Polka

Zdeněk Nejedlý

[Články]

(pdf)

-

Jméno nejproslulejšího českého tance má dnes již svou historii, a dost zvláštní. Podíváme-li se na ně klidně a bez předsudku, sotva můžeme býti v pochybnosti, co slovo polka znamená. Ale jak už to nejednou bývá, zvláštní okolnosti zatemnily toto jasné vědomí tak dokonale, že se slovo, původně zcela jasné, stalo na konec div ne nerozřešitelnou záhadou. Jistě při tom působila také až přílišná horlivost starých a nových etymologů, kteří hledali záhadu tam, kde jí vlastně nebylo. Ale působily tu závažné okolnosti věcné, které dávaly podnět k takovým hledaným výkladům toho slova. A tak dnes slovo polka má již pomalu celou literaturu. Musil jsem se otázkou polky též zabývati při svých studiích o Smetanovi, neboť polka jest jedním z výrazových kořenů umění tohoto [109]mistra, a tak vznikla v druhém svazku mého díla »Bedřich Smetana« podrobná kapitola o vzniku, počátcích a prvním rozšíření polky. Při tom jsem se ovšem také nemohl vyhnouti otázce o původu a smyslu jejího jména, neboť to jméno souvisí s otázkou o původu polky. A tu, když jsem sebral, probral a zhodnotil všechny zprávy, ukázalo se mi docela jasně, nejen že slovo polka znamená opravdu to, co v něm každý, nehledá-li nic zvláštního, musí viděti, nýbrž i proč se stalo etymologickou záhadou. Poněvadž pak jest to nejen věcně, nýbrž i metodicky dosti zajímavý příspěvek k historii českého slova, podávám tu výsledek svého zkoumání i čtenářům »Naší řeči«, odkazuje je, pokud by je zajímala sama historie polky, na ono své dílo.

O polce a jejím vzniku máme, jak známo, roztodivné historky. Nejen její jméno bylo potom tak divně a hledaně vykládáno, nýbrž i sám její vznik a původ. Každý zná známou povídačku o tom, jak nějaká služebná dívka v Kostelci n. L. začala na dvoře tančiti polku, a to prý se tak líbilo, že ji tančili i hoši na taneční zábavě, a odtud prý se dostala do Prahy a dále do světa. To je vypravování kosteleckého měšťana Václava Klášterského, jež vyšlo původně v Bohemii 1844 č. 80 a odtud se četnými otisky rozšířilo do celého světa. Máme však i jinou povídku o tom, jak na Jičínsku tančili hoši »nimru« (k písni »Strejček Nimra koupil šimla«), a to prý jest původ polky, jak zase tvrdil Frant. Hilmar, tehdy učitel ve Střevači u Jičína, jenž sám složil mnoho polek. Vidíme tedy, že nejen o jménu, nýbrž i o věci se u nás vždy mnoho vypravovalo, co při tom spolu nijak nesouhlasilo, ano poráželo jedno druhé. Tradice si však z těchto nesnází pomohla velmi snadno: vybrala si z každého vypravování to, co se jí hodilo, a spojila to tak velmi dovedně v nový celek. Tak na př. z obou těchto povídek, ač každá mluví vlastně o něčem jiném, vytvořila tradice novou a jednu tím, že dala kosteleckému děvčeti zpívati píseň »Strejček Nimra«, ač o tom ve zprávách o polce v Kostelci n. L. není původně ani slova, a tak se také dnes tato historka všeobecně uvádí, jako by to byla zpráva původní. Již to nás tedy nutí k opatrnosti, vidíme-li, jak lehce, ano lehkomyslně se s historickými zprávami v této otázce zacházelo. Podrobil jsem také tato vypravování podrobné kritice, již tu nemohu uváděti, z níž však, myslím, jest dostatečně patrno, že nám tyto zprávy vůbec nevykládají vznik polky, nýbrž že jsou jen ohlasem vědomí, kdy a jak se polka do oněch končin dostala. Že z toho vypravěči udělali »vynalezení« polky, bylo způsobeno nesmírnou slávou polky v této době. Nelze vůbec popsati, jakého přímo zbožnéní [110]se tehdy polce dostalo, a nikoli jen u nás, nýbrž i v Paříži, Londýně a v Americe. A tu není divu, že se hlásili šťastní svědkové jejích počátků a že o tom vypravovali s pýchou, jež pak snadno v počátcích polky u nich viděla počátky polky vůbec a tím vznik polky.

Ku podivu však, že nikdo z dosavadních tak četných pisatelů o polce se nepoohlédl po spolehlivějších zprávách současníků, nezatížených ještě touto touhou přihřáti se na slávě polky, jako jsou ony stále a stále uváděné zprávy, jež všechny vznikly již až pod dojmem úspěchu polky v cizině. A přece máme zprávy svědků daleko spolehlivějších, než jsou oni vypravovatelé, a k tomu z doby mnohem ranější, opravdu z počátků polky. A mluví ty zprávy tak jasně, že nezanechávají po sobě takřka žádných pochybností. Tak první zpráva, již se mi podařilo nalézti, jest v článku Jaroslava Langra »České krakováčky« v Čas. Čes. musea r. 1835 (Sebr. spisy I, 256), kde Langer vypravuje, jak se Čelakovského krakováčky ze »Slovanských národních písní« tak zalíbily, že je u nich i tancují, a to tak, že napřed jeden z tanečníků zazpívá půl krakováčka, což sbor opakuje, potom druhou půli, již sbor zase opakuje, a na konec se dají do tance a tančí třasáka, břitvu nebo kvapík. A tu Langer dodává: »Na Hradecku kdesi prý to jinak tancují a jmenují to polkou; snad trochu podobněji pravému krakowiaku.« To jest zajisté zpráva docela jiné kvality než ony povídačky. Poznáváme také na ní Jaroslava Langra, o němž jsem již kdysi (Lumír 1907) ukázal, jak rozuměl písni a tanci své doby i jak kriticky dovedl o tom psáti. Jeho zprávu můžeme však ověřiti i jinými ještě svědectvími. Tak V. V. Tomek v svých Pamětech I, 85 také tvrdí, že polka vznikla na Hradecku. Vypravuje totiž, patrně podle zápisků z mládí, jak byl 5. února 1837 v Praze na domácím bále a jak se tu proslavil jako tanečník jen proto, že byl z Hradecka: »Byl jsem, ač nevelmi hbitým, přece v jedné věci přednějším tanečníkem, že jsem totiž uměl tancovati polku, která byla tehdáž v Praze ještě málo známá, ač v kraji hradeckém, tuším, všude se tancovala.« Co pak pro naši otázku jest z těchto zpráv nejdůležitější, jest poznání, že polka hned svým původem byla tanec společenský, a nikoli lidový, vesnický. Z povahy polky bylo to ovšem kritickým posuzovatelům tohoto tance již dříve známo. Jeť krok polky jen variantem někdejšího společenského tance écossaise (škotské), a hudba hraná k polce byla od začátku rázu umělého, v duchu tehdejší hudby společenské. Zde však to máme doloženo i zprávami historickými, neboť vznikla-li pod vlivem Čelakovského krakováčků, tedy pod vlivem přece jen [111]literárním, vznikla jistě ve společnosti takovým vlivům přístupné. To také dosvědčuje Tomek, o němž víme, že jako student vůbec tančiti neuměl, nýbrž naučil se tomu teprve ve společnosti, v Polici n. M. v klášteře, kde se tančilo horlivě, jako tehdy všude v naší společnosti. Konečně máme z téhož roku 1837 i zprávu Frant. Pravdy, že polku přivezl domů na Jindřichohradecko z Prahy, když se vracel jako student na prázdniny. Byl to tedy tanec městský, jenž teprve potom se z městské společnosti dostal i na ves. Tím si však také vysvětlíme, proč vznikl právě na Hradecku, a ne jinde. Králové Hradec byl prvním středištěm nově se tvořící české společnosti. Zde, kolem V. K. Klicpery a J. H. Pospíšila se utvořil společenský kruh, v němž se po prvé pěstuje i družná společenská zábava v době, kdy v Praze na př. Jungmann se společenského života ještě bojí jako hrozného hříchu a nemravu. Proto také Tyl, budoucí reformátor pražského společenského života, utíká se tehdy z Prahy sem do Hradce. Zde proto i Čelakovského »Slovanské národní písně« došly přirozeně takového praktického ohlasu, jako nikde jinde. Hradec byl však při tom i společenským středištěm celého kraje. Sem rádi přicházeli mladí spisovatelé, buditelé i jejich přátelé z hor i z kraje, a tak se přirozeně nový tanec šířil rychle po kraji. A konečně došel živého ohlasu i v Praze, kde zatím Tyl zorganisoval a rozvířil velmi živý ruch společenský, jehož hlavní ozdobou byl zpěv a tanec (viz o tom o všem podrobně v mé knize). To tedy bylo prostředí, v němž vznikla a rozšířila se polka.

Víme-li toto vše, budeme jistě usuzovati i o významu slova polka daleko bezpečněji než dosud. Tak především nesmíme ani tu zapomenouti, že jako tanec, tak i jeho jméno jest jistě původu a rázu společenského, a nikoli lidového. V lidovém tanci se do té doby nejen nevyskytuje jméno polky, ale ani ne jméno jemu podobně tvořené. Toho jsou si také vědomi i všichni ti, kteří o tom píší v současné době. Tak V. Filípek v Květech 1839, 360 praví, že polka dostalo jméno »tuším od jednoho pražského tanečního mistra«, což opakuje i anonym (snad též Filípek?) v Květech 1844, 448. Ale i v oněch vypravováních o Kostelci n. L. a o Jičínsku proráží toto vědomí aspoň o původu jména polky, neboť se tam výslovně praví, že jméno dostal nový tanec až v Praze. To ovšem není doslova pravda, neboť podle svědectví Langrova nazvala jej tak již hradecká společnost, ale jistě vyznívá z toho vědomí, že jest to jméno původu společenského.

Tím nám však také přestává býti věcně záhadné. Polka jest prostě Polka, polská žena. To také jest zajisté výklad, který se [112]nám musí namanouti nejdříve, nejsme-li již napřed nějakým předsudkem sváděni k tomu, abychom hledali výklad jiný. Výkladu tedy potřebuje leda, proč asi dostal nový tanec toto jméno. Jistě ne proto, že to byl polský tanec. Polka jest beze sporu český tanec a českého původu. Ale v názvosloví tanců to není zjev ojedinělý, že se tanec jmenuje jménem jiného národa. Tak jmenovaná již écossaise také není tanec skotský, nýbrž francouzský. Má proto i francouzské jméno, a ne skotské. Skotskou byla nazvána jen proto, že tehdy ve francouzské společnosti byl o Skotsko velký zájem. A nejinak tomu bylo i s polkou. Zde zase bych musil vyložiti, jak polská revoluce r. 1831 vzbudila u nás nesmírné sympatie k Polákům. Tehdy celá naše společnost zrovna hořela pro Poláky. Studenti nosili polské čepice, dívky pentle polských barev, literáti čtli polské knihy, měšťané vítali polské uprchlíky — zkrátka Polsko a Poláci jsou v této době v ústech všech našich lidí. Nebylo tedy nic přirozenějšího, než že se tyto živé sympatie spojily i tu, v životě společenském, tím, že nový tanec byl nazván polka nebo vlastně Polka, jak také Tyl, Filípek a j. tehdy důsledně píší. Souvislost pak tohoto tance se zpíváním krakováčků jen to ještě asi uspíšila. Tyto české krakováčky byly ostatně samy rovněž výronem tohoto polonofilství, neboť měly ke skutečnému polskému krakowiaku vlastně stejně daleko jako polka na př. k polské mazurce, ale ze sympatií dostaly též zase své jméno a byly jistě proto i raději zpívány a skládány, než by tomu bylo v jiné době, bez těchto sympatií.

Jen ještě jest snad třeba se zmíniti, proč bylo pro nový tanec užito právě této ženské formy Polka. Ale i to při tehdejší zálibě společnosti v podobných něžnostech a galantnostech jest více než přirozené. V názvosloví tanců u nás vidíme po té stránce zjevně tři vrstvy. Nejprve, na konci 18. a začátku 19. století, jmenují se tance podle svého tanečního kroku jmény rodu mužského: vrták, dupák, šoupák, skočák, rozkročák (obkročák) atd. Potom, když se mrav naší maloměstské společnosti zušlechťuje, užívá se sic týchž jmen, ale v ženském rodě: dupavá, šoupavá, skočná, houpavá (valčík), kukavá atd. Jen výjimkou strašák, třasák, valčík udržují svůj původní tvar. Zato vznikají zase jména zákolanská, sousedská a j. adjektivní jména ženského rodu. Konečně pak v době společenského kultu krásotinek, vlastenek a milostenek nastává třetí období, kdy vznikají jména, jako jest Polka, podle níž hned další tanec téže společnosti (z r. 1839) dostal jméno Slovanka, utvořené významem i tvarem zjevné podle příkladu Polky. Konečně to vidíme i na jménech prvních [113]polkových skladeb, v nichž ženská jména mají silnou převahu. Skládají se Mariina, Kateřinina, Louisina, Anežčina atd. polka, stejně jako Libušina, Vlastina a pod. Pak přišla na řadu jména květin a tak dále, až ovšem došlo nejen na »Přemyslovu polku«, ale i na »Nezamyslovu polku« atd., ano konečně na »Bezejmennou polku«, když nešťastný skladatel několikatisícáté polky nemohl již na žádné jméno připadnouti. Ale i tu vidíme postup od prvotního ženského jména tance docela jasně.

V tom by tedy nebylo vlastně vůbec záhady. Záhadou se jméno polky stalo teprve tehdy, když vznikla snaha učiniti z polky tanec lidový, vesnický. A to nastalo tehdy, když ve světě, kde zatím polka nabyla veliké obliby, počala se bráti v pochybnost její českost. Tu někteří přehorliví vlastenci, přede všemi Frant. Doucha, ze strachu o tuto velikou slávu a čest českého jména, aby dokázali, že polka jest tanec český, začali z ní dělati starý tanec lidový, protože se jim společenský její původ nezdál pro to dosti průkazný. A tak, z tohoto důvodu, dochází nyní k vymýšlení docela nepravdivých zpráv o počátcích polky i o jejím jméně, jen aby tohoto účelu bylo dosaženo. Počátek učinil Doucha, jenž první podal nový výklad tohoto jména, ale také první zkreslil původ polky, což jest jistě i pro jeho etymologii příznačné. Doucha totiž tvrdí, že polku tancovali po vsích i tehdejší stařečkové a babičky, když byli ještě mladí, což jest docela zjevná nepravda, již se také nikdo před ním neodvážil tvrditi ani nikdo po něm opakovati. Aby to však mohl tvrditi, musil ovšem vyložiti i smysl jejího jména docela jinak, neboť za mladých let těchto stařečků nemohl se arciť jejich lidový tanec jmenovati Polka. Proto Doucha vymyslil svůj známý výklad, že jest to »tanec na polo« neboli »půlka« (Květy 1840, 400 a znova Květy 1844, 372). Bylo již ukázáno filologicky, že od »půlky« k »polce« jest cesta daleko neschůdnější, než myslil Doucha. Chtěl bych k tomu jen dodati, že i věcně jest to výklad docela nesprávný, neboť není pravda, co tvrdí Doucha, že tempo polky jest »poloviční« (čeho poloviční? jakého tempa či tance?), protože prý »zdlouhavější« (naopak, polka se tehdy pokládala za velmi rychlý tanec), ani že její krok jest »jako na polo podtržený« (polkový krok se zdál tehdejším tanečníkům naopak velmi bohatý). Znalci tance si také nevěděli potom s tímto výkladem rady a hledali tu »polovičatost« nebo »půlku« v něčem jiném, co by bylo věcně oprávněnější, ale také na nic nepřišli. A. V. Crha (Frant. M. Hilmar a jeho poměr k polce, Dalibor 1860, 99) myslí, že se tak polka jmenuje proto, že se tanečnicí nedali hned pří ní do tance, nýbrž že se napřed chvíli roz[114]houpávali a že polka tedy začínala »polovičním pohupováním vpřed«. Ale to je výklad teprve hledaný a mimo to by se hodil pro každý kolový tanec, neboť to není nic příznačného speciálně pro polku. A tak konečně přišli jiní a hledali původ tohoto slova zase v jiném kořeni, jako Ant. Fähnrich, jenž v své jičínské Pallas Athene III (VI), 1846, 495 uvádí, že polka pochází od slova pole a znamená tolik jako »Feldtanz«…

Tato historie slova polka jest, myslím, zvláště po dvou stránkách zajímavá: jak těsně souvisí jméno s dobou, kdy vzniká, a jak se vždy mstí, zkresluje-li se něco ať již k jakémukoliv účelu. Kdo neví o tehdejším nadšení naší společnosti pro Poláky a kdo nezná způsob, jak vůbec společnost nazývala své tance, snadno propadá podezření, že polka neznamená to, co znamená, a pouští se proto do výkladů, jež nemohou býti jiné než docela libovolné. A dále, jakmile se začne zkreslovati původní, jasná skutečnost, jest vždy těžko říci, kde se toto zkreslování zastaví, protože pak již chyba plodí chybu. Ale nejzajímavější na tom jest, že všechna tato snaha zkresliti původ polky dosáhla právě opaku toho, co chtěla. Měla přesvědčiti svět, že polka jest určitě tanec český, ale co nejvíce v cizině vzbuzovalo potom podezření, byly právě tyto výmysly a povídky, v nichž bylo tolik vnitřních sporů, že budily pochybnosti takřka ve všech cizích badatelích o tanci, pro něž byly přece především určeny! A tak i tu se osvědčilo, že — s pravdou nejdál dojdeš.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 4, s. 108-114

Předchozí Josef Zubatý: Potměšilý

Následující Horentní