Časopis Naše řeč
en cz

Dvě slovenské práce o jazykové kultuře

Jana Dvončová-Švehlová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]V době zvýšeného zájmu o správnost a kulturu jazykového projevu setkají se jistě se zájmem široké veřejnosti dvě nové příručky, které seznamují nejširší kruhy uživatelů slovenského jazyka s otázkami jazykové správnosti a jazykové kultury psaného i mluveného slova slovenského.

[294]Kniha Jána Horeckého, Kultúra slovenského slova, která se obrací ke všem uživatelům spisovné slovenštiny, tedy hlavně k nelinguistům, podává jak stručné vysvětlení základních theoretických otázek jazykovědných, tak i dobré praktické poučení o jazykové správnosti mluvnické, slovníkové, orthoepické a slohové. Je psána přístupným, dobře srozumitelným výkladovým slohem. Výklady jsou ilustrovány množstvím názorných příkladů. Spojení stránky theoretické i praktické v této formě výkladu činí z knihy dobrou pomůcku pro výchovu nejširší veřejnosti k zvyšování jazykové kultury. Kniha se jistě stane vítaným a oblíbeným pomocníkem všech uživatelů spisovné slovenštiny a může poskytnout poučení i čtenářům českým.

V úvodu autor stručně načrtl vznik a vývoj spisovné slovenštiny. První oddíl, nazvaný „Jazyk a jazyková kultura“, je věnován obecným otázkám jazykovědným, jako je vztah jazyka a společnosti, jeho místo mezi ostatními společenskými jevy, otázka jazykové normy, jazykové zákony a jazyková kultura. Autor uložil si v tomto díle dosti obtížný úkol seznámit čtenáře stručně s těmito obecnými theoretickými problémy jazykovědnými. Většího propracování a zpřesnění zasloužila by však kapitola o normě. Z výkladu je patrno, že se termínů norma, normovanost, kodifikace užívá bez rozlišení v různých významech. Otázky normy a kodifikace jsou sice otázky složité a také v theorii ne vždy jednoznačně chápané, ale tím spíše je v populárním výkladu třeba formulací dobře promyšlených, zvláště proto, že jde o pojmy, které mají pro jazykovou kulturu základní význam. V kapitole o jazykové kultuře mohla být též zmínka o brusičských a puristických snahách, které u neodborníků bývají často zaměňovány se skutečnou péčí o jazyk. Tyto brusičské názory a odsudky udržují se často v široké veřejnosti i tehdy, kdy jsou už odborníky theoreticky vyvráceny, a je proto správné uvádět je opětovně na správnou míru.

Další tři obsáhlé oddíly jsou věnovány slovní zásobě spisovné slovenštiny (II), její mluvnické stavbě (III), pravopisu a výslovnosti (IV).

V druhém oddíle se čtenář poučí o základním slovním fondu, o rozvrstvení slovní zásoby jazyka, o používání slov ve správném významu, o vztahu a užívání slov konkretních a abstraktních, o metaforických a metonymických významech, o synonymech, homonymech, antonymech, paronymech, o slovech přejatých a o frazeologii.

Třetí oddíl probírá jednotlivé otázky z oblasti mluvnické stavby, a to takové, které působí v praxi obzvláště potíže. Při výběru přispěla autorova dobrá zkušenost s potížemi, na něž uživatelé jazyka nejvíc narážejí. Je správné, že poměrně dosti kapitol je věnováno otázkám syntaktickým. Úvodem autor vysvětluje, co je mluvnická stavba jazyka a jaký má pro jazyk význam. Dále se zabývá oblastmi kolísání v skloňování podstatných jmen, kolísáním u slovesných tvarů a u číslovek. [295]Syntaktickým otázkám jsou věnovány poznámky o podmětu, o vyjadřování přívlastku, poznámky o přístavku, o úloze doplňku ve větě, o příslovečném určení a o pořádku slov. Zvláštní kapitoly poučují o myšlenkové stavbě věty a o stavbě odstavce.

Čtvrtý oddíl obsahuje výklad o zásadách slovenského pravopisu a interpunkce, zvláště o jevech, v nichž se naráží nejvíce na obtíže (pravopis přejatých slov, pravopis vlastních jmen). Čtenář najde tu i poučení o zvukové stavbě slovenštiny a o správné výslovnosti.

Druhá příručka, na niž chceme upozornit, je brožura Kultúra slovenského hovoreného slova od Jána Stanislava. Je to brožurka, která navazuje na četné autorovy popularisační články s touto thematikou, uveřejněné v slovenském tisku, a využívá také obsáhlejší autorovy práce Slovenská výslovnost (viz o ní referát v Naší řeči 37, 1954, s. 228—231). V úvodní kapitole zdůrazňuje autor důležitost správné výslovnosti a kultury mluveného slova vůbec. Poukazuje na to, že požadavek správnosti psaného jazyka se považuje za samozřejmý, avšak v mluvené řeči dopouštějí se mluvčí stále velikých chyb. Mnozí mladí lidé, kteří v poslední době nastoupili do zaměstnání nebo do veřejných funkcí, pocházejí z vesnice. Třebaže se většinou velmi dobře v zaměstnání uplatňují, je třeba ještě u mnohých z nich vzbudit pocit odpovědnosti k spisovnému jazykovému projevu. Autor obšírně ukazuje nutnost zvýšit péči o mluvený spisovný jazyk. Svým nabádavým a někde i dosti citově zabarveným tónem snaží se podnítit zájem čtenáře a získat ho k nápravě chyb ve výslovnosti a k zájmu o kulturu mluveného slova.

V další kapitole, nazvané „Za spisovnú výslovnosť Bratislavčanov“, uvádí autor řadu příkladů špatné výslovnosti Bratislavanů, kteří často mluví slovenštinou zasaženou vlivy jazyků jiných, zvláště maďarštiny.

Jádro příručky tvoří podrobné výklady o výslovnosti slovenských samohlásek a dvojhlásek, o výslovnosti rázu, o výslovnosti souhlásek, o asimilaci souhlásek, o výslovnosti souhláskových skupin a souhlásek zdvojených. Krátká kapitola je věnována také přízvuku. Výslovnost jednotlivých hlásek probírá se vždy samostatně a velmi podrobně. Jsou vždy uváděny případy nesprávné výslovnosti způsobené vlivem maďarštiny nebo případy pronikání nářeční výslovnosti do jazyka spisovného. Nechybí ani velmi podrobný popis činnosti mluvidel a návod, jak nacvičit výslovnost správnou. Ne zcela obvyklé, ale jistě podnětné je i to, že vedle popisu, jak nacvičit správnou výslovnost, uvádějí se v příručce i některá praktická cvičení na způsob cvičení užívaných v logopedii. Z orthoepických výkladů vyplývá, že autor je zastáncem názoru, že základem spisovné výslovnosti má být jedině výslovnost středoslovenská. Samostatný výklad o otázce ustálení orthoepické normy spisovné slovenštiny a o jejím základě do příručky zahrnut není.

[296]Tato přístupně a se zanícením psaná brožurka, která se snaží přimět čtenáře k nápravě tím, že mu podává pomocnou ruku při zdolávání úskalí ve spisovné výslovnosti, setká se jistě se zájmem a u trpělivých a snaživých čtenářů vykoná jistě hodně dobré práce.


[1] Ján Horecký, Kultúra slovenského slova. Osveta v Martine, 1956, 146 stran s rejstříkem, 11,60 Kčs.

Ján Stanislav, Kultúra slovenského hovoreného slova, edice Veda ľudu, roč. III, č. 43—45, Osveta v Martine 1955.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 293-296

Předchozí Jan Jahn: K novému zpracování učebnic českého jazyka pro nejvyšší třídy všeobecně vzdělávacích škol

Následující Karel Sochor: Otázky českého a slovenského odborného názvosloví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1