Časopis Naše řeč
en cz

Lidový jazyk v Stroupežnického „Našich furiantech“

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Prvním představením Našich furiantů, které sehrála činohra Národního divadla dne 3. května 1887, dostal se po prvé v historii českého dramatu na scénu reálný kolektiv české vesnice (zcela tak jako to v historii naší opery platí o Prodané nevěstě) — v ději pro tehdejší náš venkov přímo typickém. Už sama scéna, a pak hlavně hned první slova z úst herců, jako by se přenesly před publikum hlavního města rovnou z české vsi. Nápisy na chalupě ševce Habršperka „Země: Čechy. Kraj: Písek. Okres: Mírovice. Obec: Honice“ (= Stroupežnického rodné Cerhonice), jakož i tabulka zapovídající švabachem „každé žebrání a fedrování“ — a neméně pak úvodní pozdravení Bláhovo a Habršperkovo: „Dej pámbu dobrej večer, Josefe! — Dejž to pámbu, Valentýnku!“ vyjadřují nám snad tuto novou skutečnost v dostatečně pregnantní zkratce: s realismem scény se tu pojí realismus jazyka.

Takováto realistická stylisace lidové mluvy na scéně pak snad může ještě výrazněji a působivěji než dialogy v umělecké próze obrážet jazyk prostředí, v němž se děj odehrává, a aspoň v realistickém dramatě tomu tak u nás vskutku bývá. S jakým zdarem se to vlastně hned napoprvé povedlo v Našich furiantech Stroupežnickému, jehož autorský jazyk se váže k jihočeskému prostředí neméně intimně než na příklad později jazyk Jiráskových dramat k Litomyšlsku nebo jazyk „Maryši“ k jižní Moravě, ukáží nám snad aspoň v základních rysech následující řádky.

Jazyk Našich furiantů nás ještě i dnes překvapí výrazným podílem lidového živlu v celé své stavbě, hlavně pak ve slovníku, ve frazeologii a ve stavbě větné, jež je pro lidový mluvený projev tak typická. Je sice pravda, že mnohé z toho je nám dnes už běžné i v uměleckých výtvorech, jež třeba nemají ani tak bezprostřední vztah k lidovému prostředí jako Naši furianti. Nesmíme však zapomínat, že scénický jazyk v době Stroupežnického nebyl po této stránce v průměru ani zdaleka tak dokonalý. Co je nám samozřejmé dnes třeba i v projevech zcela knižních, to nebylo tak samozřejmé v osmdesátých letech minulého století, třebas šlo o ve[116]selohru z venkovského života.[1] A je to pro jazyk naší hry opravdu chvála nemalá, můžeme-li o ní říci, že živý spád jejích dialogů vyznívá i dnes bez jakýchkoliv jazykových zásahů do textu zcela přirozeně,[2] zejména pokud se týče slovosledu a způsobu nasazení jednotlivých replik. Pěknou ukázkou toho je na příklad ústřední furiantská scéna mezi Buškem a Dubským ve 2. výstupu II. dějství. Zkrátka celým svým typem je to jevištní dialog neobyčejně mluvný a na své původní svěžesti neztratil jazykovým vývojem nové češtiny ani v nejmenším, právě proto, že se tak bezvýhradně přiklonil ke zdrojům lidové řeči.

V jazyce Našich furiantů je však dále zajímavě užito i některých nespisovných hláskových, a zejména tvarových znaků lidového jazyka, a to především hlavních znaků obecné češtiny, ale i několika význačnějších prvků jihočeského nářečí. Právě proto se také (jak jsme se o tom zmínili už v poznámce 1) ozvaly všechny ty konservativní hlasy proti „koženkové“ hře. Dnes tu ovšem jistě nevidíme na Našich furiantech ani stín vulgárnosti. Dorostli nám zásluhou postupující demokratisace spisovné češtiny — na níž mělo ostatně realistické drama právě v počátcích tohoto vývoje nemalý podíl — do představy takřka klasické uměřenosti i po stránce jazykové. Jako by tu spisovná osnova byla protkána nevtíravým lidovým vzorkem — a jako výsledek pak máme před sebou pravdivý obraz jazyka jihočeské vesnice šedesátých let minulého století.

Je jistě nasnadě, že ani jazyk díla rázu tak lidového jako Naši furianti nemůže být pouhou naturalistickou kopií lidového jazyka. Nebyl jí ani ve své době — v tom se mýlil i autor i jeho kritikové — prostě proto, že tu jde o lidový jazyk v rámci uměleckého díla, které je přece jako celek výtvorem autorovým. A zde se právě ukáže autorovo mistrovství v tom, jak dovede odstupňovat míru lidových prvků, tu pouhým ojedinělým náznakem, tu hojnějším počtem provincialismů a dialektismů, tu konečně celými vysloveně [117]lidovými pasážemi. Nepočítáme-li tu s díly, jež jsou zaměřena vysloveně regionálně, a nemají tedy celonárodní kulturní poslání, a nepřihlížíme-li dále k obecně daným i dobovým činitelům literárním a estetickým a k celkovému rázu daného dialektu v poměru k jazyku spisovnému, vyplývá míra těchto nespisovných prvků uvnitř díla především z těchto předpokladů: Předně záleží na sociálním a věkovém zařazení jednotlivých postav, a neméně na jejich temperamentu (což je vysloveně věc tvůrčí umělecké konkretisace a typisace). Dále záleží na celkovém charakteru a významu situace — vážné, slavnostnější, bouřlivé či komické, zcela tak, jako se to týká i jednotlivých výrazů a obratů (což je v zásadě věc jazykové stylistiky). A konečně velmi záleží v komposici celého díla na tom, zda jde o živé projevy dialogické či o rozsáhlejší monolog, kde se rozhodně nemohou lidové prvky uplatňovat tak důsledně, aby tím dílo nenabývalo čistě regionálního rázu.[3]

Jako příklad takového důsledně lidového dialogu si můžeme uvést závěr hry (s. 142)[4]:

Václav: Pantáto! — Má zlatá, znejmilejší Verunko!
Petr: Tak, dětičky, tak! — Jářku, chlapci, zejtra půjdete k panu faráři do Radotic pro ohlášky.
Dubský: Půjdeme! … (K Buškovi.) Ale tý flinty necháš?
Bušek: Ať jsem zatracenej, že nechám.
Habršperk (k Bláhovi): No, jářku, ponocnej, to jsem na ty furianty vyzrál, co?

Bláha: Abys na ně nevyzrál — takovej vzdělanej člověk!

Srovnejme naproti tomu monolog výměnkáře Petra Dubského o tom, jak vezl v kočáře císaře a cara; střídají se v něm prvky lidové se spisovnými (s. 103):

… Oba ti slavní monarchové sedli si do kočáru; ke mně na kozlík přisedl ňákej ruskej jenerál — byl prej to ňákej kníže — za kočár sedli dva myslivci, [118]samý zlato. — Já udělal nad koňma tři kříže, sebe jsem taky požehnal křížem prásk jsem bičem, a vraníci letěli jako vítr. (Furiantsky) Lidičky, to byla podívaná! — Z daleka široka sběhlo se lidí na tisíce! — Před námi houf našich švališarů, za námi řada kočárů s pány ode dvora, legáty a jenerály a naposled houf vousatejch kozáků s píkami! A tak to šlo tropem až do Písku. — Tam vítal oba monarchy pan krajský kraje Pracheňského — tenkrát se ještě říkalo Píseckýmu kraji Pracheňský. — A zas to šlo tryskem …

Vidíme, že v této druhé ukázce prvky spisovné značně převládají.

Z obou ukázek je také dobře vidět frekvenci nejčastějších nespisovných znaků: ponocnej, zatracenej, tý flinty, Píseckýmu, prásk, koňma; cizí prvky v lexiku jenerál, tropem.

Vědomě nejvýrazněji stylisoval takto autor lidově lexikální stránku jazyka Našich furiantů.[5] Nejzávažnějším přínosem pro další vývoj jazyka českého vesnického dramatu však nesporně zůstane jeho hláskosloví a hlavně tvarosloví; toho si teď všimneme blíže. V lidové a hovorové podobě je zde užito především většiny slovesných tvarů[6]. Se spisovnými podobami padl, řekl silně soupeří případy jako Josefa, co pad (70), řeks to nebo ne (94), kampak jsi včera zalez (114) a podobně s typem ty jsi řekl podoby jako: tys prál, tys na něj tolik držel (93), dostals ho (126). Prakticky jen v lidové podobě tu máme infinitivy typu když budu moct jednou říct (102) a rovněž tak u typů: vejou jako vlčata (78), já nejradši tancuju štajdyš (97), ať žijou (101), to taky že můžu (106). Vesměs tu jde o takové tvary hovorové, jejichž spisovná podoba by působila zvláště z jeviště přímo nepřirozeně knižně. — Zvlášť výrazné jsou pak u slovesa některé případy imperativu: hrom mě zab (95) nebo dokonce no, nebujte se (79).

Poslední příklad, stejně jako četné a důsledné tvary slovesa mušet s š („Ale ty vojny by snad přeci nemušely bejt!“ 113), patří k těm několika málo charakteristickým nářečním znakům jihozápadních Čech, které se dostaly do jazyka Našich furiantů jako odraz skutečného jazykového obyčeje v severní části Písecka. Protože pak toto území je již poměrně blízko k centru Čech, vy[119]skytují se tu jenom jihočeské a západočeské jevy nejobecnější, kdežto speciální jevy okrajové tu už zpravidla chybějí. Tím je také dán celkově obecně český ráz lidového jazyka naší hry. Autor sám si toho byl dobře vědom, tvrdil-li v uvedeném obranném článku, že v Čechách dialektů „ve smyslu širším“ — ve srovnání s poměry francouzskými, anglickými nebo německými — nemáme, že se však přesto „ráz řeči“ našich vesničanů z různých krajů v mnohém liší.

Řada typických obecně českých forem skloňování začíná obecným instrumentálem typu pod lípama (97), s koňma, čtyrma (102), (po bramborách,) kterejma tě žena krmila (114). Dále jsou tu uniformní plurálové shody typu tak jsou vejboři špatný lidi (90 — docela v psaném dokumentě — paličský list Kristýnin!), vy máte ty svý fakaňata dobře vyexecírovaný (77). V 1. vydání byly pak i tyto případy, odstraněné pozdější úpravou: Oni o mně holky ve vsi říkají (97), ty lejstra — byly přilepeny (později: bula přilepena!) (89). Typický je tu pak kombinovaný případ jediný vzdělaní lidi (69), jak jsou mužský mlsní (67).

Příznačně hovorové jsou tu také plurály páni sousedi (118), lidi (69), oslovení pane učitel (115), milostpane derektor (102), jakož i nominativ v důvěrném oslovení: poslouchej, Matěj (83), teta! (111). V nářeční formě je tu pak téměř důsledně zastoupen aspoň jeden (a v jazyce Našich furiantů vůbec snad nejvýznamnější) nářeční typ, totiž rozlišování genitivu a dativu-lokálu jednotného čísla feminin: od tý doby (113), do Starý Boleslavě (112), ale v tej bitvě (112), v píseckej záložně (73).

U skloňování zájmen se setkáváme s typy no pro mě (116), pro něj, bez něj (113) — nejdůslednější jsou však obecně české formy u číslovek: čtyry neděle (132, 134), ze štyrech stran (90), tuhle jim oboum (141). Číslovky vůbec mají zpravidla i hláskovou podobu obvyklou v mluvené řeči: já mám vosum tisíc (99), paragraf čtyrycátý třetí (113). Týká se to i počítaného předmětu (na př. je tu téměř výhradně typ dva zlatý, pět zlatejch), takže vedle pozdravů a výrazů citoslovečných je tento okruh co do formy nejdůsledněji lidový.

I ve stupňování příslovcí se uplatňují lidové tvary typu tak radši pijme (96), já bych se rač zabil (134) a podobně nejlepší bych udělal (134); konečně je tu i hodně zobecnělý středočeský tvar lacinějc (133). V této souvislosti můžeme snad uvést i běžná slůvka lidového jazyka, povahy více méně příslovečné, kterých autor opět užívá velmi obezřetně. Různých těch vulgarisujících tentononc a tohlenonc tu najdeme jen velmi málo, v řeči přihlouplé Kristýny („Hihihi… vždyť je tohlenonc písnička moje!“ 122) anebo v rušnějších scénách: Máte tu, pantáto, — tentononc — tu [120]paličskou cedulku? Tak si nyčko, páni sousedi, přečtěte tohlenonc! (119). — Typičtější je tu už ono jihozápadní příslovce nynčko nyčko (v celé hře asi desetkrát). Od Markýtky pak dokonce jednou zaslechneme, že přichází „kvůli té paličské ceduli, co má vo ní ičkom (původně nynčkom) hromada jednat“ (111).

Emočního zdůraznění však dodávají dialogům spíše četné kletby a povzdechy citoslovečného rázu, jež ovšem charakterisují více řeč jednotlivých postav než celé jazykové prostředí úhrnem. Tak na př. Buškovo mortete (79), mord set (94), výměnkáře Petra pardie, sapraherte, vy se mi saprahertsky líbíte (88), Habršperkovo kakraholte, prachsetmordiánská písnička (100), Šumbalovo Ježíš Marjá Josef, Marjánko — v celém 6. výstupu I. dějství, nebo zas ženský povzdech: Panenko Maria Sepekovská! (80, 111), Panenko Maria Svatohorská! (85).

Daleko méně výrazně než v tvarosloví je v Našich furiantech charakterisována hlásková podoba lidového jazyka. Snad by se podle některých uvedených případů jako čtyry — štyrech, radši — rač, sedum, vosum a pod. dalo soudit, že Stroupežnický uvedl do svého textu radikálně i typické fonetické znaky mluvené řeči. Avšak vynechávání hlásek ve složitých souhláskových skupinách, stahování a obměny uvnitř slov se tu vyskytují daleko střídměji než na příklad v pozdějších dramatech Jiráskových nebo dokonce v Maryši bratří Mrštíků. Po běžných lidových typech jako vemu, pudu, dyž, esli a pod. tu ještě není ani stopy. Kromě slůvka ňáký, hojného zejména v řeči ševce Habršperka (slyšel jsem ňákou ránu …, ňáký člověk tam vystřelil, 137), dále kromě slůvka prál (tys prál …, já ti prál, 93) a pámbu, pánbu v pozdravech a poděkováních (Pámbu dej štěstí! — Dejž to pámbu! 95) marně bychom v řeči honických hledali příklady podobného druhu. Jedině náznaková chodština Markýtčina se tomuto pravidlu vymyká — zaslechneme od ní i věty jako: Cák to děláte — dyť je todle posvěcené místo! (89).

I jinak je Stroupežnický v hláskosloví, s výjimkou hojného typu učenej, učenýho, ouskok atp., dost opatrný. Podobně jako později Jirásek zachází na příklad velmi obezřetně s jedním z nejvýraznějších znaků obecné češtiny, totiž s prothetickým v-. Kromě Markýtky, u níž tento znak zapadá do bohatého souboru jejích ostatních zvláštních nářečních rysů, a kromě ojedinělého případu číslovky vosum (99), máme tu prothetické v- v jediné větě, pronesené s krajním pohrdáním a vypočtené zřejmě na komický účin: Von tu beztoho už půl hodiny vokolo chalupy vočumuje! (92).

Charakteristických hláskoslovných znaků nářečních je tu pak teprve málo: Běžně tu najdeme jen typ rodinných jmen na –ojc [121][Verunku Buškojc (68), Fialojc Kristýna (120), s tovaryšem kovářojc (97)], typ pajmáma (71, dvakrát). Zbývá pak už jen několik hláskových drobností jako tulik (97), žíhadlo (114), zbejstřit (95), z kněh (70). (Všechny tyto jevy jsou v jižních Čechách dosud živé.)

Živěji charakterisuje hláskovou stránku jazyka Našich furiantů už jen řada hláskových deformací cizích slov, jež jsou podnes příznačné pro řeč některých nejstarších venkovských lidí, i když už ne tak obecně, jako tomu bylo v minulém století. Slova jako Napolion (102), regement (69), famelie (78), derektor (102), cikára (100), Vindiškréc dragouni (129), štajdyš (97), Netalie, Tylory (69), devandule (101) jsou pak kromě toho v jazyce naší hry jedním z nejtypičtějších lexikálních prvků vedle četných nářečních a lidových slov cizího původu, jichž se užívá aspoň jako dublet: kočírovat — jezdit (103), jet tropem — tryskem (103), vyprubírovat (118), zprubírovat (117), vyexecírovat (77), koštovat (140), feláb (71), obšíd (85), šíf (68, 69), persona (139), numero (120), stará patálie (82 — jako nadávka nahrazeno později nevhodně výrazem: vy stará vojno!). Sem patří konečně i německé formy jmen místních: Grác, Pest, Triest (69).

Z typických prvků skladebných uvádíme aspoň časté užívání zájmenného podmětu v 1. osobě minulého času: já ti prál, já vyhrál, já měl pravdu (93), nebo i v osobách jiných: ony o mne holky říkají (97), smiřte vy se s Dubským (133); konečně hojné užívání odkazovacího zájmena ten: Já už se bez tý vaší padesátky s tou svou ševcovinou taky ňák do smrti přetluču (133). Podobně je tomu i v tomto úryvku, jenž obsahuje zároveň typické věty vztažné: „Tuhle je ten Náchod, co byla ta bitva. A tahle větvička chvoje, ta je ze stromečku, kterej roste na těch šachtách, co jsou v nich ty padlý vojáci pochovaný!“ (112). Snad poněkud samozřejmý nám pak připadne i parataktický ráz větného spojení ve vyprávění Markýtčině: „A přiskočím a zatřísla jsem s ní a dala jsem jí. Ona vzala do zaječích a hutíkala a cestou něco hučíla. Já ty lejstra strhla dolů — bula přilepena na kapličku těstem — a skovala jsem je do vozu“ (89).

Z charakteristických typů ostatních souvětí uvádíme jen namátkou: Kdo je jednou trestanej, ten je taky shozenej s toho radňování a je po parádě! (152). Nebejt mně, už bys byl měl dávno grunt na bubnu a chodil bys fechtem! (83). Kdybych věděl, kterej advokát mě z toho vyseká —, ať by na to prasklo třebas deset strychů polí! (134). V posledních ukázkách máme také zároveň pěkné příklady lidové frazeologie, na niž je řeč Našich furiantů zvlášť bohatá.

[122]V závěrečné části svého rozboru snad tedy můžeme říci plným právem, že jako nám hra sama podává věrný „obraz života v české vesnici“ let šedesátých minulého století, i jazyk této hry nám podává neobyčejně věrný obraz jazyka české vesnice té doby. Viděli jsme, že lokálních jihočeských prvků je v jazyce Našich furiantů poměrně málo, prostě proto, že ani prostředí, v němž se děj odehrává, není nářečně nikterak výrazné. Závažná je tu také ta okolnost, že ve své valné většině jsou jednotlivé jihočeské a západočeské nářeční prvky méně nápadné než na příklad soubor jakýchkoli nářečních prvků moravských. Přitom ovšem užívají více méně všech těchto nářečních prvků všechny osoby dramatu, s výjimkou radotického učitele a rotického četníka. V řeči svých postav však autor přece jenom poněkud odstínil nářečně výraznější jazyk starší generace (výměnkář Petr Dubský) a ženských postav (Dubská a zejména temperamentní Šumbalka) — a naopak světem protřelejší řeč řemeslníků a vojenských vysloužilců (v honickém případě je to švec Habršperk a voják Bláha, „jediný vzdělaní lidi v naší vsi“ 69). Kromě lexikální stránky jejich jazyka není však tato charakteristika ještě dost zřetelná. Nápadněji se od svého okolí liší jen pedantický učitel Kudrlička svým neboližto, čili, tudíž (116), a ovšem i celkově spisovnou formou projevu (infinitiv na -ti, jest, pořádek slov), která charakterisuje i úředně vystupujícího četníka (130). Proti tomu jazykový portrét hostinského Ehrmanna, jehož řeč, jinak shodná s řečí honických, je charakterisována židovským přídechem (Phámbu dej! 73 a pod.), není právě zdařilý. Vysloveně nářečně pak vyznívá, jak už bylo několikrát připomenuto, jen chodština Markýtčina. V původní redakci to byla zase spíše jen charakteristika lexikální, teprve pozdější vydání dotvářejí do ideálnější chodské podoby i některé jevy hláskové. Není ovšem jasné, do jaké míry to byla i věc autorova. V původní versi jsou tu vedle slůvek jako hýč (66), teky, hyndle (67) jen některé na Chodsku zvláště výrazné změny hláskové, známé většinou i odjinud z Čech, jako nechčestí (111), skovat (89), zatřísla (89), divče (67), a tvarové, jako ale dite! (88) — zde i některé typy výhradně chodské: řect, čtala (89); maleny (66). Jenom ojediněle nejsou tyto dialektismy zcela přesné (tak místo tvaru vozejk 88 by tu spíš mělo být vozík), dnes nám také vadí případy typu to bul ňákej hezkej člověk (112 — místo ňákyj hezkyj). Teprve posmrtné vydání pak má v řeči Markýtčině navíc ještě některé takové ryze chodské prvky jako bul, hutíkat, hučíl (89). Ani tento text však ještě nevystihuje všechny chodské zvláštnosti tak, jako na příklad dnešní provedení Našich furiantů na Národním divadle. Zde však místy dochází až k naturalistickému podání chodštiny, které ovšem má [123]své oprávnění do jisté míry v tom, že právě jako celá Markýtčina svérázná role i její jazyk je postaven do protikladu k řeči ostatních osob dramatu. To je ostatně zjevné už z první redakce textu, která Markýtce ponechává i ty jazykové prvky nespisovné, jež u ostatních osob potlačuje, i když není pochyby o tom, že ve skutečnosti by mluvily stejně (prothetické v-, zjednodušování hláskových skupin a pod.). Už tento původní Markýtčin portrét pak můžeme po jazykové stránce považovat za velmi zdařilý, zvláště uvážíme-li přitom, že je to jeden z prvních nářečních typů na našem jevišti vůbec.

Srovnáme-li pak nakonec jazyk naší hry s Jiráskovou Samotou, jež vývojově uzavírá celé toto údobí českého realistického dramatu z venkovského prostředí, na jehož počátku stojí právě Naši furianti, vidíme jistě především, jak veliký kus cesty urazila za tu dobu česká společnost a s ní české umění. Vidíme tu však také, jak průkopnickým, odvážným a přitom šťastným způsobem Stroupežnický řešil, a často i vyřešil, všechny otázky jazyka českého realistického dramatu už v samých jeho počátcích. Hlavní jeho zásluhou tu pak zůstane navždy to, jak organicky sloučil kultivovanou tradici spisovné češtiny své doby se svérázným projevem lidovým, nepodlehnuv přitom ani v nejmenším nebezpečí vulgarisování spisovného jazyka a naturalistického kopírování lidové řeči. Na tom všem nic nemění skutečnost, že se celá věc jevila současníkům Stroupežnického zprvu podstatně jinak. Už jsme si tu připomněli v poznámce 1, jak těžkým útokům byl Stroupežnický vystaven pro domnělou vulgárnost jazyka své hry hned po jejím prvním provedení. Nezáleží pak ani na tom, že základní význam Našich furiantů pro vývoj našeho realistického dramatu, a zvláště pro vývoj našeho scénického jazyka zůstal tenkráte utajen i valné většině příznivců této hry, ba podle všeho nebyl tak docela jasný ani autorovi samému. A ještě jedna věc tu má pro realistické umění vůbec význam nesmírný: to, jak důsledně Stroupežnický pojímal a vypracovával jazyk svých postav jako podstatnou součást jejich vnitřní charakteristiky a jako jednu ze základních výrazových forem společenského prostředí, kterou realistický umělec opominout nemůže. A právě v obou těchto směrech znamená jazyk Našich furiantů neobyčejně silný a zdařilý nástup nové slavné tradice českého dramatu.


[1] O situaci jevištního jazyka té doby nás nejlépe přesvědčí fakt, že Stroupežnický sám ve své autorské zpovědi („Hlas národa“ 26. června 1887) přesvědčeně tvrdí o dialogu své hry, že ho „důsledně provedl prostou mluvou vesnickou.“ Část kritiky pak právě v tom spatřovala „vážné nebezpečí pro jazyk český“ — a to někdy i ti kritikové, kteří jinak přijali hru příznivě. Tak Jan Ladecký v České Thalii Stroupežnickému přímo vytýká, že se na jevišti nemá mluvit „řečí, kterou mluví nejnižší vrstvy lidu“.

[2] Proto také se na př. jazykové úpravy při dnešní inscenaci Našich furiantů na Národním divadle týkají skoro výhradně jen hláskové stránky, ať už jde o normalisaci a důslednější typisaci Markýtčiny „buláčtiny“, ať jde o pochybné zrušení některých hláskových zkomolenin cizích slov, ať jde konečně o vysloveně pochybené zavedení výslovnosti typu von, vodřít, kterou žádná tištěná verse dramatu nezná. Poslední dvě z těchto úprav nelze však asi přičítat režii Štěpánkově, spíše tu jde o improvisaci herců.

[3] Všude zde je ovšem vzájemný poměr mezi lidovým a spisovným živlem zvláště v nejmenších textových jednotkách konec konců věcí uvědomělého i spontánního tvůrčího postupu autorova a sotva bychom tu sebepečlivější analysou mohli pro jednotlivé případy dojít závěrů obecně platných. Rozhodně tu pak nelze, ať už z důvodů jakýchkoliv, autorův text nějak nářečně a pod. normalisovat. Chyby v jednotlivostech může udělat i ten nejlepší autor. Nestane se však zpravidla, že by jinak dobré umělecké dílo v ohledu jazykovém bylo vysloveně pochybené.

[4] Citujeme podle nejpřístupnějšího vydání, Müllerova v Národní knihovně, které si vzalo za základ text redakce Štolbovy v „Divadelní knihovně Máje“, vyšlý už po smrti autorově a upravený podle četných režijních doplňků a změn, provedených při provozování hry na Národním divadle ještě za jeho života. Pokud pak tato nová úprava setřela nebo odstranila některé důležité jevy nářeční nebo typické prvky lidového jazyka vůbec, citujeme i znění původní, ponecháváme však i tady stránkování vydání Müllerova.

[5] Pro omezený rozsah článku se nemůžeme slovníkem naší hry blíže zabývat. Podotýkáme jenom, že v mnoha případech a nejzřetelněji tam, kde jde o intensivnější odstínění jazyka jednotlivých postav, je lexikální charakteristika přímo základní. Nejvýraznější případy tu pak aspoň ve zkratce na patřičném místě v rozboru poznamenáváme.

[6] Neméně charakteristické je to pro jazyk dramat Jiráskových, jak to pěkně ukázal v Jiráskově sborníku r. 1921, v článku Nářečí ve „Vojnarce“ a „Otci“, Kvido Hodura (s. 366). Tvarosloví scénického jazyka Našich furiantů je však jinak ve srovnání s Jiráskem daleko méně konservativní, ba místy je skoro vysloveně lidové.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 3-6, s. 115-123

Předchozí Felix Vodička: Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách

Následující František Daneš: Příspěvek k poznání jazyka a slohu Haškových „Osudů dobrého vojáka Švejka“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1