Časopis Naše řeč
en cz

Těsné a volné vazby větné

Josef Bečka

[Články]

(pdf)

-

Jádrem věty jest její přísudek, který vyjadřuje děj nebo alespoň stav jako výsledek děje. Okolo přísudku se pak kupí ostatní části věty. Nejtěsněji se k němu ovšem druží podmět jako nositel děje ve větě a předmět, který je dějem přímo zasažen; ostatní části věty se podle svého rázu a obsahu připojují k jádru věty volněji.

Často se však stává, že některý člen věty má proti ostatním velmi bohatý obsah, což se projevuje v tom, že je nadměrně rozvit. Často se také stává, že je v něm skryt i prvek dějový, zvláště je-li vyjádřen nějakým neurčitým tvarem slovesným (na př. infinitivem, přechodníkem, participiem, podst. jménem slovesným). Takové členy větné mají sklon od jádra věty se oddělovat a tvořit jakési autonomní celky ve větě, které s větou souvisí volněji než části ostatní. Toto uvolňování se v řeči projevuje malou pausou, kterou se takové volnější části větné oddělují od jádra věty. Je-li toto uvolnění již dosti značné, může se projevit i v písmě, a to čárkou.

Nejnápadnějším a nejzřetelnějším případem tohoto uvolnění je věta vedlejší. Věta vedlejší je vlastně jen částí věty hlavní, ale protože má úplnou strukturu věty, je sama celkem o sobě, s dokonalou autonomií; úplně samostatná však přece není, stále zůstává na své větě řídící závislá. Ale i některé výrazy větné mohou býti do jisté míry autonomní, třebaže ne tak dokonale jako věty vedlejší. Jsou to především vazby přechodníkové a vazby infinitivní, zvláště jsou-li rozvity, a někdy i volnější rozvité vazby přívlastkové (zejména t. zv. přístavek) a vazby doplňkové. Čím bohatší je jejich obsah, tím více se uvolňují. Nejvíce se ovšem uvolňují tehdy, když mají v sobě silný prvek dějový; tehdy mívají při sobě často i své vlastní předměty, doplňky a příslovečná určení.

[98]Mezi těmito vazbami je celá stupnice odstínů; jsou vazby těsnější a vazby volnější a mnohdy máme i možnost vybrati si mezi nimi. To jsou právě případy, které mohou zajímat stylistiku, neboť případy, kde není výběru, se týkají čistě jen skladby. Pro větší názornost srovnejme několik příkladů. Můžeme říci: Nic vám nepomohou protesty proti tomu. Nic vám nepomůže protestovat proti tomu. Nic vám nepomůže, budete-li proti tomu protestovat. Obsah všech tří vět je stejný, a přece je mezi nimi dosti značný rozdíl. První věta má jediné dějové jádro. V druhé větě se vazba infinitivní již poněkud odděluje od jádra věty, je volnější než substantivní vazba věty prvé. Třetí věta (vlastně již souvětí) má dějová jádra dvě a spojuje představu protestu s představou zbytečnosti ze všech tří způsobů nejvolněji. Podobných příkladů lze uvésti na sta. Uveďme ještě jeden: Na procházce Oborou jsem potkal přítele. Procházeje se Oborou potkal jsem přítele. Když jsem se procházel Oborou, potkal jsem přítele. První vazba (Na procházce…) vyjadřuje děj nejjednotněji, což poznáme i podle toho, že tato první věta nemá žádné pausy. Druhá vazba (Procházeje se…) není již tak jednotná a těsná, má také uprostřed malou myšlenkovou pausu. Tato pausa však není nutná; děj je zdvojen, ne však úplně. Úplně zdvojen je děj až ve větě třetí (Když jsem se procházel…), pausa (v písmě označovaná čárkou) je zde nutná. Nejvolnější by bylo spojení čtvrté, dvěma hlavními větami: Procházel jsem se Stromovkou a potkal jsem přítele. Zde je děj zdvojen úplně na dva děje samostatné, spojené jen časovým nexem.

Jak vidíme, struktura jazyka nám poskytuje mnohdy příležitost volit mezi vazbou těsnější a volnější. Pro přehled uvádím několik typů vazeb volných a těsnějších i s jejich vzájemným poměrem.

a) Vazba příslovečná je těsnější než přechodníková: Na zpáteční cestě jsme byli překvapeni deštěm. Vracejíce se byli jsme překvapeni deštěm.

b) Vazba příslovečná bývá těsnější než doplňková: Překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Překvapen rozhlížel se kolem sebe.

c) Vazba doplňková je těsnější než přechodníková: Znechucen pletichami nepřátel vzdal se veřejné činnosti. Znechucen byv pletichami nepřátel, vzdal se veřejné činnosti.

d) Vazba se substantivem verbálním je těsnější než vazba s infinitivem: Stálé protestování vám nic nepomůže. Nic vám nepomůže stále protestovat.

[99]e) Prostá vazba, infinitivní je těsnější než vazba infinitivní uvozená zájmenem ukazovacím: Snažil se dosáhnout v svém oboru nejvyšší dokonalosti. Snažil se o to, dosáhnout v svém oboru nejvyšší dokonalosti.

f) Přívlastek před svým jménem je těsnější než za ním: Před mlýnem stály dvě krásné, košaté lípy. Před mlýnem stály dvě lípy, krásné, košaté.

g) Výraz větný je těsnější než věta vedlejší: Vracejíce se byli jsme překvapeni deštěm. Když jsme se vraceli, byli jsme překvapeni deštěm.

h) Věta vedlejší je těsnější než věta hlavní: Šel, aniž se ohlížel. Šel a neohlížel se.

Kdybychom rozebírali tyto problémy důkladněji, jistě bychom našli takových případů ještě více. Uplatňují se tu všechny složky jazyka, jeho tvoření slov (rozdíl sub a, d), prostředky tvaroslovné (b, c), skladebné (e, g, h), dokonce i pořádek slov (f). A to jsme ještě nechali stranou mnohé jiné jemné odstíny ve spojování větných výrazů, které mají rovněž nemalý vliv na to, jak těsně se větné výrazy k sobě přiřadí. Je to především různý způsob, jak klásti ve větě příklonky, a t. zv. inverse podmětu s přísudkem. Tyto problémy velmi podrobně rozebral už V. Ertl v Naší řeči. (O postavení podmětu po členech úvodních, Naše řeč, roč. 1, str. 33 a dal. Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek, Naše řeč, roč. 8, str. 257 n., 289 n.). Je jistě rozdíl, řeknu-li »Včera odpoledne hned po obědě jsem šel k příteli na návštěvu«, nebo »Včera odpoledne hned po obědě šel jsem k příteli na návštěvu«. Způsob druhý (šel jsem) s pořádkem slov, jaký je obvyklý na začátku věty, předpokládá uprostřed věty malou pausu, která uvolňuje rozvitou vazbu příslovečnou a dává jí jakousi samostatnost. Způsob prvý (jsem šel) s normálním pořádkem slov, jaký bývá uprostřed věty, připojuje příslovečné určení k jádru věty těsněji, bez pausy.

Možností, spojovat větné výrazy tu volněji, tu zas těsněji, nám tedy jazyk poskytuje dosti. Teď je otázka, do jaké míry a jakým způsobem těchto možností využíváme, kdy dáváme přednost spojením volným a kdy těsným.

Je tedy celá stupnice způsobů, jak připojovat myšlenky průvodní k myšlenkám hlavním. Posuzujeme-li je podle toho, jak těsně se připojují, dostaneme čtyři hlavní typy: věta hlavní — věta vedlejší — volný výraz větný — těsný výraz větný.

Kultura evropského obyvatelstva se průběhem doby s rostoucím vývojem techniky stále obohacuje a zdokonaluje. Se složitější kulturou se i myšlení evropského obyvatelstva [100]stává složitějším a do jisté míry i abstraktnějším. Složitější způsob myšlení se na venek projevuje i složitějším způsobem vyjadřování. Tak vývojová tendence kultury se na konec obráží i v souhlasné vývojové tendenci jazyka. Jazyk se tedy podle toho musí se vyvíjet tak, aby byl schopen vyjadřovat složitější způsob myšlení. Tento vývoj jazyka můžeme sledovat na přemnohých jevech. Jedním z nich je právě tendence jazyka opouštět postupně spojení volnější a dávat čím dál tím více přednost spojením těsnějším.

Z tohoto vývojového sklonu nejnápadnější je etapa první: vývoj od spojování ve věty hlavní (parataxe) k spojování ve věty vedlejší (hypotaxe). Také se o ní dosud nejvíce psalo. Má za sebou už dlouhou dobu vývoje, neboť se začínala uplatňovat hned na začátku historické doby, kdy se teprve začínal tvořit spisovný jazyk. Další etapy však namnoze unikaly pozornosti a soustavnému bádání linguistů, ačkoliv jsou jejich příčiny v podstatě stejné jako u vývoje od parataxe k hypotaxi.

Tento vývoj si můžeme zhruba představovat takto: Co se dříve zpravidla vyjadřovalo větou hlavní, která byla volně přiřaděna k základní větě hlavní anebo jako poznámka byla do ní vložena, začalo se později vyjadřovat větou vedlejší. Ale vývoj šel dál: mnoho vět vedlejších bylo lze změniti v pouhé výrazy větné a tím je přiřadit těsněji k základnímu jádru myšlenky. Ale i zde mohl vývoj jíti dále: od spojení volnějších bylo možno uchylovati se čím dál tím více ke spojením těsnějším a těsnějším. Ovšem tento vývoj není ani tak snadný ani tak přímočarý, jak si jej zde uvádíme, a také se neuplatňoval vždy a všude stejně. Velmi mnoho tu rozhodoval obsah myšlení, jeho způsob a v nemalé míře i dobové záliby a sama struktura jazyka.

Tak již sám ráz a druh myšlenek, které zpracovává vědec, značně se liší od okruhu představ básnických. Tím více se pak liší logické utřiďování a spínání myšlenek v díle vědeckém od uvolněného a jen lehce nadhozeného podání básnického. Z toho nezbytně plyne, že onen přirozený vývoj jazyka byl ve vědeckém jazyce neobyčejně zrychlen a uplatňuje se mnohem důsledněji, kdežto jazyk básnický jej úmyslně tlumí, ba dokonce i záměrně ruší, ačkoliv ani on se mu nemohl vyhnouti.

Čím těsnější je spojení představ, tím jednotnější je výsledný celek, tím je »hutnější«, přesnější a obsažnější. Čím volnější je spojení představ, tím pestřejší je výsledný celek; není sice tak přesný, je však plynnější a nebývá tak přetížen obsahem. Prvý způsob je rozumovější, je však při své přes[101]nosti leckdy příliš těžký, těžkopádný a kožený. Těchto nevýhod nemá způsob druhý, bývá však někdy příliš roztěkaný, roztříštěný a nejednotný; zato je živější, plynnější, lehčí a citovější.

Vývoj jazyka směřuje od spojování volného k spojování čím dál tím těsnějšímu. Jak jsme již řekli, způsob vědeckého myšlení tento vývoj velmi urychluje a žene jej leckdy i přes míru nezbytné potřeby, na újmu krásy a plynnosti slohu, ba dokonce někdy i na újmu správnosti jazyka. Jazyk krásné prózy a zvláště jazyk básní tento vývoj úmyslně brzdí a někdy i úmyslně ruší a obrací jej nazpět.

Nyní by bylo naším úkolem ukázat na konkretních příkladech postup tohoto vývoje. To je ovšem velmi nesnadné. Vývoj jde zpravidla velmi nenápadně a zvolna a nejspolehlivější metoda jazyková, srovnávání, nám zde mnoho nepomůže. Nemůžeme zde ani dobře srovnávat jazyk vědecký s básnickým, protože náš vývoj není naprosto jediný, kterým se obě skupiny jazyka od sebe odchýlily. A tak se musíme prozatím spokojit tím, že si všimneme toliko zjevů nejnápadnějších, způsobených tímto vývojem, které měly značný vliv i na samu stavbu jazyka.

Sklon ke spojování co nejtěsnějšímu vede v jazyce odborném k nápadnému až potlačování dějového prvku všech vedlejších členů větných, neboť čím méně je v nich dějového prvku, tím těsněji splývají s dějovým prvkem přísudku, a tedy i s jádrem věty. Tento sklon se zřetelně projevuje nadměrnou zálibou ve vyjadřování substantivním. Proto dějově hybnější infinitivy jsou nahrazovány dějově méně hybnými podstatnými jmény slovesnými. Je to zjev všeobecně známý; zmínil jsem se o něm podrobněji v Naší řeči 17, 1933, 227 n. Zvlášť z novin známe tuto praxi dobře; uvedu jen několik příkladů pro větší názornost: Okresní hejtmani (byli) vyzváni k podání zpráv o pohybu cen (Več. Čes. sl. 13. VII. 34). Zdá se, že velmoci Francie, Italie a Anglie jsou dohodnuty pro zdůraznění svého dřívějšího prohlášení o nutnosti zachovati nezávislost Rakousku (Nár. pol. 27. IX. 34). Podle osnovy má býti dána zemědělskému dlužníku možnost vyrovnání se (Nár. listy 21. X. 34). Není přece jediného věcného důvodu k volání po výměně parlamentních vlád (Právo lidu 15. V. 34). Ale tím není vývoj ukončen. I substantiva verbální se zdají odbornému způsobu myšlení příliš dějová, a je proto snaha nahrazovat je ještě statičtějšími substantivy postverbálními, která s jádrem věty splývají ještě těsněji. Místo o udržování silnic píše se o údržbě silnic, místo stavění domů čteme výstavba domů, místo krmení dobytka [102]výkrm dobytka, místo vysazování stromů výsadba stromů a podobně.

Jazyk odborný, pokud je to jen možné, nahrazuje vazbami substantivními i věty vedlejší. Také tento zjev musí býti velmi nápadný každému, kdo se jen trochu začte do některého vědeckého spisu. Ale vystupuje nápadně i v novinách, jejichž jazyk má velmi mnohé rysy shodné s jazykem odborným. Příkladů by opět bylo lze uvésti velmi mnoho; stačí jich několik na ukázku: (Zmatek) vyvrcholil vzdáním se členství v NOF. býv. soudcem Vážným (Polední list 22. VIII. 34; tento příklad je svou toporností zvlášť poučný; oč by zde byla zřetelnější normální věta vedlejší: zmatek vyvrcholil, když se býv. soudce Vážný vzdal členství!). K povstání se důkladně připravili zásobením se zbraněmi (Venkov 9. X. 34). Formální úplné dokončení prací se očekává v nejbližší době po vyřešení ještě několika málo sporných otázek (Več. Čes. slovo 28. III. 34). Nevíme, co má společného s hájením zájmů krejčovských živností ohromné chválení převratu v Bulharsku p. red. Křížem (Právo lidu 2. VI. 34). Jak nám příklady ukazují, tendence po těsném spojování je v odborném jazyce tak silná, že se nerozpakuje ani přetížit dějově málo nosné substantivum verbální třebas i dvěma předměty. Tato tendence je dokonce tak mocná, že se nezastavuje ani tam, kde samotné substantivum nevyjádří vzájemný poměr myšlenek tak jemně jako spojka. Raději se užije rozmanitých opisů (jako na př. za účelem, v důsledku, za příčinou, v zájmu, za cenu, při příležitosti a p.), jen aby bylo možno při tom užít substantiva a vyhnouti se větě vedlejší. Takové vazby jsou tak časté, že uvádím několik příkladů jen pro názornost, neboť jsou všeobecně známé a už mnohokrát je Naše řeč vytýkala: Nevyhovuje-li státní vlajka v důsledku poškození svému účelu, budiž spálena (Nár. listy 23. IX. 34). Impregnace dřev za účelem docílení poněkud trvanlivých a ohnivzdorných konstrukcí jsou drahé (Več. Čes. slovo 6. XII. 34). Na Hradčanech vymění si pražská obec v zájmu zaokrouhlení kolem Černínského paláce pozemky ve výměře 169 sáhů s ministerstvem zahraničních věcí (Expres 2. I. 35).

Tento způsob vyjadřování vypadá leckdy jako nějaký strach před větou vedlejší. Odborný spisovatel se leckdy bojí hromaditi věty vedlejší, a proto, aby mu nevznikl celek příliš složitý a nepřehledný, snaží se ze všech sil, všechny myšlenky co nejtěsněji semknout. Není však tento způsob vyjadřování pro odborný sloh nezbytně nutný, nýbrž je spíše jeho zlem, jemuž se odborní spisovatelé neumějí [103]dobře bránit. Neumějí se mu bránit ne snad proto, že by ve slohu byli neobratní, ale že zpravidla podceňují formu, třebas i na újmu myšlenky, a že se pasivně poddávají všem tendencím, ke kterým je svádí příliš odborný způsob myšlení.

Sklon jazyka k spojování co nejtěsnějšímu však působí mnohem důsledněji, než by se nám na první pohled zdálo. Jeho působením se jazyk odklání od volných vazeb přechodníkových k těsnějším vazbám doplňkovým a od vazeb doplňkových k těsnějším ještě vazbám adverbiálním. Tento sklon je však mnohem méně nápadný a namnoze ani na čtenáře rušivě nepůsobí. Tím si snad můžeme vysvětlit, že tato tendence proniká i do jazyka krásné prózy; spisovatelé totiž necítí důvodů, proč by se jí bránili, ba dokonce se jí ochotně poddávají, využívajíce jí k obohacení svých výrazových možností.

Všimněme si nejprve vazeb přechodníkových! Přechodník je v nové češtině spisovné často příčinou nesnází jednak proto, že někdy je jeho tvar nevhodný (na př. přechodník přítomný sloves tř. I. 4. kryje, tř. V. 4. laje, tř. VI. kupuje), jednak že někdy je jeho tvar už neobvyklý a příliš archaistický (na př. přechodník minulý většiny sloves, jejichž kmen infinitivní je zakončen souhláskou: dořek, přines, vyved, vytisk). To však neplatí o přechodnících pasivních, kde takových nejasných nebo neobvyklých tvarů není; není důvodu vyhýbati se tvarům jako jsa chválen, byv pochválen. Zde však je překážkou přílišná dějovost přechodníků vůbec, neboť vadí těsnějšímu splynutí vazby s jádrem věty. Aby jejich dějovost byla stlumena, mění se vazby přechodníkové, jde-li to, ve vazby doplňkové, které jsou méně dějové, a proto těsnější. U přechodníků pasivních to jde velmi snadno: vynechá se přechodník pomoc. slovesa (jsa, byv) a zbylé příčestí se tím změní v doplněk. Místo »Lupič byv dopaden zuřivě se bránil« je možná vazba doplňková »Lupič dopaden zuřivě se bránil«. Tyto vazby doplňkové jsou dnes velmi běžné a úplně zatlačují pasivní přechodníky, které se brzy stanou archaismem, bude-li tento vývoj ještě pokračovat.

Šíření takových vazeb doplňkových podporuje v poslední době stále silněji vliv francouzštiny. Ve francouzštině jsou totiž velmi oblíbeny vazby doplňkové, zcela volně přiřaděné k větě, s obsahem někdy velmi bohatým; od normálního podmětu se liší tím, že substantivum je v nich položeno bez členu. Jsou oblíbeny proto, že jsou velmi jednoduché, ač mají obsah často velmi bohatý; na jiný větný výraz jsou zpravidla příliš rozvité, a kdyby byly rozvedeny v celou větu, rušily by často postup vypravování. Pro tyto přednosti [104]francouzského doplňku napodobí jej naši spisovatelé často i v češtině, třebaže v české větě zní nezvykle.

Francouzský doplněk se objevuje u nás nejčastěji ve slohu literárních kritiků a od nich přechází občas i do jazyka krásné prózy. Na př. Věčně nespokojený a nepokojný prolínal své umělecké touhy do domácího prostředí (Lidové nov. 25. III. 34). Bystrý pozorovatel, schopný analysátor osudů, dějů, povah i tužeb, bude (Carlo Sforza) jistě připočten k nejschopnějším politickým novinářům své doby (Sekanina v Nár. pol. 14. II. 32). Napolo dítě prudkého a vášnivého Kavkazu to po matce napolo dítě středoruské stepi, teskné a nekonečné to po otci — nesla stopy jejich rodu v černých, smolně lesklých vlasech a v zelených, blouznivě zelených očích (J. Kopta, Třetí rota na magistrále, str. 76).[1]

Tendence jazyka užívat spojení co nejtěsnějších se však nespokojuje toliko posouváním vazeb od přechodníku k doplňku. Pokračuje dále od vazeb doplňkových, které jsou volnější, k příslovcím, která jsou těsnější. Je jistě rozdíl mezi větami Mluvil rozčilen a Mluvil rozčileně. Participium prvé věty se vztahuje přes přísudek k podmětu a je přiřaděno k větě volněji než příslovce ve větě druhé, které se vztahuje jen k přísudku a těsně s ním splývá. Participium vyjadřuje stav, který je výsledkem děje, a stále si v sobě zachovává jistý prvek dějový. Ten je však v adverbiu již úplně potlačen, neboť adverbium jen blíže určuje způsob, jak probíhá děj hlavní myšlenky. Jest tedy mezi oběma vazbami dosti značný rozdíl významový. Obě vazby jsou sice stejně správné, ale to ještě neznamená, že jsou v každém případě také stejně vhodné. To si mnozí spisovatelé neuvědomují a slepě podléhají tendenci po spojení co nejtěsnějším. Naše řeč si tohoto zjevu několikrát všimla a vytýkala jej spisovatelům. (Na př. ve 3. roč. na str. 82 vytýkala spojení ležel opuštěně, které je naprosto nevhodné a nemůže nahrazovat spojení ležel opuštěn, jež je nejen obvyklejší, nýbrž i logičtější.)[2]

Příklady tohoto posouvání od participiálního doplňku k adverbiu se objevují velmi často i ve slohu novinářském i ve slohu odborném i v jazyce krásné prózy, zejména v překladech. Na př.: Překvapeně čteme separatistický list Croatia, vydávaný v Ženevě proti dnešnímu vedení v Jugoslavii (Nár. pol. 18. IV. 34 odp.). Učil ho, jak se prochází místností na[105]plněnou lidmi, s nepohnutým obličejem, volně, nedotčeně tisíci pohledy (Lid. noviny 22. X. 33). V překladu Galsworthyova románu Sestra (v Praze 1932) užívá překladatelka téměř bez výjimky samých adverbií i tam, kde nezamýšlela blíže určovat přísudek, nýbrž vystihnout stav podmětu, a kde tedy spíše měla sáhnout po vazbě doplňkové. Na př. Dinny vyšla zas sklíčeně z domu (str. 260). »Zamkl jsem ji v pokoji,« řekl Ferse zachmuřeně (str. 131). Vešel tedy trochu rozrušeně do budovy (str. 136). Teď teprve si Hubert všiml, že otec vypadá velmi unaveně a vysíleně (str. 137). »Myslím, že se ani jedenkrát nechybil za celý den,« dodal lord Saxenden roztrpčeně (str. 81). »Ó,« vzdychl si Hubert zachmuřeně (str. 107). To jsou příklady vybrané jen namátkou, ale přece ukazují dosti jasně, jak zbytečně ochuzují někteří spisovatelé jazyk o jemné významové odstíny, které si jazyk vytvořil.

Jak se bude jazyk vyvíjeti do budoucnosti, nemůže nikdo najisto tvrdit, ale tendence, které lze v jazyce vystopovat a které se jistě budou i nadále uplatňovat, dávají možnost tento vývoj alespoň tušit. Můžeme tedy s jistou pravděpodobností předpokládat, že sklon ke spojování co nejtěsnějšímu bude působit i v budoucnosti a projeví se možná i v jiných případech, které dnes jsou jen ojedinělé a unikají naší pozornosti. Tento sklon bude jistě působiti zvláště na sloh odborný, který je proti němu málo odolný a snadno mu podléhá i přes nezbytnou míru. Vývoj by se mohl změnit jen tehdy, kdyby sami odborní autoři poznali, že způsob jejich vyjadřování je pro svou přílišnou logickou hutnost příliš těžký a pro čtenáře málo živý a stravitelný. Tehdy by nastala proti všem těmto jazykovým sklonům, způsobeným převahou rozumu, asi taková reakce, jaké stále a stále podléhá jazyk krásné prózy a básní.

Každý nový směr literární totiž přináší do básnického jazyka nové osvěžení výrazu. Každá nová literární škola je do jisté míry oposicí proti škole staré, navazuje sice leckdy na ni, ale v mnohém začíná znova a pro své nové umělecké požadavky hledá i nový výraz. Tím se chrání proti ztrnulosti a neživotnosti výrazu, neboť i jazyk nezbytně potřebuje takového osvěžení. I když toto osvěžení není vždy krokem vpřed, vývojem v kladném slova smyslu, má tu zásluhu, že přináší nový život tam, kde starý už usínal.

I v našem vývoji k spojování co nejtěsnějšímu lze zřetelně sledovati snahu jazyka básnického bránit se každé tendenci, která by ohrožovala živost a plynnost slohu. I spisovatelé krásné prózy přece podléhají, třebaže v menší míře než spisovatelé odborní, těm tendencím výrazovým, k nimž je vede [106]myšlení logicky zvládnuté. I oni musí své problémy promyslit, a proto i jim se musí tvořit v mysli myšlenkové shluky; i oni musí se octnouti v pokušení zvládnout tyto shluky větami s obsahem příliš hutným a přetíženým. Po pravdě mluvíc, mnohdy tomu pokušení podléhají, ale nepodléhají mu bez boje. Snaží se totiž takové uzly myšlenkové zvládnout jinak než přetíženými větami. Někdy užijí metafory, která je krásnou zkratkou, je-li jí užito vhodně, někdy zjednoduší svou myšlenku, která je příliš abstraktní, tím, že ji převedou na typický konkretní případ (nejčastěji to činí nějakou vhodnou metonymií) nebo ji rozvedou ve volný postup vět, samostatně se k sobě řadících. Tento případ je v krásné próze nejčastější.

Krásná próza se vyhýbá všem příliš složitým větným celkům. Úmyslně je rozrušuje a tvoří z nich celky menší. Vyhýbá se spojením těsným a dává přednost spojením volným. Má to několikerou výhodu. Především věty si zachovávají stále živost, lehkost a plynnost. Mimo to věty do sebe zapadají měkce, myšlenka přechází plynule do myšlenky. Tečka jest jen malým zastavením, výdechovou pausou, a nikoliv tak silným předělem myšlenkovým, jak tomu bývá ve vědeckém způsobu vyjadřování.

Umělecký sloh se zdá mnohdy velmi prostý, ale tento prostý výraz není tak snadný, jak se nám zdá při čtení. Když hraje virtuos na housle, také máme dojem, že pohyby jeho rukou jsou něco nesmírně lehkého a takřka samozřejmého; ale co vytrvalé práce bylo zapotřebí, aby umělec dosáhl této jemné hry rukou! Psát věty lehké a při tom krásné — k tomu je nutno projít a těžce se probojovat stadiem, kdy z pera nám plynou věty těžké, neživé a přetížené. Každý spisovatel musí v sobě tento přirozený sklon jazyka překonat a teprve tak dojde k slohu, jehož plynnost čtenáři často nevděčně přijímají jako samozřejmou. Všimněme si, jak lehce jen a volně spjal Vančura své myšlenky v této malé ukázce, v níž líčí život malého chudého chlapce:

»Třináct měsíců byl na cestě a doposud nespal v poli. Bál se. Chlévy plné much byly jeho hospodou a táhlé bučení dobytka rylo mu spánek. Ráno vstával u krav a chtělo se mu mléka. Snad mu dal čeledín svůj krajíc a snad ho vyvlékl ze dvora. Pokulhávaje dal se na cestu, aby kradl, žebral a navlékal dny na hůl.« (Cesta do světa. Knihovna Omnia, 1930, str. 5.)

Tento způsob vyjadřování je v krásné próze docela běžný a příkladů bychom mohli z každého dobrého autora uvésti mnoho a mnoho. Ale čím více sloh odborný upadá do spojení [107]těsných, tím více sloh krásné prózy se brání. Dnes v krásné próze můžeme pozorovat právě snahu opačnou, snahu po uvolnění věty a jejích členů co největším. Tato snaha se projevuje prozatím dvojím typickým postupem.

Prvním z nich je nadměrné rozdělování myšlenek do kratičkých samostatných vět, tvořících jakési řetězce volně spjaté nějakým společným ústředním členem, který se nadměrně opakuje. Na př. Jana kvílí. Jana si osušila slzy a odvádí svého otce ze hřbitova. (Vančura, Útěk do Budína, 1932, str. 200.) Ivan vše sehnal. Ivan byl dobrý. I jeho blahorodí bylo dobré. I všichni ostatní byli dobří. (R. Medek, Kolja Mikulka.) Tento způsob je jistě jen módní záchvat a časem přejde, ale dobře charakterisuje odpor uměleckého jazyka proti větám příliš složitým.

Jiným způsobem uvolňovat větu a zbavovat ji přílišné obsahové přítěže je volné přiřaďování samostatných větných výrazů k ústřední větě. Typický jest tento příklad z Karla Čapka: »Ale kdybyste se mne zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A přístavy. A Vermeer van Delft. A květiny. A grachty. A obloha. (Feuiileton v Lid. nov. 6. září 1931). Dříve se takový způsob vyjadřování také vyskytoval, ale mnohem řidčeji než dnes, kdy jej můžeme nalézti snad u všech moderních našich spisovatelů a v mnoha obměnách. Rozšířil se snad proto, že má v sobě jednu velikou přednost: dynamiku myšlenek ve stavu zrodu. Čteme-li takové věty, máme dojem, jako by spisovatel zachycoval své myšlenky tak, jak právě v jeho mysli vznikaly. Ale tento způsob má také své nevýhody. Myšlenka takto vyslovená se často příliš tříští, zvlášť je-li složitější, a rozplývá se do mlhavých forem. Ale ještě větší nevýhoda je v tom, že spíš než kterákoliv jiná zvláštnost slohová dá se snadno napodobit a plagovat. Snadno se tedy může zvrhnout z uměleckého výrazového prostředku v prostředek čistě jen módní, který se rychle zprotiví jako vše, co přišlo rychle do módy. Najdeme-li u spisovatele desátého řádu pasáž typu »Šel po ulici. Zamyšlen. Ruce v kapsách. Ani se neohlédl«, nemusíme ani chvilku pochybovat, že ten spisovatel tak píše jen proto, že je takový sloh v módě.

Je tedy vidět, že umělecké úsilí spisovatelů dovedlo v krásné próze zvrátit sklon pěstěného jazyka k větám co nejkomplikovanějším a obrátit jeho vývoj právě opačným směrem. Na jak dlouho? Nikdo neví, zda se zase neobjeví nový klasicismus, který znovu upevní větu v poesii a vytvoří odvážná a umělá souvětí v próze.


[1] Mezi vazbou přechodníkovou a doplňkovou je v češtině i rozdíl významový a ten se neprávem stírá jazykovou praxí, o níž mluví B. Viz o tom NŘ. X, 48 n.; srov. též NŘ. XVI, 134. Pozn. red.

[2] Viz též NŘ. XI, 164 n. a Gebauer-Ertl, Mluvnice čes. 2, 1926, 45 n.

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 4, s. 97-107

Předchozí Jan Kutek: Ten nejlepší

Následující Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1