Časopis Naše řeč
en cz

Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Některé jazykové jevy se nezdají nikterak významné a důležité, a přece mohou poskytnout dosti látky k přemýšlení a mohou ukázat ze stavby jazyka leccos, co by jinak unikalo naší pozornosti. Mezi takové málo nápadné jevy patří případy, kdy se má v rozvitém nebo rozšířeném větném členu opakovat předložka.

Je otázka: je-li rozvitý nebo rozšířený člen věty v pádě předložkovém, má se předložka opakovat u každé části tohoto členu, či stačí vyjádřiti ji jen jednou? Je správnější předložku opakovat, či lze předložku neopakovat, a za jakých podmínek? V mluvnicích zpravidla odpověď na tyto otázky nenajdeme nebo najdeme jen odpověď stručnou, která nám nevystačí na všechny případy. Na př. v Gebauerově-Ertlově dvojdílné Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské (9. vyd., Praha 1926, díl II) čteme na str. 198: „Když na předložce závisí výraz souřadně složený, klade se předložka buď jednou před celý výraz souřadně složený, anebo se opakuje před jednotlivými členy podle jejich závažnosti a větší nebo menší samostatnosti.“ Avšak zásady této závažnosti a samostatnosti podrobněji nejsou rozebrány; autoři se spokojují několika příklady; z nich vybírám tyto: Na hloží a kamení zůstalo krve znamení (Erben). Pařízek huboval na ženu, na děti, na sousedy, na úřady, na kněze i na Boha (Rais).

[30]Když čteme starší texty trochu pozorněji, často se setkáme s případy, že se předložka opakuje tam, kde bychom ji sami neopakovali, a zase naopak nebývá někdy vyjádřena tam, kde bychom ji raději opakovali. Z toho plyne, že máme jakýsi cit pro to, kdy je lépe předložku znovu vyjádřit a kdy ne, ale jen těžko bychom tento svůj cit vysvětlovali nebo odůvodňovali. Částečně se do tohoto problému zabral J. Zubatý v článku Opakování předložek (Naše řeč, r. XIV, str. 177—179), ale rozebral jen některé případy. K jeho názorům se ještě vrátíme. Posuzovatelé knih v Naší řeči často vytýkali autorům, že neopakovali předložku, ale to jsou jen jednotlivé případy a namnoze bez podrobnějšího výkladu, proč se předložka měla opakovat. Je zřejmé, že se i posuzovatelé při svých výtkách řídili spíše jazykovým citem nebo svými jazykovými zvyklostmi. Také ti, kteří opravují rukopisy po jazykové stránce, řídí se v této věci namnoze jen svou vlastní zkušeností, bez pevnějších a určitějších zásad. Není divu, že je při tom mnoho nejistoty a kolísání, neboť mnohem snadněji se řídíme svým jazykovým citem při psaní než při opravování jiných.

V tomto článku se chci pokusit ukázati, že tento náš cit není náhodný a že přese všechny jeho individuální rozdíly lze jeho zásady aspoň v hlavních obrysech stanovit. Nepůjdu při tom do minulosti; bylo by to zajisté cenné pro srovnání i pro hlubší pochopení tohoto problému, ale věc, beztoho již dosti složitá, by se nám tím ještě více zkomplikovala. Spokojím se tedy jen stavem nynějším, ale zato uvedu příklady nejen z jazyka uměleckého, nýbrž i z odborného.

Zásady opakování předložek ve výrazech rozvitých a rozšířených jsou výsledkem vzájemného působení dvou jazykových tendencí: tendence k úspoře výrazu (t. zv. elipse) a tendence k těsnému semknutí výrazu (t. zv. těsnému spojení). Prvá tendence má povahu většinou gramatickou, druhá tendence spíše povahu stylistickou. Z jejich vzájemného křížení a prostupování vzniká ona pestrost usu, jejíž zásady spíše jen cítíme, než si jasně uvědomujeme.

Elipsa větu zestručňuje, ale zároveň jí ubírá významové jednoznačnosti a jasnosti. Na př. eliptická věta Nevěděl, jak dál, je při své stručnosti sama o sobě nejasná. Jen ze situace nebo z větné souvislosti porozumíme, zda má znamenat jak má dál mluvit či jak má dál jednat či jak má dál jít. Při opakování předložek však většinou nemůžeme takto spoléhat na situaci nebo na větnou souvislost. Věta sama tu musí býti jasná a jednoznačná. Požadavek větné jasnosti a jednoznačnosti někdy přímo vynucuje opakování předložky, někdy zase naopak žádá předložku neopakovat, někdy se neprojevuje vůbec a ponechává volnost rozhodnouti se pro opakování nebo neopakování předložky.

V tomto případě, když autor má volnost předložku opakovat nebo neopakovat, aniž tím poruší jasnost a smysl věty, uplatňuje se tendence [31]druhá, tendence k těsnému spojení větnému. Srovnejme věty: Vzpomínal na rodiče a sourozence (bez opakování předložky). Vzpomínal na rodiče a na sourozence (s opakováním). Obě věty mají najisto stejný význam a jsou stejně jasné. Ale přece je tu rozdíl, jemný sice, přes to však dobře postižitelný. V prvé větě společná předložka spíná celý rozšířený výraz v celek těsnější, v druhé větě opakovaná předložka rozděluje výraz ve dvě části volnější, myšlenkově na sobě méně závislé. Je to tedy jazykový zjev, který má mnoho společného s větnými vazbami volnými a těsnými, o nichž jsem psal v Naší řeči (roč. XIX, str. 97n.), v Technice slohu a v Prvních hovorech o českém jazyce. Ale v případech, které jsem tam uváděl, byla podkladem větší nebo menší sevřenosti výrazu hlavně různá dynamika věty, tedy prvek z valné části zase stylistický. U opakování předložek je však podkladem zásada o elipse a požadavek jasnosti a jednoznačnosti věty, a to v té podobě, která je svou podstatou jev především gramatický, platící ve spisovném jazyce povšechně, bez zřetelnějšího rozvrstvení funkčního. Z toho plyne, že stylistické zásady volných a těsných spojení nemají při opakování předložek oporu v jiné stylistické tendenci, a proto se mohou uplatňovat mnohem slaběji. Ale i tak pozorujeme, že také při opakování předložek jazyk umělecký tíhne k vazbě volnější, a má tedy sklon předložku opakovat. Jazyk odborný zase směřuje k vazbě těsnější a má sklon — někdy velmi nápadný — předložku neopakovat. Leckdy, jak uvidíme, jde v tomto sklonu dokonce tak daleko, že se ocitá na samých hranicích jasnosti a jednoznačnosti věty, ba, není-li autor dosti pozorný, tyto hranice i překračuje.

Nyní rozebereme jednotlivé případy výrazů rozvitých a rozšířených v pádě předložkovém. Musíme tu zcela logicky vyjít z gramatické podoby členu, neboť ta především rozhoduje o tom, musí-li se v daném spojení předložka opakovat, či nesmí-li se opakovat, či je-li možno užít vazby té i oné. Hledisko spojení volného a těsného je druhotné a uplatňuje se v mezích hlediska prvního, gramatického. Pro úplnost uvedeme všechny hlavní případy, a tak se nám materiál rozdělí do pěti skupin: I. výrazy rozvité (substantivum s adjektivem), II. výrazy rozšířené, III. větný člen, rozvitý vazbou se spojkou jako, IV. výrazy rozvité vsuvkami a přídavky, V. výrazy rozvité volným přístavkem.

I. Podstatné jméno rozvité jménem přídavným zcela zřetelně tvoří gramaticky velmi těsné spojení. To se projevuje tím, že jediná předložka stačí pro celý takový výraz, a to i tehdy, je-li přívlastků více. Na př. v naší zlaté, stověžaté Praze. Při tom naprosto nezáleží na tom, jakého druhu shodné přívlastky jsou. Jen v jazyce básnickém nastává někdy takové uvolnění, že se i v takovém spojení předložka opakuje: nad bílými nad oblaky. Je sice pravda, že se předložka opakuje hlavně pro [32]rytmus, ale přes to je důležité si všimnout, že toto opakování je vůbec možné.

Trochu jiný případ je, když základem takového rozvitého výrazu je zájmeno. Tu se opakování objevuje i mimo jazyk básnický; je to typ pros za nás za hříšné. Zájmeno totiž je málo schopno rozvíjení a rozvíjecí člen často cítíme jako volný přístavek; na př. větu My Češi jsme národ pracovitý cítíme mnohdy takto: my, Češi, jsme národ pracovitý. Proto ta zvýšená možnost opakovat předložku, doložená zvláště ze staršího jazyka.

Opakování předložky je pravidlem (Gebauer-Ertl II, 198), je-li zájmeno rozvito postponovaným zájmenem všechen: k tomu ke všemu (proti: ke všemu tomu), vyjedná to za nás za všechny; co máš z toho ze všeho; z nich ze všech ani jeden mu nepomohl.

II. Velmi spletitý je stav u rozšířených členů větných v pádě předložkovém. Především je rozdíl, je-li mezi částmi takového rozšířeného členu spojení slučovací nebo je-li mezi nimi jiný typ spojení souřadného (stupňovací, odporovací, rozlučovací, důvodové a důsledkové). Rozdíl také je, jsou-li části rozšířeného výrazu holé nebo rozvité. Jsou-li rozvité, záleží zase na tom, jak jsou rozvity. Zvláštním případem je, mají-li části rozšířeného výrazu společný přívlastek, ať už shodný (zpravidla před první částí) nebo neshodný (za poslední částí). Rozdíl se projevuje i v tom, skládá-li se rozšířený výraz jen ze dvou částí či z částí několika.

To všechno jsou rozdíly povahy většinou gramatické. Tam, kde tyto rozdíly ponechávají autoru volnost mezi vazbou s opakovanou předložkou a vazbou s předložkou neopakovanou, přistupují ještě další rozdíly povahy stylistické, především větší nebo menší sklon ke spojování těsnějšímu (v jazyce odborném) nebo volnějšímu (v jazyce uměleckém) a pak i zřetele rytmické.

Abychom si ze spleti těchto všelijak se křížících vlivů mohli učinit aspoň trochu přehledný obraz, musíme si případy, které se nejčastěji vyskytují, rozdělit ve tři skupiny. Jsou to:

1. případy, kdy předložku neopakujeme;

2. případy, kdy předložku opakujeme;

3. případy, kdy máme volnost předložku buď opakovat, nebo neopakovat.

1. Předložku neopakujeme, jestliže jsou členy rozšířeného výrazu spolu těsně spojeny gramaticky i významem. Je to tehdy, když tyto členy mají společný přívlastek, stojící buď před prvním členem, nebo za posledním členem. V prvém případě je to přívlastek shodný, v druhém přívlastek zpravidla neshodný. Jsou to tedy dva typy:

[33]a) Vzpomínal na všechny své přátele a známé.

 b) Vzpomínal na přátele a známé z dětských let.

U případu a) jsem nenašel odchylky ani v odborném, ani v uměleckém jazyce. Na př.:

…rubíny, smaragdy a safíry do jarmarečních prstýnků, náušnic a broží (John 18).

A na jejich stráních a srázech, v jejich roklích a prorvách stojí pralesy, které jsou temné (Olbracht 247).

Německé obavy před českým panslavismem a separatismem (Roubík 49).

Předložka se tu neopakuje dokonce ani tehdy, je-li mezi členy jiné spojení než čistě slučovací:

A dále, kdyby prý polská vláda trvala na omezení dovozu gdanského zboží, musel by se Gdansk ohlédnout po jiných odbytištích a ovšem i zdrojích nákupních (Smetáček 170).

Také případ b) je velkou většinou bez opakování předložky:

Jméno Šuhaj mělo něco z šera, vůně a zvuků nedělních kostelů (Olbracht 185).

O vhodnosti nebo nevhodnosti pohádkové četby pro děti bylo už mnoho psáno (J. Zima v odb. revui).

Skutečná ušlechtilost… nese nakonec své dobré ovoce přes nevázanost a často i klackovitost dětských let (Machotka 124).

Opakování předložky u typu b) je řídké. Najde se spíš v beletrii a vzniká asi z přílišné snahy o uvolnění výrazu. Na př.:

Majore, nejste přesvědčen, že vše, co vzniká, jest z hravosti a z odvahy těchto lidí těkajících v poli (Vančura 92).

2. Předložku opakujeme, jestliže je těsný vztah členů rozšířeného výrazu uvolněn. Toto uvolnění vztahu bývá způsobeno několika příčinami. Podle nich rozeznáváme několik typů s předložkou opakovanou:

a) Vzpomínal nejen na rodiče, nýbrž i na všechny známé. Členy rozšířeného výrazu jsou spojeny jiným spojením než prostým spojením slučovacím; výraz rozšířený přitom nepatří do typů 1a) a 1b), o kterých jsme právě pohovořili. Na př.:

Dítě poznávalo z jeho slov mnohé, co neslyšelo ani od otce ani od matky (Kubka 126).

… teď už nejde o hru, nýbrž o skutečnost (Neff 420).

Nebo má čekat až ve Volovém nebo v Chustě (Olbracht 76).

… ani nezvedne ty zapadlé oči, tak je ponořen do své piplačky nebo do nějakého předlouhého žalu (Čapek 38).

Často nejde ani o skutečné zamilování, nýbrž o pomíjivé erotické vzrušení (Machotka 108).

Tato zásada, k níž jsou zajisté dobré důvody gramatické, bývá často porušována. U spojky nebo (po př. či), kde se předložka nejčastěji vy[34]nechává (dokonce i v beletrii), můžeme tuto odchylku vysvětlit tím, že se původní rozlučovací význam této spojky často oslabuje a blíží významu slučovacímu. Na př.:

… žádný čestný muž, ať z přátel či nepřátel, nebude moci o něm říci, že učinil něco z bázlivosti či liknavosti (Durych III, 175-6).

… vypili to (líh), ne z vášně nebo radosti, jen z vojácké žízně (Olbracht 42).

… stopy po šlápotách nebo kolejích od trakařů a kárek (John 27).

Příklady z jazyka odborného jsou častější a nápadnější:

Netoužíme po hvězdách ani satelitech (nov. kult. rubrika; předložka není opakována dokonce ani po pomlčce!).

… stačí, aby podalo protest u ministra financí, nebo tabákové režie (nár. hosp. článek v nov.).

Jediné s tohoto hlediska může petitio principii býti považováno za omyl, nebo i klam (Tvrdý 125).

Od té doby se datuje činnost ústavu, jež v obou směrech, jak v bádání, tak šíření vědeckých poznatků, plně uspokojila vůli odkazatele (S. Prát v novin. zprávě).

Zde se sklon k těsným vazbám, typický pro všechny druhy jazyka odborného, dostává zřejmě do kolise se zásadami mluvnickými a porušuje je.

b) Vzpomínal na kamarády z rodné vsi a na všechny druhy ze studií. Členy rozšířeného výrazu jsou silně rozvity (zejména přívlastky neshodnými). Tím se jejich obsah velmi obohacuje, krom toho se jednotlivé členy dostávají daleko od sebe a jejich syntaktickou platnost ve větě je třeba zdůraznit opakováním předložky. Na př.:

… do štěkotu ruských kulometů a do blýskavice ruských šrapnelů se jim nechtělo (Olbracht 13).

Kosťa se s nelibostí podíval na obličej nahého jinocha a na popraskanou kůži jeho štíhlých nohou (Neff 468).

Jděte mi k šípku se svou knihou ód a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemoha se dobrati smyslu (Vančura 12).

(Promlouval) o svém mládí, o větrných mlýnech nad vyprahlými vlnami oranišť, o velikém a slavném moři, jehož pěny jsou tak bílé jako Kateřinino čelo, o městě Benátkách, nad nímž vzduch světélkuje jako její oči (Kubka 207-8).

(Za Jana Lucemburského) se již objevují také pokusy o zákonité omezení německého vlivu a o zabezpečení práv domácího českého živlu ve veřejné správě (Roubík 15).

Rozlišování mezi členy silně rozvitými (u kterých se předložka opakuje) a členy slabě rozvitými (u kterých se předložka nemusí opakovat) je ovšem subjektivní. Proto nejednou autor za slabě rozvitý uzná výraz, který čtenář už cítí jako silně rozvitý, a předložku neopakuje tam, kde by bylo dobré ji opakovat. Stává se to občas i beletristům, ale zvláště nápadné je to v jazyce odborném, kde se silně projevuje vliv sklonu k vazbám těsným. Na př.:

[35]… král francouzský … by byl vedl válku až do vyhlazení lidu a zkázy krajin přilehlých k Španělsku (Vančura 89).

Většinou byla to kritika à la Peroutka, která volá po obnovení staré spravedlnosti a staré morálce (nov. úvodník A. Zápotockého).

Vědy theoretické dělí pak (Comte) na abstraktní, které hledají zákony jevů, a konkretní, které aplikují tyto zákony na konkretní skutečnost (Tvrdý 222-3).

Spolupracujte s ministerstvem školství a osvěty (odd. ochrany přírody), Praha IV, Hradčanské n. 5, a Státními památkovými úřady v Praze a Brně (úřední vyhláška).

Kam to vede? K podpoře primadonství, zbytečných nedorozumění a nesportovním výjevům na kluzišti (z novin).

Sklon odborného jazyka potlačovat opakování předložky způsobuje nejen nepřehlednost slohu, nýbrž někdy i skutečnou nejasnost, jak ukazuje tento příklad z politického týdeníku:

Ale z popření nadskutečna a názoru, že člověk je tvořen výhradně časem, pochází strašlivý paradox, že moderní člověk má značnou vládu nad věcmi, ale zároveň je unášen děním, jež nemůže ovládnout (pravý smysl je tento: z popření nadskutečna a z názoru, že…).

Tento sklon zasahuje i do ustálených obratů (domluvte mu po dobrém nebo zlém, novin. úvaha) a do výrazů velmi silně rozvitých (zde se porušuje vedle toho i zásada typu 2b), jak ukazuje tento příklad:

Nakonec se však všechny tyto věci v podstatě scházejí… v zajištění dostatku pracovníků pro všechny obory a odvětví našeho vyspělého hospodářství nebo rychlé jejich náhradě mechanisací a racionalisací (z novin).

Od typu zde probraného se odlišuje případ, kde jedna a táž představa je vyjádřena dvěma různými pojmenováními, jež jsou spojena spojkou nebo, neboli, čili; zde se spojka opakovat nemusí:

V království Maisuro dobyl král Ojíř velikého vítězství nad vladařem neboli mocným radžou (Kubka 23).

c) Vzpomínal na rodiče a neméně často i na všechny své známé. U přiřazeného členu rozšířeného výrazu je zvláštní příslovečné určení. Toto příslovečné určení odděluje a osamostatňuje přiřaděný člen do té míry, že cítíme nutnost předložku u něho opakovat. Na př.:

Snahou svazu je vrátiti se co nejdříve k nižším procentům vymílání a tím k hrubé mouce (z novin).

Česká kniha nalézá z Krameriovy „Expedice“ a od r. 1831 i z Matice české cestu nejen do měst, ale znenáhla také do vesnic (Roubík 42).

Potom mluvil Chamberlain o situaci a zejména o německo-sovětském paktu (Smetáček 185).

… proto se uchýlil k podvodu z bídy — a možná z hladu (John 97).

A bylo-li (přesvědčení) snad u některého z nich, bylo spojeno s hloupostí, ne s chytrostí, ne se znalostí idejí a ne se znalostí lidí (Fučík 74).

Dívá se (sociolog) na cizí společnost a vnímá ji souborem sociologických pojmů spojených se sociologickým zájmem a jistě také s rutinou vědeckého pozorovatele (Machotka 14).

[36]d) Vzpomínal na zemřelé rodiče a na zemřelé sourozence.

e) Vzpomínal na sourozence zemřelé i na sourozence žijící.

Oba typy jsou si podobné: v prvním je opakován společný přívlastek, v druhém společné substantivum. Opakováním je stylisticky zdůrazněna větší samostatnost druhého členu a to se formálně projevuje i tím, že se předložka u druhého členu opakuje. Žádá to ostatně i smysl pro důsledné zachování souměrnosti obou členů. Příklady:

Zamilovala jsem si tě pro tvou čest a pro tvou touhu po věcech královských (Durych III, 309).

Všechno utrpení světa se soustředilo v jeho zsinalém obličeji, v jeho vyjevených očích (Neff 273).

I ty figurky je však třeba vidět živé, v jejich ničemnosti i v jejich ubohosti, v jejich krutosti i směšnosti (Fučík 58).

Hledá oporu a nachází ji v prostředí vlastní rodiny, u svých rodičů a u svých přátel (J. Zima v odb. revui).

… s poněkud větší autoritou rodičů a s větší disciplinou (Machotka 128).

Já, pravila paní Durová… já, správná měštka dbalá cti, bych měla obléci tyto kalhoty a před tváří nebe a před tváří svého lidu bych měla bráti podíl na šalbě a klamu (Vančura 88).

Humeovo rozdělení věd na vědy o vztazích idejí a na vědy o faktech (Tvrdý 240).

Do jednání byla pojata i otázka náhrady za znárodněný majetek a za majetek zabavený americkým státním občanům (nov. úvodník).

Ale najdou se často i příklady s předložkou neopakovanou u přívlastku opakovaného:

Z pochodové setniny uprchl Šuhaj znova; s novou zbraní a novým střelivem (Olbracht 35).

Budu mluvit o vaši černé práci a vaší černé bídě (Čapek 14).

Plakal nad svým mládím a svou krásou (Kubka 233).

… snědý typ se zlýma očima a zlým úsměvem (Fučík 76).

… co je tedy proti obvyklému očekávaní, obvyklému mínění (Tvrdý 125).

e) Vzpomínal na zemřelé rodiče a na sourozence.

f) Vzpomínal na kamarády a na druhy ze studií.

Oba typy jsou si podobné: oba mají přívlastek, který se nevztahuje na celý rozšířený výraz, nýbrž toliko na jeden jeho člen. Jsou to typy stylisticky nevýhodné, protože lze snadno vztáhnout přívlastek na celý rozšířený výraz. To se stává tehdy, když přívlastek je před prvním členem rozšířeného výrazu (typ f) nebo za posledním jeho členem (typ g). Členy je třeba v tomto případě od sebe oddělit, a to opakováním předložky. To se také děje, avšak ne tak důsledně, jak bychom podle theoretické úvahy očekávali:

… císařské příjmy z dědičných zemí a z říše (Durych I, 69).

Není jistě třeba ztráceti slov o sabotáži a o nutnosti jejího bezohledného stíhání (úvodník min. J. Stránského).

[37]tuzemská výroba pracuje z převážné části pro export a pro zvláštní potřeby celostátního významu (z novin).

Je to považováno za urážlivé a za odporující ideálům demokracie (Machotka 64; případ sice jiného rázu, ale stejné podstaty).

Ale někteří autoři zřejmě nespoléhají na to, že by tu předložka mohla pomáhat činiti výraz přehlednějším a jasnějším. Spoléhají více na celkový smysl myšlenky, a proto i v těchto případech, kde jsou dobré důvody k opakování předložky, často předložku neopakují. Na př.:

… každá (t. j. kabelka) s broušeným zrcátkem a pudřenkou (John 20).

V přístavu bylo mnoho člunů s nasolenými rybami a rýží (Kubka 42).

školy ve větších, krajských městech a klášterech (Roubík 37).

To vše se mu (mladému hochu) trpí s láskou a porozuměním pro bujnost mládí (Machotka 106).

Prakticky doplnil ruský návrh ihned řecký delegát Agnides požadavkem, aby v zamyšlené úmluvě byly stanoveny přísné sankce na útočníka a rušitele právních závazků (z novin).

V posledních dvou příkladech lze ovšem nalézti důvody pro neopakování předložky: s láskou a porozuměním pro bujnost mládí = s láskou k bujnému mládí a s porozuměním pro ně (ve zkrácení je to pak v podstatě typ 1b); na útočníka a rušitele = na stát, který byl útočil a rušil, obě substantiva se vztahují k jediné představě, a proto spolu těsně souvisí významem, i když je gramaticky přívlastek rozděluje.

3. Do třetí skupiny výrazů rozšířených v předložkovém pádě řadím ty případy, kde předložku buď opakujeme, nebo neopakujeme podle svého uvážení. Jsou to takové typy rozšířených výrazů, u kterých gramatické zřetele nežádají ani opakování předložky, ani její neopakování. Zde rozhodují namnoze zřetele stylistické. Takových typů se nejčastěji v praxi vyskytuje pět a ty nyní v přehledu probereme.

a) V cizině vzpomínal na rodiče a na sourozence. Je to nejjednodušší typ výrazu rozšířeného: výraz dvoučlenný holý. Výraz je jasný, když předložku opakujeme, i tehdy, když ji neopakujeme. Pro opakování předložky rozhoduje v jazyce uměleckém jeho sklon ke spojení volnějšímu; pro neopakování předložky v jazyce odborném rozhoduje jeho sklon ke spojení těsnějšímu. Krom toho má na opakování nebo neopakování předložky vliv i význam celého výrazu i obou jeho částí.

U autorů umělců je počet dokladů s předložkou opakovanou a neopakovanou zhruba vyrovnán. Jsou však značné rozdíly individuální, na př. u Vančury a u Neffa je opakování mnohem častější než u Olbrachta a zvláště než u Čapka. Několik příkladů na opakování předložky:

Všechna její životní síla se soustřeďuje v očích a v rukou (Neff 78).

Naučení, jež čerpáme z knih a z rozhovorů (Vančura 72).

… bolesti v kloubech a v těle (Durych I, 58).

A potom žili zase dlouhé týdny ohavným životem v zákopech a v táborech (Olbracht 18).

[38]Předložka neopakována:

… brejlit na vzorce a rovnice (Čapek 10).

Národní garda pátrala po zbraních a zásobách (Olbracht 49).

Ale k většině těchto krádeží dochází zpravidla z nevědomosti a hlouposti (Neff 100).

Jerónimo pije s Kateřinou a čeledí z jedné nádoby (Kubka 225).

V jazyce odborném je u tohoto typu předložka častěji neopakována:

… plán národní fronty, připravený v celku a podrobnostech v Londýně (novin. úvodník).

Hledá proto v archivech a knihovnách zprávy o památkách staré české slávy (Roubík 33).

Případy s opakovanou předložkou jsou vzácnější (zhruba jen asi 1/3 celého počtu). Na př.:

Proto byly obě zprávy přijaty v Londýně a v Paříži s velkým rozhořčením (Smetáček 134).

Podrobněji rozbírat tyto rozdíly v usu dobře nelze, protože každý autor má své zvláštnosti, leckdy — jak se zdá — dosti náhodné.[1] Leč přes to některé zásady, ač ne vždy plně platné, lze přece jen zjistit.

 

V jazyce lidovém se předložka zpravidla opakuje, a to i v ustálených souslovích i ve spojeních volných: v zimě v létě, ve dne v noci, v lednu a v únoru, v pondělí a v pátek.

Často rozhodují zřetele rytmické: je-li druhý člen jednoslabičný, předložka se opakuje: na život a na smrt, do roka a do dne.

Předložka se zpravidla opakuje u zájmena (snad proto, že zájmeno s předložkou tvoří těsnější celek než podstatné jméno): Soudruhům… pevně tisknu ruku. Za sebe i za Gustinu (Fučík 63). Sbírejte trpělivě svědectví o těch, kteří padli pro sebe i pro vás (Fučík 57). Josef by s nikým a s ničím hotov nebyl (John 22).

Mnohdy záleží na celkovém významu výrazu rozšířeného. Tvoří-li jeho části dohromady významový celek, předložka se neopakuje: přes hory a doly, bez ladu a skladu, spolčil by se s čertem a ďáblem. Na tento jev upozornil J. Zubatý v NŘ XIV, 1930, str. 177. Sem můžeme zařadit i ty případy, kde jednotný významový celek sice není tak pevný jako v příkladech Zubatého, které jsem právě uvedl, ale kde přes to cítíme, že se obě části svým významem slučují, na př. Lidé… tu žili v salaších z bláta a hlíny (Kubka 19). — Odtud plyne i možnost jemného rozlišení takových výrazů rozšířených, které svými členy vyjadřují jen znaky téže představy, a takových, které vyjadřují představy docela odlišné, [39]na př.: věděl, že jedná s přítelem a pomocníkem (= s jedinou osobou); jednal o tom s přítelem a s pomocníkem (= s dvěma osobami, z nich jedna byla přítelem, druhá pomocníkem).

Tam, kde spojení je volnější a kde si obě části plně zachovávají svůj vlastní význam, nemísíce jej ve výsledný význam celkový, předložka se opakuje. Tento případ bývá někdy vyznačen i jinými jevy syntaktickými. Především to bývá asyndeton (spojení volnější je tu označeno i nedostatkem spojky), na př.:

V tomhle stavu žijeme tu všichni. Dnes, před měsícem, před rokem, stále jen obráceni k zítřku, v němž je naděje (Fučík 80).

Co chvíli se rozkřikuje. Na děti, na ženu (Kubka 285).

Volné spojení s opakovanou předložkou mívá často spojku i, a celý výraz pak cítíme takto i A i B:

Menší, vždy elegantní, v civilu i v uniformě (Fučík 97).

Blanku něco nutilo k pláči i k smíchu (Neff 236).

Znamení na nebi i na zemi (John 44).

Mnohdy tento způsob cítíme i při spojce a:

Paleček… vždy veselý a růžový, plný ochoty k hovoru a k poradě (Kubka 171).

Mohli bychom tedy rozdíl mezi vazbou s předložkou opakovanou a neopakovanou schematicky vystihnouti takto:

Pohovoř o tom s otcem a matkou = s rodiči.

Pohovoř o tom s otcem a s matkou = i s otcem i s matkou.

Pohovoř o tom s otcem, s matkou = s otcem a snad i s matkou

s otcem, po případě s matkou.

 

b) V cizině vzpomínal na zemřelé rodiče a na všechny sourozence. Rozšířený výraz je dvojčlenný a obě části jsou rozvité. Tím, že každý člen má svůj vlastní a zvláštní přívlastek, je zdůrazněna jejich větší samostatnost a to by se mělo projevit větším procentem případů s předložkou opakovanou. Ale vyjímaje případy, kdy je přívlastek sám silně rozvit (typ 2. b), nepozoroval jsem u spisovatelů beletristických příliš nápadný rozdíl tohoto typu a typu předcházejícího. Příklady s předložkou opakovanou:

Některé skutky příliš přísné a opět některá příliš shovívavá rozhodnutí jsou mimo hranici rozumu a mimo obecnou chápavost, která, žel, je méně než oslí (Vančura 99).

Na rozdíl od historky o hořících penízcích a o červeném katovi jsou to však zkazky velmi neurčité (Neff 9).

Kníže se vyptával na věci dánské a na cestu do Jerusalema (Kubka 66).

Objevuje se v panských šatech a v gumovém plášti až dole v Chustu (Olbracht 87).

[40]Předložka neopakována:

Je to hezký člověk s uzavřeným obličejem a rovnými ústy (Čapek 214).

Co jest velikého mimo oblohu věčně modrou a vášně věčně krvavé? (Vančura 13).

Měli jsme consilium s hrabětem Gallasem a donem Marradasem (Durych III, 223).

V jazyce odborném je stav rovněž zhruba stejný jako u výrazů nerozvitých. Případy s předložkou opakovanou jsou asi o polovinu řidší než případy s předložkou neopakovanou. Na př.:

Každý si ve všem poradí i bez odborného školení a bez teoretické přípravy (Machotka 68).

Naopak musí se pamatovat většími příděly na rodiny s malými dětmi a s nemocnými členy (novin. úvodník A. Daneše).

Předložka neopakována:

Nyní se vlčata chystají na táborový oheň a dvoudenní výlet do hor (z novin).

… poznání naše… musí míti základ v osobnosti lidské a její existenciální zkušenosti (Tvrdý 251).

Po roce 1945 je těchto problémů ještě více, hledíme-li k poraženému Japonsku a nové správě na Pacifiku (z novin).

c) V cizině vzpomínal na rodiče, sourozence, přátele a známé. Rozšířený výraz se skládá aspoň ze tří členů holých. Situace je na pohled stejná jako u výrazu dvoučlenného, ale v praxi je tu dosti značný rozdíl. Kdežto u výrazu dvoučlenného není opakování předložky ještě nijak nápadné, u výrazu s větším počtem členů už hodně bije do očí, a to tím více, čím větší je počet členů. Z toho plyne tato zásada: čím více je členů, tím silnější musí býti stylistické důvody k tomu, aby byla předložka opakována. Opakuje-li se předložka nápadně, cítíme mezi členy spíše spojení stupňovací, a to se projevuje tím, že poslední člen bývá často přiřaděn nikoli spojkou a, nýbrž spojkou i; jindy se členy k sobě řadí volně, jako by autor dodatečně přiřazoval nové a nové členy, a to se projevuje spojením asyndetickým. V jazyce uměleckém, který je na tyto jemnosti ve spojování velmi citlivý, to pozorujeme dosti zřetelně. Na př.:

… jsou si dlužní za píci, za potahy, za práci i hotově (Olbracht 22).

A tu se do nich kouzelník dal bez trubače, bez bubeníka a bez vojenského pořádku (Vančura 97).

… zprávy o odvádění žen a dětí po tisících do otroctví tureckého přicházely od Brna, od Znojma i od Jihlavy (Durych I, 140).

… ten pláč ho přepadl hrozně a nezadržitelně, muselo to z něho ven. Ani dobře nevěděl, proč: pro Adama, pro sebe, pro Marii, pro partu (Čapek 253).

… podrobně na všechno ukázala, na spánky, na tvar hlavy, na ústa, na bradu, na postavu (Neff 247).

Předložka se neopakuje tam, kde výraz má býti brán v svém souhrnném významu, tam, kde je čisté spojení slučovací, nebo tam, kde [41]se výraz jakoby nastavoval (to se formálně projevuje i nadměrným opakováním spojky, polysyndetem). Na př.:

… vyzdvihl k sobě syna Karla, žehnaje ho křížem na čelo, ústa a bradu (Kubka 15).

… ta povídka není o nic méně poučná než příběhy o Achillovi, Siegfriedovi, Mackbethovi a Oleksovi Dovbušovi (Olbracht 19).

A podle toho, jak mluvíte o ženách a lásce a štěstí, poznávám, že mluvíte o paní Němcové (Kubka 291).

(Měsíc) letí nebeskými prázdnotami zároveň se zemí, sluncem a planetami a všemi ostatními hvězdami (John 36).

Spojka členy rozšířeného výrazu spojuje, opakovaná předložka je naopak spíše odděluje. Tím si vysvětlíme, proč bývá asyndeton spojen s opakováním předložky, kdežto polysyndeton s neopakováním předložky. Tato zásada však platí jen pro řadu kratší (3-4 členy). V řadě delší se osobitý charakter asyndeta ztrácí, neboť se týká jen posledního členu, kdežto charakter polysyndeta se zesiluje, protože opakování spojky je v delší řadě častější a tím i nápadnější. Spojka takto nápadně zesílená zesiluje i význam slučovací až k významu stupňovacímu, a to se projevuje opakováním předložky. Zato opakovaná předložka v dlouhé řadě nepolysyndetické výraz příliš tříští a rozdrobuje. Proto se v dlouhé řadě zpravidla nekombinuje platnost asyndeta s opakováním předložek a polysyndeton s neopakováním předložek, nýbrž naopak jejich účinek raději zeslabujeme opačným způsobem sdružování. Obojí případ pěkně vidíme v tomto úryvku z K. Čapka (Devatero pohádek, 3. vyd., Praha 1939, str. 217):

(Listonoš prošel celé Čechy); byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi (osmičlenná nepolysyndetická řada bez opakování předložky) a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově… (devítičlenná řada polysyndetická, s předložkou opakovanou; přechod od významu čistě slučovacího ke stupňovacímu je na jednom místě vyznačen přímo spojkou ba i).

Vidíme to i v tomto příkladě.

(Hospodin) tak v dědcích, babách, mužích, ženách, dětech dlouho činí (John 15-16).

Ve slohu odborném se u výrazu se třemi nebo více členy předložka zpravidla neopakuje. Na př.:

… organisace všech universitních podniků od knihoven, divadelních představení, nakladatelství, bank a pošt po parky, sportovní podniky, kostely, musea a slavnosti je vzorně a přesně vedena (Machotka 258).

Jde o pozemky v Motole, Košířích, Dol. Počernicích, Dejvicích, Kunraticích, Šárce, Jinonicích, Chuchli atd. (z novin).

Již r. 1419 hlásí se zásada, že Němci nesmějí býti v městech a úřadech i soudech (Roubík 18).

[42]Pro výkup, zpracování, distribuci a vývoz bylo by přitom použito dosavadních složek družstevních, řemeslných a továrních (úvodník Ant. Pimpera).

Stejně rozhodně vystupujeme proti povalečům, rušitelům, schůzování a špatné docházce (z novin).

Předložka se opakuje buď při zdůraznění jednotlivých členů, nebo při volném přiřaďování členů. Řada více než tříčlenná je tu vzácná. Na př:.

Jsme na prahu éry, v níž se duchovní pracovníci dožijí neslýchaného zadostiučinění. Za nevšímavost, za hlad, za ústrky. Za fouňovství mocipánů, kterým nestáli za to, protože jich bylo málo (z polit. týdeníku; volné přiřaďování je naznačeno jednak asyndetem, jednak tím, že poslední člen je od předcházejících oddělen tečkou).

Kdybychom nechali jeden národ po druhém padnout, řekl, sami bychom byli nakonec beze cti, bez přátel a bez opory (Smetáček 185; zdůraznění).

Nesmějí (noviny) zapomínat na celou oblast české i světové kultury, na vědu, na hudbu, na divadlo, na výtvarnictví, na film, na rozhlas, na osvětovou péči a na kulturní zpravodajství (V. Běhounek v polit. týdeníku).

Poslední ukázka je řídký případ, že se dlouhá řada (8 členů) zdůrazňuje opakováním předložky. Beletrista by tu možná užil polysyndeta (na vědu a na hudbu a na divadlo…).

Někdy se autoři rozhodnou pro kompromis, t. j. opakují předložku jen mezi některými členy:

… zemské národní výbory v Praze, v Brně a Ostravě (úřed. oznámení).

Dopisy přišly rovněž z Indie, z Nového Zélandu i Afriky (z novin).

Autoři přitom rádi člení složitější rozšířený výraz v kratší celky; zejména výraz čtyřčlenný dělí ve dva dvojčlenné typu: Vzpomínal na rodiče a sourozence, na přátele a známé. Větný paralelismus, který tím vzniká, je jistě jednou z hlavních příčin, proč tento typ je hodně oblíben. Na př.:

Souvisí s tím pokles zájmu o literaturu, menší snaha o duchaplnost a hloubku, o eleganci a účinnost řeči (Machotka 171).

Jindy zas spisovatelé z delší řady tvoří kratší vnitřní skupinky podle významu. Každá skupinka je pak celkem o sobě. Pěknou ukázkou takového členění je tento příklad:

A vzpomenouti toho, že si Šuhajovo nitro bylo vždy vědomo jednoty s těmito horami zde (základní člen isolovaný), s jejich lesy a bystřinami (1. skupinka), s jejich medvědy, stády a lidmi (2. skupinka), s mraky a blýskavicemi (3. skupinka), se vším, od zrnka konopí, které zaséváme, až po smutnou píseň sopilky, s níž uléháme na lože (závěrečný člen souhrnný, bohatě rozvitý (Olbracht 251).

d) Vzpomínal na zemřelé rodiče, na všechny své sourozence i na drahé přátele z mládí. Rozšířený výraz se skládá aspoň ze tří členů rozvitých. Usus zde vzniká vyrovnáním dvou protichůdných zásad: čím [43]více jsou členy rozvity, tím větší je nutnost předložku opakovat, a čím větší je počet členů, tím neraději autoři předložku opakují. Každý autor řeší tento rozpor po svém, podle svého jazykového citu a podle obsahu výrazu. Přitom autoři odborní předložku opakují méně často než beletristé: Na př.:

… dívá se na Mariinu skloněnou hlavu a ramena, na kanárka nad její hlavou, na bílé záclonky, na Mariinu bílou postel, na Mariiny bílé ruce (Čapek 147).

… pojednává o škodlivosti zaviněného úpadku, o lásce k vlasti, o zpeněžování dobytka a o melioraci (Vančura 75).

Jsou-li členy rozvity většinou příd. jménem nebo je-li jich více než tři, i beletristé rádi předložku neopakují:

Viděl… mladé biskupy s oholenými temeny, hubenou tváří a utajeným plamenem v zornicích (Kubka 35).

Tu vojenský průvodce kanovníkův náhle před užaslým šenkýřem, kanovníkem, zemdleným mužem i pannou Andělkou chtivě shrábl peníz, ležící na stole (Durych I, 63).

V odborném jazyce se předložka opakuje hlavně tenkrát, je-li důraz na jednotlivých členech nebo jsou-li členy příliš složité. Obojí případ je doložen v této ukázce:

Karel Čapek se svým lidským osudem, se svou uměleckou duší, se svým češstvím i světovostí, se svými bohatými a důvěrnými vztahy k lidem, věcem, přírodě a zvířatům (řada se zdůrazněnými členy, důraz je označen opakováním zájmena), ve svém chápání doby, v synovském vztahu k TGM a v citlivém prožívání šťastných i dramatických chvil jedné slavné epochy národa — první republiky (řada s členy velmi složitými) (kritika románu v novinách).

Sklon neopakovat předložku je v odborném jazyce tak silný, že nejednou až překračuje meze ustálených zvyklostí. Několik příkladů na neopakování předložky:

Platební styk bez hotových je u nás zaveden u Národní banky československé, Poštovní spořitelny, znárodněných bank, všech spořitelen s jejich peněžním ústředím a záložen rovněž s jejich peněžními ústředími (z novin).

Při sestavování tohoto návrhu se přihlíželo… ke stavu sklizně v jednotlivých okresech, sklizňové ploše, počtu samozásobitelů, potřebě osiva, u krmného obilí ke stavu hospodářského zvířectva a pod. (poloúřed. zpráva v novinách).

Velmi často se vynechává předložka ve výčtech, zvláště jsou-li mnohačlenné nebo číslované. Na př.:

(Hudec) zvítězil 56.4 body před Benetkou z Libně 54.8, Pavelkou z Olomouce, Šulcem ze Žižkova, Vitulou z Olomouce, Hospodkou z Havlíčkova Brodu, Barošem z Přerova, Málkem ze Žižkova, Věchtem z Mladé Boleslavi a Lohrencem (sport. rubrika v novinách).

Zprávy spojenecké kontrolní komise o a) demilitarisaci, b) demokratisaci a [44]odnacisování, c) reparacích a d) hospodářské jednotě ústředních orgánů a prozatímní politické organisaci (politické zpravodajství v novinách).

Složitější řada se i zde někdy štěpí v kratší, samostatné skupinky:

Vždyť přece teď už celý svět ví o našem odboji proti Němcům, o našem utrpení za okupace (první skupinka zdůrazněná, s opakováním předložky a zájmena), o naší vysoké kultuře, literatuře, umění (2. skupinka semknutá v pevný celek), o našem zboží a našich lázních (3. skupinka, uvolněná), o našich velkých lidech a národní vyspělosti a výrobní zdatnosti (4. skupinka, semknutější), o naši krásné a důležité zemi (poslední člen osamocený a tím zdůrazněný) (novin. kursivka Stan. Aulického).

e) Vzpomínal na zemřelé i žijící sourozence. Výraz sám není rozšířen, ale je rozvit rozšířeným přívlastkem, který se však nevztahuje k jediné představě; každý člen přívlastku se totiž vztahuje k jiné představě, ale tyto představy mají společné pojmenování a toto pojmenování se pro úsporu výrazu neopakuje. Tato úspora výrazu je možná bez dvojsmyslu jen tehdy, když se členy přívlastku navzájem vylučují, takže se logicky nemohou vztahovat k jediné představě (zemřelí sourozenci × žijící sourozenci). Usuzujeme-li logicky, měl by se tento případ od typu, v němž se rozšířený přívlastek vztahuje k jediné představě (na př. milí a drazí sourozenci), odlišit tím způsobem, že by se předložka opakovala. Ale s opakováním předložky se tu setkáváme jen poměrně zřídka, na př.:

I jiné charakteristické rysy zjevu mohou dáti příležitost k vedlejšímu nebo k hlavnímu zaměstnání ve filmu (Machotka 212).

Většinou se v tomto typu předložka neopakuje:

… sedal s přáteli u první, druhé a dalších číší vína (Kubka 113).

… předložky z jezevčí nebo psí kůže (John 18).

Marie se zlobila nad takovou a všelijakou jinou vymyšleností (John 31).

V americké, britské a francouzské okupační zóně v Německu (z novin).

Čeští bratří vyhledávali styky se švýcarskými a francouzskými kalvinisty (Roubík 22).

(Příště ostatek)


[1] Na př. John až do str. 55 předložku opakuje (doklady: str. 22, 23, 26, 28, 35, 44, 45, 54, 55), od této stránky pak předložku neopakuje (str. 59, 60, 67, 77, 82, 86, 88, 88, 97, 108, 110, 111; k tomu ještě doklady na str. 19 a 40).

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 29-44

Předchozí Karel Svoboda: Tropy a figury

Následující Věra Mazlová: Jazyk Karoliny Světlé

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1