Časopis Naše řeč
en cz

Novákovic, u Nováků atd.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Chci zde vyložiti o věci, jíž si naše mluvnice obyčejně málo všímají, spokojujíce se leda ojedinělými nahodilými poznámkami, ač je to konečně věc dosti důležitá i spisovatelům, snažícím se psáti způsobem opravdu českým: totiž jak se vyjadřují tvaroslovně rozličné mluvnické vztahy rodinných jmen. Základem tohoto výkladu je mi především způsob pražský, zvláště v dobách, na něž se pamatuji z mladších let; celkem se na něm ovšem málo za mé paměti změnilo. A je to způsob starý; na př. z některých míst Rosovy »Čechořečnosti« (Grammatica linguae bohemicae) vidíme, že se po této stránce mluvilo r. 1672 v podstatě tak, jako v letech 1860—1870 a jako se mluví podnes. Rozdělíme si látku přirozeně podle pádů; z výkladu čtenář pozná, oč nám jde. A budeme vděčni každému za zprávy, jak se věci, o něž jde, vyjadřují v jiných českých krajích, zvláště, kde se mluví jinak než podle našeho výkladu v Praze.

1. Nominativ (podmět). Klademe-li příjmení v 1. p. mn. č., naznačujeme již tím, že nemluvíme o rodině jako o jednotném celku, nýbrž o několika osobách stejného příjmení, které ani nemusí býti členy téže rodiny. Řekneme »byli zde Novákové (Svobodové, Müllerové atd.)«, mluvíme-li o dvou nebo několika osobách, ať jsou to bratří, či otec se synem nebo se syny, anebo snad jen přátelé stejného jména. Podobně se vyjadřujeme, jde-li nám více o jméno než o příbuzenský nebo nepříbuzenský poměr osob tohoto jména; řekneme na př. »v X. jsou také Novákové« s touže neurčitostí (kdybychom měli na mysli určitou rodinu toho jména, mohli bychom říci, ale nemusíme, »v X. jsou také Novákovic«). V 1. p. mn. č. příjmení, která jsou podstatnými jmény, mají [258]v hovoru dnešním (aspoň v Praze a v středních Čechách) snad vždy koncovku -ové, ať svým tvarem patří ke kterémukoli vzoru (Novákové, Svobodové, Bouše-Boušové, Hrabětové, Srdcové atd.). Tvaru jiného se užije leda, kde se naráží na vlastní význam příjmení (Jeleni, Neradi, Klepetáři a pod.), nebo kde příjmení samo nabývá jaksi povahy typického označení příslušníků svého rodu (Zumři). Koncovka -ové se nám stala koncovkou jmen osobních, jako v 3. a 6. p. j. č. koncovka -ovi, kterou — snad návodem některých učitelů — někteří spisovatelé dnes hledí nahrazovati koncovkou -u (dej to Nováku, mluvíme o Nováku), necítíce, jak nečesky píší.

Také příjmení tvaru přídavného klademe za podobných okolností v obyčejném 1. p. mn. č. (Novotní, Zelení).

Mluvíme-li však o rodině, jejíž příjmení je podstatné jméno, užíváme tvaru na -ovic: »byli zde Hladíkovic (Svobodovic, Müllerovic atd.)«. Stejně, kde rodinu označujeme obecným jménem podle povolání, společenského postavení a pod.: »byli zde učitelovic, mlynářovic, správcovic, starostovic, sousedovic«, řekli bychom i »byli zde baronovic«, kdybychom byli v důvěrných stycích s nějakou baronskou rodinou, jako říkáme »byli zde Hrabětovic« a pod. Tvar na -ovic cítíme jako tvar nesklonný; již IV, 223 jsme se zmínili, že je to vlastně 2. p. mn. č. jména naznačujícího rodinné příslušenství (»byli zde Novákovic« znamená vlastně »byli zde [lidé] Novákoviců, příslušníci Novákova rodu, Novákových«).

Příjmení tvaru přídavného klademe také v 2. p. mn. č.: »byli zde Novotných, Zelených«. Také podobná jména povolání: »byli zde poklasných«. Jména na se objevují v tvaru na -ovic i v 2. p. mn. č.: »byli zde důchodňovic, krejčovic, Krejčovic« i »byli zde důchodních, krejčích, Krejčích« (v mluvě lidové jsou v obyčeji spíše tvary na -ovic). Výjimkou je domácí, asi proto, že se v tomto slově příliš cítí jméno přídavné; že »důchodní« je zkráceno z výrazu »důchodní písař«, dnes ví jen filolog, kdežto každý, kdo na sebe nechce uvaliti nemilost »domácích«, říká »domácí pán, domácí paní« (»domácí říká, domácí odjela« zní příliš důvěrně a neuctivě, asi jako když podřízení mluví o »starém«).

Někdy bývají i tvarové odchylky. Tak mívají příjmení na někde (na př. u Divišova) místo 2. p. na -ých koncovku -ovic, patrným napodobením příjmení podstatných: byli u nás Novotnovic, Zelenovic. Příjmení tvaru podstatného snad mají někde, kde je řeč o rodině v platnosti podmětové, místo -ovic koncovku [259], tedy »byli zde Nováků«, místo pražského »Novákovic«; nemáme však o tom bezpečných vědomostí a byli bychom vděčni za zprávy toho se týkající. Dnes se v Praze místo staropražského Novákovic říká také přivlastňovacím přídavným jménem Novákovi: byli zde Novákovi, Svobodovi, Hrabětovi, Srdcovi, i správcovi, mlynářovi atp., a to je také tvar v dnešním písemnictví obvyklejší. Není na něm zajisté nic nesprávného a snad nebude neštěstí, ujme-li se vůbec; ale přece by bylo zajímavé věděti, jaké má kořeny v lidové mluvě, a proto bychom rádi slyšeli, kde je koncovka -ovi v tomto smysle tak ustálena, že tvarů na -ovic (nebo na -ojic, -ojc, jak se někde vyslovuje) v místní mluvě lidové vůbec není. Zdá se, že tomu tak jest v nářečí valašském na Moravě, kde se říká na př. »kde tu bývajú Polánkoj?«; koncovka -oj bezpochyby je obměnou pův. -ovi, ale výklad těchto tvarů je ztížen tím, že se jich užívá za všecky pády (říká se na př. chlapec Tomečkoj šel z Marýnú Macháňkoj atd.). V. Gebauer, Hist. mluvn. III, 1, 269. Snad se říká »Novákovi« a pod. na Podkrkonošsku (soudím tak z tvarů, jež na str. 267 bez poznámky s koncovkou -ovi uvádí Gebauer, sám rodák podkrkonošský), ale není o tom jistoty.

Pojmu »rodina« se nesmí ovšem rozuměti tak, že by se smělo mluviti o »Novákovic« jen, kde je řeč o všech osobách, jež jsou jako členové rodiny ohlášeny na konskripčním listě. Především se myslí na manžely, s nimi na jejich děti; mohli u nás býti ovšem i »Novákovic« sami, bez dětí, nebo jen s některým z nich.

2. Genitiv. Kde mluvíme o rodině — těch jednotlivých Nováků, Svobodů atd. nebudeme si více všímati —, užíváme u příjmení a jiných jmen podstatných neméně než tří různých tvarů.

Ve spojeních předložkových to bývá tvar na . Tak zejména u předložek u, od, jež tak nejčastěji nalézáme: byli jsme u Nováků, u Svobodů, u Hrabětů, u Srdců, u správců, u učitelů, u sousedů, jdeme od Nováků, koupili jsme to u Nováků (od Nováků) atd. Tak často i u jiných předložek s 2. p.: »ty bys bez těch Nováků nebyl živ, jako by krom Nováků nebylo jiných na světě, za Nováků bývalo na statku jinak, to musíte jít okolo Nováků« atd. Starší tvar koncovky byl ovšem -óv, -uov, -ův; tak čteme r. 1510 »u kancléřuov« (Arch. č. 13, 337), »u Nastojtuov« (Nastojte bylo příjmení známé od r. 1417, jež vzniklo z přezdívky dané osobě, která měla ve zvyku volati »nastojte!«). Tvar přivlastňovací dnes také slýcháme, ale zní nám ještě cize, zvláště u předložek u, od, kde jde o nejběžnější a nejustálenější způsoby mluvení. Nechceme-li mluviti »vysokou« češtinou, sotva [260]řekneme, že jsme si najali »u Novákových« pokoj, že jsme »od Novákových« nedostali ani haléře atd. Ale u předložek jiných, kde není řeč o vztazích místních a čistě hmotných, slýcháme vedle tvarů na i tvary na -ových: z těch Novákových ještě nikdo neztloustl, mluvil jsem stran Novákových, místo Novákových bys měl raději jíti k Svobodovům. Někde jsou nám i tyto tvary běžnější než tvary na -ů.

Tvary na zde zná také Rosa (296): byl jsem u Straků, šel jsem od Straků. Ví také, že se tak mluví, i kde je řeč ne o rodině samé, nýbrž o jejím domě; také my říkáme, že někdo bydlí u Nováků, že se přistěhoval od Svobodů. Mluvíme tak i o hostincích, obchodech a jiných závodech: byli jsme u Choděrů, koupili jsme něco u Svobodů, kniha je tištěna u Ventů, vyšla u Šimáčků, u Ottů atd. Zde nás ovšem střízlivý život dnešní učí užívati čísla jedn. místo starého, rodinného čísla množného, které nás vítávalo, někde ještě dnes vítá z hostinských štítů, jako »u Fáfů, u Lajblů, u Fleků« a j. Rosa také ví, že se podobným způsobem jmenují domy nejen po majetníkovi, nýbrž i po štítech; domu řečenému na př. »U zeleného stromu« se říká »u stromů«, říká se »byl u stromů, u jetelů, jdu od stromů, od jetelů« (Rosa píše velikými písmeny »u Stromů«, »u Jetelů«, a takováto jména jsou opravdu spíše jmény vlastními než obecnými; ovšem píše Rosa po způsobu své doby často veliká písmena i v jiných obecných jménech). Tak se říkávalo a časem říkává podnes v Praze. Na Smíchově byly na př. domy »U modrého křížku, U zlatého anděla«, ale obyčejně se jim říkalo »u křížků, u andělů«, pravému Pražáku podnes chutná pivo »u Ježíšků, u Tomášů« spíše než »U Ježíška, U sv. Tomáše«. Na styku dnešní Plzeňské třídy s třídou hlavní bývalo ještě asi r. 1860 mýto se šraňkem, který se na noc spouštěl, aby nikdo neprojel zadarmo; dům na rohu Plzeňské a Kinského třídy se podle toho ještě dlouho jmenoval »u šraňků« a jako dnes se pamatuji, jak mi znělo cize, když se na domě tam nově postaveném objevil štítový nápis: »U šraňku«. V sousedství, již na plzeňské silnici, býval oblíbený hostinec se zahradou, jehož majetníkem byl mistr kominický, muž nízké postavy; říkali mu »kominíček«, a »u kominíčků« bývalo slavné plzeňské (však se z tohoto pojmenování později vytvořil skutečný štít nové budovy). Jako u příjmení, nedbá jazyk ani u takovýchto štítových pojmenování domů vlastních vzorů, k nimž patří jména, jež jsou jejich základem; jako se říká »u Srdců«, ne »u Srdcí«, tak se říkávalo malé, zastrčené, opravdu malostranské hospůdce na Újezdě, se štítem, na němž se rdělo uzené slunce, [261]»u slunců«, na Poříčí býval pivovar s hostincem »u labuťů«. Přívlastků jména v takových tvarech nemívala, neříká se, ani se neříkávalo za naší paměti »u modrých křížků, u zlatých andělů, u bílých labuťů«; bývalé velmi známé hospodě »U třech (!) kulí« na Perštýně se říkávalo prostě »u koulů«. Neruda vypravuje ve »Večerních šplechtech« (1875) o domě »U dvou slunců«, v »Hastrmanovi« pak (1876) se zmiňuje o panu Herzlovi, šenkýři »u dvou slunců«; říkávalo-li se tak v Ostruhové ulici opravdu (ne jen prostě »u slunců«) byla to najisto jen místní nepravidelnost. Neruda také přidává (v Hast.), »že druhý pád množného počtu pro slovo slunce je dle malostranského jazyka zcela určitě slunců«. Tak, jak to zde čteme, není to ovšem pravda (tvar slunců je možný jen v pojmenování štítovém a v příjmení, a ani Malostraňák doby Nerudovy by nebyl řekl »slunců«, kdyby byl vykládal o mínění astronomů, že je sluncí v světovém prostoru mnoho); to jistě věděl i Neruda, ale věděl také, že nepíše filologickou rozpravu.[1]

Ve smysle přivlastňovacím klademe odedávna podstatná příjmení i jména povolání v tvaru na -ovic. Tak čteme v pražských městských zápisech již r. 1365 puella Kokotowicz (děvče, dcera Kokotovic; Tomek, Základy místop. praž. 1, 241), r. 1385 Nicolaus Micowitz (Mikuláš Míkovic, tamtéž 2, 62), r. 1393 erga Petrum Sulcowicz (od Petra Sulkovic, od příjmení nebo spíše křticího jména Sulek = Sulislav, 2, 19), r. 1396 Swachonis Woykowicz ([dům] Svacha, t. Svatopluka nebo Svatoslava, Vojkovic, 2, 40; před tím o témže domě Woyconis = Vojkův, Swachonis Woykonis = Svachův Vojkův; Vojek je Vojtěch nebo Vojslav), 1408 Wenczeslai Halkowicz (Václava Hálkovic, 2, 122; Hálek = Havel); r. 1430 čteme o při »o duom Olbramovský mezi paní Eliškú Ettlovú, měštkú Starého města pražského, a Anežkú a Jankem, sirotky Janka nebožce (= nebožtíka) Olbramovic« (2, 6); atd. Gebauer, Hist. ml. III, 1, 106 n. má z Hájka a z pozdějších zápisů doklady jako Zika (Zikmund) Vaníčkovic, z rodu Vítkovic, při Mikulandovic ulici, Rosa 113, Pavlovic dům, my mluvíme o Novákovic statku, o správcovic [262]domu, o učitelovic Mařence atd. Tvar na -ovic je, jak jsme již řekli, přivlastňovací 2. p. mn. č., a proto se nemění, ať patří ke jménu v jakémkoli rodě, čísle nebo pádu (Svobodovic služka, s Vaškem Pospíšilovic, o učitelovic slečnách atd.). Týž tvar může státi i bez řídícího jména, lze-li si je snadně domysliti: byla tu učitelovic (služka nebo dcera), ptají se po tobě správcovic (synové) a pod. A dokladů tohoto způsobu je v našem jazyce více, než si býváme vědomi bez mluvnického rozboru. Již jsme řekli, že na př. Novákovic v úkolu podmětovém je tolik, co »Novákovic lidé«, týž tvar sám může býti i předmětem (potkal jsem Novákovic [lidi]), může se pojiti beze vší změny i s předložkami, a všude si vlastně máme přimýšleti příslušný pád řídícího jména podstatného. I s předložkami řídícími 2. pád je tento tvar možný, zvláště, je-li doplňovati něco jako dům, pole a pod.: slyšel jsem to od Novákovic (tak se ovšem zřídka mluvívá), u Novákovic postavil pernikář krám a pod.

Kde podle těchto pravidel není na místě ani tvar na , ani na -ovic, říká se obyčejně, 2. pádem mm. č. přivlastňovacího příd. jm., Novákových atd. »Těch Svobodových se každý bojí; správcových si po druhé ani nevšímej; Srdcových se prosit nebudeme«; také u předložek, zvláště s významem jiným než místním, jak jsme již řekli. Tvar na -ovic je nám příliš neurčitý, abychom jej kladli všude jako 2. p. (mimo způsob, o němž jsme již mluvili, je to možné, leda přidáme-li nějaké slovo, které by pádový vztah nějak naznačovalo, na př. »těch správcovic si nevšímej, takových Novákovic se bát nebudeme«). Tvaru na mimo ony typické výrazy předložkové užíváme spíše o jednotlivcích téhož jména nebo téže rodiny, na př. řekneme »Nováků se každý bojí«, jsou-li v jejich rodině známí rváči.

Přídavná jména jako jména vlastní tvoří 2. p. na pojmenování rodiny (anebo jejich domu, obchodu a pod.) způsobem obyčejným. Již Rosa (296) ví, že se říká »u Šedivých, u Sladkých, k Šedivým, k Sladkým«, my se »Novotných nebojíme, Zelených neprosíme« atd. Při tom ovšem zase jsou i tvary jako »důchodňovic Mařenka« a pod.

Také zde jsou krajové odchylky. Tak nalézáme v přivlastňovacích výrazech od přídavných příjmení zase i tvary jako »Novotnovic Anda, Zelenovic pole« a naopak (na Moravě) i tvary jako »u Novotnů, u Konečnů« (Gebauer, 556), z nichž vidíme, jak se vyrovnávají staré tvaroslovné rozdíly podstatných a přídavných příjmení. Také jsou dosti staré doklady přivlastňovacích výrazů s tvarem -ův a zvláště na , jako »duom Zukaluo« (1543). [263]Tvary na se dokonce stávají dědičnými příjmeními, která pozbývají schopnosti koncovkami rozlišovati rody, čísla a pády; tak se objevuje r. 1543 v kolínských zápisech Šimon Kašparuo, jehož jméno v jiných pádech nalézáme v tvarech Šimona Kašparova, Šimonem Kašparovým, ale také Šimonu Kašparovi, ale v týchž zápisech je koncem 17. a počátkem 18. st. jméno Martin Machů s tvary Martina Machů, Martinovi Machů[2]. Některé doklady dokazují, že skutečně tvary na mohou býti jen jednotné tvary přivlastňovací (na př. čteme-li v Kronyce Tur. 2, 9 a 10, »místo při moři port Herkulesů řečené, jeden Soleimanů Zeschnegir«, anebo v bibli Benátské a Kralické »hlas Jakubuo, syn Jakubů, služebník Hospodinů« a pod.); jsou i nářečí, v nichž se opravdu říká »tatínků klobouk« (místy na Moravě, v Čechách, na př. na Budějovsku). Přes to ovšem je možno, že někde takové tvary jsou tytéž tvary na , jaké jsme viděli ve výrazech jako »u Nováků«; to by se potvrdilo zejména, kdyby se opravdu ukázalo, že někde říkají »byli u nás Nováků, něco takového dovedou jen Nováků« a pod. Snad bychom měli podobnou průkaznou sílu přisouditi i té okolnosti, že se někde (u Jindřichova Hradce, Gebauer, 268) tvarů užívá i na bližší určení jmen ženských a středních (Bartošů Marie, Bartošů vědro); ale víme dobře, že se mluvnický základ slova často, a zvláště v osobních jménech, zapomíná.

Odchylkou tvarovou ovšem není, kde říkají opravdu jednotným tvarem přivlastňovacím »Novákův Vašek, Novákova Mařka« a pod. místo obvyklejšího v středních Čechách »Novákovic«. To je již výraz i smyslem odchylný, nevyjadřuje příslušnost k »Novákovic« rodině, nýbrž k samé hlavě rodiny, k Novákovi. Docela tak, jako není totéž »Novákovic dům, pole« a »Novákův dům, Novákovo pole«.

3. Dativ. Chodíme »k Novákovům, Svobodovům, Srdcovům, Hrabětovům, správcovům«, dáváme klíče »k hausmistrovům« anebo dnes snad raději »k domovníkovům«. Tyta tvary jsou staré, třebas neznáme z doby staré mnoho odobných dokladů. Gebauer (267) má jen dva doklady starší. Chelčický vykládá [264]v Postile 185b výklad Kristův o mrvě v oku bratrově a břevnu v oku svém a praví: »Neotvieraj mnoho očí na mrvu, prodři sobě oko, blízko doma uzříš břevno hřiechuo těžkých; nebudeť poč (= pro co) choditi k sausedovuom, ano doma hoře a bieda a hanba před Bohem i před lidmi.« Z Letopisů pak je doklad »(legáta) až do kostela před Tejnem přivedli a potom k slonovuom« (str. 151), což asi neznamená do nějaké Slonovic rodiny, nýbrž do domu »U slona« (čp. 609, 610, č. 2 a 4 n. v Dlouhé tř.). Latinské zápisy o tomto domě (Tomek, 1, 22) jej jmenují »ad elephantem« (1429, 1433, 1435), ale Bartošek z Drahynic (1. pol. 15. stol.) vypravuje o jisté události v tomto domě a jmenuje jej »ad elephantes« (Letopisy ve vypravování o téže události mají »u slona«; v. Tomek t.); v střídání čísla jedn. a mn. »ad elephantem, ad elephantes« tuším smíme viděti napodobení českého pojmenování »u slonů = u slona«. Přidáváme z r. 1510 doklady k Skřivanovuom, k Tetaurovuom, k kramářovuom (Arch. č. 13, 336 n.), z Komenského (vyd. brněn. 4, 532) k sousedovům. Máme tedy doklady s příjmeními, se jmény společenskými i s pojmenováním podle domového štítu již z doby dosti staré. Také Rosa ví (296), že se říká »šel jsem k Strakovům, k Natanyelovům, Kocourovům«, ví, že se tak se stejným tvarem říká, jdeme-li k panu Strakovi samému či jen do jeho domu, ví také, že se i podle štítu říká »jdu k stromovům, k jetelovům«.

Dnes jména domů podle štítu takových tvarů v Praze nemívají. Pamatuji-li se dobře, neříkávalo se na Smíchově za mých mladých let »k andělovům, ke křížkovům«, nýbrž »k andělům, ke křížkům« anebo ještě spíše »k andělu, ke křížku« (jako se říkávalo vedle »u andělů, u křížků« také jednotným tvarem »u anděla«), ale říkávalo se »ke koulovům«; také »k Ježíškovům« někdy slýchám. Dnes již není tak těsného vztahu mezi jménem domu a jménem rodiny, jaký býval jindy (vždyť podle štítu vznikávala i příjmení majetníků domu: takové jméno jest na př. Vlčiehrdlo u Tomka, u Hájka 452a; Jiřík od černé ruože se jmenuje také přímo Černá ruože, Háj. 448a), proto nenáhle zanikají i tvary jako »u andělů«, které vlastně nemají mluvnického oprávnění u domů se štítovým jménem jednotným.

Že se říká »k Šedivým, k Novotným, k poklasným, k domácím«, a zase také »k důchodňovům«, nemusíme zvláště vykládati. A nic by nás nepřekvapilo, kdybychom se dověděli, že se říká také »k Novotnovům« a pod. v krajích, kde říkají »Novotnovic« nebo »u Novotnů«.

Rozdílu mezi 3. p. prostým a předložkovým nečiníme; jako [265]chodíme »k Novákovům, k Novotným«, tak »Novákovům, Novotným« také píšeme. Dnes se ovšem šíří v písemnictví i v mluvě lidí, kteří se snaží mluviti »správně«, u příjmení podstatných tvar -ovým: chodí k Novákovým, píší Novákovým. Není to tvar nesprávný, ale je to zase jen zbytečné novotaření, v jakém si tolik libujeme. Starší tvar je -ovům; -ovým známe ze staré doby jen jako tvar přivlastňovacího příď. jména (k otcovým příbuzným a pod.). Rozumíme-li tvaru na -ovům dobře, je to tvar prastarý, v našem skutečném jazyce plně žijící, ale bohužel tak mluví náš lid; a u nás nejen jazyk úřední, i jazyk knižní přece musí býti, kde může, něco jiného než jazyk lidový. Protože jsme národ demokratický.

4. Akusativ. Tvary na -ovic, -ých jsme našli ve větách, kde pojmenování rodiny je podmětem věty, ale podle původu nejsou nominativy. Nejsou ani akusativy; proto se mohou objevovati se stejným právem i ve větách, v nichž je pojem rodiny předmětem, a stejně je ovšem zde také vykládáme. Říkáme »potkal jsem Novákovic, správcovic«, »viděl jsem Novotných v divadle«; mluvíme-li opravdu o rodině, byla by věta »potkal jsem Nováky (Novotné)« zrovna tak nečeská jako »byli tam Novákové (Novotní)«. Nemusíme opakovati, že se někde říká také »potkal jsem Novotnovic«, anebo »potkal jsem důchodňovic«.

Dnes ovšem zase potkáváme »Novákovy, správcovy« atd. Zase bych mohl napsati, že je to (aspoň v středních Čechách) novota, dosti zbytečná; má aspoň tu omluvu, že mluvnicky nezřetelný tvar na -ovic nahrazuje tvarem zřetelným, k tomu tvarem, který snad někde v nářečích žije a má oporu v jiných tvarech téhož sklonění. Ale starý tvar na -ovic nesmí proto býti pokládán za chybný.

5. Vokativ. Že by kdo volal nebo přímo oslovoval rodinu jako rodinu, je něco tak řídkého, že se raději vyjadřujeme jinak, kde by jinak měl býti 5. p. rodinného jména; oslovíme přímo hlavu rodiny nebo jiného jejího člena a nějak naznačíme, že se oslovení týká všech. Kdyby byla rodina vyvolávána při nějakém úředním jednání, stalo by se to asi týmž tvarem, kterého užíváme na vyjádření podmětu, jakož vůbec vyvoláváme osoby nominativem, ne vokativem, a ještě spíše by se to stalo nějakým opisem, »rodina Novákovic, Novákova, Novotných« a pod.

6. Lokál. Mluvíme »o Novákovic, správcovic, o Novotných, o důchodních (důchodňovic)« atd. Zde tuším nelze pochybovati, že i v lidové mluvě jsou tvary přivlastňovacího příd. jm.: »o Novákových jsem už neslyšel, ani sám nepamatuji.«

[266]7. Instrumentál. Stejně krátce se můžeme vyjádřiti i zde: mluvíme »s Novákovic, Svobodovic, Novotných (Novotnovic), důchodních (důchodňovic)«, »u Plíhalů je hned za Novákovic« atd., ale i v lidové mluvě slýcháme »s Novákovými, za Novákovými (Novákovýma, Novákovejma)«.

Zajímavý tvar má Gebauer (267); zná totiž ze svého kraje podkrkonošského (narodil se v Úbislavicích u Nové Paky) i koncovku -ovy, na př. »kovářovi jsou až za Novákovy… (vedle -ovejma)«. Gebaurovi smíme věřiti, že tento tvar znal ze skutečné lidové mluvy (neuvádí pramene, pramenem je tedy sám), ale přece bychom rádi slyšeli i svědka jiného již proto, že tvar ten od doby Gebaurovy mohl vyhynouti. Nelze se domnívati, že by za Novákovy byl nějaký jiný pád než instrumentál, nějak v tomto výraze ustrnulý, a nových vzorů, podle nichž by instrumentál Novákovy byl mohl vzniknouti, není, protože i v Podkrkonoší obyčejná koncovka instrumentálu mn. č. v rodě m. je -ma (Gebauer sám praví, že se vedle za Novákovy říká za Novákovejma). Mám docela za možné, že se zde v nářečí zachoval prastarý tvar, pocházející z dob, kdy se i v přivlastňovacím příd. jm. říkávalo na př. »s královy posly«; uvidíme ještě, že by to snad ani nebyl jediný podobný přežitek, který by se byl udržel ve skloňování rodinných jmen. Byl by se udržel v ustálených příslovečných výrazech místních (za Novákovy, snad i nad Novákovy, pod Novákovy). Nikdo dnes neřekne, nesnaží-li se mluviti knižním jazykem, že jel Klatovy nebo Rokycany, ale posud říkáme, že ta a ta ves je někde za (nad, pod) Klatovy nebo Rokycany, jako posud říkáme se starým tvarem na -y na př. v místním určení za kamny, za humny, za vraty raději než s novotvarem na -ama, za kamnama, za humnama, za vratama, jako s týmž tvarem říkáme, že někdo vzteky nebo strachy nevěděl, co dělá, že umřel hlady. I neurčité tvary jinak zaniklé se zachovaly časem ve výrazech příslovečných; posud říkáme na př., že je něco na bíle (= bílém) dni, naši předkové říkali i »v bíle dni, dni u biele« a pod. A co je jiného než neurčitý tvar 7. p. mn. č. příd. jména, zachovaný v příslovečném výraze způsobu, řekneme-li o někom, že mluví turecky, že se bil hrdinsky?

Přivlastňovací příd. jména s koncovkou -óv (-uov, -ův), -ova, -ovo skloňujeme tak, že některé tvary jsou podle vzoru neurčitých, jiné podle vzoru určitých příd. jmen: otcův, otcova, otcovu, [267]o otcově, otcovi, otcovy a j., ale s otcovým, otcových, otcovým, o otcových, s otcovými. Lidová nářečí mívají tvarů určitých více než mluva spisovná, říká se na př.: otcova teta, otcové (otcový) pole, z otcového (otcovýho) pole atd.; někde je takových tvarů méně, jinde více. Kde příd. jm. tohoto tvaru vyjadřuje ne majetek nebo příslušenství určité osoby (nebo i určitého zvířete), nýbrž vlastnost nebo příslušnost nějakého lidského stavu, nějakého druhu zvířat vůbec, bývaly zvláště v staré době určité koncovky ve všech pádech (posud máme na př. skopové maso, jámu lvovou známe z bible, naši předkové mluvili i o biskupové stolici, biskupovém rouše, králové velebnosti, o beranové kůži, hadovém jedu atd.); ale přidržíme se zde jen skutečných přivlastňovacích jmen příd., jak je známe z dnešního jazyka.

Původní sklonění takovýchto slov se v rodě m. ničím nelišilo od sklonění mužských jmen vzoru chlap (s tvary neživotnými v 4. p. č. j. a mn.); v češtině bychom našli leda rozdíl v 1. a 4. p. čísla dvojného, kde přivlastňovací příd. jména mají koncovku -a (jako dva), podstatná jména kmenů na -o- však nepůvodní koncovku -y (dva syny Božejova u Dalimila). V rodě ž. a stř. bylo sklonění stejné se vzory ryba, město. Doklady tohoto původního sklonění bychom našli v církevní slovanštině; v starých památkách českých nalézáme zbytky tvarů původních, neurčitých (jmenných), ještě v některých pádech, v nichž již od starých dob nalézáme zpravidla nepůvodní tvary určité (složené). Tak (Gebauer, 265 n.) v 7. p. j. č. s Bohem Abrahamovem (= Abrahamovým), nad domem Davidovem, v 2. p. mn. č. přívuzných králóv (= příbuzných králových), nepřátel králóv, v 7. p. mn. č. nad bydliteli Sichemovy (super habitatores Sichem Soudc. 9, 18), slovy Israhelovy, královy úředníky, s lety Saulovy, usty andělovy; přidáme si doklad z listiny z r. 1415, týkající se vsi Jarpic v okr. slánském (Arch. č. 6, 32): za humny Matějovy Strýkovy (srv. t. pod nivú Matěje Strýky). V mínění, že podkrkonošské »za Novákovy« by mohl býti tvar starý, posiluje nás, že právě dokladů starých tvarů tohoto pádu jest ve známých nám dokladech nejvíce.

Proč v češtině vznikaly tvary určité (složené) místo tvarů původních, je snadno říci. Byly odedávna tvary, v nichž v češtině splynuly koncovky jmenné s koncovkami určitého příd. jména: královú v 7. p. j. č. ž. r. a v 2. 6. p. dv. č. má stejnou koncovku i s tvary jmennými (rybú, ramenú, nohú) i s tvary určitého sklonění (dobrú); přivlastňovací zájmena můj, tvůj, svůj (stč. mój, muoj atd.) mají odedávna některé tvary stejné s určitým příd. jm. (má, mé, mého, mému, mým a j.), a je přirozeno, že slova [268]přivlastňovací na sebe působila (proto v některých nářečích 1. p. j. č. m. r. přivlastňovacího příd. jm. dostává podle oněch zájmen koncovku -ůj a říká se tatínkůj, strejčkůj a pod., Gebauer, 263). A starý 2. p. mn. č. zvláště vyžadoval tvaru zřetelnějšího, takže spíše zasluhuje podivu, zachovaly-li se vůbec doklady původního tvaru. Pád tento ve sklonění jmenném původně míval za koncovku zeslabenou samohlásku (tvrdý jer, u měkkých kmenů měkký jeř), která zanikla, takže koncovky vůbec nebylo. Obstáti mohly tvary jako ryb, měst, protože nebylo ve sklonění podobných jmen jiného tvaru stejného, ale již u kmenů mužských se mohly zachovati z rozličných příčin jen zbytky (do Bavor, do těch čás, do oblak a j.), kdežto zpravidla nalézáme již od nejstarších dob koncovku -óv (-uov, -ův, -ů), přenesenou sem od kmenů na -u- (synóv), kde vlastně také není původní, ale je již praslovanská. Představme si dobu, že na př. tvar králóv znamenal bez rozdílu, co znamenají dnešní tvary králův, králů i králových, a pochopíme, že jazyk hledal, jak by tyto významy rozlišil: proto část našich nářečí nedává splývati v jedno tvarům králův a králů, proto již před počátkem našeho písemnictví podle mých, dobrých vznikl nový tvar králových.

Rodinná jména, o nichž jsme zde mluvili, jsou ovšem v nejtěsnější souvislosti s přivlastňovacími jmény přídavnými na -óv (-ův). I tvary na -ovic; slova jako Vojkovic jsou odvozeniny tvarů jako Vojkóv, Vojkovic znamená příslušníka, potomka Vojkových lidí, jako dědic je potomek dědův. Původně se ovšem taková jména tvořívala jen od mužských jmen kmene na -o-, vzoru chlap, oráč; ještě v staré češtině jsou hojné doklady svědčící, že jiné kmeny, i mužské, tvořívaly přivlastňovací přídavná jména koncovkou -in, ke jménu kniežě (kníže) je příd. jméno kniežětin, slova knížatův, knížetův vůbec není, ke jménu host bylo hostin (odtud místní jméno Hostín, pohostinu = po způsobu hosta), ke jménům jako Radota, Slavata, Hrozňata (Hroznata) patří místní jména Radotín, Slavětín, Hroznětín. Snad se ještě ukáže, že rodinná jména jako Svobodovic, u Svobodů, k Svobodovům jsou dosti pozdní (nemáme o nich posud ani stínu nějaké statistiky); ale jména odvozená od jednotlivcova, jako Vojkovic, u Vojků, k Vojkovům, se asi ukáží starými.

3. p. mn. č. přivlastňovacích jmen příd. má v češtině, pokud víme, vždy koncovku -ovým, ale původně bývalo -ovóm (jako chlapóm, -uom, -ům). Gebauer (266) vidí starý jmenný tvar v rodinných výrazech k Novákovům; viděli jsme dosti staré doklady tohoto tvaru, které výklad Gebauerův činí možným. O tvarech [269]u Nováků, u kovářů píše (267): »tvar ten je stejný s gen. chlapů, oráčů, ale rozdíl živě cítěný je v tom, že se sdružuje s nom. adj. kovářovi, Novákovi, nikoli s nom. subst. kováři, Nováci nebo Novákové«. Podle Gebaura tedy tyto genitivní tvary patří smyslově k tvarům kovářovi, Novákovi (anebo, po středočesku mluvíc, ku podmětovým tvarům kovářovic, Novákovic), tvaroslovně však k nominativům kováři, Novákové. Jmenný tvar 2. p. mn. č. přivlastňovacích jm. příd. původně zněl v češtině stejně jako týž pád základních jmen neodvozených, kovářóv bylo původně naše »kovářů« i »kovářových«; Gebauer sám uvádí doklady slova králóv = králových (a z Šafaříka ne dosti zajištěné vítězóv). Uvážíme-li, že tento tvar na by byl ve sklonění našich rodinných jmen jediný, který by nepatřil ke skupině tvarů přivlastňovacích, sama se vnucuje myšlenka, že naše výrazy u Nováků atd. nejsou, čím se zdají, nýbrž že to jsou také tvary přivlastňovacího příd. jména, že u Nováků i tvaroslovně je totéž co u Novákových. Tvar jako králóv »králových« zanikl, protože se hláskově kryl s tvarem králóv »králů«; stejný tvar u jmen rodinných mohl obstáti, protože významový rozdíl mezi Novákóv »Nováků« a Novákóv »Novákových« je mnohem menší. Gebauerovi na cestě k tomuto poznání asi vadilo, že neměl starých dokladů tvaru u Nováků; my známe aspoň Hájkovo u Nastojtuov a z r. 1510 u kancléřuov. Že je dokladů starých tak málo, snadně pochopíme, uvědomíme-li si, jak málo nám staré památky vypravují o skutečném domácím a rodinném životě našich předků. Ostatně i na Slovensku se říká na př. u súsedov, od súsedov, do súsedov (= k sousedovům), od (u, do) Zúbkov a pod., a takové shody se obyčejně vykládají jako důkazy velikého stáří zjevu, o nějž jde.

Je ovšem docela přirozené, že tvary jako u Novákóv (u Nováků) mluvnickému citu našich předků brzy přestaly býti 2. p. mn. č. jména přivlastňovacího a byly pojímány jako 2. p. mn. č. základního jména Novák; jako my z nich po stránce tvaroslovné cítíme tvar, příslušející k 1. p. Novákové, ne Novákovi, jako jim tak rozumí na př. Rosa, rozuměli jim tak i staří Čechové, když zanikly úplně staré tvary jako králóv = králových. A je docela pochopitelné, že pak mohly podle tvaru Nováků vznikati i pády jiné. Skutečně někdy slýcháme také k Novákům místo staršího k Novákovům a pod.; také u jmen štítových vznikají tvary podobné, k andělům, ke koulům, k labuťům atd., místo tvarů na -ovům, jež známe z Rosy a ze starého »k slonovuom«. Zdá se však, že to jsou novotvary dosti pozdní.


[1] Rodinná jména i jména domů po nich přívlastky mívají obyčejně na rozlišení rodin nebo domů téhož jména. Můžeme bydleti u druhých (jiných) Nováků, jíti k hořejším nebo k dolejším Svobodovům, mohli k nám přijíti staří nebo mladí Srdcovic atd. Na Smíchově se říkávalo domům v Švarcnberské tř. č. 19 a 21 n. »u velkých Hrubých« (nebo také prostě »u Hrubých«) a »u malých Hrubých«; »u malých Hrubých« byl starý, sešlý, nízký dům, utopený stranou od ulice pod její rovinou.

[2] Gebauer, 262 a 268. Někteří přísní gramatikové u nás žádali, abychom skloňovali v takových příjmeních Václav Petrů, Václava Petrova atd. Gebauer se s tím nesrovnává (ani my, v. I, 160 a 312); byl by to druh příjmení nám jinak úplně cizí a mluvnicky nesrozumitelný, zvláště od té doby, co se zapomnělo, že Petrů je přivlastňovací tvar a znamená vlastně Petrův. Je opravdu nejlépe, nechati takováto příjmení tím, co si z nich udělal živý jazyk sám, totiž slovy nesklonnými, a říkati, jak se obyčejně mluví v lidu, pan Petrů, pana Petrů, paní Petrů atd.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 9, s. 257-269

Předchozí Unum necessarium

Následující Josef Zubatý: Nádba

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1