Několik poznámek k etymologii slov tumpachový a tumpach

Svatopluk Štech

[Články]

(pdf)

-

Přídavné jméno tumpachový je dosti běžné v lidové mluvě téměř celé Moravy a větší části Čech, zejména severních. Tumpach je i příjmením. Tumpachový znamená asi tolik jako ‚hloupý, tupý, zmatený, popletený‘, avšak neoznačuje vlastnost trvalou, nýbrž přechodnou, tedy chvilkovou nebo dočasnou neschopnost správně rozumově uvažovat. Uveďme zde citát z knihy Karla Poláčka Bylo nás pět[1] (tuto knihu volíme proto, že je inspirována autorovými vzpomínkami z dětství; proto lze oprávněně usuzovat, že Poláček, rodák z Rychnova n. Kněž., použil i výrazů lidové mluvy svého rodiště): „Hoši, mám práce, že je to k nevíře, já jsem porád jako v kole, už jsem z toho celý tumpachový.“ A níže: „Paní Brabcová pravila, že je vždycky tumpachový, když se mu stýská po kamarádech.“ Jiné doklady uvádí Příruční slovník jazyka českého; cituje zde Stroupežnického, Havlíčka, Šaldu a j.

Podle Váši-Trávníčka[2] je základem přídavného jména tumpachový výraz tombak; tombak je název pro zvláštní slitinu mědi a zinku, tedy druh mosazi. Totéž vysvětlení uvádí i Holub-[214]Kopečný.[3] Výraz tombak přešel k nám z němčiny a do němčiny se dostal z franštiny; jeho základem je malajský výraz tambaga, tombāga, značící měď.[4] Oba citované slovníky se však rozcházejí v názoru, jak došlo u tohoto přídavného jména ke vzniku významu ‚tupý, hloupý, zmatený‘. Etymologický slovník Holuba-Kopečného jej vysvětluje přenesením a kontaminací (směšováním) s přídavným jménem tvrdý; snad tedy ‚tvrdý = neschopný porozumět něčemu‘. Odvolávají se zde na Jungmanna, který sice podobu tumpachový zaznamenává, ale jen jako variantu výrazu tompachový, tombakový, tedy ‚z tombaku vyrobený‘. Jungmann tedy ještě nezná dnešní význam ‚hloupý, tupý, zmatený‘.

Holub-Kopečný tedy odvozují význam ‚hloupý‘ přenesením vlastnosti kovu, t. j. tvrdosti, na myšlení nebo na duševní stav. Naproti tomu slovník Vášův-Trávníčkův uvádí, že „býti z něčeho tumpachový“ je původně „býti červený, rudý“, pak i „zaražený, zmatený“. Podobně usuzuje i drobná poznámka v Naší řeči 6, 1923, s. 310: býti tumpachový znamená původně „býti zčervenalý od nějakého pohnutí mysli, zaražený, zmatený.“ K tomu je však nutno podotknout, že tombak není červené barvy; je zlatově žlutý a sloužil k výrobě ozdobných předmětů, které měly vypadat jako zlaté (odtud jsou i názvy „mannheimské zlato“, jak se zmiňuje Technický slovník Teysslerův-Kotyškův, „unechtes Blattgold, Goldschaum, Flittergold“, jak uvádí Grimm). Bohužel ani Holub-Kopečný ani Váša-Trávníček nepraví, kdy se výraz tumpachový vyskytl v češtině po prvé; toto zjištění by bylo velmi důležité, poněvadž první předměty z tombaku přišly do Evropy ze Siamu asi v polovině 17. století.

Proti výkladu obou slovníků je možno uvést několik námitek. Předně nelze, jak se domníváme, nalézt obdobné spojení, které by vyjadřovalo duševní stav pomocí přídavného jména odvozeného od názvu kovu. Lze ovšem říci, že někdo má hlavu dubovou, dřevěnou; ale ani to není pojmenování odvozené od jména kovu a znamená vždy vlastnost trvalou, tedy stálou nechápavost, nikoli chvilkovou duševní únavu. Spojení železná hlava, pokud by se ho vůbec užilo, vyjadřovalo by spíše tvrdohlavost, neústupnost, nikoli nechápavost. Výraz olověná hlava znamená hlavu těžkou, unavenou, ať vyčerpáním, nemocí nebo pitím. Jiný případ podobného [215]použití přídavného jména odvozeného od jména kovu je žertovné rčení z Rokycanska sedí jako měděnej, to značí „ani se nehne“; toto spojení se však přímo nevztahuje na duševní stav.[5]

Dále je možno říci, že výraz tombak je vzat z vyjadřování příliš odborného, než aby mohl proniknout do lidového rčení, do mluvy širokých vrstev, kde již výraz pro podobnou slitinu — mosaz — existoval. K tomu podotkněme, že mosaz od tombaku na pohled nerozeznáme; běžná mosaz je slitina mědi a zinku s 60 % mědi, kdežto u tombaku obsah mědi kolísá mezi 70—90 %; tyto slitiny bývají souborně nazývány tombaky, slitiny složení podobného pak polotombaky. Neliší-li se tedy oba kovy na první pohled, lze předpokládat, že nebyla pociťována potřeba zavést nový termín; podobně lidová mluva nerozlišuje ocel, litinu a kujné železo; užívá souborného názvu železo.

Holub-Kopečný opírá svůj výklad o starší podobu tompach (též u Jungmanna), ukazující na původní tombak. Sterzinger[6] uvádí podobu „Tombakuhr = tompašky, hodiny v tumpachovém pouzdru“. Zde tedy jde o přímý překlad německé složeniny; zároveň však střídání hlásek o/u a b/p ve slovech blízkých formou a stejných významem ukazuje, že termín byl přijímán jako slovo cizí, nemající opory v žádném domácím základě. K tomu bodu se ještě vrátíme.

Odmítneme-li názor, že tumpachový ve významu ‚hloupý‘ souvisí s odborným názvem tombak, je nutno předpokládat, že toto přídavné jméno vzniklo ze zcela jiného základu a že dodatečně podobou splynulo s přídavným jménem označujícím kovovou slitinu; k tomuto splynutí mohlo dojít asi v 17. století. Lze mít s určitostí za to, že hledaným základem je středohornoněmecké přídavné jméno tumphaft, jehož pokračovatelem je novohornoněmecký tvar dumpf.

Toto přídavné jméno má celou řadu variant, jež uvádí Lexer[7]; jsou to na př. podoby dümpfic, dumpig, tumplich; jiné pak zaznamenává Fr. Kluge. Všechny tyto podoby zanikly; v nové horní němčině zůstalo zachováno jen zkrácené přídavné jméno dumpf a od něho nově odvozené přídavné jméno dumpfig[8], mající specialisovaný význam „engbrüstig“, t. j. úzkoprsý, nebo také dýchavičný. Středohornoněmecké dümpfic bylo zkráceno v dumpf asi v polovině 18. století.[9] Význam tohoto přídavného jména uvádí [216]Grimmův slovník[10] a cituje na ně řadu dokladů: znamená geistig niedergedrückt, verdüstert, betäubt, abgestumpft, gefühllos (t. j. duševně sklíčený, zachmuřený, omámený, otupělý, bezcitný). Srov. též významy u Sterzingera: ‚omezený, hloupý‘, u Goetha znamená též ‚prostoduchý‘, dále pak ‚otupělý, tupý, lhostejný‘. Ze starší doby pak můžeme citovat doklad z dosud nevydaného lékařského rukopisu pocházejícího asi z r. 1450, kde se při popisu příznaků nemoci praví: „so ist das haupt dumpig“.

Českou podobu tumpach lze od středohornoněmeckého tumphaft odvodit zcela snadno. Koncové -ft jeví se v češtině jako -ch; mějme však na paměti, že ve střední horní němčině existovalo několik variant, které rovněž končily na -ch, takže toto -ch může být původní. Podobně středohornoněmecké -pf- se objevuje v češtině jako -p- (srov. žumpa z něm. Sumpf), avšak zde může jít o převzetí východostředoněmecké varianty, kde zůstalo -p- zachováno.[11] Je tedy možné, že zde došlo ke křížení podob. Od základu tumpach lze pak již běžnými českými příponami odvodit přídavné jméno tumpach-ový i sloveso tumpach-ovatěti, které uvádí Váša-Trávníček. Kott[12] připomíná ještě jiné podoby, ťumpavý (přihlouplý), ťumpa, ťumpala, ťumpák (hlupák); v Kottových Příspěvcích jsou pak zaznamenány naše výrazy tumpach (tupec), tumpachový (ztupělý).[13]

Zbývá nyní vyložit, jak došlo ke splynutí slov tak různých významů jako tumpachový a tombakový. Jak jsme se již zmínili, lze střídání u/o a b/p vykládat jako znak cizosti, a lze tedy předpokládat, že český posluchač nemohl tento výraz etymologicky upnout na žádný známý kmen. Je-li náš předpoklad o vzniku tohoto výrazu ze středohornoněmeckého základu správný, bylo přídavného jména tumpachový užíváno nejhojněji v těch oblastech Čech a Moravy, kde se nejvíce stýkali Češi s Němci, dokonce snad již dosti dávno, můžeme-li usuzovat na základě německého dokladu z poloviny 15. století. Když se pak v 17. století objevil v našich zemích tombak, byl převzat i nový cizí název nového kovu; došlo ke kontaminaci nového cizího výrazu a výrazu sice také cizího, ale již užívaného. Toto splývání snad zachycuje právě Sterzingerův doklad „Tombakuhr = tompašky, hodinky v tumpachovém pouzdru“: tvar tompašky je odvozen z německého názvu a připíná se na starší adjektivum tumpachový, na které německá předloha tak přímo nepůsobí. Lze předpokládat, že během doby u slova tumpachový [217]nový význam ‚tombakový, z tombaku‘ převládl natolik, že význam ‚hloupý‘ byl považován jen za jakousi nejasnou variantu, na což ukazují Holub-Kopečný i Váša-Trávníček a rozdíly v jejich výkladu.

Zkoumáme-li však současný jazyk, musíme připustit, že následkem rozvoje techniky a pronikání odborných termínů do lidové mluvy zvítězila náležitá původní podoba tombakový, kdežto podoba tumpachový zůstává omezena na jazyk lidový, kde se jí opět užívá v původním významu ‚hloupý‘.

---

[1] K. Poláček, Bylo nás pět, 1946, II, 180.

[2] Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952.

[3] Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952.

[4] O tom srov. A. Matzenauer, Cizí slova ve slovanských řečech, Brno 1870, s. 348; Kluge-Götze, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 11. vyd., Berlín 1934, 621; Vasmer, Etymologisches Wörterbuch der russischen Sprache, III, 119; J. a W. Grimm, Deutsches Wörterbuch, XI, 677; Teyssler-Kotyška, Technický slovník, Praha 1927—39, XIII, 983.

[5] Naše řeč 25, 1941, s. 254—5.

[6] Encyklopaedický německo-český slovník, Praha 1916.

[7] M. Lexer, Mittelhochdeutsches Handwörterbuch, Leipzig 1869—78, I. 475, II. 1568.

[8] H. Paul, Deutsches Wörterbuch, Halle 1935, 4. vydání, 115.

[9] F. Kluge-Götze op. c.

[10] J. a W. Grimm, Deutsches Wörterbuch II., s. 1526 s. v. dumpf ad 3.

[11] H. Paul, Mittelhochdeutsche Grammatik, 14. vyd., Halle 1944, § 94.

[12] Česko-německý slovník, Praha 1873—93, VII, 941.

[13] Příspěvky k česko-německému slovníku, Praha 1896, I, 439.

Naše řeč, ročník 40 (1957), číslo 7-8, s. 213-217

Předchozí Jan Svoboda: K původu a výkladu českých příjmení

Následující Karel Hausenblas: Příspěvky k problematice národního jazyka