Časopis Naše řeč
en cz

O řeči starého Podskalí

Božena Zimová

[Články]

(pdf)

-

Dnes je už jen jménem známo staré Podskalí, ještě na konci minulého a na začátku tohoto století rázovitá čtvrt pražská. Podskalí bylo kdysi sevřeno se dvou stran přirozenou hranicí a s jedné strany odděleno umělou hradbou od ostatních částí města. Na jihu je ukončovala Vyšehradská skála, jejímuž ostrému, do řeky spadajícímu srázu říkali plavci Vyšehradský štít, západní břehy Podskalí měly přirozenou hranici ve Vltavě. Východní strana byla uměle obehnána novoměstskými hradbami a zdvíhala se dále mírným návrším, zvaným Skalka. Pouze severní strana sousedila volně na Zderaze s Novým Městem pražským. Tuto polohu můžeme dobře sledovat na dvou starých panoramatech Prahy, na dřevorytině z r. 1562[1] a na mědirytině z r. 1606, na níž již vidíme celý pruh Podskalí, táhnoucí se od Vyšehradské skály až po věž Šítkovskou (novoměstská vodárna Šítkovská).[2]

Tato zeměpisná poloha starého Podskalí, jež se v hlavních rysech neměnila až do roku 1876[3], kdy se začalo se stavbou nábřeží a mostu Palackého, poloha Podskalí, se tří stran jakoby odděleného [210]od ostatního města, byla pravděpodobně také příčinou, proč se tato čtvrt Prahy odlišně vyvíjela od čtvrtí ostatních. Přímou příčinou byly ovšem především hospodářské a sociální poměry této čtvrti. Bezprostřední blízkost řeky měla tu svůj význam, možnost nalézt v ní a na ní hlavní zaměstnání, rybářství, dřevařství, vorařství, pískaření, ledování. S dřevařstvím souvisela i ta okolnost, že vory, které připluly z jihu, v Podskalí se zastavovaly a měnily zpravidla svou posádku. To vše byly okolnosti, jež způsobovaly, že staré Podskalí žilo po svém. Je přirozené, že se tato odlišnost projevovala nejenom vnějším charakterem staveb, břehů, způsobem života, druhem zaměstnání, nýbrž i způsobem mluvy. Také řeč starých podskalských obyvatel měla zde na území této jakoby samostatné enklávy svůj zvláštní charakteristický ráz, její jazykové zvláštnosti vytvářely z ní jakési podskalské podřečí Prahy.

Úplný obraz tohoto jazykového útvaru již zachytit nemůžeme. Řeč starého Podskalí žije dnes již jen v ojedinělých jevech objevujících se v mluvě nejstarších obyvatelů této čtvrti. Je proto nutno tyto jevy zachycovat přímým průzkumem a doplňovat tuto metodu studiem archivních záznamů.[4]

Po stránce hláskoslovné a tvaroslovné se v mluvě starého Podskalí shledáváme celkem s typickými jevy středočeské oblasti.[5] Přece však se v nich zhruba projevují dvě hlavní skupiny od sebe odlišné.

První skupina obsahuje znaky středočeské oblasti, znaky, které už pronikly anebo pronikají do jazyka obecného, jsou běžné a ne[211]jsou jen zvláštností mluvy starého Podskalí. Sem patří na př. dvojhláska ej za původní ý: rozenej f Pockalí, vrátenckej patent; -ej- za původní -í- po c, z, s: cejťit; ou za staré ú na začátku slov: ourazi, ouředňík, ouhoři; zúžené í z původního é: převíst, po dílce, bidílko; prothetické v před o: voblouki, vosum, vohlídnu se (s výjimkou slov cizích, slov knižního původu a některých jiných: operovat, operace, občan). Z tvarosloví pak na př. jednotná koncovka v instrumentálu plurálu -ma ve sklonění zájmen, podstatných i přídavných jmen: z visokejma kolama, ťema houžvema; akusativ plur. typu vojáci; genitiv sg. typu uhlího: kusi jehličího, štosi dřívího; tvar zájmena 6. p. sg. ve všom analogií podle skloňování tvrdého zájmena v tom: ve fšom všudi je rozďíl; jediný tvar adjektiv i minulých příčestí v nominativu i v akusativu plur. rodu mužského, ženského i středního: malí ripki, tam bili čapadla; slovesná koncovka v 1. os. sg. -u místo -i: vokážu, pamatuju; e místo spisovného y u sloves typu: kreju, meju; odsouvání -l u příčestí min.: dones, útek; zakončení -ín, -ína, -íno u příč. trp.: zametíno, napečíno a pod.

V druhé skupině se sice setkáváme také s jevy středočeské nářeční oblasti, ale s takovými, které nejsou už dnes zcela běžné.

Z hláskosloví je to jev v mluvě starých podskalských rodáků dodnes živý, totiž náslovné tř- za skupinu stř-: tříleli, třevíc. Ojediněle se setkáváme s tímto jevem i u slov s novou významovou náplní, jejichž užívání je velmi časté a kde bychom mohli předpokládat, že zvítězí frekvenčně silnější podoba spisovná: Dis sem bila teť nemocná, tak s toho eďiska přivedli ňákího doktora.

V tvarosloví se setkáváme často v druhém pádě plur. s koncovým -ch: šest plášťúch, štiri koruni daňích, vosum rokúch vedle tvarů bez -ch: vorú, chlapú. V šestém pádě plurálu mužských substantiv neživotných slýcháme ojediněle i koncovku -ách: f ťech jezách se utopil ňákej Kalenda, … to bilo po ledách.

Nejtypičtější nářeční prvky starého Podskalí se projevují ovšem v jeho slovní zásobě. Běží tu především o výrazivo rázu profesionálního.[6]

[212]Protože řeka byla pro plavce tím, čím silnice a cesta pro formana, byl stav vody pro plavbu velmi důležitý. Nebezpečná byla voda rozmarní (nestálá, měnící se): „Ta rozmarňí voda bila vošemetná.“ Pro plavce je důležitý proud vody, zejména znalost toho, kam voda zapadá: „F Pockalí padal prout Vltavi zezhora na skálu, tam zapadala voda a nanášela písek pot skálu.“ Vodě po dešti a přívalech zakalené říkali voda zabarvená, voda se zabarvila, utvořil se vokal: „Voda bila ňegdi málo zabarvená … diš se voda zabarvila … diž bil takovej vokal, to se chitali hlavňe ouhoři.“ Po velké vodě voda spadala, totiž opadávala: „Při velkí voďe voda třeba dva dňi stoupala a třeba štiri dňi spadala.“ Čerpadlo na vodu pro zalévání se jmenovalo vodní váha: „Vodňí váha, to bilo pro zahradu na čerpáňí vodi, žlápkama to teklo po zahradách. U Petříku, tam bila vodňí váha, votamtut zalejvali.“ Voda někdy zavěsila: „… voda zavjesila, diž zústala stát na stejnej vejšce.“ Když šly ledy naráz a kupily se, narážely jeden kus o druhý, byla dřenice: „Diš se hnuli ledi, to bila dřeňice.“ Když hlavní ledy odešly, bylo po poledí „Jednou bilo po poleďí, diš to prořidlo, tak sme čeřenovali nat Šítkofskejma mlejnama.“ Když se ledy měly hnout, voda kynula, led se zvedal, led se podvinoval: „… najednou začala voda kinout a let se zvedal. Teť se let podvinoval, bila tam zácpa a voda se přelejvala přez let.“ Není-li zamrzlá hladina při odchodu ledů rozdělena na menší kusy, není-li lámaná, odcházejí ledy v celině: „… z hradep sem ti ledi viďel. To bilo heskí, zezhora to nebilo lámaní, šlo to f celiňe, to šla celina.“ Jakost ledu se odhadovala podle jeho síly: „Nejlepší led bil na vejšku skleňicovou, diž bil visokej jak pulitrová skleňice.“ Ledové tříšti pod ledem se říkalo hnizd — a takovému ledu podhnízděnej: „Copak diž bil podhňízďenej let, to diž bil hňist pod ledem, ti koláče se voťírali vo sebe, to bil tříšť zakalenej blátem, a ten se dostával pořát pod let, no říkalo se mu podhňízďenej let.“

Charakter zaměstnání podskalských občanů vystihuje nejlépe starý rodák podskalský: „Fšechno zamňesnáňí f Pockalí bilo na voďe, při plavbje, při leďe.“ Plavcům, kteří již připluli odjinud do Podskalí, říkali horáci nebo hořejší plavci „Ťem, co plouli zhora, řikali horáci.“ „Hořejší plafci, to bili jako ti buďejovickí, řikali veslum vopačina.“

Názvy vorů (předák, zadák atd.) jsou zaznamenány ve studiích uvedených v poznámce 6. Jen ve vysvětlení názvu pacholčí vor se práce různí. Z přímého průzkumu zjišťujeme, že pacholčí vor byl v pra[213]menu vor druhý: „Pacholčí vor bil ten druhej“ (Antonín Kubát). Předposlední vor se nazýval šrek. Příruční slovník u hesla šrek uvádí, že ve vorařství slovo to znamenalo tyčovité břevno na konci voru, jímž lze dosáhnout dna řečiště a tím zmírnit nebo zastavit pohyb voru. Neuvádí však dále, že právě podle tohoto břevna (šrek, říkali mu také drhlík) jmenovali plavci i předposlední vor v pramenu. „Jeden človjek bil na dva vori, dva na šrek při viplavováňí přez jes.“ Někdy se přidával k pramenu jeden velmi silný kus, který byl přivázán na jeho pravou stranu. Jmenoval se zálevka: „Zálefka bila delší až do druhího voru a dávala se proto, abi se ulechčilo pramenu. Ta bila přivázaná napřet ťesně, vzadu na candát.“ Celým pramenům se říkalo lesy nebo také šumava: „Diš přijel pramen, babička řikala: šumava připloula, to přide Popelka.“ Když se vedle dlouhých kusů položily kratší, vznikl tak otvor nevyplněný dřevem; tomu říkali vana: „Mezi pramenem bili vani, jak se širňice rostoupli, tak to se menovalo vana.“ Nebyly-li kusy ve voru těsně k sobě připoutány, vznikaly mezi nimi škoule, a měl-li vor takových škoulí mnoho, říkali mu plavci děravej: „Ďeravej vor mňel moc škoulí.“ Jednotlivé kusy, totiž kmeny, měly své jméno. Jméno prvního kusu, krajnice, je známo, jakož i jména dalších kusů. Houžev za krajnicí na předáku se jmenovala širnice: „… na předáku za krajňí kládou nebo krajňicí bila širňice tuhá a vot prostřetku bili širňice bjehaví.“ Přední vor — předák — byl užší nežli vor druhý — pacholčí. Rozdílu, který vznikl růzností jejich šíře, říkali záčel: „… ten zup mezi předákem a pacholčím, to bil záčel.“ Dříve ještě než se ustálil zvyk zastavovat vory brzdou zvanou drhlík neboli šrek, stavělo se na voráče. Voráč byl sochor asi 3 m dlouhý, provléknutý šlahounem, a tím se drhlo ke břehu. „Dřív dicki stavjeli na voráče, voráč bil kličkou prostrčenej u šlahounu a drhnul ke břehu.“ Při stavbě vorů měly houžve velikou důležitost. Záleželo velmi na různém způsobu, jak se houžev vázala. Byla-li houžev vázána v celé délce, říkalo se tomuto způsobu vazby na candát. Konci houžve se říkalo pup: „Ti krajňí kládi u voru bili na houžef, nebo tag zvaní na candát.“ „Silnej konec houžve se menoval pup.“ Při stavbě předposledního voru, tak zvaného šreku, byl důležitý postup při sestavování otvoru pro brzdu: „Ten vor se musel vzadu f púli rozetnout a roškoulit.“ Že se jedné cestě s pramenem říkalo ráz, vysvětluje E. Rippl, s. 68 (z něm. Reise). Zajímavá je však větná souvislost, v níž se slovo to objevuje: „Prvňí rás — to patří vlkovi — to jako chťejí plafci propít — až druhej rás vlčici, že jako přinesou peňíze ženckejm domu.“ Musí-li vrátný jet napříč přes řeku, převádí pramen: „Diš mňel zadák převahu, uhnul, tag dali napřet šreki a převáďeli [214]pramen.“ Podjel-li druhý vor pod první, říkali o něm, že skočil, jindy zase první vor podjel pod druhý: podvinul se nebo zakopal se: „… dibi druhej vor skočil pot předák f střihu, nemoh bi se vindavat.“ „Ňegdi se předák podvine, to je diš se potopí pod druhej vor.“ „Ňegdi se předák pod vrati vobráťil pot ten další vor, zakopal se až dolú na dno, tam zarazil a dostal se pot ten pacholčí. To se stávalo nejvíc v novejch jezovejch vratech, kvúli tomu se ďelala vejpona. Ale i s tou se zakopal, diž bilo ťeškí jarňí dříví.“

Jezy byly pro plavbu nejnebezpečnějším místem, proto se názvy pro způsob jejich stavby a jejich části objevují často v jazyce podskalských plavců. Vedle známých a zaznamenaných názvů částí jezu uvedeme nezaznamenané slovo zbraň (též kobyla nebo koza) a zahrad, totiž dřevěné hrazení jezových vrat: „No to bila kobila, zbraň nebo koza u vrat jezovejch.“ Na jezy dohlížel poustecký, který bydlil v poustce: „Pouska bila aš přet Šitkofskejma mlejnama a f tí pousce bilo složení nářaďí — von ten pousteckí mňel nat ťím dozor.“ „Tam f tí pousce bil pousteckí, ten dohlížel na jezi, vrata jezoví, na zahrat, abi bili vrata zahražení.“ Šťastně proplout s pramenem přes jez je vyplavat přes jezy: „To se viplavalo přez jezi …, jen ten Helmofskej jes, to bila hropka plafcú.“ Někteří plavci (ne v Podskalí, tam byly jezy vysoké a nebezpečné) jeli někdy při vysokém stavu vody s pramenem rovnou přes jez, nikoli vraty. Říkali tomu hladit jezy nebo pustit pramen přes jez: „Voňi ňegdi ti plafcí ti jezi hlaďili, jeli vodou přez jes místo skrz vrata a říkali, že pusťili pramen přez jezi.“

Častým zaměstnáním obyvatelů Podskalí bylo dobývání písku z Vltavy. Na vybírání písku byly nabiráky, které se skládaly z čílka, pilky a postranice: „… písek se vibíral z řeki nabirákama. Ten nabirák mňel postraňice, bukoví čílko a pilku. Pilka bila hnet při nabiráňí ve voďe. Pilka, to bil ten krajňí plech …, no bila s páskovího plechu.“

V zimě se věnovali sekání, nakládání a rozvážení ledu. Jména jednotlivých pracovníků při ledování neuvádím, protože jsou obsažena v jmenovaných článcích. Doplňuji pouze: „Lopatář schraboval ten tříšť mezi ulicema z mústku.“ „Přistrkovači — to bili običejňe klucí — ti přistrkovali ti ledi na požiráku k faktorum.“ Byl různý způsob nakládání kusů ledu na vozy. Jeden z nich byl označován slovy udělat ježka: „Diž bil silnej let, tak nakladači uďelali ješka. To hoďili plnej fasuňek, pak šli nahoru a nastavili to podle pámu.“ „Ňegdi nakladači vobložili vús podle pámu, fprostřet řeťes, pak nakládali dál.“ Pám byla obruba na hořejší postranici fasuňku.

[215]Rybářům se říkalo rybáci. Vedle lovu na udici pěstovali i lov do cejpu, jehož hlavní částí byla náběř, síť ze silnějšího provázku, zvaného trojáček, a jádro, hustá síťovina dole v cejpu: „Ribáci chitali do cejpu a ten mňel nábjeř a jádro.“ Mezi rybami ve Vltavě byl i dnes vzácněji se vyskytující mník, podskalsky mik: „Mika sem taki dostal. Mik se povjesí za vocásek na slunce a kape z ňej volej. To je ňeco léčebního.“

Celou bývalou Podskalskou ulicí se táhly ohrady na dříví. Aby si Podskalští zajistili dříví proti povodním, vystavěli u břehu řeky dřevěná pažení v podobě plotů. Pažení dřevěné bylo později nahrazeno zděným tarasem: „U řeki přet každou vohradou bejvalo dřevjení pažeňí, pozďejc zďenej taras.“ K nejtěžším zaměstnáním v ohradách patřilo zaměstnání svažečů, kteří sváželi dříví na trakařích s voru po můstcích na břeh: „Ďedeček Černohorskej začal jako svažeč.“ V ohradě pak rovnali dříví rovnači. „Rovnači, ti se f tom viznali rovnat štosi.“ Při rovnání štosů bylo nejdůležitější srovnat důkladně první vrstvu dříví u země. Té se říkalo zemina, činnosti samé pak rovnat zeminou: „Podle sáhofki rovnali rovnači polena do štosú. Ti se mňeřili na sách … Prvňí potklad bil zemina, rovnat zeminou se říkalo.“ Pro mladší pomocné síly měli v Podskalí slovo pacholík. Už v Manuále práva plaveckého z roku 1715 čteme na s. 146: „Všichni pacholici napomenuti, aby na den sv. Mikuláše [patron všech plavců, pozn. autorky] bedlivě Pána Boha božností jak ráno tak po polednich … vzývali.“ Toto slovo slýcháme od starých podskalských rodáků i dnes: „… pacholíci, to bili mlačí síli a ti bili jako k ruce ťem vrátním nebo f ohraďe pobřežňímu …“. Byli tu drvoštěpové, ale i ženy vykonávaly někdy tuto těžkou práci a nazývaly se dřevoštěpky: „Drvošťepové potřebovali dech pro práci, nemohli přitom spívat.“ „Bili tu dřevošťepki: Pavízová, Havelková, Plejová… ta Pavízová kouřila jak chlap s fajfki.“

Těm, kteří řezali klády na prkna, říkalo se prkenáři. Překupníci dříví se nazývali nápeněžníci a šantročníci. PS uvádí slovo šantročník jako zastaralé a vykládá, že znamenalo toho, kdo nekale obchoduje nebo vůbec podvodně, nekale v něčem pracuje. V archivu pražském se v Manuále práva plaveckého od roku 1705 — 1718 se slovem šantročník i nápeněžník často setkáváme. Dříví se lišilo v ohradách podle jakosti nebo tvaru. Dlouhým kládám horší jakosti, jichž se užívalo jako dříví stavebního, se říkalo pančavy.

Plavci museli být během své plavby připraveni na každé počasí, proto jejich oblek byl poněkud jiný než u ostatních pracovníků. Na těle měli kajdu, dlouhé kalhoty zvané hamburačky, boty kole[216]náče s patkou a na hlavách čepice bekovky nebo placky. Placky byly bílé na léto, na zimu tmavé, soukenné: „Na sobje sme mňeli mi plafci kajdu.“ „Hamburački, to bili dlouhí kalhoti s pevního zlášť sukna a bili hlatkí.“ „Boti se menovali kolenáče, bili aš pot kolena visokí a pag bila patka na kolena, abi chráňila kolena, dibi si plavec chťel kleknout.“ „Čepice bila tag zvaná bekofka, ti ďelal čepičář ve Voďičkovej ulici a menoval se Andreás Bek, proto se menovala bekofka.“ „Pag bili placki, to bili placatí čepice se šťitkem, bílá na leto, na zimu ze sukna.“

Ženy oblékaly vedle známých součástí oděvu té doby někdy také tuplšál: „Tuplšál je vlňenej a lechkej šátek, ten se přeložil na kříš, tak to bili jako dva šátki.“ Starým střevícům říkaly ženy žertovně moždíře: „Nejdříf bili jen botki, pozďejc teprve třevíce. Ťem starejm ušmaťchanejm sme řikali možďíře nebo křampi.“

V jídlech pozorujeme zřejmý vliv němčiny. Koláčům se říkalo umpisky, polévce často zupa, veliký krajíc chleba byl štramfál nebo štramvál: „Babická bila dobrá kuchařka, ďelala umpiski.“ „F poledne vozili f kotli zupu.“ „Von si ten štramfál nacpal do kapci.“ Plavci horáci vařili si na vorech jídlo ve zvláštních hrncích, kterým se říkalo horáčky: „Plafci si uďelali na voru vohňiště …, abi tam mohli postavit hrnki, voňi jim řikali horáčki, to bili hlíňení hrnki, dolú ouščí a mňeli ucho.“

Sledujeme-li slovní zásobu bývalého Podskalí s hlediska jejího odlišného rázu, pozorujeme v ní zhruba dvě skupiny slov. První z nich jsou slova souvisící se životem a zaměstnáním těch, kteří nemuseli opouštět svou čtvrt, jako byli dřevaři, pískaři, ledaři a rybáři. Naproti tomu však plavectví nutilo voraře k neustálému styku s vnějším světem a s tímto stykem souvisí právě slova druhé skupiny. Voraři z jihu a ze Sázavy připlouvali s vory do Podskalí a přispívali svou slovní zásobou do podskalského slovníku a Podskaláci zase pluli po Vltavě dále, přijímali mezi sebe další plavce z čtvrti Na Františku a v Bubnech, takže ze styku s nimi se jazykové prvky vzájemně často mísily. Podskaláci se dostávali dále na svých „rázech“ až do Hamburku, takže i tento styk s cizí řečí mohl mít vliv na řeč vorařů.

Můžeme tedy říci, že hranice starého Podskalí, takřka uzavřená proti ostatnímu městu, otvírá se po proudu i proti proudu Vltavy.

Tato dvojí skutečnost umožňuje sledovat mluvu starého Podskalí nejen staticky vzhledem ke geograficky uzavřené enklávě, nýbrž zároveň nás vybízí všímat si dále, jak vodní tok byl spojovacím můstkem vorařského slangu, který právě dynamicky zasahuje do slovní zásoby starého Podskalí.


[1] Jan Kozel a Michael Peterle z Annabergu: Praha r. 1562. Vydali Merhout-Novotný-Poche-Štech-Vojtíšek-Wirth, Zmizelá Praha, Praha 1945 až 1948.

[2] Joh. Wechter podle Filipa van den Bossche: Praha r. 1606. Vydal Jiljí Sadeler 1606 a 1618. — Zmizelá Praha, Praha 1945—1948.

[3] Zdeněk Wirth, Zmizelá Praha, Podskalí, 1945—1948, s. 145.

[4] Východiskem k této práci byly mi vzpomínky mé matky a tety, které jsem si podle jejich vyprávění za jejich života zaznamenávala a nyní u jiných podskalských rodáků ověřila. Nejvíce jazykového materiálu jsem nasbírala u Antonína Kubáta (narozen v Podskalí r. 1868, celý život žije v Podskalí, plavec, rybář, pískař), u Boženy Kašparové-Černohorské (narozena v Podskalí r. 1869, zemřela r. 1952), u Marie Spannagelové-Černohorské (narozena v Podskalí r. 1858, zemřela r. 1942), u Josefa Vondráčka (narozen 1894 v Praze, syn pobřežného v Podskalí), u Marie Pružinové (narozena r. 1871 ve Voděradech, ale od svých tří let žije nepřetržitě v Podskalí, vdova po plavci), u Josefy Kovářové (narozena r. 1879 na Brunšově u Štěchovic, od svých pěti let nepřetržitě v Podskalí, vdova po plavci).

Pokud uvádím slova, jež jsem získala nahlédnutím do Archivu hl. města Prahy, cituji bibliografický údaj přímo za uvedeným slovem. Souvislé kontexty zachycující mluvený projev, jakož i doklady o hláskoslovných a tvaroslovných změnách, přepisuji podle Pravidel pro vědecký přepis dialektických zápisů českých a slovenských z r. 1951. Pokud vykládám jednotlivá slova, píši je normálním spisovným pravopisem.

[5] O tom viz Bohuslav Havránek, Nářečí česká. Československá vlastivěda, III, 1934, s. 135—153, a Václav Vážný, Československá nářečí, skripta universitních přednášek, s. 38—47.

[6] Ze svého jazykového materiálu, který jsem získala přímým průzkumem, neuvádím zatím v tomto článku zpravidla slova, která již uvádějí následující díla a studie: Příruční slovník jazyka českého; sborník Československá vlastivěda, III, Dr Fr. Oberpfalcer, Argot a slangy, s. 369; Jan Valchář, O voroplavbě posázavské, Český lid 7, 1898, s. 19—26; Dr Čeněk Zíbrt, Voroplavba na Vltavě, O knize dr Em. Chalupného „Vltava“, Český lid 23, 1914, s. 315—345; Eugen Rippl, Z plavecké (vorařské) češtiny, Naše řeč 18, 1934, s. 65—75, 97—105; Václav Šolc, O voroplavbě a vorařích, Český lid, 41, 1954, s. 111—116. Ovšem i zjištění, že mnohá z těchto slov dosud ještě žijí, jsou pro dialektologa cenným poznáním. Přesto je v tomto článku neuvádím pouze z toho důvodu, že by se rozsah článku nežádoucně rozrostl. Uvedu je na jiném místě.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 7-8, s. 209-216

Předchozí Václav Machek: Česká a slovenská slovesa typu hanobiti (odvozená ze jmen na -oba)

Následující Jan Chloupek: Nářečí ve filmu o slovácké vesnici

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1