Časopis Naše řeč
en cz

K Novákovům nebo k Novákům?

František Cuřín

[Články]

(pdf)

-

Na str. 30 letošního ročníku NŘ. podal Josef Beneš několik poznámek o tom, jak se na Soběslavsku v Hrušově Lhotě označuje rodina, příslušnost k ní a stavení. V poslední době jsme čtli už několikeré poučení o stavu nářečním. R. 1932 připomněl prof. Hejn v NŘ. usus ze Sobotky, v ČMF. XXVI, 351 ve stati o nářečí ještědském popisuje tamní usus Mil. Wajs. V nářečních rozborech, které teď hojněji začíná vydávat Morava, také se leccos najde. Srovnáme-li všechno to, co se po troškách přináší, a podíváme-li se do té rozmanitosti tvarů, kterou v svém popise nářečí českých zachytil B. Havránek ve Vlastivědě III, ze[223]ptáme se jistě, v jakém poměru k tomuto stavu je jazyk spisovný. Pravidla však nepředpisují nic; není nic ani ve vydání z r. 1926, ani ve vydání letošním. Poučení najdeme u Gebauera-Ertla, Mluvnice I, 9. vyd. 184; Ertl stanovil skloňování podle článku Jos. Zubatého z NŘ. V, 1921, a Zubatý, rodák pražský, popsal a jako normu uvedl tvary, jež znal ze svého milého rodného města a pro něž měl několik dokladů starých. V úvodu také vyložil, proč ten článek psal: je to prý „konečně věc dosti důležitá i spisovatelům snažícím se psáti způsobem opravdu českým“.

Měli-li bychom však soudit na českost autorů podle skloňování jmen rodinných, zplakali bychom nad nimi. Nejen autoři starší, ale i — a to hlavně — spisovatelé současní skloňují každý po svém. Zdá se, že i spisovatelé i mnohdy autoři rozborů dialektických pokládají za samozřejmé a správné ty tvary, které znají ze svého rodného nářečí. Proto v mnohých monografiích nenajdeme soustavný a podrobný rozbor tohoto úseku a u mnohých spisovatelů nenajdeme ani jednou některé z tvarů, které doporučoval Zubatý. Spisovatelé se často houževnatě drží svého usu z dětství a leckdy i neradi chápou skloňování jiné. Petr Bezruč, jehož zájem o čistotu a správnost jazyka je sdostatek znám, připojil ke knižnímu vydání svého „hádání“ s Fr. Trávníčkem o adjektivum jistebský poznámku proti předpisu úřednímu: proč prý k Novákovům, když je sing. Novák, pl. Nováci nebo Novákové, a dat. pl. tedy správně k Novákům? Chápeme, že se tvar Novákovům zdál Bezručovi nezvyklý, zvláštní, nesprávný. Vždyť je nezvyklý skoro všem Moravanům a velké části obyvatelstva země České. Nevědí si s ním často rady ani učitelé, a doporučují raději skloňování, které se jim zdá nejsprávnější, t. složené. I Fr. Trávníček ve své Hist. ml. (337) říká, že ve spis. češtině je v dativu pravidlem tvar složený. Nebude tedy snad na škodu, když se na tu věc podíváme trochu podrobněji, ač ani náš článek nebude ještě úplný. Zachováme postup podle pádů, rozhlédneme se po nářečích, uvedeme usus spisovatelů a podíváme se i na některé doklady staré.

Sg. Téměř ve všech českých nářečích se dnes na označení příslušnosti k rodině užívá příd. jména přivlastňovacího na -ův, -ova v tvarech ovšem podle nářečí hláskově změněných. V mask. je v nom. nejčastější tvar bez koncového -v: Josef Nováků, fem. Anča Novákova. Starý tvar s konc. -v se v Čechách nezachoval nikde. Drží se ve Slezsku a na vých. Moravě, na Štrambersku a podle Bartoše v Hroznové a Ostrožské Lhotě, Strážnici a Blatnici. Jinde -v zmizelo a je tvar s krátkým nebo dlouhým -u. Takové zanikání konc. -v je staré a z hist. mluvnice dobře známé. Výslovnost krátká (Nováku) je dnes hlavně ve vých. [224]Čechách. Havránek ji dokládá z Úhlejova u Hořic, je známa i na Královéhradecku (Stěžery, Hradec), na Vysokomýtsku, Rychnovsku. S tímto územím pak souvisí nářečí moravská, podle Bartoše na jihu až po Jemnicko. Na Bystersku, Novoměstsku a jinde všude uvádí Bartoš dlouhé; stejně Kašík pro nář. hornobečevské. Ale zdá se, že se mnohde vyslovuje i -u krátké. Podle zprávy prof. Trnečky, který má připraven rozbor nářečí horského kolem Protivanova, je v tomto nářečí Pepek kovářu, Marku, Lokášu a pod. Dlouhé -ů, pokud jsem mohl pozorovat, je místy ve stř. Čechách a také v jižních, na Táborsku, Bechyňsku a jinde.

V některých nářečích přistoupilo podle přivlastňovacího zájmena můj ještě -j, na př. Pepek Kuncúj. Tak je tomu na jih od Milevska, podle Vltavy k Sedlčanům a dál k Benešovu; zasahuje tato změna i na Příbramsko. Podle Bartoše je i na Moravě na Bystersku, Novoměstsku (viz i Havránek l. c.), Kunštátsku, Tišnovsku, Slavkovsku, místy na Letovicku a Olomoucku, v Kloboukách a na Záhorsku při sloven. hranicích.

V jz. Čechách je vedle toho ustrnulý přivlastňovací tvar střed. rodu na -ovo. Nevím, užívá-li se ho i na označení osob, tedy je-li Novákovo Pepík. Z dokladů Havránkových to nevyplývá, ale je to velmi pravděpodobné.

Z nářečí středočeského, hl. z Prahy a z Podřipska, a z jz. Čech (Kralovicka, Zbirožska, Plzeňska, Klatovska, Strakonicka, Písecka a Třeboňska) je znám tvar na -ovic (-ouc, -ojic, -ojc, -úc, -uc), vlastně gen. pl. patronymického jména na -ici, a tedy tvar nesklonný, pro všechny pády stejný. Zubatý zjistil, že jako určení rodiny tento tvar z Prahy mizí a že je v nom. pl. nahrazován tvarem obecně českým na -ovi. Zdá se, že se opravdu v Praze tento tvar pociťuje čím dál tím víc jako archaický. V jz. Čechách je však dosud živý.

Tvary na -ů, které jsme uváděli výše, se skloňují: je tedy gen. Josefa Novákovýho, Josefovi Novákovýmu atd. Avšak v již. Čechách se vedle ustrnulých forem na -ovo a -ovic vyskytuje ještě tvar na pro všechny pády a rody. A. V. Šembera v svých Základech dialektologie uvedl z Jindřichohradecka příklady „Bartošů Karel, Marie, vědro“, od něho je přejal Gebauer a od toho Zubatý. Havránek rozšířil svou znalost tohoto jevu o Ševětín a o Třeboňsko (Slaňú Maryna, Šoulů mají na to šťesťí), kde se střídá s tvarem na -ojc. Avšak tato oblast je značně větší. E. Fryšová uvádí v knize Jihočeská Blata, str. 75, že podobné tvary jsou i tam. Naše dialektologie si toho málo všimla a ani si tento údaj nekontrolovala; ale je správný. Pokud jsem sám mohl zjistit (a jak znám z každoročního pozoro[225]vání), je tak v oblasti od Jindřichova Hradce k Veselí, k Týnu nad Vltavou a pravděpodobně i dál na západ. Hranicemi je asi čára ležící na jih od Veselí a jdoucí k západu přes okrajové vesnice severní: Sviny, Borkovice, Mažice, Zálší, Klečaty, Smilovice. Od Týna nad Vltavou vybíhá územní jazyk k severu (na západ od Bechyně) a zabírá hlavně vesnice Koloděje, Koloměřice, Chrášťany, Dražíč. Odtud se stáčí k jihozápadu, a není tento tvar neznám ani na Vodňansku. V uvedených krajích je to usus živý, známý, a tvar na je základem i pro plurálové označení rodiny, tedy „Nováků mají, za Nováků, u Nováků, k Novákům, Mařka Nováků“ atd. Lze však v posledních letech pozorovat, že tento tvar na překračuje svoje hranice a zasahuje především města na jih a na sever od tohoto území. Sám jsem jej často slýchal v Budějovicích; je častý i v Černovicích, Soběslavi, Bechyni, Táboře a jinde. Na venkov si jej přináší hlavně mladá generace, dělníci a studenti. U mladé inteligence i u mnohých dělníků patří skoro k bontonu dávat přednost tvaru na (Nováků); nejlépe se ještě drží starší tvary pro označení rodiny, nejvíc nom. pl. Novákovi. Selská mládež, hlavně pokud nepřišla častěji do styku s městem, zachovává dosud původní způsob svého kraje. Avšak tvar na proniká nejen podle hranic oné souvislé oblasti. Kolikrát už jsem slyšel Josefa Nováků, Mařka Nováků i od malých dětí na pražské ulici, kolikrát se objeví takový tvar v časopisech pro venkov v dopisech čtenářů i z míst jiných, než jsme určili. A začíná se pomalu objevovat také v krásné literatuře.

Ze všech způsobů pro označení jednotlivce je u našich spisovatelů nejhojnější adjektivní určení Josef Nováků, Josefa Novákova; častá je i koncovka -ovic: střídá se nejčastěji s tvarem přivlastňovacím, jak je to i v mluvě pražské. Koncovka -ovic je zvlášť hojná u autorů, kteří svoje dětství prožili v Praze nebo v kraji, kde se -ovic (a jeho obměny) říká.[1] Vrchlická má na př. Heritesovic žáby, Kučerovic a Kejřovic hoši, Rottovic rodiny, [226]Gollovic jedináček, s Baušovic děvčátky, Heinrichovic děti a pod. více. I Strettiová má koncovku -ovic velmi často, často jí užívá Klostermann s nář. obměnami: Váša Potužákojic 173, 174, Holeček: na dcerce Klokočníkojc 83, do Anýžky Bakulojc 64, Anýžka Bakulojc 63, do Mundrmílkovic chaty 337 a pod. Tvary -ojic, -ojc jsou u obou těchto spisovatelů jen v přímých řečech. Doloženy jsou i jiné tvary. Koncovku -ůj má jednou Drda ve vyprávění babičky, charakterisovaném zřejmě jako projev osob starých: Markuj Frantíšek 156 (je tam i kolářoji). Několik dokladů má Herben: Francek Benešůj, Janek Trnkůj 215; v povídce, kterou prý mu diktoval samouk mladý Fabiš, je v textu Francek Skúpilův, ale v přímé řeči Tomáš Michnůj 255, jinde Martincůj syn, Pazderkůj syn 252. V dopise prostého člověka na vojnu je Prachařů pes 117.

Ustrnulou koncovkou -ovo chtěl Ed. Bass charakterisovat jazyk z podhůří šumavského. Koncovky neužívá důsledně: Cerhovo Nanynka 104, Franta Šemberů, Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů 103.

V poslední době se objevují i doklady tvaru ustrnulého v v jiných pádech. Máme dojem, že si jej autoři vybrali jako zvlášť důvěrný, charakteristický pro blízký poměr lidí a pro řeč lidovou. Tak čteme u Hilberta: s Karlem Bulovů 103, u Basse: s Tondou Cerhů 104, u Kličky, Jaro generace, DP. 1928, str. 46: na Frantu Hurtů (z Jindř. Hradce) opravdu ani nevzpomněla. Hodně dokladů má Knap: bez Jeníka Hronů 47, bylo vídat Jeníka Hronů 95, u Jeníka Hronů 114, s Jeníkem Hronů 146. Zbývá říci, že Knap koncovku -ovic vůbec nezná, stejně jako ji nemá Jahn, Jeřábek, Mrštík, Glazarová, Stránecká. Velmi zřídka ji má Herben a Kosmák, zato je dost častá u Baara, Basse, Drdy, Hilberta, Herrmanna, zvláště častá pak u Vrchlické. Usuzujeme z toho, co jsme řekli už na počátku: spisovatelé píší tak, jak se u nich doma mluvilo. Nemůžeme z toho však usuzovat nic kladného a určitého pro rozšíření toho neb onoho jevu. Ale zajisté mohou být dialektologovi taková konstatování užitečná; vidí, kde asi který jev hledat.

Přivlastňovací příponou -ův, -ova i příp. -ovic se v některých nářečích odvozuje i od příjmení adjektivních. Zubatý uvádí Divišov (u Benešova), Bartoš Novoměstsko, Jemnicko, Třebíč, Tišnovsko. Toto tvoření je známo i ve vých. Čechách, na Mladoboleslavsku (pantáta Dvorsků s panímámou Dvorskovou; Studenová, Veselová, B. Hoblová, Český lid XIII), na Vysokomýtsku (Vysoké Mýto: Manča Novotnova, Stradouň: Honza Novotnů) a nejspíš i na Německobrodsku, soudíme-li podle náhrobních nápisů z okolí Něm. Brodu. Je i na stř. Sázavě: Chlum[227]skovi, u Chlumsků, strejček Chlumsků v Podvekách u Rataj n. S. Najde se i několik dokladů literárních. Na př. Rais vypráví: Seděli jsme na mezi u Vysokého… My seděli jsme na mezi jedné, starý Novák, čtenář a pamětník časů všelijakých, naproti nám… Vypravoval. Varoubek tam seděl, Tobisů, Hába, Tonda Bahensků a ledakdo ještě 171 („Bahensků“ 171, 174 se vyskytuje čtyřikrát). Kosmák: Pod Spurnovými okny stálo plno dětí 412. „Budeme mít bál“, řeklo malé hospodskovo děvčátko 419. Nikdy však není u Spurnů, vždycky u Spurných. Jeřábek: „Hospodskovi“ pranic nejsou příchodem stréčkovým překvapeni 158. Tu je zajímavá shoda dokladu Kosmákova a Jeřábkova. Plyne z uvozovek u Jeřábka, že je to doklad zvláštní, ojedinělý, zastaralý?

Zbývá se ještě podívat, jak se určovala jednotlivá osoba v minulosti. Od konce 14. stol. je určování příd. jménem přivl. pravidlem. Gebauer, Zubatý i Trávníček uvádějí dost dokladů. V táborských knihách městských je dokladů také velmi mnoho. Na př.: Jan Holusóv, Jan Černochóv, Ondřej Chvalóv, Petr Božkóv 1435, Janek Mikalíkuov 1436, Matěj Hlasivóv 1441 a j. v.

V 16. stol. už mizí koncové -v, ó se mění v uo a ů. Je tedy doložena tato koncovka v několikerém tvaru: Šimek Bláhuov 1529, Matěj Braduov t., Pavel Baštuov, Jíra Časuov 1530, Jiřík Kyseličkuov 1532, Mikuláš Hroškuov a j.; Pavel Ročnův, Petr Voratův, Jíra Kryfův, Lukeš Bartákův 1525, Bouslav Ješkův 1556-8; Bartoš Chybuo 1534, Bárta Zichuo 1537, Jan Jozeffuo 1549, Daniel Maškuo 1560; Vatlejchů Michal 1523, Jíra Šťávů, Kubec Hasíků 1523, Vávra Stejskalů, Vondrů Vaněk 1533 a pod.

V ostatních pádech se tato adjektiva v 15. i 16. stol. skloňovala jmenně: vedlé Matúše Spolkova 1527, podlé Martina Pruochova 1530, podlé Jana Mníškova 1532, vod Maškova Petra 1560; Škvárovu Pavlíkovi 1434, Petříkovi Šajvlovu 1440, Peniežkovu Jankovi 1449, Pavlovi Baštovu 1523, Pavlovi Prelátovu t., Matějovi Bradovu 1532. I do úředních knih však proniká skloňování složené, zvl. v 2. pol. 16. stol. Ale dokladů není mnoho: vod kováře Hronového 1533, od Ondřeje Stoličkového 1558, Vintrkovýmu Janovi 1570, Mikovi Chyškovému 1570, u Kuby Urbanovýho 1566 a pod. Instr. je ovšem složený; jen zdánlivě jmenné jsou tvary: s Matějem s Jíšovém 1596, s Vankovém s Vankem 156, s Jirkou Bláhovém 1567 a pod., neboť vznikly zvratnou analogií.

Byl-li dřív už někde rozšířen tvar ustrnulý na a odekdy se začal hojněji vyskytovat, dá se těžko určit. Gebauer má dokladů málo, nejstarší z Wintra z r. 1585, dva tři z archivu kolínského z r. 1694: na chalupu Martina Machú. Z archivu tábor[228]ského lze tento tvar doložit už z r. 1534: Páni poručníci Tomšovi Praskačuov položili… Jiné doklady uvádí Karel Thir v knize Staré domy a rodiny táborské, Tábor 1920, nevím však, jsou-li zcela jisté: Jan Ploskovic dal Josefovi Chvojků baňku 250 (1616); Sabině Khemplů povoluje se 661 (1675); s Bartolomějem Pavlů 473, 1749.

Koncovka -ovic bývala také velmi častá. Gebauer má doklady až z 16. stol., ale Zubatý upozornil, že v Tomkových Základech starého místopisu pražského jsou doklady starší; sám má nejstarší doklad z r. 1365. Z knih táborských by se dalo soudit, že koncovka -ovic byla dříve rozšířena na větším území než dnes, pokud jsou ovšem úřední zápisy a smolná kniha svědectvím o tom, jak se v Táboře a okolí opravdu mluvilo. Oberpfalcer ve svém Jazyce knih smolných uvádí koncovku -ovic hlavně ze záp. Čech. V táborských knihách jsou tvary na -ovic početně jen o málo řidší než tvary na -ův. Z jedné části městské knihy A II 8 (16. st.) plyne: z 1454 dokladů mužských jmen patří typu

 

 

Novák

1287 — 88,5%,

Josef

Novákův

102 — 7,0%,

 

Novákovic

65 — 4,5%.

U žen je přípona -ovic v menšině proti příponě -ka: ze 276 dokladů knihy A II 6 (1542—1588) je typu

 

 

Nováková

206 — 74,6%,

Anna

Novačka

49 — 17,8%,

 

Novákovic

21 — 7,6%.

V knize A II 8 (od r. 1554) je v 514 dokladech poměr -ová : -ka : -ovic = 355 : 127 : 32 = 69,1% : 24,7% : 6,2%. V pobělohorském textu soběslavkém, který byl uveřejněn v Jihočeském sborníku histor. VIII. 1935, 91—96, je množství přípony -ovic až nápadné. I to by nasvědčovalo, že typ -ovic zasahoval i některé oblasti, kde dnes není.

Ze stol. 17. je v archivu píseckém doložen i ustrnulý tvar na -ovo (viz Fr. Křemen, LF 42, 118 n.).

Od příjmení adjektivních se jméno přivlastňovací na -ův tvoří zřídka, jen na omezeném území. Všude jinde se osoba určuje genitivem pl., tedy Josef Novotných, Anna Novotných. Je to tvar opravdu běžný, i když jej z našich autorů můžeme doložit jen z Knapa a Herbena, a je velmi starý, samozřejmý už v 16. stol.: Jaroš Marných 1514, Martin Holých 1532, Jakub Malých 1533, Jiříka Těžkých 1532, od Martina Nábožných 1533, Jakubovi Malých 1526, Jakubovi Lipových 1538, ta vlna bula (!) toho Kudrny, jako má Sladkejch 1585.

Dialektické obměny tvaru -ovic jsou ze starších dob dosvědčeny zřídka. Oberpfalcer uvádí z Loun k r. 1616: aby jel Kou[229]bojic branou ven. V smolné knize milevské je „Dorota Moudrojic“ z r. 1562.

Jako zvláštnost lze uvésti, že se v 15. a v 16. st. vyskytuje několik dokladů, kde je osoba určena genitivem sing. adjektivního jména: Káča Šimónková prodala a vzdala dóm svój Martinkovi Studeného 1441; Mikuláš Holého kúpil 1532 (také však je Mikuláš Holých 1533-7); že sem včíly vyloupal, jedny, první, Mikulášovi Kulhavýho s Těchobuze 1568. Sotva jsou tyto doklady ohlasem nějakého obvyklejšího způsobu, jaký můžeme dnes pozorovat na Královéměstecku (znám jej podle sdělení Jos. Cuřína, učitele v Chroustově, i podle vlastní zkušenosti). Tam se totiž určují osoby genitivem sing. jmen adjektivních: Jirka řídícího, Mařka Holýho, kočí Kulhavýho. Na hřbitově v Chroustově je na nové hrobce nápis „Rodina Malýho ze Židovic“, v Kněžicích „Rodina Dubskýho z Dubečna“, v Rožďalovicích „rodina Tichýho z Tuchomi“, „Rodina Novotnýho a Šourkova“, „Rodina Stránskýho“, „Rodina Holýho“, „Rodina Pokornýho z Doubravan“, „Rodina Vondráčkova a Pokorného“ (podle Jos. Cuřína, který zjistil, že prý v Rožďalovicích ten usus dosud žije). „Holka Stránskýho“ uvádí také Kotík z Novopacka; „Józa Veselýho, Káča Malýho“ Pazourek z Hořicka. Podobně i na Kostelecku n. Orl.

Celkem jsou tedy dnes tvary na -ovic a -ův v sing. nejrozšířenější; tvar přivlastňovací je, zdá se, v dnešní literatuře obvyklejší a živější a také v nářečích je častější. Určení na -ovic je gen. pl. patronymického jména na -ici, a zůstává tedy neměnný, stejný pro všechny rody a pády. Přivlastňuje rodině jako celku. Proti tomu příd. jm. přivlastňovací je tvořeno od jména jednotlivce. Byl tu tedy nahrazen výraz značící příslušnost ke kolektivu výrazem, který zdůrazňuje příslušnost k určitému jednotlivci, k hlavě rodiny. To říká i Zubatý. Jistě byla tato změna, o které mluví jazyk, také dosti dlouho cítěna. Podporu tohoto názoru bychom mohli vidět v tom, že se ve středověku velmi mnoho osob určuje v knihách poměrem k otci: Janek, Partlóv syn 1435, Janek, Panuoškuov syn 1434 a pod. Takové označování je obecně evropské a vystihuje — proti konc. -ovic — změnu sociálních poměrů. Dnes však už v tvaru jako Josef Nováků, Josefa Novákovýho necítíme příslušnost jen k jedné osobě, nýbrž cítíme v něm označení příslušnosti k celé rodině. Ant. Kašík v Popise a rozboru nářečí středobečevského, Praha 1908, str.61, říká, že „řekneme-li »býl tu Josef Můcalů«, nevznikne nám představa otce Josefova, nýbrž představa Můcalovy rodiny, jejímžto členem Josef jest“. Odekdy je přivl. adjektivum takto chápáno, dá se těžko přesně říci. Možná, že toto pojetí můžeme [230]předpokládati už v stol. 16., soudíme-li podle analogie. U jmen adjektivních se totiž v táborských knihách vyskytuje od 16. stol. častěji a častěji určení gen. pl. (Jaroš Marných). V 15. st. jsem nenašel žádné takové určení, ač je jmen adjektivních v té době celkem hodně. Tvar na -ých přivlastňuje celé rodině. V té době se, třebas ojediněle, objevuje také tvar ustrnulý (Praskačuov 1534, viz výše). Je stejný jako genitiv pl. Soudím tedy, že se paralelně s tím měnilo i pojetí adjektiva přivl. vůbec, jistě i působením určení u Nováků, od Nováků a pod. Tvar -ův byl chápán jako gen. pl. Odtud vyšlo i ustrnutí v nářečí jihočeském. Dnešní obecné pojetí tvaru na vystihují slova Kašíkova. I v tvaru „Jiřík řídícího, rodina Malýho“, který uvádím z Královéměstecka, cítí se dnes příslušnost k rodině, a nikoli jen k jednotlivci, jak by ukazoval tvar.

Probírali jsme tu případy, v nichž je křestní jméno určeno tvarem odvozeným od jména rodinného (příjmení). Zbývá podívat se na plurál, na označení rodiny. Tam jsou u některých autorů rozpaky největší a rozdíl mezi Ertlem a nářečími nejhlubší.

V nom. pl. se v Čechách a ve velké části Moravy užívá koncovky -ové (-i) jen tehdy, „nemluvíme-li o rodině jako o celku, nýbrž o několika osobách stejného příjmení“. Tvarem s koncovkou -i „naráží se na příjmení vlastní, nebo se typisuje: Zumři“ (Zubatý). Dodejme, že typisace je velmi častá, že se nominativem pl. na -ové, -i kolektivnost rodiny rozbíjí a zdůrazňuje se každý jednotlivec zvlášť, především ovšem mužové. Kolektivnost je vyjádřena tvary jinými, v Praze často -ovic (Novákovic); dosud tak ve středních a jz. Čechách. Na ostatním území českém a na záp. Moravě je -ovi (Novákovi). Tak je doloženo z části stř. Čech, z Táborska, Milevska, Bechyňska, Soběslavska, ve vých. Čechách z Hradecka, Rychnovska, Vysokomýtska, na Moravě z Boskovicka, Protivanova (Svěrák 52, Trnečka). V již. Čechách je místy určena i rodina tvarem ustrnulým na (Šoulú; území tu bylo již určeno). Žádný z uvedených tvarů neznají nářečí východomorav., valašská a lašská. Tvar na -ovic(e) se zachoval sice v nář. štramberském, frenštátském a hornoostravském (viz Kellner, Horečka, Loriš), ale jen jako určení statku, nejčastěji po bývalém majiteli. Je Roškovic, Barovic, Petrašovic (Kellner), Parmovice, Buzkovice, Rekovice (Horečka), Bruzovice, Dobraćice (Loriš). Rodina se však označuje nom. pl. na -i nebo -é(ě), zřídka -ové; tak v nář. záhorském, středobeč., frenštátském, štramb., hornoostr.: Domarád - Domaráďé, Žłtochvost - Žłtochvosťé (záhor., Bartoš I, 27), Pavlíňé, Stýskaľé, Pagačé (Kašík 58), Křenci, Michně, Buzci, Parmi [231](Horečka 34-35), Daviďi, Hykli, Zachařy, Novacy (Kellner 45), Błatníci (Loriš 42). Teď už se nedivíme Petru Bezručovi, že vystoupil proti tvarům českým; nikdy je v svém milém kraji neslyšel a jeho domácí tvary mu do systému lépe zapadaly. Vedle toho všeho uvádí Bartoš z nář. pomoravského tvar Bubeníkovci, Rychmanovci, Błateckovci (Błatecký) a z Podluží Noskových, Motyčkových (analogicky podle Novotných). Od přídavných jmen je v Čechách a na záp. Moravě gen. pl.: Novotných, Malých. Jen tam, kde je „Josef Novotnů“, je i Novotnovi. V sev. vých. Moravě a ve Slezsku je tvar Novotní.

Skoro na všechny uvedené tvary najdeme doklady v literatuře.

Baar: Říhovic 84, Rezkovi 352, ale: mezi všemi Rezky a Brodskými diplomatické styky … byly přerušeny 340.

Bass: Kostečkovi 328, 353. Drda: Kličkovi, Větrovcovi.

Herben: staří Máčalovi 257, všichni kupcovi se radovali 237.

Herrmann: přednostovi I, 137.

Holeček: Klokočníkovi 98, Špírkovi druhé dítě pochovali 285, Špírkovi jsou hodní lidé 251; Bakulojc 75, Klokočníkojc 85, 86; Mundrmílkovic 258; Špírkové sedí na něm (na statku) teprve v třetím koleně 75, Špírkové vždycky se těšili přízni našich knížat 253; Králencové vyhráli 58; nyní pozná Bakula, co jsou Králencové 36; Dvořákové nikomu nerobotovali 218. Jahn: Trusinovi dopadli domů… 107, Trusinovi sami jsou v poli 121, Trusinovi se k němu (k životu) nedobrali 388; Trusini spíš by si dali prsty usekat, než by se ponížili 56, My, Trusini, jsme žádného nepotřebovali 65, My, Trusini, 213, 293 a ještě dva doklady.

Glazarová: Stará otázka: Plesníci, och. — Za to Podešvové! Advent 143.

Jeřábek: Hromádkovi 118. J. užívá tohoto tvaru i na označení jednotlivce. Odpovídá to mor. nářečím, kde je vykání provedeno do důsledků: tatíček povídali, šli; vetáhnite je (stréčka Hudáně) za nohy a pod. Je tedy: Kodytkovi, statný stařec, 161, Hudáňovi (= stréček Hudáň) 156, 157, 164; Me Smékali všichni sme tak selni 177, šak sme Smékali z numera patnáctýho 180, všichni ti Ondráši, Jurkové, Smékali, Karpíšci, Jakubíčkové, Hudáni slavně se zaříkali… 119.

Knap: Kašparovi 21, 63, 67, 79, Chrtkovi 21; Kašparové si je (topoly) také poráželi 28.

Kosmák: Fraňkovi 181, 182; doktorovic 106.

Mrštíkové: Bavlnkovi žili 22, Šebestovi 181.

Rais: Špátovi 62, 63, 88, 91, Žežulíkovi 63; o mužích: Buřilové jsou veliká rodina sekáčů 39.

[232]Stránecká: tak bídných konců se ti Janovi dopadali 48, Nedosilovi dluh splatili 94, ale Nedosilovci bývali tiší 88, k řemeslům „poctivým“ hlásiti Nedosilovi se nikterak nesměli 90.

Strettiová: Doležalovi 51, Filaunovi 53, Jungmannovi 70, Rezkovi 72, Máchalovi 73 atd.

Tilschová: hejtmanovic 151.

Vrchlická: Heinrichovic 209, pán a paní Kratochvílovi 216, Kratochvílovi 219.

U jednotlivých autorů není dokladů tolik, abychom mohli vždy mluvit o tom, kterému tvaru ten onen z nich dává přednost. Ale je vidět, že tvar -ovi je nejobvyklejší, po něm teprve -ovic. Jiné tvary jsou doloženy jen zřídka (-ovci u Stránecké), nebo nikdy (-ů). Nom. pl. -ové, -i je tu všude kladen zřejmě na označení skupiny jednotlivců. U žádného z našich autorů (leda u Glazarové) nemá stejný význam jako -ovi, -ovic.

Starých dokladů je málo. Oberpfalcer l. c. uvádí z Pard. A: kady Vaňkovic s klisnami do dvoru jezdí 1590, když zvěděli Vaňkovic t. V tábor. smol. knize je: vo tom sou všickni Vránovic věděli 1565. Tam je i nom. na -ovi (sotva -ovi z -ové): moji švakrové bednářovi krádali vobilí 1571 (tamtéž: já (s) svejmi švakry se dvoumi z bednářovejmi). Nom. -ové: při tom byli ti Baršové voba, bratří 1571; Mikuláš a Vavřinec bratří Kryfové 1544, Havel s Mikulášem bratří Uzdaříkové 1545; dlouhé é zúženo v í: ještě jsou jiní dva Koktovi (koktowy); jeden jest rybnikář, toho zmučili v Sušici…, a ten druhej Kokta znamenitě krádá 1570. V dokladu „moji švakrové bednářovi“ bychom spíš čekali -ové, neboť tu jde o dva jednotlivce téhož jména. Že je tu však i dnes tendence klást kolektivní -ovi i v takovýchto případech, svědčí dotaz, na nějž odpovídá Fr. Trávníček v Nástroji myšlení a dorozumění. Tr. doporučuje „bratří Mrštíkové“ (totéž jako Herbenův tvar „Mrštíci“), zamítá „bratří Mrštíkovi“, neboť to znamená bratry nějakého Mrštíka. Je to jistě dobře podle významu jednotlivých kategorií. Ale hořejší Herbenův doklad „staří Máčalovi“ nemá k dokladu „bratří Mrštíkovi“ příliš daleko.

(Příště ostatek)


[1] Autoři a díla, z nichž máme doklady, jsou: J. Drda, Živá voda. LN 1942; Ed. Bass, Cirkus Humberto. Praha 1941; K. Čapek, Hordubal. Praha 1935; J. Glazarová, Advent, Praha 1940; J. Herben, Na dědině. Praha 1892; Ign. Herrmann, Z notýskův Pavla Čamrdy. Praha 1917; J. Hilbert, Dům na náměstí. Praha 1922. J. Holeček, Naši 5. 12, Praha 1922; Met. Jahn, Selský práh. Olomouc 1938; V. K. Jeřábek, Počestná obec Valčice. Olomouc 1909; K. Klostermann, Mlhy na Blatech. Praha 1908; J. Knap, Réva na zdi. 7. vyd. Praha 1940; V. Kosmák, Kukátko, 1. díl; A. a V. Mrštíkové, Bavlnkovy ženy a jiné povídky. Praha 1896; K. V. Rais, Potměchut. Praha 1888; Strettiová, O starých časech a dobrých lidech. Praha 1941; Frant. Stránecká, Spisy I. Val. Meziříčí 1889; E. Vrchlická, Dětství s Vrchlickým. Praha 1939.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 8, s. 222-232

Předchozí Vladimír Šmilauer: Jména našich stromů

Následující Jaroslav Přikryl: Čeština v lékařském písemnictví

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1