Ke skloňování mužských příjmení typu Píša a Maria

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

V Naší řeči (XXI, 282—283) byl otištěn článeček J. Kubišty Skloňování mužského příjmení „Maria“. Autor je uvedl v souvislost se jmény Baťa, Váša, Bezloja, t. j. se vzorem starosta, a tuto příslušnost ukázal na příkladech 4. a 7. pádu. Upozornil také, že v 2. pádě je koncovka -i doložena zcela ojediněle, neboť většina pisatelů dává přednost genitivnímu tvaru Marie. Autor soudí, že příčina té odchylky je ve jméně samém, že polatin[199]štěné ženské jméno Maria má v 2. p. koncovku -e stejně, jako se říká od Livie, ze Slavie, z Bolivie, a že toto -e zůstává i při změně takového jména v mužské příjmení, protože tam má oporu jak u jmen vzoru oráč, tak vzoru soudce. Na konec autor shrnuje: „Skloňuje se tedy mužské příjmení Maria, jak potvrzuje jazyková praxe i theoretická úvaha, náležitě takto: 1. p. Maria, 2. p. Marie, 3. a 6. p. Mariovi, atd.“

Pokládám tuto normu za předčasnou, poněvadž autor při svých dedukcích nepřihlédl ke všem sem patřícím obdobným případům. Dříve než to odůvodním, připojuji malou poznámku, vlastně doplněk ke Kubištovu úvodnímu odstavci, kde ukazuje na sklonění jiných jmen známých z literatury (Jan Maria Plojhar, Quido Maria Vyskočil — tam má slovo Maria platnost křestního jména —), že se mohl zmínit i o spisovatelských jménech Drahotín [= Karel] Maria Villani, Karel Maria Šrám a Josef Maria Šafařík. Říkám mohl, ne měl nebo musil, protože vím, že tato jména nejsou obecně známa.

Teď k příjmením Maria a podobným. Ojedinělý doklad genitivu Marii, citovaný bez uvedení autora, je ode mne. Užil jsem ho ve Střední škole XVII, 158 (ne 160, jak cituje Kubišta). Hlásím se k němu, ač je ojedinělý. Připomínám, že jsem nezamýšlel zavést nějakou novotu; ještě při čtení článku Kubištova jsem byl v domnění, že genitiv Marii je tvar častý, a chtěl jsem si jej doložit i z jiných autorů. Byl jsem překvapen, když jsem shledal, že se mýlím: ve všech knihách essayů Arna Nováka a Arnošta Procházky, ve všech dokladech z Šaldova zápisníku, z novinářských článků Miloslava Novotného jsem našel jen genitiv Marie. Shledal jsem obecně zajímavý zjev, že jméno Jaroslava Marii je právě v genitivu (vedle nominativu) nejčastěji doloženo, že zejména akusativ a instrumentál se vyskýtají mnohem řidčeji, než by člověk očekával. Zejména u Šaldy se vyskýtá velmi často genitiv, u Vodáka zase skoro jenom nominativ. Také se mi nezdařilo najít instrumentál Jaroslavem Marií (ten by ovšem ještě více podepřel Kubištovu thesi o vlivu ženského křestního jména). Na vokativ neuvedl Kubišta dokladu. Poněvadž jsem nalezl tento jistě řídký pád, budiž dovoleno jej ocitovat. Je z noticky Jindřicha Vodáka „Odpověď k prohlášení Jaroslava Marie“ (Jeviště I, č. 37, 30. září 1920, s. 427): „Tomu se říká »osobní napadení«, Jaroslave Mario, a vy si dokonce troufáte provádět je na jevišti…“

Píši-li genitivy jmen Píša, Váša, Hlavica, Pernica, vždy bych nejraději napsal „Píšy“ nebo „Hlavicy“ (docela podle starosty), a takto mechanicky jsem také napsal Marii (místo [200]„Mariy“). Že tuto souvislost s typem starosta i u slov s měkkými souhláskami před a mají v povědomí (vlastně: v podvědomí) i jiní autoři, na to mám zatím jediný doklad (nebo dvojdoklad): Vojta Beneš v stati Ideový základ naší svobody (Knihovna Svazu Nár. osvobození sv. 65), str. 73, píše: „Na tomto Prohlášení vedle jména Hancockova stkví se i jména Benjamina Franklina, Thomase Jeffersona a také Williama Pacy, t. j. Václava Pácy, jednoho z potomků oněch nešťastných exulantů bělohorských.“

Genitiv na e není však nikterak omezen jenom na jméno Maria. V Lidových novinách 41, (1933), č. 52 napsal zsl [= Arne Novák] větu: „V Zadru vyjdou… Dějiny slavistiky v Italii od prof. Artura Cronie.“ V Nedělních Lidových listech 17, č. 18 (23. ledna 1938) jsem v inserátě četl: „Právě vyšel dlouho očekávaný sborník o Josefu Pekařovi… Obsahuje příspěvky Dr. Vašice, Dr. Kalisty…“ etc. V Lidových listech, ať v redakci, ať v administraci, jistě se často mluví o profesoru Vašicovi, nyní děkanovi theologické fakulty, je proto tento doklad zvláště významný.

Než se bude normovat, bude nutno probrat i jména politiků, kde se také setkáváme s koncovkou -a (na př. Vittorio Scialoja, Kánya), a podle dokladů teprve pak rozhodnout, zda je obecná tendence v jazyce zaměniti genitivní -i koncovkou -e, nebo zda je to opravdu omezeno na jméno Maria. Zatím by se snad nemusilo naléhat, aby se v genitivě nemohlo užít tvaru „Jaroslava Marii“.

Naše řeč, ročník 22 (1938), číslo 6-7, s. 198-200

Předchozí Oldřich Friš: Sodoma Gomora

Následující Václav Polák: Drobnosti lexikální a etymologické VII.