Příspěvky k problematice národního jazyka

Karel Hausenblas

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Takový podtitul dal Jaromír Bělič knižnímu souboru svých statí, který vyšel s názvem Sedm kapitol o češtině,[1] a vytkl tím ústřední problém, kolem něhož se seskupují tyto kapitoly, ač zabírají thematický okruh značně široký. Knížka je určena a přístupna každému, kdo se — řečeno slovy předmluvy — „důkladněji zajímá o náš mateřský jazyk, zvláště studentům a učitelům“, a pojednává „o několika závažných otázkách dnešní češtiny, především o problému jejího chápání jako národního jazyka, dále o vytvoření nynější její podoby, o poměru k slovenštině a ohraničení proti slovenštině i polštině, o ústupu nářečí a o možnostech jejich literárního využití, konečně pak o současném rozvoji celonárodního jazykového útvaru“ (s. 3).

Pro všestranné poznání a úplné pochopení jazyka v jednotlivých obdobích jeho vývoje je třeba nejen soustavných děl mluvnických a slovníkových a studií monografických věnovaných některému jazykovému jevu, ale i prací, které zkoumají vzájemný vztah mezi jednotlivými jazykovými útvary určitého ethnického celku (národa) a vývoj těchto útvarů za měnících se podmínek společenského života. Zdůrazňuji to proto, že u nás i jinde můžeme pozorovat jisté oddělování bádání o spisovném jazyce na jedné straně a zkoumání nespisovné mluvy, zvláště nářečí, na straně druhé. Zejména to platí o drobnějších studiích ze spi[218]sovné češtiny, při nichž bývá ponechána úplně nepovšimnuta problematika daného jevu v nespisovném podkladu jazyka. A přece vztah spisovné a nespisovné mluvy a jejich vzájemné zasahování má dosah nejen pro vyjadřování jednotlivců v různých podmínkách, ale i pro pochopení jazykových útvarů samých, jejich norem a vývojových posunů v nich. V tomto směru přinášejí Běličovy kapitoly mnoho bystrých postřehů, zajímavých fakt i důležitých metodických poznatků.

Hlavní oblastí badatelské práce Běličovy je studium (moravských) nářečí.[2] Dílčí nebo i zcela drobné jazykové jevy nářeční vidí však vždy v širších souvislostech a při výkladu v těchto statích mu nářeční materiál slouží k demonstrování poznatků obecnějšího dosahu. Druhým pólem, který přitahuje autorovu pozornost, je jazyk spisovný: studuje jeho vývoj i stavbu zvláště od obrození. Pozorování a výklad jazykového dění mezi oběma těmito póly dovoluje Běličovi odhalit mnoho zajímavého i poučného z mnohotvárného jazykového vývoje, i toho, který probíhá přímo „před našima očima“, třebas často nepozorovaně. Zkoumání jazyka v stálém vztahu k společenským (hospodářským, politickým i kulturním) podmínkám dobovým, a to nejen na jejich pozadí, ale přímo jako složky života národní společnosti, je dalším výrazným rysem prací J. Běliče, který vždy usiluje o důsledný marxistický výklad jazyka.

Sedm kapitol přináší velmi mnoho výtěžků autorova vlastního zkoumání nářečí i vývoje spisovné češtiny, ale vedle toho shrnuje také vhodně výsledky dosavadního bádání; vychází při tom především z prací Trávníčkových a Havránkových, někdy však na ně navazuje i diskusně. — Nemůžeme v stručném referátu seznámit čtenáře s náplní všech kapitol do té míry, jak by zasluhovaly. Pokusíme se spíše o celkovou charakteristiku jednotlivých statí a připojíme několik poznámek na jejich okraj. Více si při tom budeme všímat výkladů věnovaných spisovné češtině než těch, které by potřebovaly zhodnocení z pera odborníka v dialektologii.

1. Kapitola první, K otázce češtiny jako národního jazyka, je příspěvkem k řešení problému, o němž se u nás hodně diskutovalo po sovětské diskusi o marxismu v jazykovědě v r. 1950. Bělič sleduje národní jazyk český v historické perspektivě od nejstarších fází texty doložených. Zvláště zajímavá je část druhá, věnovaná historii českého slova národ, které prošlo bohatými významovými proměnami. (Bělič doporučuje užívat termínů národ a národní jazyk [obdobně jako se užívá ruského nacija a nacional’nyj] jen ve smyslu národa novodobého a jeho jazyka.) Na rozdíl od prvního znění upustil autor správně od příliš úzkého chápání národního jazyka jen ve smyslu jazyka spisovného a přiklonil se k názoru, že „národním jazykem ve smyslu širším“ je „spisovná čeština se všemi nářečími, jež jsou jí podřízena a jež se vyvíjejí směrem k ní“ (s. 20).

[219]2. Kapitola Vznik nové spisovné češtiny navazuje na studie Havránkovy, Jedličkovy a Vodičkovy a obohacuje naše poznání obrozenského období ve vývoji spisovné češtiny hlavně rozborem zásad Palackého v otázkách jazykové kultury (této otázce věnoval Bělič speciální studii r. 1949 ve sborníku „Tři studie o Palackém“ srov. referát o ní v Naší řeči 34, 1950, s. 170 n.). Kromě jiného tu zdůvodňuje novými poukazy názor, že přijetí mluvnické kodifikace Dobrovského — opírající se v podstatě o normu 16. století — nebylo krokem zpět, nýbrž naopak dobovou nutností. Stať přitom podává výstižnou celkovou charakteristiku prvních fází obrozené češtiny spisovné. Zbývá vysvětlit podrobněji vznik „hovorové formy spisovné češtiny“.

3. Otázky velmi složité, zvláště proto, že hodně přesahují pole pouze linguistické, jsou předmětem stati Poměr mezi češtinou a slovenštinou. Běličovi se tu podařilo podat obraz vývoje tohoto vztahu velmi živě, jisté zjednodušení pozorujeme však na několika místech ostře polemického zaměření (týká se hodnocení starších prací našich jazykovědců). Běličova studie a některé práce slovenských badatelů vyvodily již více méně bezpečné závěry, pokud jde o novější fáze ve vývoji vztahů mezi oběma našimi jazyky, které jsou nesporně svébytnými členy rodiny jazyků slovanských. Není však dosud dostatečná shoda mezi českými a slovenskými odborníky v některých základních otázkách týkajících se starých a nejstarších období.

4. Thematem kapitoly Postavení moravské slovenštiny a laštiny je rozbor přechodných nářečí jednak mezi češtinou a slovenštinou, jednak mezi češtinou a polštinou. Autor hájí stanovisko, podle kterého o příslušnosti přechodných nářečí k tomu či onomu celku národního jazyka rozhoduje to, kterého spisovného jazyka se na příslušném území užívá, respektive ke kterému národnímu celku se nositelé oněch nářečí hlásí. Z rozdílné situace v oblasti moravsko-slovenské a česko-polské vyvozuje pak závěr, že moravskoslovenská nářečí na území Moravy je třeba zkoumat v rámci české dialektologie, přechodová nářečí česko-polská pak jak v dialektologii české, tak i polské. Zásadu probírat i taková nářečí, která mají řadu (nebo většinu) rysů společných s příbuzným jazykovým celkem národním, v naší dialektologii, považuji za správnou a Běličem dobře zdůvodněnou. Nehledal bych však mezi příslušnými národními jazykovými celky ostrou hranici (autor v případě některých nářečí na českopolském pomezí, kde je situace zvláště komplikovaná, bere za spolehlivé kriterium to, ke které národnosti se občané — na základě svého národnostního uvědomění — sami počítají). Obecně vzato, neexistence ostré hranice mezi dvěma blízkými jazyky je velice častá a nemluví proti rozdílnosti obou jevů, pokud jsou dostatečně diferencovány ve svých centrálních oblastech. Existují jazyky nářečně diferencované, které nemají spisovnou formu a nemají tedy speciální [220]jednotící pojítko, ale i u nich jde o jednotu: je to jednota v mnohosti, a ta není dána ani pouhým součtem znaků, ani jejich aritmetickým průměrem, nýbrž typickými vlastnostmi strukturního jádra s možnou proměnností a zaměnitelností některých složek a s existencí přechodových podob.

5. Velmi zajímavá a pro každého čtenáře poučná je zejména stať Poznámky o mizení nářečí (vznikem nejstarší, z r. 1946). Na pečlivě vybraném materiálu Bělič přesvědčivým způsobem podrobně ukazuje, jak v dnešních podmínkách života na moravském venkově se postupně — a přitom zdaleka ne všude stejně — vyrovnávají rozdíly mezi nářečími a jak při tom působí vliv stále více se šířící češtiny spisovné. Zvláště je třeba ocenit, že i v článku rozsahem nevelkém se autorovi podařilo podat velmi názorný, a hlavně nezjednodušený obraz složitého procesu, jakým mizení nářečí, jejich postupné vplývání do vyšších celků ve skutečnosti je, a ukázat, kolik nejrůznějších činitelů do něho zasahuje. Zásady nářečního výzkumu, které také J. Bělič pomáhal propracovávat, vešly již do praxe našich dialektologů, ale pro ostatní čtenáře je nové otištění autorovy studie v tomto souboru velmi užitečnou četbou. Kdysi se mluvívalo jen o spisovném jazyce na jedné straně a o nářečích na straně druhé. Bělič zde rozlišuje neméně než pět „stupňů“: nářečí (s vnitřní diferenciací další), interdialekt nižšího stupně (na př. obecná hanáčtina, obecná čeština na území Čech), interdialekt vyššího stupně (obecná čeština, stávající se vůbec celonárodní mluvou nespisovnou a pronikající i na Moravu, zvláště do měst), hovorová forma spisovného jazyka a spisovný jazyk vlastní. Mohlo by se zdát, že oněch přechodových stupňů je snad příliš mnoho: nikoli, mezi místními nářečími a spisovným jazykem je skutečně více méně plynulá řada přechodů, přechodných útvarů.[3] Obtíže jsou tu však v tom, že sice známe již dobře krajní stupně, tedy spisovný jazyk a mnohá nářečí, naproti tomu ony přechodové útvary jsou dosud jen velmi málo probádány: zejména poměr mezi obecnou češtinou vyššího stupně a hovorovou formou spisovného jazyka nutně potřebuje popis a výklad. Sám soudím, že při tom bude nutno osvětlit tuto škálu přechodových stupňů nejen v rovině rozsahu, územního rozšíření daných útvarů, ale i s hlediska slohového, především rozborem vyjadřování rozrůzněného podle funkcí projevů a jiných slohotvorných činitelů.

6. Kapitola nazvaná K otázce využívání nářečí v literatuře je cenná tím, že je to vlastně první souhrnné zpracování tohoto zajímavého [221]thematu, které ovšem zároveň patří i do oblasti vědy literární. Doplnit by potřebovala výkladem o využití obecné češtiny (nižšího stupně), hlavně v její pražské podobě, která má od začátku tohoto století tak bohatou tradici v dílech českých spisovatelů (K. M. Čapek-Chod, J. Hašek, E. Vachek, E. Bass a mn. j.). Hlavní pozornost autorova je soustředěna na literaturu po r. 1945. Je zde ukázáno, jak mnozí autoři nevhodně přetěžovali nebo přetěžují své dílo dialektismy anebo jich užívají neústrojně. Autor z toho vyvozuje: „Jako obecnou zásadu je možno stanovit požadavek, aby moderní literární dílo bylo zaměřeno celonárodně; po stránce jazykové to znamená, že i tam, kde z nějakých důvodů je třeba užít dialektu nebo dialektismů, má se jich užít se zřetelem na společný celonárodní útvar, t. j. tak, aby celonárodně byly srozumitelné“ (s. 115). Bělič ovšem dialektismy v literatuře zásadně nezavrhuje a odmítá nivelisaci jazyka v uměleckých dílech. Právě tuto stránku bychom více zdůraznili, varovali před nebezpečím nivelisace, neboť bezvýraznost, šedost (nejen jazyková!) je jedním z nejzávažnějších nedostatků naší literatury, zvláště prózy a dramatu, let nedávných i ještě dneška. V dílech skutečných tvůrců, pokud užívali též jazykových prvků nikoli celonárodních, výrazy ne všeobecně srozumitelné v zásadě nejen nikterak nevadí, ale jsou jedním z prvků slohového účinku díla (srov. na př. u Petra Bezruče). Třebaže postavení i funkce jednotlivých útvarů národního jazyka se během doby mění, myslím, že by se ani umělecké literatuře současné nemělo klást žádné obecné omezení co do výběru tvárných prostředků.

7. Závěr tvoří kapitola Dnešní rozvoj českého jazyka. Protože se tato stať opírá o článek poměrně nedávno otištěný v Naší řeči (38, 1955, s. 129—146), zmiňujeme se zde o ní jen zcela stručně. Podává názorný přehled o všech stránkách stavby dnešní (spisovné) češtiny, a zejména s hlediska jazykové kultury hodnotí nové prvky v ní. Uvádí přitom jednak ty, které jsou obohacením našeho jazyka, jednak poukazuje i na některé jevy záporné. I když by takovým záporným jevům snad mohlo být z jazykově výchovných důvodů věnováno více místa, souhlasíme s autorem zcela v názoru, že „dnešní češtinu nemůže ohrozit žádné přechodné rozkolísání v dílčích jevech, těžkosti nových uživatelů nebo občasné tápání při tvoření nových výrazů. Český jazyk je dnes již tak silný, že všechny podobné potíže snadno překoná“ (s. 139).

Jednotlivé stati jsou psány jasným a plynulým slohem; zároveň ukazují, že ani v pracích zaměřených na širší obec čtenářskou není třeba slevovat z pojmové přesnosti.

I z toho, co jsme v krátké zprávě mohli uvést, je trvám zřejmé, že Běličových Sedm kapitol o češtině je práce cenná, poučná i zajímavá. I když představuje žeň z autorových drobnějších prací za poslední deseti[222]letí, teprve dodatečně shrnutých vjedno, vznikla tak přece knížka podivuhodně ucelená: Jaromír Bělič v ní dal naší veřejnosti odborné i širokým vrstvám zájemců o jazyk a jazykovědu významný příspěvek k důležité problematice národního jazyka.

---

[1] Vydalo je Státní pedagogické nakladatelství v Praze 1955, 147 stran; jednotlivé kapitoly vznikly částečným přepracováním statí uveřejněných v l. 1946—55 časopisecky (a ve sbornících).

[2] Základní prací Běličovou z tohoto úseku je obsáhlá monografie Dolská nářečí na Moravě, Praha 1955; srov. referát v Naší řeči 38, 1955, s. 222 n.

[3] Srov. soustavný rozbor této problematiky na materiálu jiného jazyka (němčiny) v knize W. Henzena Schriftsprache und Mundarten, Curych a Lipsko 1938; přestože je staršího data, zasloužila by, aby byla u nás recensována.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 217-222

Předchozí Svatopluk Štech: Několik poznámek k etymologii slov tumpachový a tumpach

Následující Slavomír Utěšený: K dotazníkovému výzkumu slovní zásoby českých nářečí