Časopis Naše řeč
en cz

Potměšilý

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

V čsl. nářečích jest celé hnízdo slov znamenajících asi to, co něm. Tücke, tückisch, heimtückisch, tedy zlomyslnou lstivost,[1] zvukově sloučených tím, že v jejich právní části nalézáme slabiky potmě-. A z části jsou to slova, jež můžeme stopovati dosti daleko do minulosti. Tak na př. skupinu slov takových v Čechách a jak se zdá z velké části i na Moravě obvyklých: příjmení nebo přezdívku Potměšil nalézáme v Tomkových Základech již r. 1429, r. 1529 píše kněz Šimon z Habru Václavovi, příjmím Knapovi, sousedu ve Vilémově, »varuojž se takových potměšíluov« (t. luteránů a pikhartů) a vykládá mu o jejich »neupřímnosti a pokútnosti aneb potměšilosti«, již prokázali tím, že kdosi, pojav jej s sebou do zboru, potom »kázal, když měli voleni aneb svěceni býti Matěj na biskupství a Vaněk na kněžství, vyjíti ven« (Arch. Č. 14, 360 n.); potměšilky pokoutné zná Rešel v pol. 16. st., příd. jm. potměšilý se objevuje v písemnictví od konce téhož st. (srv. Flajšhans, Č. přísl. 2, 227).

Co potměšil, potměšilý vlastně jest, hledalo se všelijak. Dobrovského slovník má sloveso potměšiti s významem ‚potměšílým býti, kalmausern‘, jakého snad nikdo nikdy neslýchal; to je patrně sloveso uměle vytvořené právě podle domnělých svých odvozenin potměšil, potměšilý (jako je prášil ‚lhář‘ v. prášiti, sadil, sadílek ‚chlubný člověk‘ v. saditi, v. 2, 22, smělý, opilý v. směti, opíti se a p.), které se do slovníku asi dostalo bez vědomí Dobrovského. Čelakovský (v Dodavcích k Jungm. slovn. 28) má slova potměšilý, potměšilec atd. za zkomoleniny z pův. pod[98]dmýšilý, podfouklý, potutedlný, ‚heimtückisch‘, což nalezl v nějakém traktátě z 16. st., jehož blíže neoznačuje; tento výklad je asi již proto nesprávný, že jeho doklad podle všeho nutí hledati jiný smysl tohoto jinak úplně neznámého slova.[2] Později nalézáme výklad, podle něhož potměšil je vlastně podměšil. Měšiti ovšem nic není; ale Hanka v stč. Alexandreidě četl »tehdy sě zástup zaměši« (prý = se zaškaredil) místo správného »sě z. zamiesi« (= zamísil, zamíchal se), toto neslýchané sloveso se pak objevilo třikrát i v padělaném rukopise Královédvorském (v. o tom zvláště Gebaurův výklad v List. fil. 23, 281 n.) a vymyšlené slovo podměšil pomáhalo pak chrániti nemožné zaměšiti v padělaném rukopise (srv. List. fil. 21, 152, též Kott 2, 817).

Potměšil je patrně, co z toho slova slyšíme: po tmě šil. To poznal již Jungmann v Slovníku. Že se někdy celá věta stane přezdívkou a dědictvím třebas přejde i na celý rod jako příjmení, je věc známá. Jsou přezdívky přetrhdílo, roztrhdílo (Kott 2, 987); člověk, kterého je všude viděti, je všudybyl; pražská ulice ve Smečkách má jméno snad po někom, jemuž říkali Smek-hacě (smekl kalhoty, 2, 63); v Popravčí knize pánův z Rožmberka (vyd. F. Mareš v Poj. Král. č. spol. n. 6, 9) se objevuje r. 1423 Rádpil z Nové Vsi od Choustníka; Winter vypravuje k r. 1615 o pražském rybáři, kterému říkali Michal Snědl dítěti kaši (Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách, 1909, 663). Jsou příjmení Skočdopole (Springinsfeld), Nejezchleba, na Slovensku býval pevný hrad Nebojsa (a totéž jméno, ovšem jako obecné, mají vlastně novodobé námořní dreadnoughty); ještě za našich dnů pojmenoval kdosi v Karlových Varech dům vysoko na stráni Luginsland (= lug in’s Land, ‚hleď do kraje‘; Karlovaráci, kteří neužívají slovesa lugen a mají mlhavou znalost angličtiny, vyslovují po ‚anglicku‘ Luginslend).[3] Není třeba se domýšleti, že [99]potměšil snad původně byl krejčí, který neměl na světlo; ‚po tmě šil‘, ‚potměšil‘ se asi říkalo od počátku o někom, kdo ‚po tmě‘, v skrytě a záludně něco strojívá proti svým bližním. Šití by nebyl jediný pojem z oboru práce, jehož by o něčem podobném bylo užito; říkáme podobně o lidech, že něco kují, pekou, osnují, pletou, někomu nadrobili, vaří pod pokličkou a pod. Snad ani není náhodou, že tvar potměšil nalézáme v dokladech dříve než potměšilý: jistě vznikla dříve přezdívka lidem záludným než přídavné jméno jmenující záludnost jako vlastnost. Slovenština má slova, jež vznikala a rozvíjela se docela podobně. Potměšil, potměšilý člověk je Slovákovi potmehúdol (Kott, 1, 302, Kálal, Kukučín 1, 50); jak cítí z toho slova jeho původní význam, jest patrno z toho, že Kalinčák v Reštavrácii (Povesti 1, 1922, 122) mohl vložiti komusi do úst dobráckou výčitku namířenou na lstivého pomocníka »vy ste, pán brat, po tme húdol a po vidne tancoval« (po tmě hudl a na světle t.); srv. Zátureckého Slov. přísl. 8, 541. A húsť (housti) dovede říci Slovák také o něčem, co člověk smyslí, přichystá, na př. »sám húdol, sám tancoval« (= nedbal na radu, teď pyká), »sám sebe (sobě) hudie, sám vesel bude; sebe hudieš, sám si vyskacuj (vyskakuj)«, Zátur. 9, 284. A jako my jsme k slovu potměšil přitvořili příd. jm. potměšilý, tak mají Slováci vedle potmehúdol také příd. jm. potmehúdly (Hurban Vajanský 9, 161; 178) s příslovcem potmehúdlo (Kott Přísp. 1, 303). Je také podst. jm. potmehúd (Hurb. 8, 243; 5, 282; Zátur. 8, 720), snad se zdrobnělým potmehúdok (u Kotta, Přísp. 2, 243 pod heslem potmehúd, kde by to mohla býti i tisková chyba m. -húdol), s příslovcem potmehúdsky (Kukučín, Črty z ciest 1, 55) a podst. jménem potme-húdstvo; tvar potmehúd by mohl býti novotvar vzniklý k tvaru -húdol, ale může to býti i tvar starý, pocházející z doby, kdy se na Slovensku říkalo ještě húdl (jednoslabičně), z čehož (jako v č. pad vedle padl z pův. jednoslab. padl) vzniklo húd (húdol s pohybným o je tvar právě tak nepůvodní, jako jsou nepůvodní [100]moravské nářeční tvary s e, vedel, četel a pod. m. vedl, četl). K místním jménům Hředly n. Hředle (něm. Wersedel z č. ve Hředlech), Horosedly n. Horosedle (starší tvar je Hořesedly) na Rakovnicku jsou lidové tvary v 2. p. mn. č. z Hřed (v. ze Hřed), do Hřed, do Horosed (v Kněževsi bývala a snad posud jest orientační tabulka s nápisem »Do Hořesedl«, s tvarem psaným po staročesku); sloven. húd (z húdl) vedle novotvaru húdol by mohlo býti stejným archaismem jako Hřed vedle Hředel, jak by tento tvar měl zníti podle zásad nového spisovného jazyka (srv. stč. tvary v 2. p. mn. č. s l původně neslabičným jako vesl, bydl, nosidl, modl i mod, Gebauer Hist. ml. 3, 1, 139 a 180 za pozdější vesel, model atd.). K starému nominativu potmehúd, vzniklému hláskovým postupem z potmehúdl (s neslabičným l), byly by pak mohly vznikati i další pády bez l (2. p. potmehúda m. potmehúdla atd.). Něco podobného se snad stávalo i jinde. Je na př. příjmení Vozáb, což je tvar naprosto záhadný; ale vyjasnil by se, kdybychom se směli domýšleti, že vznikl z původní přezdívky Ozábl (2 slab.), jež se v 1. p. vyslovovala také Ozáb, Vozáb, jako podnes i v slovese je lidová výslovnost bez l (ozáb jsem na ruce).[4]

Z Hané se uvádějí slova, jak se zdá, i na samé Hané málo rozšířená, potmělót ‚člověk neupřímný, úlisný‘ (doloženo také jako přezdívka tajnému policistovi) s příd. jm. potmělótný, potměloutný a příslovcem potměloutně, potmělutně; ku příd. jm. potmělótný je také nové podst. jm., přezdívka potmělóta, potmělúta (jako je ku příd. jm. nezbedný podst. jm. nezbeda). V. Kott [101]2, 819 a Dod. k Bartošovu Dial. sl. 85, Bartoš Dialektologie 2, 369 a Dial. sl. 320. Významem se tato slova kryjí se skupinou slov č. potměšil, sloven. potmehúdol. Bohužel neznáme dobře, jak se, kde žijí, vyslovují; Kott a jeho přispěvatelé nedbávali vždy přesné výslovnosti a Bartoš, jak se zdá, znal ta slova málo (a kdo ví, neměl-li jich z Kotta). K tomu ovšem přistupuje, že výslovnost jednotlivých hlásek ani není po celé Hané stejná. Nestejnost, s jakou se píše slabika -lo-, -lú-, -lou-, -lu-, ani by tak nevadila, snadně ji chápeme jako výsledek zápasu mezi vlastní hanáckou výslovností (jež sama není všude stejná) a zněním spisovným, ale rádi bychom věděli, jak se v těch slovech vyslovuje hláska l v krajích, kde ještě žije rozdíl mezí měkkým ľ a tvrdým ł nebo středním l. Z Bartošovy Dialektologie ovšem víme, že tento rozdíl v některých částech Hané zanikl a patrně dále zaniká, a lze se domnívati, že postup směřující k jeho vyrovnání od dob Bartošových již zase pokročil. Měkkost hlásky l by nám svědčila, že druhá část slov potmělót atd. patří ku příd. jm. lítý (stč. ľútý, lítý); potměľút, potměľót by byl člověk po tmě lítý, zákeřně zlý, potměšilý. Na tuto cestu nás vede okolnost, že se v Tomkových Základech starého místopisu pražského na Novém městě v l. 1383—1399 objevuje několik osob s příjmením, které asi znělo — s českou přehláskou ze 14. stol. — Potmělít (psáno Potmielit, Potmyelit, Potmyelyt, jednou Potmelit). Potměľút, potmělít, původně přezdívka člověku potmělítému, potměšilému, bylo by slovo podobného tvaru, jako jsou příjmení Domarád, Drahorád, Samohrd; hanácké příd. jm. potměľútný, potměľótné je asi (jako č. potměšilý, sloven. potmehúdly) pozdější odvozenina, vyjadřující vlastnost potměľúta.

Naše ľútý, přehláskou lítý, by znělo na Hané ľóté (ovšem s hanáckými odstíny samohlásek ó, é), se zánikem měkkosti v l lóté, anebo, protože se na Hané (aspoň z částí snad vlivem kostela, školy a p.) objevují časem tvary s přehláskou u v i, lété (= lítý). Z Bartošovy Dialektologie známe hanácké tvary spisovného líto (je mi líto) jako ľúto, ľóto, lóto i léto; 7, 189 jsme našli také příslovce lótě (č. ľútě, lítě) od Šternberka s dosti podivným významem ‚hned‘. I samo příd. jm. ľóté žije posud, třebas ho neuvádí Bartoš: p. univ. tajemník J. Hudec je zná ze svého rodiště, Molenburka u Sloupu na Moravě. Užívá se ho tam s významem ironicky posměšným o nepěkném zevnějšku, na př. o znečištěném, zmuchlaném nebo potrhaném šatě (»te se zvedené, te se lóté« vítá matka synka, na jehož šatě shledá stopy kousků, jež tropil). Významy těchto slov jsou vůbec v češtině i v jiných slov. jazycích dosti rozmanité, hlásí se k vlastnostem prudkosti, [102]zloby, zuřivosti, divokosti, a zase ubohosti, budící politování; líto, lítost jsou slova celkem významu ustáleného a hojně rozšířená, ale byli bychom rádi zprávám, kde žijí tvary lítý (ľútý atd.), lítě (ľútě atd.) a s jakými významy.

Jiná skupinka slov s potmě- jsou slovenská slova potmelúch (z potmelúcha diabel búcha Kott, Přísp. 3, 287), potmelúško, poťmelúšok; také z Moravy se uvádí potměłúch (slov. val., Bartoš, Slovn. 320) a potměloušek (Kott 2, 819), k tomu potměloušný, potměloušně, potměloušnost (Kott t., asi od Telče). Jungmann má také sloven. tvar potměluský (= potmelúšsky?), k němuž — snad nějakým nedorozuměním — by byly mohly vzniknouti další prý slovenské, ale ne dosti zaručené tvary potmělus, potmělusek, potměluska (prý potměšil i potměšílka), jež čteme u Jungmanna.[5] Základ této skupinky, potmělúch, s l patrně tvrdým, vypadá jako odvozenina příd. jména potmělý (jako Vávra — Vavrouch, Vavroušek, bláto, máslo — blatouch, maslouch (7, 189; 310), drahý, svatý — drahoušek, svatoušek a pod.); bohužel je pravda, že příd. jm. potmělý je velmi slabě zaručeno (u Jungmanna s významem ‚tmavý, verfinstert‘ teprv ze Zlobického; Slováci a Moravané, kterých jsme se na ně ptali, také ho neznají). Záturecký 4, 656 n. má nadávky poťmák, poťma (pošmák asi chyba m. poťmák) o lidech sprostých, zpustlých, neslušného zevnějšku; to by mohly býti obhroublé tvary pocházející z této skupiny (ť by tomu nevadilo, mohla by to býti libovolná obměna původního t, jaké v slovech podobných časem bývají, jako v č. poťouchlý z potouchlý = potuchlý, sprosťák, šesťák, prťák ze sprosták, šesták, prták, blaťouch z blatouch, paňák z panák). Je-li tento výklad správný, byla by slova poťmák, poťma pozbyla svého původního významu právě tím, že změnou znění se zatemnila souvislost s výrazem po tmě, potmě-, a slova ta nebyla povahy obecně nadávkové, která se pak všelijak měnívá.

Příjmení Potměbil (Potměbyl?) u Wintra se snad zakládá na nějakém omylu; v. Flajšhans, Č. přísl. 2, 227.

Zbývá potměchuť, jméno rostliny Solanum dulcamara z podezřelé čeledi lilkovitých, s jedovatými bobulemi. Má jméno po [103]potměšilé chuti zdřevnatělé lodyhy, jež, žvýká-li se, chutná nejprve hořce a pak sládne; také lat. dulcamara (= bylina), sladce hořká, je jméno po této vlastnosti. Starých dokladů slova potměchuť v slovnících nenalézáme, ale o jeho dávném původu svědčí, že žije v Čechách, na Moravě (Kott, Přísp. 1, 303) i na Slovensku (potmechuť). Slovo to je ovšem utvořeno dost divně; zdá se, že jeho původ máme hledati v primitivních větách jmenných (bez slovesa), jimiž se vyjadřovala divná vlastnost potměchuti. Takové věty v době před ustálením pravidelného tvaru větného se slovesem a ostatními částmi věty k němu i ku podmětu náležitě přiřaděnými) byly v našich jazycích jistě časté a stopy po nich zasahují na př. i do dnešní slovanské lidové mluvy.

A. Potebnja (před ním i po něm také jiní) vykládá o nich v knize Iz zapisok po russkoj grammatikě (1874, 2. vyd. 1888, str. 124 = 100 n.) a uvedeme několik vět (v slovním českém překladu) z jeho dokladů vzatých z lidových textů ruských i ze starší ruštiny. »V horách těch žijí husy a kachny peří krásné« (starší tvar byl o dvou větách, rozdělených přestávkou: …husy a kachny, peří krásné; ještě starší s neslovesnou větou první: v horách těch husy a kachny; peří krásné). »Potloukal se, potuloval se starý stařík šedá brada«. »Mužova žena sobě syna porodila, bez palce noha, bez mězence (= prstu vedle malíku) ruka, bez vousu hlava, bez rozumu hlava«. »Vzali u mne N. N. z dvora kozáci kobylku hnědou hříva na pravo«. »Potom uslyšel ještě král, že běhá po jeho vyhrazených luhách sviňka zlatá štětinka… Chyťte sviňku zlatou štětinku«. Atd. Čtenář vidí sám, oč jde: jsou to věty, jež by v našem ustáleném tvaru větném zněly na př. »potuloval se stařík s šedou bradou« nebo »šedobradý«, »chyťte sviňku se zlatou štětinou«. Starý příklad (již Buslajevův) takovýchto výrazů, »tur zolotye roga«, by nám zněl »tur zlatorohý«, anebo, kde by věta žádala spíše podst. jméno, »(tur) zlatoroh, zlatorožec«, anebo s pádem vyjadřujícím vlastnost, »tur zlatých rohů, se zlatými rohy«. I na př. ze slovenských pohádek známe podobné doklady, kde výrazy, o něž jde, jsou na půl cestě mezi způsobem starým a pozdějším. Vypravují o pídimužíku s bradou na loket (nebo na pět loket) dlouhou, jejž jmenují již složeným slovem Loktibrada (Laktibrada), ale vedle toho čteme na př.: »(Valivrch) uvidel Loktibradu, na piaď (= píď) muža, na lokeť bradu« (Polívka, Súpis slov. rozprávok 1, 265); v jiné versi se místo Loktibrady objevuje čert jménem »na piaď, brada na päť loket« (301), jejž hrdina oslovuje »aha, ty si tu, Napiaď, brada na päť loket« (302; přepisujeme zápis spisovnými tvary a novým pravopisem, změnili jsme také interpunkci, z níž je viděti, že [104]zapisovatel těm slovům dobře neporozuměl). Jinde čteme o nejmladším synu, který se stále po peci v popele válel a kterému proto říkali »Popelvár (m. Popelvál, rozlišením dvojího l a pro rým), špatná (nebo hnusná) tvár«, a protože tvár (tvář) je rodu ž., čteme tam, jak Popelvára chtěl tátoš, na němž seděl, shoditi, »ale sa Špatná tvár mocne trímala (držela)« (t. 2, 233 nn.). Ostatně i my dovedeme aspoň na př. v přísudku užívati takových složitých výrazů na označení osob obdařených vlastnostmi jimi naznačenými; říkáme na př. »X. je moudrá hlava, mlsný jazýček, nevymáchaná huba» a p.

A tak si dovedeme představiti také, že bývaly možné věty na př. »rostla tam zelina, po tmě chuť« (chutí podezřelé), »trhal jsem zelinu, po tmě chuť«. A stal-li se složitý výraz »brada na pět loket« nebo »špatná tvář« vlastním jménem osoby, mohl-li se výraz »tur zlaté rohy« změniti v tvar »tur zlatorohý« anebo býti základem podst. jména »zlatoroh, zlatorožec«, není nemožno, že podobným způsobem vzniklo i jméno potměchuť.

Sám výraz po tmě se hlásí svým původem do dávné minulosti; takové lokály (původně ovšem dativy) s předl. po na vyjádření doby samé nebo nějakého přechodného stavu, za jakého se něco děje, zachovaly se nám jen ve zbytcích z největší části dnes již zaniklých anebo zanikajících a výrazům podobným nově utvořeným bychom nerozuměli vůbec anebo bychom jim rozuměli jinak (srv. 6, 28). Dovedeme říci ještě, že kdosi byl u nás po ránu, t. když bylo ráno; kdyby kdo tak řekl »po večeru«, zdálo by se nám to neobvyklým naznačením doby po uplynutí večera. Po noci s významem »v noci, za trvání noci« známe jen odněkud z východu (od Praska má Kott 2, 176 větu »kdo chodí po noci, hledá kyjové nemoci«, t. výprasku), s rozšiřujícím přívlastkem uvádí Bartoš List. fil. 3, 153 ze Sušilových písní 400 »co sem se nachodil po tej tmavej noci«, po dni se asi nikde neříká;[6] ale po noci býval asi výraz častý, smíme-li věřiti, že z něho pocházejí odvozeniny ponocovati, ponocný. Říkáme po tmě (sloven. potme), ale po světle »za světla, když je světlo« známe jen jako výraz krajový z Železnobrodska (můžeš číst až po světle 5, 101) a v starším tvaru dativním po světlu ze stč. Životů sv. otců, jako po měsieci »při světle měsíce«, po vedru a po mrazě, což znamenalo asi »ve vedru a v mraze«, třebas v jediném dokladě stojí ve smyslu po[105]někud odchylném (po vedru a po mrazě tě zhubím, orig. per aestus et frigora). Tma je nám nepříjemná, protože nikdy nevíme, kdo či co se v ní nemilého nebo nebezpečného skrývá, a stranění se tmy je ještě větší u člověka, kterému se zdá, že by mohla skrývati něco nadpřirozeného; tak se bál tmy védský Ind, tak se bojí potmě dítě, a jsou i dospělé osoby, které potmě by za nic nevstoupily ani do místnosti, kterou jinak dobře znají a o níž třebas vědí, že je dobře uzavřena. A v této domnělé nebo skutečné záludnosti tmy jsou kořeny významu výrazu po tmě, jakého nabyly ve složeninách jako potměšil, potmehúdol a co s nimi souvisí.

Doklady výrazu po tmě samého nejsou v staré době nic řídkého; k dokladům Kottovým přidáváme na př. z Chelčického Postily 189b (po tmě v noci nebývá hodné dielo, protož jest Šimon prvé po tmě nic neulovil); 253a nalézáme odstín významový směrem k neúplnosti nebo neupřímnosti poučení (k podobenství o člověku, který neměl roucha svatebního, Mat. 22, 11 n., horlí Chelčický: Ó, by to každému mohlo v srdce vstoupiti, ktož vchází anebo již všel na svatbu u vieru Kristovu, kterak jest v ni všel, nerozuměje jie, neuptav se na ni málo ani mnoho, a kterak jest jej kněz v ni uvedl po tmě a neoznámil jemu toho, že přijav vieru Kristovu, na svatbu Kristovu jest všel a že má na nie oděv svatební mieti!). Od Kotsmícha má Kott 4, 107 rčení ‚mluvíti po tmě‘ = tlachati (v podstatě totéž co ‚neviděti si do huby‘); podobný význam má u Chelčického asi ‚po tmě báti‘ (= bez náležité úvahy, bez vážnosti bájiti) 260a: Ale neobrátíť se oni (kněží) na toto čtenie (Mat. 18, 23n.), ani na doktory (sv. otce a duchovní spisovatele), ani na koho jiného, ale ta básnivá domnění (o očistci), dávno kromě viery skovaná bajíce, po tmě báti budú.

Vedle po tmě se objevuje po tmách, na př. v evang. Benešově (Jan. 8, 12: ktož jde po mně, nechodí po tmách). To je asi napodobením lat. in tenebris (ještě věrněji v evangel. Olom. ve tmách); češtěji je na př. v evang. Pražském: po tmě.

*

Na konec ještě několik slov o l-ových odvozeninách, jaké jsme viděli v slovech potměšil — potměšilý a p. Jsou to odvozeniny od sloves, ale zdá se, že v nich pro jazyky slovanské musíme rozeznávati dvě vrstvy, v jádru od sebe časem i rázem vzdálené, jež však všelijak do sebe zasahují.

Starší vrstva byla přídavná jména jako smělý, bdělý, bylý, stálý, znalý, hnilý, mrlý a p. Jejich jádro pochází z dob pra[106]starých, jež musíme hledati dávno před počátkem dob historických; z něho pocházely zárodky, z nichž vyrůstaly, jak jsme naznačili již 8, 102 n., opisné slovesné tvary s t. zv. l-ovým příčestím (směl jsem, směl bych, v staré době také budu směl), jež původně bylo jmeným (nesloženým) tvarem oněch přídavných jmen (směl se má k tvaru smělý jako zdráv k tvaru zdravý). Když se již opisné tvary slovesné byly vytvořily a tvary l-ové již byly částí slovesného tvoření slovanského, nezůstala ovšem ona původní přídavná jména ušetřena vlivu sloves, k nimž se dostala do těsného příbuzenství; vliv ten vidíme m. j. v tom, že taková přídavná jména od sloves dostávají i předložky (uznalý, umrlý, shnilý, prohnilý, nahnilý, vyhnilý a p.) a že se tvoří i od sloves odvozených (umělý, uvědomělý, nabotnalý, spadalý a p.). A vznikají ovšem v jazyce taková příd. jména i dále, i v době novější.

Když již l-ová příčestí jako součást složených tvarů slovesných byla stálým příslušenstvím slovesného tvoření indoevropského stávala se východištěm podstatných jmen, sloužících za pojmenování osob jakožto činitelů nejrozmanitějších dějů. Zde jazyk našel pohodlný způsob, jímž stále tvoří zvláště posměšná slova jako mazal, rýpal, škrábal, fňukal, cancal se zdrobnělými tvary jako pisálek, sadílek a s tvary ženskými jako fňukalka, štěbetalka (i vyřídilka jako pojmenování hovorných úst je vlastně jméno rázu osobního), zejména pak si tak vytvořil spoustu příjmení jako Kousal, Lísal, Dokoupil, Vyhlídal atd. se zdrobnělými tvary jako Vycpálek, Dohnálek, Skácelík, Skopalík, jež původně také bývala přátelskými nebo zlomyslnými přezdívkami. A sem ovšem také patří složitější jména jako všudybyl, rádpil, potměšil, slovenské potmehúdol a pod. Těmto jménům obyčejně schází minulý význam, jaký našemu citu je podstatným významovým rysem l-ových příčestí, jenž však u nich není původní a vznikl teprv ve složených slovesných tvarech významu minulého. Jména tímto způsobem odvozená od sloves nedokonavých mívají snad vždy význam stálé dějové vlastnosti (zaměstnání, zvyku a p.) osoby jimi označované; rýpal je, kdo rád rýpe, a tak i na př. první člověk, který dostal přezdívku kousal, byl asi člověk kousavý, ať v tom smyslu, že důkladně kousal potravu, či že rád kousavě mluvil nebo se choval, rád se s jinými kousal. Snad l-ové odvozeniny od sloves dokonavých mohly míti význam minulý, t. mohly pocházeti od jednotlivého, určitého děje, který se udál v jejich životě. Komu říkali Snědl dítěti kaši, jistě kdysi vyvedl (anebo se aspoň tak o něm povídalo), co praví jeho přezdívka, ale u příjmení méně určitých nesmíme zapomínati, že dokonavým [107]slovesem často vyjadřujeme ne děj určitý, nýbrž způsobilost, zvyk podmětového pojmu děj takový způsobiti (X. ohne podkovu v ruce, Y. si vyjede rád do hor a p.). Komu začali říkati dohnal, snad skutečně jednou někoho dohnal, snad byl s to každého dohnati, snad rád každého doháněl.

Vůbec by byl na omylu, kdo by se domníval, že z každého příjmení na -l lze vyčísti určitý rys z života nebo ze zvyků osoby, jež první to příjmení dostala jako přezdívku. Při vzniku takových jmen působil a působí posud lidový humor, který dovedl děj skutečný vyjádřiti mlhavým podobenstvím, metaforou, jejíhož smyslu se může, kdo není do něho zasvěcen, jen dohadovati. Řekneme-li o někom, že je prášil, každý ví, co chceme říci, protože je to metafora u slovesa prášiti vůbec a u tvaru prášil zvlášť běžná a každému známá; ale hledejme, proč někoho před několika stoletími nazvali dohnalem. Ani tvar sám nemusí býti dosti zřetelný. Přezdívky a příjmení na -l pocházejí od sloves, ale osamostatnily se proti nim jako podstatná jména, což znamená, že nejsou v příčině slovesného rodu tak určitá jako slovesa. Nečiní rozdílu mezi rodem činným a zvratným, zvratnost děje nevyjadřují zvratným zájmenem. Někdy to nevadí, protože zvratnost děje, o nějž jde, je nepochybná. Chlubil se rád chlubí, hašteřil se s každým hašteří, chechtalka se pořád chechtá, vdávalka myslí jen, jak by se vdala; první oženílek (Voženílek) také sotva mohl býti co jiného, než nějaká pomenší osoba, která se přes tento nedostatek přece jen oženila. Ale Vycpálek? Snad byl první vycpálek malý tlouštík, který se dobře ‚vycpal‘ (ze slovníku kteréhokoli jazyka bychom shledali hojnost dokladů k německému přísloví »kurz und dick — hat kein Geschick«), snad kdo někoho, něco vycpal; a v jakém smyslu? Navrátilů je u nás množství; byl první navrátil, kdo se navrátil, či kdo navrátil, co si vypůjčil? A jistě se v takových přezdívkách ozývala často i ironie; nebyl snad ten první navrátil někdo, o kom se říkalo, to že je čistý navrátil, někdo, kdo rád zapomněl na ‚vrátila‘, když se vypravil někam, kde cestou byla dobrá hospoda, anebo rád zapomněl navrátiti, co mu kdo půjčil? Příjmení měla svůj plný smysl, pokud se v nich cítil původní základ přezdívky; jakmile ten upadl v zapomenutí, stalo se příjmení tím, čím je nám, pouhou značkou, kterou rozlišujeme různé osoby.

Od příjmení na -l si tvoří lid příjmení žen po muži, na př. Kousalka, Vyhlídalka. Z nové doby známe doklad, že tak vzniklo i jméno místa po osobě (Klácelka u Liběchova po Fr. Klácelovi), a leckde by se asi našla také nějaká vila Navrátilka nebo Ošťá[108]dalka (a ne-li podle nápisu na štítě, snad v ústech okolního lidu). To se asi dálo častěji, a podobného původu asi jsou četná jména hospod, samot i osad jako Bloudilka, Bouřilka, Číhalka, Hvízdalka, Pošivalka, Povalilka, Připilka, Mastilka, Rozpáralka, Vyskočilka, Zavadilka. I u příjmení jiných tvarů nalézáme podobná jména budov; v nejbližším pražském okolí je hojně ‚vinic‘ (t. bývalých letních sídel pražských měšťanů) se jmény jako Hybšmonka, Ladronka, Koulka, někdy i se jmény po povolání býv. majetníků, jako Pernikářka, Konvářka, Zámečnice, Provaznice a pod.

Jen výjimkou nalézáme u jmen této druhé vrstvy, že se z nich stává přídavné jméno: z č. potměšil, sloven. potmehúdol jsme viděli vzniknouti příd. jm. potměšilý (podst. jm. potměšil vůbec zaniklo, a kde ho je třeba, nahrazujeme je novým tvarem potměšilec) a potmehúdly. To se zde stalo proto, že jazyk potřebuje příd. jmen vyjadřujících vlastnost potměšilosti; vzor k nim našel v častých příd. jmenech na -lý. Někdy může býti nejasno, patří-li slovo k naší vrstvě první či druhé. Máme-li na př. podst. jm. jako kvíčala, píšťala, můžeme býti na pochybách, je-li to zpodstatnělé příd. jm. vrstvy první (srv. slovesa kvičeti, pištěti), či původní podst. jm. vrstvy druhé (a není nemožno, že vznikala i podstatná jména tohoto způsobu již dávno, když l-ové odvozeniny nebyly ještě slovesnými příčestími); ale to jsou jen případy řídké a výjimečné.


[1] Bartoš trefně vystihuje rozdíl mezi potutelností a potměšilostí (viz Kott 7, 383): »Potulelný dělá se nevěda a zatím má za ušima; potměšilý označuje touž vlastnost, spojenou se zlou vůlí. Potutelný úsměv, potměšilý pohled.«

[2] »Člověka schytralého a od ďábla samého poddmejšilého«: ‚člověk od ďábla poddmýšilý‘ je patrně, kdo se poddmýšil, dal poddmýšiti, byl poddmýšen od ďábla, t. dal se od něho svésti; srv. u Čelakovského t. »poddmýchám = podfouknu, podduji, unterblasen, unterräuchern. Poddmýchati někoho svým kouřem, t. k svému smyslu, k své vůli nakloniti, auf seine Seite bringen, asseclam sibi facere (v nedobrém smyslu)«. Bohužel i toto heslo je u Čelakovského bez skutečného dokladu, protože Exc., excerptum (výpisek) nic nepraví. Zná snad někdo z čtenářů taková slova? Čelakovský také uvádí příjmení Poddmušil s mlhavým odkazem »v Záp. měst. r. 1447«.

[3] Ve Frantových právech z r. 1518 (vyd. Č. Zíbrt ve Sbírce pramenův 2, 6, r. 1904) čteme v pozdravení, jež posílá Johannes Franta, »nejvyšší gubernátor cechu našeho«, svejm věrnejm z cechu lechké živnosti tovaryšom, také jména Požřihuovno z Boru a Řitpích z Táboru; to jsou ovšem jména vymyšlená, ale v duchu takových přezdívek. V Kronbaurově Řině (2. vyd. 156) říká živé děvče hochovi, jehož má takto rádo, jenž jí je však trochu budižkničemu: »Nemohu přece za to, že se mně nelíbíš, snad proto, že nemáš kouska (barvičky) a že jsi jako vysrkmáslo.« A v Praze, kam odjela za službou, vzpomíná (445): »Co pak tomu asi říká ten můj ‚vysrkmáslo‘, že (jsem mu odjela)?« Tato přezdívka by byla asi odtud, že, kdo by se omylem napil másla nebo snad vysrkl (na př. s podmáslím) kus rozbředlého másla, nebylo by mu valně. Zná ji někdo z našich čtenářů z lidové mluvy? Kronbauer byl z Lichocevsí u Noutonic, studoval v Ml. Boleslavi a v Praze, pak žil v Praze.

[4] Každý ví, co je páter Vyklouz: člověk, který ‚vyklouzl‘ z kněžského semináře. Ale neskloňujeme Vyklouzla, Vyklouzlovi, nýbrž Vyklouza (potkal jsem toho Vyklouza), Vyklouzovi. Je zajímavé, že l-ových přezdívek a příjmení, jež by vyžadovala před příponou -l souhlásku, tedy od sloves 1. a 2. tř. s kořenem zavřeným (mimo tvary jako Vozáb, Vyklouz) skoro není, jen vzácnou výjimkou se objeví příjmení jako na př. Koukl. Ale obdoby bychom našli v starých místních jménech jako Počaply, Přečaply, Zálezly (a Zálezlice, srv. také Záběhlice), Hořesedly (s novotvarem Horosedly, s o podle jiných složenin), Novosedly (a Novosedlice), Starosedly, Odlezly, Blíževedly (Blízvedly), Podmokly, Všepadly, a v příjmeních s tvarem středního rodu jako Zapadlo, v nichž příponové l je chráněno i v 1. p. následující samohláskou. Také taková jména jsou původně přezdívky osadníků: zalezli (usadili se daleko, stranou; zalezlici = potomci zálezlů, zalezlíků), počapli (srv. mor. čapnúť, čapěť, čapiť sa ‚seděti, sednouti na bobku, krčiti se‘), (na)hořesedli atd. Abychom takovým přezdívkovým místním jménům dobře rozuměli, nesmíme zapomínati, že pozdější osady bývaly v dobách řídkého osídlení Čech spíše samoty osazené jedinou rodinou. Místní jména mn. č. z l-ových přezdívek se samohláskou l jsou ku podivu řídká, na př. Drmaly (sloven. drmať, škubati, lomcovati něčím‘), Nesvačily, Rozehnaly.

[5] Ostatně by mohla býti v slovech potmělus (poťmelús?) atd. přezdívková přípona, již máme v slovech jako divous, balbous, Vaňous (Váňa = Václav), morous (z lat. morosus), pikous (= pikhart, český bratr, Sborn. fil. 2, 88) a p. — P. taj. Hudec zná slovo potmělóch také ze svého rodiště, ale málo se ho tam užívá, spíše se v tom smyslu říká poťóchlé (poťouchlý).

[6] Něco poněkud jiného je distributivní po chvílích, po večerech (po nocích Kott 6, 1202); po večerech = v dobách, když je večer, po chvílích = když se najdou volné chvíle.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 4, s. 97-108

Předchozí Viď, viďte

Následující Zdeněk Nejedlý: Polka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1