Časopis Naše řeč
en cz

Základní dílo o místních jménech v Čechách

Kvido Hodura

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Dr Antonín Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Česká akademie věd a umění. I. 1947, II. 1949.

Výklad místních jmen poutal u nás vždycky zájem nejen filologů a historiků, do jejichž povolání náleží, nýbrž i nejširší laické veřejnosti, která k tomu neměla potřebného vědeckého vzdělání. Takových nepovolaných místních etymologů bylo mnoho a jejich práce se valně neliší od zajímavých, diletantských výmyslů etymologie prostonárodní. Ale ovšem i vzdělaným linguistům poskytuje práce o místních jménech tolik obtíží, že nepočítáme-li drobné monografie a významnější práci Černého-Váši o moravských jménech místních, neměli jsme dosud mezi našimi toponomastiky linguitstu, který by se soustavně a s náležitou odbornou přípravou ujal této obtížné a důležité práce. Největší práce v tom oboru vykonané jsou práce vynikajících historiků Palackého a A. Sedláčka.

Až nyní přikročila Česká akademie věd a umění v Praze k vydávání dlouho očekávaného a s nevšední pílí připravovaného díla dr Ant. Profouse Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. První díl, obsahující místní jména od A do H, vyšel v r. 1947 (str. 726 in 8) a II. (705 in 8) se jmény od písmen Ch—L vyšel v r. 1949. Máme tedy před sebou již polovinu tohoto významného díla a podle všeho se brzy dočkáme III. a IV. svazku, jímž bude dílo ukončeno. Kapitoly o tom, jak se kdy u nás jména vykládala, jak byla tvořena a které jsou skupiny místních jmen podle významu, napíší se už snadněji, jak soudí autor, budou-li vydány výklady jmen jednotlivých. Nejlépe by ovšem bylo, kdyby tuto práci vykonal po svých jedinečných zkušenostech autor sám.

Dr A. Profous se připravoval k napsání svého díla dlouho a svědomitě. Už r. 1914 napsal Jazykový výklad místních jmen v plzeňském hejtmanství a z r. 1920 pochází významná jeho práce O jménech pomístních, jejich významu a sbírání. Čtenářům Naší řeči je znám Profousův článek „Klenčí, či Kleneč pod Čerchovem?“ (NŘ VII, 1923, 194 n.) a z referátů jsou známy důležité jeho výklady, hlavně o původu jména Prahy. Velikých zkušeností nabyl Profous jako člen místopisné komise při ministerstvu vnitra i v místopisné komisi České akademie, kde se až podnes zvláště účinně uplatňují jeho bohaté vědomosti při tvoření českých jmen místo bývalých jmen německých v pohraničí. Bylo by vítáno, kdyby ve svém díle podal Profous [98]zprávu také o této části své práce, která je pěknou ukázkou souvislosti jazykovědy s politikou.

Vůbec lze právě na místních jménech ukázat, jak práce jazykovědná není jen uzavřeně odborná, nýbrž jak významně, zasahuje do života politického a veřejného vůbec. Stačí si uvědomit, že o osobní jména (příjmení) je zájem úřední a o místní jména krom toho se zajímají ještě železnice, pošta a národní obrana.

Dílo Profousovo je složeno z článků o místních jménech obcí a k nim přidělených vsí na celém území bývalého království Českého (r. 1921 jich bylo 12.683). Dále jsou tu i zprávy o vískách, samotách a částech osad, mají-li větší význam. I jména osad zaniklých jsou tu uvedena, jsou-li uvedena v Palackého Popise království českého (1848) a Aug. Sedláčka Místopisném slovníku historickém (1895—1908).

Úprava článků je založena tak, že tučným tiskem je uvedeno příslušné jméno místní. V závorce je uvedeno podle potřeby pojmenování lidové a mluvnické zvláštnosti: příslušné pády a obyčejně také přídavné jméno, zvlášť je-li tvořením zajímavé nebo sporné. Potom je nejdůležitější a nejpracnější část článku: chronologicky seřazené doklady. Nejsou uvedeny všechny, nýbrž jen takové, které jsou pro etymologický výklad důležité. Jméno je tu doloženo ve všech dochovaných variantách. Doklady jsou uvedeny co možná ve spojení se jmény sousedními, aby byla zajištěna totožnost. Profous v úvodě ukazuje na příkladech, jak snadno je možné zaměnit doklady pro jednu obec doklady pro obec jinou. Závěrem článku je výklad autorův o vzniku jména. To je plod úmorné práce autorovy, v níž je vedle píle uložen také veškeren jeho důmysl, řízený a ukázněný vědeckou opatrností, jež vydává svědectví o vynikajících vlastnostech žáka školy Gebauerovy. Jestliže má stejné jméno několik osad, jsou jednotlivé osady označeny arabskými číslicemi (je na př. 11 Čermných a Lhot dokonce asi 225). Takové osady je třeba uvádět ve zvláštních článcích, protože se tak objasňují dějiny osídlení jednotlivých krajin. Historik a zeměpisec budou musit ještě doplnit Profousovy výsledky výkladem konkretním: který Ctibor dal jméno osadě Ctibor, proč právě ta a ne jiná osada se jmenuje Lhota podle úlevy v povinných pracích robotních atp. Mnohdy, ba většinou, jsou tyto výklady nemožné, neboť poměry přírodní i dějinné se změnily a zpráv z tak starých dob se nám nedostává. Profous sám někdy podobný výklad podává: Kamenice u Chrudimě neleží jako ostatní Kamenice na potoku toho jména, nýbrž na Chrudimce, ale, jak Profous ukazuje, starší jméno Chrudimky bylo Kamenice. Snad by někdo mohl Profousovi vytknout, že čerpal doklady z vydání starých památek, a nikoli přímo z pramenů. Ale při velikém rozsahu Profousova úkolu by prohlížení pramenů, těžko přístupných, bylo téměř nemožné.

Uvedeme z jeho díla několik příkladů, abychom čtenářům Naší řeči [99]alespoň zčásti ukázali, jaké bohatství práce a myšlenek je tu uloženo. Jméno Běloves by každý pokládal za spojení přídavného jména bílý s podst. jménem ves. Ale jako není Novoves, nýbrž Nová ves, tak nebylo ani Běloves. Lidově se říká Bílovec a doklady ze starší doby znějí Bílejovec. A tak se takřka vyloupne z dokladů a usu lidového jedině správný výklad, že Běloves je Bílejovec, to jest malý Bílejův dvůr. Jako analogie pro jméno Bílej jsou v Profousově článku o Bělovsi uvedena jména Božej (Božejov), Prostěj (Prostějov), Milej (Milejovice) a my jsme v dalších článcích u Profouse našli ještě rodové jméno Dobřej (Dobřejov, Dobřejovice). Pro změnu c v s na konci slova přikloněním k názvu ves je analogický případ v lidovém jméně Chrastoves místo úředního Chrastavec (u Poličky) (Profous II, 54).

K známým jménům, jako je Milíčeves, Kněževes a Hněvčeves, jež vesměs vznikla spojením slova ves se starým přivlastňovacím adjektivem (kněz + ja = kněžě = knězova), přibývá u Profousa ještě méně známá Bítozeves u Postoloprt, kterou Sedláček, jak Profous uvádí, mylně vykládá z Bitohova ves (to by bylo Bitoževes). Profousův výklad, že je to Bítodova ves, je jistě správnější. Závadou je ovšem, že neznáme osobního jména Bítod ani Bítoh. Poněkud jiné je jméno Hoříněves (Hořina ves, vlastník Hora; vzniklo podle lokálu v Hořině vsi). Podobně Červeněves (od osobního jména Červa). Chábory u Opočna vykládá Profous z Chabry. Změnu  > or (chabrský > chaborský) pokládá za isolovanou v češtině (ve východních nářečích je doložena hojně), a proto si není svým výkladem jist. Myslím však, že jeho výklad je dobrý, neboť vlastní jména mají vývoj trochu odchylný od vývoje jmen obecných. Mohl by tu snad působit i vliv jména Tábor, např. vrchu Tábor u Jičína.

Velké je množství jmen osadních, jež byla ve změněné podobě přejata od pozdějších obyvatelů Němců. Tu bývají zajímavé změny, jež jsou známy i z jiných jazyků (Stambul z řeckého výrazu eis tén polin = do města a j.) a jež berou za základ předložkový pád, v němž se místní jména nejčastěji vyskytují. Tak z výrazu „ve Lhotě“ vzniklo něm. Welhoten (u Jesenice), Welhütten (u Žatce), z výrazu „do Lhoty“ chybnou dekomposicí Olhotta (u Úštku), z výrazu na Bzí něm. Nabsel nebo z výrazu ve Břvanech něm. Weberschan (srov. Zubatý, NŘ 6, 19, 236 n.) atd. Jiný typ je na př. Hlinsko, převzaté do něm. jako Linz (shodné s městem v Hor. Rakousku). Také něm. Leitomischle, které pak přešlo do češtiny v podobě Litomyšle vedle Litomyšl může být původem genitiv po předl. do nebo z (Litomyšle).

Celý článek věnoval Profous městu svého rodného kraje Chrudimi. Výklad neposkytuje vlastně obtíží: Chrudim je stejně jako Příbram, Litomyšl, Boleslav, Blažim a Radim přivlastňovací jméno přídavné a znamená tolik jako ‚Chrudimův (hrad)‘. Obtíže jsou se jménem osobním Chrudim, jež vykládá Fr. Schuster mylně z keltštiny. Profous se při té příležitosti s vervou, jinak u něho vzácnou, rozepisuje o nerozumné snaze některých [100]badatelů vykládat všecka jména, kde kdysi žili Keltové, z keltštiny. Jméno Chrudim pokládá Profous za slovanské.

O feudálním původu vydávají svědectví česká jména utvořená ze jmen osobních příponami -ice (Drahoňovice na Turnovsku = ves lidí Drahoňových), -ov (Dobrohostov u Žel. Brodu = Dobrohostův, t. dvůr), -ín (Kojetín u Havl. Brodu = Kojatův, t. dvůr) nebo jména tvořená někdejší přivlastňovací příponou -jь (Čimyšl na Turnovsku = Čimyslův, t. dvůr, uvedená již Chrudim a mnoho jiných). — Z mnohých jmen lze opět čerpat poučení hospodářsky zeměpisné: Hamr, Hamry dosvědčují blízké železárny, Chmelná, Chmelnice, Chmeliště, Chmelovice ukazují na dosavadní nebo někdejší pěstování chmele atd. — Na počátku své zprávy jsme uvedli, že některá jména jsou společná několika osadám (Lhota, Čermná a j.). Někdy tato homonymita sjednocuje jména prvotně rozdílná. Tak Buč, myslivna u Nepomuku, znamená místo porostlé buky (‚bučí‘, a z toho buč jako z Poříčí — Poříč), kdežto Buč u Nového Strašecí vzniklo z Budeč (ves Budkova).

Bylo by možné psát ještě dlouho, ale rozměry našeho listu nám to nedovolují. Snad se nám však i v tomto krátkém článku podařilo dokázat, že Profousovo dílo nemá význam jen pro úzký kruh odborníků, nýbrž pro veškerou naši veřejnost. Nás, kteří jsme přáteli autorovými, dvojnásob dojímá pěkný úspěch, jehož se autor dočkal, neboť víme, jaké oběti a kolik odříkání přinášel Profous dílu po celý svůj život. Přejeme mu ze srdce, aby mohl co nejdříve přivésti ke konci toto dílo hodnoty nadosobní a celonárodní.

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 97-100

Předchozí Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

Následující Rudolf Havel: Národní knihovna