Časopis Naše řeč
en cz

Jistebský či jistebnický?

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jistebský či jistebnický? Disput vedený v Lidových novinách mezi drem Františkem Trávníčkem, profesorem brněnské university, a P. B. (Petrem Bezručem). Vytiskl Pokorný a spol. v Brně, Husova 3. V Brně 1936. Stran 58. Za 7 Kč.

O tomto disputu jsme podali čtenářům Naší řeči zprávu v roč. 20 (1936) na str. 70 n. a 118. Nyní vyšel v úhledné knížečce každému snadno dostupné, ale obohacen ještě o další korespondenci básníkovu s prof. Trávníčkem o předmětu diskuse a o významný básníkův doslov. Mimo to je v této knížce otištěn z Lid. novin příspěvek dr. Frant. Krátkého a z Moravského východu článeček nepodepsaného autora. Svůj první dopis uvádí Bezruč motem z Machara: „Dobrou vlastnost měl jen jednu: nehádal se, řekl svoje, potom mlčel.“ Disput považuje za ukončený, ale přidává ještě několik po[59]známek na obranu proti domnění, že snad mluví proti jazyku spisovnému. A zase je z těch básníkových poznámek vidět, jak hluboký je jeho vztah k mateřskému jazyku a kolik zcela nevšedních vědomostí o něm a o jeho historii nasbíral. Pozastavuje se nad adjektivy tovačovský a vsetínský v lidových písničkách („Tovačov, Tovačov, tovačovský zámek“ a „Na vsetínském zámku hrajú na cymbálku, všeci páni poskakujú, pojďme také, Janku!“), neboť lid sám by vytvořil jen formu tovacký a vsacký. Ale oba ty tvary jsou panské a básník k nim připojuje toto bystré pozorování: „Vidíte, že v obou písničkách jsou panské zámky spojeny s formou panskou: tovačovský a vsetínský.“ Na Těšínsku je rodové jméno Pardubický. „Jak to?“ ptá se básník. „A tak: před Těšínem je ves Olbrachtice, díl osady sluje Pardubice. Jména rodová byla fixována, jak známo, teprve za Josefa II. Panský či státní úředník, jenž to měl na starosti, otázal se chlopa dosud bezejmenného: Odkud jsi? — Z Pardubic. — A tož se budeš nazývat Pardubický. Úředník neměl už citu jazykového.“ A k tomu hned básník přidává obdobu: „V Haliči, kde jsou Židé nejen zámožní, nýbrž i chudobní, dostali bohatci, kteří dovedli své přání podepříti denáry, přezývky krásné: Sonneschein, Goldstein, Schönfeld atd. Židům chudobným nasypali žertovní úředníci jména příšerná: Katzenellenbogen, Afterduft, Kanalgeruch, Unterleibgeschwür atd. Na Ukrajině zase dávali polští šlechtici poddaným se zvláštní zálibou jméno Svinarčuk či Svinarenko, takže se často stává, že chlop ukrajinský nechce říci svého jména.“ A zase jinde básník připomíná Flajšhansovo „Jazykové desatero“ z Naší řeči 1, 1917, 264 n.: „Kdo už chce upravovati jazyk, mějž trochu krasocitu pro formu a hudbu jazyka. Václav Fleischhans otiskl před lety v Naší řeči deset přikázání polského profesora, řeči se týkajících. Jedno znělo: Chceš-li mluviti dobře a jasně, poslouchej lid — třeba na tržišti, a drž se jeho řeči, pomíjeje výstřelků nářečních. Tak profesor polský; ale profesoři gymnasia opavského zavádějí jménem kultury do věstníku Matice opavské adjektiva: bílovecký, jaktařský, ketřský, melečský (melčský) atd., ač lid drží formy švarné a libozvučné: bilovský, jaktarský, kečerský, melecký atd.“ Že pozorně sleduje Bezruč i to, co se o jazyce píše, o tom svědčí poznámka (na str. 47 n.) o složených jménech typu malorolník (v. NŘ. 20, 1936, 182): „Komposita jsou charakteristickou známkou němčiny (i řečtiny) a zdobí ji. Ale nesvědčí všude jazyku českému (a latinskému), kam jsou zaváděna translatory z něm. žurnálů. Naši žurnalisté, chtějíce mluviti řečí vybranou, omračují (Francouz by řekl épater les paysans!) nešťastné drobné rolníky (či zahradníky) podivnými slovy jako malorolník, malozemědělec, malodráha a dokonce maloles! I když nejsou právě chybně tvořena, je to Kleinbauer, Kleinbahn, Klein[60]wald. Jednou jsem čítal v odborném hospodárském listu překlad terminu Süß- und Sauergräser: sladko- a kyselotrávy. Cituji i s hrozným zeugmatem. Nepotáhnou-li průlomem, povoleným malorolníku, další nádherná komposita: malodráha, maloles (již hustý v provinc. listech), sladkotrávy a kyselotrávy? Neobjeví-li se tam, bojím se, časem i velkočlověk a maločlověk, opěvovaný velkobásníkem a malobásníkem? — Tak porazíme němčinu, kde se dosud táže Hans Fallada: Kleiner Mann, was nun? V poněmčených provinc. městech moravských žily tři druhy měšťanstva: na rynku seděl Großbürger (velkoměšťan v překladu na parte), v přilehlých ulicích Bürger (měšťan) a na periferii jen Vorbürger (předměšťan na parte). — Vidíme, že zde velkoměšťan, překlad dosti snesitelný, vlekl za sebou už příšerného předměšťana! (Cf: Vorredner = předřečník.) Myslím, že právem se zarazila nad průlomem Naše řeč (č. 7 ex 36), jinak až příliš konciliantní ke všem novotám, z nichž se vyrábí tak zv. jazyk spisovný.“ A tak každá básníkova připomínka je memento, nad kterým se musí čtenář chtěj nechtěj zamyslit. Nejhlouběji je však pohnut teskným doslovem básníkovým: „Za Vámi, pane profesore, veškeré moderní kantorstvo, profesorstvo, žurnálstvo a spisovatelstvo; za mnou stíny těch, kdož dávno spí pod smutečními vrbami a jejichž řeč v knihách století minulých mluví pro mne. Vše, co prchá, je krásné; nelze zadržeti unikajícího života, mládí a sličné tváře. Hledím zadržeti formy krásné, čisté, čacké a starobylé, žijící ještě v jazyku národa prostého. Ale hlas můj, znějící mezi inteligencí, dávno se odcizivší duši národa, je hlas volajícího na poušti. Jsem tu sám jako pelikán na poušti a jako výr na rozvalinách, jakož praví žalm stý a druhý v Písmě.“

V odpovědi na tento dopis Bezručův zdůrazňuje prof. Trávníček znovu rozdíl mezi jazykem lidovým a spisovným a nutnost bráti při posuzování spisovného jazyka v počet jeho zvláštní potřeby. Velký básník je ovšem sám mistr jazyka, a proto se jazykozpytec obrací k básníkovi s těmito slovy: „Od Vás tyto formy („krásné, čisté, čacké a starobylé, žijící ještě v jazyku národa prostého“) nejen s radostí přijmeme, jak jsem již napsal, nýbrž musíme přijmouti, neboť je Vaše výsostné právo vážiti z nepřeberné studnice našeho jazyka v celém jeho dějinném vývoji a ve všech jeho pestrých nářečních obměnách všechno, v čem najde zalíbení Vaše básnická duše a čím se opájíme i my, Vaši vděční čtenáři.“ Z posledního listu, kterým Bezruč celý ten disput uzavírá, citujeme aspoň začátek: „Nazval jste mne slovem laskavým: básnická duše. Čert ví, proč jsem stále čítán mezi básníky; já se té šarži dávná leta bráním. Byl bych raději, kdybyste mi udělil hodnost filologickou; ale kdybych [61]básníkem byl, vzpomněl bych slov Otakara Březiny: Básník má státi vždy tam, kde je něco dobrého opuštěno neb ohroženo.“

Jak vidět, přerostla tato diskuse značně meze původního thematu „Jistebský či jistebnický?“ a dotkla se některých základních otázek jazykové správnosti, především poměru jazyka starého a lidového k novému jazyku spisovnému. Básník Bezruč se přímo a bez vytáček prohlašuje za „staromilce“: hledá krásné, čisté tvary českého jazyka — a nalézá je u lidu a v spisech „autorů dávno odešlých“. Nemůže se smířiti s tím, že se spisovný jazyk té přirozené a starobylé kráse odcizuje; a jak trpká pravda je v jeho slovech, že mnoho z těch spisovných (a často nečeských) novot je prací nikoliv skutečných tvůrců, nýbrž „friseurů a fasádníků“ jazyka! Podivem naplňuje při tom čtenáře, kolik rozličných jazykových fakt a pozorování dovedl básník nasbírat, aby jimi obhajoval své mínění. V tom si u něho opravdu filolog podává ruku s básníkem. Jeho pozorování vychází z lásky k jazyku, jí je vedeno a k ní se zas vrací. Pro tuto krásnou a příkladnou vlastnost by neměl tento „hlas volajícího na poušti“, jak básník sám své projevy nazval, zůstat neslyšen. I když někdy proti němu musíme dávati přednost požadavkům spisovného jazyka před krásou a původností výrazů starobylých nebo lidových, jsme se vzácným básníkem jistě zajedno v té jeho upřímné a nebojácné snaze, chránit naši mateřštinu před novotami jen zdánlivě nezbytnými, ve skutečnosti však zbytečnými a nedobrými.

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 2-3, s. 58-61

Předchozí Karel Erban: Proč užíváme cizích slov

Následující Augustin Jar. Doležal: Kalamajka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1