Časopis Naše řeč
en cz

Tropy a figury

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Více než těmito dvěma způsoby se uplatňuje zvuk v slovesném díle souzněním blízkých slov. Míníme tím shodu hlásek nebo hláskových skupin na počátku několika slov (aliterace), na jejich konci (rým), opakování hlásek u sousedních slov („harmonie“ podle M. Grammonta, „zvukosled“ podle O. Zicha) a střídání protivných samohlásek. Všechna tato souznění působí libým dojmem (eufonie) a některá z nich jsou předepsána básnickými soustavami; tak byla aliterace nutná v starogermánském verši, rým ovládl v středověkém i novověkém básnictví a opakování hlásek bylo pravidlem v starokeltském verši. Kde není souznění předepsáno, působí dojmem ozdoby, figury, na př. aliterace v Palivcově verši „Vích váhá na vlnách“ (Pečetní prsten, str. 77), rým v středověké próze a opakování hlásek u Máchy. Ale běžná próza, zvl. vědecká, se aliteracím a rýmům vyhýbá, aby neodváděly čtenářovu pozornost od myšlenky.

3. Někdy se shodují nejen jednotlivé hlásky nebo hláskové skupiny blízkých slov, nýbrž jejich kořeny, celá slova nebo jejich skupiny. Tu se uplatňuje vedle zvuku též význam slov a opakováním se umocňuje, zdůrazňuje. Opakování byla velmi oblíbena v antickém řečnictví a rozmanitě pojmenována. a) Blízko sebe jsou položena příbuzná slova nebo vůbec slova podobně znějící (etymologická figura, paronomasie), na př. letem ptáka letí (Erben, Poklad II). Význam se tu opakováním zdůrazňuje. Ale podobně znějící slova mohou mít zcela různý význam, na př. Opravdu selanka a žádná snad selhanka (Jirásek, Maryla). Tato shoda znění a neshoda významu nás překvapuje a baví. — b) Blízko sebe stojí táž slova v stejném nebo různém tvaru mluvnickém (názvy pro to v starém věku kolísaly), na př. Co jsem psal, psal jsem (Jan 19, 22). Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou (Kollár, S. d., př.); pojmy „psal jsem“ a „svoboda“ se tím zdůrazňují. I tu může mít opakující se slovo různý význam, takže vzniká žertovný protiklad; bylo to oblíbeno v antickém básnictví (na př. Quis negat Aeneae magna de [22]stirpe Neronem? | Sustulit hic matrem, sustulit ille patrem; Suet. Nero 39; sustulit značí „zahubil“ a „odnesl“) a na východě, dnes je to základem mnoha vtipů (na př. Na vánoce je mnohem výhodnější opatřiti si smrček než jedličku. Jedlička stejně jako jedlík toho moc spotřebují; Dikobraz 2, 1946, č. 51, str. 4). — c) Totéž slovo nebo skupina slov bývají ve vzrušené řeči položeny dvakrát i vícekrát za sebou (epizeuxis), na př. Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? (Žalm 22, 1), Trávo, trávo, trávo zelená! (Erben, Písně, str. 415). V modlitbách a říkadlech divokých národů má takové opakování kouzelný účel. — d) Několik vět, větných členů nebo veršů se začíná týmž slovem nebo skupinou slov (anafora), na př. Jsú jiní, ješto žádají v stavu počestném státi, ale veň vniknúti nikdíž nemienie počíti. Jsú jiní… (opakuje se asi v 80 větách; Tkadleček, vyd. F. Šimek, 1940, str. 195n.), Divná píseň, divný hudec, | divný šat ten servaný, | divný obličej (Neruda, Divoký zvuk 7). I toto opakování je výrazem vzrušení. — e) Řidčeji se u nás klade totéž slovo nebo skupina slov na konec několika vět nebo veršů, na př. Vždyť byly jindy války mnohem větší než nyní, nevěra mnohem horší než nyní (Havlíček, Národní noviny, vyd. Z. V. Tobolka, str. 608), Světla žhnou, rety žhnou (Toman, Smutný večer). Ale v arabských a v perských básních je toto opakování často předepsáno (redíf „zadák“). f) Ještě umělejší je opakování slov na počátcích i koncích vět nebo veršů, tedy spojení anafory a epifory (symploka), na př. I vyrazi Záboj vpřed jako krupobitie | i vyrazi Slavoj v boj jako krupobitie (R. K., Záboj). — g) Umělé je také kladení téhož slova nebo skupiny slov na počátek a na konec téže věty nebo téhož verše (kyklos „kruh“), na př. Egle mladá počala, prostá dcera přírody Egle (Jungmann, Trojí způsob), Mocná řeka krve proudí | srdcem mým se — mocná řeka (Neruda, Lístky Hřbitovního kvítí 1). Opakování v kratičkých verších jako „Lítej, ptáčku, lítej“ (Erben, Písně, str. 188) náleží spíše k epizeuxi než sem. — h) Epizeuxi se také blíží kladení téhož slova nebo skupiny slov na konec jednoho a na počátek následujícího verše (epanastrofa n. palillogie), na př. voda ze země proudem se valí, | proudem se valí, pramen zanechává (Čelakovský, Čurila Plenkovič). — ch) Takové opakování může pokračovat v několika větách nebo verších (v starém věku se to zvalo klimax nebo gradace), na př. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil (Pavel k Řím. 8, 30), Již ptáčkové vzhuoru vstali, | vzhuoru vstavše zazpievali, | zazpievavše pryč letěli (Vilikovský, str. 61). — i) Umělé je protikladné spojení dvojího opakování (antimetabola), na př. bledě jasná, jasně bledá (Mácha, Máj I), dětská hlava bez tělíčka | a tělíčko bez hlavy (Erben, Vodník IV).

Opakování je též j) refrén, t. j. opakování téhož verše nebo skupiny veršů, někdy s malou obměnou, na obdobných místech slok, zpravidla [23]na jejich konci. Tak v staročeské písni „Stratilať jsem milého“ se končí všechny sloky přáním „Měj se dobře, srdečko!“, v Nerudově „Ukolébavce vánoční“ se všecky sloky začínají i končí veršem „Spi, Jezulátko, spi!“ a v Čechově „Handžáru“ se opakuje na konci 1.—3. a 6. sloky verš „Přede mnou se handžár klidně skví“, v refrénu 4., 5. a 7. sloky je změněno slovo „klidně“ v „děsně“, „náhle“ a „jasně“ a poslední dvě sloky nemají refrénu. Refrén býval původně zpíván sborem a citově zdůrazňoval základní myšlenku básně.

Refrény jsou od sebe více vzdáleny než opakování, o nichž jsme mluvili dříve. Ještě vzdálenější a přitom nepravidelně rozložená jsou k) opakování jednotlivých úsloví, veršů nebo skupin veršů v epických básních za obdobných situací. Tak v Erbenově „Pokladu“ se v III. oddíle vracejí verše „Na pahorku mezi buky…“ a ve IV. oddíle verše „Dvéře tu jsou otevřeny…“ z I. oddílu. Nejjednodušší z takových opakování jsou stálá epitheta, jako „růžovoprstá Zora“ (u Homéra), „střela kalená“ (v bylinách), „rovné pole“ (v junáckých zpěvech). Opakování na dálku se vyskytuje i v epické próze a pomáhá charakterisovat osoby; tak v Němcové „Chudých lidech“ paní kupcová stále říká „proč bych neokázala?“, „proč by nebyl?“ a pod. Tato opakování, jež se podobají příznačným motivům hudebním a podobně jako ony jednotí umělecké dílo, jsou přechodem k opakování obdobných motivů v epické skladbě, na př. bojů a dobrodružství. Věcná próza se vyhýbá blízkým opakováním, poněvadž odvracejí pozornost od myšlenky; proto se slova, která by se měla opětovat, nahrazují zájmeny, synonymy a pod.

4. Vedle opakování se význam vzmocňuje též hromaděním výrazů. a) Výraz se rozvíjí nadbytnými (s hlediska obyčejné řeči) členy (pleonasmus), na př. ať jsou vysvobozeni milí tvoji, zachovávejž je pravicí svou (Žalm 108, 7). Nejčastěji se rozvíjí výraz přívlastkem (epithetem), na př. Už i Čudům divým král náš mocný chystá | na šíj urputnou jho sladké Jesu Krista (Čech, Dagmar I). Básnický přívlastek vytýká u věci znak, jenž ji neodlišuje od jiných věcí stejně pojmenovaných, ale přibližuje nám ji, dodává představě názornosti; proto se nazývá ozdobným epithetem, může však zobecnět a stát se epithetem stálým, na př. louka zelená. — b) Výraz se rozšiřuje slovy podobného významu (synathroismos „hromadění“), na př. a vše zní z moře, volá, pláče, stená, | vzdech, nářek, jásot, ryky beze jmena (Vrchlický, Noci u moře). — c) Nahromaděná slova jsou spojena opakujícími se spojkami (polysyndeton), na př. K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hřích | i zastřené tajemství (Březina, Přátelství duší); toto opakování spojek je ovšem příbuzné jiným opakováním, o nichž jsme mluvili. — d) Výraz je nahrazen obšírnějším opisem (perifrází), na př. Náhodou jsou skoro všichni redaktoři víry té, kterou vyznávali proroci Habakuk a Nehemiáš (Havlíček, Nár. nov., str. 94). — e) V úvodu básně se hromadí [24]příklady, s nimiž se srovnává oslavovaný předmět; u Němců se to zvalo priamel (z praeambulum „úvod“), na př. Radosť žežulku mít v háji, | bílé jehně na palouce, | pannu mladou za ženušku, | drobné dítě na podlaze; | radostný je mnohý večer, | zábavné jsou mnohé táčky, | tento večer radostnější… (Holeček, Kanteletar, str. 6).

Všechna tato hromadění dodávají řeči plnosti, důrazu a názornosti. Avšak někdy usiluje slovesný umělec o stručný, kusý výraz, jenž činí řeč sevřenou, jadrnou. Dosahuje ho a) elipsou (v. v.), b) vynecháním spojek (asyndeton), na př. Paní hnedky klíče vzala, | všechny truhly zotvírala, | plátno brala, | rubáš šila (Erben, Písně, str. 525), c) zeugmatem (v. v.) a d) myšlenkovým skokem, na př. Horo, horo, vysoká jsi! | má panenko, vzdálená jsi (Erben, str. 170), Odcházíš do ústraní | jitro má velikou pečeť skrývajíc mysterium | z prachu mrtvých žen jsou květiny | blatouchy příliš žárlivých mužů. (Nezval, Akrobat II). O stručnost usiluje též řečník nebo spisovatel užívající figury paraleipse (pomíjení), t. j. ohlašující, že nechce mluvit o té neb oné věci, na př. Nebudu vykládat, jak jsem konečně byl přiveden k tomu… (Masaryk, Moderní člověk a náboženství, vyd. 1934, str. 9). Ale tu již nejde o výraz, nýbrž o zpracování námětu. V něm se i jinak uplatňuje snaha o plnost nebo stručnost; rozhoduje tu povaha spisovatele i slovesného druhu (stručná báseň lyrická — rozsáhlý román).

5. Konečně se umocňuje význam zesilováním výrazu. Děje se to

a) nadsázkou (hyperbolou), na př. Bábě Holoubkové vyběhly oči na dva lokte (Kubín, Stíny jdou za námi, str. 141). Hyperbola bývá často obrazná a řadívá se proto k tropům, ale může být i bez obrazu, na př. bylo je (šeptnutí) slyšet za devátou stěnou (Němcová, Babička I). —

 b) Zvláštním druhem nadsázky je adynaton (nemožnost); praví, že se spíše stane něco zcela nemožného, než by se ukázalo neplatným, co se tvrdí, na př. Spieše moře bez vody bude | a havran své černosti zbude, | nežli žena zchytralá | své chytrosti a lsti nechá (Vilikovský, str. 169n.).

 c) Výraz se postupně zesiluje (auxesis; dnes obvyklé názvy klimax a gradace měly v starém věku jiný význam, v. v.), na př. Volání táhlé, žalné, úpěnlivé (Čech, Ve stínu lípy V). Mnohem vzácnější je postupné zeslabování (antiklimax; není to starý název), na př. jak se děsí, volá, hledá (Erben, Poklad II).

Zesilování činí řeč důraznou, vzrušenou. Ale někdy se výraz úmyslně zeslabuje, a to a) eufemismem, t. j. ztlumeným vyjádřením trapné představy, na př. Vcházeli synové Boží k dcerám lidským (Gen. 6, 4), Žel bohu! kde můj tatíček? | Již na něm roste trávníček (Erben, Svatební košile). Eufemismus vytýká vedlejší znak pojmu, jejž chce vyjádřit, a byl původně ochranou proti moci slova; bránil, aby nebyla slovem přivolána nebezpečná věc jím označená. — b) Jiným zeslabením je litotes, při níž vyjadřujeme pojem popřením jeho protikladu, na př. [25]Nezle a nenerozumně podlé saudu mého smyslil onen… (Karel st. z Žerotína, Obrana). Leckdy se tvrdívá, že litotes zesiluje základní pojem, avšak obecně to neplatí, na př. výraz „ne na dlouhý čas — na tři měsíce“ (Čelakovský, Čurila Plenkovič) neznačí velmi krátký čas. Také zesilování a zeslabování se uplatňuje ve zpracování námětu; některé doby a někteří básníci tíhnou k stupňovanému, drastickému podání, jiné doby a jiní básníci k tlumenému.

6. Významy se v umělé řeči nejen umocňují, zdůrazňují, po příp. odmocňují, nýbrž též obrazově přetvářejí, t. j. k původnímu významu (s hlediska běžné řeči) se přidružuje básnický obraz nebo jej dokonce nahrazuje. Tyto obrazy jsou výtvorem básníkovy obraznosti a pramení se v jeho podvědomí; jsou podstatnou součástí básnické mluvy, zvl. lyrické, a mají svou obdobu v obrazech výtvarného umění nebo — pro svou pohyblivost — ve filmu. O jejich působení na čtenáře je spor: Aristoteles (Rhet. III. 10) a po něm jiní učili, že obraz dodává myšlence názornosti; proti tomu dokazoval Meyer (uv. sp.), že si básnické obrazy nepředstavujeme a že na nás působí jen jejich citové zabarvení. Pravda je asi uprostřed: rozvedené obrazy, na př. rozsáhlá srovnání epická, budí názorné představy, u někoho jasnější, u jiného méně jasné — podle vrozených rozdílů v představivosti —, kdežto letmé obrazy, na př. metafory, na nás působí zpravidla jen svým citovým přízvukem.

Podle poměru původní představy a obrazu lze rozlišiti (sr. Gebauer, uv. m.): a) Souběžný obraz (paralelismus), t. j. obraz je položen vedle původní představy, uvádí ji (tvar: A, B), na př. Na střeše dvé holoubků se objímá — | mne mladou můj druh v ústa líbá (Čelakovský, Jak se zachovati). — b) Odlišený obraz, t. j. obraz se nejprve klade, pak se popírá a nakonec se vyslovuje původní představa (A, ne A, B), na př. Vyšla hvězda na kraj léta, | osvítila do půl světa. | Nebyla to hvězda jasná, ale byla panna krásná (Erben, Písně, str. 562), nebo se obraz jen popírá a pak se klade původní představa (ne A, B), na př. To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí, | to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XXého století (Wolker, U roentgenu). První způsob se zve srbskou antithesí, druhý ruskou, ježto se často vyskytují v srbských a ruských písních. — c) Srovnání, t. j. obraz je srovnán s původní představou (A jako B), na př. Jako tišina když nenadálá | spoutá vlna bouřlivého moře: | zmlká vřava svaté ve prostoře (Čech, Václav z Michalovic VI). — d) Ztotožněný obraz, t. j. obraz je ztotožněn s původní představou (A = B), na př. Oči, oči — přežádoucí | srdce mého vůdkyně, | ó, vy v jasnosti planoucí | lampy této svatyně! (Čelakovský, R. s. 12), Jest život tichá kniha, kterou čteme (Sládek, Život).

e) Metaforu, t. j. obraz splývá s původní představou (AB); toto splývání dvou rozdílných představ působí kouzelným dojmem. Na př. Tiše [26]kane k zemi světlo měsíce (Vrchlický, Na vsi v zimní noci), Skroť, Pane, stesku mého cval, | jenž sivou perutí mne jal | a nad žalu mě moře nes’ | a pustil mne, bych do vln kles’! (Heyduk, Modlitba). K metafoře náleží zosobnění (personifikace), jež neživým věcem přikládá vlastnosti živých bytostí, na př. Strom každý pohnul hlavou těžkou plody (Vrchlický, Jitro). Aristoteles nazýval metaforou každé přenesení jmen; pozdější rétoři tak jmenovali jen přenesení na podkladě podobnosti, na př. „zlaté vlasy“, kdežto přenesení na podkladě látkového, příčinného, místního a j. vztahu zvali metonymií, na př. Dám tobě stříbro, dám ti zlato (t. j. stříbrné a zlaté předměty, zvl. peníze; Erben, Zlatý kolovrat II), a přenesení na podkladě poměru celku a části nebo rodu a druhu jmenovali synekdochou, na př. Jasná carská koruno… (m. care; Holeček, Srbská národní epika III, str. 91). Ale dnes se zahrnuje synekdocha zpravidla v metonymii jakožto přenesení na podkladě kvantitativního vztahu. Mezi metaforou a metonymií je hlubší rozdíl, ale spíše logický než psychologický a estetický: také básnická metonymie je dílem básníkova vidění a činí řeč názornou, na př. Hlavou sice zvolil si fakultu právnickou, ale jen hlavou… Srdcem nepřilnul k ničemu (Mrštík, Pohádka máje II). Od básnických metafor a metonymií třeba ovšem odlišit metafory a metonymie zobecnělé, slovníkové, při nichž si již neuvědomujeme staré přenesení, na př. „slunce vychází“.

f) K metaforám a metonymiím náleží mnohé opisy (perifráze, antonomasie). Nahrazují osobní jméno jménem po otci (na př. „Atreovec“ o Agamemnonovi; Homér) nebo jiným označením příbuzenským (na př. „rodička Milkova“ o Afroditě; Jungmann, Trojí způsob), jménem po rodišti nebo sídle (na př. „Kytherská“ o Venuši; Vergil; „avonská labuť“ o Shakespearovi), vytčením význačné vlastnosti (na př. „A Svatý děl“ o Kristovi; Rokyta, Setkání) neb význačného činu (na př. „tím, co pěl Iliádu“ o Homérovi; Kollár, S. d. III, 51), jméno věci nahrazují označením jejího původu (na př. „hry Tháliiny“ o divadle; Jungmann) nebo vlastnosti (na př. „černé umění“ o tisku), nebo nahrazují obecné jméno jménem vlastním (na př. Podaření Kleonové sedí ve správě Národního Divadla; Machar, Za rána, str. 169). Jméno po otci je starobylý způsob pojmenování, označení význačnou vlastností nebo rodištěm je t. ř. synekdocha (rod m. druhu), nahrazení obecného jména je metafora (lidé podobní Kleonovi), a vždy se usiluje o názornější nebo citovější vyjádření původní představy.

Obrazy jsou nejen důležitou součástí básnické mluvy, nýbrž mohou být též základem celých skladeb, zvláště podobenství a alegorií. Opakem obrazného myšlení je myšlení pojmové, vymezující a třídící, vlastní vědě.

7. Při obrazném vyjadřování bývá spojen dvojí výraz, jeden s původním významem a druhý obrazný; při dvojsmysle (amfibolii) má jeden výraz dvojí význam. Dvojsmysl vzniká nejčastěji užitím ho[27]monym, na př. Na kříž reformátora | byla methoda stará; | nyní svět pověsí spíš na reformátora kříž (Havlíček, Figura inversionis), užitím obrazů — často jsou to staré symboly milostné (na př. Nedám, nedám, | mládenci to vám povídám, | se stromu jabka trhati; Erben, Písně, str. 135) —, nejasným učleněním věty (v starověkých věštbách) a nejasnou hranici slovní (na př. Proč husa nežere, když někdo ji uhlídá? — Když jí uhlí dá; Erben, str. 26). Dvojsmysly jsou oblíbeny zvláště ve východním básnictví; u nás jsou většinou jen pramenem vtipů. Opakem dvojsmyslu je přesné vymezení pojmu. Náleží vědě, ale objevovalo se také jako zvláštní figura (horismos „vymezení“) v starém řečnictví a dokonce i básnictví; tak Accius v jedné ze svých tragedií rozlišoval (zl. 4 n. R.) pojem houževnatosti a tvrdohlavosti.

8. Jsou-li proti sobě postaveny dva výrazy s protivnými významy, vzniká protiklad, jenž nás překvapuje a baví. Má obdobu v doplňovacích barvách na obraze, je však působivější. a) Stojí-li v protikladu části složeniny, na př. truchlosladký (Čelakovský, R. s. 81), nebo slova k sobě náležící, na př. O bílá krvi růží hřbitovních (Karásek, Růže hřbitovů), nazývá se to oxymorem. — b) Stojí-li v protikladu věty, na př. chtěla zabíjet a chtěla být zabita a chtěla tím pronikavým křikem zapírat vinu a chtěla se přiznati (Olbracht, Nikola Šuhaj, str. 193), jmenuje se to zpravidla antithetem, ale zásadního rozdílu mezi těmito protiklady není. — c) Jeden z protikladných výrazů bývá často záporný (tvar: A, ne B nebo ne A, B; indičtí gramatikové to zvali popřením), na př. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho; volala jsem ho, ale neozval se mi (Pís. Šal. 5, 6), Ne z mutného oka, z ruky pilné náděje kvitne (Kollár, S. d., př.). — d) Kladný výraz je popřen a opraven (A, ne A, B; epanorthosis), na př. Přijde někdy bílé psaní, | psaní ne, | jen slova pouhá (Šimáček, Na záletech). — e) Druhem protikladu je paradox, který vyslovuje, co je v naprostém rozporu s tím, co očekáváme, na př. Všichni blázni, milý synu, | ti se šťastně obživí; | kdo má rozum, ten má vinu a za ni trpět musí (Havlíček, Výstraha). — f) Na protikladu se zakládá též ironie: ironik říká opak toho, co myslí, na př. s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého nadaného hocha krášlí (Neruda, Svatováclavská mše). Tento rozpor výroku a myšlenky nás obveseluje. — g) Má-li ironie výsměšný, útočný ráz, zve se sarkasmem, na př. My ubozí Poláci, my barbaři, nejsouce paprskem filosofie osvíceni, držíce se vždy ještě nepraktické víry našeho básníka, že je cnost největší moudrost… (Havlíček, Nár. nov., str. 501).

Také protiklad se projevuje nejen v mluvě, nýbrž i ve zpracování námětu: epikové a dramatikové rádi předvádějí protikladné postavy a děje, povídkáři si libují v nečekaných (paradoxních) rozuzleních a satirikové kreslí své postavy ironicky. Ano, dialektičtí myslitelé (Herakleitos, Hegel a j.) vidí v protikladu podstatu všeho bytí.

[28]9. Konečně se liší umělá mluva od obyčejné pravidelným uspořádáním; toto uspořádání, v němž má podíl mluvnická vazba, zvuk i význam slov, hoví našemu smyslu pro pravidelnost a má obdobu ve výtvarné úměrnosti. a) Slova ve dvou nebo více větách si odpovídají, na př. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění (Žalm 19, 3), Dobrý mládec u souseda, | domek podle domku; | sličné děvče u sousedky, | plůtek vedle plůtku (Čelakovský, Dovtipný milý). Tato souměrnost byla velmi oblíbena u Egypťanů a Semitů (parallelismus membrorum). — b) Příbuzné je opatřování každého jména podstatného jedním epithetem, na př. Nesčíslný shluk | tam píšťal skrytých šumí, sténá, skučí, | tajemnou hudbu nezbadaných muk (Čech, Zimní noc), nebo kladení několika dvoučlenných výrazů (dikól) ve větě, na př. Ale kterak malé a jalové jest panovánie králuo pohanských proti Kristovu panování, nebo viece břemene a bolesti přichodie skrze ně poddaným nežli svobody a utěšení (Chelčický, Siet, vyd. E. Smetánka, str. 58a). — c) Opakem souměrného rozložení slov je jejich zkřížení (chiasmus); vnáší do řeči pohyb. Na př. Otec můj koráb, voda má matka (Čech, Bouře III). — d) Někdy se věty nebo větné členy rovnají rozsahem (isokolon), na př. Připravil sobě i zbroj smrtelnou, střely své proti škůdcům přistrojil (10 : 10 slabikám; Žalm 7, 14), Bude slavno a bude hlavou té země, neboť v něm králové přebývati budou (12 : 12 slabikám; Jirásek, Sibyllina proroctví). Důsledně se to provádí ve stejnoslabičných verších. — e) Větné členy, zvl. souřadné, postupně narůstají, neboť za řeči vzrůstá energie mluvící osoby; na př. Velké město, obrovské dílo lidských rukou, povstalé během jen tří neb čtyr věků, vyrostlé z půdy sypké, nevděčné a na místě nejnevhodnějším (4 : 9 : 11 : 19 slabikám; Neruda, Berlín), Nízkým kouřem se valí | žal Minulosti a úzkost Nepoznaného (5 : 8 slabikám; Březina, Vůně zahrad mé duše). Tohoto narůstání, jež má obdobu v postupném zesilování výrazu a je s ním leckdy spojeno (na př. Vábení hluboké, tajemné, neodolatelné; Glazarová, Roky v kruhu, str. 303), všímali si antičtí i arabští rétoři. — f) Na konci vět se také nejvíce projevuje prozaický rytmus, zejména v ustálených klausulích u starověkých řečníků a ve středověkém kursu. Proti tomu veršovaná mluva je veskrze rytmisována.

Pravidelnost se uplatňuje nejen v uspořádání vět, nýbrž i v celkové stavbě slovesného díla, zejména ve veršové a slokové skladbě, v souběžnosti motivů a ve vyvážení zpěvů, kapitol a dějství.

Probrali jsme důležitější tropy a figury. Byly většinou vytvořeny a rozlišeny již v starém věku a vyskytují se v celé slovesnosti, ústní i písemné, v básních, v umělé próze a často i v hovoru, ale ne v stejné míře: v epose převládají srovnání a opakující se úsloví, v lyrice obrazy, opakování a zvolání, v dramatě antitheta a zvolání, v řečech opakování, otázky a antitheta. Jsou i rozdíly podle národů: Egypťané a Semité milovali [29]souměrnou stavbu vět, Indové, Arabové a Peršané dvojsmysl a obraz, Japonci ozdobný přívlastek a dvojsmysl, Řekové složená slova, opakování, opisy a obrazy, staří Irové a Germáni metaforický opis, Románi zvolání, opakování a antitheton, lidoví básníci slovanští paralelismus a antithesi. Jsou i rozdíly podle slohů: barokní básníci si libovali v onomatopoji, slovní hře a ozdobném epithetu, romantikové v metafoře a ironii, expresionisté v elipse, anakolutu a zvolání. A jsou i rozdíly u jednotlivců: u Aischyla a Pindara jsou nápadné obrazy a myšlenkové sloky, u Petrarky, Shakespeara, Máchy a Březiny obrazy, u Schillera antitheta, u Čecha inverse, u Wildea a Shawa paradoxy, u Nezvala slovní hry.

Některé z těchto způsobů vznikají a zanikají jako slovesné druhy a jako jiné výtvory vzdělanosti, na př. rozlišování pojmů se rozšířilo od sofistů do antického dramatu, ale zaniklo tak, jako zanikly opisy skaldů. Avšak základní druhy (opakování, hromadění, zesilování atd.) trvají, neboť vyplývají z neměnných možností lidské řeči a estetického vnímání.

Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 21-29

Předchozí J. J.: Štípnout

Následující Josef V. Bečka: Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných