Marxistický výklad názorů Františka Palackého na spisovný jazyk

Alois Jedlička

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Otázky spisovného jazyka a jeho kultury, t. j. jeho vědomého pěstování a péče o něj, stojí už delší dobu v popředí zájmu naší jazykovědy. Spory o zásady této kultury vykrystalisovaly známým sborníkem „Spisovná čeština a jazyková kultura“ v r. 1932. Sociální podmíněnost jazyka, zasahování do jeho vývoje, způsob a míra těchto zásahů, potřeba a účelnost jazykových prostředků, jejich správnost — to byly otázky, které naše jazykověda v nedávné době, vycházejíc z dané situace, s pomocí konkretního materiálu řešila. Jazykový kvas a rozvoj po první, a zvláště po druhé světové válce, podmíněný vývojem společenským, byl a je vhodnou výchozí základnou pro zkoumání těchto otázek, ba přímo si jejich řešení vynucoval a vynucuje.

Takových období naplněných ruchem a kvasem v jazykovém dění je ve vývoji spisovné češtiny víc. Badatelsky velmi vděčné a plodné se nám jeví zvláště studium doby obrozenské pro navršení otázek a problémů, jež tehdejší doba stavěla před naše buditele. Cenným monografickým příspěvkem k poznání obrozenského jazykového vývoje je studie Jaromíra Běliče Zásady Palackého v otázkách jazykové kultury. Tak jako sté výročí úmrtí jiného našeho buditele a obrozenského jazykovědce, Josefa Jungmanna, přineslo několik prací o jeho jazyku a o jeho iniciativní účasti v jazykovém dění obrozenském[1], tak i jubileum Palackého (r. 1948 uplynulo stopadesát let od jeho narození) dalo příležitost k vydání vědeckého sborníku university Palackého v Olomouci Tři studie o Františku Palackém.[2] A jeho součástí je i Běličova studie. Vedle Běliče podílejí se v něm svými pracemi historik František Kutnar (Palackého pojetí společnosti, národa a státu) a literární historik Oldřich Králík (Palackého božné doby).

[171]Běličova studie, která bude především zajímat čtenáře Naší řeči, je významná hned svým metodologickým založením. Všechny otázky jazyka a jazykového vývoje obrozenského řeší autor ve vztahu k vývoji společnosti a národa, nikoliv jen isolovaně a odtrženě od společnosti. Následuje tu jak B. Havránka v jeho synthetickém popisu vývoje v Čs. vlastivědě i v příležitostném článku v Tvorbě[3], tak F. Vodičku v jeho výkladu o vývoji novočeské prózy a zvláště v jeho studiích o českém obrození a o Jungmannově úloze v českém obrození[4]. Bělič uplatňuje tento zřetel k společenskému dění důsledně: Palacký — a ovšem i Jungmann — vycházel ve své jazykové politice, při svém stanovisku k otázkám jazykové kultury v podstatě z potřeb soudobé národní společnosti. Tato národní společnost prožívala přesuny ve svém složení, přetvářela se. Ty vrstvy, které měly a mohly mít vliv na vývoj spisovného jazyka v té době, t. j. buržoasie a vzdělanstvo, regenerovaly se příchodem živých sil z českého venkova do měst. A právě příslušníci mladší generace obrozenské, pocházející z venkova, jsou si vědomi významu a nových úkolů mateřského jazyka. V tomto smyslu Palackého pro potřeby národní společnosti vidí Bělič především jeho význam a jeho pokrokovost v otázkách jazyka. Odlišuje jej pak — spolu s J. Jungmannem — tento smysl od jiných buditelů: od křídla t. zv. staromilců (J. Nejedlý, J. Palkovič) i od radikálů, které Bělič charakterisuje jako levou úchylku (Kollár, Trnka, Žák). Pokud se vyskytují v jednotlivých otázkách rozdíly mezi stanoviskem Palackého a Jungmannovým, lze si je vysvětlit jejich odchylným postojem k přerodu národní společnosti: Palacký je více zaměřen na získání sociálně silnějších vrstev odnárodněných nebo i původem nečeských. Kromě toho působí tu u Palackého silný vliv tradice bratrské, projevující se výrazně i v osobním jazyce Palackého. Toto přihlížení k potřebám vytvářející se obrozenské národní společnosti, jež je patrné při řešení aktuálních jazykových otázek právě u Palackého i Jungmanna, sleduje Bělič ve všech hlavních složkách, které tvoří jádro problematiky obrozenské: v otázce stability hláskové a tvarové stavby, v životní otázce obohacování slovní zásoby obrozenské češtiny a konečně v bojích pravopisných.

Problematiku jazykového dění si Bělič nikterak schematicky a dogmaticky nezjednodušuje: sleduje a vidí je v celé jeho šíři a plnosti, v dialektice dějinného vývoje se spletí vývojových cest a odboček. Uveďme proto alespoň hlavní these a výtěžky této jeho práce.

Činnost Palackého v oblasti jazykové kultury stojí jednak v pozadí a ve stínu jeho vlastní bohaté a monumentální činnosti dějepisecké, jednak je zastíněna iniciativní a vůdčí úlohou J. Jungmanna právě v otázkách jazykové kultury. Ve své práci se Bělič omezuje na rozbor theoretické [172]stránky působení Palackého, t. j. na to, jak určité názory programově hlásal, jak je v polemikách hájil a v kritikách jazykové theorie i praxe ozřejmoval, probojovával. Stranou nechává jeho jazykovou praxi vlastní (i když s ní tam, kde je toho potřebí pro argumentaci, operuje), k níž počítá i jeho edice staročeských památek a také jazykově revisní, upravovatelskou činnost ve funkci redaktora Časopisu Českého musea. Domníváme se však, že konfrontace těchto dvou složek jazykové praxe — vydavatelské a upravovatelské — s theoretickými názory Palackého mohla by v mnohém přinést korektury programových zásad theoreticky hlásaných, zvláště ve směru konservativnějším.

Theoretické působení Palackého zařazuje Bělič do dobové názorové situace, o jejíchž společenských podmínkách jsme se již zmínili. Tato situace jeví se mu v poměru k hlavním složkám jazykového dění obrozenského ve shodě s dosavadním běžným chápáním takto: zatím co t. zv. staromilci (J. Nejedlý, J. Palkovič) se důsledně stavějí za humanistickou češtinu a ji kladou za vzor jazykové kultuře současné nejen v hláskové a tvarové stavbě, nýbrž i ve slovníku a v pravopise, usilují t. zv. radikální reformátoři (především Trnka, Žák, ale i J. Kollár) o pronikavou změnu jazykové normy ve všech jejích složkách, tedy i v hláskosloví a tvarosloví. Palacký spolu s Jungmannem a jeho družinou representuje třetí skupinu, která vědomě vymáhá archaickou kodifikaci v podstatě veleslavínskou, uzákoněnou Dobrovským, ale na druhé straně záměrně pracuje na slovníkovém obohacování češtiny, přihlížejíc reálně k potřebám současné české společnosti při vytváření národního českého života. Zdálo by se tedy podle tohoto schematického rozvržení, že jsou Palacký s Jungmannem představitelé středu. Bělič však v závěru své práce výslovně a zcela správně zdůrazňuje, že názory radikálů je třeba v tehdejší jazykové politice považovat za „levou úchylku“. Jungmannovi s Palackým přísluší potom charakteristika pokrokové levice. Bělič sám však také konstatuje, že v poměru k Jungmannovi byl Palacký se svými názory na jazykovou kulturu konservativnější — a bylo by proto možno jeho smířlivé směřování k středu přijmout i za charakteristiku jeho působení. (Potvrdil by to rovněž rozbor už zmíněné jeho praxe vydavatelské a upravovatelské.)

Toto rozvržení a hodnocení sil zasahujících do obrozenské jazykové kultury bylo dosud nejvíc propracováno vzhledem k poměru mezi t. zv. staromilci a mezi družinou Jungmannovou. Běličova zásluha je v tom, že si podrobněji všiml právě onoho křídla radikálních reformistů a ukázal, jak jde u nich o romantismus bez vztahu k ožehavé současné skutečnosti, jak, i když operují více nebo méně argumentem zlidovění spisovného jazyka, nevidí jazykovou problematiku své doby v sociálním rozrůznění, ale v zeměpisném rozložení. Přitom Bělič průkopně upozorňuje a dokládá, že Palacký byl vlastně nepřímým iniciátorem reformistických snah Trnkových a Žákových, přijav ve svých „Počátcích básnictví českého“ za své stano[173]visko o oprávněnosti estetisujících zásahů do jazyka, do jeho normy, zvl. mluvnické, jak je později programově hlásal a rozváděl Jan Kollár.

Obrozenská družina Jungmannova viděla cíl jazykového obrození v plném rozvití spisovné češtiny, v jejím uzpůsobení pro všechny vyjadřovací úkoly. Šlo především o vytvoření básnického slovníku a o zajištění odborného názvosloví. Bělič při charakteristice Palackého v této věci správně ukazuje, jak je jeho chápání funkčnosti jazyka omezeno na jazyk běžně spisovný a vědecký. V otázce básnického jazyka zůstává v zajetí názorů klasicistických na rozdíl od Jungmanna, který se jak svou překladatelskou praxí, tak ve svých příležitostných projevech staví za básnickou aktualisaci prostředků (především slovníkových) spojenou s individuálními zásahy do jazyka.

Ve vývoji názorů Palackého na jazykovou kulturu můžeme pozorovat „zreálnění postoje k jazyku“, jak říká Bělič. V jazyce vidí Palacký prostředek k pěstování a šíření národní kultury, a tato národní kultura a národní věda je mu vlastním cílem, nikoli samoúčelné jazykové tvoření a novotaření. Bělič tu v zaostření na Palackého propracovává a dokresluje to, co jsem naznačil ve své práci o Jungmannovi[5] v nástinu vývoje české naučné prózy v době obrozenské. Postavil jsem tam Palackého o 20 let mladšího nad Jungmanna, jehož pohled byl — i když theoreticky a organisačně rovněž zdůrazňoval věc, vědu — přece jen zaměřen především na jazyk, na výrazovou složku národní vědy.

S tímto reálným postojem k jazyku souvisí částečně i stanovisko Palackého k otázce purismu, k nacionalisaci jazyka. Palacký tu zaujímá od počátku umírněnější stanovisko než Jungmann, takové, k němuž se Jungmann dopracovává teprve v pozdějších letech své činnosti: uplatňuje především hledisko srozumitelnosti a mezinárodní souvislosti termínů. Lze to vysvětlit méně vypjatým nacionalisačním tlakem na jazyk. Palacký přihlíží více než Jungmann ke skupinám nově pro národ získávaným z buržoasie i ze šlechty — a měřítko srozumitelnosti je tu jiné než u vrstev přesouvajících se z venkova. Uvedu však ještě další pravděpodobnou příčinu: u Palackého nevystupuje tak do popředí slovanské povědomí a s tím spojené slavisující tendence v jazyce, které tvoří u Jungmanna význačnou složku jeho programového i praktického působení. A tyto tendence jdou ruku v ruce se snahami puristickými.

Běličova studie je práce hutná. Stále konfrontuje názory Palackého s dobovým názorovým kontextem, jemně analysuje husté pletivo vztahů a příčin mezi jednotlivými jevy, i když někdy poněkud zjednodušeně vykládá jevy jazykové přímo z jevů společenských a nepropracovává jejich dialektický vztah. — Využívá hojně záznamu z korespondence, v níž je [174]podobně jako u Jungmanna uloženo nejedno zásadní stanovisko v jasné formulaci. Je proto nutno Běličovu studii co nejvřeleji přivítat a přát si, aby našla brzy následovníky, kteří by obdobně v podobných monografických pracích zachytili názory a činnost i jiných význačných činitelů působících na českou jazykovou kulturu.

---

[1] Srov. referát J. Hrabáka v Slově a slovesnosti 12, 1950, 98—103.

[2] Tři studie o Františku Palackém. Uspořádal Frant. Kutnar. Vydala universita Palackého v Olomouci 1949. Str. 242. cena brož. 85,— Kčs.

[3] J. Jungmann s dnešního hlediska, Tvorba 15, 1947. str. 915—16.

[4] V Slově a slovesnosti 10, 1947/48, str. 30—42, 129—135.

[5] Al. Jedlička, Josef Jungmann a obrozenská terminologie literárně vědná a linguistická. Praha 1948.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 9-10, s. 170-174

Předchozí Jaroslav Voráč, Bohuslav Havránek: K jazykovému zeměpisu Čech

Následující Ladislav Janský: České renesanční novely