Vyjadřování slovesné a jmenné
Josef V. Bečka
[Články]
-
Věta, jak se tomu učí už děti ve školách, se dělí na část podmětovou a přísudkovou. Část podmětová je statická, kdežto pravá dějová hybnost, dynamika, je v části přísudkové. V ní je čisté ponětí děje vystiženo slovesem (t. j. přísudkem holým); ostatní části vyjadřují buď průvodní okolnosti děje (místo, čas, způsob, příčinu), nebo předmět děje a jsou v podstatě samy o sobě rázu opět statického. Podle okolností mohou buď zastínit dějovou hybnost slovesa (zvláště je-li užito slovesa významu slabě dějového), nebo naopak jeho hybnost zvýšit tím, že mu dodávají plastičnosti, resonance. Neměří se tedy dynamika výrazu číselným poměrem substantiv a sloves ve větách, nýbrž závažností jejich sloves. Rozdíl mezi výrazem statickým a dynamickým není v množství sloves, nýbrž ve způsobu jich užití. Základní zásadou tu je: důležitost slovesa ve větě je tím větší, čím plněji, sytěji a názorněji sloveso vystihuje příslušný děj.
Čeština, jako všechny ostatní slovanské jazyky, má ráda výraz dynamický, a proto klade na sloveso ve větě veliký důraz. Tím se nápadně liší od němčiny (a jazyků germánských vůbec), neboť němčina klade větší důraz na statické prvky přísudku. K svému úkolu je české sloveso důkladně vyzbrojeno. Už sama bohatá stupnice vidů je činí velmi výrazným. Téměř u každého slovesného pojmu dovedeme bez obtíží rozlišit děj trvací, skončený a opětovací (nésti - přinésti - nositi), dovedeme i znásobit opětování děje (nosívati). Tam, kde je toho zapotřebí, umíme vystihnout i začátek děje (stromy rozkvetly). Někdy je sloveso schopno vyjádřit i opětovaný děj zdrobnělý (poskakovati). Ba někdy umíme prostým slovesem vyznačit i míru děje (malou: poodhalil roušku; velikou: nadělal peněz). Nejkrásnější na tomto bohatství vidovém je to, že se ani nevytvořilo uměle, ani není uměle udržováno při životě mluvnickou normou, nýbrž že je to systém skutečně živý a životný.
Snaha po plnosti dějové nás vede i k tomu, že se vyhýbáme těm slovesným tvarům, které vyjadřují spíše stav než děj. Takovým tvarem je rod trpný. Proto si rod trpný ponecháváme jen pro ty případy, kde úmyslně zdůrazňujeme stav (byl těžce raněn, dům je dostavěn, dílo je už vykonáno a p.). Jinde ho užíváme jen zřídka a volíme raději hybnější rod činný nebo zvratný: Úřaduje se od 8 do 2. Přednáška se dnes nekoná. To se vám lehko řekne. Nechoď tam, kde tě nezvali.
[140]Mimo to i při samém tvoření nových sloves dbáme — mnohdy spíš instinktivně než uvědoměle —, aby nově tvořené sloveso už svým způsobem tvoření ukazovalo na děj, který má vystihovat, anebo na výsledek děje, a nikoliv na okolnosti průvodní. Říkáme, že se vlak vyšinul, nikoli že se vykolejil, jak se říká v němčině (entgleisen) nebo ve francouzštině (dérailler), ježto základ šinouti se vystihuje skutečný pohyb, kdežto základ kolej vystihuje jen místo pohybu. Sloveso zapříčiniti něco cítíme i bez gramatiky jako nevhodné, protože neznamená „učiniti něco příčinou něčeho“, jak bychom od něho čekali. Sloveso usklepniti nevystihuje podstatu děje, nýbrž toliko jeho směr, a proto dáváme přednost obratu uložit do sklepa. Je výraznější, třebaže je méně stručný. (Více takových příkladů najde čtenář v Naší řeči 17, 1933, str. 260 n.) Nemohli bychom vytvořiti sloveso podobné francouzskému revolvérer, protože se nám v dnešním našem pojetí děj (t. j. střílení) vnucuje do mysli tak výrazně, že zatlačuje představu nástroje až na vedlejší, méně významné místo, na němž může býti zdůrazněno jen za zvláštních okolností větným přízvukem (na př. vystřelil z revolveru, nikoliv z pušky).
Při všem tom však dbáme toho, abychom si výraznost slovesa nezkazili užíváním zbytečně silně dějových sloves na nevhodných místech. Má-li sloveso zůstat jemným nástrojem, jímž vystihujeme větnou dynamiku, nesmí se ho zneužívat. Nebudeme si otupovat smysl pro jemné rozlišování stavu a děje užíváním sloves příliš dynamických tam, kde máme vyjádřit stav. Řekneme poctivě staticky: na konci ulice je (stojí) malý dům, nikoliv s falešnou dynamikou: na konci ulice se nalézá dům, jak už po léta upozorňuje Naše řeč. Podobných obratů se vloudilo do jazyka více. Na př.: Panují obavy o osud polární výpravy (místo jsou obavy). V celé Evropě panují kruté mrazy (místo jsou). Tyto obraty by snad byly na místě tenkrát, kdyby se obrazný význam slovesa panovati ještě cítil, ale dnes, kdy je v nich už valně otřelý, vhodné nejsou. Sem můžeme zařadit i ono známé rčení hráti důležitou úlohu, roli (místo býti důležitý, míti význam a pod.). Neschvalujeme užívání sloves tvořiti, představovati na vyjádření pouhého stavu: Tento vynález představuje novou epochu ve vývoji automobilismu (místo: je novou etapou). Tělocvik dnes tvoří důležitou součást výchovy (místo: tělocvik je dnes důležitou součástí).
Podobné nebezpečí je i u slovesných sousloví. Protože sousloví je celek o sobě, měří se dynamika slovesného sousloví významem celého sousloví; z toho plyne, že dějová hybnost [141]slovesa v nich nezbytně musí být menší než u slovesa jednoduchého. Proto říkáme míti ohled, a nikoliv bráti ohled, míti zřetel, nikoliv bráti zřetel, míti jméno, nikoliv nésti jméno atd. (Podrobnější poučení najde čtenář v Naší řeči 18, 1934, str. 42.)
Vidíme, že si už svými vidy, způsobem užívání slovesných rodů, způsobem tvoření nových sloves a slovesných sousloví chrání čeština dějovou výraznost svého slovesa. Brání se nejen chudokrevnosti slovesa ve větě, nýbrž i nevhodnému jeho předimensování. To vše je však jen stavební materiál věty. Velmi mnoho záleží i na schopnostech a úmyslech píšící osoby. Spisovatelé někdy využívají této přirozené schopnosti českého slovesa, ba dovedou ji i stupňovat, ale mnohdy jí zas naopak dosti nedbají nebo ji dokonce úmyslně potlačují. A zásadní rozdíl v té věci je mezi jazykem krásné prózy a jazykem odborným.
Dobří spisovatelé beletrističtí celkem pečlivě zachovávají dějovou výraznost českého slovesa. Dbají vidových jemností slovesa, jež arci víc než z gramatik studují z živého jazyka (jen ve špatných překladech se najdou četnější hrubé chyby v užívání vidů), a toto bohatství ještě doplňují tvořením vidových tvarů, kterých obecný jazyk nezná nebo jichž nepotřebuje. Naše řeč si tohoto zjevu často všímá; stručné shrnutí toho najde čtenář v 17. roč. (1933), str. 257 n. Jen pro úplnost odtud cituji některé věci. Spisovatelé si umějí poradit, schází-li jim dokonavý tvar tam, kde v běžném jazyce není obvyklý. Přitvoří jej v duchu jazyka: utušil (Šalda), zabylo mi smutno (R. Svobodová), vyprorokoval si (Holeček) atd. Najdeme zvláštní iterativa, jež bychom mohli nazvat zdrobnělá, na př. u Vančury čteme: srdce přihořívalo horlivostí, již zasvítává, pořvávat atd.
I ostatní prostředky dějové výraznosti slovesa beletrističtí autoři dobře znají a nezanedbávají jich. Vytvářejí si nová výrazná slovesa, o nichž nejlepší svědectví nám může podati Příruční slovník, neboť je pečlivě zaznamenává. V duchu jazyka dávají přednost rodu činnému a zvratnému před rodem trpným. Mají rádi věty dynamické, a kde toto vše nestačí, zvyšují dynamiku svého výrazu ještě i jinými prostředky stylistickými.
Z nich nejúčinnější je personifikace. Jí dosahují zdání živého děje i tam, kde prostě popisují věci neživé. Příkladů lze bez velké námahy nashromáždit, kolik jen chceme, protože je to výrazový prostředek, velice častý. Na př. u Glazarové (Roky v kruhu, str. 26) čteme: „Pod svahem dělí se cesta. Silnice ubíhá dále směrem k Ostravě a okresní cesta se od ní odvíjí, [142]žehnána kamenným křížem, v pravém úhlu ke Zpupné.“ Olbracht v popisu Podkarpatské Rusi užil tohoto obratu: „ …a oblaka proplouvající nad úžlabinami jsou zlí psi s otevřenými tlamami, kteří se za horou snesou, aby někomu ublížili.“ (Nikola Šuhaj loupežník, str. 7.) Soumrak v lese vystihl Vančura takto: „Les neustal ve svém stavitelství a kladl stín k stínu, dokončoval kopuli temnot a rušil ji.“ (Markéta Lazarová, str. 165.). Tyto a podobné personifikace sugerují čtenáři děj tam, kde se obvykle vidí jen nehybný stav, je tedy jejich dynamika skutečná, nikoliv jen papírová jako v otřelých obratech typu panuje přesvědčení, hraje významnou roli, o kterých jsme se zmínili výše.
Také praesens historické dovede na vhodné místě neobyčejně zvýšit dynamiku výrazu. Všimněme si jeho účinku v tomto úryvku Čapkova vypravování: „Dveře tichounce zavrzly. Prokop otevřel oči a posadil se na posteli, jako by ho něco zvedlo. A ono u dveří stojí děvče, vytáhlé nějak a světlé, má jasňoučké oči náramně udivené, ústa pootevřená překvapením a tiskne k prsoum bílé pláténko. Nehýbe se rozpačitá, mrká dlouhými řasami a její růžový čumáček se počíná nejistě, plaše usmívat. Prokop se zachmuřil; usilovně hleděl něco říci, ale měl v hlavě docela prázdno.“ (Krakatit, kap. VII.)
Mohli bychom ještě rozbírati vazby se zdvojeným dějovým jádrem (typ: výkřik se mu vydral z hrdla), mohli bychom uvádět autory, kteří vynikají pečlivým výběrem výrazných sloves, atd. Myslím však, že to, co jsme teď uvedli, stačí k důkazu, že přirozená dynamika české řeči není v krásné próze zpravidla nijak omezována, nýbrž naopak stupňována. Nesmíme se ovšem domnívat, že to vše dělají naši spisovatelé jen proto, že cítí sklon českého jazyka ke zdůrazňování slovesa, a jen proto, aby tuto vlastnost respektovali. To tvrdit by byl omyl. Dělají to především proto, že hybný, dynamický sloh je účinnější a více rozehrává fantasii čtenáře. Proto — kromě vidů — lze pozorovati stejnou snahu i u spisovatelů v těch jazycích, které slovesné vyjadřování nijak nezdůrazňují. Čeští spisovatelé však mají tu výhodu, že celkové vlastnosti jazyka krásné prózy zde harmonují se všeobecnými vlastnostmi češtiny. Mohou se tedy tyto vlastnosti navzájem podporovat. Škoda, že ještě nebylo vyzkoumáno, zda naši spisovatelé skutečně využili této výhody plně a zda předstihli spisovatele jiných národů, kteří této výhody nemají.
Protože se požadavek dynamiky výrazu v jazyce beletristickém kryje s celkovým zdůrazňováním slovesa v češtině, není [143]obav, že by krásná próza mohla nějak poškodit přirozenou výraznost českého slovesa. Docela jinak je tomu v jazyce odborném. Celkový sklon jazyka odborného je totiž právě opačný: je tu zcela jasně vidět sklon k vyjadřování substantivnímu.
Hlavní příčinou tohoto statického vyjadřování substantivního je analytický způsob odborného myšlení, který je vlastně předpokladem a základem vědecké a odborné práce vůbec. Rozkládá složitost jevů a třídí je, zkoumá jejich příčiny a následky; teprve po této analyse přistupuje odborný pracovník k synthese. Analytický způsob myšlení vede nezbytně k vyjadřování statickému a tím i k zdůrazňování substantiv. Složitý a často rychle se rozvíjející pás děje přerušuje tím, že se zastavuje u momentů důležitých, přeskakuje momenty nevýznamné a vespolek spojuje momenty příčinně spjaté, i když jsou někdy časem od sebe vzdáleny. Děj je rozložen na své příčiny, následky a vůbec na své nejdůležitější fáze a tím jest jeho hybnost, spontánnost sevřena do logických mezí. Pojmy se ustalují a vztahy nabývají rázu velmi abstraktního, a to vše se mnohem lépe vystihuje substantivy než kterýmkoli jiným druhem slov, slovesa nevyjímajíc.
Tento sklon k substantivům je příznačný pro odborný způsob vyjadřování ve všech jazycích. Ovšem v těch jazycích, které už samy tíhnou k vyjadřování substantivnímu, jako jsou na př. jazyky germánské, tento sklon nenaráží na překážky, nýbrž může se vyvíjeti v přirozených hranicích jazyka. Zato v jazyku, který má sklon k vyjadřování slovesnému, jako je tomu v jazycích slovanských, dochází nezbytně ke kolisi. Jazyk se tu nemůže vyvíjet úplně přirozeně, nýbrž musí být, aspoň zčásti, deformován, násilně pozměňován. Pokud je deformován jen tolik, jak nezbytnost žádá, nemůžeme se proti tomu stavět; veškerá energie na to vynaložená by ostatně byla jen plýtváním sil. Ale mnohdy se tu jde dál, než nutnost žádá. Působí tu ještě nežádoucí vliv odborných jazyků cizích, hlavně francouzského, anglického a německého, který u odborné češtiny je zvláště silný a jejž v některých odvětvích odborného jazyka lze dosti nesnadno překonávat. Mimo to mnohé obraty takto vzniklé se pro svůj odborný ráz líbí odborným spisovatelům do té míry, že je mylně považují za zvlášť výrazné a účinné a s oblibou jich užívají i tam, kde jsou úplně zbytečné. Proto musíme tento vývoj sledovat pozorně a starostlivě, aby z něho nevzešla jazyku nenahraditelná škoda. Není totiž omezen jen na jazyk vědeckých spisů, nýbrž na všechny obory [144]odborného jazyka vůbec, na jazyk obchodní, úřední i novinářský. Ba přes jazyk novin se šíří i do jazyka méně pečlivých autorů beletristických, jak Naše řeč už nejednou ukázala.
Nejnápadněji se tento sklon k vyjadřování jmennému projevuje t. zv. rozkládáním vyjadřování slovesného. (Důkladněji o tom viz v Naší řeči 17, 1933, str. 97—102 a 225—230.) Toto rozkládání záleží v tom, že se určitému slovesu ponechává ve větě platnost jen více méně formální, vystihovat totiž děj zbavený obsahu; pravý obsah děje se vyjadřuje substantivem (anebo adjektivem). Na př. vazba rozřešit rovnici dá rozložením vazbu provésti řešení rovnice. Ale sloveso zbavené obsahu přestává být konkretní a tím i přestává poutat pozornost čtenářovu. Jádro myšlenky nemůže být obsaženo v takovém bezbarvém slovese širokého povšechného významu, jako je prováděti, vykonati, a proto se stěhuje do jeho předmětu, který je arci už vyjádřen substantivem.
Rozložené vazby slovesné jsou v odborném jazyce neobyčejně časté. Jejich rozšíření je podporováno i tím, že mnohá odborná slovesa, zvláště slovesa cizího původu, nejsou schopna vyjadřovati rozdíly vidu, na př. realisovati, operovati (vyoperovati není pouhým dokonavým protějškem k trvacímu operovati), analysovati, kolaudovati atd.: u nich se vid dokonavý nedá vyjádřit jinak, je-li už třeba jej zdůraznit, než rozloženou vazbou (provésti operaci, kolaudaci ap.). Rozložených vazeb je několik typů. Z nich nejprostší je uvedený už typ provésti řešení rovnice a je také ze všech nejčastější. Na příklad: provésti postřik, průklest, průřez stromů — provésti průzkum kraje — provádět vrt artéských studní — provádět sběr chroustů, kostí, odpadků — provésti stavbu železnice — provésti změnu stanov — vykonati platbu daní — realisovati výplatu prémie — prováděti asfaltování silnice — vykonávati dozor nad cenami — konati šetření případu atd. atd.
Velmi mnoho příkladů, většinou neobyčejně nápadných, je možno uvésti z novin. Uvádím jich jen několik málo pro názornost: Kromě toho není dostatek pracovní síly, která by provedla vysázení stromků (Nár. pol. 10. II. 40). Od té doby však, co gangsteři nemohou provádět pašování lihovin,… poměry se změnily (Právo lidu 13. V. 34). Ministerstvo železnic provede koncem roku přezkoumání výsledku různých slev jízdného na železnicích (Več. Čes. sl. 15. X. 34). Uložení rakve do hrobu bude vykonáno na hřbitově Père Lachaise v naprosté tichosti (Več. Čes. sl. 13. X. 34). V četných statcích i pohon hospodářských mlátiček, strojů a pump se děje elektřinou (Nár. pol. [145]11. VII. 34). Toto doplnění důkazů se stalo podivným způsobem (Nár. pol. 11. X. 34).
Sklon k výrazům rozloženým je tak silný, že se dokonce objevují vazby rozložené dvojmo, tedy typ provésti uskutečnění reformy, v němž formální sloveso rozložené vazby (uskutečnit) je zase dále rozloženo (provésti uskutečnění), na př.: Není vyloučeno, že návrh bude kladně přijat, i když uskutečnění realisace návrhu by snad nemohlo býti ihned provedeno.
V novinách velmi častá je i rozložená vazba typu dochází k něčemu, přikročiti k něčemu: Vítáme proto, že dojde v nejbližší době k realisaci omlazení státně zaměstnaneckých řad (Dem. střed 27. IV. 34; opět je tu vazba dvojmo rozložená). Památný pavlánský chrám v Nové Páce dojde záchrany (Nár. pol. 19. VI. 34 odp.). Konstatoval soudce zápasu, že… k insultaci jeho osoby kladenskými hráči vůbec nedošlo (A-Zet 5. VII. 34). K realisaci tohohle nápadu došlo pak jedna dvě (Večer 4. X. 34). K osévání trávníků nejlépe přistoupiti časně z jara, neboť na jaře jest vzrůstová intensita trav nemohutnější (Čes. sl. 1. IV. 34). V postižených krajích na Vyškovsku žádá obyvatelstvo, aby bylo konečně přikročeno k uskutečnění budování vodní nádrže na řece Hané a přítocích (Nár. pol. 4. XI. 34; opět vazba dvojmo rozložená).
Nejhorším typem rozloženého slovesného vyjadřování jsou vazby se slovesy doznati, vykazovati, na př. doznati změny, vykazovati zlepšení. Jsou to nevhodné překlady obratů cizích, přes to však si v nich zvláště naše noviny velmi libují. Tato slovesa sice znějí na oko velmi výrazně a dynamicky, ale jejich skutečný obsah je tak chudý, že si v ničem nezadají s prostším, ale stejně nevýrazným slovesem prováděti, vykonati v rozložených vazbách, o kterých jsme mluvili před chvílí. Na př.: Kulturní život ostrovů (Špicberků) doznal značného oživení (Nový večerník 9. VI. 34). Stará nařízení o zvukových signálech jedoucích automobilů po ulicích měst doznávají v poslední době všude radikálních úprav (Nár. pol. 7. I. 35 odp.). Naše silnice doznaly… už značné úpravy (Nár. pol. 12. IX. 35). Trh na vejce nevykazuje v uplynulém týdnu žádných cenových změn (Expres 28. IV. 34).
Kromě uvedených typů se objevují i jiné, méně časté a ne tak zmechanisované, ale i v nich pravý obsah děje je vyjádřen nikoliv slovesem, nýbrž substantivem. Uvádím zas několik příkladů z novin (to však neznamená, že se tyto případy vyskytují jen v novinách): Jakmile však plodinu sežneme a odstraníme, nastane prudké vytahování vláhy z půdy sluncem a větrem [146](Venkov 19. VI. 34; věta vůbec neobratně stavěná). V letošním roce proces ubývání reserv měnových rychle pokračoval (Pr. lidu 19. VI. 34). Stoupání teploty skoro vesměs trvá (Nár. pol. 11. VII. 34). Výhody asfaltové dlažby jsou příliš veliké, než aby z uvedeného případu bylo možno generalisovati úplné zamítnutí asfaltové dlažby (Nár. listy 4. XI. 34). Pamodřín čínský zasloužil by si hojnější výsadby v sadech i zahradách (Pestrý týden 22. IX. 34). Má-li být obnovena tvorba vkladů, …musí se vytvořit nejprve nezbytné předpoklady možnosti jejich tvor
by (Pr. lidu 31. X. 34). Minulý čtvrtek pracoval dělník Bílek na vykopávání mohutného pařezu (Nár. pol. 30. IX. 34).
Neméně silně se sklon odborného jazyka k vyjadřování substantivnímu projevuje v obratu typu býti předmětem vyšetřování. Vlastně se tu kombinuje sklon jazyka odborného ke statičtějšímu pasivu (případ je vyšetřován místo případ se vyšetřuje) se sklonem k vyjadřování substantivnímu. V novinách i jinde je už celá ustálená frazeologie vazeb tohoto typu: býti předmětem kritiky, pozornosti, úvah, stížností, sporů, jednání, porad, studia a pod. Několik příkladů, opět z novin: Jak se mohlo něco takového přihodit, je dosud předmětem přísného vyšetřování (Več. Čes. sl. 9. I. 40). Vládní návrh byl předmětem dlouhých porad (Venkov 6. IV. 35). Naše krásné kvetoucí lípy jsou předmětem zvýšené pozornosti a zájmu (Lid. nov. 5. VI. 34 odp.). V posledních dnech jest otázka censury častějším předmětem diskuse v nejširších kruzích než kdy jindy (Čes. sl. 10. II. 40). Obrat býti předmětem bývá někdy rozmanitě obměňován, na př.: Textilní dělník býval objektem neslýchaného vykořisťování se strany zaměstnavatelů (Pr. lidu 12. V. 34). Po několika letech si zřídil (dr. Reček) ve Škrétově ulici porodnické sanatorium, které však brzy se stalo terčem různých stížností a žalob (Lid. nov. 3. III. 40).
Zvláštním typem neslovesného způsobu vyjadřování je obrat typu reforma je proveditelná. Děj možný (lze provésti) je tu změněn na vlastnost pasivní možnosti děje (proveditelný). Tento typ je častý ve všech oborech odborného jazyka. V matematice říkáme, že všechna čísla sudá jsou dělitelná dvěma, v jazyce právnickém se říká, že ty a ty funkce jsou neslučitelné, základní větou staré chemie bylo, že hmota je nevytvořitelná a nezničitelná, z fysiky víme, že ultrafialové paprsky jsou prostému oku neviditelné a pod. To jsou pojmy vědecké. Ale i mimo tyto případy se objevují adjektiva na -telný velice často, jak svědčí těchto několik příkladů: Někteří z těchto činitelů (myslí se činitelé prospěchu žáka ve škole) [147]jsou neovlivnitelní, a tak nezbývá než zaostřit pozornost na činitele ovlivnitelné, a těch pak užíti ke zvýšení úspěchu (Eva, r. VII, č. 12). Lež musí být dokonce uvěřitelnější než pravda (Nár. pol. 20. IX. 35 odp.). Těžko zapomenutelné jsou scény úmrtí starého skladatele a překrásné filmové znázornění horečného onemocnění hrdinky filmu (Lid. nov. 10. IX. 34). Zařízení je ovladatelné i za nejrychlejší jízdy přímo z místa u volantu (Pol. list 7. III. 35). O těchto adjektivech na -telný byla zmínka v kapitole o rozložených vazbách slovesných v Naší řeči, roč. 17, 1933, str. 100.
Sklon k vyjadřování substantivnímu se projevuje i jinak. Tam, kde obvykle klademe už větu vedlejší, odborný autor ještě často užije jen větného členu, vyjádřeného ovšem substantivem, zpravidla verbálním. Případ ten je pro odborný jazyk neobyčejně typický. Naše řeč mu věnovala v roč. 17 (1933) na str. 225—231 celý zvláštní článek. Proto dnes stačí jen souhrnná zmínka o tomto zjevu. Obratu se substantivem dávají někteří autoři přednost proto, že se jim běžnější vazba se dvěma slovesnými přísudky zdá málo „úřední“ nebo příliš mnohomluvná. Proto jsou tyto substantivní vazby tak časté v rozličných nápisech a oznámeních, na př.: „V pádu mé nepřítomnosti se obraťte na správce domu.“ (t. j. nejsem-li přítomen, obraťte se). „Za příčinou čištění zůstanou úřadovny tuto sobotu uzavřeny“ (t. j. úřadovny se budou čistit, a proto budou tuto sobotu zavřeny). „Za příčinou onemocnění herce XY představení se odkládá“ (t. j. protože herec XY onemocněl, představení se odkládá). Ale i mimo tyto případy jsou vazby substantivní místo celých vět v odborném jazyce velmi časté. Stačí uvésti několik vět z novinářské praxe: Nejde však toliko o vodní sílu, nýbrž i o regulaci řeky za účelem zamezení škodlivých proudů a záplav (Nár. listy 14. IV. 35). Na laskavou poznámku o vhodnosti spravování stroje (t. j. auta) u příkopu stručná odpověď: Vlezte mi na záda (Lid. nov. 11. XI. 34). Impregnace dřev za účelem docílení poněkud trvanlivých a ohnivzdorných konstrukcí jsou drahé (Več. Čes. sl. 6. XII. 34). (Brněnské šachové mužstvo) musilo nastoupit k doplnění počtu 15 se dvěma náhradníky (Lid. nov. 28. X. 34).
Kdybychom rozbírali odborný jazyk ještě podrobněji, našli bychom další typy statického vyjadřování substantivního. Vyjmenované typy jsou však nejčastější a nejdůležitější. Jak jsme viděli, ve všech je zasaženo sloveso jako dynamické jádro věty a významový důraz se přenáší na substantivum (řidčeji na adjektivum, což však na věci samé nic nemění). Substantivum [148]ovšem nemůže unésti toto zvýšené zatížení, neboť v jazyce není po ruce tolik vhodných substantiv, a proto tu musí vypomáhat sloveso tvořením nesčetných podstatných jmen slovesných. Odborný sloh je jimi přímo přecpán, až to ohrožuje jeho srozumitelnost, natož krásu, nehledíc ani k tomu, že podstatná jména slovesná znějí velmi jednotvárně svým zakončením na -í (vlastně většinou dokonce na -ní), jež se nadto při skloňování téměř nemění. Není tedy ani divu, že se zdají odborným autorům mnohdy nepohodlná a že se autoři snaží aspoň poněkud snížit jejich počet. Cekali bychom, že omezí výstřelky příliš častých obratů jmenných ve prospěch opomíjených obratů slovesných, ale nečiní tak, nýbrž raději vytvářejí substantiva nová. Využívají při tom schopnosti jazyka tvořit k slovesům substantiva deverbativní (poskočiti — poskok, navrhnouti — návrh, prostřeliti — průstřel atd.). Tím si vysvětlíme značné množství těchto substantiv, z nichž mnohá jsou zcela mladá nebo mimo odborný jazyk neobvyklá. Čteme na př. o výdlažbě nebo předlažbě ulic, o údržbě budov, o záhřevu mléka při pasteurisaci, o výuce nebo o vyúčbě školní, o sběru kostí a odpadků, o úniku tepla štěrbinami v oknech, o jarním průřezu stromů, o výkrmu dobytka, o odpočtu daní, o výskytu hmyzu, o zástřelu zvěře, ba dokonce o podeji rychlého zboží na dráze. Jsme tu svědky velmi zajímavého jazykového zjevu, který bychom mohli nazvat posouváním výrazových prostředků: tam, kde zpravidla užíváme slovesa určitého nebo aspoň infinitivu, klade odborný jazyk substantivum verbální, avšak tam, kde se v běžném jazyce verbálního substantiva skutečně užívá, tam má odborný jazyk sklon klást substantiva deverbativní.
Řekl jsem, že musíme pozorně a starostlivě sledovat poměr vyjadřování slovesného a jmenného v odborném jazyce, protože jeho vývoj není v souladu s přirozeným dynamickým rázem české řeči. Jde tedy o to, do jaké míry je možno schvalovat toto vyjadřování jmenné na újmu slovesného.
Především je třeba z uvedených obratů vyloučit vazby se slovesy doznati, vykazovati; ty se považují za hrubě nečeské a jsou v uvedených případech i ve všech případech jim podobných vždy nesprávné. Velmi podezřelý je obrat býti předmětem; jeho vznik i rozšíření bylo podporováno obdobnými obraty francouzskými a německými. Bylo by snad poněkud přísné odsuzovat jej předem a ve všech případech, ale jisté je, že většinou je zbytečný a krom toho i málo vhodný, a proto je lépe se mu vyhýbat.
[149]Rozložené vazby přikročiti, přistoupiti k čemu, dojíti k čemu zdůrazňují začátek děje a v tom významu se občas vyskytují i mimo odborný jazyk. Nelze však schvalovat tyto obraty tam, kde se začátek děje vůbec nezdůrazňuje nebo kde je zcela zbytečné jej zdůrazňovat. Takové užívání čtenáře jen plete, na př. chrám dojde záchrany (místo bude zachráněn; zde přece mnohem více záleží na dokončení děje než na jeho začátku).
Rozložené vazby typu provésti řešení rovnice jsou známy i mimo odborný jazyk. Nemůžeme se jim vyhnouti, chceme-li blíže určit toliko obsah děje, nikoliv jeho průběh. Srovnej rozdíl vazeb: vrah se kajícně přiznal (blíže určujeme děj anebo jeho průběh), ale: vrah učinil důležité přiznání (blíže určujeme toliko obsah děje). Mimo to nelze se obejít bez rozložené vazby slovesné tam, kde se ze stylických důvodů rozejde označení obsahu a průběhu děje do dvou různých vět (na př. obsah děje se vyjadřuje ve větě hlavní, průběh děje ve vedlejší). Na př.: Doznání, které vrah učinil, bylo velmi kajícné. Rozložené vazbě dáváme přednost tam, kde bychom měli užít slovesa předmětného bez předmětu: napraviti křivdu, ale zjednat nápravu. Konečně nelze zamítati rozloženou vazbu tam, kde se svým významem liší od slovesa nerozloženého: provésti rozbor látky (v chemii) × rozebrati hodinky. Některé z rozložených vazeb mají povahu odborných termínů, na př. provésti důkaz v řeči právnické, provésti obchvat v názvosloví vojenském a pod. Takové obraty ovšem nelze kárat. U sloves cizího původu, která nejsou schopna vyjadřovati vid skončený, nebudeme se pozastavovati nad vazbou rozloženou tam, kde je třeba zdůrazniti dokončení děje: provésti operaci nádoru, vykonati kolaudaci stavby. Kde však neplatí ani jeden z uvedených důvodů, je rozkládání slovesného jádra věty pouhou slohovou manýrou, která nezasluhuje ani omluvy ani ochrany. Nemůže tedy očekávati naší pochvaly autor, který píše provésti vztyčení stožáru (místo vztyčiti stožár), provésti výdlažbu ulice (místo vydlážditi ulici), provésti přezkoumání slev (místo přezkoumati slevy), vykonati vyšetření případu (místo vyšetřiti případ), provésti změnu stanov (místo změniti stanovy, pozměniti stanovy; zde dokonce sloveso nerozložené mnohem lépe vystihuje míru děje), provádět tajnou dopravu zbraní (místo tajně dopravovat zbraně) atd.
Ani užívání adjektiv na -telný nelze předem prohlásit za chybné. Na místě jsou tam, kde vyjadřují vlastnost, zvláště je-li tato vlastnost vědeckým termínem, jak jsme řekli o něco výše (číslo je dělitelné dvěma, paprsky jsou viditelné). Chybná [150]jsou jen tam, kde mají vyjadřovat děj možný, na př. tato otázka je těžko zodpověditelná (místo: těžko lze na ni odpovědět), ty věci jsou snadno zlepšitelné (místo: ty věci lze snadno zlepšit), takový postup je nepředstavitelný (t. j. nelze si jej představit), tyto scény jsou těžko zapomenutelné (t. j. nemůžeme na ně zapomenouti) a pod. Někdy jich autoři z horlivosti užívají i tam, kde ani nevyjadřují děj možný, nýbrž děj prostě probíhající: Je-li toto odůvodnění postačitelné, je sporné (Nár. listy 25. III. 34). Tato jednoduchá metoda je nedostačitelnou (Večer 26. XI. 34). Takové užívání je hrubou chybou. Adjektiv na -telný je třeba užívat opatrně a také se smyslem pro krásu jazyka, neboť některá z nich znějí pro svou délku velmi nelibozvučně, na př.: Je neoddisputovatelné, že obchodní podnik se musí vždycky přizpůsobit poptávce (Nár. pol. 15. VII. 36).
Zbývá ještě posoudit, za jakých podmínek je vhodné klásti vazby substantivní místo celých vět a kdy je výhodné a správné tvořit nová substantiva deverbativní. Zásady vhodného kladení vazeb substantivních na vyjádření děje průvodního jsou dosti složité a jsou mnohdy povahy spíše stylistické než gramatické, neboť jejich zachovávání nejednou vyžaduje jemného smyslu pro výraz lehký a nepřetížený, při tom však dostatečně sevřený a plynný. Dotkl jsem se tohoto problému v Naší řeči dvakrát, v roč. 17 (1933, str. 226 n.) a v roč. 19 (1935, str. 101 n.). Výhody vazeb substantivních jsou tyto: jsou stručnější, těsněji se připojují k větě a netříští výraz. Vazby slovesné zas mají výhodu v tom, že jsou živější, názornější a snesou mnohem větší zatížení příslovečnými určeními a předměty. Nevýhodné jsou však tam, kde se děj přímo nezdůrazňuje a kde by jich užitím vznikl výraz příliš rozdrobený na krátké věty. Nevýhodou vazeb jmenných je zas to, že jsou méně hybné a že znějí neobratně, jsou-li silněji rozvity. Proto dáváme přednost vždy té vazbě, jejíž výhody jsou v daném případě větší. Na př.: Nevěřím jeho ujišťování. Nevěřím mu, i když mě stále ujišťuje o svém přátelství. V hovorovém jazyce i v jazyce beletristickém se tyto rozdíly nejen dobře cítí, nýbrž celkem se i správně a snadno zachovávají. Jazyk odborný, který má sklon k těsnějšímu spínání myšlenek a má zálibu ve vyjadřování jmenném, leckdy zde porušuje rovnováhu ve prospěch vazeb jmenných. Přímo jako chybu cítíme vazbu substantivní tam, kde je dějové ponětí tak silné, že je zdůrazněno dokonce instrumentálem původce: Po přečtení zápisu minulé valné schůze zapisovatelem přistoupil předseda k vlastnímu jednání valné schůze (místo: když zapisovatel přečetl…).
[151]Vhodnému tvoření subsantiv deverbativních by bylo třeba věnovat zvláštní výklad. Stručně můžeme tato substantiva posoudit takto: mají výraznější tvar než podst. jména slovesná a lépe se skloňují (sr. únik — unikání, výměr — vyměření), nejsou však schopna vystihovat slovesný vid (sr. hrozba — hrožení, pohrožení; stavba — stavění, postavení), nejsou v tak těsném styku se základním slovesem jako substantiva verbální a od významu děje snadno přecházejí k významu výsledku děje (sr. tvorba — tvoření, výbor — vybrání, vybírání). Nelze tedy kdykoliv a kdekoliv nahradit verbální substantivum substantivem deverbativním, jak to někteří příliš horliví odborní autoři dělávají. Z toho důvodu máme závažné námitky proti mnohým novým deverbativům, třebaže jsou tvořena jinak správně. Na př. u slov sběr (sběr chroustů, odpadků), údržba (údržba budovy) nám chybí vystižení vidu trvacího (opětovacího), proto raději slyšíme o sbírání chroustů, o udržování budovy. Podobně se zarazíme nad slovem náplň v tomto spojení: Z těchto plynů zvláště neon slouží k náplni barevných osvětlovacích těles (Lid. nov. 17. XI. 35), neboť slovo náplň nám dnes už nevyjadřuje děj (t. j. plnění), nýbrž výsledek děje (čím bylo co naplněno). Věru, bylo by na čase, aby se mnozí autoři zbavili mylné domněnky, že se vytvořením deverbativa jazyk vždycky obohacuje. Jak jsme viděli, může se jím někdy naopak ochudit.
Srovnávání sklonu k vyjadřování jmennému a slovesnému je pro pochopení stavby jazyka velmi poučné. Obojí sklon je svým původem vlastně zjev rázu stylistického a jeho základ je pravděpodobně třeba hledat v rozdílných vlastnostech jednotlivých národů. Národy, které mají sklon k analyse a klasifikaci jevů, kloní se spíše k vyjadřování jmennému, národy, které vynikají živější fantasií a mají smysl pro synthesu, podporují spíše výraz slovesný. Ale to už je problém více sociologický než jazykový, a proto jeho řešení musíme přenechat jiným. My se spokojujeme jen zjištěním, že k vyjadřování jmennému mají zřejmý sklon jazyky germánské, kdežto slovanské naopak mají raději výraz slovesný. Zhruba uprostřed mezi nimi jsou pak jazyky románské.
Ale stejný rozdíl, který se už po staletí uplatňuje v těchto jazycích a má značný vliv na jejích stavbu, projevuje se i uvnitř každého jazyka, jak jsme právě ukázali na češtině. Spisovatelé umělečtí se kloní k výrazu slovesnému, který více vyhovuje jejich umělecké fantasii a více rozehrává i fantasii čtenářovu. Spisovatelé odborní podporují výraz jmenný, protože se [152]jím lépe vystihuje analysa jevů a více se hodí k jejich klasifikaci.
Proto jsou v češtině spisovatelé umělečtí ve velké výhodě proti spisovatelům odborným, neboť svým sklonem k výrazu jmennému jsou odborní spisovatelé ve stálé kolisi s celkovým dynamickým rázem české řeči a musí tento rozpor řešit kompromisem, v němž podle stylistických schopností vítězí u jedněch spíše jejich odborný sklon, u jiných zase smysl pro čistotu jazyka. Je naší povinností podporovat ty z nich, kteří potlačují dynamiku výrazu jen v případech skutečně nezbytných, protože ti dobře pochopili, že svéráznost a síla českého jazyka je v jeho slovese.[1]
[1] Tento článek je v podstatě přednáškou, kterou autor proslovil 5. dubna 1940 v jazykovém kursu Spisovná čeština, pořádaném Kruhem přátel českého jazyka v Praze. Čtenář Naší řeči v něm najde praktický souhrn výkladů, které byly dosud rozptýleny na rozličných místech v několika posledních ročnících.
Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 5-6, s. 139-152
Předchozí Vladimír Šmilauer: Jak se vyvíjelo české názvosloví zoologické
Následující Jan Kubišta: Dvě poznámky k českému skloňování
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1