Časopis Naše řeč
en cz

Užívejme správně přídavných jmen přivlastňovacích!

Václav Ertl

[Hovorna]

(pdf)

-

V článku uveřejněném pod tímto nadpisem v minulém sešitě »Naší Řeči« (str. 158) vymezil prof. Janko přesně i názorně hranice správného užívání příd. jmen přivlastňovacích (vyložil jsem věc tu v týž smysl v novém, 5. vydání Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední v §§ 163 a 674, 1a). Přídavná jména o příponách -óv, -in (bratrův, matčin) přivlastňují jen určitému jedinci, na př.: Knězovy rty byly bez barvy (Jirásek, Proti všem 501), t. j. rty jednoho určitého kněze, zde probošta louňovického; je-li však vlastníkem míněn nikoliv určitý jednotlivec, nýbrž druh, kterýkoli jednotlivec toho jména (a kde by tedy bylo lze označiti vlastníka právě tak jednotným číslem, jako množným), přídavných jmen přivlastňovacích s -óv, -in nebývá a přednost náleží přivlastňovacímu genitivu, na př.: Tvář kněze a tvář starého mládence poznáš i v přístroji (Neruda, Sebr. spisy X, 11), t. j. tvář kněze kteréhokoli, tvář kněží vůbec. Podotýkám jen ke článku Jankovu, že při známé snaze češtiny (a slov. jazyků vůbec) po adjektivním tvaru přívlastku bývá i v takových případech, kde se přivlastňuje druhu, užíváno velmi často přece jen jmen přídavných — ovšem jinak tvořených, ale významem příbuzných — pokud v jazyce jsou, nejčastěji adjektiv o příponách -í (-jb), -ský, v stč. též -ový. Na př.: dívčina tvář je tvář jedné určité dívky, dívčí tvář je tvář kterékoli dívky, dívek vůbec; stopa vlkova je stopa určitého vlka (na př. v bajce), stopa vlčí je stopa vlka vůbec; podobný rozdíl je mezi právem sedlákovým a právem selským, mezi láskou synovou a láskou synovskou, podobně se liší rada orlova a maso vepřové atd. V Dalimilovi čteme: Lehčejieť tepe dievčie ruka, ot mužské rány bývá veliká muka; dívčí ruka, ruka dívky kterékoli. Pod. v příslovích: Ženský pláč, babí hněv, psí [188]kulhání nemá dlouhého panování (Čelak. 397). Kůň má míti dvě ctnosti zaječí…, též dvě ctnosti osličí atd. (Flajšh. 1, 559); ale: Trhají se o kuoži oslovu (t. 2, 61), poněvadž tu běží o určitého osla, t. j. známého osla z bajky ezopské. Kde tedy máme po ruce vhodné jméno přídavné, sluší ho použíti i v takových případech, kde se přídavné jméno o příponě -óv, -in pro svůj význam přesně ohraničený nehodí.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 6, s. 187-188

Předchozí Divoké květy z novinářských luhů

Následující V. J.: Ke článku pana Aug. Jar. Doležala

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1