Časopis Naše řeč
en cz

Klicpera a Mácha

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

(Poznámky k srovnávací jazykově stylistické charakteristice)

 

Vývoj literárního jazyka českého obrození rozdělilo dosavadní bádání na dvě období. Až do let třicátých zdůrazňují čeští spisovatelé především slovník a obohacují jej zvláště slovy nově tvořenými, řídíce se přitom Jungmannovým rozlišováním literatury vyšší a nižší. Druhé období vcelku přestává zdůrazňovat lexikální složení básnické řeči, opouští rétorismus období prvního a přiklání se víc k jazyku lidu. Zdůrazňuje zvlášť v poesii zvukovou stránku jazyka a z prózy tohoto období vychází i próza pozdější. Toto druhé období zahajují podle zjištění Havránkova Čelakovský, Mácha a Tyl. Máchův jazyk „pracuje jak po stránce zvukové a tvarové, tak i po stránce lexikální se zásobou jazykových prostředků obvyklých v jazyce jeho doby“.[1] Od ostatních současníků se Mácha liší uměním, s nímž využil právě zvukové stránky jazyka.

Václava Klimenta Klicperu zařadil F. Vodička do stadia doznívání českého preromantismu, tedy do přechodu z období prvního do druhého.[2] Charakterisoval jej však jen jako prozaika. B. Havránek užil rétorické prózy Klicperovy jako příkladu pro odlišení nové prózy Máchovy a Tylovy.[3] Máme však zatím málo rozborů a charakteristik jazyka v Klicperových dramatech. Dosavadní povšechné posudky pocházejí většinou od literárních historiků. Ti konstatovali jen velikou rozmanitost Klicperova slohu a jazyka, upozorňovali na rozdíly mezi jednotlivými druhy dramatickými nebo mezi hrami staršími a mladšími. Jan Máchal na př. chválí v Dějinách českého dramatu (Praha 1929, s. 93) živou a plynnou mluvu Klicperových her vážných i veselých a Klicperův vzácný dar řeči; v Literatuře české XIX. stol. však soudil střízlivěji. Klicperův jazyk obecně chválí J. Jakubec v Dějinách literatury české 2, F. A. Šubert v úvodu k vydání Klicperových spisů (Praha 1906, díl I., s. 14) konstatuje především „různou tvářnost“ Klicperova jazyka: jednou prostotu, jindy básnickost a jindy až chorobnou vzrušenost. Nejčastěji se chválí řeč veseloher. Nechceme provádět podrobnější rozbor zde. Pro zařazení stačí snad jen říci, že jako ve vývoji českého jazyka obrozenského jsou i ve vývoji Klicperově (psal skoro padesát let!) dvě období. Jsou však para[209]doxně obrácena. Do let třicátých se Klicpera ve veselohrách velmi přibližuje lidovému jazyku a v tragediích klade menší důraz na lexikální stránku, než by si přál Jungmann a jeho škola. Vytváří si sice také obrazný sloh, ale nepřetěžuje jej. Nesmí nás tu mást nářky tehdejších herců na Klicperův těžký sloh. Ty odbyl v třicátých letech už Tyl. Ukážeme aspoň stručně dále, že Klicpera měl smysl i pro zvukovou stránku řeči a že někdy úmyslně svůj text zvukově stylisoval. Neřídil se všemi zásadami Jos. Jungmanna a jiných theoretiků, a dostával se proto s nimi do sporů. Jungmann se ani nevyslovil o Soběslavovi, Palacký vytýkal Klicperovi jazykové a slohové nedostatky a Chmelenský a jeho přátelé radili hry nejen zkrátit, ale hlavně i jazykově přepracovat, „neboť ani v komedii nesmí nedbalost řeči panovati“.[4] Podobně soudili už předtím v korespondenci Čelakovský a Vinařický. Skupina Chmelenského žádala, aby autor vynechal věci „vzdělanosti městské na urážku znějící“ a „opravil materčinu klasičnějšími průpovědmi“.[5] V. Zelený, přítel Klicperův, konstatoval později, že „zvláště Klicperův sloh nejeví, že by byl ‚tichý genius‘ jej kdy pěstoval“.[6] Avšak paradox je v tom, že se Klicpera začal radami kritiky řídit až v letech čtyřicátých a padesátých. V té době toužil znovu po jevišti. Svoje staré hry přepracovával a nové psal stylem let dvacátých v době, kdy vrcholí tvorba J. K. Tyla, K. Havlíčka a B. Němcové a kdy nastupuje generace Nerudova.

Snad tato charakteristika postačí, abychom pochopili, proč se ke Klicperovi v letech třicátých hlásili Mácha a Tyl. Milovali ovšem Klicperu jako učitele a dramatického autora, ale milovali ho i proto, že jim byl jazykově blízký. Klicpera byl do let třicátých ve veselohrách opravdu živý a aktuální; v činohrách a tragediích byl sice básnický, ale nepřepínal, i když občas také na lexikální stránku jazyka kladl důraz. L. Boskovic ho za jeho jazyk pochválil v kritice Soběslava (Časopis Českého musea 1828, s. 135): „Co se dotýče jednotlivých slov a výrazů, dlužni jsme v tom pochvalu p. spisovatelovi, že nás nenechává trapně dlouhým přemítáním smyslu svých slov dobývati, jako to mnozí básníci, bohužel, mají v obyčeji; nýbrž že vystříhav se všech temných výrazů a zmateného slov spořádání, myšlénky svých osob zřetelně postavil před našeho ducha.“ A přitom je Soběslav ze starších Klicperových her jungmannovcům nejblíže.

[210]Klicperova dramatická díla našla velký ohlas právě mezi mládeží. I K. H. Mácha si Klicpery vážil, četl jeho díla a zvlášť si zamiloval Soběslava. Důležité je, že Mácha v Klicperových kusech hrál. Mezi šestnácti hrami, v nichž vystupoval na jevišti a jež si poznamenal do Zápisníku, bylo osm dramatických děl Klicperových. Při představeních v divadle Stavovském a Kajetánském poznal důvěrně Klicperovo dílo přímo na jevišti. Literární historikové myslím dosud tuto věc nedocenili. Vidí v ní často jen jeden z možných podnětů k Máchově činnosti dramatické. Víme však, že Máchovi literatura a život splývaly, že i na divadle Mácha „toužil změniti sebe a své druhy aspoň na chvíli v kohosi jiného, než čím byli v životě“ (A. Pražák); musíme tedy při znalosti Máchovy povahy a tvoření také přiznat, že vliv divadla musel být u něho hlubší a důsažnější. A. Pražák si všiml některých drobných analogií mezi oběma autory. „U Klicpery líbila se Máchovi jeho obrazivost a půvabný rozmar. Z her, v nichž hrál, zapamatoval si některé výrazy (Loupež: slunce — lampa, jezero — zrcadlo). Z Loketského zvonu převzal do Straby metrum, z Krkonošské kleče do Předlky námět a z hry Rod Svojanovský scenerii vrchu, měsíce a kříže“.[7] Myslím, že by to bylo málo, co si mohl Mácha z divadla odnést. Na prknech mohl osvědčit svůj smysl pro zvukové hodnoty řeči, mohl jej ještě vytříbit. Vždyť měl i jevištní předpoklady. Podle současníků mu „nescházela jakási deklamátorská síla a vylíčený afekt“ (Sabina), měl předpoklady pro hrdinské role, a to „pěknou postavu a silný hlas“, a podle předního tehdejšího divadelního kritika Chmelenského byl „ochotník pěkně rostlý, a co se jadrné české výřečnosti dotýče, vší chvály hodný“. Později Chmelenský znovu chválil „mluvu čistou a nad jiné zřetelnou“.[8] Klicperovy hry daly Máchovi možnost uplatnit všechny tyto přednosti. Hrál Jindřicha Prachatického v Blaníku, Jesenského ve hře Každý něco pro vlast, Karla a Jana v Žižkově meči, Vilíma v Rodu Svojanovském, pastýře v Loupeži, Křepelku v Divotvorném klobouku a Kamenského v Uhlířce. Odjinud víme, že hrál i rytíře Sosnomila ve hře Jan za chrta dán, že znal z četby Soběslava a že se při zkouškách na veselohru žárlivosti Kytka seznámil s Lori. Poznal tedy velkou část tehdejšího díla Klicperova a uměl z něho celé partie zpaměti (jistě víc než jen svoje role). Je jisté, že divadelní zážitky na básníka s takovým smyslem pro rytmus a krásu řeči působily zvlášť silně. Je třeba zdůraznit i to, že se Mácha herecky [211]vyžíval právě v době, kdy sbíral síly k svým největším dílům, především k Máji (od prosince 1834 do září 1835).

Literární historikové si už podrobněji všimli souvislostí literárních. My tu připomínáme ještě některé jiné, rázu jazykového. Už A. Pražák upozornil na shodu hrdinova jména v Máji s Klicperovým Vilímem z Rodu Svojanovského. Pražák klade představení této hry do r. 1834. Pravděpodobnější je však léto 1835; Janský určuje toto neznámé představení „snad u Kajetánů“.[9] Vilím z Rodu Svojanovského je postavám Máchovým i jemu samému nejbližší. Je to nešťastný mladík, který musel pro zabití odejít ze země do služeb pruských a v sedmileté válce se jako pruský důstojník dostal do Čech až k rodnému zámku. Místo usmíření našel odmítnutí, prožil těžkou duševní krisi, stal se příčinou zániku svého rodu a sám doma našel smrt. Hru vydal Klicpera už 1821. Osud Vilímův vylíčil pathetickými scénami i pathetickým jazykem. Pathosu dosáhl jednak hojnými metaforami a přirovnáními, jednak neobvyklou stavbou vět. Jako jiní odděloval často přívlastek od substantiva jinými slovy, na př. v jediné scéně II. jedn.: Neboť se právě nová s Prušany otvírala válka; jasného žádný nevydal slova; mužná otcova zvítězila síla (s. 41—42).[10] Klicpera též často kladl shodný adjektivní přívlastek za podstatné jméno atd., a jak jsme už řekli, měl i smysl pro zvukové hodnoty řeči. Při Máchově „deklamátorské síle“ musely na jevišti vyniknout složky, které byly známy i Klicperovi. Že mu byly známy, svědčí výslovně scéna, v níž se u Svojanovských představuje druhý mladý hrdina hry, milenec Vilímovy sestry Růženy a pozdější bezděčný vrah Vilímův. Tu povzdychne okouzlená milá: „Jarolím z Dobrohradu? — Pěkné, hudební jméno! — libě zvučné jako souzvuk!“ (s. 23). O „libězvučných“ slovech se ve hře mluví několikrát. Nedáváme si za úkol ukázat cele libozvučnost Klicperova textu, ale přece jen stručně upozorňujeme na tento pozoruhodný jev. V Rodu Svojanovském nejsou ojedinělá spojení slov se stejnou počáteční souhláskou nebo souhláskovou skupinou, není tu ojedinělé ani opakování hlásek, a není ojedinělé ani opakování slov. Ukažme si to jen na několika dokladech: Ba, Bohu žalostný žel; (s. 12); není strašnější strasti (14); studeno jak ve zdroji v jeho je srdci (24); pro věc, pro niž ni života není (27) atd. Ve své divadelní úloze pak Mácha ve scénách zoufalství a beznaděje pronášel tyto věty: Ve své vlasti a vůkol hájů otcovských, chrám kde, kolébka [212]moje a mých rozkoší mladých, jak mezi hvězdami Luna se stkví a vypíná (72), jakoby v Svojanovských smrt byla ustlala si a hlídala síních (72), Nejčernějším jsem sám sobě si hříchem (84) a pod., opakoval slova ve výčitce: A Čechové trápí, Čechové smrtí, Čechové zatracují nevinného Čecha (81), opakoval a zdůrazňoval slova i jindy až po to pozoruhodné předsmrtné loučení: Dobrou, otče, na věky dobrou noc! (114), jímž Vilím připomněl i rozžehnání syna své oběti ze str. 63: Dobrou noc, krajane! Máchu jistě zaujal i Růženin stesk za uprchlým štěstím: Ó krásní, krásní dnové! Blahosti čase! Čase stkvoucí! — májové, přesličné chvíle! Odplouli jste raně, ach přespříliš raně! (11). Necháváme přitom stranou zajímavou snad náhodu: ve hře, v níž hrál Mácha r. 1835, jmenují se dva hlavní mladí hrdinové Vilím a Jarolím z Dobrohradu, tento s „pěkným, hudebním jménem“. V témž roce začal Mácha definitivní práci o svém Máji. Jeho hrdiny jsou Vilém a Jarmila, jež právě v této době nahradila starší Miládu.

Největší pozornost literárních historiků i některých jazykovědců vzbudilo u Máchy využití genitivních přívlastků kladených před řídící jména. Už první máchovští badatelé se zastavovali především u známého místa z III. zpěvu Máje (Tak jako zemřelých myšlenka poslední …). F. V. Krejčí hovořil ve svých monografiích (na př. v Zlatorohu 1916) o „nejryzejším duchovém kouzlu“ a o výmluvnosti nahromaděných anteponovaných genitivních přívlastků. Mácha prý vystihl skryté estetické zákony řeči. Celý článek věnoval postavení těchto přívlastků V. Flajšhans v Naší řeči 9, 1925, s. 65—70. Mácha patří, říká Flajšhans, mezi veliké básníky, tvůrce jazyka a r. 1836 vzkřísil starý a zaniklý již pořádek slovní „lesů pán“. K thematu se Flajšhans znovu vrátil v sborníku K. H. Mácha (Praha 1937) a znovu zdůraznil novost tohoto slovosledu u Máchy.

Hledaly se tu ovšem také cizí vlivy a nacházely se především u polských romantiků. Máchovým vztahem k soudobým básníkům polským se několikrát zabýval Jan Menšík a u Goszczyńského, Malczewského, Słowackého a Mickiewicze nacházel zárodky a vzory všech typů Máchových anteponovaných genitivních přívlastků až po ten nejhudebnější „strašný lesů pán“. Tato zjištění i výklad Flajšhansův přijímali i badatelé jiní. Zajímala tu především mluvnická stránka jevu.

Nový pohled na věc a významový rozbor těchto genitivních přívlastků přinesl Jan Mukařovský v knize Máchův Máj (zařazeno také do souboru Kapitoly z české poetiky III, Praha 1948, s. 126—138). Ukázal, ževšechny anteponované genitivní pří[213]vlastky nemají u Máchy stejný význam. Nejdůležitější jsou případy jako temný vod klín; v nich jde o „potlačení významové osy a uvolnění významů akcesorních“ celého spojení (s. 127). Je jich také nejvíce. Jméno podstatné nesoucí vlastní význam se posune na místo podřízené, kdežto na hlavním místě je jméno významově málo bohaté (temný vod klín — temné vody). Mukařovský ukázal, jak i tento jev je v souhlase s celým způsobem Máchova tvoření. Upozornil přitom i na jiné věci. Krejčí, Menšík i Flajšhans za nejdokonalejší a nejúčinnější pokládají typ strašný lesů pán, t. j. genitivní přívlastek závislý na jednoslabičném slově. Mukařovský spojil častou jednoslabičnost základního členu s Máchovým sklonem „k vyhrocování veršů a kól jednoslabičnými slovy“ (s. 126). K tomu je možno připomenout i zjištění V. Jiráta (Časopis pro moderní filologii 18, 1932, s. 30), že v předbřeznové literatuře jde vývoj od jednoslabičných (mužských) rýmů k dvojslabičným a že se tu Mácha jakoby vrací k období staršímu, puchmajerovskému.

Podíváme se, zda i v kladení genitivních přívlastků souvisí Mácha s dosavadním vývojem českého literárního jazyka. V mluveném jazyce té doby stál by už neshodný přívlastek obvykle za podstatným jménem. Je to skutečnost známá, potvrzuje ji tehdejší t. zv. lidová literatura a konstatuje ji i Dobrovský v Lehrgebäude 1809, s. 396. Máchovy anteponované genitivní přívlastky se podle Menšíka a zvláště podle Flajšhanse objevují v české poesii z čista jasna jako jev naprosto nový. My však zjišťujeme, že Mácha je svůj a nový v systému, jakým básnicky genitivních přívlastků využil, že však není zdaleka první, který zaniklý pořádek slov křísil.

Na Máchu mohly jistě působit vlivy cizí. Mácha však především znal také soudobou literaturu českou, znal její jazyk. Citovali jsme už zjištění Havránkovo, že K. H. Mácha pracoval se současnou zásobou prostředků zvukových, tvarových i lexikálních. Pracoval však také se současnou zásobou prostředků syntaktických, a v ní nacházel pro svoje genitivy vzorů velmi mnoho.

V obrozenské literatuře užívá anteponovaných genitivních přívlastků už na samém jejím začátku Puchmajer. Stačí uvést jen příklady z jeho básní nejznámějších: bledá měsíce tvář; mocný světa králi; nechť na zemi zlých nepovstane noha; v lítém boje vzteku; Nač ta Němcův hejna, / ten koní dusot, zbraní zvuk?/ v krutém války jeku; Tak jasným slávy osloněný bleskem; svých bratří krví; Praho, země máti; řeči praporec; Od Libuše, Tetky, Kaše potomků se nehněte; ráje svítá denice. Takovému pořádku se ovšem nevyhýbá ani Jungmann v Oldřichovi a Boženě: své vlasti neznaje běh; pro trůnu zkrášlení. Doklady se najdou i v pře[214]kladu Schillerovy Písně o zvonu a jinde. Básnický význam takového genitivu cítil i hudební kritik a sběratel J. K. Chmelenský a užíval ho už v svých prvních básních. Ve sbírce z r. 1823 na př. čteme (viz J. K. Chmelenského Vybrané spisy, Praha 1876): zase života mi rdí se ráno; Zas mi přírody třpytíš se bráno!; jeho lásky cit (s. 67); žití číši; zlata svál; cherubínů blaženost (77—78); znáte srdce mého děvu?; milostnosti pravé kmen (88); atd. Bylo by možné uvádět množství příkladů z Palackého, z J. J. Langra, z divadelních her Macháčkových, po Máchovi později z Vocela, Tyla a jiných.

Můžeme dobře říci, že je genitivní přívlastek před řídícím podstatným jménem od počátku obrozenské poesie jedním ze znaků jazyka literárních a básnických děl. Proto se objevuje i v době, kdy roste snaha vytvořit vyšší literaturu. A vyskytuje se hojně i v hrách Klicperových od samých počátků Klicperovy literární činnosti. Má svoje důležité místo zvláště ve výstupech veršovaných, v činohrách a tragediích je častější než ve veselohrách. K. H. Mácha se s takovými genitivními přívlastky setkal velmi často na jevišti, mohl poznat jejich zvukovou účinnost.

Nejstarší z her, v nichž Mácha vystupoval, je Blaník, napsaný už r. 1812. Najdeme v ní dvaadvacet anteponovaných genitivních přívlastků. Jen jeden z nich je v krátké Máchově roli: byv Gigantů nadaný silou (vyd. 1862, s. 64). V ostatních úlohách čteme na př.: veškerého stromoví květ (13), na bolesti skálu (17), prsou mých poslední trn (15), mých dobrých rodičů pláčem (17) a pod. Víme, že anteponovaný genitiv je básnický prostředek, a proto jej ani ve veselohrách příliš často nečekáme. Přece však v Žižkově meči z r. 1815 čteme dvacet dokladů. Polovina z nich je v rolích Máchových. Z úlohy Karla citujeme (vyd. u Pospíšila 1821): celého císařství stříbrnou hrudu dal bych … (3); nejsi ani tak daleko vzdálen jako mého ujce zámek (4); tvého kluka šípy (54); svého srdce nejstkvělejší poklid (76); celého klubka nit (85). V roli Jana nacházíme: Vaší knížecí milosti pán? (27); mého pána ouřad (29); mé schovanky ruka (60). I v jiných hrách té doby najdeme dokladů mnoho, na př. v krátkém Libušině soudu: jazyku nepovědomého stráž (vyd. Šubertovo 1908, s. 68b), nedůvěry stín (70), všelijakých tvářností, všelijakých povah zvěř (70b), našich otců hrad (75), jezer podzemních přejizlivé vlny (69a), země mateřské život bezedný a širý (69b) atd. atd.

Zvlášť mnoho genitivních přívlastků se však objevuje v Klicperových hrách v dvacátých letech. Jde, pravda, především o hry rytířské a romantické, ale i tak je počet anteponovaných genitivů až nápadně vysoký. Patří sem především zase Rod Svojanovský, [215]v kterém jsme už zjistili zvláštní Klicperovu péči o zvukovou stránku jazyka. Je v něm 86 dokladů našeho jevu od typu o úplné luny krásná tvář až po typ strašný lesů pán. Ve Vilímově (Máchově) nevelkém, ale předůležitém textu je případů značné množství: s mého druhu muži (vyd. u Pospíšila 1821 str. 8), ach, všech rozkoší strome (57), všech nářeků příval (57), slavnosti jejich hudba (57), mého času oblak (60), tvého otce obraz (67), tvého nešlechetného života první základ (63), svého otce lože (78), svých bratří hrdlem (81), mé mysli spasitelná ruka (89), reků českých řetěz přeslavný (102), mého života jitro (106), svého pacholetství zámek (106). Tato slova znal Mácha všechna zpaměti, znal však i z úloh svých partnerů desítky případů dalších, na př. blahosti čase (11), mého bratra list (16), těžkou podezřelosti skálu (27), blaženosti strom (38), mé smělosti kov (56), mého strachu kmen (110) atd. Vidíme, že nejen u polských romantiků, ale i u Klicpery (a jistě i u jiných českých autorů) mohl K. H. Mácha poznat v zárodku i ten typ, jehož zvuk je u něho tak kouzelný: rozvitý genitiv závislý na jednoslabičném substantivu, typ zborcené harfy tón. Ve vlastní úloze Vilímově jsou jen dva doklady tohoto druhu. V celé hře je jich jedenáct, nepočítáme-li sem případy s jednoslabičným slovem v dvojslabičném pádě (všech rozkoší strome a pod.). Nevyskytují se ovšem na konci veršů. Veršů je ostatně v Rodu Svojanovském menšina. Jsou to pasáže, v nichž monologicky projevují svoje city Vilím, Jarolím a Růžena.

Mohli bychom rozebírat dále ostatní Klicperovy hry. Podíváme se na ně jen v přehledu. Mácha si vážil především Soběslava. Nalezl v něm 110 případů anteponovaného genitivního přívlastku. Některé připomínají jeho typ strašný lesů pán; jednoslabičné substantivum je na konci verše: života vykonalého říš (vyd. 1826, s. 20), Nebo věz, že se blíží veliké mé pouti cíl (31), českého národu kořen i květ (46), země trhlý klín (58) atd. Mácha znal nejspíš také jinou důležitou hru, Loketský zvon. Vždyť byla vedle Soběslava zvlášť velebena pro živou divadelní mluvu a charaktery mistrně vytvořené[11], hrála se velmi často a Klicpera byl později vyzýván, aby napsal zase něco podobně dokonalého.[12] Je v ní 33 dokladů podobných typu zborcené harfy tón. S anteponovanými genitivními přívlastky se pak Mácha setkal i v ostatních hrách, v Loupeži (15), ve hře Jan za chrta dán a jinde. Znal-li i Boženu, četl tam genitivní přívlastky závislé na jednoslabičném substantivu na konci verše: „Přehlídnout strašlivých teskností dav? / O, proč jsem neklesla, prv [216]než mě zočil, / proč mě prv nezhltil citův mých rov, / životný obraz než v prsa má vkročil, / jistotu potvrdil živý zvuk slov?“ (vyd. 1908 s. 190).

Podívejme se ještě stručně, jaký je významový vztah mezi určeným substantivem a genitivním přívlastkem v Klicperových hrách. V prvních jde nejčastěji jen o záležitost jazykovou, slovoslednou. Řídící substantivum i genitivní přívlastek mají svůj plný význam, nejde tu o „potlačování významové osy“. Ukazují to na př. už citované doklady ze Žižkova meče. Ve vážných hrách let dvacátých však Klicpera čím dál tím víc oslabuje význam řídícího substantiva, jako to později činil K. H. Mácha. Nakonec je takových případů většina, na př. v Rodu Svojanovském, v Soběslavovi, v Loketském zvonu. Do popředí vystupují substantiva významově chudá, kdežto substantiva nesoucí hlavní reálný obsah spojení jsou zatlačována na místo podružné. Nadto jsou v dvacátých letech u Klicpery obě substantiva (řídící i přívlastkové) daleko víc než v prvních hrách a než v hrách Klicperova stáří určována ještě adjektivy. K některým dokladům uváděným už vpředu připojujeme: ze Soběslava 1826: Abych lidských bouří kořeny divé / valnou rukou trhal (6); Vytkni tedy z úzkých žebra mezí, / citů horký klokote! a teč valem, / a skutkem jednou budiž! Déle tě / pevné vůle stavidlem tísniti / ani nechci, ani nemohu! (21). Z Rodu Svojanovského jsme už také doklady uvedli. Vedle nich tu na př. nacházíme: radosti naší mladistvý chrámek (1863, s. 284), blesků našich nesmrtelných mohutná jiskra (295) atd. Zdá se, že někde už jde u Klicpery dokonce o manýru. Svědčily by o tom příklady jako v Soběslavu ducha mého duše (36), v Rodu Svojanovském dolejších řádek ušlechtilý nápis (263), mosazného kruhu bez skončení obruč (370) a několik jiných.

Pro Klicperu zůstává anteponovaný přívlastkový genitiv oblíbeným básnickým prostředkem od počátku jeho tvorby až do samého konce. Už jsme citovali příklady z Blaníka, Žižkova meče, Rodu Svojanovského, Soběslava, Boženy a mohli bychom uvádět desítky a stovky dokladů dalších. Jde o hry různé thematickými oblastmi i laděním, a proto se ovšem vyskytuje přívlastkový genitiv před podstatným jménem řidčeji nebo častěji. Je však skoro ve všech hrách. Ani v poslední fázi své tvůrčí činnosti Klicpera tento prostředek neopustil. V přepracovaném Soběslavu z r. 1856 je 79 dokladů, ve Fridrichovi Bojovném 56. Obě hry jsou veršované (nerýmované) a anteponovaný genitiv by v nich mohl mít důležitou úlohu, zvláště když se vyskytuje tak často. A přece tomu tak není. Tento jazykový jev se Klicperovi stává v pozdních letech studenou manýrou jako jiné prostředky. Kombinuje je, ale ne[217]zdůrazňuje a zvukově nepodtrhuje. V jeho starších hrách byl v anteposici nejčastěji genitiv rozvitý. V Soběslavu a Fridrichu má Klicpera naopak nejčastěji v anteposici genitiv prostý, a k tomu často závislý na rozvinutém substantivu. Genitiv zvukově zaniká a rytmické členění je jiné, než bylo ve hrách starších. Nadto je občas genitivní přívlastek spojen s genitivem řídícího substantiva a celý kontext svádí k jinému větnému členění. Proto jsou některá místa nejasná, na př. ve Fridrichovi Bojovném: Bůh jen zázračným / rozvahy, rozumu, ducha jisté / přítomnosti lidu navrácením / vítězství nám mohl dáti (vyd. 1908, s. 144), za času štěstí svého rozkvětu (159) a pod. Leckdy zase enjambement roztrhuje těsné spojení genitivu s řídícím substantivem, na př. zase ve Fridrichovi Bojovném: nesousedských mečů / jejich krvežízeň uhasí (157, t. j. jejich nesousedských mečů, nikoli jejich krvežízeň), staneť mi se jistě tepla, jasna / duševního zdrojem nevyvažitelným (164), očitým že / svědkem bude vraždy, krve lidské / potokem se proudění (165) a pod. To vše potvrzuje, že u Klicpery v stáří byl tento prostředek zmechanisován, že Klicpera necítil jeho záměrnost. Ale potvrzuje to také, že pokládal závislý genitiv před řídícím substantivem za prostředek básnický.

Připojme ještě poznámku k jedné drobné pozoruhodnosti Máchova jazyka. Filology v něm zaujaly složeniny typu rychlorychlý. Flajšhans je v sborníku K. H. Mácha 1937 hájil proti Jakubcovi a citoval některé obdobné příklady ze starší doby podle Příručního slovníku. Složenina pustopustý je podle něho skutečné obohacení našeho jazyka a slovo šírošírý z Máje uzákonilo prý tuto kategorii v českém jazyce. Slovo široširý dokládá po prvé Jungmann z Čelakovského. Máchovy složeniny pustopustý, rychlorychlý, černočerný, tichotiše jsou ve své době neobvyklé, ale nejsou zcela nové. Má je už Klicpera. U něho vycházejí z jeho zvláštního způsobu srovnávání a zesilování. (Někde by se dalo mluvit spíš o zeslabování nebo zatemňování konkretního významu.) Vpředu jsme už připomenuli případy jako mosazného kruhu bez skončení obruč. Tomuto způsobu vyjadřování je podobné přirovnání v Rodu Svoj.: oči jak nebělost černé (13), v Libušině soudu výraz vší moudrosti moudrost (vyd. Šubertovo 71b) a pod. K našim kompositům už přecházejí v Rodu Svojanovském: černě jazyku černý (74), léku pln zdravého zdraví (92), v Soběslavu 1826: Vše, co vidíš, jistá jestiť jestota (59). Odtud vychází další typ: krutě krutý boj (Rod Svoj. 95), v boji krutě krutém (Soběslav 143), můj černě-černý hřích (Rod Svoj. 111), duši černě černou (Hadrián 1862, s. 122). Složená adjektiva pak Klicpera má (nebo hořejší [218]tvary píše dohromady) už v Blaníku: snědosnědá tvář (17), černěčerný konec (43), černěčerná noci (148), v Žižkově meči: divnědivné zvíře (35), v Soběslavu: krutokrutě (165), v Loupeži: rychlorychle (vyd. 1862, s. 356). Jsou vesměs ve hrách, které Mácha dobře znal. Neuvádíme tu ani obvyklé svatosvatý, jež Klicpera ovšem také znal a napsal (svatosvatě v Žižkově meči 59 a jinde). Je tedy zřejmé, že ani toto tvoření není Máchovou novotou. Naopak se zdá, že v nové češtině je tento typ nový právě u Klicpery. Svědčila by o tom kritika Soběslava, kterou otiskl v ČČM mladý královéhradecký rodák L. Boskovic (J. Pilnáček) r. 1828, s. 120 až 139. Chválí v ní vcelku Klicperův jazyk, chválí i většinu jeho komposit, ale dodává (s. 136): „Co se pak jiných [složenin] dotýče, u p. lesknoskvoucí, hrůzostrašný, prudkomrštně (snad také uslyšíme brzo rychlošvíhlý, silnokřepký a čerstvosvíží?), život stoživotný, musíme se přiznati, že se nedržíme než za dřevěné dřevo“. Není ovšem pochyby o tom, že Mácha s tímto typem tvoření dosahoval více než Klicpera, že mu teprve Mácha zjednal právo v jazyce. Nikdy se však toto tvoření nijak výrazně neujalo. Objevuje se u V. Č. Bendla, u Nerudy (To je, ach, smutnosmutné vzpomínání / a smutnosmutná, dlouhá pro mne noc! — 6. únor 1865), u Zeyera, Mrštíka, ale vždy ojediněle. Zdá se, že je ho nejvíc nakonec u Klicpery a u Máchy.

Rozsáhlá máchovská literatura ukázala, kde všude mohl básník najít zkušenosti a podněty, ukázala, co vše do sebe vssál a co pak přetvořil ve vrcholné dílo české literatury. Zajímala se však zhusta raději o souvislosti s cizinou než s domovem. Mácha stojí na počátku moderní české literatury. Nestojí však na samém počátku. Už před ním a za něho se bojovalo o lepší literaturu. Úsilí o nový jazyk, jež bylo znakem prvního období obrozenské literatury, bylo zároveň i bojem o obsah. Je to vše vidět i na V. Kl. Klicperovi. Od Žižkova meče z r. 1815 vyrovnával se čas od času ve svých hrách s dobovými zálibami thematickými i jazykovými. Podléhal jim sám ovšem také; svědčí o tom jeho rytířské hry z let dvacátých. Bojoval však i proti nim svými veselohrami a projevoval bystrý smysl pro skutečnost. Ten ho v mládí uchránil od přepjaté vyspekulované poetisace jazyka, od přílišného novotaření. Někteří moderní badatelé mu tuto vlastnost upírají. Stačí však srovnat Klicperu s jinými současníky nebo díla Klicperova mládí s hrami let padesátých. Mladého Klicperu měl rád Mácha už za gymnasijních studií. Měl rád vedle něho i jiné příslušníky starší generace, Hněvkovského a Šnajdra. Ukazuje se, že i s Máchou jsou součástí jednoho vývojového proudu, který šel svou českou cestou, i když na jeho směr [219]působily vlivy cizí. Schiller na př. mohl ovlivnit Máchu, a stejně tak Goethe; ale působili už také na literaturu předmáchovskou. I polská literatura a polský jazyk měly vliv na Máchu, působily však dříve na Puchmajera i na Jungmanna. Vedle vlivů přímých lze tedy mluvit i o vlivech nepřímých, o vlivech, kterým podléhala velká část české literatury.

Ukázali jsme aspoň v jednotlivostech, jak Mácha navazuje na jazyk starší, na jazyk předchůdců. Je přirozené, že navazoval především na jazyk těch, které měl rád. Mezi nimi byl i Klicpera s poesií dramat a s realističností veseloher. Měli-li bychom vůbec uvažovat na př. o tom, odkud má jméno Jarmila v Máji, přiklonili bychom se spíš ke vzoru Klicperovu než k příkladu Langrovu, na nějž myslil Jan Voborník (K. H. Mácha, 1908, s. 89). U přívlastkových genitivů a u komposit typu pustopustý jsme si ukázali, že Mácha nestojí sám, ani zcela na počátku cesty. Nechceme mluvit o přejetích nebo vlivech. Tak jednoduchý problém Máchův není. V thematice i v jazyku zpracovává Mácha to, co bylo už v náznacích, zárodcích a jednoduchých typech před ním. Zpracovává, prožívá a přetváří jako velký básník vše, co rostlo u nás od počátku století, umocňuje domácí zkušenosti širokým rozhledem po cizině a vytváří nové, skutečně své dílo. Básnicky dovršuje a shrnuje (aspoň v jazyce) dobu minulou a ukazuje cestu budoucím.


[1] Jazyk Máchův. Sb. Torso a tajemství Máchova díla, Praha 1937, s. 327 n.

[2] Počátky krásné prózy novočeské. Praha 1948, s. 292 n., 324 n.

[3] Vývoj spisovného jazyka českého. Čs. vlastivěda, Řada B, 1936, s. 103.

[4] Chmelenský, Česká včela 1834. Viz Vybrané spisy, Praha 1870, s. 282.

[5] J. Pelikán, Květy 1834, s. 39.

[6] Život Jos. Jungmanna, 2. vyd., Praha 1881, s. 232.

[7] K. H. Mácha, 1936, s. 154.

[8] Podrobnosti a citáty viz u J. Arbesa, Z galerie českého herectva II, Praha 1889, v čl. K. H. Mácha.

[9] Dílo K. H. Máchy III, Praha 1949, s. 327 — 8. U Kajetánů se hrálo od konce prosince 1834.

[10] Cituji podle vydání u Pospíšila v Hradci Králové 1821.

[11] Chmelenský v ČČM 1828. Citováno podle Šubrta, Klicpera dramatik, Praha 1898, s. 115.

[12] L. Viršing v básni Přátelské upamatování, Květy 1836, s. 33.

Naše řeč, ročník 37 (1954), číslo 7-8, s. 208-219

Předchozí Václav Křístek: Suchar, sucharský, sucharství…

Následující Jaromír Bělič: Moderní klasik o jazyku

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1