Časopis Naše řeč
en cz

Drobné výklady o jménech rostlin: brslen

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Tento keř (nebo strom) se u nás objevuje ve dvou druzích: v Čechách je nejvíce rozšířen brslen obecný (Evonymus europaea), na Moravě brslen bradavičnatý (E. verrucosa). Vysazuje se hojně i v parcích, nově i v uličních stromořadích (tak v Brně). Je lidu dobře znám podle svých plodů: jsou to ony „kvadrátky“, visící, když jsou zralé, na tenké, asi 4 cm dlouhé stopce; obsahují 4 semena ve zvláštním obalu, takže vskutku upomínají na kněžskou obřadní pokrývku hlavy (ale obrácenou dolů). Lid jim říká kvadrátky, knězovy čepičky, panáčkovy čepice[1], slovensky kňažske čapečky[2], ale i jinak[3].

Jméno té rostliny znělo staročesky brsněl (nebo, jak má Gebauer, brsniel?); brslen je od Pavla Žídka, oficiálně od Preslovy Květeny. Jméno velice podivné, vezmeme-li v úvahu i jinoslovanské názvy příbuzné. Jsou to pol. trzmiel a przmiel, ukr. brusłyna, brusłevyna, brusłenyna, bruzłełyna, bružmel, bereskłet, bereskłen, verskłed, vereskłep a j., rus. beresklet, bruslina, brusklen, brusklet, berezdren’, berezbrek[4].

Tato právě uvedená slova významem spolu souvisí; mají alespoň [90]zčásti nějaké společné východisko a jaké? — V nesnázi, kterou nám připravuje taková rozmanitost, nezbývá než přiblížiti se oklikou, totiž podívati se, jak je zván brslen v jiných jazycích, zdali by odtud nepřišel paprsek světla. Nuže, německy je Spindelbaum, angl. spindletree, románsky *fusāgō (franc. fusain, it. fusaggine), středolatinsky fusarius, fusanus, fusale, charvátsky je — vedle mnoha jiných jmen — vretenika a vretenikovo drvo. Ve slovech těchto vězí název „vřetena“ (Spindel, fūsus, vreteno). Jako důvod názvu čteme to, že prý z brslenového dřeva byla dělána vřetena; u nás to vyjádřil slovník zvaný Lactifer (viz Gebauer Sl. pod brsniel) takto: Fusanus et arbor dicta a fusis faciendis, quia de ipsa ut plurimum faciunt („totiž fusos“, připojuje Gebauer). Hledáme-li však potvrzení toho u národopisců, jsme zklamáni: při popisech vřetena nikde ani slůvka o tom, že by se dělalo také z brslenu. Zkrátka důvod, jejž udává u nás Lactifer, je mylný. Fusanus je sice vskutku od fusus, ale důvod je jiný; povědomí o pravém důvodu vymizelo zajisté již ve středověku, a proto bylo vyspekulováno ono vysvětlení, nemající opory ve skutečnosti.

Pravý důvod byl nepochybně ten, že plod svou podobou upomínal na vřeteno. Jak jsme řekli, visí plod na tenké dlouhé stopce. Dokud není zralý, bývá stopka všelijak zkřivena; ale zralý plod visí (především u brslenu bradavičnatého) přímo dolů. Celek, t. j. ona stopka s plodní tobolkou, připomíná vřeteno s přeslenem. Vřeteno je hůlka asi 30—40 cm dlouhá, na níž předoucí žena navíjí upředenou nit. Naspodu bývá vřeteno zatíženo hliněným nebo kovovým hrubým prstencem — přeslenem, „jenž při vrtění udržuje celé vřeteno v rovnováze a setrvačnosti, dokud není přízí dostatečně zatíženo“[5], nebo místo přeslenu je spodní část vřetena vysoustruhována s náležitým ztluštěním[6]. Stopka tedy připomíná vřeteno, ony „kvadrátky“ pak zastupují přeslen nebo jemu odpovídající silný konec vřetenové hůlky. Nevadí, že „kvadrátky“ jsou nikoli kruhovité, ale zřejmě do čtyř dílů růžicovité: ani přesleny nejsou vždy přesně kruhovité; jsou často „rytými nebo tlačenými vroubky zdobené“[7], jak to ukazují i tři z Niederlových obrázků (viz zde obr. 3 a 5), takže i tyto kvadrátky mohou přeslen připomínati dobře. Tedy germánští a románští národové vidí na brslenu viseti jakási miniaturní vřeténka s poměrně mohutným přeslenem.

Po tomto zjištění nebude už příliš nesnadné prohlédnouti též slovanské slovo. Vězí v něm vskutku — jak laskavý čtenář jistě uhodl — přeslen: my tedy názvem postihujeme ne už stopku s plodem jakožto celek, ale hledíme jen na plod sám; ten je pro nás, vlastně byl pro naše dávné předky „přeslenem“. Tedy nejprve se říkalo zajisté v množném čísle „přesleny“ jako nyní „kvadrátky“. Jenže záhy slovanský lid zapomínal, podle čeho ty plody nazval. Přenesl to [91]jméno — už v jednotném čísle — na celou rostlinu a — právě proto, že na přesleny už nemyslel, ale na kněžské kvadrátky nebo na moutvice — nechal staré slovo v názvu rostliny na pospas pronikavým změnám hláskovým (asimilacím, disimilacím, přesmykům a j.), tak pronikavým, že v mnohých dnešních podobách ze staré podoby trvá už věru pramálo. Nicméně se povědomí o tomto původu drželo místy asi dlouho: svědčí tomu fakt, že za Jungmannovy doby i přeslen vřetenový byl zván — kromě podoby přeslen — též brslen, brslínek.

Obr. 1. Vřeteno se zesíleným spodkem (podle K. Moszyńského). — Obr. 2. Přeslen na vřeteně (podle téhož). — Obr. 3 a 5. Přesleny vroubkované (podle L. Niederla).— Obr. 4. Přeslen oblý (podle téhož). — Obr. 6. Plod brslenu, visící na stopce. — Obr. 7. Přeslice s přeslenem na upevnění koudele (podle Moszyńského).

(Poznámka: čísla 3, 4, 5 jsou překreslena z L. Niederla uv. m., čísla 1, 2, 7 z uvedené knihy K. Moszyńského, str. 303 a 306. Číslo 6 kreslil autor podle skutečnosti.)

Není třeba, abychom vyvozovali každou z těch podob dopodrobna; při troše jazykovědné praxe není to nesnadné. Vezměme jen některé podoby, nám nejbližší. V češtině bychom čekali nejprve *prěslen; přesmykem l-n > n-l a přesmykem měkkosti při ě-e dostaneme -něl, pak p oslabeno v b a samohláska první slabiky zanikla, tedy stč. brsněl. Nové brslen obnovilo v -len zase původní stav. Staropolské przmiel bude z *prsněl, tedy z podoby, která je velmi blízká podobě staročeské; novější trzmiel se už svým t od ní velmi vzdálilo.

Ještě je třeba se podívati na vlastní slovo, které zní v pol. przęslin, hornoluž. přasleń, dolnoluž. pśěslin, rus. prjáslen’, slovin. preslen, schrv. pršlen, bulh. prešlen; jak je tvořeno a co původně znamenalo? [92]Je tvořeno příponou -enъ od *pręslo (česky by bylo přáslo) jako prsten od prst, bidlen[8] od bidlo. Jako prsten je kroužek okolo prstu, tak přeslen má býti — kroužek okolo přásla. Přáslo (*pręslo od přísti) je však přeslice s koudelí, chuchvalem lněných nebo konopných vláken; z něho přadlena vytahuje levou rukou vlákna a spřádá je. Podobnost s tvořením slova prsten vede nás tedy k tomu, abychom předpokládali, že přeslen byl prvotně kroužek obepínající přáslo. Koudel musí být na přeslici (přáslo) něčím upevněna. Děje se tak tím, že se obváže stuhou nebo tkanicí, jsou však i jiné prostředky. Mezi těmi uvádí Moszyński[9] i „krążek w rodzaju profitki“: na našem obr. 7 podobá se tento kroužek jako vejce vejci onomu kroužku, kterým je zatíženo vřeteno. Tento kroužek tedy pevně svíral koudel a přitlačoval ji k přeslici.

Z toho vyplývá, že přeslen není původní název kroužku vřetenového. Ten se nazýval u Římanů verticillus, u Němců je to Wirtel mask., od kořene vert-, který je u nás ve vrtěti a ve vřeteno. U Slovanů bychom čekali nějaké *vьrtъlъ. A vskutku je u Slováků na východě zvrtlík[10]. Ale jinak Slované staré jméno *vьrtъlъ nechali zaniknout, aby se nemátlo s obrtlíkem, a na starý vrtel (kroužek vřetenový) přenesli jméno stejně vypadajícího kroužku koudelového, přáslového, totiž přeslen.

Takový byl tedy postup: od kroužku na koudeli přes kroužek na vřeteně k plodům naší rostliny a nakonec k celé té rostlině.


[1] PS. — Peck. — Kolaja.

[2] Faměra, Český lid 24, 374 n.

[3] Totiž „moutvice“ (= kvedlačka nebo tlouk máselnicový): mor. mutka, slc. múť*; srov. pol. nář. montwa** — Toto slovo pak neporozuměním změteno s „moudím“, a to již velmi záhy: stč. popové múdie***, slc. kňazov múd**** — Ostatně na moudí, jako kdysi Čechové u kokotice (o tom promluvím jindy)., myslili i Němci: hanhödel***** (= kohoutí moudí).

(* Bartoš a Kálal. — ** Majewski. — *** Gebauer, Sl. — **** Kálal; doklad u Hviezdoslava III 537. — ***** Fischer, Mitttelalt. Pflanzenkunde 269.)

[4] Berneker I 51, Preobraženskij I 24; Makowiecki, Sł. botan. łacińsko-małoruski, Krakov 1936.

[5] Niederle, Život st. Slovanů II 535; obrazy vřetena a přeslenů tamže 334 a (stejné) v jeho Rukověti slovanské archeologie (P. 1931) 233. Jiné obrazy má Moszyński Kultura I 303-6; najdou se často i v monografiích krajů, na př. u Václavíka op. c. 289.

[6] Na př. u Moszyńského 304-5.

[7] Niederle, Rukověť 234.

[8] NŘ 2, 218.

[9] I, 306.

[10] Uram-Podtatranský, Čas. muz. sloven. spol. V 42. — (Tyto zkratky jsou stejné jako u dřívějších čísel mých výkladů o rostlinách v NŘ.)

Naše řeč, ročník 34 (1950), číslo 5-6, s. 89-92

Předchozí František Kopečný: Povaha českého praeterita

Následující Jaroslav Voráč: K jazykovému zeměpisu Čech

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1