol, hláskosloví, je zpracována velmi obsažně. Podává se tu výklad hlásky s hlediska fonetického i fonologického, dále je vysvětlen pojem slabiky. Po popisu mluvidel, který je doprovázen názorným obrázkem, rozbírá se podrobně soustava slovenských hlásek. Samohlásky jsou roztříděny podle jakosti a podle trvání. Poměrně mnoho místa je věnováno kvantitativnímu a kvalitativnímu střídání samohlásek. Podobně je nastíněn systém slovenských souhlásek. Neúměrná pozornost se věnuje fonologicky rozlišujícím vlastnostem hlásek a srovnávání slov na tomto základě.

K hláskosloví je přiřazena kapitola o spisovné výslovnosti, kde se podrobně probírá orthoepie hlásek a hláskových skupin. Je známo, že stanovení správné spisovné výslovnosti je jedním z nejaktuálnějších problémů kultury dnešní spisovné slovenštiny. Ve spisovné výslovnosti je zatím mnoho kolísání, ale je tu též zřejmý určitý ustalovací proces, který však patrně poruší některá tradiční pravidla výslovnostní, opírající se přísně o výslovnost středoslovenskou. Nelze říci, že by byl tento vývoj v mluvnici dostatečně respektován. Je to zčásti důsledek toho, že si autor kapitoly neujasnil, ba vůbec nepoložil otázku zdroje orthoepické normy. Městskou výslovnost zamítá jako „nedbalou“, neboť prý „doteraz ani v jednom slovenskom meste neexistuje nijaká kultúrna štýlová forma spisovného jazyka“ (s. 49). Kde tedy tato forma existuje, kde hledat zákonitosti spisovné slovenské výslovnosti? Zřejmě jen v normách nářečních. Avšak spisovná výslovnost nemůže dodržovat normy určitého nářečí, neboť spisovný jazyk se stává jazykem příslušníků všech slovenských nářečí. Tak dochází ve spisovné výslovnosti ke kolísání. Mluvnice však připouští dvojí výslovnost pouze u ä (ä / e, po příp. a u typu žriebä). Jinde trvá přísně na dodržování jednotných orthoepických pravidel, která se však často opírají spíše o dedukci z určitých obecných zásad než o pozorování skutečného stavu.

Další samostatně připojenou částí je kapitola o prosodických vlastnostech. Jsou to takové zvukové vlastnosti, „ktoré sa viažu na vyššie jazykové útvary ako hlásky, teda na slabiku, na slovo, vetu, prípadne aj na celý jazykový prejav“ (s. 67). Konkretně sem autor počítá délku slabik, přízvuk, důraz, melodii, spád (tempo) a přestávku. Důležitý je výklad o tom, že délka se v slovenštině neváže na samohlásku, nýbrž je vlastností slabiky. Autor dokládá existenci „slabičné [277]délky“ v slovenštině především poukazem na rytmický zákon. K odstavci o přízvuku bychom připomenuli, že metodicky nepřesné je hledat pravidla přizvukování ve verších. Metrum verše je neseno celkovým rytmickým spádem, jemuž se v jednotlivých případech podřizuje i ustálený přízvuk, takže mění své místo. U větného přízvuku a intonace se autorovi nepodařilo stanovit obecnější pravidla. To proto, že nespojuje důraz a větnou intonaci s významovou výstavbou věty. Naznačuje sice základní typy větné intonace, ale vcelku zastává názor, že ani důraz ani intonace nejsou ustálené. V odstavci o pause je opominut nejdůležitější případ pausy, pausa mezi větnými úseky.

Jako dodatek je k hláskosloví připojena dosti obšírná kapitola o pravopise. Je zpracována na základě nových Pravidel slovenského pravopisu a zaměřuje se na nejdůležitější pravopisné jevy.

Nejobšírnější část mluvnice tvoří nauka o slově, která, jak jsme již řekli, zahrnuje lexikologii, nauku o tvoření slov a tvarosloví. Odstavce věnované slovu jako jednotce lexikální obsahují většinou spolehlivé výklady; postrádáme v nich však systematičnost. Snad by bylo možné aspoň uspořádáním kapitoly naznačit, v čem spočívá systém, soustava slovní zásoby po stránce formální, významové a stylistické. Avšak roztříštění lexikologických výkladů do jednotlivých isolovaných kapitol může svádět k mylnému dojmu, jako by nebylo možno nalézt vztahy mezi kategoriemi slovní zásoby a utřídit je podle jednotících hledisek.

V úvodu lexikologických výkladů se podává definice slova (postrádáme v ní však podtržení celostního charakteru slova) a velmi dobře je vymezena i omezena t. zv. arbitrérnost (libovolnost) vztahu mezi formální a významovou stránkou slova. Význam slova je vymezen takto: „Slovo nie je pomenovaním jednotlivej konkrétnej veci, vlastnosti alebo deja, ale je pomenovaním istej veci, vlastnosti alebo deja vo všeobecnosti“ (s. 104). Autor zřejmě váhá ztotožnit věcný význam slova s pojmem, ale v dalším výkladu se nemůže vyhnout logickému chápání slovního významu; neupozorňuje na svérázné znaky slovního významu proti pojmu. Při třídění slovní zásoby by bylo vhodné aspoň se zmínit o rozdělení pojmenování na značková a popisná. Třídění podle složení, které je podáno v mluvnici, postrádá jednotného kriteria. Slova (pojmenovávací jednotky) se tu totiž dělí na neodvozená, odvozená, složená, sdružená pojmenování, ustálená spojení, zkratky a značky. Z dalších lexikologických výkladů připomeňme odstavce o mnohoznačnosti slova (s neobvyklým rozlišováním „organické“ a „neorganické“ mnohoznačnosti), o synonymitě a homonymitě a o změnách významu přenášením. Jen velmi stručně a ne zcela soustavně je naznačeno třídění slov „podľa spoločenských a funkčných okruhov, podľa pô[278]vodu a miery používania“ (s. 113); avšak i při té stručnosti by bylo žádoucí upozornit na slohové využití těchto slovních kategorií.

Výklady o slově jako jednotce gramatické jsou uvedeny rozlišením slovních druhů. Slovní druhy (mimo slova gramatická) jsou charakterisovány jen po stránce lexikální a tvaroslovné, nikoli však s hlediska syntaktických funkcí. Mezi příslovci se vyčleňují jako zvláštní skupina větná příslovce (možno, treba). Částice se přiřazují ke spojkám (jako jejich zvláštní druh), takže zůstává zachován tradiční počet devíti slovních druhů. Pak se probírají podrobně jednotlivé slovní druhy, a to slova ohebná s hlediska kmenoslovného, tvaroslovného a významoslovného, slova neohebná pak podle tvoření a funkce. Připomínáme v prvé řadě, že postrádáme obecný výklad o tvoření slov, eventuálně též o tvoření jednotlivých slovních druhů. Tak zůstávají nevyloženy základní pojmy nauky o tvoření slov i hlavní způsoby tvoření. Tvoření slov je vůbec věnováno málo místa. Tak na př. u podstatných jmen oddíl o skládání neobsahuje vůbec rozbor základních typů. Ještě stručněji je probráno tvoření sloves. — Také tvaroslovné výklady by měly být uvedeny nástinem systému skloňování a časování a upozorněním na některé obecné rysy tvaroslovných prostředků. U substantiv není na př. vůbec zdůvodněna klasifikace vzorů. Celé tvarosloví tak dostává příliš popisný ráz, omezujíc se na paradigmatiku a poznámky k jednotlivým paradigmatům. Recensovaná Slovenská gramatika se tedy řadí k těm mluvnicím, které „souborně málo mluví o morfologických prostředcích a nepodávají jejich systematiku“.[8]

Vlastní popis mluvnických prostředků spisovné slovenštiny uspokojuje jak rozsahem, tak uspořádáním. Máme jen několik poznámek ke kapitolám o přídavném jménu, zájmenu a slovesu.

Ve významosloví přídavného jména je, podle našeho soudu, přeceněn význam rozdělení přídavných jmen na jakostní a vztahová. Nezdá se, že by se slovotvorné skupiny uváděné v gramatice kryly s kategoriemi jakostních a vztahových adjektiv, pod něž jsou zařazeny. Na př. mezi adjektivy vztahovými se uvádí přídavné jméno krásny, avšak v oddíle o stupňování se výslovně připomíná, že se stupňuje. Jak je to s adjektivy hlavný, pekný, zvyčajný a pod.? Nebylo by snad třeba rozlišit mnohdy význam původní a význam přenesený (všedný deň všedný človek)? Tyto otázky autor neřeší, spokojuje se seřazením typů podle odvozovacích přípon. Sotva také můžeme přijmout tvrzení, že adjektiva typu nový jsou odvozena příponou (nov-ý). Tato adjektiva jsou nepochybně prvotní a přípona tu není příponou slovotvornou.

[279]U zájmen není dostatečně vyložen ten významový rozdíl, který autor vidí mezi zájmeny určitými a neurčitými. Není jasné, jaké „mody“, jaké subjektivní hodnocení vyjadřují taková zájmena jako nikto, niekto a pod. Mezi neurčitými zájmeny se uvádí také zájmeno tento, ačkoliv o něco výše je zařazeno mezi zájmena ukazovací.

V kapitole o slovese je přesně vymezena skupina t. zv. sloves pomocných; počítají se sem slovesa modální (typ chcieť) a vidová (typ začať). Připomíná se, že za pomocná se mohou považovat jen ve spojení s infinitivem plnovýznamového slovesa. — Určité námitky vzbuzuje roztřídění slovenského slovesa po stránce tvaroslovné. Je pravda, že je to problém dosud otevřený. Avšak třídění v mluvnici (na 14 vzorů) je při nejmenším nepřehledné. Vnucuje se otázka, proč není možné shrnout jednotlivé vzory do tříd, ať již podle kmene présentního, nebo podle kmene infinitivního. Takto je třídění slovenského slovesa zcela odtrženo od třídění obvyklého v popisných i historických mluvnicích slovanských jazyků. Nehistorické je určovat v slovenštině u sloves typu minúť kmenotvornou příponu -u, nikoliv -nu (s poukazem na odvozeniny typu míňať). Problematický je také výklad o tvoření trpného příčestí: příčestí na -tý a se vyvozuje z kmene minulého, ale příčestí na -ený z kmene přítomného (u sloves typu niesť a robiť). — V kapitole o mluvnických významech slovesa překvapuje zařazení výkladů o slovesech neosobních do oddílu o slovesném rodu, odůvodněné jen tím, že neosobní slovesa jsou vždy formy rodu činného.

Třetí část mluvnice, věnovaná stavbě věty, je zpracována nejpřehledněji. Obsahuje hlavně obvyklé výklady o druzích vět, větných členech a o souvětí. Vychází se z větných vztahů a syntaktických dvojic. Náležitá pozornost se věnuje významové stavbě věty a slovosledu. Autor správně zdůrazňuje, že základním slovosledným činitelem je významová výstavba věty (aktuální členění, zvané dnes u nás členěním podle kontextu). Uvádějí se však i vedlejší slovoslední činitelé. Vcelku z tohoto rozboru vyplývá, že významová výstavba věty a slovosled se řídí v slovenštině stejnými zákonitostmi jako v češtině. V jednotlivostech postrádáme poučení o postavení příklonky po pause, o jevu ožehavém stejně pro slovenštinu jako pro češtinu. Ani v této kapitole syntaktické (podobně jako v hláskosloví) není spjat větný přízvuk (důraz) s významovou výstavbou věty a chybí souhrnné poučení o typech větné intonace, které by zde bylo na místě, snad víc než v kapitole hláskoslovné. Je třeba uvítat, že se v samostatném oddíle souhrnně probírají polovětné vazby. Počítají se k nim však jen vazby přechodníkové a vazby s příčestím. Na nutnost rozlišování mezi větným členem a polovětnou vazbou se upozorňuje jen při vazbách s činným příčestím, ačkoliv tuto otázku by bylo třeba probrat obecněji. Přispělo by to podstatně k osvětlení toho, co to je polovětná vazba. V posledním oddíle [280]skladby je stručný výklad o přímé a nepřímé řeči. Postrádáme byť i jen stručnou zmínku o řeči polopřímé.

Jak jsme se již zmínili, obsahuje mluvnice vedle základních kapitol dva dodatky, a to o slohu a o dějinách slovenštiny. Kapitola o slohu vychází z funkčního pojetí stylu. Jazykový styl se definuje jako „sústava jazykových prostriedkov, vybraná z celonárodného jazyka tak, aby slúžila pre jazykový styk v istej oblasti spoločenskej práce a života“ (s. 388). Ale styl nelze přece považovat za soustavu jazykových prostředků, protože tím by se vlastně ztotožnil s jazykem. Styl je výběr a využití jazykových prostředků ze soustavy spisovného jazyka. V tomto smyslu se definuje v mluvnici pojem „sloh“: „Slohom teda rozumieme spôsob, ako vyberáme jazykové prostriedky na vyjadrenie svojich myšlienok a ako tieto myšlienky usporadúvame v celok“ (s. 389). Zdá se tedy, že se autor pokusil rozlišit termín „styl“ (ve smyslu „slohová vrstva“) od termínu „sloh“, jinde však se oba termíny ztotožňují (na př. v nadpise úvodního oddílu „Sloh čiže jazykový štýl“, s. 387). Nepovažujeme za správné, že není vedena přesná hranice mezi spisovnými styly a nespisovnými útvary národního jazyka. Nespisovné útvary tu nabývají platnosti stylů „celonárodního jazyka“. Odtud některé sporné formulace: „Na Slovensku sa v platnosti súkromného obcovacieho štýlu používa veľmi často a vhodne (!) rodné nárečie … Prechodnú oblast medzi súkromným obcovacím štýlom a praktickým odborným štýlom tvoria slangy a argot“ (s. 389). Nevyjasněn zůstal vztah mezi styly a slohovými útvary. Autor správně zdůrazňuje nutnost zkoumat obecné zákonitosti, jimiž se řídí slohová stránka jazykových projevů, spojuje však tyto zákonitosti se slohovými útvary. Jádro celé stylistické kapitoly proto netvoří rozbor znaků, norem a zákonitostí stylů, nýbrž tradiční výklady o slohových útvarech. Tu pak většinou máme dojem, že nejde o charakteristiku jazykově stylistickou, ale o popis vnějších znaků. Bývají tu mnohdy uváděny nepodstatné podrobnosti a na vlastní jazykově stylistickou stránku slohových útvarů se dostává jen sporadicky (na př. v kapitole o odborných stylech).

Druhý dodatek, o dějinách slovenského jazyka, vykládá stručně, ale přehledně a poučeně o vývoji slovní zásoby, hlásek a tvarů. V přehledu historického hláskosloví a tvarosloví se vydatně přihlíží k historickému vývoji češtiny. Poté se podává stručný přehled dějin spisovné slovenštiny.[9]

[281]V závěru chceme znovu zdůraznit, že Slovenská gramatika splnila vcelku velmi dobře úkol, který si její autoři vytkli, a podává slovenské veřejnosti obsažné a hodnotné poučení o všech stránkách spisovného jazyka. Kritické připomínky, které jsme přinesli, nikterak nezmenšují význam díla; některé z nich jsou spíše námětem k diskusi než skutečnou výtkou, neboť tu jde často o obecné otázky v linguistice dosud nedořešené. Je jisté, že při zpracovávání tak rozsáhlé a mnohdy dosud nezpracované látky nelze rázem vyřešit všechny otázky s definitivní platností. Bude úkolem dalšího bádání prohloubit některé obecné výklady a zpřesnit určité jednotlivosti. Pro tento výzkum, jehož výsledkem bude akademická mluvnice spisovné slovenštiny, je Slovenská gramatika bezpečným východiskem.


[1] Eugen Pauliny — Jozef Ružička — Jozef Štolc, Slovenská gramatika, 2. vyd., Martin 1955, s. 491; 3. vyd. rovněž 1955. — Jednotlivé oddíly mluvnice zpracovali: Úvod J. Ružička, Hláskosloví J. Štolc, Nauku o slově E. Pauliny (obecné výklady a podstatná jména), J. Ružička (sloveso) a J. Štolc (ostatní slovní druhy), Skladbu J. Ružička, O slohu E. Pauliny, Z dějin slovenského jazyka J. Štolc.

[2] První vydání Slovenské gramatiky vyšlo r. 1953.

[3] Srov. k tomu kritické recense Gramatiky slovenského jazyka B. Letze v Jazykovedném sborníku V, 1951, s. 285—301 (J. Ružička a J. Horecký), VI, 1952, s. 138—141 (E. Jóna a Š. Peciar) a studii V. Blanára K otázkám slovenskej skladby, Jazykovedný sborník VI, 1952, s. 43—58.

[4] Podrobnější rozbor vzhledem k samému materiálu přinese recense Al. Jedličky v čas. Slovo a slovesnost.

[5] Srov. k otázce oddělení výkladů lexikologických i souhlasné stanovisko akad. Fr. Trávníčka ve sborníku Studie a práce linguistické I, 1954, s. 53 n. V článku Sporné otázky slovenskej morfológie (Slovenská reč 21, 1956, s. 3—19) se J. Ružička snaží odůvodnit postup zvolený v recensované gramatice poukazem na to, že „Slovenská gramatika nepodáva poučenia len o gramatickej stavbe spisovnej slovenčiny, ale základné poznatky o celom slovenskom jazyku“ (s. 6). Tímto argumentem se však nedá uvedené rozčlenění látky obhájit; vždyť přece základní poznatky o celém slovenském jazyce by právě měly být rozděleny na mluvnici a nauku o slovní zásobě.

[6] Překvapující je i jiná myšlenka o podstatě spisovného jazyka, vyslovená na s. 33: „Náš spisovný jazyk zjednocuje spoločné rysy všetkých slovenských nárečí.“

[7] Vlivem toho, že v mluvnici není v dostatečné míře theoreticky objasněn vztah mezi spisovným jazykem a nářečím, objevují se zvláště na některých místech mezi materiálem spisovným náhodně vybrané paralely z nářečí. Uvádění nářečního materiálu v příručce normativního charakteru může čtenáře mást, zvláště když není jasné, jaké se tím sledují cíle.

[8] K. Horálek, K metodice morfologických výkladů, Slovo a slovesnost 17, 1956, s. 2.

[9] Některé formulace v této partii jsou ovšem problematické nebo přímo nesprávné. Na př. dvakrát (na str. 451 a 468) se zdůrazňuje, že se po rozpadu Velkomoravské říše dostaly české kraje do svazku říše německé, jako by nikoli vznik samostatného feudálního českého státu a jeho rozvoj hospodářský, politický a kulturní, nýbrž osobní a značně proměnlivý lenní vztah českých panovníků k německému císaři byly měly vliv na rozvoj češtiny. Nadto formulace „České krajiny po rozpade Veľkomoravskej ríše boli politicky oddelené od Slovenska a začlenili sa do rámca Nemeckej ríše“ (468) budí dojem, jako by Slovensko už tehdy tvořilo osobitou jednotku, nebo dokonce na rozdíl od čes. státu bylo samostatné. Za hrubou vulgarisaci odporující historické skutečnosti je nutno považovat výklad (na s. 469), že se v 15.—16. století neobjevují pokusy o vytvoření spisovného jazyka slovenského proto, že „nebolo v tom čase vládnúcej triedy, ktorej životným záujmom by bolo používať slovenčinu ako spisovný jazyk, ako prostriedok kultúry“. Je nepopiratelný fakt, že se v údobí reformace, mezi jejíž zásady přece patřilo uvádění lidového jazyka do literatury, považovala na Slovensku za kultivovanou podobu jazyka domácího spisovná čeština. Právě z té příčiny nevzniká už tehdy samostatná spisovná slovenština na podkladě některého slovenského nářečí (pro její vytvoření v té době ovšem nebyly též jiné vhodné podmínky). O této skutečnosti svědčí nesčetné doklady a zmiňujeme se o ní ne proto, abychom vyzvedli někdejší vládu češtiny na Slovensku, nýbrž abychom autory Slovenské gramatiky přátelsky upozornili na potřebu usilovat i v populárně psané stati o formulace, které objektivně postihují historickou pravdu. Pozn. J. Bč.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 273-281

Předchozí Miloš Helcl: O záporu složených přídavných jmen

Následující Jaromír Bělič: Přepracované vydání Stručné mluvnice české

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1