Časopis Naše řeč
en cz

K skloňování českých příjmení

Jan Kubišta

[Články]

(pdf)

-

Příjmení jako osobní jméno mužské nemůže býti jiného rodu než mužského životného. Stane-li se příjmením slovo, které nemá této vlastnosti, samočinně jí nabývá svým novým významem (mladý Hlava, mladého Hlavu) a zároveň se přiklání k skloňování mužskému životnému (srov: k hlavě, ale: k Hlavovi; u hlav, ale: u Hlavů, u Jedličků a p.). Tímto přechodem k jedinému rodu (muž. život.) se skloňovací soustava příjmení značně zjednodušuje. Ne[86]hledíme-li k osobním jménům druhu Černý, Kadavý, Hořejší, Krejčí, která svým skloňováním náleží k muž. život. vzorům přídavných jmen „chudý“ a „pěší“, skloňují se všecka příjmení vzniklá z českých slov jen podle vzorů had, oráč, sluha, soudce. V množ. čísle se toto zjednodušení blíží úplné jednotě, neboť tu všecky čtyři vzory, podle nichž se skloňují naše příjmení, mají pádové přípony společné, rozlišené podle tvrdosti nebo měkkosti kmene jen v pádě 4. a 7.

V podrobnějším přehledu se toto zjednodušené skloňování jeví takto:

1. Příjmení zakončená souhláskou se všecka přiklánějí buď ke vzoru „had“ (Hájek, Příbram, Křemen… jako Sládek, Holub…) nebo ke vzoru „oráč“ (Kříž, Moc, Tyč jako Král, Truhlář…).

2. Příjmení s koncovkou -a se skloňují vesměs podle vzoru „sluha“ (Straka, Vrba, Svoboda… jako Vévoda, Starosta…).

3. Všecka příjmení s koncovkou -e skloňujeme správně podle vzoru „soudce“ (Bouše, Srdce, Nevole, Bechyně, Purkyně…); osobní jména Kníže, Hrabě, Poupě, Dítě… se tu odchylují jen kolísavým kmenem.

4. Příjmení s koncovkou -o (Bidlo, Kyselo, Péro…) se přiklánějí k oběma tvrdým vzorům „had“ a „sluha“ (ve 4. p. jedn. odchylkou bývá i nominativní -o).

K tomuto přehledu i k jednotlivým skloňovacím skupinám možno připojiti několik poznámek. Především nás zajímá, co při této změně skloňování, v níž postřehujeme zřejmou snahu zjednodušovací, sluší přičítati na vrub výhradně jen osobnímu jménu vlastnímu. Stejnou totiž změnu pozorujeme i u jmen obecných, přecházejí-li z významu věcného ve význam osoby mužské (srov. tomu klackovi, takového pytlíka, ti troubové a p.). Případy takové se tu však omezují většinou jen na vzory hrad, meč, žena a týkají se jmen dosti nečetných, která tímto přechodem k muž. životnému rodu nabývají obyčejně významu hanlivého. Ani tu nebývá vždy důslednost, aspoň ne u vzoru „žena“. Srov. na př.: „Jakého to bačkoru tahá paní Krupičková světem ve funkci milovaného manžela!“ (Herrmann, O živých…, 1921, str. 197). — „Je to neštěstí, když má člověk místo muže takovou bačkoru“ (Baar, Mžik. obr., 1914, str. 77). — „Rozhněvaná polovička mu vynadala oslů a bačkor“ (Rarášek, roč. 1865, str. 69).

Nikde se změna v skloňování nejeví v takovém rozsahu a tak důsledná, jako u příjmení. Jen příjmení dovedou vtiskovati rod mužský životný i věcným jménům vzoru „duše“ (mladý Neděle, mladému Nedělovi…) a vzorů středních (náš Srdce, oba Poupětové atd).

Zdá se, že tuto schopnost nebo lépe snadnost rozbíjeti všecky nepohodlné skloňovací formy dává příjmením jejich naprostá rozluka [87]s původním významem, který měla jako jména věcná. Mezi příjmením Hora a příslušným jménem obecným není významově nic společného, není tu pojítkem ani nějaké přirovnání nebo metafora. Příjmení slouží jen vlastnímu pojmenování určité osoby mužské a tomuto úkolu vyhovují nejlépe skloňovací tvary vzoru mužského životného.

Jak se některá příjmení odchylují od svého původu, o tom svědčí m. j. tyto příklady: Osobní jména Kužel, Chmel se na rozdíl od jmen obecných přiklánějí beze všeho kolísání ke vzoru tvrdému (kužel — kužele, ale: Kužel — od p. Kužela…), příjmení Mráz zase naopak ke vzoru měkkému (mráz — mrazu, ale: Mráz — Mráze…); píšeme tedy správně: hra s kuželi, ale s pány Kužely; s tuhými mrazy, ale: s oběma Mrázi. — Délka kmenové samohlásky se u příjmení neměnívá: Vítr — Vítra, Mráz — Mráze, Vrána — s Vránou, Lípa — s Lípou, Skála — s p. Skálou, u Skálů atd.

Příjmení, která vznikla z obecných jmen osobních (Žák, Truhlář…), nemají ovšem příčiny měniti své původní skloňování. Změna významu však vytvořuje i zde některé zvláštnosti. Tak na př. v 3. a 6. p. jedn. se u příjmení objevuje častěji uniformní přípona -ovi, v 1. a 5. p. množ. přípona -ové (bratří Žákové, Truhlářové…). Příjmení Hrabě, Kníže se od příslušných jmen obecných odchylují v množ. čísle (hrabata — hrabat, ale Hrabětové — Hrabětů…) — je tu patrná snaha udržovati jednotnost kmene a neuchylovati se od typických přípon vzorů mužských životných. Sem možno klásti i známou odchylku v skloňování vlastního jména Švec. Nikdy nechybujeme v skloňování obecného jména švec - ševce - ševci atd.; proč se tedy mýlíme tak často a bezděčně jen při jméně vlastním (Švec - Švece - Švecovi - Švecová)? Úchylku tuto nevykládal bych nějakým falešným studem nebo ostychem před poctivým českým jménem (proč se nezakrývá také nominativ Švec, proč z nositelů tohoto příjmení ještě žádný nezažádal za jeho úřední změnu?); nevykládal bych ji ani vlivem nářečním nebo cizím — je to jazykový úkaz příliš obecný a pozoruje se i u rodin, které nikdy neopustily české území. Příčinou této odchylky bude spíše snaha ustáliti kmenovou (základní) slabiku, jejíž měnění patrně není již potřebné ani účelné při novém významu slova jakožto osobního jména vlastního. Nemohla-li nebo nemůže-li normální mluvnice dosud připustiti odchylku Švec - Švece - Švecová, je toho příčinou jen nepatrný počet osobních jmen tohoto druhu. Jsou v celém našem jazyce snad jen dvě nebo tři (v pražském adresáři nalézám jen „Švec - Švecová“ „Rež - Režová“); to je, smím-li tu užíti přirovnání z lidského života, na organisaci příliš málo a slovíčka tato si nemohou dosud vymoci příslušnou novelisaci v našem jazykovém zákoníku.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 4, s. 85-87

Předchozí František Oberpfalcer: Nejstarší české soudní zápisy v archivu města Prahy

Následující Vladimír Šmilauer: Elektronka nebo elektronovka?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1