Přídavná jména na -ský
Vladimír Šmilauer
[Articles]
-
Přídavnými jmény na -ský se zabývala Naše řeč již nejednou. Zvláště otázka poměru mezi typy vsatský a vsetínský (jistebský-jistebnický) budila vždy znovu zájem našich čtenářů (viz zvl. XIV, 220; XVIII, 270; XX, 70). Stala se už zmínka i o rozličných jiných stránkách těchto adjektiv (na př. XI, 48; XIV, 152; XIX, 26 atd.). Leccos však ještě vyloženo nebylo a nebyl ani podán přehledný obraz této důležité části z nauky o tvoření slov.
I. STRÁNKA VÝZNAMOVÁ
Adjektiva na -ský tvoříme ze jmen podstatných a vyjadřujeme jimi rozličné vztahy jednak k lidem, jednak k místům označeným těmito podstatnými jmény. Jiné vztahy se vyjadřují jen ojediněle (kravský, loňský); počet těchto případů je proti nesmírnému množství adjektiv na -ský zcela mizivý.
A. Vztah k lidem
1. Poměr k jiným adjektivům vyjadřujícím vztah k lidem
a) Adjektiva na -ův, -in. Poměr mezi oběma typy byl správně určen již V. Ertlem v I. r. NŘ. (187). Adjektiva na -ův, -in vyjadřují vztah k jednotlivci, adjektiva na -ský vztah k druhu: „sedlákovo právo“ je právo jistého sedláka, kdežto „selské právo“ je právo, jak si je vytvořil stav selský; „synova láska“ je láska onoho syna, o němž právě mluvíme, „synovská láska“ je láska, jaká vůbec u synů bývá v poměru k jejich rodičům; podobný je poměr mezi „ženin pláč“ a „ženský pláč“. O rozdílu obou těch typů při tvoření z vlastních jmen osobních viz 2.
[100]b) Adjektiva na -ný. V některých případech tvoříme ze jmen lidí i adjektiva na -ný; mají vždycky význam vlastnosti, která přísluší tomu, kdo je substantivem označen, nikdy nevyjadřují vztahy jiné. Je tedy jejich význam proti adjektivům na -ský značně užší. O dokonalém díle můžeme říci, že je mistrné nebo mistrovské, ale školu pro výchovu mistrů můžeme nazvati jen mistrovskou; statečný čin označíme jako hrdinný nebo hrdinský, epos však, který vypráví o hrdinech, je hrdinský; mužná je odpověď (jak se na muže sluší); košile je mužská[1]; dětinný a dětinský jsou však synonyma.
2. Substantiva, od nichž tvoříme adjektiva na - ský,
a) označují tedy jisté „druhy“, skupiny lidí. V tyto skupiny třídíme lidi podle pohlaví (mužský, ženský, pánský), podle věku a stavu (dětský, kmetský, panenský, vdovský), podle vztahů příbuzenských (manželský, mateřský, bratrský) i rozličných vztahů jiných (sousedský, nepřátelský, dědický), podle plemena a národnosti (hamitský, český, bulharský), náboženství (mohamedánský, kalvínský), sociálního postavení (otrocký, středostavovský), podle hodnosti, povolání nebo funkce (královský, rabínský, úřednický, forwardský, zvl. často u jmen na -ář a -ník), podle našeho hodnocení (fešácký, darebácký, slabošský, hňupovský), někdy i podle jisté charakteristické činnosti nebo skutku (chvalořečnický, denunciantský, falsátorský). Je přirozené, že se jmény bytostí nadpřirozených nakládáme v svém anthropomorfismu stejně jako se jmény lidí: božský, andělský, cherubský, serafínský, ďábelský, vodnický.
b) Z kolektiv však zpravidla tvoříme adjektiva tak jako ze jmen věcí, totiž příponou -ový, řidčeji -ní a -ný: davová psychosa; dorostový sbor, lidová zábava, rodová tradice, sborová pokladna, spolková knižnice, vojskové těleso; cechovní zřízení, čelední řád, národní tradice, plukovní hudba; plemenná nenávist, rodinné album (adjektiv na -ný užíváme, jak vidět, tam, kde se kmen končí souhláskou n). Jen zřídka jsou taková adjektiva tvořena příponou -ský: chudinský, stavovský. Zato ze jmen spolků a společností tvoří se adjektiva na -ský pravidlem: sokolský, orelský, devětsilský.
c) Vlastní jména osobní jsou typická jména individuální, a proto jim patří adjektiva na -ův, -in (Karlův most, Semiramidiny zahrady, královnin náhrdelník atd.). Adjektiv na -ský [101]můžeme užíti jen tehdy, je-li individuální význam oslaben nebo chceme-li rozlišiti těsnější a volnější vztah k základnímu jménu.
α) Tak je tomu na př. u jmen světců, když jsou podle nich pojmenovány dni, slavnosti, chrámy (a podle těch zase farnosti, ulice, čtvrti), literární výtvory: Bartolomějská noc, silvestrovská zábava, svatojanská muška, matějská pouť, Svatovítský chrám, Svatováclavská kaple, havelská fara, Bartolomějská, Jakubská, Haštalská ulice, Svatováclavská píseň, Svatovítský rukopis (z kapitulní knihovny svatovítské).
β) Podle jmen původců označujeme směry vědecké, literární, politické atd. nebo nejrozmanitější vynálezy: freudovský výklad snů, epikurejský filosof, shakespearovské drama, hitlerovské hnutí; goulardská voda (podle předpisu Thom. Goularda), hofmanské kapky, jacquardský stav. Zde však často užíváme i adjektiv na -ův: Goulardova voda, Hoffmanovy kapky.
γ) Jméno vlastní se někdy stává pojmenováním celého typu lidského; potom k němu patří adjektivum -ský: Franc, Honza; Sisyfos, Oidipos, Don Juan, Faust — francovská doba, honzovská naivita, sisyfovská práce, oidipovský komplex, donjuanský satanismus, faustovský problém. Sem patří i případy jako „husovská láska k pravdě“ (t. j. taková, jakou měl M. J. Hus).
δ) Označuje-li příjmení celý rod, ne jen jednoho jeho příslušníka, má ovšem adjektivum na -ský: Valdštýnský palác, ale Valdštýnův tábor, Bredovská ulice, Salmovská ulice (podle Bredovského paláce, Salmovské zahrady).
ε) V některých případech užijeme adjektiva na -ský, abychom mohli rozlišit dva druhy vztahů k jednotlivci, těsnější a volnější: Husovy spisy napsal M. J. Hus, husovské spisy, husovská literatura pojednává o M. J. Husovi.
B. Vztah k místům
1. Z vlastních jmen místních tvoříme adjektiva vždy jen příponou -ský, ať jde o jména hor (alpská jízda, krkonošská pouť), vod (baltský sleď, vltavská voda, černomořské pobřeží), zemí a krajů (evropské pásmo, americká houpačka, marocký sultán, liptovský sýr) nebo osad (benátské zlato, babylonská věž, debrecínské párky, leydenská láhev).
Jen výjimkou a namnoze archaicky užívá se adjektiv na -ový, vzniklých většinou asi nepochopením, že je základem jméno místní: „angorové šátky, karakulová ovce, kolorádový brouk, salvadorové štětečky“ proti správnějšímu „angorský, karakulský, kolorádský, salvadorský“.
[102]2. Při tvoření adjektiv z obecných jmen míst konkuruje s příponou -ský také přípona -ní. Na př. ve jménech
1. přirozených územních celků:
severský (Sever) — jižní (Jih), východní (Východ);
2. terénních tvarů:
horský — ostrovní, chlumní, skalní;
3. vod:
mořský, okeánský — jezerní, potoční, říční;
4. správních celků:
říšský, zemský, krajský — státní, oblastní, okresní;
5. osad:
městský, vesnický, veský — obecní, osadní;
6. závodů, budov atp.:
hostinský (k „hostinec“), cukrovarský, lihovarský; lázeňský; u jmen na -na: dílenský, elektrárenský, hvězdárenský, kasárenský, koksárenský, malírenský, záloženský atd. — kostelní, věžní, nádražní, staniční, radniční, nemocniční, závodní; vedle sebe je farský a farní, klášterský a klášterní, seminářský a seminární, poštovský a poštovní, školský (středoškolský) a školní, továrenský a tovární, chlévský a chlévní. Jména na -ský mají v některých případech ráz archaický: v Praze I. je Seminářská ulice, v Praze XIX. Seminární (o vysokoškolských seminářích vždy jen „seminární“); v Praze II. Školská ulice, v Praze XV. Školní;
7. místností:
kancelářský, kuchyňský, krámský — komorní, sklepní (tu jsou i adjektiva na -ový: ložnicový, pokojový — ale „pokojská“).
Jen adjektiva na -ní se tvoří ze jmen:
8. kultur:
lesní, polní,[2] rolní, lužní, lesní, zahradní, viniční (ale i: sadový, parkový);
9. komunikací:
drážní, silniční, dálniční, uliční, železniční, mostní, převozní; většinou i u
10. typu „podzemí“ (z předložkového pádu):
podzemní, záhrobní, přímořní, zahraniční, úpatní, pobřežní, podhradní, nárožní, přízemní, podkrovní atd.; vlivem [103]adjektiv „horský, městský, mořský, zemský“ je však: podhorský, záhorský, předměstský, přímořský, zámořský, nadzemský, pozemský (život, ale „pozemní pozorovatel“ ve vojenské terminologii). Některá adjektiva se tvoří přímo z předložkových pádů (pod Řípem — podřipský; není *Podřípí).
C. Jiné vztahy
Jiné vztahy než k druhům lidí a k místům vyjadřují se adjektivy na -ský jen ojediněle.
1. Zvířata:
Vedle „zvířecký“ se tvoří adjektiva na -ský jen ze jmen domácích zvířat, hlavně větších: koňský, volský, hovadský,[3] kravský, oslovský, peský a psovský, sviňský, prasecký. „Koňský“ a „volský“ nemají vedle sebe jiných tvarů; u ostatních jsou i adjektiva na -í a mezi oběma typy je ten rozdíl, že se adjektiv na -ský užívá hlavně metaforicky (o lidech): hovadská ukrutnost, ale hovězí maso (tu ovšem etymologickou souvislost a „hovado“ dnes již sotva cítíme); kraví i kravské mléko, ale jen „kravský hlt“; oslí mléko, ale oslovský kousek; psí zápřah, ale psí, psovský (arch. peský) život, psovská povaha; sviní i sviňské maso, ale jen „hnáti sviňským krokem“; prasečí krev, ale prasecké řeči.
V metaforickém významu se tvoří podle potřeby adjektiva na -ský i z jiných jmen: „Viděla jsem to tvé křečkovské bohatství“ Ben.; „To je romantika přímo mastodontská“ Šal.
2. Metrické stopy a verše:
daktylský, spondejský, trochejský (ale jen anapaestický, jambický); asklepiadský, alkajský atd.; podoby „daktylský, spondejský, trochejský“ vznikly z „daktylický, spondaický, trochaický“ podle poměru „ionický — ionský, heroický — herojský“.
3. Karty:
„baštonské, denárské eso, špádský král, žaludský touš“ (východiskem je snad spojení s „král“: „špádský král“ jako „španělský král“).
4. Jiné:
loňský (pro nezřetelnost tvaru *lonní); kázeňský řád (podle „vězeňský“); nebezpečenská třída (v pojišťovnictví); [104]baba prachmilionská (podle „čertovský; ďábelský“ atd.); filigránský.
D. Substantivisace adjektiv na -ský
Adjektiva na -ský se substantivisují ve dvou významových skupinách:
1. na označení lidí:
a) podle místa, kde vykonávají své zaměstnání: dílenský, hospodský, hostinský, kantinský, krajský, lázeňský, sádecký; krámská, pokojská;
b) podle místa jejich původu: Galilejský, Izraelští, Habrovanští, Kocourkovští atd.;
c) podle zaměstnavatele: panská (služebná); lidové: malířský, pekařský, učitelský (pomocník, tovaryš);
2. na označení nápojů podle místa jejich původu: plzeňské (pivo), šampaňské, mělnické, tokajské (víno).
II. STRÁNKA FORMÁLNÍ
Kmeny adjektiv na -ský jsou základem nejen pro tvoření substantivními příponami -stvo a -ství (tyto přípony totiž vznikly splynutím adjektivního -sk- se substantivním -tv- nebo -tv’j-), nýbrž i pro tvoření jmen obyvatelských připonami -ec a -an (NŘ. XXIII, 3).
Kmeny tyto se v mnohých případech odchylují od kmenů základních substantiv. To je způsobeno především tím, že se přípona -ský začíná skupinou souhláskovou; připojováním jejím k substantivním kmenům končícím souhláskou by vznikaly obtížné skupiny souhláskové. Tomu se zabraňuje řečenými změnami.
Je užitečné, rozdělit si výklady o tom na část pojednávající o adjektivech vznikajících ze slov domácích a na část o adjektivech ze slov cizích, hlavně z vlastních jmen zeměpisných. Při tom zahrnujeme některé společné výklady do skupiny první.
A. Tvoření z domácích základů
Základním kmenem pro tvoření adjektiv je — jako při každém tvoření ze substantiv — u podstatných jmen končících se souhláskou celé slovo, u slov končících se samohláskou ta část slova, která zůstane po odepětí samohlásky. To platí v domácích slovech o všech samohláskách; nejen o krátkých (vdov-a vdovský, moř-e mořský, markrab-ě markrabský, měst-o městský, Prášil-y prášilský), nýbrž i o dlouhých [105](Úter-ý úterský, Tepl-á tepelský, Vran-é vranský; Podskal-í podskalský, Břez-í březský[4].
U substantiv, která mají v množném čísle kmen jiný než v čísle jednotném, vycházíme z kmene plurálového: neb-e nebes-a nebeský, přítel přátel-é přátelský; kněz kněž-í kněžský, dít-ě dět-i dětský.
1. Změny v kořeni
a. Kvantita
Kvantita kořene se mění zřídka. Krácení je v rajský, kravský, panský (lišíme „panský dvůr“ od „panstvo“ a „pánský krejčí“ od „pán“), řipský (k staršímu Řip). Dloužení v jízdecký (z „jezdec“ podle „jízda“), slánský a plánský (k „Slaný“, „Planá“).
b. Pohybné e
E se vkládá — v slovech domácích i cizích — do skupin souhláskových, končících se hláskami r, l, n; k, v, c, s:
α) r: sesterský, bysterský (Bystrá), haberský (Habry), chaberský (Chabry), uherský; podle toho se tvoří i příd. jména ze základu cizího: magisterský, ministerský, negerský, oderský, dněsterský, dněperský, cyperský (Cyprus), flanderský (Flandry), leukterský (Leuktra), biaferský (Biafra);
β) l s doklady jen v místních jménech: chuchelský (Chuchle), michelský, nuselský; hrdelský (Hrdly), počápelský, podmokelský; tepelský (Teplá); dukelský (Dukla); ale k Litomyšl je litomyšlský;
γ) n: všechna adjektiva ze substantiv s příponou -na (dílenský, drožďárenský atd.), hájenský (k hajný), nemocenský (k nemocný), náboženský, příbuzenský, anenský, panenský; bubenský (Bubna), kladenský (Kladno), letenský, mšenský, rokytenský, řezenský, slivenský, smečenský; jirenský (Jirny); klokočenský (Klokočná), letenský, rokytenský, třemošenský; podob. bosenský, smyrenský;
δ) k s doklady jen v místních jménech: houštecký (Houštka), lhotecký, nežárecký, skalecký; pečecký (Pečky), trosecký;
ε) v také jen v místních jménech: litevský (Litva), moskevský; rybitevský (Rybitvy);
ζ) c, s podobně: doudlevecký (Doudlevce), dvorecký, jinecký, sedlecký; dokeský (Doksy), mokropeský (Mokropsy).
[106]c. Změna koncového konsonantu
α) Hrdelnice.
Skupiny -ks-, -chs-, -hs- se mění v -c-, -šs-, -žs-:
-ks-: básnický, kuřácký, nespecký, písecký, prosecký, roztocký;
-chs-: jinošský, vlašský; jindřišský, vojtěšský; ojediněle vzniká -s-: Čech — český, Vlach — vlaský (ořech);
-hs-: božský, soudružský; pražský, služský (Sluhy), zbirožský.
β) Sykavky.
Skupiny -ss-, -cs- se mění v -s-, -c-:
-ss-: peský, veský, mamlaský, ruský, brandýský, kobyliský, koněpruský, kosmonoský, lyský, plaský (Plaská ulice, nesprávně Plasská, Praha III.);
-cs-: cizinecký, jezdecký, šlechtický; lužický; trojický (T. ulice), čimický, husinecký, hradecký, klínecký, pankrácký, žatecký; „domácký“ je rozšířením adjektiva „domácí“. Ostatní sykavky zůstávají nezměněny: francouz-ský, veliš-ský, paříž-ský, budeč-ský (ale k „měřič“ je měřický).
γ) t.
Skupina -ts- se v písmě nemění: blat-ský, got-ský atd. Jen ode jmen vzoru „kuře“ se někdy tvoří adjektiva na -tský: knížetský, knížetství, většinou však na -cký: knížecký, hraběcký, prasecký, zvířecký. Příčina je v tom, že se tato adjektiva chápou jako rozšíření synonymních adjektiv na -cí: knížecí, hraběcí, prasecí, zvířecí (srv. domácí — domácký).
δ) ň, ť, ď, ř.
-ň- před -ský- v lidové řeči tvrdne v n: chocenský, plzenský, třeboňský; spisovná řeč těchto tvarů nedopouští (mimo „svinstvo“ a „míšenský“). Naproti tomu k tvrdnutí -ť- není stanovisko spisovné normy ustáleno. Pravidla v poslední úpravě píší jednak „náměšťský, radhošťský, unhošťský“, jednak „budapeštský, peštský, hradištský, konopištský“; „předměstský“ má t podle „městský“;
-ď- je vzácné: k Podhradí je podhradský; Mokraď (na Oravě) mokradský;
-ř- tvrdne v -r-: svatojirský, haberský (Habří), bratrský (bratří); rudohorský, podhorský, záhorský je podle „horský“ (srv. podmořský, zámořský podle „mořský“).
2. Změny odvozovacích přípon
a. Kvantita
Přípona -ík, -ník se vždy krátí: diblický, kuchtický, básnický, dělnický, chvalořečnický; podobně kanovnický, katolický; bla[107]nický, bránický, karlický, králický, dušnický, mělnický, rakovnický, dubrovnický, kopnický.
Dloužení je v Karvinná — karvínský.
b. Přisouvání -ov-.
Při tvoření ze jmen lidí (jen u nich!) rozšiřuje se někdy základ přisutím -ov-. Děje se tak zvláště:
α) u kmenů jednoslabičných: dědovský, flámovský, fořtovský, fouňovský, klukovský, kočovský, královský, sluhovský, synovský, žákovský, židovský; čertovský, ďasovský, ale na př. členský, kněžský, mužský;
β) u kmenů, končících se obtížnou skupinou souhláskovou, zvláště s -r, -k a -c: filistrovský, frajtrovský, kmotrovský, lotrovský, mistrovský; dědečkovský, dědkovský, fanouškovský, floutkovský, hejskovský, krajánkovský, maminkovský, maršálkovský; soudcovský, vůdcovský; poštovský;
γ) zvláště u jmen vlastních: kainovský, herodesovský, kristusovský, diogenovský, ahasverovský, krésovský, benakibovský, dantovský, shakespearovský, tolstojovský; husovský, koniášovský, jungmannovský, kollárovský, zeyrovský, wolkrovský; makartovský, alšovský, mánesovský, smetanovský; garibaldovský, košutovský, bachovský, marxovský; bessemerovský, baedekrovský; šmokovský, kondelíkovský, oblomovovský; bajacovský, kašpárkovský, kecalovský; ulice Bredovská, Salmovská, Thunovská atd.; někde jsou oba tvary: homérský i homérovský, herkulský i herkulovský, herodeský i herodesovský, herostratský i herostratovský, donjuanský i donjuanovský; někdy jen tvar bez -ov-: asklepiadský, veleslavínský, valdštýnský, napoleonský.
c. Jiné přisouvání:
a) substantivisovaná adjektiva -ní tvoří adjektiva -ský z kmene rozšířeného o -k-: návladní — návladnický, třídní — třídnický, účetní — účetnický (ale: důchodní — důchodenský, kontribuční — kontribučenský, duchovní — duchovenský); podobně je k „předseda“ adjektivum „předsednický“;
b) -ec- a -en- přistupují ke kmenům některých jmen místních: Ústí — úst-ec-ký, Hlinsko — hlin-ec-ký (m. hlinský; srv. Lipsko — lipský), most — Mostecká ulice, pod. Lodecká ulice k „loď“; Brno — brněnský, Blansko — blanenský, Trhové Sviny — svinenský; ze slovenštiny se přejímají adjektiva s -an-: bytčanský, detvanský, fatranský, modranský, nitranský, turčanský; příponou -n- rozšiřují se i kmeny slov „před[108]nosta, živnost, vrchnost“: přednostenský, živnostenský, vrchnostenský.
d. Odsouvání v osadních jménech.
V lidových ajektivech k osadním jménům tvořeným příponami -ice, -ín, -any atp. vychází se ze základu těchto jmen: Pardubice — pardubský, Rokytnice — rokytenský, pod. roudenský, budějovský, vítkovský, lipenský; Hodonín — hodonský, Jičín (moravský) — jický; pod. hulský, kojetský, vsatský; Bukovany - bukovský, Rokycany — rokytský; Jistebník — jistebský; Bílovec — bílovský, Karlovec — karlovský; Tlumačov — tlumacký atd. (moravská jména tohoto typu jsou sestavena v Bartošově Dialektologii moravské I, 152; mnoho dokladů také porůznu v Naší řeči). O poměr obou typů (jistebnický — jistebský) bylo mnoho sporů. Filologové stojí dosti jednotně na stanovisku, že pro úřední potřebu a v pojmenováních důležitých i mimo nejbližší okolí je třeba dávati přednost adjektivům delším, tedy „rokycanský staniční úřad, lipnické gymnasium, vrchy Vizovické, Vsetínské“. Hodí se k tomu lépe proto, že jejich tvoření je pravidelné (k Ždánice, Kralice utvoříme mechanicky ždánický, kralický, kdežto jinak bychom si musili pamatovati, že je sice jen kralický, ale ždanský) a že jsou zřetelnější (doubravický patří jasně k Doubravice, kdežto doubravský může patřiti též k Doubrava, Doubravy, Doubravany atp.). V pomístním názvosloví (Čelechovice — Čelechovský mlýn, Dřetovice — Dřetovský potok) a tam, kde význam adjektiv je obecně znám (na př. v místním tisku), nelze vylučovati tvary kratší.
e. Odsouvání příponového -k-, -c-.
Při tvoření ze substantiv s příponami -ek, -ka, -ec, -ce se někdy odsouvá -k-, -c-: pacholek — pacholský; jeptiška — jeptišský (podobně: Oleška — Olešský potok, Hodkovičky — hodkovičský, Na Františku — františský, Anežka — Anežská ulice); hostinec — hostinský, našinec — našinský, obrozenec — obrozenský, plebejec — plebejský, přívrženec — přívrženský, sourozenec — sourozenský, svěřenec — svěřenský, zemědělec — zemědělský; chlebodárce — chlebodárský, mravokárce — mravokárství; ale vedle toho podomkovský, maminkovský, dělostřelecký, správcovský atd.
f. Odsouvání -n- po n.
Kde se kmen substantiva končí zdvojeným n, odsouvá se druhé -n-, je-li zjevně příponové: Jablonná, Jablonné — jablon[109]ský, Hostinné — hostinský, Karvinná — karvínský, Hlinné — hlinský; ale Anna — anenský, panna — panenský, kde původ z „pán“ není etymologickému povědomí jasný.
g. Odsouvání při koncovém -sk.
Končí-li se kmen substantiva skupinou -sk-, neopakuje se ovšem tato skupina, nýbrž zůstává jen při jednom -sk-: Dubsko — dubský, Hradisko — hradiský, Chřibsko — chřibský, Milévsko — milévský, Sadská — sadský, Rouské — rouský, Žabovřesky — žabovřeský (ale Blansko — blanenský); stejně v cizím „Lipsko — lipský“ a v hojných ruských jménech toho druhu: Minsk — minský, pinský, krasnojarský, omský, verchojanský; Gdánsko — gdánský, San Francisco — sanfranciský; tak i Etrusk — etruský (k „Baskové“ je však baskický, stejně ke jménu indiánského kmene Athabaskové je athabaskický).
Poznámka. Čacký je k zaniklému jménu čad (hoch, mladík); selský patří tvořením k sedlo (vesnice), významem k sedlák.
B. Tvoření z cizích jmen
Neomezené je množství adjektiv na -ský, která možno vytvořiti z cizích jmen zeměpisných. O úpravě kmene platí celkem to, co jsme viděli u slov domácího původu, v lecčems jsou však odchylnou povahou cizích jmen způsobovány změny zvláštní.
Základní kmen nacházíme jako u slov domácích, t. j. u slov končících se samohláskou, odsunutím této samohlásky.
a) Končí-li se cizí slovo některou ze samohlásek běžných i na konci slov domácích, děje se toto odsouvání pravidelně:
a: Buchara — bucharský, Kanada — kanadský, Kandalakša — kandalakšský;
e: Kapverde — kapverdský, Belvedere — belvederský (jako Dante — dantovský, Goethe goethovský);
e grafické (nevyslovované) však zůstává, aby se neporušoval grafický obraz cizího jména; tak tvoří Machát v Ilustrovaném zeměpise všech dílů světa (2. vyd., 1925) k Belle Isle adjektivum belleisleský, ke Cambridge — cambridgeský (vysl. kembridžský), k Shropshire — shropshireský (vysl. -širský), k Provence — provenceský (vysl. provánský; obyčejně je adjektivum však provencalský);
o: Ferro — ferrský, Maracaibo — maracaibský, Orfano — orfanský, Salerno — salernský, Taranto — tarantský.
b) Jména zemí na -ie (hlavně tvořená ze jmen národních) [110]odsouvají celé -ie: Kaledonie — kaledonský, pod. andaluský, kalifornský, katalonský, ligurský, lombardský, melanéský, syrský;
ale Kolumbie — kolumbijský (na odlišení od „kolumbský = kolumbovský“); pod. ve jméně města Alexandrie — alexandrijský a v Adrie — adrijský.
Uchovává-li jméno původní -ia (jak tomu bývá zvláště u jmen osadních), tvoří se adjektivum na -ijský: Adalia — Adalijský záliv, Chilia — hrdlo Kilijské, Lamia — záliv Lamijský, Olympia — hry Olympijské, Paria — záliv Parijský, Pavia — pavijský, Urmia — jezero Urmijské; pod. Austria — Austrijský sund (u země Františka Josefa), Georgia — georgijský.
Od jména Libye je příd. jméno libyjský.
c) Dlouhé koncové hlásky (psané nebo jen vyslovované) se neodsouvají: Dauphiné — dauphinéský, Lethe — lethejský, Bordeaux (bordó) — bordeauxský (bordóský).
d) Z ostatních krátkých hlásek je nejdůležitější i a u. Při tvoření adjektiv z nich se střetávají dvě protichůdné tendence: tvořiti tato česká adjektiva v duchu češtiny, tedy s odsunutím koncové samohlásky, a snaha nezastříti původní podobu základního jména. K italskému jménu Bari bychom tvořili adjektivum barský; protože je to však zároveň adjektivum k místnímu jménu Bar (na Černé Hoře; na Podolí — konfederace barská) i k místnímu jménu Bara (na bývalém Slovensku), uchýlíme se raději k adjektivu barijský.
Celkem se můžeme říditi pravidlem, že u jmen dvojslabičných (Bari, Uri, Baku) dáváme přednost zachování koncové samohlásky (barijský, urijský; bakuský), u jmen víceslabičných samohlásku odsouváme (Tivoli — tivolský, Timbuktu — timbuktský). Další příklady: -i/-ijský: astijský, forlijský, nurrijský, palmijský, ternijský, tramijský; -u/-ujský: bantuský (jazyk), Batuské ostrovy, mandžuský, Savuské moře; -i/-ský: brindiský, liparský, riminský, termolský, trapanský, vercellský; cincinnatský, miamský, mississippský, missourský, tehachipský, godavarský, ruvenzorský, šimonosecký; tahitský (ale „Aravalli Hills“ v Indii se u Macháta jmenují Aravallijské pohoří); -u/-ský: paumotský, timarský, tsugarský.
e) Cizích jmen na -y je málo a tvoření z nich není ustáleno:
Canterbury — canterburský, Albany — albanský, Kentucky — kentucký, ale Bay of Fundy — záliv Fundyský (Machát III, 242), Castelnaudary — nížina Castelnaudaryjská (ib. II, 149).
[111]f) Dvojhlásky zůstávají nezměněny: Palauské ostrovy, Kiaočeuská zátoka; z německých jmen na -au, -äu tvořívá se adjektivum na -avský: Hennegau — Henegavsko, Nassau — nassavský, Allgäu — Algavské Alpy; podobně je tvořeno u Macháta jméno horstva Adamavského (Adamaua v Západním Sudanu, II, 189).
g) U řeckých a latinských jmen, kde je rozdíl mezi nominativem a ostatními pády (Salamis, Salamin-y), tvoří se adjektivum z kmene těchto druhých pádů. Tak
u jmen osobních: Sofokles, Sofokl-a — sofoklovský; heros, heroa — herojský; Livius, Livia — liviovský; Fabius, Fabia — fabijský; Aeneas, Aenea — aeneovský; Plato, Platon-a — platonský; Nero, Neron-a — neronský; Anakreon, -onta — anakreontský; stejně i
u jmen místních: Délos — délský, Volos — volský; Chios — chijský, Nauplion — nauplijský; Salamis — salaminský, Eleusis — eleusinský; Kartago — kartaginský, Athos, Athosu n. Athonu — athoský, athonský.
Změny v kořeni
a. Kvantita se u cizích jmen nemění.
b. Vkladné e u cizích jmen bývá (příklady v části I).
Protože se však vkládáním samohlásky značně mění podoba slova, vyhýbáme se u jmen řidších tomuto postupu: k „Oslo“ neutvoříme adjektivum „oselský“ (bývá „osloský“ na př. osloská snídaně), k „Velletri“ není „velleterský“, nýbrž „velletrijský“, k „Lesbos“ ne „lesebský“, nýbrž „lesbický“.
c. Změny koncového konsonantu
jsou celkem stejné jako u slov domácích.
α) Hrdelnice
Skupiny -ks-, -gs-, -chs-, -hs- se mění v -c-, -žs-, -šs-, -žs-: -ks-: africký, agtelecký, armorický, aztécký, malacký, molucký;
-gs-: Ganžská hrdla, haažský soud, konžský, ladožský, oněžský, Oswežský průplav, rižský;
-chs-: cášský, curyšský, jerišský, kolbašský, lutyšský; -hs-: idažský.
β) Sykavky
Změny jsou stejné jako u slov domácích:
-ss-: dionyský, atlaský, friský, honduraský, chersoneský, illi[112]noiský, montceniský, oděský, patraský, tifliský, versailleský; -cs-: harcký, falcký;
ostatní sykavky zůstávají: Burgazský záliv, Mont-Pelvoux-ská skupina; remeš-ský, Aetsch-ský průsmyk, dobrudž-ský.
d. Přisouvání j
Končí-li se základní jméno skupinou ea, ia, ie, oa, ua; ao, eo, eos, io; ios, ius, ion, ium, rozšiřuje se kmen (který dostaneme odepětím koncového -a, -o, -os, -us, -on, -um o j:
ea: Galilea — galilejský; guinejský, korejský, nemejský;
ia (ev. ie): Alexandrie — alexandrijský, antiochijský, gabijský, lamijský, olympijský, sofijský, asijský, kolumbijský (ze jmen zemí jen tehdy, nevznikla-li ze jména národního; viz výše);
oa: Delagoa — Delagojská zátoka; samojský;
ua: Mantua — mantujský; antigujský, nicaragujský, papujský, paranagujský;
ao: Bilbao — bilbajský; Povoa — povojský;
eo: Borneo — bornejský;
eos: Oreos — Orejský průplav;
io: Ohio — ohijský; ontarijský, tokijský;
ios: Chios — chijský;
ius: Fabius — fabijský;
ion: Nauplion — nauplijský;
ium: Canusium — canusijský; Elysium — elysejský;
jiné příklady přisouvání j viz výše (libyjský, lethejský, barijský, castelnaudaryjský, herojský).
e. Odsouvání koncových konsonantů:
α) Koncové -k, -g se v některých případech odsouvá, je-li před ním souhláska.
1. Zcela pravidelně se tak děje ve jménech složených s -berg, -burg (psaných v našich jménech i -berk, -burk, v slovenských -berok): norimberský, rožmberský, ružomberský, schwarzenberský, šilperský, špilberský, šternberský, švamberský, nymburský, vamberský, vimperský; augšpurský, hamburský, habsburský, koburský, lucemburský, nymburský, rychmburský.
2. Podobně v germánských jménech na -ingen (počeštěno v -inky): Meiningen — meininský, Göttingen — göttinský, Sigmaringen — sigmarinský, Groningen — groninský, ale: solingenský; Durynky — durynský, Lotrinky — lotrinský; Tubinky — tubinský;
[113]a v -ungen (-ungy): Mohrungen — mohrunský, Nibelungy nibelunský.
3. U jmen na -ka (ev. mn. č. -ky): Aljaška — aljašský, Báčka báčský, Jamaika — jamajský, Kamčatka — kamčatský; Benátky — benátský (ale české Benátky mají adjektivum benátecký).
4. Ostatní případy odsouvání -k jsou rozptýleny:
Pezinok — pezinský, Kežmarok — kežmarský, Damašek — damašský (vedle řidšího damašecký), New York — newyorský, Franky — franský.
U jiných jmen koncové -g, -k po konsonantu zůstává: poloostrov Šantungský, Liao-tungský; šimpanz marungský.
β) Odsouvání při koncovém -sk- (San Francisco — sanfranciský) bylo probráno při jménech domácích.
γ) Plurálové -en, -n v německých jménech se odsouvá, ať už se základní jméno počešťuje (Franken — Franky), nebo trvá v původním znění (jako u jmen na -ingen); někdy však zůstává, nebo bývá kolísání (Hessen — hessenský i hesský).
δ) Ze zdvojených souhlásek se zjednodušuje (analogií podle slov domácích) nn: Ardenny — Ardenský les, Garonna — garonská pánev; dále kk: Mekka — mecký, Molukky — molucký; ne však ll: sibyllský, gallský, antillský, Appenzellská skupina; pp: mississippský; tt: hallstattský. Jsou ovšem i odchylky (kannská bitva).
Tvoření z cizích adjektiv
V některých případech nepřistupuje přípona -ský ke kmeni základního substantiva, nýbrž ke kmeni adjektiva, které bylo utvořeno v cizí řeči (hlavně v řečtině a latině) z onoho substantiva.
Tato cizí adjektiva jsou tvořena hlavně příponami
1. -ianus, -enus, -inus, dávajícími do češtiny -iánský, -enský, -inský; bývají u jmen
a) osobních, jde-li o označení historických osobností: -iánský; ambrosiánský, gregoriánský zpěv (sv. Ambrož, papež Řehoř I.), juliánský kalendář (Julius Caesar), kartesiánský potápěč (Cartesius = Descartes), tereziánské reformy (císařovna Marie Terezie), viktoriánská epocha (královna Viktorie); podobně mariánský svátek (P. Marie);
-enský: Valdenští (Petr Valdus);
[114]-inský: doba alžbětinská (Elizabethan; královna Alžběta), josefinská (císař Josef II.), Karolinská epopeja (císař Karel Velký), leoninské verše (básník Leon), leopoldinské haléře (císař Leopold), rudolfinské sbírky (císař Rudolf), Sixtinská kaple (papež Sixtus IV.); k Jagello je jagellonský;
b) místních; tento způsob býval velmi rozšířen, byl však zatlačen tvořením přímo ze substantiva. Tak místo starších adjektiv trojanský; afrikánský, amerikánský, marokkánský, mekkánský, pompejánský; italiánský; byzantinský, tridentinský užíváme dnes zpravidla adjektiv trojský; africký, americký, marocký, mecký, pompejský; italský; byzantský, tridentský.
Užíváme však těchto adjektiv i dnes:
a) v některých případech obecně: kubánský (pro nejasnost tvaru *kubský), dominikánský (San Domingo), peruánský (k Peru; vedle toho se objevuje i perúvský — u Macháta — a peruský);
b) jinde jen v jistých spojeních:
britanský kov — britské loďstvo; loretánské zvonky, Loretánské náměstí — loretský chrám (v italském Loretu); sv. Antonín Paduánský; toledánská čepel — toledské boje; damascenská šavle — damašská růže; list k Filipenským — bitva filipská; florentinský klobouk — florentské museum; tvaru „alpinský“ se užívá vedle „alpský“ v botanice a ve sportu, v zeměpise však jenom „alpský“; „levantinský“ bývá hlavně v obchodním názvosloví vedle častějšího „levantský“; „alexandrinský“ vedle „alexandrijský“.
2. -ιϰος, -icus (-ique, -isch), dávajícími do češtiny -ický; adjektiva s touto příponou, podporována jsouce hojnými adjektivy na -ický ze jmen obecných (filosofický, botanický, dramatický, defaitistický, deiktický, komický), udržují se proti přímému tvoření ze základního substantiva mnohem lépe než adjektiva na -nský. Poměr mezi oběma typy (-ický a -ský) se utváří nestejně; v mnohých případech není ještě dosti ustálen. Celkem se však uplatňuje tendence dávati přednost typu -ský.
a) Adjektiv na -ický užíváme pravidlem na př. v těchto případech: anglický, baskický, belgický, despotický, erotický, faradický, gordický, indický, isthmický, kaspický, kolchický, lesbický, nordický atp.; dále při tvoření z obecných jmen na -ista: fiakrista-fiakristický.
b) Obojích adjektiv se užívá synonymně:
asklepiadický asklepiadský, atlantický atlantský, baltický baltský, drakonický drakonský, ferekratický ferekratejský, gi[115]gantický gigantský, golfický golfský (proud), heroický herojský, hippokratický hippokratejský, jafetický jafetský, koptický koptský, kyklopický kyklopský, rétorický rétorský, sardonický sardonský, serafický serafský, sokratický sokratský, umbrický umberský; pod. adriatický jaderský.
c) Obojích adjektiv užíváme v rozličných spojeních: frygická čapka, fryžský jazyk; gotický sloh (gotika), gotská bible (Gotové); lakonická odpověď, lakonský kraj; lydická stupnice, Lydská říše; platonická láska, platonská filosofie; Pontické pohoří (v Malé Asii), Pilát Pontský; pythická odpověď, pythijské hry.
d) Adjektiva na -ský ovládla, adjektiva na -ický jsou zastaralá. Tak neužíváme dnes už adjektiv britický, delfický, dorický, faunický, glykonický, homérický, ionický, junonický, keltický, koický, lybický, maorický, maurický, olympický atd., nýbrž: britský, delfský, dorský, faun(ov)ský, glykonský, homérský, ionský, junonský, keltský, kojský, lybijský, maorský, maurský, olympský atd.
3. Jinak tvořená cizí adjektiva se vyskytují jen ojediněle: Provence — provensalský (olej), ale Provenceské pohoří; Katilina — katilinárská existence, katilinské spiknutí; Malta — maltézský (maltánský) řád, ale maltské obyvatelstvo; Kalabrie — kalabréský klobouk, řídké vedle kalabrijský.
Poznámka.
Při tvoření adjektiv z některých cizích jmen s odchylným pravopisem vznikají obtíže. Tak na př. k Ajaccio (vysl. ajačo) má adjektivum zníti ovšem: ajačský. Ale jak to napsati?* Ajacciský bychom četli *ajačiský, *ajaccský pak *ajakský; v takovém případě nezbývá — nechceme-li se užití adjektiva vůbec vyhnouti — než psaní fonetické: ajačský (tak se skutečně píše na př. v ONS. I, 560). Podobně se píše Moçambique, ale pobřeží Mozambické (Machát III, 157).
[1] V staré češtině bylo i mužský ve významu mužný (Jetřich byl srdce mužského. Baw.).
[2] Staročesky však bylo „květ polský“ a „lilium leský“.
[3] Staročesky také „skotský hnój“ (od skotu).
[4] U přejatého slova Jiljí (Gilius = Aegídius) se odpíná celé jí: jil-ský.
Naše řeč, volume 23 (1939), issue 4-5, pp. 99-115
Previous Jiří Horák: Příbor
Next Ing. Eduard Prandstetter: Čtení matematické úměry
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1