Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o dolských nářečích

Slavomír Utěšený

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pod názvem Dolská nářečí na Moravě[1] vyšla nedávno v nakladatelství ČSAV jako první svazek ediční řady „Česká nářečí“, vydávané péčí Ústavu pro jazyk český, práce univ. prof. dr Jaromíra Běliče, zabývající se nářečním stavem a vývojem t. zv. dolské oblasti, ležící na přechodu mezi skupinou hanáckou a vlastními nářečími moravskoslovenskými, do jejichž širšího okruhu bývá lidová mluva této oblasti zpravidla řazena. Běličova kniha je — nepočítáme-li tu Kellnerovu dvousvazkovou monografii o nářečích východolašských, která už patří převážně do jazykové oblasti polské, a neuzavřenou práci Věry Mazlové o výslovnosti na Zábřežsku, která zas nepopisuje mluvnický systém nářečí dané oblasti — vlastně první českou monografií zachycující a vyšetřující současný jazykový stav a jeho historický vývoj na poměrně rozsáhlém souvislém území, jež je nadto vnitřně rozrůzněno neméně bohatě než obě oblasti právě uvedené.

Zároveň pak je Běličova kniha první naší soustavnou nářeční monografií, která se nespokojuje jenom výkladem situace jazykové, nýbrž [223]přihlíží zvláště ve svých závěrečných kapitolách i k celkovému historickému vývoji kraje a k osudům jeho obyvatel. V tom, jakož i v bohatém dokladovém materiálu, který byl sebrán ve všech 109 dolských obcích (a ovšem i v řadě obcí bezprostředně s touto oblastí sousedících) jednak autorem samým, jednak dotazníkovou anketou na školách, spatřujeme také hlavní klady díla, vznikajícího po dlouhou řadu let, především v těžkých podmínkách druhé světové války.

Úvodem přináší Běličova kniha (str. 5—22) stručný rozvrh práce a určuje blíže její předmět, metodu a cíl. Najdeme tu předně zeměpisné vymezení dolské nářeční oblasti, která zaujímá v souvislém pruhu mezi řekou Moravou a svahy Chřibů a Ždánského lesa kompaktní území, jdoucí od Kroměříže zhruba na jihozápad přes Napajedla, Kyjov a Bzenec téměř až k Hustopečím a Břeclavi. Dále se autor zabývá termínem „dolská nářečí“, který se v naší dialektologické literatuře tradičně zachovává od dob Bartošových, přestože není — podobně jako i jiné Bartošovy termíny — právě nejvhodnější.

Po stručném přehledu dosavadní literatury a sběratelské práce přistupuje autor k vlastní charakteristice dolské oblasti jako typické oblasti přechodné a stanoví také přesně její hranice proti hanáčtině a moravské slovenštině. Na západní straně je to hanácká isoglosa é, ó (jako charakteristický jev, spojující ve výslovnosti hodné stréček, nesó móku všechna nářečí hanácké skupiny), na východě pak isoglosa nepřehlasované dvojhlásky aj (ta zase spojuje v typech jako daj, najstarší všechna vlastní nářečí moravskoslovenská). Dolské území je tedy takto vymezeno čistě negativně nepřítomností obou uvedených charakteristických nářečních jevů z obou velkých oblastí sousedních. Vlastní jednotné čistě dolské nářeční znaky totiž neexistují, jelikož se tu ve velké většině případů dolská oblast přiklání v různém rozsahu tu spíše k západnějším nářečím hanáckým, tu zase k východnějším nářečím moravskoslovenským, a jenom někdy přitom vytváří i své přechodné jevy zvláštní, které však zase nikdy nejsou společné pro celou dolštinu.

Nejdůležitější úlohu v tomto vnitřním rozlišení dolské oblasti mají pak právě různé střídnice za staré ý, ú a aj, tedy právě střídnice za ty hlásky, jejichž hanácké a slovácké střídnice vymezují dolskou oblast zvnějšku jako celek proti oběma těmto oblastem sousedním. Jednotlivé střídnice za tyto staré hlásky a hlavně jejich různý vzájemný poměr rozdělují nám dolskou oblast na čtyři základní nářeční typy: první, nejvýraznější z nich, má formy hodnej strejček, nesou mouku, nejstarší, tedy veskrze dvojhlásky ej a ou, druhý má formy hodní stríček, nesú múku, nístarší, tedy veskrze í, ú, třetíhodnej strejček (nebo hodnej stríček), nesú múku, nejstarší, tedy převážně hlásky ej a ú a konečně typ čtvrtý hodní stríček, nesú múku, nejstarší, tedy vedle í, ú [224]také dvojhlásku ej za starší aj. Mezi těmito čtyřmi základními dolskými typy existuje ovšem zase řada různých fonetických přechodů, a poněvadž obdobný stav můžeme pozorovati i u mnoha jiných jevů, jako na př. u střídnic za původní y nebo ł, máme tu před sebou v dolských nářečích situaci opravdu nanejvýš složitou a právě její podrobný popis, rozbor a výklad tvoří pak jádro Běličovy studie.

Před vlastním podáním mluvnické stavby nářečí dolské oblasti seznamuje nás však autor úvodem ještě se závažným cílem své práce a zdůrazňuje tu, vycházeje programově především ze Stalinových thesí o jazyce, hlavně fakt, že „dialektologické bádání může … při správné orientaci jednak přispívat historii k poznání vývoje nářečního kolektiva, t. j. dílčího kolektiva národního celku, jednak může naopak těžit z historických fakt k vysvětlení přítomného nářečního stavu; studiem poměru nářečí k jazyku celonárodnímu může pak dialektologie přinášet cenná zjištění pro detailní poznání složitosti vývoje konkretního jazyka i obecných vývojových podmínek a zákonů“ (str. 19). Zdůrazňuje se tu tedy právem význam dialektologie pro historické poznání jazyka a společnosti vůbec. Soudíme pak, že zvláště v závěrečných souhrnných kapitolách knihy zdařilo se autorovi plně tento záměr realisovat, při čemž si tu počínal namnoze způsobem vpravdě průkopnickým.

Vlastní mluvnický rozbor nářečí dolské oblasti obsahuje pak v podstatě jen hláskosloví (str. 23—113) a tvarosloví v užším smyslu (str. 115 až 172); není tu tedy probráno zvlášť ani tvoření slov, ani větná funkce jednotlivých tvarů, tím méně pak vlastní větná skladba. Autor se totiž vědomě omezil jenom na ty stránky jazyka, které, jak sám praví na s. 20, skýtají „pro další pozorování a vývody nejvíce materiálu, … neboť zde je v dolské oblasti, jako vůbec v oblasti českého jazyka, nejvíce rozdílů“. Domníváme se ovšem, že toto stanovisko, čistě theoreticky vzato, nemůže obstát, a že by snad bylo lépe odvolat se na praktické důvody tohoto omezení. I když jistě výše uvedené tvrzení platí nejenom o všech nářečích českého jazyka, ale pravděpodobně zcela obecně, nemůžeme se přece při práci, která je v některých svých částech propracována do takových detailů, omezit jenom na stroze vyhraněný postup a kriterium diferenční. Ale i to by tu možná na př. už při tvoření slov přišlo k uplatnění, a stejně jako se autor nespokojil pouhým odkazem na Kolajův slovník z Kyjovska a Ždánicka a podnikl na materiálu svých nářečních textů zajímavé statistické hodnocení vzájemného poměru obecného a zvláštního nářečního výraziva, podílu německých slov v nářečním slovníku a j., mohlo by se jistě na stejném materiálu dokázat leccos i pro skladbu.

Při vlastním hláskoslovném popise postupuje Bělič nejprve od soustředěného systémového přehledu zásoby dolských samohlásek a souhlásek k podrobnějšímu rozvržení hlásek v dolských nářečích v kapitole druhé, [225]sestavené diferenčně proti stavu v dnešní spisovné češtině, a k výkladu o dřívějším vývoji dolských hlásek v kapitole třetí. Metodicky nová je tu vlastně celá první kapitola, která nám především blíže vymezuje hranice těch hláskových typů, jež se nevyskytují na celém dolském území, jako na př. y, ł, ŕ, vytvářejíc tak základní předpoklady pro sledování dalších výkladů o hláskových variantách širší oblastní mluvnice dolské.

Další dvě kapitoly Běličovy knihy se už opírají o tradiční a spolehlivě vypracovaný postup běžný ve většině našich starších i novějších nářečních monografií, stejně tak jako čtvrtá a pátá kapitola o t. zv. kombinačních a psychologických změnách hláskových. Hláskám v proudu řeči věnuje tu Bělič v duchu svého učitele akad. Trávníčka zvýšenou pozornost, zaměřenou však někdy až příliš podrobně k těm typům výslovnosti, které značně kolísají podle celkového rázu promluvy, jako na př. různé druhy spodoby nosových souhlásek. Hlavně pak důsledné označování různých těchto typů spodob v souvislých nářečních textech je zde sotva účelné, poněvadž nejen ztěžuje čtení i porozumění (vinu na tom mají ovšem i neobvyklé grafické značky pro nosové vyznění samohlásek), ale může tu být, zvláště nejde-li o vlastní texty autorovy, brána v tomto směru v pochybu i jejich věrohodnost. Zato kapitola o kvantitě, která uzavírá hláskoslovný oddíl knihy, objevuje u mnoha přesně zjištěných kvantitativních odchylek dolských nářečí od spisovné češtiny řadu závažných vyhraněných nářečních rysů, přesto že je i kvantita často jev velmi kolísavý (v naší oblasti tak na př. kolísá zejména délka v příčestích typu vzál, šél).

V rozsáhlém tvaroslovném oddílu probírá kniha postupně skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek a konečně časování sloves; kategorie slovotvorné u těchto druhů slov však, jak jsme už řekli, vynechává. Poněkud nás za tento nedostatek odškodňuje aspoň následující stručná kapitola o slovníku (str. 173—187). Při srovnání se slovní zásobou spisovnou dochází tu autor k zajímavému poznatku (vyjádřenému na daném omezeném materiálu přímo v procentech), že totiž v celé slovní zásobě dolské oblasti, jak je představena v jeho textech, je jenom velmi malá část (16,43%) slov nespisovných — a tento nepoměr se ještě zvětšuje, počítá-li se s frekvencí užití těchto slov. Z toho je ovšem zase velká většina slov buďto obecně českých nebo aspoň široce rozšířených moravismů, takže jen nepatrná část výrazů má platnost úzce regionální, hlavně východomoravskou. A jako v hláskosloví a tvarosloví, ani ve slovníku vlastně nenajdeme rysy specificky dolské, leda snad jen řadu slov, která rozlišují jednotlivé části dolské oblasti navzájem. Na tomto poli nářečního výzkumu bylo u nás vykonáno až dosud jen velmi málo, jak po stránce jazykově zeměpisné, tak v otázce vzájemného vztahu různých lexikálních vrstev. Autorovy vývody jsou tu jistě [226]zatím spíše jen náčrtkem větší práce, a zvláště v jednotlivostech se mohou setkat s kritikou. K moravismům tak rozhodně nemůžeme počítat slova jako ostatky, šandár, tuplůvka, jež jsou vesměs známy porůznu i v Čechách, stejně jako regionální výrazy jako ale = asi, hrubý = velký, spíš = dřív a pod. Někdy pak zase autor počítá naopak neprávem mezi slova obecně hovorová takové zřetelně krajové výrazy jako trnka ve významu švestka nebo tarmak ve významu dobytčí trh.

Jako novinku v naší dialektologické tradici najdeme v příloze ke všem těmto partiím knihy u nás až dosud nejrozsáhlejší publikovanou řadu map, na nichž je znázorněn zeměpisný rozsah jednotlivých probíraných jazykových jevů na dolském území. Do každé ze šestnácti mapek je tu zakresleno vždy více takových (zpravidla příbuzných) jazykových jevů najednou, takže to umožňuje lepší přehled o vzájemném vztahu jednotlivých jazykových hranic. Některé mapky však bohužel nejsou na první pohled dost přehledné.

V souhrnných kapitolách o vývoji a dnešním stavu dolské nářeční oblasti (str. 189—228) nás pak Bělič přesvědčivě zasvěcuje především do problematiky historického vývoje tohoto území, zejména v období třicetileté války a tureckých nájezdů na jižní Moravu, jakož i v období zesílené feudální reakce pobělohorské. Základní údaje tu autorovi poskytla především Slavíkova kniha Moravské Slovensko v 17. století, jejíž některé číselné údaje o pohybu obyvatelstva v této době si dal Bělič překontrolovat ještě v t. zv. lánském rejstříku z let 1669—1673. Pomocí těchto dat se mu podařilo vnést světlo do mnohých otázek zvláštního dolského vývoje na pomezí staré hanácké a slovácké oblasti, jež by se asi pouze na základě jazykových faktů jednoznačně vyložit vůbec nedaly. Závěr tohoto podrobného rozboru všech těchto starších dat o kolonisaci dolské oblasti v 17. století vyznívá totiž v ten smysl, že tu jde o dialekty původně v podstatě západního typu, jež však byly později do jisté míry slovakisovány, zvláště přílivem nového obyvatelstva z východu. Rozdílnou silou této kolonisace v jednotlivých částech dolského území dá se pak možná aspoň zčásti vysvětlit i štěpení této oblasti do čtyř základních nářečních typů, jejichž vznik byl ovšem podporován i uzavřenými dominiálními celky, především hranicemi panství buchlovského a velehradského (srov. str. 212).

K nejobecnějším závěrům, které se týkají vlastně při nejmenším všech nářečí moravských, dochází pak autor v kapitole o dnešním stavu dolských nářečí. Uzavírá se tu vlastně historický přehled dosavadního vývoje dolštiny perspektivou vývoje dalšího, jenž je už v hlavních rysech předurčen vývojovými perspektivami společnosti, v níž dnes všichni žijeme. Autor rozbírá především otázku interdialektálního vývoje směřujícího k likvidaci menších místních nářečních jednotek a zdůrazňuje [227]tu zvláště příznivé postavení nejmladšího ze všech dolských nářečních typů, čtvrtého, který se ve svých základních znacích ý, ú, ej poměrně nejvíce blíží spisovné češtině, a proniká proto i do oblastí sousedních jako jakýsi prototyp obecné dolštiny. Vedle tohoto sjednocovacího procesu uvádí pak Bělič zvlášť ještě i proces přímého pronikání spisovných prvků do všech našich nářečí, zvláště na př. v nové politické a ekonomické terminologii (soudruh, výbor, kolektivisace). Tohoto vývojového procesu účastní se pak různé sociální vrstvy obyvatelstva nestejnou měrou, a to především podle toho, jak široký je jejich pravidelný okruh společenského styku, jak to také vyplývá z celého autorova výkladu. Je tu však ještě zapotřebí množství detailního studia, i když rámcový obraz podaný Běličem je bezpochyby v základě správný.

Závěrem je v knize otištěna rozsáhlá sbírka souvislých nářečních textů, pořízených autorem v 66 dolských obcích, často ve spolupráci s místním učitelstvem (str. 229—259). Pečlivý výběr těchto, většinou jen kratších textů charakterisuje pak dolskou oblast výstižně nejenom po stránce jazykové, ale i svým obsahem (převládá vyprávění ze života, veselé příběhy, popis práce a staršího způsobu života).

A tak tu tedy před námi nakonec vyvstává plastický obraz lidu a kraje, s jehož nářečím nás před tím tak důkladně seznámila celá Běličova závažná, všestranně theoreticky i metodicky poučená a poučná kniha. Pro naši odbornou dialektologickou literaturu znamená tato práce nesporně veliký a významný přínos a nová edice Českých nářečí jí byla zahájena opravdu zdařile.


[1] Jaromír Bělič, Dolská nářečí na Moravě. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954. 328 str. + 18 mapek; cena brož. výtisku 120 Kčs.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 222-227

Předchozí Jan Chloupek: Nářečí ve filmu o slovácké vesnici

Následující Jaroslav Bauer: Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1