Skloňování mužského příjmení „Maria“

Jan Kubišta

[Drobnosti]

(pdf)

-

Obecně jsou známy jen tři případy, kde jméno Maria označuje osobu mužskou; je to předně jméno hrdiny Zeyerova románu Jan Maria Plojhar, dále spisovatelské jméno Quido Maria Vyskočil a konečně spisovatelský pseudonym Jaroslav Maria (vl. Jar. Mayer). Ve všech těch případech však nemá jm. Maria stejnou platnost. U Plojhara a Vyskočila je to jm. křestní a skloňuje se bez odchylky jako ženské křestní jméno Maria (srov. skloňování tohoto jména ve spojení „Panna Maria“), na př. 5. p.: „Jene Maria, jsi to ty?“ (Spisy Julia Zeyera XVIII, 1905, 146); 2. p.: Jana Marie (150); 3. p.: list vypadl Janu Marii z ruky (136); 4. p.: zvala Jana Marii k stolu (176); 7. p.: s Janem Marií (66).

Jinak je tomu s pseudonymem Jaroslav Maria. Zde má jméno „Maria“ význam mužského příjmení a v této platnosti se nutně přiklání k skloňování mužskému životnému (srov. charakteristický pád 3. a 6.: Jaroslavu Mariovi, jehož se u tohoto jména užívá důsledně, bez výjimky). Svou nominativní koncovkou -ia, vyslovovanou -ija, se hlásí k témuž skloňování jako jiná mužská jména podobně zakončená, na př. Baťa, Váša, Bezloja, t. j. ke vzoru „starosta“. Na př. 4. p.: budete chtít v Táboře navštívit Jaroslava Mariu (Bofo, Rozpravy Aventina V, 1930, 260); [283]tenkrát jsem navázal s Jaroslavem Mariou styky velmi srdečné (O. Š. M., t. 255); přetiskl celou prosu Jaroslava Marii (Střední škola XVII, 1937, 160), atd. Příklady na příznačné pády 4. a 7. (Mariu a Mariou) se opakují shodně u rozličných pisatelů a v rozličných publikacích. Naproti tomu theoreticky žádaný 2. pád Marii — srov. (u) Bati, Váši, Bezloji — je doložen jen zcela ojediněle. Většina pisatelů dává tu přednost koncovce -e; na př.: naturalism Jaroslava Marie (K. Sezima, Krystaly a průsvity, 2. vyd., 1928, 277); jubileum Jaroslava Marie (Jiří Karásek ze Lvovic v Rozpr. Avent. V, 1930, 255); románové skladby Jaroslava Marie (Lumír, roč. 61, 1935, 406), atd.

Tato odchylka 2. pádu příjmení „Maria“ od normálního vzoru není nahodilá; její příčina tkví ve jméně samém. Na rozdíl totiž od domáckých ženských jmen Máňa, Mářa a pod. má polatinštěné ženské jméno „Maria“ v 2. pádě koncovku -e (srov. od Máni, od Máři, ale: od Marie, pod. jako od Livie, ze Slavie, z Bolivie atd.). Tato genitivní koncovka přechází i po změně jména v mužské příjmení zcela přirozeně do skloňování mužského, kde má oporu u početných jmen vzorů „oráč“ a „soudce“. Skloňuje se tedy mužské příjmení „Maria“, jak potvrzuje jazyková praxe i theoretická úvaha, náležitě takto: 1. p. Maria, 2. p. Marie, 3. a 6. p. Mariovi, 4. p. Mariu, 5. p. Mario, 7. p. Mariou.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 9-10, s. 282-283

Předchozí O sto šest

Následující Josef Jejkal: Téma