Nářečí ve filmu o slovácké vesnici

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

Otázka, do jaké míry můžeme v slovesných uměleckých dílech užívat dialektismů, to jest nářečních prvků mluvnických a slovníkových, byla v naší odborné literatuře již častokrát řešena. Došlo se v podstatě k závěru, že s nářečními prvky v krásném písemnictví musí autoři hospodařit velmi šetrně, neboť jedině celonárodní jazyk spisovný může uspokojit všechny potřeby autora a jedině spisovný jazyk je všem našim čtenářům naprosto srozumitelný.[1]

Podobná otázka — totiž je-li oprávněno užití nářečí ve filmu — vynořila se v poslední době, kdy se v našich biografech promítaly dva nové české filmy ze slováckého prostředí: „Ještě svatba nebyla“ a „Frona“. Připomínky veřejnosti vytýkaly jazykové stránce těchto filmů především to, že v žádném z nich není užito „čistého“, neporušeného nářečí, že se tedy autoři scénářů dopustili četných prohřešků proti nářeční normě. Na rozhlasový jazykový koutek o nářečí ve filmu „Frona“, ve kterém se požadovalo užití slov a tvarů obecně srozumitelných, reagovali někteří posluchači tvrzením, že všechna naše nářečí jsou si tak blízká, že obecná srozumitelnost nářečních slov a tvarů je samozřejmá a že s tohoto hlediska nemůžeme proti nářečí ve filmu nic namítat. Odpověď na tyto připomínky přivede nás k řešení některých otázek obecnějšího rázu.[2]

Je známo, že jedině spisovný jazyk je dokonale úkonný ve všech oblastech našeho vyjadřování, že jedině spisovný jazyk je dostatečně stylisticky bohatý a mnohostranně rozrůzněný. Je proto [218]třeba v konkretních případech nejprve odpovědět na otázku, jaký umělecký klad přinese užití místního nebo krajového jazykového prvku filmovému dílu. Jistě je užití nářečního prvku oprávněno tam, kde pomáhá vytvářet svérázný místní kolorit, a také tam, kde nějaký místní pojem nemá přesné pojmenování v celonárodním jazyce.[3] Nářeční prvek je na místě také tam, kde má podtrhnout jistý způsob myšlení venkovského člověka. Ve filmech ze slovácké vesnice vnímá divák moravskoslovenský dialekt opravdu v ústrojné souvislosti s obrazy typických slováckých lidí, slováckého folkloru a jihomoravské přírody. Ve filmu z vesnice přispívá nářečí ke zkonkretnění děje, k jeho zamýšlené lokalisaci a přibližuje prostředí divákovi. Charakterisuje částečně konservativní způsob myšlení některých našich venkovanů, jejich lásku k tradici (ať dobré či špatné) a lpění na zděděných hodnotách (ať skutečných či domnělých). Nářečí vystačí ve filmu z naší vesnice také svou úkonností; můžeme jím vyjádřit většinu toho, co je charakteristické pro život venkovského lidu v různých krajích: obsahem filmových dialogů budou především poměry na vesnici, dnes zejména budování kolektivního zemědělského hospodaření, dále práce našich venkovanů a jejich radosti, strasti a touhy. Ve všech těchto oblastech vyjadřování je nářečí úkonné.

Jiná a stejně důležitá je otázka, jak nářečních prvků ve filmovém díle využít, aby byly splněny požadavky obecné srozumitelnosti a dokonalé úkonnosti, které klademe na jazyk každého uměleckého díla. Nemusíme se zde zabývat specifickými rysy filmového umění na rozdíl od krásné literatury, je však nutno věnovat pozornost těm zvláštnostem filmového umění, které podmiňují jiné využití jazyka ve filmu, než je tomu v písemnictví. Teprve potom budeme moci zhodnotit úspěch či neúspěch péče pracovníků Čs. státního filmu o jazykovou stránku filmů z vesnického prostředí.

Místní dialekt sám by se sotva mohl stát jazykem literárního díla, neboť by svou úkonností stačil jen na dialogy, kdežto popisy, líčení, úvahy, uvozovací prostředky atp., bez kterých se literární dílo neobejde, vyžadovaly by nutně spisovného jazyka.[4] Jestliže však v literárním díle užijeme jak spisovného jazyka, tak nářečí, strhne tato konfrontace dvou jazykových útvarů na sebe větší pozornost, než je žádoucí. Kromě toho by nářečí v dialozích působilo na pozadí spisovného jazyka jako naturalisticky věrné zachycení venkovské mluvy. Na rozdíl od literárního díla může být ve filmu [219]užito výlučně dialektu, aniž jej stavíme do konfrontace s jazykem spisovným (nejde-li nám přímo o využití této konfrontace pro charakteristiku postav). Jazykově jsou zde vyjádřeny jen přímé řeči, ostatní skutečnost je umělecky zachycena obrazem (a částečně i hudbou), takže jazyková stránka — i tehdy, je-li užito nářečí — nevystupuje nijak do popředí. Jiná závažná okolnost, která umožňuje užití dialektu ve filmovém díle, je ta, že na rozdíl od čtení knih vnímá divák při filmovém představení mluvené slovo. Nářeční tvary, které by v psané podobě činily našemu vnímání pro svou nezvyklost potíže, nejsou nám nijak nápadné v živém mluveném projevu. Nářečí je útvar národního jazyka, který je svou funkcí omezen téměř bez výjimky na projevy mluvené. V literárním díle lze ho užít jen tehdy, vyřešíme-li otázku vhodného zápisu. Jinými slovy: filmový scénář — jako umělecké dílo určené k přednesu — snese větší míru nářečních prvků než literární dílo.

Požadavek obecné srozumitelnosti na celém našem území platí ovšem pro jazykovou stránku filmu při nejmenším právě tak, jako pro jazyk literatury. V písemnictví je sice možno užít pro vysvětlení nesrozumitelných jazykových prostředků výkladového aparátu, ten je však v literárním díle spíše prvkem rušivým. Ve filmu by nám snad k objasnění nesrozumitelných slov sloužil někdy vnímaný obraz, přesto však výhody, které tvůrci scénáře z užití nesrozumitelného slova plynou, nejsou žádné. Považujeme-li tedy užití nesrozumitelných a těžko srozumitelných slov a tvarů ve filmu za zbytečné a škodlivé, musíme odmítnout často uplatňovaný požadavek, abychom v biografu slyšeli tak zvané „čisté“ nářečí. Mnohým výrazům tohoto „čistého“, neporušeného nářečí by totiž sotva rozuměli diváci z druhého konce republiky. Rozuměli by na příklad Pražané, že slovo pohrádka znamená na Slovácku postel a slovo legátka židli? Kdopak z Čech ví, že jakala je v lašském nářečí koktavec a že babóňat znamená na Hané ‚kutiti něco, choditi bezúčelně sem a tam‘? A jistě by diváci z Čech a Moravy sotva bez námahy rozuměli lašskému nářečí z pomezí česko-polského.

Po těchto obecných výkladech můžeme nyní posoudit jazykovou stránku obou našich filmů. Ve veselohře Ještě svatba nebyla je užito jednotlivých moravskoslovenských dialektismů, t. j. moravskoslovenských prvků hláskových, tvarových a zřídka lexikálních. Jazyk filmu je zcela srozumitelný, avšak nevýhoda tohoto výběru nářečních prvků je v tom, že isolované dialektismy — i když se vyskytují poměrně často — jsou v kontextu hovorového jazyka stále cizorodým prvkem a na posluchače působí často proti záměru [220]autorovu jako jazyková aktualisace. Nesnadnou úlohou také bylo rozhodnout, které dialektismy se pro filmový scénář hodí více a které méně (na př. v kterých posicích dát přednost moravskosl. ú před spisovným ou), a nemohlo být vždy nalezeno uspokojivé řešení. Nemělo by však velký význam, kdybychom zde posuzovali jednotlivé případy. Zdá se, že tento způsob využití jazykového materiálu — totiž uvedení jednotlivých dialektismů do spisovného kontextu — není pro filmový scénář tak vhodný, jak je vhodný v krásném písemnictví.

Jinak je po jazykové stránce zpracován film Frona.[5] Nemluví se zde „čistým“ nářečím některé slovácké vesnice, nýbrž t. zv. obecným nářečím, moravskoslovenským interdialektem, zbaveným výrazných místních znaků. Mluva scénáře má tyto charakteristické moravskoslovenské znaky: ú za české ou (na př. túláš sa), nezúžené é i v případech jako řéct, nepřehlasované a (na př. moja, vyváďáš), nepřehlasované u (na př. ludé), nepřehlasované aj (na př. nechaj), zvratné zájmeno sa, 2., 3., 6. p. j. č. příd. jmen je zakončen na -éj (na př. celéj dědině), nářeční tvary příd. jmen a zájmen přivlastňovacích (na př. bez tátového podpisu, máte svojeho dosť), nářeční syntaktické vazby (na př. povřísel nechajte …, co sme moseli cúfat), nářeční slova nebo podoby slov (na př. čuješ, plkoceš, chrbet, dneskaj) a j. Od místního nářečí jednotlivých slováckých obcí se mluva scénáře liší těmito znaky obecného nářečí moravskoslovenského: neužívá se slov omezených na malou oblast, známých jen v jedné nebo v několika málo vesnicích; neužívá se zpravidla citových slov místního nářečí (zde jsou ovšem výjimky, na př. … rozkmasíl bych to … „roztrhl, rozerval“ bych to); neužívá se základních syntaktických konstrukcí odlišných od vazeb spisovného jazyka; při výběru výrazových prostředků byla dána přednost tvarům obecného nářečí před tvary nářečí úzce místního (tak na př. typu 3. os. j. č. hrozijú před místními podobami hrozíja, hrozijá, hrozja, hrozá atp.).

Užití obecného nářečí přináší filmu o slovácké vesnici tyto výhody:

1. Obecné nářečí je posluchačům srozumitelnější než jednotlivá nářečí úzce místní. Stíráním výrazných místních znaků se totiž přibližuje spisovnému jazyku v jeho hovorové formě.

2. Jako společný jazyk širší oblasti je obecné nářečí úkonnější než úzce místní nářečí, lze ho užít i ve vyšších stylech.

[221]3. Jeho užitím se vyhneme neústrojnému míšení prvků spisovných s nářečními. Přitom není obecné nářečí vykonstruovaným, ve skutečnosti neexistujícím útvarem národního jazyka, nýbrž jazykem mladší venkovské generace a jazykem obyvatel menších měst. Původní „čisté“ nářečí místní není dnes na venkově vlivem hospodářských a politických poměrů relativně stálým jazykovým útvarem, nýbrž se stírá a vyvíjí směrem k celonárodnímu jazyku spisovnému. Vznik obecného nářečí je pak prvním krokem k odumření místního nářečí jako strukturního útvaru národního jazyka.[6]

Autoři scénáře k filmu Frona se opravdu snažili vyhnout se těžko srozumitelným slovům a tvarům značně se odlišujícím od tvarů spisovného jazyka. Přece se však někdy odchýlili od obecného nářečí, a tak se ve filmu objevily výrazné prvky nářečí úzce místního. Takových tvarů bylo užito na př. u typu pytel krméňá za obecně moravskoslovenské pytel krméní, podobně při mláceňú místo „při mlácení“. Nepřehlasovaných podob na -á, resp. -ú se neužívá na celé moravskoslovenské oblasti, nýbrž pouze v její jižní části a v části přilehlé k lašské oblasti. Avšak i tam nejmladší generace těchto nepřehlasovaných tvarů přestává užívat. A konečně je zde třetí možný důvod, proč měla být dána přednost podobám na -í: tvary místního nářečí (krméňá, při mláceňú) jsou odlišné od tvarů spisovného jazyka, kdežto tvary obecného nářečí (krméní, při mlácení) jsou i v těchto případech spisovnému jazyku bližší nebo s jeho tvary totožné. Nebylo snad třeba také mluvit o „měřání“; jako odborný technický termín se toto slovo jistě vyskytuje i v podobě měření. V moravskoslovenském nářečí není na polu nýbrž na poli a nepravděpodobná je též podoba mrzat místo mrzet (… to ťa bude mrzat!). Tyto a jiné podobné nedostatky svědčí o tom, že se někdy ještě projevila nesprávná tendence odlišit se co nejvíce od spisovného jazyka.[7]

Spisovně mluví ve filmu Frona pouze příslušníci SNB (kromě oslovení „Súdruh Filípek?“, což poněkud překvapuje). Spisovného jazyka mohlo však být využito k charakteristice některých postav (okresního instruktora, geometrů a pod.). I když je taková jazyková charakteristika umělecký prostředek dosti laciný, přece neměla být [222]opominuta tam, kde by byla posílila podíl spisovného jazyka na výstavbě textu. Bylo by nesprávné domnívat se, že by jí byly vytrženy některé postavy z kolektivu, mluvícího vesměs nářečím. Spisovný jazyk nemá už dnes ani na venkově ráz výlučného, „panského“ jazyka.

I při těchto výhradách můžeme hodnotit jazykovou stránku filmu Frona vcelku příznivě. Domníváme se, že užití obecných nářečí (interdialektů) ve filmech s vesnickou thematikou není nijak v rozporu s požadavky, které klademe na jazykovou stránku uměleckého díla. Užití interdialektu, na jehož utváření má tak veliký vliv spisovný jazyk, nijak neubírá na důležitosti jazyku spisovnému, který jediný je prostředkem dorozumívání všech příslušníků naší společnosti ve všech oblastech hmotné i duchovní kultury.

Filmový scénář si zasluhuje pečlivé pozornosti jako každý jiný literární druh. Jeho jazyková stránka je důležitým předpokladem dobré práce režiséra i herců. Práce scenaristy je tím odpovědnější, že film jako nejmasovější umění vychovává diváky i po stránce jazykové.

---

[1] Srov. článek Fr. Trávníčka Dialekt a hovorová čeština v uměleckém jazyce, Literární noviny I, čís. 11, s. 4; týž, O jazyce umělecké prózy, Literatura ve škole I, č. 6, s. 163 n., týž, O jazyce naší nové prózy, Praha 1954; Boh. Havránek, Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu, Praha 1951; týž, Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, Slovo a slovesnost, 13, 1952, s. 2 n.; Jar. Bělič, K otázce využívání nářečí v literatuře, Studie a práce linguistické I, Praha 1954, s. 510 n.; srov. dále rozbor Slav. Utěšeného Lidový jazyk v Stroupežnického Našich furiantech, Naše řeč 37, 1954, s. 115 n. a některé další stati v témž roč. Naší řeči, Mil. Jelínka Ke stylu literárních prací Ludmily Hořké, sborník Ad. Kellnerovi, s. 179 n. a Styl brněnských románů R. Těsnohlídka, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university III, č. 1, ř. D, 1955, s. 141 n., a starší rozbor Al. Jedličky, Spisovný jazyk a nářečí v Mrštíkově Roku na vsi, Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, Brno 1948, s. 186 n.

[2] Naším thematem se zabývala už Zdeňka Sochová v článku K nářečí ve filmu v Naší řeči 36, 1953, s. 276—281. Autorka soustřeďuje svůj zájem především na užití lašských dialektismů ve filmu z hornického prostředí „Milujeme“, avšak odpovídá též na některé theoretické otázky obecnějšího dosahu.

[3] Viz článek Problémy jazyka umělecké literatury ve sborníku O jazyce literárních děl (Překlady vybraných sovětských statí), Praha 1952, s. 346.

[4] Pokusy o literární díla psaná veskrze nářečím ovšem existují. (Srov. o nich v citované Běličově stati v Studiích a pracích linguistických I.)

[5] Autory scénáře jsou Vlad. Bor, Jiří Krejčík a Jar. Zrotal. Režii měl Jiří Krejčík, laureát státní ceny. V hlavních úlohách vystoupili herci čeští i slovenští. Laskavostí Čs. státního filmu byla nám k rozboru zapůjčena montážní listina filmu.

[6] Srov. článek autora tohoto článku K otázce interdialektů, sborník Adolfu Kellnerovi, Praha 1954, s. 145—153.

[7] Nebudeme se zde obírat otázkou, jak zvládli nářeční text herci z jiného nářečního prostředí. Je pochopitelné, že výslovnost činila mnohým z nich dosti velké potíže. Jistě nebudeme příliš úzkostliví, avšak někde nepochybně byla možná náprava. Také na př. bylo možno sjednotit kvantitu v příčestí minulém, srov. vystřelíl, avšak nachytal atp. Přes pozornost, která byla věnována melodii řeči, nebyli herci ani po této stránce vždy úspěšní.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 217-222

Předchozí Božena Zimová: O řeči starého Podskalí

Následující Slavomír Utěšený: Kniha o dolských nářečích