Jazyk Karoliny Světlé
Věra Mazlová
[Články]
-
(Předneseno v Kruhu přátel českého jazyka v Praze.)
„Dobře psát znamená dobře myslit, dobře cítit a dobře se vyjadřovat. Je k tomu třeba míti ducha, duši i vkus. Sloh je člověk sám.“ Tak napsal v druhé polovici 18. století francouzský vědec Buffon v své Rozpravě o slohu. Jeho slova jsou pravdivá i dnes. Jaký je člověk, taková [45]je i jeho řeč, jeho způsob vyjadřování, jeho sloh. A tak poznáváme-li hlouběji jazyk a sloh spisovatele nebo básníka, vnikáme tím nejen do tajemné dílny řeči samé, nýbrž i do duše tvůrcovy. Analysou řeči se probíjíme k poznání člověka.
Dílo K. Světlé se dnes celkem málo čte. Neprávem. Světlá si zaslouží, abychom se k ní vraceli. Hledejme k ní dnes společně cestu rozborem její řeči!
Nechť k nám promluví nejprve básnířka sama! Poslechněte si, prosím, dvě ukázky! První je vyňata z knihy Vesnický román. Líčí radostný návrat zamilovaného Antoše a Sylvy z hor do statku za posvátné štědrovečerní nálady.
Byl tuhý mráz, sníh chrupal pod kroky pozdních chodcův, okolo čela Antošova vanuli však větérkové jarní. Na obloze i na zemi třpytila se jiskra vedle jiskry, hvězdy jim svítily nad hlavami, sníh pod nohama, kráčeli pod nebem i na nebi. Kolem nich doletovaly zvuky zvonů, zvěstujíce lidem čistého srdce, že se narodilo světlo světa v této posvátné hodině. Byla sláva a mír na zemi a na nebi, sláva a mír v Antošově srdci (V R 155).
V druhém úryvku (z románu První Češka) kreslí Světlá bouři v horách:
Tu to počalo v dálce hučet a šumět jako perutě mohutné vichřice, jako by nová bouřka proti bouřce táhla. Vodopády podemílaly ve svém vzteklém spěchu zuřivě skály, jim na bouřlivé cestě překážející, a koulely je jako lehké hračky do polekaného údolí. Vyvracely stoleté stromy a s běsným jekotem odnášely je na svých pěnících se hřbetech, a opírajíce je o jiné, jich síle vzdorující, tvořily z nich hněvivě jezy a vypínaly se s dvojnásobným hukotem přes ně (P Č 241—242).
Kolik velebného míru a tiché radosti na nás zpívá z jasných, prostých vět líčení prvního! Slyšíme v nich skutečně znít zvony, svolávající lid na půlnoční. Jaká sladká pohoda nás ovane z těchto řádků!
A jak se rozburácejí slova Světlé v ukázce druhé, jak nás její řeč přímo zaplaví hukotem bouře, jak ji vskutku slyšíme, vidíme, hmatáme, vnímáme všemi smysly! Kolik dynamismu, dramatičnosti je zakleto do těchto několika řádků!
A srovnáme-li obě ty ukázky, obě tak silné a naléhavě účinné a přitom tak odlišné líčenou náladou i prostředky, jimiž ji autorka vystihuje, uvědomujeme si, jak bohatou klaviaturu a jaké rozpětí má slohové umění Karoliny Světlé.
Její jazyk a sloh je složitý stejně jako její nitro i dílo. Svým bohatstvím vábí přímo k studiu. Přesto nebo snad právě proto se jím dosud málokdo zabýval. I L. Čech, který věnoval Světlé na konci 19. století obsáhlou a na svou dobu pozoruhodnou monografii, zasvěcuje rozboru jejího jazyka jen jednu celkem dost chudou kapitolu a přiznává sám otevřeně:
Jest se mi vyznati, že z úplného nedostatku vědeckých prací o těchto otázkách a z úplné nemožnosti, abych byl sám již pro tuto práci studium toto [46]vykonal, nemohu podati vědecky správného a zdůvodněného úsudku, čím Světlá platně a skutečně přispěla k vývoji jazyka (Č S 113).
A ani další badatelé se příliš slohem Světlé nezabývali. V pracích o díle Světlé najdeme většinou jen povšechné a všeobecné zmínky o její dikci. Poněkud víc si jazyka naší autorky všímá v svých studiích Krásnohorská, Lišková a Kaválková. Soustavného, zasvěcujícího a podnětného rozboru se dostalo slohu K. Světlé v přednášce Dr Rektorisové, proslovené v Kruhu přátel českého jazyka roku 1942. Při svém výkladu vycházím částečně z těchto pramenů, hlavně však z přímého studia děl autorky samé.
Světlá začala umělecky tvořit poměrně pozdě. Její prvotina Dvojí probuzení vyšla roku 1858, kdy Světlé bylo 28 let. Je skoro symbolické, že toto dílko začala Světlá psát francouzsky a že je teprve na přání Hálkovo přepracovala česky k tisku. Světlá totiž pocházela z pražské poloněmecké měšťanské rodiny. Její řečí mateřskou sic byla čeština, ale školena byla německy, jak vůbec bylo tehdy zvykem. Německé jsou i její první, neuveřejněné literární pokusy. Teprve jako dospívající dívce se jí dostalo dosti kusého odborného vzdělání v mateřštině. Roku 1847 jí v 30 soukromých hodinách ve zkratce podal poučení o češtině Petr Mužák, pozdější její manžel. Mužák rovněž seznamoval Johanku s českou literaturou. Světlá čítá s nadšením Čelakovského, Jablonského, Vocela a Tyla. Seznamuje se též s kruhem českých vlastenců, s Němcovou, Hálkem, Nerudou a s mnoha jinými. Teprve v té době se Světlá důkladně obeznamuje se svou mateřštinou. S bolestí si uvědomuje, jak málo z ní zná. Zpovídá se v Upomínkách:
Mluvívalo se tehdáž v Praze až k neuvěření špatně česky, vždyť jsem já sama vlastní jazyk neznala, sama nevěděla, kterak mi jest Bůh ví co předmětů a pojmů nazvat leda pokaženým názvem německým (S U 195).
Neměla Světlá věru lehkou práci, když začala psát. Těžce zápolila o každé slovo:
Jak často jsem se nad rukopisy svými netrpělivě rozplakala, závidíc jiným národům, zejména Francouzům, vytříbenost až stereotypní jejich fraseologie! Ba, bylo mi i mnohý výjev v práci zamýšlený zcela vynechati, poněvadž jsem se nemohla jistého, někdy naprosto všedního slova dopátrati, při čemž jsem si často velmi tvrdošíjně a dětinsky počínala (S L 53).
Světlá se však ze všech sil snažila dohonit své nezaviněné nedostatky. Na radu Hálkovu čítala denně bibli, počala se při pobytu pod Ještědem též soustavně zabývat lidovou mluvou. Své jazykové vzdělání doplňovala horlivou četbou české literatury starší i současné. Studovala soustavně i české mluvnice. Brzy mizely počáteční potíže. Světlá pronikla k tajům mateřštiny.
L. Čech přísně vytýká Světlé hojné poklesky proti duchu jazyka, ba [47]i gramatické chyby. Ne zcela právem. Najdeme sice vskutku v jejím díle některé přehmaty a kazy, ba někdy i zřejmé jazykové chyby, na př. instr. pl. zubami, prknama (Ú 57), stranama (Ú 354), došel by jsi dále (Ú 68), vylžený místo vylhaný (Ú 328), ve vazbách přechodníkových: úřednictvo, chtěje projeviti ochotu svou, odvádělo… (Ú 322), setkáme se u Světlé sem tam i s obratem nečeským, jako je na př. vazba hrad vzal úpadek (Hl 52), avšak je těchto poklesků celkem v jejím díle tak málo, že se musíme Světlé až obdivovat. Srovnáme-li její řeč s jazykem tehdejších autorů, můžeme právem říci, že Světlá byla velmi pečlivá spisovatelka, že o jazykovou čistotu dbala intensivně a soustavně.
Jaké jsou tedy základní vlastnosti slohu Karoliny Světlé?
Vraťme se nyní k přečteným ukázkám a pokusme se o jejich rozbor!
Idylické líčení první je na první pohled neobyčejně prosté. Avšak tato prostota je jen zdánlivá. Líčení se skládá ze čtyř větných celků. První dvě souvětí jsou souřadná, každé obsahuje tři paralelně stavěné věty hlavní, položené vedle sebe beze spojek. Teprve třetí souvětí je podřadné. První věta je hlavní, druhá je vyjádřena přechodníkem přítomným, třetí je vedlejší. Poslední věta je jednoduchá, hlavní. První dvě souvětí, stavěná paralelně, črtají v názorných zkratkách posvátnou přírodní náladu i její harmonické souznění s rozjásaným lidským nitrem. Každé souvětí je uvnitř budováno na kontrastu: mráz, sníh — větérkové jarní, obloha — země, hvězdy nad hlavou — sníh pod nohama. Třetí souvětí zvěstuje slavné narození Kristovo, aniž se zmiňuje o hlavním hrdinovi. A v poslední, prostinké větě vyznívá mohutně účinná paralela míru na nebi i na zemi a v srdci Antošově. Člověk splývá s vesmírem v harmonické jednotě. Slova tu volí Světlá prostá a nejprostší: mráz, nebe, země, svět, sníh. Není tu takřka básnických obrazů. Slovesa jsou většinou významově chudá a nevýrazná. Dvakrát tu najdeme pouhé byl, jinak prostá a obvyklá slovesa: svítit, kráčet, narodit se. Ale co dovedla Světlá z těchto prostých slov vytvořit! V čem tkví kouzlo těchto řádků? Myslím, že v jejich nesmírné zpěvnosti, v melodičnosti, v tajemné hudbě slov. Střídají se tu podobně jako v lidové poesii nepravidelně trocheje a daktyly. Věty Světlé tu opravdu zpívají. Jsou neobyčejně zvučné a eufonické. Je tu poměrně hodně samohlásek a z nich v hojném počtu samohlásky příjemné a, o. Jednotlivé samohláskové typy se tu dost pravidelně střídají a stupňují tak libozvučnost. Ze souhlásek jsou hojné souhlásky příjemné (likvidy 66, v, j 29, celkem 95), málo je tu souhlásek nepříjemných (49). Paralelním stavěním vět se zesiluje hudebnost. Časté aliterace tu rovněž stupňují zvukový dojem: vanuli větérkové, zvuky zvonů, světlo světa. Opakování slov: sláva a mír v poslední větě působí podobně jako opakovaný refrén v písni. Celek nám zní jako promyšlené hudební dílo o několika větách.
Hlavní prvky slohu Světlé, jež jsme tu mohli pozorovat, jsou: zá[48]měrná prostota, blízká skoro lidovému vyjadřování, biblická velebnost, vzácná hudebnost, větný paralelismus, účinné kontrasty.
Zcela jinak je zaměřeno líčení druhé. Obsahuje 3 souvětí, z nichž první je nejkratší, následující vždy delší než předcházející. Každé z nich se vzdouvá mohutněji jako řádící bouře. Její zuření znázorňuje Světlá bohatými a vzrušenými obrazy, metaforami, personifikacemi, příměry a epithety, často hyperbolicky nadnesenými: vlny koulejí skály jako lehké hračky, polekané údolí, pěnící se hřbety vln. Slova volí Světlá neobvyklá a zvukově přiléhavá, onomatopoicky účinná: vzteklý spěch, perutě vichřice, hukot, hučet, šumět. Slovesa jsou silně dynamická, přímo nabitá dějem: podemílat, koulet, vyvracet, vzdorovat. A protože ještě nepostačují pojmout a vyjádřit všechny mohutné děje, připojuje Světlá hojná adjektiva dějového významu, odvozená od slovesných kmenů: vzteklý, polekaný, překážející, pěnící se, vzdorující, a vkládá ještě vazbu přechodníkovou, aby tak v kypivém líčení zachytila plně všechny dramatické simultánní děje v celé jejich plnosti a dynamice.
Zvukově je toto líčení skvělé. Bouři tu vskutku vnímáme, jako by nás obklopovala a ohrožovala. Valí se na nás z každého slova. Světlá dosahuje tohoto silného účinu hojným užitím samohlásek úzkých, řezavých a ječivých i, e (je jich 89 proti 68 a, o, u), hromadí tu nelibozvučné souhláskové skupiny: řk (bouřka), řc (bouřce), fst (vzteklý), hřb (hřbet), vzd (vzdorující). Zvláště využívá drsnosti a zvukové naléhavosti souhlásek r, ř, h, ch, f, k a sykavek, jichž je v tomto krátkém líčení 76.
Hlavní rysy jazyka Světlé v tomto líčení jsou: rafinovaná stylisovanost, vzrušená dramatičnost, účinná dynamika, silná hyperboličnost, bohatství obrazů.
Obě ukázky se vyznačují jak citovou vroucností a tvořivou fantasií, tak i logickou promyšleností.
Vlastnosti vytčené na těchto ukázkách shrnují v podstatě skoro všechny hlavní znaky jazyka Karoliny Světlé vůbec. Pro úplnost je třeba ještě připojit sklon Světlé k hromadění synonym a k amplifikaci, silně se projevující prvky řečnické a některé rysy archaické.
Již na těchto ukázkách vidíme, jak se v jazyce Světlé prostupují rysy často nesourodé a vespolek i protikladné. Právě to však dokazuje složitost a velké vnitřní rozpětí její osobnosti.
Chceme-li správně pochopit a hlouběji analysovat sloh Světlé, je třeba si uvědomit jazykové poměry a ovzduší, z něhož rostla, ukázat, co v její řeči je všeobecně dobového a co je pro ni typické a jen její vlastní.
Všimneme si nejprve, jak se v jazyce Světlé projevují rysy její doby.
I. V jejím jazyce pozorujeme jasně prvky typicky obrozenské, s nimiž se setkáme i u jejích vrstevníků.
[49]1. Tak pořádek slov u Světlé je dobový.
Tehdejší archaisující čeština, školená hlavně na jazyce českých humanistů, klade vlivem latiny často sloveso na konec věty. Na př.:
Co dále díti se bude (KP 20).
Kobosilová lhostejně hlavou kývla (KP 86).
Nato Kobosil dceru po mnoho neděl s očí nespustil (KP 87).
Přívlastek shodný odtrhuje Světlá v duchu doby velmi často od podstatného jména, k němuž patří:
Velkou jim vždy udělal na osení škodu (M 273).
Veliké dával matce vždy pohoršení (T 328).
V přetěžkou upadl nemoc (KP 30).
S výrazem hluboké mu pravil přesvědčenosti (KP 138).
Přívlastek shodný klade Světlá též často za slovo řídící:
O posledních života svého okamžicích (H 151).
Tisíce květů bílých a růžových ho líbalo (H 153).
Povznášel zrak k pohoří lesnatému (Jitř. 9).
Podobalť se kůň ušlechtilý s jezdkyní spanilou bytosti jediné (H 132).
Naopak přívlastek neshodný pro zdůraznění bývá před řídícím substantivem: Rozjímá o světa vezdejšího proměnlivosti (Hl 51).
2. Světlá si stejně jako její současníci libuje v dlouhých, značně navazovaných souvětích, v nichž často vkládá jednu větu do druhé, takže nakonec zbude jen sloveso. Aspoň jeden přesvědčivý příklad:
Snivě pohlížejíc do hedvábných vlnek jeho, slyšela z nich Evička ještě jednou smutnou zvěst o Józině bezradostném mládí, o smrti bratra milovaného, o podivínství otce krutého, o jejím setkání se s Mikšem, při jejímžto prvním naň pohledu srdce její puklo jako poupě čarovné, z něhož se vyloupla láska jako květina temnorudá, žhoucí, zářící, vůně opojující, vzácný to plod duše vzácné, jíž prostá mysl toho, kdo k životu ji vyvolal, nerozuměla (KP 188).
Přes to, že jsou větné periody Světlé velmi složité, neztrácejí jasnost a přehlednost, poněvadž jsou dobře promyšleny a logicky skloubeny. Projevuje se v nich stylistická obratnost Světlé i její silný intelekt.
3. Dobové jsou též věty Světlé začínající slovesem s vytýkací příklonkou -ť, na př.: Byltě ten Jeník čiperný klučina. Začíná jimi obyčejně nový odstavec, navazující příklonkou -ť na předcházející vyprávění; to zjistila už Rektorisová.
4. Hojně rovněž užívá Světlá vazeb přechodníkových, jak bylo v její době zvykem. Hlavně si oblíbila Světlá přechodník přítomný, neboť dobře vyhovoval její snaze o všestranné vystižení bohaté dějové skutečnosti. Při namátkové prohlídce jejího díla jsem shledala na jedné straně nejméně 3, nejvíce 10 přechodníků. Světlá jich užívá skoro vždy nejen správně, ale i vhodně a obratně. Hlavně často se s přechodníko[50]vými vazbami setkáme v dlouhých souvětích, ať už v čele věty či uprostřed.
5. Důsledně Světlá naznačuje předčasnost k ději minulému plusquamperfektem.
Antoš nepocházel ze statku, kde byl pánem. Byl se z prachudých rodičů narodil (VR 10).
Uvrhla se znovu na stelivo, na němž byl otec skonal (N 77).
Položila haluzky, které byla venku ulomila (KP 43).
Všechny tyto archaisující obrozenské rysy najdeme i u ostatních spisovatelů této doby, jak ukázal prof. Svoboda v rozboru jazyka J. E. Kosiny v Naší řeči r. 1944. Světlá jimi platí daň své době. Bylo by nesprávné vytýkat jí je. Pravda ovšem je, že dnešnímu čtenáři poněkud vadí.
II. Zaměřením díla i svým slohem se Světlá řadí k romantismu, i když u ní najdeme některé zajímavé prvky realistické. V jejím jazyce zřetelně převažují prvky romantické. Silná citovost, bohatá obraznost, sklon k pathosu a rétorice, obliba kontrastu a hyperboly, hojná stupňování a amplifikace jsou společné většině romantiků, a to nejen dobovou módou, ale i vnitřním ustrojením. Sloh Světlé je však i při obrazové přetíženosti silný, účinný a přesvědčivý, neboť tryská přirozeně a spontánně z jejího rozvlátého nitra.
Poslechněte si několik ukázek!
Když v Kříži u potoka nutí Józu k sňatku s nemilovaným Fráňou, volá k němu Józa zoufale:
Nepovolíš mně, poprosím-li tě na kolenou svých v prachu té země? Nežádám si jiného na tomto světě než smrt. Dopřej mi ji, Fráňo, dopřej, zaklínám tě, slituj se nade mnou nešťastnou, abys i ty tam na věčnosti slitování došel. Nemohu, ó věř, milovat ni tebe ni jiného, neníť ve mně srdce, v prsou mi zpráchnivělo, nemám tam namísto něho než hrst popela. Ach, nemohu se dočkat chvíle, až celá v popel se rozpadnu (KP 154).
Řečnické otázky a zvolání, opakování slov, hromadění synonym, hojné nadsázky a účinné kontrasty jsou typické znaky této ukázky a romantického slohu Světlé vůbec.
Zvláště si libuje Světlá v protikladech. Zoufalství Felicinino líčí Světlá takto:
Ó, již se počíná plnit pohár života mého pelunkou a v slupce jeho zlaté tvrdne mi jádro přehořké. Stokrát raději budu za živa v hrobě hníti, než abych někomu lásku lhala (Hl 46).
Celá věta je vybudována na kontrastech pohár života — pelyněk, zlatá slupka — přehořké jádro a na paradoxu za živa hníti v hrobě, lháti lásku.
[51]Nejvíc vyhovuje sklonům Světlé romantická obliba hyperboly:
I zahučelo pak kolem ní černé zoufalství moře, s nářkem srdce rozrývajícím hodila kytku svou do studánky, aby utonula jako její naděje, vrhla sebou na zem, tlukouc si hlavu o kameny (KP 132—3).
Hyperbola, typický prvek romantický, je jedním z nejmarkantnějších znaků slohu Světlé. Vše, co prošlo jejím srdcem, je zveličeno a upřílišeno. Její fantasie umocňovala zážitky až do nemožnosti. Světlá často spojuje hyperbolu ještě s hromaděním slov a stupňováním, s větným paralelismem. Dává se sama unášet přívalem vět a obrazů, ba zdá se nám někdy, jako by jím byla i strhována. Tak vznikají dlouhé pathetické tirády, značně vzrušené, ale vždy promyšlené, neobyčejně zpěvné a strhující svým spádem. Aspoň jednu ukázku uvedu. Zrazená Józa volá v Kříži u potoka:
Zdaž, ó Bože, bídnějšího jsi stvořil tvora nad ženu? Kde asi bloudila spravedlnost tvoje, když muži ji vydals všanc, když stanovils, on že pánem jejím bude, nechť si udělá ze srdce jejího podnož, nechť duši její rozškube jako dítě na louce kvítko, nechť lásku i čest její v bláto zašlape, hříchem že to nebude ni před tebou, ni před lidmi? Kterýžto zeměplaz, svíjející se pod nohou lidskou, je ničemnější mne, ženy zhanobené (KP 176)?
III. Světlá však usiluje i o věrné vystižení vnější reality v duchu realistickém. Hlavně si všímá lidového prostředí ještědského, jemuž se hledí přiblížit i jazykem. Vědomě užívá hojných prvků lidových. Pečlivě a vytrvale si všímala ještědského nářečí a jeho rysy pak vkládala do svého díla. Dialektických prvků je v její tvorbě mnoho. Nejsou však rozloženy v celém jejím díle stejně početně. Celkem jsou nejhojnější v drobných pracích povídkových, v nichž převládá realistické zaměření ke skutečnosti. Ve velkých románech, v nichž Světlá řeší velké problémy ženy a člověka vůbec, ustupují většinou do pozadí. Celkem nelze říci, že by Světlá v užití nářečí měla právě šťastnou ruku. Nářečí nevyužila k charakteristice postav. Její hrdinové a hrdinky skoro nikdy souvisle nářečím nemluví. Přísně to vytýká Světlé L. Čech:
Mezi průběhem děje a mezi vnášenou dialektickou formou není nezbytné organické souvislosti. Světlá nechává mluviti všechny osoby stejně. Takovýto způsob mluvení nevyvrátí výtky básnické nepravděpodobnosti (ČS 115—116).
Lépe Světlou chápe a její postup odůvodňuje A. Novák:
Nemluví to ještědští horalé v determinaci svého prostředí a své společnosti, nýbrž prostě lidé tváří v tvář zmaru a věčnosti, a proto všechno kmenově neb národopisně příznačné tu naprosto mizí (S 204).
Světlá neužila nářečí souvisle v přímé řeči, protože ještědský dialekt tak důkladně neznala. Odpozorovala pečlivě jeho jednotlivé zvláštnosti, ale mluvit jím asi nikdy neuměla. Proto jen nahodile rozhodila hojnost [52]nářečních rysů a výrazů po díle, aniž si asi uvědomila, že v její vznosné řeči jsou živlem nesourodým. Nejlépe se v díle Světlé uplatnily básnické obrazy lidového původu, hlavně přirovnání, o nichž se ještě zmíním. Několik příkladů nářečních prvků u Světlé:
Rysy hláskoslovné: prál (pravil), ďál, lajc, nemrzalo ji to, čakali, veďal, ďouka, zrouna, tepru, paulač, po usi, v zejmě, růsa.
Rysy tvaroslovné: trýznit, ukázat, dal statek synoj, Florikoj se Anežka líbila, šel ke krejčíkom.
Rysy slovníkové: patlat (žvanit), šustem (rychle), sutenec (pohlavek), pečetiti (ujišťovati), chmerek (mech), turmák (tvrdohlavec), kyselinky (brusinky). Pán bůh mu málokdy do noty trefil (Blá 7). Po mně nemáš jediné žilky (Blá 8). Nebylo v ní ani za mrvu pýchy (S 15). Zimomorka vyrazila na každém (D 97). Matka dala synovi brouka do ucha (D 136). Přišel tomu na žílu (Ú 109). Kdopak dá takovou věc rád na zvon (KP 96)? Žejbroval se na pec (Blá 17).
Někdy jde Světlá v úsilí o lidovost řeči tak daleko, že se nevyhne ani vulgarismu. Na př.:
Co tu brejlíš do měsíce (M 281)?
Fantí se až do smrti (KP 94).
Byl v prachu (KP 274).
Ta se do mne zabouchla (KP 124)!
Hojně užívá Světlá lidových úsloví a přísloví, jež jí vyhovují ethickým zaměřením a v něž zhušťuje svá mravní naučení:
Když popláče, od srdce odlehne (L 59).
Rouné k rounému se hrne (O 191).
Co prauda, to prauda (O 149).
Celkem můžeme říci, že se Světlá zasloužila o oživení spisovné češtiny ze svěžích zdrojů mluvy lidové. Navazuje tím na záslužnou činnost Němcové, Tyla, Čelakovského i Erbena, i když se jí vždy dost nepodařilo zvládnout umělecky bohatství lidové mluvy, včlenit její prvky logicky a organicky do svého básnického jazyka.
IV. Dosud jsme si všímali, jak se obrážejí dobové proudy a tehdejší jazykové tendence v slohu Karoliny Světlé, jak se s nimi Světlá vyrovnávala a jak z nich umělecky těžila. Zásluhou Světlé je, že dovedla většinou šťastně spojit a stmelit tyto prvky v harmonický, jednotný celek. Její velikostí však je, že udělala víc. Vytvořila skutečně vlastní, osobitý a silný jazyk básnický, zrcadlo a odraz své velké osobnosti. Osobitost jejího slohu záleží v jeho kouzelné hudebnosti, naléhavé dramatičnosti, prudké dynamičnosti a básnické obraznosti.
[53]1. Čteme-li Světlou, obklopí nás tajemné moře zvuků, všechno kolem nás zní, šumí, zpívá. Spád její řeči se silnými důrazovými vrcholy a poklesy je nezapomenutelný. Stavba vět se řídí převážně zákony hudebními. Skoro každá věta je malá hudební skladba jednotné linie, bohatě členěná v několik taktů. Proto Světlá tak často užívá dlouhých souvětí, proto jí tak vyhovuje větný paralelismus, proto tak často záměrně mění pořádek slov, odtud pramení i záliba Světlé v amplifikaci a v hromadění slov. Její věty zpívají, jásají, tekou velebně a mohutně kolem našeho sluchu. Její próza je tak silně melodická, ba rytmická, že se blíží až verši. K zesílení hudebnosti využívá Světlá záměrného řadění hlásek, střídání slov krátkých a dlouhých, přízvuku i délky:
Co může otec za dceru, co syn za matku? Jen ze skutků vlastních budeme se jednou zodpovídati (L 83).
2. Dramatickými prvky je celé dílo Světlé přímo prostoupeno. Některé práce jsou komponovány zcela dramaticky. Vrcholí obyčejně ve velkých, účinných a dramaticky pojatých scénách a dialozích. Takovým takřka jevištním, zkratkovitým a účinným výstupem je na př. v Kříži u potoka první setkání Štěpánovo a Eviččino u kříže; k němu se později řadí obdobný a dramaticky ještě vystupňovaný rozhovor Evy s Ambrožem před rozchodem. Věty Světlé, jindy obyčejně vzduté v dlouhé linie, jsou tu zkratkovitě zhuštěné, naléhavé, pádné, ostré jak meč. Když Ambrož vyzývá Evu, aby s ním odešla od nevěrného muže Štěpána, odpovídá Eva:
„Nepůjdu odsud,“ Evičce z prsou se vydralo.
„Evo!“
„Neopustím kletý dům kletého muže…“ „On tě ubije!“
„Nechť mne ubije, nechť se mnou naloží jakkoli, jemu jsem se dala, jemu náležím.“ (KP 262).
Dramatické schopnosti ve Světlé byly a projevují se jasně v mnoha partiích jejího díla. Dramatičnost, dějová intensita, napětí, dynamismus odpovídaly jejímu vnitřnímu ladění.
3. Velmi bohatě, nově a odvážně využívá Světlá slovesa. Sloveso je důležitým prvkem ve vzrušených vypravováních i v líčeních citových stavů nebo přírodních nálad. Světlá plně vychutnává jeho tvárnost a pružnost. Hojně uplatňuje jeho vidové možnosti: Mohla se zrovna rozdiviti (Blá 11).
Světlá si libuje v slovesech dynamických, dějem přímo nabitých, pádných, zvukově výrazných a naléhavých:
Chaloupka visela na strmé stráni mezi oblaky, jako by ji musil první liják spláknout a první větrně odnést (L 10).
Taková slova nebyla nikdy zazvonila v jejím nitru (Dr 184).
Měsíc visel mezi černou mříží stromů (D 157).
[54]V slovesech Světlé najdeme někdy patrný vliv lidového vyjadřování:
Střihla po synovi zlobně očima (L 43).
Vrazila oči do země (O 135).
Jindy hromadí Světlá asyndeticky a s gradací slovesa se stejnou předponou:
Znova se to v kotlu rozechvělo, rozzvučelo, rozpěnilo, znova to v něm zabědovalo, zaplakalo, zaúpělo (D 101).
V Kosmasovi to zaburácelo, zalomcovalo (D 128).
Občas si Světlá tvoří i slovesa nová, většinou od kmenů jmenných:
Kolkolem vesnice se tmavily samé malé háječky (L 5).
Hojně užívá Světlá sloves metaforicky i v personifikaci. Přenáší tu často obrazy z přírody do lidského života nebo naopak:
Větřík se kolíbal ve větvích (KP 267).
Staré jedle se zle kabonily (Šk 97).
Měsíc trousil po ulicích modravé pruhy (Roz 51).
Starobylý dům se mračil víc než jindy (P Č 52).
Zívala tam velká jizva (Roz 171).
Na rtech jejích vykvetl úsměv (Ú 189).
Pro Světlou typické a velmi zajímavé jsou obrazy, v nichž se konkretní sloveso spojuje se substantivem abstraktním. Mezi abstraktním substantivem a konkretním slovesem vzniká silné napětí, jež neobyčejně stupňuje účin. Nejčastěji tu klade Světlá slovesa přímo nabitá zhuštěným dějem, slovesa naléhavě dynamická, souvisící obsahem s bouří, povodní a ohněm, protože se v nich účin sluchový prolíná se zrakovým: metati, mrštiti, prýštiti, zavířiti, bušiti, zaburáceti, vyšlehnouti, zaplápolati.
Okna metala sterá tajemná světla do stínů zahrady (Dr 54).
Kaplička metala dlouhý stín (KP 78).
Láska se jí prýštila z očí (L 36).
Mrštil pohledem po posměváčkovi (PČ 153).
Zavířila ve mně zoufalost (T 42).
V hlavě mu buší myšlenky (D 45).
Srdce v něm zaburácelo (D 159).
Divoký oheň vyšlehl z jeho zraku (Tř 163).
Divoká zoufalost z něho na ni vyšlehla (PČ 55).
Živěji zaplápolal její zrak (Tř 148).
Štěpán je umyt z přestupků svých (KP 363).
Jeho planoucí zrak se zabodal do tváře dívčiny (PČ 238).
Lid zaklepal na srdce jeho (Roz 261).
Z jejích očí vystřelila na mne jakoby zášť (Ú 245).
Celkem je sloveso vskutku těžištěm i ohniskem básnického umění Karoliny Světlé.
4. Obdivuhodná je rovněž její obraznost. Projevuje se nejen v počtu, ale hlavně v síle, kráse, hloubce, promyšlenosti a novosti jejích [55]metafor, personifikací, příměrů a epithet. Hlavní úlohou básnických obrazů Světlé je zesilovat dojem, budit čtenářovu pozornost.
Její metafory vynikají odvahou a novostí. Světlá jí dosahuje opět silným vnitřním napětím klenoucím se mezi nečekaně spojenými výrazy, z nichž jeden bývá konkretní, druhý abstraktní: jed očí (Dr 160), šíp vtipu (Dr 160), ošatka přezdívek (B 150), blesk poznání (Dr 157), jícen zoufalosti (Ú 264), liják výčitek (Ko 215), žíhavky ješitnosti (jitř. 42). Mnohé metafory Světlé jsou nabity dějovostí a dynamikou: vlnobití tance (B 144), vichřice kvapíku (Dr 174).
Personifikace mají u Světlé dva základní typy. Jednak Světlá personifikuje abstrakta z duševního života (Myšlenka člověka vyhlídne a obskočí), jak upozornila Rektorisová, jednak si Světlá libuje v personifikacích přírodních, hlavně v pasážích lyrických. V nich se nejednou značně blíží Hálkovi.
Sníh povolil lahodným prosbám jarního vzduchu a svlékl mladému osení bílý kožíšek; zvolna slezl s keřů a se stromů, a než se toho kdo nadál, odstěhoval se z údolí a volal na ně s nejvyšších vrcholků posmívavě: „Na shledanou“ (PČ 226—7).
Metaforická a personifikující jsou též odvážná epitheta Světlé. Opět se tu setkáme s účinným spojováním konkret s abstrakty: černá myšlenka (L 72), zbořené ideály (PČ 58), bezedná zoufalost (t. 59), olověná zdlouhavost (t. 55), ledová zarytost (KP 157), železná mlčenlivost (t.), ledová pohrdlivost (t. 263), žulová vůle (Ú 317), hlodavé starosti (Pou 33), plamenné opovržení (Sat 76). Zajímavá jsou epitheta personifikující: zaslzené květiny (Hl 50), nahá skála (KP 189), němé neštěstí (t. 190). Zvláštní skupinou jsou epitheta, v nichž se kříží a doplňují různé vjemy smyslové, nejčastěji zrakové a sluchové, někdy i hmatové. Jsou obdivuhodně svěží a neotřelá. Světlá se jimi stává v své době odvážnou, třeba snad neuvědomělou průkopnicí impresionismu. Na př.: stříbrný déšť (slzy) (KP 267), sladké ticho (T 13), stříbrný smích (P 27), stříbrný hlas (Pou 34).
Nejhojněji jsou v díle Světlé zastoupeny příměry. Jimi Světlá přímo hýří. Nelze tu ani zdaleka vyčerpat celé obrazové bohatství Světlé. Načrtneme si jen hlavní typy. Co se týče vnější formy příměru, jsou u Světlé v naprosté převaze přirovnání se spojkou jako. Jen zcela výjimečně najdeme v jejím díle lidový příměr se spojkou co: bledá co smrt (Ú 265).
Velmi vzácné jsou genitivy srovnávací:
Okna nebyla větší dlaně (Z 227).
Je nešťastnější každého sirotka (Dc 120).
Byla bledší těch par, kteréžto začaly vystupovati z Vltavy (Ú 270).
Rovněž zřídka se u Světlé vyskytnou instrumentály srovnávací:
Slova se dotkla srdce ranou bleskovou (Z 154).
[56]Člun přejel šípem vodní hladinu (Ú 250).
Myšlenka se bleskem vnutila (Pou 58).
Ústa, růží se usmívající (Div 22).
Větrem přes hory letěti (KP 30).
Nepříliš často jsou příměry u Světlé vyjádřeny předložkou nad:
Vzácnější nad bílou kavku (B 133).
Je nad kámen a skálu nehnutější (Div 35).
Rty červenější nad korále (Mi 100).
Spanilejší nad každou světici (Mo 26).
Vlasy černější nad peruť kosovu (MZ 254).
Ústa nad zralou malinu ruměnější a vábivější (MZ 254).
Jste proměnlivější nad vlny mořské (Za m. 220).
Příměry se spojkou jako si nejvíc zaslouží naší pozornosti. Světlá v nich čerpala hlavně z řeči lidu. Její příměry jsou většinou krátké, vyjádřené často jediným slovem. Vynikají účinnou zkratkovitostí, názorností, konkretností, působí neotřele, nově, svěže.
Světlá v nich obyčejně k příměru využívá jevů přírodních:
Tváře se jí rděly jako ty červánky (Hl 25).
Oči černé jako noc (Hl 27).
Zuby bílé jako sníh (Blá 26).
Hoch jako oheň (L 33).
V uších mu to šumělo jako v lese před bouřkou (L 48).
Tvoje slova padají na mne jako rosa (L 78).
Její oči zářily jako hvězdy (KP 217).
Zbledla jako sníh (PČ 238).
Dívka bledá a spanilá jako jitřenka (PČ 334).
Vyhýbáš se paní matce jako ohni (t. 104).
Na tváři jí stály velké perle slzí jako krůpěje rosy na meruňce (Ú 236).
Oči jako studánky (Sat 12).
Velmi často čerpá Světlá příměry ze světa živočichů:
Utíkal jsem svým myšlenkám jako štvaný jelen psům (L 41).
Uháněla k domovu jako splašené hříbě (KP 195).
Vyskočila jako polekaná laňka (PČ 179).
Lidé poslouchají jako ovce (t. 205).
Seděla ve voze ostýchavě jako z hnízda vyplašené holoubátko (Hl 192).
Mařička kroužila okolo statku jako jestřáb (KP 296).
Vznášela se jako holubice (KP 241).
Ležela bílá a tichá jako umírající holubice (PČ 202).
Vlasy jako peruť havranní (PČ 211).
Umořila se jako slavík v kleci (Ú 303).
Zasmála se jako žežulka (Z 223).
Svíjel se jako úhoř (PČ 169).
Švihl sebou jako ryba (t. 170).
Uklouzla mi jako pstruh (Ú 223).
Velmi miluje Světlá příměry z říše rostlinné:
Okřívám jako zvadlé stéblo vlažným deštěm (Za m. 191).
Nebe modré jako chrpa (L 23).
[57]Motýlci, vznášející se v povětří jako dva lupínky z růže (L 24).
Je velká a štíhlá jako jedle (L 25).
Děvče urostlé jako bříza (L 29).
Pohádky se jí sypaly se rtů jako bílé listí z mladých štěpů (Jitř 61).
Krk jako mléko, zuby jako kroupy (O 100).
Stůl se bělal jako venku na stromech květ (KP 78).
Dívka kvete jako pivoňka (KP 269).
Mladík jako topol (KP 192).
Zbledla jako lilie (KP 204).
Začervenala se jako jahoda (KP 208).
Její vzrůst je ohebný jako lodyha konvalinky (PČ 230).
Zuby jako mandlová jádra (PČ 210).
Měl tváře jako broskve (Ú 19).
Vlasy zlaté jako zralá pšenice (D 128).
Oči černé jako ostružiny (T 328).
Panna jako divizna (hezká) (T 349).
Jindy zas přirovnává Světlá úkazy přírodní k projevům lidské civilisace:
Borovice vysoké jako věž kostela (Blá 35).
Jalovice se strakatily jako kraslice (t).
Co koukáš jako pět krejcarů z pytlíčku (Šk 8)?
Stál jako socha (KP 201).
V sednici to vypadalo jako v kapličce (KP 228).
Na dvoře bylo čisto a uklizeno jako na stole (KP 228).
Srst lesklá jako hedvábí (PČ 204).
Byla dobrá jako kousek chleba (Ú 178).
Chaloupka útulná a čistá jak jesličky (D 116).
Stromy se vypínaly tak pěkně rovně k nebi jako ty pilíře u kruchty v kostele (J 50).
Občas přirovnává Světlá i k pojmům abstraktním:
Budeš mně milá jako duše v těle (L 35).
Hnusil se jí jako hříchy její (PČ 294).
Velmi často se u Světlé setkáme s příměry, v kterých se vnějším obrazem stručně, ale naléhavě vyjadřuje vnitřní dění v člověku:
Zbledla jako duch (Ú 189).
Ležela jako mrtvola (Ú 190).
Je bledý jako nebožtík (Bl 217).
Zbledl jako smrt (Ú 24, 154, 339).
Někdy Světlá záměrně hromadí několik příměrů vedle sebe:
Měla ruce jako led, hlavu jako v ohni, tváře jako sníh ubledlé (Blá 116).
Je to mladík jako kvítí, knírky černé jako uhel, oči jako jiskry, ohýbá se jako vrbový proutek (Blá 10).
Jindy Světlá v duchu lidovém rozvádí příměr v celou větu vedlejší:
Stála o hrušku opřena, jako když ji do země vleje (Blá 15).
Poklonit se neumí, stojí před člověkem, jako by byla polkla loket (PČ 150).
Zůstal, jako by ho byl krví polil (Ú 31).
[58]Bylo plaváčků, jako když prostře červený šátek (D 149).
Umí koukat, jako když po lidech nože hází (M 278).
Nebe bylo tak modré, jako by je bylo jaro ze samých pomněnek vyklenulo (Ko 212).
Najdeme u Světlé i antithesi, tak typickou pro lidové básnictví:
Tu se to náhle tam u vchodu zabělalo jako celá kytice lilií. Ale nebyla to žádná kytice lilií, nýbrž Borinka, která se tam tak zaleskla svou krásou (D 269).
Bylo by velmi zajímavé zjistit, zdali v těchto příměrech Světlá prostě přejímala hotové obrazy z úst lidu, či zdali je sama v jeho duchu tvořila. Buď jak buď, svědčí o její neobyčejné jazykové vnímavosti a citlivosti.
Vedle těchto příměrů, blízkých lidovému vyjadřování, najdeme u Světlé ovšem i hojnost příměrů delších, nadnesených, vzešlých přímo z její umělecké dílny bez vlivu řeči lidové. Bývají bohaté a neotřelé, někdy značně učené, často rozvedené v celou větu i souvětí. Světlá jimi útočí hlavně na náš sluch a zrak, někdy i na ostatní smysly.
Jen zdola duněl k němu hlas městského ruchu jako zvuky mohutných varhan (Roz 83).
Čerpají obrazy obyčejně z civilisovaného světa lidí, z dějin, z bible, výjimečně i z přírody.
Obrysy kostela se odrážely od pozadí měsícem postříbřeného jako runy pradávné od plochy drahocenné (Ú 66).
Kynula hlavou jako porculánoví Číňané na psacím stole (Ú 166).
Věčná lampa z rubínového skla zářila jako oko Kyklopa po tichém náměstí (PČ 11—12).
Zaplavena vlnami černých vlasů jako kající se Majdaléna (Ú 235).
Vodopády se bělaly a kroužily v záři blesků jako báječní hadové s vlajícími, daleko se rozstřikujícími hřívami (PČ 242).
Zajímavá a odvážná jsou přirovnání s obráceným poměrem obou členů, takže se konkretum přirovnává k abstraktu; upozornila na to už Dr Rektorisová. Na př.:
Věnec se zaskvěl jako myšlenka krásná (KP 192).
Zeleň se prýštila jako proudy útěchy z ňader skály (Hl 62).
Někdy Světlá týž jev přirovnává k několika předmětům z rozmanitých sfér:
Písně ho oblétaly jako zlaté zvuky, jako vonné květy, jako požehnání matčino, jako poslední prosba milenčina (Roz 261).
Všechno velké slohové umění Světlé se nejlépe a nejplněji projevuje v jejích líčeních přírodních. Světlá vnímá přírodu všemi smysly. Již roku 1858 se v dopise zpovídá sestře Žofii:
Právě před očima mi leží, co nejraději z celé přírody vidím: kus lesní louky. Tu vidím, cítím, dýchám, ano i slyším (17. VIII. 1858, VS 290).
[59]Toto přiznání Světlé je velmi zajímavé. Znovu zdůrazňuje, jak intensivně vnímala Světlá sluchem. Svědčí o tom i jedno její přirovnání:
Mocně jako tajemná hudba naň působil soulad barev (Bl 190).
I barevné dojmy si Světlá přehodnocuje do sféry zvuků. A tak celé její dílo je proniknuto hudebními prvky. Proto i přírodu miluje Světlá nejvíc ve chvílích silných zvukových efektů — za bouře. Víme, že se Světlá bouře velmi bála, zvláště v horách. Působily tyto silné efekty tak příliš na její předrážděné nervy snad právě proto, že byly obrazem jejího vnitřního života? Jako umělkyně však vnímá bouři silně rytmicky i dramaticky. Její líčení působí intensivně velkým vnitřním napětím, ale zdánlivým vnějším klidem:
Blesk stíhal blesk, rána ránu. Nebyl by stačil je spočítati. Některou chvíli zorala oblohu jako úhel černou od jednoho konce až k druhému taková sršící brázda, že spatřil člověk všecky věci před sebou jako za bílého dne a hned nato byl zas obestřen takovou neproniknutelnou tmou, jako by se byl náhle propadl do některé hlubiny země, kteráž nikdy ještě nezvěděla o tom, co je to paprsek slunce (Sat 9).
Stejně jako bouři miluje Světlá noc, hlavně měsíčnou. Líčí ji mistrovsky. Zmocňuje se jí opět hlavně hudebně a dramaticky:
Jako v čarovném jakémsi korábu vznášel se tam měsíc mezi klidným postříbřeným nebem a prohlubní mlhavou dunící. Rozžal u okna hradu sta jisker měnivých, pršely do ní jako déšť lepokamů, bloudily jako stopy vil a rusalek, k zamilovaným schůzkám spěchajících po protějších houštinách a pronikaly bělostnými blesky jemňoučkou chvějící se rouškou, pod níž burácela řeka (Hl 84).
Méně zastoupena jsou u Světlé přírodní líčení idylická. Takových míst, jako je líčení návratu Antošova za štědrovečerní noci, nenajdeme v jejím díle mnoho. Idyla nevyhovuje jejímu vnitřnímu dramatickému napětí.
Tím, že jako základní prvek slohu Světlé zdůrazňuji hudebnost, nechci podceňovat její vyvinutý smysl pro barvy. I po této stránce je její jazyk neobyčejně bohatý. Nejen všechny barvy, ale takřka všechny barevné odstíny jsou u Světlé zachyceny. Světlá je nejčastěji vnímá kontrastně; kombinaci bílé a černé, hru světla a stínu najdeme u ní nejčastěji. Jinak miluje Světlá barvu rudou, brunátnou. Aspoň dva příklady:
Purpurový žár z kamen přelétal plamenem růžovým tvář mladé dámy. Bílý obličej ozařoval žhoucí pablesk z krbu. Vzrůst obepínaly šaty z temnohnědého aksamitu, olemované brabantskými krajkami. Černé její vlasy skrývaly se jí na šíji v síťce temné. Seděla v lenošce z modrého aksamitu se zlatými třásněmi, pozorně čítajíc nitě na bílém hedvábném stramínu (Roz 2).
Vyluzovalyť ze stříbrných mís a stojanů růžové voskové svíčky na pozlacených lustrech, od stropu visících, pravé ohňostroje běloskvoucích blesků a pablesků, vábících z křišťálových lahví a pohárů hejna duhových jisker, jež skrápěly damaškový ubrus deštěm bludných lepokamenů všech barev (Tř 145).
[60]Velmi často se vnímání sluchové a zrakové u Světlé prolíná, doplňuje a umocňuje. Zcela plynule a jakoby nepozorovaně přechází Světlá ze sféry zrakové v sluchovou a opačně:
Hleděly jsme z modravého polostínu klenby na proudy měnivého, po zahradě rozlitého světla. Stíhaly jsme mlčky rozmarnou hru paprsků na průzračném lupení stromů, poslouchaly jsme dumky vody, do kašny se řinoucí, a ševel ptactva, hnízdícího v keřích okolo domu, z nichž se povznesl někdy do vlahého vzduchu bzučící brouk, lesknoucí se jako leštěný drahý kámen (O 87).
Závěrem shrnuji:
Třebaže i jazyk Světlé je poznamenán dobovými znaky obrozenskými a romantickými, Světlá, silná individualita lidská i umělecká, přerostla průměr své doby i svým slohem a vytvořila si z tehdejší češtiny dokonalý nástroj k vyjádření svých myšlenek i citů. Její sloh je věrným zrcadlem její osobnosti. Její bytost je věčně rozpjatá na kříži vnitřních rozporů, zmítána uvnitř krutě mezi citem a rozumem, láskou a povinností. Je napájena výsostnými touhami i spalována nevyžitými vášněmi, navenek však vždy důstojně klidná, vyrovnaná a ukázněná. Celá tato úžasná škála zážitků i myšlenek je vtělena do jejího jazyka a slohu. Odtud ty zdánlivé rozpory, odpovídající tak dobře protikladům vnitřním, odtud ta monumentální vznosnost a pathetická rétorika, odtud záliba v kontrastu, hyperbole a amplifikaci. Světlá nemohla unést celou tíži svého bohatého, přebohatého vnitřního života, jejž jí nebylo dopřáno vyžít ve světě skutečném. Všechno to hýřivé bohatství musila někam dát, nějak je vtělit. Uložila je do svého díla. Vše, co v Světlé zůstalo nevyžitého a nenaplněného hmotně, zračí se v jejím jazyce a slohu. Odtud ta úžasná dramatičnost, odtud až přebujelá kypivost, odtud to drtivé napětí, jež nás přímo omračuje v slohu Světlé. Její jazyk je výmluvným a trvalým svědectvím jejího vítězného zápasu se sebou samou. Je jedinečný a nenapodobitelný, protože tryská z tajemných, nevyzpytatelných hlubin lidské duše.
Prameny
(Uvádím zde jen díla, z nichž cituji, nikoli celou prostudovanou literaturu. Uvedených zkratek užívám pro stručnost při citaci.)
Díla Světlé
(Excerpovala jsem celou tvorbu K. Světlé, zde uvádím jen díla, z nichž cituji ukázky.)
| Vesnický román. Sebrané spisy III, Otto 1899. | VR |
| Upomínky. Otto 1925. | SU |
| Z literárního soukromí. Otto, bez data. | SL |
| Poslední paní Hlohovská. Otto 1922. | Hl |
| Jitřenka. Sv. „Z let probuzení.“ Otto 1904. | Jitř. |
| Nemodlenec. Sebrané spisy VII. Otto 1900. | N |
| Lamač a jeho dítě. Otto 1872. | L |
| Skalák. Otto 1872. | S |
| Blázínek. Sebrané spisy XV. Otto 1901. | Blá |
| Drama zbořeného domu. Sebrané spisy X. Otto 1900. | Dr |
| Tři chvíle. Sebrané spisy XII. Otto 1901. | Tř |
| Na košatkách. Sebrané spisy VI. Otto 1900. | Ko |
| Konec a počátek. Otto 1874. | P |
| Dcera otce svého. Otto 1872. | Dc |
| Motýl. Sebrané spisy VI. Otto 1900. | Mo |
| Mladá paní Zapletalová. Sebrané spisy VI. Otto 1900. | MZ |
| Za májového večera. Sv. „Z let probuzení“. Otto 1904. | Za m. |
| Bludička. Sebrané spisy XII. Otto 1901. | Bl |
| První Češka. Sebrané spisy IV. Mazáč 1930. | PČ |
| Kříž u potoka, Mazáč, 16. vydání. | KP |
| Kterak se dohodli. Mazáč 1931. | Kt |
| Bohatá nevěsta. Mazáč 1940. | B |
| Satanáš. Mazáč 1940. | Sat |
| Ze starých časů. Mazáč 1931. | Z |
| Divousové. Mazáč 1931. | Div |
| Miláček lidu svého. Mazáč 1940. | Mi |
| Josefů Josef. Mazáč 1931. | J |
| Na úsvitě. Kober 1865. | Ú |
| Rozcestí. Kober 1866. | Roz |
| Škapulíř. „Přítel domoviny.“ Beaufort 1889. | Šk |
| Poslední poustevnice. „Přítel domoviny“. 1886. | Pou |
| Mladší bratr. Družstevní práce. 1940. | M |
| O krejčíkově Anežce. Družstevní práce. 1940. | O |
| Černá divizna. Družstevní práce. 1940. | D |
| Ten národ. „Národní knihovna česká“, č. 53. Bačkovský. | T |
Naše řeč, ročník 31 (1947), číslo 2-4, s. 44-61
Předchozí Josef V. Bečka: Opakování předložky v rozvitých a rozšířených členech větných
Následující Jiří Haller: Svatopluku Čechovi
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1