Časopis Naše řeč
en cz

K nářečí ve filmu

Zdeňka Sochová

[Články]

(pdf)

-

Ke Dni horníků byl na program pražských biografů znovu uveden film z ostravského hornického prostředí s názvem Milujeme. Film předvádí ve veselých i vážných scénách život hornických učňů, a to jak při práci na dole, tak při zábavě i při učení. Jak již název ukazuje, je film oslavou pracovního nadšení mladých horníků. Jejich láska k práci a k společnému národnímu majetku je vede k odpovědnému chápání povinností a k bdělosti v každé situaci a za všech okolností. Osvědčí ji zejména tehdy, když se jim podaří odhalit a na útěku zadržet dva sabotéry, kterým by se bylo málem podařilo zatopit důl. S pomocí učňů jsou však škůdci demaskováni, blížící se katastrofa zažehnána, opoždění v plánu pracovním vypětím všech dohoněno.

Před natáčením filmu obrátil se Čs. státní film na Ústav pro jazyk český s žádostí o jazykového poradce pro ostravské nářečí. Šlo jednak o převedení některých dialogů scénáře ze spisovného jazyka do nářečí, jednak o přímou radu a pomoc při natáčení filmu.

[277]Ačkoliv nářeční přepis spisovného textu by se mohl zdát s hlediska uměleckého postupem naprosto pochybeným, přece se podobné případy stávají. Spisovatelská praxe nám dává mnoho dokladů o tom, že se autorům někdy nepodaří jazykově adekvátně vystihnout skutečnost, kterou obsahově zvládnou třeba znamenitě. Zvlášť obtížné je charakterisační užití dialektických prvků z nářečí hodně vzdáleného spisovné podobě. Tu si autoři z obavy, že by nevytvořili uspokojivou nářeční formu, protože nářečí dobře neznají nebo nejsou krajovými příslušníky, přizvávají na pomoc odborníky jazykovědce. Vždyť ani s vhodným využitím obecné češtiny si někdy nevědí rady — a zde je otázka volby nepoměrně snazší[1].

Tuto skutečnost si uvědomili i autoři filmového scénáře a režiséři filmu Milujeme. Rozhodli se proto využít odborné jazykové pomoci. V takovém případě zastával jazykový poradce vlastně funkci slovesného umělce, který využívá nářečí v jazykové výstavbě díla za jistými uměleckými cíli. Bylo třeba ujasnit si nejprve cíl, za jakým se užívá nářečních dialogů ve filmu z daného místního i sociálního prostředí, a potom i rozsah užití nářečních prostředků.

V díle snažícím se o pravdivé zobrazení lidí socialistické společnosti v jejich životním a pracovním prostředí jazykově tak výrazném nemůže být tuším užití dialektu jen exklusivním aktualisačním prostředkem. Má-li umělecké znázornění zachytit typicky prostředí přesně lokalisované, které je po stránce nářeční dosud velmi zachovalé, je užití nářečí přímo nutností. Film chtěl představit pracující Ostravu. Dnes všichni vědí, že se v Ostravě nemluví stejně jako v Praze. Ačkoli je poslání filmu celostátní, bylo zapotřebí vystihnout regionální ráz. Je pochopitelné, že výběr nářečních prvků z prostředí, kde nářeční norma je dosud pevná, bude v jistém směru bohatší, než by byl z prostředí, kde nářečí mizí, rozplývá se. Ovšem k uměleckému zobrazení skutečnosti není nikterak žádoucí dokumentární přesnost a lokalisace dialektického projevu, která by byla pouhou fotokopií, nýbrž je třeba umělecké stylisace, uměřeného užití nářečí s ohledem na celonárodní srozumitelnost. Přísný požadavek autentické nářeční formy podle místního rozrůznění by se dostal do kolise se specifickým úkolem filmového umění. Film prostředkuje umění nejširším lidovým masám, musí být proto srozumitelný lidem ze všech koutů republiky. Čs. státní film měl již smutnou zkušenost s filmem [278]„Poslední výstřel“, který byl hrán ostravskými herci a ochotníky v jistě autentickém nářečním znění, u mimoostravského obecenstva však propadl, protože nebyl dosti srozumitelný. Tento případ je zároveň dobrou ilustrací oprávněnosti zásady socialistického realismu, aby každé umělecké dílo bylo především obecně srozumitelné.

K požadavku obecné srozumitelnosti přistoupil pak ještě další činitel určující, jaké nářeční podoby ve filmu užít: jazykové potíže herců. Ve filmu měli hrát vesměs pražští herci. Mluvit nářečím — byť v náznakové formě —, které je tak velmi vzdálené struktuře mluveného jazyka pražského jak přízvukem, tak krátkostí samohlásek a poměry hláskovými i tvarovými, a to bez náležité průpravy odborně jazykové, bylo by pro pražské herce úkolem stěží uskutečnitelným. Bylo jenom projevem vysoké umělecké poctivosti, že jeden z hlavních představitelů majících mluvit dialektem odmítl nářeční dialogy s poukazem na to, že by nářečí musil nejdříve prostudovat. Je jistě na újmu jazykové jednotnosti i obsahové logičnosti, když starý ostravský havíř užívá spisovného jazyka promíšeného nejvýše nějakým lexikálním dialektismem nebo rčením, a to s typicky pražskou výslovností (na př. Otevři jim, vždyť tam sedí jako kury na vajcách!). Na druhé straně však bylo nutno respektovat dobré důvody umělcovy.

Po stanovení obecného cíle bylo třeba se zamyslit nad způsobem a rozsahem užití nářečních prvků. Po dohodě s jedním z režisérů bylo stanoveno, že „ostravsky“ budou mluvit dva vysloužilí havíři Vrubel a Gavrecký, mladý instruktor učňů Vojta Gavrecký, učni Hilar a Tonda Vrubel, učitel a vychovatel v učňovském domově Mařec a starší horník Saladyga.

Naskytla se pak otázka, co „ostravština“ vlastně je a v jaké formě jí při daném úkolu užít: je-li to ostravský ekvivalent hovorové mluvy pražské nebo brněnské, nebo je-li to svou podstatou místní, zeměpisné nářečí se všemi znaky příslušnosti k určitému nářečnímu celku, nebo konečně je-li to tzv. dialekt sociální. Václav Křístek ve studii K otázce ostravského hovorového jazyka[2] konstatuje, že svébytný hovorový jazyk se v Ostravě nevytvořil, že norma současné hovorové ostravské formy jazyka je „synthesou dvou hlavních protichůdných tendencí: vědomé snahy po maximálním přiblížení spisovnému jazyku a vlivu jazykového povědomí místního dialektu, který je bezděčný, ale neméně silný“. Se zřetelem k tomu a dále ke všem okolnostem dříve uvedeným [279](požadavku obecné srozumitelnosti a omezené reprodukční schopnosti herců) rozhodli jsme se pro nářeční podobu hláskově a tvarově nejbližší spisovnému jazyku: obecnou laštinu s některými markantními znaky nářečního typu ostravského. Tento jazykový útvar je charakterisován na př. ve skladbě některými typickými lašskými vazbami (ku př.: vite, co by to byla za ostuda, dyby…); v slovníku některými obecně lašskými slovy (ku př.: něfulej, bylo to ve dvaatřicatym, za Bürgera, rozdlubali to a něchali teho — nepovídej, rozdělali; a j.) a hornickými výrazy v nářeční podobě (na př. šola, folovač); ve frazeologii některými lašskými rčeními a příslovími (ku př.: co tu liceš jak cepelin?; haviř v ďuře hladem umře).

S hlediska omezené reprodukční schopnosti herců musili jsme předem vyloučit z hláskového systému ostravského takové hlásky, jejichž výslovnost by dělala hercům potíže, na př. rozlišování i y. Bylo třeba vůbec vystačit s repertoárem obecně české hláskové soustavy (střední i, otevřenější e) a omezit se jen na odstraňování české výslovnosti některých hláskových skupin (sh vyslovovaného jako [sch], nespodobené výslovnosti na rozhraní slov typu „tak vidíš“ (ostravsky [tag viďíš]), předložkového spojení typu „s ucha“, vyslovovaného s rázem a neznělým s (proti lašské-mu [z ucha]) a pod.).

Obecným stanovením základní nářeční podoby nebyl však náš úkol ještě splněn. Osoby, které měly mluvit nářečím, bylo třeba rozlišit generačně a sociálně. Měřítkem tu bylo větší či menší přiblížení nářeční formy spisovnému jazyku. Přitom nerozhodoval jen věk příslušníků téže sociální vrstvy, nýbrž i jiní činitelé, jako vzdělání, situace (s kým osoba mluví), ba i povaha. Nejvíce pochopitelně užívají nářečí vysloužilí pensisté Vrubel a Gavrecký, ale i pětačtyřicetiletý horník Saladyga, konservativec každým coulem. Jejich nářeční projevy zachovávají všechny výše uvedené znaky lašské; ku př.: „Šag uš temu budě sedum rokuv“ (Vrubel); „Ešče jim mliko kype po bradě a daju jich na překop. A to ešče ku mě“ (Saladyga).

Nářečím v hojnější míře mluví i nejmladší příslušník hornického kolektivu, učeň Hilar, samorostle drzý a domýšlivý kluk, který si ve své sebejistotě vůbec neuvědomuje, že by užívání nářečí mohlo být překážkou ve společenském styku s nepříslušníky dialektu, jímž sám mluví. Na př.: „Synci, to neni enem tak. Tu na vas čeka robota. Ja, tu něplati žádna ulivka, tu se musi robiť!“ Ale v uvítací řeči k učňům nováčkům, tedy k širšímu, různorodému shromáždění, praví: „Soudruzi, vitam vaz menem našiho učňov[280]skeho domova. Než vystupite, bude dobře, abyste poznali, jake mate prava a povinnosti.“ Atd. Neměkčí tedy d, t před e, zachovává dvojhlásku ou v novém slově soudruh, ale nikoli už ve slově vystupite.

Naproti tomu mladý, asi sedmadvacetiletý havíř Vojta Gavrecký, instruktor učňů, pohybující se ve společnosti důlních inženýrů a techniků, častý účastník schůzí, kde se jistě snaží o projev spisovný, je charakterisován značně rozkolísanou nářeční normou. Jeho projev, určovaný vzděláním a sociálním postavením, rozrůzňuje se nadto i podle toho, s kým Vojta mluví. Vojta neměkčí d, t, n před e (Tak kluci, rozsaďte se, ať se spolu poznate), neužívá tvaru 2. pádu v platnosti 4. pádu množného čísla u mužských jmen osobních (Vemte novačky mezi sebe), koncovky -uv v 2. p. množ. čísla (Tři z našich ucňu maju už za sebu překopařsku), střídavě užívá zvratného zájmena se a si v 3. pádě (Zarobi si, tak co by se tež nezatancovali?), projevuje se u něho kolísání přehlasovaných a nepřehlasovaných tvarů (Tři z našich učňu maju už za sebu překopařsku — Maji překopařsku už za sebu), v užívání dvojhlásky ou (k Mařcovi: „Tato, mame novu kuchařku!“ — k hospodářské vedoucí, která není z Ostravska: „Tak, Mírečko, dobrou noc!“). Atd. Ve větší míře užívá nářečníčh prvků, mluví-li s horníky, v menší, mluví-li s důlními inženýry a techniky.

Všichni ostatní příslušníci jiných společenských vrstev než horníci byli odlišeni užíváním hovorové mluvy spisovné. Podobně mluví i ostatní učni kromě již jmenovaného Hilara a Tondy Vrubela.

Při natáčení samém musil jazykový poradce znovu často opravovat text do správné nářeční podoby a předříkávat jej herci, aby si vštípil zvláštní rytmus laštiny, způsobený krátkostí samohlásek a odlišným přizvukováním. To se dělo v krátkých přestávkách mezi „zasvícením“ a definitivním natáčením. Mnohdy se improvisovalo přímo na místě, přidávala se a vypouštěla slova i celé věty. Herci sami nakládali s mluveným textem dosti volně. Nebylo potom divu, že se někdy i při nejlepší vůli nepodařilo, aby herec podal text v uspokojivé nářeční podobě: buď se mu do řeči připletlo slovíčko, které v textu nebylo a do něho vůbec nezapadalo (Tadyhle Vojtěch se za nich tak přímluva), nebo nahradil některé nářeční slovo jiným, ale nevhodným, nebo se přeřekl (Šag uš těmu bude sedum rokuv — místo temu budě), nebo konečně vyslovil některou samohlásku typicky po pražsku. Velké potíže byly s přizvukováním — jen náznakovým — na předposlední slabice slova; vyznělo často nepřirozeně, přepjatě.

[281]Všechny tyto nedostatky nebyly zaviněny ani tak herci nebo jazykovým poradcem, jako spíše přílišným produkčním spěchem, s jakým se naše filmy dosud vyrábějí.

Spolupráce jazykovědců s filmovými pracovníky při řešení praktických jazykových otázek je velmi plodná a poučná, a to pro obě strany. Jazykovědní pracovníci mohou platně přispívat k úspěšnému splnění jazykových požadavků na filmové dílo kladených jednak přímo svou prací, vykonáváním praktických úkolů, jichž si zvláštní problematika určitého filmového díla žádá, jednak i tím, že celou práci postaví na správnou theoretickou základnu. Od filmových pracovníků se naopak naučí lepšímu, zasvěcenějšímu pohledu na úkoly filmové praxe.


[1] K tomu viz B. Havránek, Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu, Praha 1951 a Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury, Slovo a slovesnost 13, 1952, 2 n. od téhož autora.

[2] Ve sborníku Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi, Brno 1948.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10, s. 276-281

Předchozí Vladimír Ženatý: Množné číslo u ženských příjmení s přechylovací příponou -ová

Následující Eduard Prandstetter: Strojní a strojový

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1