Od Batě - od Bati?

Fr. V. Autrata, Redakce, Jan Kubišta

[Articles]

(pdf)

-

V čísle Národních listů z 21. srpna 1932 čtu odstaveček ing. J. Solara: „Nikdo ve Zlíně ani na celé Moravě neřekne nikdy [136]genitiv Bati, vždycky jen Batě. Přimlouvám se všemi deseti, aby tento hezký moravský genitiv Batě se oficielně ustálil.“

V časopise Naše řeč XVIII, str. 62, se však horlí proti těm, kteří „skloňují jméno Baťa způsobem nářečním a dopouštějí se tak chyby proti jazyku spisovnému“. Spisovně prý jest jen od Bati podle mluvnického vzoru žena (starosta), při čemž genitivní -i má býti toliko nouzovou výpomocí za vzorové y, které by po měkké souhlásce vadilo pravopisně.

Z Naší řeči 1938, str. 199, cituji Jos. Bramboru: „Píši-li genitivy jmen Píša, Váša, Hlavica, Pernica, vždy bych nejraději napsal Píšy nebo Hlavicy (docela podle starosty).“

Stejně přihlašuje školská mluvnice ke vzoru žena také ženská jména s měkkou souhláskou koncovou, jako Maryša, Mářa a p., která prý sem přešla vlivem nominativního -a, ač původní skloňování bylo podle vzoru duše (duša). Ale podle té nauky by potom byl 3. (a 6.) pád k (o) Maryše (žena-ženě), kdežto se přece spisovně říká k (o) Maryši (duše-duši). K svému podivení jsem se opravdu i takového 3. pádu -e dočkal. Ve Vrbově knize „Slunečná ves“, str. 110, vytištěna je věta: „A nesměly by být selky selkami, aby [to] nedonesly Káče.“ A. J. Hüttlová v románku „Dáša, pražská studentka“, str. 29 a j., píše: „Slíbila Dáše, že k ní hned po poledni přijde.“

Ale nač zavrhovati původní a dosud dialektický vzor duša a chytati se nového žena, když s ním úplně a dobře vystačíme a vyhovuje nám proti vzoru žena s nemožným -y také v genitivě příponou -e, jíž užívá myslím celá Morava a při ženských jménech (spisovně!) Slovensko. Ve Vášově-Trávníčkově Slovníku jazyka českého čtu: Bošáca, gen. -e (čes. -i). Ba myslím ani v Čechách není -e bílou vranou, soudě na př. z věty v Kudrnovského učebnici latiny, kde stojí psáno: u vie Appie, ba i do Kapue. Za povšimnutí stojí také skloňování substantiva idea podle duša, jak se o tom píše v Naší řeči XXIII, str. 77.

Naše řeč, r. XX, str. 22, píše: Troja, -e, Bystrica, -e. Týž časopis 1938, str. 126, pokládá za správné skloňování soja, 2. p. -e. Správné je také ze Slavie (čti Slavije).

O skloňování spisovatelského jména Jaroslav Maria píše Naše řeč XXI, str. 282: „Naproti tomu theoreticky žádaný 2. pád Marii (u Bati) je doložen zcela ojediněle. Většina pisatelů dává tu přednost koncovce -e: naturalismus Jaroslava Marie.“ K tomu zjištění Jos. Brambory tamže, str. 200: „Genitiv na -e není však nikterak omezen na jméno Maria. V Lidových novinách napsal zsl (Arne Novák) větu: V Zadru vyjdou Dějiny slavistiky v Ita[137]lii od prof. Artura Cronie. V Lidových listech jsem četl… obsahuje příspěvky Dr. Vašice.“

Že by se zachováním -e v genitivě dělala koncese nářečí na ujmu spisovné mluvy? Ale vždyť se spisovná mluva na nářečí zakládá a z něho přibírá, co je dosti průbojné, takže vytvoří usus. Není podobnou koncesí, když se dnes za dobré uznávají i analogií vzniklé tvary jako genitiv z Boleslavi nebo vokativ milá Litomyšli?

A ještě něco. Máme obecná jména kytlice, slepice, večeře a p., dialekticky s -a místo -e. A také se může někdo jmenovat Kytlica, Slepica, Večeřa. Mělo-li by se vyhovět Naší řeči v genitivním -i, museli bychom říkat jednou od slepice a po druhé od (pana) Slepici, jednou od večeře, po druhé od (pana) Večeři. A to se příčí velkému počtu příslušníků národa. Je ovšem pravda, že stejně proti tvaru ke slepici se všeobecně ujal tvar k (panu) Slepicovi a nikoho to nezaráží. Ale to je přece jen něco jiného. Na tom mužském -ovi jsme se dávno shodli všichni členové národa bez rozdílu, řeč spisovná stejně jako dialekty, a to u všech pomužštělých životních jmen tvarem ženských, ba i středních (panu Kolínkovi, panu Srdcovi), kdežto při genitivu jde o dvě přípony, jež zůstávají obě ženské a pomužštění nepodlehly.

*

Článek řed. Fr. V. Autraty otiskujeme jako doklad, že skloňování Baťa-Bati zůstává stále ještě nevyřešenou otázkou pro část naší vzdělané veřejnosti a že tedy není zbytečné znovu se touto věci zabývati v našem časopise. K uvedenému článku připojujeme poznámky prof. Jana Kubišty, jež vyjadřují zároveň i stanovisko Naší řeči.

*

(Spisovně jen: od Bati.) Tvar tento není uměle vykonstruován; převážná většina našich příslušníků skloňuje Baťa-Bati, Váňa-Váni podle normálního vzoru zcela běžně, bez jakékoli nesnáze. Jako si nemůžeme ke jménům paša, maharadža mysliti v spisovném jazyce jiný genitiv než s koncovkou -i (od tureckého paši, od indického maharadži), stejně tak je nám v něm přirozený i genitiv (od zlínského) Bati. Spisovný tvar také přesně naznačuje, o jaký nominativ jde, což neplatí o nářečním genitivu Batě, Váně (srov. nominativy různých příjmení Váňa i Váně, Pejša i Pejše a p.).

(Pan Hlavica — od p. Hlavici.) Zdánlivě pro genitiv -e (-ě) svědčí příjmení druhu Hlavica, Kaša, Večeřa a p., kde původní obecná jména, z kterých taková příjmení vznikla, [138]jsou významu věcného a mají nejen v nářečích, ale i v jazyce spisovném genitiv -e (-ě); tam se zdá, že vedle jedině možných genitivů hlavice, večeře je skloňování Hlavica-Hlavici, Večeřa-Večeři, něčím nepřirozeným. Nezapomínejme však, že tu jde o mužská příjmení. Ta nejen významem nemají již nic společného s původními jmény obecnými, ale odchylují se od nich i svým tvaroslovím, někdy velmi radikálně (srov. vítr-větru, ale Vítr-Vítra-Vítrovi; smrt-smrti, ale Smrt-Smrta-Smrtovi a p.) ; příjmení se totiž jakožto názvy mužských osob nemohou skloňovati jinak než podle vzorů mužských životných (viz o tom NŘ. XXI, 1937, str. 85—87). Podle této obecné zásady i dialektická jména hlavica, večeřa ve funkci mužských příjmení pozbývají své nářeční výlučnosti i své příslušnosti ke vzoru „duše“ a jako jiná mužská jména s koncovkou -a se mechanicky přiklánějí ke vzoru „starosta (paša)“. Nelze přezírati ani zde, že genitiv Hlavici, Kaši přesně naznačuje i příslušnou nominativní formu (Hlavica, Kaša); a to má u příjmení jistě i svůj praktický význam.

(Máňa — od naší Máni.) Jako genitiv starosta-starosty odpovídá genitivu žena-ženy, tak genitiv paša-paši je souměrným protějškem ke genitivu ženských jmen Máňa-Máni, Barča-Barči a p. Také tento ženský genitiv je s výjimkou některých nářečí v našem jazyce pevně zakotven. Uveďme tu z dokladů literárních na př. jen tento: Jestli pak nepodložila [polednice] divé dítě místo Barči (Sebr. spisy B. Němcové III, 1905, str. 4), nebo doklad z denního tisku: Jinak se vyloupení „káči“ neúčastní [kasařští reportéři] (Právo lidu 30. XII. 1935, str. 3). Oprávněnost tohoto skloňování nepřímo potvrzují i dativy Káče, Dáše, jež autor hořejšího článku cituje z J. Vrby a z J. Hüttlové; neměl je však citovati jako nějaké kuriosum. Či nám zní nějak nečesky na př. takový dativ: Básně Marii, Mařence, Manče, Maře (Paleček, roč. 1878, str. 162)? Při této příležitosti upozorňuji na jistou nepřesnost, která se tu vloudila do Pravidel českého pravopisu. V jejich úvodě na str. XXVI (vyd. 1913, 1926) je o ženských domáckých jménech Mářa atd. poznamenáno, že mají v 2. p. Máři (v nář. -ě, -e) a „v pádech ostatních se skloňují podle vz. žena“. Ale v abecedním seznamu slov se u příslušných jmen uvádí v 3. a 6. p. jen koncovka -i (stejně tak i Geb.-Ertl I, 1926, str. 192), což ovšem není ve shodě s úvodním pravidlem ani se skutečným stavem, neboť v jazyce žijí tvary oba, Máři i Máře, jak to zaznamenává i Příruční slovník jazyka českého.

[139](Troja ─ od Troje.) S ženskými domáckými jmény Mářa, Barča a p. nelze ztotožňovati skupinu ženských jmen původu cizího, jako jsou Troja, Bystrica, Bolivia, Slavia a pod. (většinou názvy zeměpisné). Jejich nominativní nepřehlasované -a (latinské nebo slovanské) nemá v našem jazyce té pevnosti jako u domáckých jmen Mářa, Boža — často se objevuje i nominativ Troje, Slavie atd. Skloňování těchto jmen se řídí vzorem „duše“, a to buď veskrze, nebo aspoň bez výjimky v 2., 3. a 6. p. Zde tedy genitiv Troje, vie Appie (jak cituje autor hořejšího článku) je tvar oprávněný. Z podobných příčin je v češtině náležitý i genitiv mužských jmen Maria, Cronia a p., „od pana Marie a p., jak již o tom psala NŘ. (XXI, 282—283, XXI, 251 až 252).

Jan Kubišta

Naše řeč, volume 23 (1939), issue 4-5, pp. 135-139

Previous Josef V. Bečka: Na poli

Next Karel Erban: O stylistické úloze spojovacích výrazů